Aud + Kathy + Lui + Cora + Kyu

Místo: Během hry se mění, nespecifické

Počasí: Poměrně matoucí počasí, dešťové přeháňky střídající se s prudkým větrem a slunečnými dny.

Pořadí: Audrey,Kathy, Lousia, Cora, Kyu

Pomalé, tiché kroky dopadali do ještě chladné země. Moc dobře jsem si uvědomovala, že není zrovna bezpečné jít do lesa a při nejmenším budu mít rýmu, ale já už nevěděla co kreslit a v lese je přeci tolik různých námětů. Moc chytrý nebyl ani můj záměr vzít si deku a sednout si tu někde pod strom, protože ta zem byla vážně ledová! Jenomže bych to nebyla já, kdybych neměla nějaký naprosto šílený a nesmyslný a nebezpečný a…prostě pitomý plán. Se sluchátky v uších a tóny klavíru jsem stále pokračovala vpřed. Šla jsem asi už docela dlouho, nebo se mi to možná jen zdálo a mohla za to má „obrovská“ rychlost. Došla jsem až k mýtině, na které bylo ještě zřetelné, že před pár dny tu panovala zima. Mezi stromy se slunce moc nedostalo a tak tu byly maličké, bílé hromádky sněhu. Mimo jiné jsem také zahlédla velice malý potůček a když říkám malý, myslím vážně hodně malý. Z tašky, kterou jsem měla přes rameno jsem vyndala deku a položila jí, složenou, tak jak byla ke stromu a následně si na ní sedla. Vyndala jsem si z uší sluchátka a telefon vložila do kapsy své džínové bundy. Z tašky jsem následně vyndala skicák, tužku a gumu a rozhlížela se, co bych tak nakreslila. A pak mě to napadlo. Skicák jsem si položila na skrčené nohy a v ruce svírala tužku. Druhou rukou jsem ovládla vodu a vytvořila z ní růži. Nikdo tu přeci není. Začala jsem kreslit a vnímala jen skicák a to dokonalé ticho okolo.

Už jsem opravdu potřebovala nějaké to klidné místo kde budu obklopena živou zelení, tou energetickou faunou mezi níž je troška toho zbožného klidu.
Není to aní pár dní – týdnů co jsem se přistěhovala do Antagory, ještě se pořád stále rozkoukávám.
Ale co je lepšího než si vyrazit takhle večer do lesa, že?
Pomalu jsem kráčela malou bahnitou cestičkou která vedla klikatě mezi stromy. Už jsem se zmínila že stromy mají léčivou moc? Asi ne.
Zaujala mě velká mohutná lípá pod kterou ležel naležato velký žulovitý kámen.
Došla jsem k lípě a objala jí. Dobře, kdyby mě tu takhle někdo našel tak by mě měl za blázna. Odskočila jsem rychle od lípy a rozhodla se pokračovat dál po cestě.
Po nějaké té době jsem došla k rozlehlé mýtině. Musím se přiznat že tu je krásně… Rozhlédla jsem se kolem do kola a zjistila že tu nejsem jediným člověkem kterého tato krajina zaujala, a ve který hledal svůj vytoužený klid a pohodu.
Kus dál seděla na dece a cosi čmárala do skicáku dívka, odhadovala jsem že je mladší, mohla jsem se také plést…
Přistoupila jsem blíž „Dobrý večer“ pozdravila jsem. Sice to nebývám já kdo navazuje nějaké to přátelství jako první, ale tohle doufám že nepokazím…

Krev… energie… Co dřív si vybrat? Mohla bych jít do lesa a třeba tam nějakého človíčka najdu, ale přeci jen jsem byla nasycená dosti. Protáhla jsem se a podívala se na display mobilu. Ještě jsem stále nemohla uvěřit tomu, co se stalo mezi mnou a Nerem. Byla jsem u něj doma, ale jelikož on něco musel zařizovat, já si vzala klíče, teplý kabát a nasadila si červené rukavice. Budu něco jako černá chodící smrtka, ale to mi nějak moc nevadilo. Mohla bych se jít podívat k oněm koním. Ano, udělám to. Zamkla jsem za sebou dveře domu, rozhlédla se kolem sebe a s kapucou na hlavě se rozešla směr les, který jsme měli tak blízko baráku. Předříkávala jsem si v hlavě slova z knih, pobrukovala si a nadále měla ruce v kapsách. Potkám někoho v tento čas? Zastavila jsem se u nějakého odpočívadla a do očí mi padl objekt, který ležel, docela mrtvý se mi zdál. Šla jsem blíž, byl to muž staršího věku a seděl v autě. Dokázala jsem si představit, že zřejmě dostal infarkt a nikdo mu nemohl uškodit a pomoci. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale rozhodla se zajít za chaloupku, zneviditelnila se a opatrně vlezla do auta, kdy jsem přikrčeně se zjevila a zakousla se pěkně do krku a cítila, jak se všechno snaží z něj tu krev dostat. Nešlo to lehce, jelikož byl chladný a srdce zůstalo němé po celou dobu, ale přesto jsem se cítila po chvilce nějak silnější. Moje smysly pátraly po okolí, jestli mě tu nikdo nesleduje – nikdo, absolutní klid a já se zneviditelnila, vylezla ven z auta a šla dál cestou lesem, až jsem se znovu objevila a otřela si ústa. Oči zazářily, ale zase se změnily do hnědé barvy. Nadechla jsem se vzduchu a kráčela pokojně dál.

