Lou + Cora

Miesto: Antagora a jej okolie
Počasie: Chladno a sem tam zaprší
Poradie: Lou a Cora

*Dívka se rozhlédla kolem sebe. Vlci, spoustu vlků, ale oni ji znají a ona je. Jen nese své kamarádce vzkaz. Co když se už do Antagory nikdy nevrátí? Ne, musí se sem vrátit, ale... nesmí tu zůstat*
Naposledy jsem se podívala na ten dopis. Omlouvala jsem se v něm Coře, že nemohu zůstávat v Antagoře, ne na pár měsíců musím pryč, nevím, kde budu, ale nesmím se ukazovat. Jdou po mně... nevím kdo, ale dokud nezjistím, kdo se po mé stopě dal, tak.. určitě za to může to, že jsem se nějaký čas bavila s tamtím upírem. Zatraceně! Upíři... Zasyčela jsem sama pro sebe, ale dala dopis do její jeskyně pod jeden z kamenů. Schválně jsem do něj skryla tolik svého pachu, snad ho najde. Vydechla jsem, zachumlala se do své mikiny a opustila území smečky.
------------------
O Několik měsíců později

Vydechla jsem a pustila tělo mrtvého upíra na zem. ,,Parchante...," vydechla jsem, ale usmála se spokojeně. Znovu jsem si olízla ruku, která byla celá od krve. Konečně jsem se zbavila posledního. Změnil se v prach. Jen prach a popel. Nic víc, nic míň. Zrovna jsem byla v jednom odlehlém a dalekém lesoparku. Sedla jsem si na lavičku, která tu byla značně poničená. Ne, tohle místo není pro obyčejné lidi... lidi se zde bojí, protože tu bývá mnoho narkomanů. Ne, ti se tu nebudou už vůbec zdržovat, vrátila jsem se. Neran o sobě vědět nedal, tolik měsíců a já nevím, co si o tom myslet. Podívala jsem se na ránu na rameni. Krvácím stále, ale to se zahojí. Ta energie z toho upíra mi pomůže. Navíc těch ran mám víc, ale ono to přestane, není to nic hrozného. Dneska je vážně můj špatný den. Vydechla jsem, přivřela oči a odpočívala. Měla bych jít domů, ale městem za světla... když jste celý od krve? Ani mě nehne! Potřebuju tmu.

Veci som mala zbalené a stála som vo dverách a dívala som sa po dome. Bolo mi tak smutne. Nebol tu nikto kto by ma objal a utešil ma. Môj sen sa stal skutočnosťou. Nemala som sa tak viazať na Gaba, Lou a Elissu. Teraz sa kvôli ním zbytočne trápim. „Zbohom.“ Poviem do prázdneho domu a vyjdem von. Dvere zatvorím a potom idem smutná preč. Išla som preč s Antagory a nebola som sa rozlúčiť ani s vlkmi. Vedela som že by ma nepustili a takto to bude najlepšie. Aj tak nebudem nikomu chýbať.

O niekoľko mesiacov neskôr

Nikdy som si nemyslela že sa do Antagori vrátim. Čím dlhšie som bola preč tým viac mi chýbala. Aj keď tam nebol nikto komu mi som chýbala. A preto som bola rozhodnutá že si kúpim malý dom na kraji mesta a tam budem bývať. Do mesta budem chodiť iba na nákupy. Prídem do mesta a poobzerám sa. Za ten čas sa tu nič nezmenilo. Všetko je tak ako keď som odchádzala. Povzdychnem si a idem sa pozrieť či neni nejaký dom na predaj. Zistila som že jeden dom je na predaj ale je vraj ďaleko od mesta. To mi vôbec nevadilo a hneď som ho brala. Ukázali mi kde je a ja som sa hneď do neho nasťahovala. Za pár hodín som mala vybalené a šla som sa prejsť po okolí.

Tma. Konečně tu je ta krásná tma, na kterou jsem čekala. Oklepala jsem se, ale zaschlá krev byla cítit a mně se to líbilo. Ne, mám v posledních dnech trochu víc náladu na pěst. Jsem podrážděná a stačí menší zádrhel a buchnu jako bomba. Fajn Louiso, měla by ses klidnit. Daka jsem sama sobě facku a rozešla se zpět do města. V přítmí uliček a pouličních lamp. Mé rudě podbarvené vlasy se vlnily a já vzpomínala na to, jaké to tu dřív bylo. Musím začít odznova. Jináč to nejde, ne, nikdo jiný. Mám nový mobil, nové telefonní číslo... kvůli nim, ale taky kvůli tomu, že můj mobil je prostřelenej. Zachránil mě, i když nevím, možná by mi ta kulka do srdce nic neudělala. Čert ví. Povzdechla jsem si, dala ruce do kapes a šla dál.

