Cora + Elissa + (Erik)

Keď povie aby som šla domov spať že ona to tu prežije tak sa pousmejem a prikývnem. Potom ma objíme a aj ja ju objímem. „Mám ťa rada. Jasné že prídem. Mňa sa nezbavíš. Ja viem.“ Poviem a pousmejem sa. Potom sa odtiahnem od nej a pozriem sa na ňu. „Aj ja som si to užila. A nemusíš ďakovať. Rodinu máš. Svorka ťa prijala medzi seba.“ Poviem a pousmejem sa. Koho raz svorka príjme tak už tam patrí navždy. Potom som tam ostala stáť a dívala som sa na ňu. Nechcela som odísť. Bolo mi s ňou dobre ale neostáva mi nič iné. „Tak ja idem.“ Poviem potichu a smutne.

Dívaly jsme se jedna na druhou a nejspíš ani jedna z nás nechtěla, aby jsme se rozdělily. Tiše si povzdechnu a smutně sleduji, jak odchází.
„Dobrou noc, zase se někdy uvidíme,“ řeknu a pokusím se o úsměv. Zavřu za Corou dveře a tiše si povzdechnu. Poté mi ale začnou znít její slova v hlavě, mám rodinu, smečka mě přijala. Usměji se a teď už s trochu lepší náladou si lehnu do postele. Byla jsem vyčerpaná, věděla jsem že brzy usnu a že mě celou noc budou provázet krásné sny o dnešním dni. Už teď jsem se těšila, až mě Cora přijde navštívit. Doufala jsem, že to bude brzo a těmito myšlenkami se odeberu do říše snů, kde mě snad pro jednou nebudou pronásledovat noční můry.

Vzdychnem si. „Dobrú noc a uvidíme sa neboj.“ Poviem a pousmejem sa. Potom so sklonenou hlavou idem preč. Opustím liečebňu a idem domov. Už bola veľká tma ale mne to bolo jedno. Po ceste domov som myslela na to čo sme dnes prežili. Ak by ma teraz niekto prepadol tak by som to ani nepostrehla lebo som bola myšlienkami úplne niekde inde. Ani som nevedela či idem správne. Najradšej by som sa tam vrátila a bola s ňou ale vedela som že to nejde. A ani neviem ako a zrazu som sa ocitla pri dome. Odomknem dvere a vojdem dnu. Dvere zatvorím a idem do izby. Prídem do izby a vidím že Gab spí. Tak sa prezlečiem a ľahnem si do postele.

Ráno mě probudily paprsky slunce, které pronikaly skrz zavřené okno. Usměji se a protáhnu se, zaplavily mě vzpomínky ze včerejška a na tváři se mi objevil široký úsměv. Brzy mi donesou snídani, kterou rychle zhltnu i přes to, že nebyla vůbec dobrá. Potom mi konečně, až trošku neochotně, odemknou a pustí mě na dvůr. Radostně se rozběhnu ven a ihned si to zamířím k hlavnímu vchodu. Nevěděla jsem,kdy ani jestli Cora přijde, ale stejně jsem neměla co dělat a tak si vylezu na strom, který byl nejblíže u vchodu a spokojeně se na něj natáhnu. Připadala jsem si jako pes, který netrpělivě čeká, až přijde panička. Ušklíbnu se svým myšlenkám a svému chování a rozhodnu se tady počkat do oběda, stejně jsem nic lepšího na práci neměla.

Ráno som sa zobudila a hneď som sa šla umyť a najesť. Dneska som nemala nič na práci a tak som rozmýšľala čo podnikneme s Elissou. Mohli by sme ísť zase do lesa alebo sa prejsť do mesta. Nechám to na nej nech sa ona rozhodne. Rýchlo som sa umyla a najedla. Potom som sa rovnako rýchlo obliekla a šla von. Vyšla som von a zamkla som dvere. Potom som sa už rozbehla k liečebni. A cestou som rozmýšľala čo budeme robiť. Napadalo ma toho veľa len treba vybrať tú správnu vec. Hrozne som sa tešila na Elissu. Keď som dobehla k liečebni tak si ju hneď všimnem na strome. „Ahoj už ma vyzeráš?“ Opýtam sa a usmejem sa.