Bola som doma a celkom som sa nudila a tak som vstala a šla som sa obliesť. Dala som si bundu a obudla topánky a šla som von. Vyšla som z domu a zamkla som dvere. Potom som sa vydala do mesta. Dneska som bola sama a tak som si chcela dopriať trochu oddychu a prevetranie si hlavy. Po ceste do mesta som si to ale rozmyslela a otočila som si to do lesa. Tam som už nebola pekne dlho a celkom ma zaujímalo či sa to tam nejako zmenilo.

Stál jsem v nedalekém parku, bylo to mé oblíbené místo. Dnes byl den tichý, mírně chladný a na nebi se vznášelo několik černých mraků. Dokonce ani ptáci neprozpěvovali v tuhle večerní hodinu. Stál jsem tam a jenom tiše hleděl před sebe, nikým neosloven jenom pozoroval poslední sluneční paprsky dopadající na zem. Byl to pro mě kupodivu docela příjemný večer. Povzdechl jsem si a pomalu jsem se vydal městem, sledoval jsem kolemjdoucí a jenom okolo nich tiše procházel. Myšlenkami jsem byl někde u Minda a u toho co se minulý víkend odehrálo v lese. Zachvěl jsem se při vzpomínce, kdy mě ta ženská málem uškrtila, ještě doteď jsem měl modřiny na krku od jejich ruk. Nevím co mě neustále nutilo se k tomu vracet, ta její síla byla tak nadlidská, opravdu byla způsobena tou drogou? Stále jsem měl pocit že mi toho hodně uniká. Byl jsem tak zabraný do svých myšlenek, že jsem omylem strčil do jedné postarší paní, omluvil jsem se a poté pokračoval dál. Město bylo k večeru tak tiché, až jsem se tomu občas divil, ale byl jsem rád. Právě na večery jsem se za celý den těšil. Netrvalo mi to moc dlouho a za chvíli jsem opustil město. Nikam jsem nespěchal, naposledy když jsem utíkal, dostal jsem se do problémů a proto jsem teď všechno bral s klidem. Rozhodl jsem se že na ono místo nepůjdu, ale musel jsem okolo něj projít, potřeboval jsem se dostat k jezeru, kde bych mohl na chvíli vypnout, sednout si a přemýšlet nad vším možným. Potřeboval jsem jenom, chvilku pro sebe. Nejlépe tam kde na mě nikdo nebude mluvit a kde budu nikým nerušen, kromě toho jsem ještě ani nedopsal tu píseň a měl bych to udělal co nejdříve, jinak budu mít velký problém u manažera. „Do háje,“ zaklel jsem do větru a po lesní mýtině se rozešel hlouběji mezi stromy, i když jsem tudy neprocházel zrovna dvakrát rád, přesto jsem si stále namlouval že to všechno vážně způsobila ta droga a že žádné nadpřirozeno neexistuje, vždyť to byla blbost, i když… Kdo ví? Povzdechl jsem si a kopl do kamenu, který se mi dostal pod nohy, zakutálel se někam mezi stromy, no moc pozornosti jsem mu nevěnoval, spíše jsem se díval před sebe a občas okolo, kdyby mě náhodou zase potkalo něco nečekaného, ale doufal jsem že dnešní večer bude klidný. I když chodit do lesa, když se stmívá? No proč ne?