Keď bola tma tak si spomeniem ako som chodila za vlkmi a Enzom. Povzdychnem si. Ten je už isto dospelý a na mňa tiež zabudol. Vážne nemám nikoho. Ani neviem ako a ocitla som sa v meste. Bolo mi to jedno teraz. Prechádzka neuškodí a teraz nebolo tak veľa ľudí v meste. Skloním hlavu a spomínam si na staré časy ktoré som tu prežila a ktoré sú dávno preč. Bolo mi až do plaču že som ostala sama a nebol tu nikto. Zatvorila som oči aby som zahnala slzy ktoré sa tlačili von. Pritom som nechtiac vrazila do ženy (Lou) ani som nezodvihla hlavu. „Prepáčte.“ Poviem smutne a idem ďalej. Prečo som takto potrestaná? Prečo nemôžem byť šťastná? Prečo nemôžem mať niekoho kto by ma mal rád? Prečo musím byť vždy len sama? Prečo? Otázky na ktoré som nepoznala odpoveď.

Dívala jsem se do země. Neměla jsem si brát šedou mikinu. Na té se ta krev přímo třpytila. Ještě že ten plášť nebyl od krve, i když mé ruce a tváře. Vypadám opravdu hrozně krásně. Zašklebila jsem se vlastním myšlenkám v duchu. Pohrála jsem si v kapse s klíči a najednou do mě někdo vrazil a... počkat. Ten hlas. Louiso! Přemýšlej, proč mám přemýšlet, ten hlas přeci znám! ,,Coro?" vyhrkla jsem překvapeně a otočila se za ženou, co mě přešla a omluvila se mi. Je to opravdu ona? Nechtěla jsem, aby mě viděla v tomhle stavu, ale... ale... ztratila jsem kontakty na všechny. Svůj mobil jsem vyhodila do popelnice i s prostřelenou simkou.

Išla som ďalej a nečakala som že tá žena nejako zareaguje na mňa. Tá žena ma oslovila. Ona ma poznala? Bola som prekvapená a preto sa zastavím a zodvihne hlavu a koho nevidím. Lou. „Lou?“ Opýtam sa a neverila som vlastným očiam. Po tak dlhej dobe ju zase vidím. Lenže teraz som nevedela ako sa mám k nej chovať. Ona sa na mňa vykašľala a teraz tu stojí a tvári sa ako keby sa nič nestalo. Povzdychnem si. Bože čo mám robiť? Bolo to ťažké. Inak by som sa jej asi hodila okolo krku od radosti ale teraz? Potom ako sa na mňa vykašľala v dobe keď som ju najviac potrebovala? Možno už si našla lepšiu osobu ako som bola ja. Veď kto by chcel byť s niekým kto je ufňukaný a je smutný?

Takže ano, je to ona. Prohlédla jsem si ji a... proč tak najednou nemám slova? Proč nedokážu přemýšlet. Otřela jsem si tvář, kde byl jeden větší škrábanec, ale nebylo to nic, čemu bych nyní ráda věnovala pozornost. ,,Promiň, jestli jsi mi volala na mobil...," zamumlala jsem. ,,Musela jsem si koupit nový i se simkou, zachránilo mi to život...," znovu ten mumlající hlas. Co mám dělat víc. Sakra, dneska mám neutrální náladu. Nebo spíše tu svojí flegmatickou? Skousla jsem si ret. Já... já vlastně ani nevím. Podívala jsem se dívce do očí.

Lou začne rozprávať a ja som sa na ňu nechápavo dívala. O čom to sakra hovorí? Čo jej zachránilo život? „Prečo sa ospravedlňuješ? Veď si sa na mňa vykašľala takže sa nemáš prečo ospravedlňovať. A ja som ti nevolala. Nemala som ani prečo. A ako počujem aj tak by som sa ti nedovolala. A zachránilo život? To som ti až tak išla na nervy?“ Vzdychnem si. Prečo sa takto vyhovára? Prečo nepovie pravdu? Prečo nepovie že ma nenávidí? Prečo nepovie že nie sme kamarátky? Prečo? To si vážne nezaslúžim aby mi povedala pravdu? To som vážne pre ňu len odpad ktorý si nič nezaslúži?