Uvidím ji, jak běží směrem k hlavní bráně a na tváři se mi objeví široký úsměv. Rychle seskočím na zem a rozběhnu se k ní, skočím jí kolem krku a obejmu ji.
„Ty jsi přišla!“ řeknu nadšeně a pustím ji, aby si doktoři nemysleli, že ji škrtím. Na tváři jsem stále měla úsměv od ucha k uchu a kdybych teď měla ocas, zuřivě bych s ním vrtěla ze strany na stranu. Radostně poskočím na místě a rozhlédnu se okolo.
„Chceš něco podniknou? Někam zajít, nebo tak? Mohla bych odtud utéct, do večera by mě kontrolovat neměli a můj doktor je dneska pryč,“ řeknu a poslední část věty raději potichu zašeptám, aby mě nikdo neslyšel, měla bych z toho problém.

Ostanem prekvapená keď na mňa skočí a objíme ma. Tiež ju objímem a usmejem sa. „Veď som ti to sľúbila nie?“ Potom ju pustím a pozriem sa na ňu. Celá žiarila šťastím. Čo som bola rada. Aj ja som bola rada. „Rozhodni ty. Môžeme ísť do lesa alebo do mesta. A potom vymyslíme čo podnikneme.“ Poviem a usmejem sa. Bola som rada že som zase s ňou. Moc som si ju obľúbila a nie len kvôli tomu že sme boli obe tu ale to aká je. Je ako veľké šteňa a ja som bola rada že sa môžem aspoň takto o ňu starať.

Zamyslím se nad jejími návrhy a potom se opět usměji.
„Šla bych do lesa, před poledne tam bude příjemně a večer můžeme jít do města!“ navrhnu nadšeně a rozhlédnu se okolo.
„Počkám tě u hlavního vchodu, jen se dostanu přes ten pitomý plot,“ řeknu se smíchem a rozběhnu se zpátky do parku. Když se dostanu do jedné vzdálenější části, kde nikdo nebyl, schovám se za strom a na chvíli zavřu oči. Cítila jsem, jak se zmenšuji a rostly mi křídla. Změnila jsem se na bílou vránu, což muselo vypadat legračně, ale co. Roztáhnu křídla a párkrát s nimi máchnu, než se vznesu do vzduchu a začnu kroužit nad hlavním vchodem. Zahlédnu Coru, která už byla venku z areálu a snesu se k ní. Přistanu jí na rameni a vesele zakrákám a upřu na ni svůj pohled. Pošlu ji vzpomínku prázdné ulice a toho, jak se měním na člověka, doufala jsem, že půjde na nějaké místo, kde se můžu proměnit, nechtěla jsem ho hledat sama a poté ji hledat po městě.

„Dobre.“ Poviem a prikývnem. Takže pôjdeme najskôr do lesa a potom do mesta. No takže musíme vymyslieť kam pôjdeme v lese a kam v meste. Ale na to je čas. Potom som išla k hlavnému vchodu. Keď som tam prišla tak som počkala na Elissu. A netrvalo dlho a zrazu mi na rameni pristála biela vrana. Hneď som vedela že je to Elissa. Ale ak by ju videl niekto iný tak by si pomyslel že je to nejaký unikát. Biela vrana pochybujem že niekto niekedy videl bielu vranu. Potom mi ukázala spomienku a ja prikývnem. „Dobre niečo nájdem.“ Poviem a potom idem do mesta. Cestou ale hľadám nejaké miesto kde by sa mohla premeniť. Konečne nájdem tmavú uličku do ktorej vojdem. „Tu sa môžeš premeniť.“ Poviem a pousmejem sa.