Musela jsem se pochválit, růže zatím vypadala docela dobře. Měla jsem jen takový náčrtek, ale i tak to bylo dobré. Nyní jsem se, ale prala se stínováním a obecně jednotlivými okvětními lístky. Málem jsem dostala infarkt, když na mě kdosi promluvil a vodu kterou jsem upustila, s hlasitým žblunkňutí dopadla na vodní hladinu říčky. Otočila jsem se za hlasem a doufala, že si ničeho nevšimla. Vážně nehodlám být zavřená v nějakém cirkusu. ,,Dobrý večer" Pronesla jsem nervózně a polkla. Není obvyklé potkat v lese, večer někoho kdo je stejný trdlo jako já a rozhodl se jít na procházku do lesa. ,,Já jsem, Audrey" Pronesla jsem mile a pokusila se o úsměv. ,,Smím vědět co tady děláte teď, v tuhle dobu?" Zeptala jsem se a doufala že nebudu vypadat moc divně, což se mi asi nedařilo.

Připadala jsem si trošičku hloupě. Nikdy jsem nebyla žádný expert na mezilidské vztahy spíše se posledních pár let držím v ústraní, což vysvětluje můj styl oblékání a také chování,proto jsem se divila že mí ta holka na pozdrav odpověděla. Většinou jsem se setkávala s negativními ohlasy.
Opravdu jsem ale doufala že tu nikoho nepotkám. Nejlepší by bylo nepotkat nikoho.
Jen les, klid, deník a já. Čert to vem!
Aha, takže Audrey. „Jsem Katherine“ řekla jsem a zvedla se mi o kousíček nálada. „No já se tu jen tak procházím…" z další odpovědí jsem si dala načas a tak jsem jen nehty poklepala na černé kožené desky deníku který jsem držela v ruce společně s propiskou.
Otočila jsem se ještě jednou kolem do kola a obdivovala zelený les. Mou pozornost upotalo něco nebo někdo mezi stromy.

Tma, kolem nás byla jen a jen tma, ale doufala jsem, že ovládnu své oči natolik, aby mi nezářily. Vypadala bych nyní jako nějaká kočkovitá šelma, nějaká kočkovitá šelma na velkých nohou. Nadechla jsem se a vydechla. Moje smysly bystře sledovaly své okolí a nenechaly by mě ve štychu. Potichu jsem si zavrčela, ale to bylo jen po ucítění neznámého. Nemohl zde být upír, že ne? Doufala jsem, že mě tu nic takového nepotká. Oči zazářily a podívaly se kamsi do dálky před sebe. Dala jsem si kapucu více do očí, nadechla se a přivřela očka, aby mi zhnědly duhovky a já mohla pokojně pokračovat dál. Kolem nás byla tma… jenže kdo byl ten nás, když jsem šla jen já? Musela jsem se sama sobě zasmát v duchu. Slyšela jsem téct vodu, někde tu byl určitě potůček. Zvolila jsem si proto menší cestičku mezi stromky a zastavila se, když na několik kroků před sebou jsem spatřila dvě osoby. Přešlápla jsem si, ale jen se usmála. /Lidi v tuhle dobu? Obdivuhodné./ Propluly mi hlavou myšlenky a já se podívala k těm dvěma osobám a přemýšlela, jestli jít k nim blíž. Kdo to může být? Upíři? Vlkodlaci? Či někdo doslova jiný. Jen na to přijít, abych si na své otázky odpověděla, proto jsem zatím jen tak nehnutě stála.

Prišla som do lesa a spokojne vzdychla. Konečne som bola na mieste kde som sa cítila dobre. Lenže keď som sa zhlboka nadýchla tak som zachytila rôzne pachy s toho iba jeden známy a tak som sa vydala za tým pachom. Tie ostatné pachy som zatiaľ neriešila. Možno až neskôr budem zisťovať komu patria a čo sú zač ale teraz som šla za Lou.

