pro Výborně, byl jsem doslova nadšený tím že se strhla bitka. Ne, popravdě jsem nadšený vůbec nebyl, očekával jsem dost problémů a tenhle byl jeden z nich. Rád bych se omluvil Nathanielovi a Coře, ale nechat si vysát krev z těla jsem vážně nehodlal, musel jsem se bránit když jsem byl napaden, jinak to prostě nešlo. Jistě, mohl jsem upíra odrazit, vlastně jsem to udělal, ale druhý se očividně chopil příležitosti a tak jsem nebyl nucen nic jiného, než mu oddělit hlavu od zbytku těla. Byl jsem rád, že těla mrtvých upírů mizeli sami od sebe a to povětšinou do minuty toho, co jste je zabili. Ale když se krev rozlila po podlaze a já do ni šlápl, řekněme že to byl pohled, který už jsem opravdu dlouho neviděl. Na krev jsme byl zvyklý, přece jenom jsem pracoval jako doktor, psychiatr a krev mi rozhodně nevadila. Přesto to pár bytostí v mém okolí docela vyhecovalo, ale já si s tím hlavu až tak nelámal. Spíše jsem měl silné nutkání lámat ty jejich. Vypadalo to že upíři na nic nečekají a okamžitě se vrhli po Nathanielovi, ten však nevypadal jako by mu to dělalo nejmenší problém, vzhledem k tomu že je zvládal i po dvou... Prudké škubnutí, malá nepozornost a další upír měl o hlavu méně. Sledoval jsem to, byl impozantním soupeřem a kromě jeho rychlosti a schopnosti zmizet během pár vteřin, také využíval něco. Něco magického? Magii? Možná, stíny? Ne, nebyl jsem si jistý co přesně to bylo, ale nejenom díky tomu dokonale odrážel a zasazoval údery svým nepřátelům, byly to zkušenosti. Dle jeho držení těla, pohybů. Jistě měl jsem sice problém sledovat co se právě děje, ale i tak si mé oči za chvíli přivykly a já dokázal víceméně rozeznat co se v místnosti právě děje. Jenže, stále jsem byl člověk a moje síla byla omezená oproti té jejich. Dovolil jsem si na chvíli pozorovat Nathaniela, ale moc dlouho mi to nevydrželo. Moj oči se upnuly na mého nového protivníka, nejenom že na mě cenil krásné bílé tesáky, ale jeho rudé oči mě propalovaly s jakýmsi zájmem a aby toho nebylo málo, přidal se k němu další. Výborně, teď jsem měl obrazně řečeno dva upíry na krku a proto jsem si nedovil pozorností odbíhat někam jinam. Prvně se na mě rozběhl ten vyšší, jeho pohyb byl rychlý a výrazný, snažil jsem se najít skulinku v jeho rychlosti, ale když se po mě natáhl rukou, raději jsem uskočil dozadu a jakmile se mi pokusil zasadit další z úderů, odklonil jsem jej pomocí meče, jenže to upír tak trochu nečekal. Podařilo se mi ho pořezat lehce na kůži, ale rána se mu začala hojit... No jo, vlastně jsem úplně zapomněl na jejich speciální léčení. Jenže v mé chvilce nepozornosti mě jeden z nich chytí zezadu kolem krku. Chtěl se mi do jen zakousnout, ale já s ním naběhl na barový pult a kopl ho mezi nohy. Nestihl jsem mu však zasadit další ránu, protože se na mě vrhnul další, sotva jsem jeho ránu vykryl, rozběhl se na mě z boku třetí.