Pozvedla jsem obočí. ,,Co??" podívala jsem se na ni zcela nechápavě a nevím, možná se ve mně zvedl trochu adrenalin. Musím být v klidu, nejsem bestie krvelačná..klid...klid. ,,Copak ty jsi nečetla můj dopis? Tys nečetla dopis, v kterém jsem ti to všechno vysvětlila? Šlo mi po krku deset upírů... Kdybych neměla tenkrát mobil v náprsní kapse, měla jsem kulku v srdci... kdybych neodešla, byla jsem mrtvá...," zasyčela jsem a podívala se jí ublíženě do očí. ,,Moc dobře znám tvé myšlenky... na to stále zapomínáš...," vydechla jsem, skousla si ret, z kterého mi vytekla krev. Aigoo! Ne, sakra. Koušu si ty rty moc silně. ,,Takhle jsem si to setkání nepředstavovala...," zamumlala jsem a stáhla se do stínu lampy, kdy jsem zaklonila hlavu. Co se podělalo? Co jsem podělala? Nic... však... nic sakra! Mohla jsem být teď klidně mrtvá... mohla jsem být mrtvá a nikdo by se to nikdy nedozvěděl.

Pozriem sa na ňu prekvapene. „Aký dopis? Ja o ničom neviem tak neklam. Aha tak upíri.“ Poviem smutne. „Je mi jedno že vieš o mojich myšlienkach.“ Rozplačem sa. „Ide o to že som ťa potrebovala a nebola si tu. Všetci ste sa na mňa vykašlali. Gab, ty, Elissa všetci. Nikto ste mi neprišli pomôcť. Bola som na všetko sama. Ale to je už jedno. Uvedomila som si že budem do konca života sama. Všetkým som ukradnutá. Nikomu na mne nezáleží.“ Poviem s plačom. A keď povie že si takto stretnutie nepredstavovala tak prikývnem. „Ani ja nie.“ Poviem a dám si tvár do dlaní a plačem.

,,Aha... nečetlas.... až se urovnáš, podívej se do své jeskyně u smečky... nechala jsem ho tam... Kdybych tu zůstala, byla jsem mrtvá, jestli jsi chtěla, abych byla mrtvá, promiň, že jsem tu nezůstala, ale já mám svůj život ráda," usmála jsem se, pokrčila rameny. ,,Pokud si tohle myslíš, dobře, ale mýlíš se, i když mě stále máš za lhářku. Vzpomeň si, že já nikdy nebyla lhářka, na to jsem až moc upřímná," usmála jsem se, ale rozešla se do jedné z temných uliček. ,,Však já mohu být i nadále sama...," pronesla jsem sama k sobě a kráčela dál.

Plakala som. „Teraz je to už jedno čo je tam písané nie?“ Opýtam sa s plačom. „To som nemyslela. Jasné že nechcem aby si zomrela.“ Plakala som stále a stále som mala tvár v dlaniach a nevšimla som si že išla preč.  „Ja ťa nemám za klamárku. To som nikdy nepovedala.“ Ale keď počujem čo povie že môže byť aj naďalej sama tak padnem na kolená a plačem. „Nechoď preč.“ Poviem potichu s plačom. Ale vedela som že sa už nevráti. Prečo som sa sem len vracala? Prečo som neostala tam kde som bola? Prečo? Potom zodvihnem hlavu a vidím že ide preč. Vzdychnem si a pomaly idem za nou.

,,Vlastně jo, je to už jedno... už to mám vyřešený...," pokrčila jsem rameny. Tohle jsem nechtěla. Myslela jsem si, že se vrátím a zase bude všechno tak, jak bylo. Že bude všechno v největším pořádku, ale ono... ono asi nebude, že? Zastavila jsem se, když jsem za sebou slyšela kroky. Otočila jsem se a podívala se Coře do očí, kdy jsem si dala ruce do kapes. ,,Myslela jsem si, že když se vrátím, tak bude všechno tak, jak bylo...," vydechla jsem, když jsem řekla své předchozí myšlenky nahlas. ,,Neran se mi neozval... vlastně ani nemohl," pousmála jsem se a podívala se k černému nebi, kdy jsem přivřela oči.

Vzdychnem si a pomaly som si začínala myslieť že ma tu nechce. Potom sa otočila ku mne a pozrela sa mi do očí. Povie že čakala že to bude všetko inak. „Ja som tiež čakala že mi niekto príde pomôcť ale nikto neprišiel. Všetci ste sa na mňa vykašlali. Tak moc som vás potrebovala a vy ste tu neboli.“ Poviem s plačom. „Tak prepáč že ti neskáčem okolo krku a nie som rada že si tu. Ja som si myslela že mi niekto z vás pomôže ale vy nie kašlali ste na mňa. Preto som si uvedomila že nič s toho nebola pravda. Nikto z vás ma nemal rád. Nikto sa mňa nezaujímal. Všetkým som bola ukradnutá.“ Hovorím s plačom.

,,Ehm a jak jsem asi měla se o tebe postarat, když jsem nemohla? Já se na tebe nevykašlala sakra!" zasyčela jsem. ,,Kdybych se na tebe vykašlala, nevracím se zpět do tohoto města, protože by tu na mě nikdo nečekal! Jenže já se sem vrátila!" zamračila jsem se a dívala se jí do očí. ,,Jak můžeš mluvit tak sobecky?" podívala jsem se jí do očí.