Seděla jsem Coře na rameni a rozhlížela se okolo. Hledala jsem nějaké dostatečně velké křoví, nebo postraní uličku, kde bych se mohla přeměnit. Taky jsem si užívala ty udivené pohledy kolemjdoucích. Kdybych neměla zobák, tak bych se ušklíbla. Cora zabočí do postranní uličky a řekne, že se tady můžu přeměnit. Máchnu křídly a vznesu se do vzduchu, kde se přeměním a na zem dopadnu již jako člověk. Otočím se s úsměvem na Coru a vydám se k ní.
„Takže směr les? Znáš ještě nějaká pěkná místa krom toho jezírka, kam bychom mohly jít?“ zeptám se jí nadšeně a poskočím na místě. Vydám se směrem pryč z města a stále se rozhlížím po okolí. Jak já milovala tu svobodu a volnost! Mohla jsem se jít, kam jsem chtěla a žádný plot mě neomezoval!

Prišla som do uličky a počkala som kým sa premení. Keď dopadla na zem už v ľudskej podobe tak sa pousmejem. „Ano môžeme ísť na lúku alebo vyliesť na bralo.“ Pousmejem sa. Potom sa na ňu pozriem. Ona sa vydala do mesta a vôbec sa nezaujímala či idem za ňou. Ale nemala som jej to za zlé. Vedela som aké to je keď je niekde zavretá a potom sa jej naskytne takáto možnosť slobody. Pousmejem sa a idem za ňou. Bola by som nerada ak by som ju stratila. Našťastie netrvalo dlho a dobehla som ju. „Máš rýchle nohy.“ Poviem a zasmejem sa. Potom už ideme vedľa seba do lesa.

Zaslechnu, jak za mnou někdo běží, prudce se otočím, ale byla to Cora. Uklidním se, potom se ale zamračím.
„Celou dobu jsem byla přesvědčená, že jdeš za mnou,“ řeknu a usměji se.
„Promiň, užívala jsem si, že jsem zase venku,“ řeknu a zasměji se. „Je mi v podstatě jedno, kam půjdeme i tak to bude legrace,“ dodám a zazubím se na ni. Už jsme byli skoro v lese a já se nemohla dočkat, cítila jsem se zase plná energie. Rozběhnu se směrem k lesu a po pár metrech se ohlédnu na Coru.
„Závod?“ zavolám na ni vesele, ale na odpověď nečekám, místo toho přidám do kroku a sprintem si to zamířím do lesa. Už jsem se nemohla dočkat!

„Išla si tak rýchlo že som bola pozadu.“ Pousmejem sa a prikývnem. „Ja to chápem a neospravedlňuj sa.“ Pousmejem sa a keď povie že je jej jedno kam pôjdeme že aj tak to bude sranda tak prikývnem. „Tak to si píš že bude sranda.“ Pousmejem sa. Potom sa rozbehne a keď sa opýta na závod tak si povzdychnem. Videla som že na odpoveď nečaká. A preto som ju nechala nech beží do lesa a ja som šla pomalým krokom za ňou. Ja som sa nikam nenáhlila ale u nej som to chápala. Videla som to na nej a chápala som ju. Preto som ju nechala nech si beží do lesa a ja si pokojným krokom prídem za ňou do lesa.

Na kraji lesa se zastavím a s vítězným úsměvem se otočím na Coru, jenže… Nebyla tam, začnu panikařit, potom se ale uklidním a zajdu trošku hlouběji, kde se proměním na vlka a zase se vrátím na kraj lesa, kde si lehnu na zem a rozhodnu se na ni počkat. Za chvilku ji v dálce uvidím a na přivítanou zaštěkám a vyskočím na nohy. Začnu vrtět ocasem a vesele poskakovat na místě. Když je jen pár metrů ode mě, rozběhnu se k ní a vyskočím na zadní, přední tlapy si opřu o ni, olíznu jí obličej a poté radostně zaštěkám. Nakonec seskočím dolů a pomalým klusem se vydám k lesu. Stoupnu si do stínu a rozhodnu se počkat, až se Cora přemění a budeme moct jít dál.