„Doprdele,“ zavrčím naštvaně a během chvilky se svezu na prdel, což ani jeden z nich nečekal, proto do sebe narazí a já využiji příležitosti a než se stačí jeden z nich vzpamatovat, seknu jej do krku dostatečně hluboko na to, abych ho vyřadil. Bohužel k mé smůle se mi nepovede zablokovat ránu dalšího upíra a já s kopancem na hrudníku odletím mezi stoly. Vlastně jsem mohl být rád že to byl jenom kopanec, protože kdyby mě zranil, hádám že by má krev vyhecovala i tady našeho společníka. Mezi tím vším jsem zaslechl vlčí zavrčení a když jsem se ohlédl doleva, všiml jsem si vlkodlačice. Byla to pravděpodobně ta holka, Cora a vypadalo to že si jednoho z nich také podala. Jenže teď nebyl čas se zaobírat tím... ne, byl. Zhluboka se nadechnu a pokusím se vyskočit na nohy, jenže mě urychleně jeden upír natlačí znovu k zemi a začne se po mě sápat. Mečem jsem ho držel dál od sebe a když jsme pořádně napnul všechny svaly, podařilo se mi ho naklonit ostřím vůči nepříteli. Ten jenom zasyčel a ohrožen odskočil dozadu, což mi dalo možnost se vyhoupnout na nohy a pokračovat v boji.
„Room,“ syknu naštvaně a když zahlédnu jak se jeden z upírů zaměří na vlkodlačici zezadu, zatímco se ona zaobírala tím na zemi, nechám své tělo přesunout na druhou stranu místnosti místo židličky, což mě dostane za toho upíra, kterému tak s lehkostí zarazím meč do srdce a několikrát s ním trhnu. Spadne k zemi mrtvý. Odskočím dozadu, ale než se stačím nadechnout a rozhlédnout, už se na mě rozbíhal další. Zvedl jsem meč a zablokoval jeho kopanec, jenže ten náraz a rozdíl mezi naší silou mě odhodil někam dozadu a já se zastavil až o zeď. Neváhal a opět na mě naběhl, tentokrát jsem nestihl nastavit meč před sebe, ale upír mě stihl chytit pod krkem. Cítil jsem jak se začínám dusit, vypadalo to že si se mnou chce spíše pohrát, ukázat mi svou sílu, kdyby chtěl tak snadno by mi teď zlomil vas, ale on mě místo toho praštil kolenem do břicha. Zaúpěl jsem bolestí, ale volnou rukou svěšenou podél těla jsem ho v jeho nepozornosti, mečem sekl do nohy. Muž odskočil, ale já po něm ještě trochu zadušený rozběhl a spíše tak nějak bezúčelně a varovně seknu okolo sebe, než popadnu dech a rozhlédnu se po novém nepříteli. Nechtěl jsem svou schopnost moc využívat, ještě budu potřebovat dost energie a nebylo snadné ji nashromáždit, vzhledem k tomu, že se jednalo o mou životní sílu a já se s každý jejím využitím spíše zabíjel... Nad vším tím zakroutím hlavou a ohlédnu se po Natahnielovi, stále měl kolem sebe dost nepřátel, ale něco bylo jinak. Jeho oči byly černé a jeho způsob boje se během té chvíle změnil. Nedokázal jsem přesně říci co jiného na něm bylo... A ta vlkodlačice, byla přeměněná ale stále zraněná, nedokázal jsem ani říci jestli bude schopná pohybu jakmile se vrátí do lidské podoby, přece jenom s proměnou se měnil i tvar kostí ne? Každopádně, proč jsem se o to vůbec staral? Sám jsem měl s počtem nepřátel co dělat a na rozdíl od nich jsem ztrácel energii a nabíral na únavě, zpomaloval s každou další ranou co jsem zasadil nebo utržil, přece jenom jsme byl člověk, potřeboval jsem spát, oni to očividně nepotřebovali, neunavili se tak snadno jako já, už tak jsem kolikrát musel jít nad svoje síly, přece jen jejich údery byly hodny lámaní kostí a ty moje? Řekněme že by se mi v pěstím souboji pěkně vysmáli.