*Bože Kyu ty jsi ale idiot, chodit večer do lesa, to jsi se z minula ještě nepoučil? No nevadí, očividně asi ne. * pomyslel jsem si a lehce se zamračil. Zhluboka jsem se nadechl a když kolem mě začínala být větší a větší tma, cítil jsem jakousi nervozitu, která se snažila obalit celé mé tělo. Nohy mi trošku ztěžkly, ale nebylo to nic hrozného, chodit jsem mohl docela bez obtíží. Srdce mi tlouklo rychleji než obvykle. Vzal jsem kapuci a nasadil jsem si ji na hlavu, vlastně ani netuším proč jsem to udělal. Mířil jsem lesní mýtinkou k jezeru, stromy okolo mě byly opravdu husté. Bylo tady až nečekané ticho. Vlastně ano, byl jsem v lese. * No představ si že v tuhle hodinu lidé většinou zalézají do postele doma v teple a ne si jenom tak běhají po lese jako ty. * vynadal jsem sám sobě ale následně na to jsem zaslechl jakýsi divný neidentifikovatelný zvuk někde kousek za mnou.Když jsem se prudce otočil, nezahlédl jsem vůbec nic, ale i tak mi poskočilo srdce leknutím, že jsem měl pocit, že ho vyplivnu. Nabral jsem na kroku, až jsem se nakonec rozklusal lesem dál a usoudil jsem si, že nejlepší bude, když se nebudu otáčet. Byla tu tma, pomalu jsem neviděl ani na krok, což vedlo k tomu, že jsem o cosi zavadil a přistál jsem obličejem na zemi. A to jsem se tak snažil abych nezakopl! * Ty jsi vážně kretén * pomyslel jsem si ale nezvedal jsem se.

Byla to holka. Dívka. A vypadala docela mile. Tedy, alespoň nevypadala že by mi ublížila. I přes její vzhled jsem si to vážně myslela. ,,Já to mám podobně" Odpověděla jsem na otázku, kterou ani neřekla. Pak jsem uslyšela kroky. Tedy spíš jako by někdo běžel. A pak rána. ,,Slyšela jsi to?" Zeptala jsem se nervózně. Nechci tu potkat vlkodlaka nebo tak něco. Ráda bych se dožila zítřka. Až moc rychle jsem se zvedla a uklidila skicák a tužku. Pak jsem zbalila i deku a vyděšeně se podívala směrem odkud se ozvala rána. Nebyla nijak hlasitá a to svědčilo o tom, že je to někde blízko.

Sedla jsem si do povadlé trávy a nebrala na vědomí že je zem ještě chladná. Zvedla jsem hlavu a zadívala se znovu mezi stromy a potom na cestu. Antagorské obyvatelstvo má opravdu asi rádo večerní procházky lesem a jinými místy. Bolela mě hlava a přemáhala mě nervozita. Zamračila jsem se. Ucítila jsem menší záchvěv někde tam v mém nitru. Né teď né prosííím…
Zaryla jsem si nehty do dlaně. V poslední době se i s nechtěným vznícením věcí dělo i to, že mé normálně hnědé oči se barvily do černa. Nadechla jsem se a vydechla. Už, už jsem chtěla otevřít deník že si do něj tak jako pravidelně zapíšu dnešní den. Vyděšeně jsem vyskočila stejně jako Audrey „Jo…Myslím že slyšela“ Zadívala jsem se do tmy…Přisahala bych že se tam něco pohnulo. Zamrkala jsem a zřetelně jsem viděla jak jakýsi člověk upadl. Tma v lese celkem houstla jen ta Audreynina lampička která ležela na zemi prořazovala trochu tu tmu všude kolem. Měla bych snad jít pomoct? Zamyslela jsem se a vstala. Možná bych měla. Vykročila jsem směrem k tomu člověku. „Nestalo se vám…“ Ale…Co to bylo za ránu?

Jen jsem tak stála a obě sledovala. Cítila jsem, že se někdo blíží a pak ještě další. Otočila jsem se ve směru, odkud jsem šla a někde hrozně daleko viděla tmavou siluetu – zdvojené smysly pracovaly naplno – zaslechla jsem velkou ránu, ale nějak moc ji nevnímala, i když obě osoby u potůčku byly na nohou. Zmizela jsem. Prostě se rozplynula, ale byla jsem jen neviditelná. Dnes oplatím Coře její přepadovku. Ušklíbla jsem se pobaveně a kráčela po cestě, až jsem ji viděla, jak jde. Šla jsem stranou, kdy kolem mě mohla projít a pak jsem jí skočila na záda a přikryla pusu, aby nevykřikla, kdy jsem se samosebou musela objevit. ,,Čau Corčásku, kam ses vydala tak sama, nebojíš se, že tě přepadne třeba…," zamyslela jsem se, ale pohihňala se a oči mi zasvítily. ,,Že tě přepadne třeba upír?" zašeptala jsem dívce do ucha, ale zazubila se a hihňala se dál. Rozhodně jsem nehodlala slézt dolů z jejích zad, ale pustila jsem ruku z jejích úst a držela ji pevně kolem krku a hihňala se, abych nerušila klid lesa.