Išla som pomaly a nikam som sa nenáhlila. Po chvíľke som prišla k lesu a zrazu na mňa Elissa zaštekala a potom na mňa vyskočila a olizla ma a znova zašteká. „Toto mi je ale pekné privítanie.“ Pousmejem sa a potom vidím ako ide do lesa a tam počká na mňa. Pousmejem sa a idem za ňou. Potom keď prídem do lesa tak sa tiež premením na vlka. Prídem k nej a oliznem ju. Bola som rada že sa nehnevá za to že som s ňou nezávodila ale nemala som chuť bežať. Veď ja jej to teraz všetko vynahradím a bude ma prosiť aby som ju čakala lebo bude pomalá oproti mne.

Sleduji, jak se přeměňuje na vlka a poté mě olízne, usměji se na ni a otočím se směrem do lesa. Na chvíli se zamyslím a poté se lehce dotknu Cory a ukážu ji vzpomínku na jezírko. Vesele zaštěkám a poté se rozběhnu do lesa. Chtěla jsem se napít té lahodné, čisťounké vody a možná se i trochu zchladit, přece jen vlčí srst byla huňatá a velmi hřála, někdy až moc. Pokud se namočím, bude mi ještě pár hodin dobře, než zase uschnu. Usměji se a zlehka přeskočím přes kámen, který mi stál v cestě. Trošku přidám, chtěla jsem si užít tu volnost a proto se rozběhnu naplno. Věděla jsem, že Cora mi bude bez problému stíhat a pokud bude chtít, tak mě i předhoní. Jenže dneska to vypadalo, že nemá soutěživou náladu.

Keď mi ukáže jazierko tak prikývnem a šteknem. Ale možno to asi nie nepočula lebo hneď sa rozbehla k nemu. Pousmejem sa a rozbehla som sa za ňou. Teraz som nemohla ísť pomaly. Les je nebezpečný a môže sa jej niečo stať ak nebudem nablízku. Po chvíľke ju dobehnem a zaštekám na ňu a pousmejem sa. Vedela som že si to jazero obľúbi. A ak bude poslúchať tak jej možno ukážem podvodnú jaskyňu. Ale to iba ak bude dobrá. Takže jej to nepoviem a podľa toho ako sa bude chovať tak jej to potom ukážem. Ale pri tomto živle som pochybovala či dokáže byť vôbec dobrá. Ale chápala som ju a bola som rada že si to takto užíva.

Vlčice mě doběhla a zaštěkala na mě, usměji se, už jsme se blížili. Slyšela jsem šplouchání vody a už jsem se těšila, až se do ní smočím. Najednou však zaslechnu vlčí vytí. Prudce zabrzdím a otočím se směrem k území smečky. Ten zvuk zněl tak naléhavě, až trošku zoufale. Vyděsilo mě to. Bylo to volání o pomoc. Na nic jsem nečekala a vyrazila jsem tím směrem. Srdce mi divoce bušilo, přeci jen mě přijali jako část smečky a já je hodlala ochránit. Co by to ale mohlo být? Medvěd? Nebo něco jiného. Čím více jsem se blížila, tím hlasitěji jsem slyšela ty děsivé zvuky. Znělo to jako pořádně rozzuřené zvíře, které toužilo po krvi. Ještě trochu přidám, ale zabrzdím, když uvidím to stvoření. Byl to obrovský vlk na dvou nohách, který se zuřivě oháněl po členech smečky. Neútočili na něj, jen se vyhýbali jeho drápům a snažili se pomoct jeden druhému. Byl to vlkodlak a očividně se neovládal…

Pousmejem sa a tešila som sa ako jej ukážem tú podvodnú jaskyňu. Ale v tom som počula zavýjanie. Zastavila som sa a počula som že to ide od svorky. Hneď som si spomenula na Enza. Ja som ho tam nechala. Preboha musíme im pomôcť. Elissa sa hneď rozbehla na územie svorky a ja som sa rozbehla za ňou. Ak niekto ublíži Enzovi alebo hocikomu inému tak nech si ma neželá. Dobehli sme sme na územie a to čo som uvidela ma šokovalo. Bol to obrovský vlk proti ktorému nemali šancu. Bez váhania som sa tam rozbehla. Zastavila som sa pred vlkom a zavrčala som. Potom som sa premenila tak ako bol on. Aj keď som bola síce menšia oproti nemu ale to mi nevadilo. Chránila som vlkov vlastným telom.