„Doprdele,“ zavrčím naštvaně a během chvilky se svezu na prdel, což ani jeden z nich nečekal, proto do sebe narazí a já využiji příležitosti a než se stačí jeden z nich vzpamatovat, seknu jej do krku dostatečně hluboko na to, abych ho vyřadil. Bohužel k mé smůle se mi nepovede zablokovat ránu dalšího upíra a já s kopancem na hrudníku odletím mezi stoly. Vlastně jsem mohl být rád že to byl jenom kopanec, protože kdyby mě zranil, hádám že by má krev vyhecovala i tady našeho společníka. Mezi tím vším jsem zaslechl vlčí zavrčení a když jsem se ohlédl doleva, všiml jsem si vlkodlačice. Byla to pravděpodobně ta holka, Cora a vypadalo to že si jednoho z nich také podala. Jenže teď nebyl čas se zaobírat tím... ne, byl. Zhluboka se nadechnu a pokusím se vyskočit na nohy, jenže mě urychleně jeden upír natlačí znovu k zemi a začne se po mě sápat. Mečem jsem ho držel dál od sebe a když jsme pořádně napnul všechny svaly, podařilo se mi ho naklonit ostřím vůči nepříteli. Ten jenom zasyčel a ohrožen odskočil dozadu, což mi dalo možnost se vyhoupnout na nohy a pokračovat v boji.
„Room,“ syknu naštvaně a když zahlédnu jak se jeden z upírů zaměří na vlkodlačici zezadu, zatímco se ona zaobírala tím na zemi, nechám své tělo přesunout na druhou stranu místnosti místo židličky, což mě dostane za toho upíra, kterému tak s lehkostí zarazím meč do srdce a několikrát s ním trhnu. Spadne k zemi mrtvý. Odskočím dozadu, ale než se stačím nadechnout a rozhlédnout, už se na mě rozbíhal další. Zvedl jsem meč a zablokoval jeho kopanec, jenže ten náraz a rozdíl mezi naší silou mě odhodil někam dozadu a já se zastavil až o zeď. Neváhal a opět na mě naběhl, tentokrát jsem nestihl nastavit meč před sebe, ale upír mě stihl chytit pod krkem. Cítil jsem jak se začínám dusit, vypadalo to že si se mnou chce spíše pohrát, ukázat mi svou sílu, kdyby chtěl tak snadno by mi teď zlomil vas, ale on mě místo toho praštil kolenem do břicha. Zaúpěl jsem bolestí, ale volnou rukou svěšenou podél těla jsem ho v jeho nepozornosti, mečem sekl do nohy. Muž odskočil, ale já po něm ještě trochu zadušený rozběhl a spíše tak nějak bezúčelně a varovně seknu okolo sebe, než popadnu dech a rozhlédnu se po novém nepříteli. Nechtěl jsem svou schopnost moc využívat, ještě budu potřebovat dost energie a nebylo snadné ji nashromáždit, vzhledem k tomu, že se jednalo o mou životní sílu a já se s každý jejím využitím spíše zabíjel... Nad vším tím zakroutím hlavou a ohlédnu se po Natahnielovi, stále měl kolem sebe dost nepřátel, ale něco bylo jinak. Jeho oči byly černé a jeho způsob boje se během té chvíle změnil. Nedokázal jsem přesně říci co jiného na něm bylo... A ta vlkodlačice, byla přeměněná ale stále zraněná, nedokázal jsem ani říci jestli bude schopná pohybu jakmile se vrátí do lidské podoby, přece jenom s proměnou se měnil i tvar kostí ne? Každopádně, proč jsem se o to vůbec staral? Sám jsem měl s počtem nepřátel co dělat a na rozdíl od nich jsem ztrácel energii a nabíral na únavě, zpomaloval s každou další ranou co jsem zasadil nebo utržil, přece jenom jsme byl člověk, potřeboval jsem spát, oni to očividně nepotřebovali, neunavili se tak snadno jako já, už tak jsem kolikrát musel jít nad svoje síly, přece jen jejich údery byly hodny lámaní kostí a ty moje? Řekněme že by se mi v pěstím souboji pěkně vysmáli.