Išla som ďalej a vtedy som si všimla nejeké postavy u jazera. Poobzerala som si ich ale potom som šla ďalej. Kde môže byť veď ju cítim. Pomyslím si a poobzerám sa či náhodou neuvidím Lou ale nikde nebola. Povzdychnem si a šla som ďalej môj nos mi ale hovoril že je niekde na blízsku a v tom sa to stalo. Niekto na mňa skočil a ja som chcela vykríknuť ale chytil mi ústa. Už som sa chystala že sa premením na vlka a roztrhám toho dotyčného ale v tom prehovil. A ja som podľa hlasu spoznala že je to Lou. „Ahoj Lou. Idem sa prejsť po lese a možno navštíviť moju svorku. A nebojím sa ničoho viem sa o seba postarať.“ Ubezpečím ju a zasmejem sa a to že bola na mojom chrbte a nechcela zliesť mi nijako nevadilo. „Prosím ak chceš byť na mne tak ma tak pevno nedrž. Trochu ma to dusí.“ Poviem a usmejem sa.

Vůbec se mi nechtělo zvedat, bože, jsem tak příšerně nemotorný! Prostě jsem tam zůstal ležet a dal pod sebe ruce, do kterých jsem zabořil hlavu, stále jsem měl na sobě kapuci a černou mikinu, takže jsem v té tmě snad ani nešel vidět v černé teplákovce. Tiše jsem si povzdechl, ale náhle jsem zaslechl dívčí hlas, který se mě zeptal jestli se mi nestalo … něco co jsem si asi měl domyslet, ale nechal jsem to tak. „Ne, jen jsem zakopl, což se mi stává docela často,“ zamumlal jsem do rukávu a ztěžka vydechl. Nikdy by mě nenapadlo, že se někdo kromě mě bude v tuhle hodinu potulovat po lese, ale to co by mě nikdy nenapadlo se poslední dobou spíše vždy událo, měl bych si na to začít zvykat. Vlastně jsem šel do lesa právě proto abych nikoho nepotkal, ale jak jsem tak koukal, neměl jsem štěstí. Okamžitě jsem si vzpomněl na ten divný zvuk, jenže teď mi to bylo nějak jedno, ano stále jsem ležel na zemi a odmítal se zvednout, prostě se mi nechtělo. * Ano ty idiote, jenom si tam dále lež, vždyť ono je to zcela normální a zdvořilé, válet se po zemi, když se tě někdo ptá jestli se ti něco nestalo, ty jsi vážně kretén kreténská, * pomyslel jsem si a kdybych mohl, sám nad sebou protočím oči, ale měl jsem je zavřené. Občas mi některé věci nedocházely, ale já už prostě byl zvláštní. Buď si na to mé okolí zvykne a nebo můžou jít všichni do prdele, asi tak, žádné složité vysvětlování tu být nemuselo.

Chvilku jsem váhala, jestli mám jít za Katherine a nebo tam jen tak sama stát, ale po zapraskaní větvičky někde v křoví jsem se rozhodla pro tu první verzi. Došla jsem až k ní a uviděla někoho, kdo ležel na zemi a vypadal, že rozhodně nechce vztávat. ,,A to jsem si myslela že jsem jediný cvok potulující se v noci po lese" Řekla jsem a snažila se o milý tón, při čemž jsem se tázavě usmála na Katherine, jestli třeba o ležící, černé věci neví něco více než já. I když mi pak došlo že mi to tu před tím někým říkat nebude. ,,Můžu se zeptat, jestli je to živé?" Řekla jsem. Byl to pokus o vtip, ale asi se mi to moc nepovedlo. Vlastně bych řekla že se mi to vůbec nepovedlo. Větší blbku že sebe už udělat nedokážu že? Tuhle otázku jsem si už nechala jen ve své mysli. Má modrozelená očka zkoumala jak okolní les, tak i tu osobu předemnou. Vážně jsem ještě nikdy neviděla někoho, kdo by se v noci povaloval v lese na zemi. Obzvláště když ta zem byla studená.

Mírně jsem se usmála na Audrey.
Docela mě překvapovala moje lhostejnost v této situaci.
Sakra Katherine! Tady na zemi leží člověk! Přímo před tebou! Řvalo mé podvědomí, ale já na to nebrala zřetel, a ten kluk vypadal že prostě na té zemi bude ležet dokud neodejdeme.
Zaskřípala jsem zuby, a nadechla se. „Nepotřebujete opravdu pomoc?“ pokusila jsem se tuhletu otázku zformulovat normálně ale v mém případě? Né to asi nevyšlo…
Právě mě přepadal ten známý nutkavý pocit zálezt někam kde mě nikdo nikdy nenajde.
No dobře…
Tázavě jsem se podívala na Audrey.
Jasně že je to živé… Raději jsem nechala jazyk pevně za zuby. Bůhví co bych zase plácla.