Bála jsem se. Byl to tvor, o jakém mi vyprávěli rodiče. zamrzla jsem na místě neschopná pohybu. Kolem mě proběhne Cora a promění se. Byla ale stále menší než on. Děsivě ne sebe vrčeli. Musím ji pomoct! No tak, pohni se! Zatřepu hlavou a rozhodnu se dostat vlky do bezpečí, neměli proti tomu šanci. Rozběhnu se k nim a zaštěkám na ně. Začnu je odhánět a očividně to pochopí. Jen Enzo se strachem v očích sledoval Coru a nechtěl se hnout. Zavrčím na něj a hlavou do něj strčím. Pokud bude v bezpečí, Cora se bude moct soustředit na jejího protivníka a nebude se muset bát o Enza a zbytek smečky. Poodešel dál, ale stále s emu nechtělo pryč, zavrčím na něj a chňapnu po něm zuby. Stáhne ocas a konečně se rozběhne za alfou. Oddechnu si a otočím se na Coru, která bojovala s tím tvorem.

Počula som ako Elissa šteká a hneď mi došlo že odháňa vlkov do bezpečia. Bola som rada že sa im a Enzovi nič nestane. Zavrčím na vlka a zaženiem sa po ňom labou. Ale vlk mi po nej sekne pazúrmi a ja zavyjem od bolesti. S ruky mi tečie krv ale nevzdávam sa. Vlk sa potom zaženie po mne a len tak tak sa mu vyhnem. Zavrčím a potom sa rozbehnem proti nemu a zahryznem sa mu do nohy. Vlk ma ale druho odkopne. Ja som odletela pár metrov od neho a ostala som chvíľu ležať na zemi. Vlk uvidel Elissu a rozbehol sa k nej. Keď to uvidím tak sa s ťažkosťami postavím a rozbehnem sa k nemu. Vlk sa chytal zabiť Elissu ale ja mu zbehnem do rany. Vrazí mi do hrude a ja spadnem pred Elissu v bezvedomí.

S hrůzou sleduji, jak Cora dopadne přede mě. Zakňučím a rozběhnu se k ní, nereagovala. Znovu zakňučím, ale najednou zaslechnu zavrčení. S hrůzou se podívám na toho vlka, který se škrábal na nohy a zuřivě na mě vrčel. Zakloním hlavu a začnu se smát, znělo to zvláštně ve vlčí podobě. Zavřu oči a ucítím, jak se mé tělo zvětšuje. Postavím se na zadní nohy, ušklíbnu se, když zjistím, že jsem o trošku vyšší než on. Podívám se na svou obrovskou medvědí tlapu a zuřivě zařvu. Jen pojď, já se tě nebojím! Pomyslím si a počkám, až proti mě vyrazí. Pokusí se mě kousnout, ale podaří se mi ho praštit tlapou do obličeje. Ucítím, jak mi zabořil drápy po stranách mého těla a zuřivě zařvu. Zakousnu se mu do přední tlapy a i když se začne zmítat, nepustím ho. Začne mě kopat a podrápe mi nohy. Ucítím, jak mi po srsti teče krev a tlapami ho odstrčím. Začne na mě vrčet a rozejde se do strany. Postavím se na všechny čtyři a začneme kolem sebe kroužit. Tak pojď ty mizernej zmetku! Roztrhám tě na kousíčky, že ti ani regenerace nepomůže. Dneska jsi skončil! Prudce proti němu vyrazím a podaří se mi ho srazit na záda. Nemohl mi uskočit, díky zranění na noze, které mu uštědřila ta vlkodlačice, alespoň k něčemu byla dobrá. Začne mě škrábat a pokusí se mě kousnout do krku, jenže já také šla po tom jeho. Cítila jsem ,jak mě drápe po celém těla a ani má hustá srst mě neochránila. Naštěstí díky mému obrovskému tělu se nemohl dostat tak hluboko, aby zasáhl mé orgány, i tak to ale bolelo. Zakousne se mi do těla kousek od krku a já zuřivě zařvu. Uskočím dozadu a sleduji, jak se drápe na nohy. Zařvu na něj, ale místo toho, aby se na mě vrhl, otočí se a začne kulhat pryč. Ještě jednou vítězoslavně zařvu, poté si ale sednu na zem a začnu si olizovat rány. Můj pohled sklouzne na vlčici v bezvědomí, ale nechám ji tak. Nebyla teď hrozbou.