Vzdychnem si a skloním hlavu. „Lenže to som nevedela a preto som bola v tom že si sa na mňa vykašlala.“ Povzdychnem si. „To vidím a nie som sebecká. Len hovorím ako to cítim.“ Plakala som a bála som sa že už to nebude také ako pred tým. Vyzeralo to tak že som Lou asi navždy stratila. Preto zodvihnem hlavu a pozriem sa na Lou. „Ak chceš byť sama a nechceš aby sme boli kamarátky tak povedz a ja sa s tým zmierim.“ Poviem s plačom a stále som sa na ňu dívala.

,,Nevěděla, tak proč to ale teď pořád říkáš, že jsme se na tebe vykašlali? Proč o tom pořád mluvíš? Proč?" povzdechla jsem si a promnula si zátylek, kdy jsem se nadechla. Proč pořád řve? Promnula jsem si oči, kdy jsem si do nich nanesla trochu zaschlé krve, ale to mi nějak teď bylo i vlastně jedno. Vydechla jsem. ,,Jasně že chci být s tebou pořád kamarádka, kdybych nechtěla, tak tu už dávno nestojím...," zamumlala jsem a vydechla.

„Ja neviem. Asi preto že to chcem so seba dostať a neviem ako.“ Poviem s plačom. Stále som plakala aj keď povedala že chce byť stále mojou kamarátkou. „Ďakujem to moc rada počujem. Pretože aj ja s tebou chcem byť kamarátka.“ Poviem a utriem si slzy a skloním hlavu. Lenže Gaba ani Eli mi to nevráti. Vzdychnem si smutne a dívala som sa do zeme.

,,Nevím, jak ti pomoc," vydechla jsem a zahleděla se k nebi. Zamrkala jsem očima. Jaké by to bylo zmizet jednou pro vždy? Mnohým by se možná ulevilo.... Ale ne, já tu chci zůstat. ,,No, vidíš," usmála jsem se. ,,Chtěla jsem jít domů smýt ze sebe krev...," zamumlala jsem. Jo, už mě to trochu začínalo svědět. Přeci jen seschlá krev na těle není nic příjemného.

„To je už jedno. Kašli na to.“ Vzdychnem si a pozriem sa na Lou a videla som ako sa díva na oblohu. Keď povie že vidím tak prikývnem. Potom povie že chce ísť domov umyť so seba krv. „Dobre.“ Poviem a teraz som nevedela či mám ísť s ňou alebo nie. A preto som tam len stála a dívala som sa na Lou.

Podívala jsem se na ni. ,,Jestli chceš, můžeš jít se mnou, ale nemám tam teplo, netopím," pousmála jsem se, pokrčila rameny a vykročila dál ulicí k svému domu. Dávala jsem si pozor. Co kdyby tu někde byl upír, i když to je málo pravděpodobné. Mně se teď budou asi všichni nyní stranit, protože jsem cejtit krví, lahodnou krví. Lehce jsem si olízla ret, ale zabočila do jedné uličky.

Lou povie že ak chcem tak môžem ísť s ňou. Čo ma prekvapí lebo som to nečakala. „Ano rada pôjdem. To nevadí.“ Pousmejem sa a keď sa Lou vydala domov išla som s ňou. Cestou som rozmýšľala čo budeme u nej robiť. Lenže teraz ma nič nenapadalo. Možno ma to napadne po čase alebo Lou niečo vymyslí.

Povzdechla jsem si. Nevím, co dělat. Jsem naspeedovaná energií, ale taky toho mám už všeho plné zuby. Nejraději bych naběhla do náruče nějakého upíra, aby mě zabil, ale... proč jsem to teda neudělala? Měla jsem za prdelí tolik upírů. Ušklíbla jsem se sama pro sebe a vytáhla z kapes klíče. ,,Jsme tu," utrousila jsem, ale odemkla dveře a nechala otevřené dveře dívce, kdy jsem vešla do bytu a zaslechla šramocení. ,,Pšt!" zarazila jsem se a zamračila se. ,,Někdo tu je..," sykla jsem a zamračila se.

Išla som s ňou a celú cestu som mlčala. Nevedela som čo mám hovoriť. Za chvíľu sme boli pri jej dome. Keď povedala že sme tu tak som prikývla a len som sa dívala ako odomyká dvere. Keď ich otvorila tak sme obe počuli nejaký šramot. Naznačila mi aby som bola ticho a povedala že tu niekto je a tak som znova prikývla a čakala som čo spraví. Nechcela som ísť prvá dnu. Už som sa poučila z minula a tak som sa len dívala.