Ani neviem ako dlho som bola v bezvedomí. Ale pomaly začnem prichádzať k sebe. Pootvorím oči. Všetko som videla rozmazane a nedochádzalo mi čo sa stalo. Len som ležala na zemi a snažila som sa zaostriť. Trvalo to niekoľko minút než som konečne zaostrila zrak. Pozriem sa pred seba a videla som medveďa. Bol bielej farby tak som vedela že je to Elissa. Chcela som sa postaviť ale nešlo mi to. Mala som zlámané rebra a ruku. krv mi už prestala niesť. „Č-o s-a st-a-l-o?“ Vykoktám zo seba chrapľavým hlasom. Pokúsila som sa znova stať ale nešlo mi to. Vzdychnem si aspoň že Enzo a svorka je v poriadku. A podľa všetkého aj Elissa. Rany sa jej zahoja čo som bola rada. Lenže čo ja? Zo zlomenými rebrami a rukou čo sa bude hojiť niekoľko dní moc toho nenarobím.

Zaslechnu za sebou hlas a přestanu si čistit rány. Bez větších problémů se změním zpátky na člověka a ušklíbnu se na tu dívku. Oblédnu si své rány, byly většinou povrchové, až na tu blízko krku, ale budu v pořádku. Škoda že nemám zrychlenou regeneraci, v tomhle jsem byla jako člověk. V ústech jsem cítila sladkou chuť krve a musela jsem se zasmát. Rozejdu se k dívce, která ležela na zemi a kleknu si vedle ní.
„Celkem chabé na vlkodlaka,“ zasměji se a natáhnu k ní ruku. Tušila jsem, že jí ten náraz zlomil žebra a proto jí šťouchnu do hrudníku a sadisticky se zasměji.
„Jak ubohé! Musela jsem ti zachránit zadek, měla ses vykašlat na ta zvířata a zachránit si kůži, tak bych to alespoň udělala já. Ale ne, ty nás prostě musíš zatáhnout do problémů!“ řeknu naštvaně a postavím se na nohy. Obejdu si ji a na tváři se mi objeví široký úsměv.
„Hele, teď jsi bezmocná, co s tebou?“ zeptám se spíše sama sebe a protáhnu se. Rány mě bolely, ale nevšímala jsem si toho, teď jsem se bavila.

Pozriem sa na ňu a pousmejem sa. „E-li-ssa.“ Vykoktám zo seba ale potom ostanem zarazená keď počujem čo povie. „Č-o to ho-vo-ríš? Ja ne-vie-m bo-jo-vať.“ Vzdychnem si a keď ma štuchne do rebier vykríknem od bolesti. Bola to hrozná bolesť. „Pr-es-taň.“ Poviem a zatnem zuby aby som neplakala. „Tie. Zvieratá su moja jediná rodina. A mám tu syna. Ja som to nechcela.“ Poviem smutne. A ako som to povedala Enzo pribehol ku mne a kňučal. Potom sa pozriem na Enza. „Enzo odíď prosím.“ Bála som sa čo by spravila jemu alebo čo mne. Keď videla ako sa na mňa dívala a opýtala sa čo so mnou. „So mnou si rob čo chceš. Ale Enza nechaj na pokoji. Je to ešte šteňa.“ Poviem smutne. Nechcela som aby prišiel aj o druhú matku.