Slyšela jsem Cořiny myšlenky, jak mě nemohla najít a přitom jsem byla v blízkosti dívky. Zasmála jsem se, když jsem si hověla na jejích zádech. ,,Achjo, myslela jsem si, že tě vylekám víc,'' zasmála jsem se a seskočila ze zad dolů. ,,Neudusím tě, neboj," zazubila jsem se a oči mi jemně zářily zlatavě. ,,Nezdá se ti, že tu je nějak moc lidí?" podívala jsem se směrem, kde jsem viděla tři siluety, dvě stály a ta jedna ležela na zemi. ,,Nevíš, co to bylo předtím za ránu? Já to totiž nebyla," šeptla jsem a podívala se kolem sebe.

„Tak prepáč že mám dobrý čuch a cítila som ťa už zdialky.“ Zasmejem sa a keď konečne zoskočí z mojho chrbáta tak sa otočím k nej. „Ja viem ale trochu si ma dusila.“ Usmejem sa a potom sa poobzerám a prikývnem. „Ano čo om prekvapená inokedy tu neni skoro nikto a teraz je tu skoro celé mesto.“ Zasmejem sa a keď sa opýta na tú ránu tak pokrútim hlavou. „Nie ja som nič nepočula.“ Poviem lebo som vážne nič nepočula.

Dívka poznamenala že si myslela že je jediný cvok potulující se v noci po lese a za chvíli na to ze sebe vysypala nějakou otázku ve třetím pádě kterou jsem pobral až po chvilce ticha, které bylo následně přerušeno otázkou jestli opravdu nepotřebuji pomoct. * Jestli nejste poměrně menší, chodící asiat s kočičíma očima, sladkým úsměvem a nejmenujete se Mind tak ne, pomoct opravdu nechci, * pomyslel jsem si ale mlčel jsem. S lidmi jsem nikdy moc nevycházel, ani jsem s nimi neuměl moc komunikovat. „To něco co logicky asi živé bude, pomoct opravdu nepotřebuje, ale děkuje to za optání,“ špitl jsem a dále jsem zůstával ležet na zemi, co tady pohledávaly tak pozdě? A proč jsem to vůbec řešil? Stejně by to byly jenom další tváře dvou dívek, které bych potkal poprvé a naposledy v životě. A proč by se bavily a zahazovaly s podivným asiatem který se povaluje uprostřed noci na lesní stezce a není schopen ani pozdravit, představit, natož aby se postavil?

Celá ta situace se mi nějak moc nelíbila. Už jen to že potkala někoho v tuhle dobu v lese mi nebylo moc příjemné. Katherine na mě působila možná i docela příjemně. Za to ten kluk co tu jen tak ležel na zemi se mi nějak moc nelíbil. Možná jsem se ho i trochu bála. Nervózně jsem přešlápla na místě a polkla. Přála bych si teď být doma, ve svém bledě modrém, proutěném křesle a nic neřešit. Jen tak poslouchat písničky ve sluchátkách. Nadechla jsem se že ještě něco řeknu, ale jen jsem na prázdno otevřela pusu a zase jí zavřela. Netušila jsem co bych měla říci. Měla jsem nepříjemný pocit, že tu je ještě někdo další.

Dobře, dobře teď nastal čas kdy bych měla odejít a dělat jakoby nic.
Jasně proč ne? Že jo?
No přesně tohle jsem udělala.
Klíčila ve mě zvědavost… A světe div se za ty léta jsem si něco uvědomila… Uvědomila jsem si že bych měla být více společenská.
Ne, neskrývám svou fobii z lidí. Já se lidí bojím…
No co se týče Audrey? Myslím že to je asi první člověk který mě při prvním slovu neposlal do háje.
Sedla jsem si do trávy a nepřítomně hleděla na zářící měsíc jako bych v jeho svitu hledala odpovědi na svoje nevyřčené otázky. Zalovila jsem ve své batohokabelce a vytáhla si deník.
Pátravě jsem hmatala po propisce, v tom mi zazvonil telefon. Zalovila jsem a vytáhla ho. Zobrazeno – cizí číslo. Vykulila jsem oči a s pocitem viny že jsem to původně nechtěla zvednout jsem hovor příjmula.
„Hálo?“ pronesla jsem takřka nevinnou otázku do telefonu. „Kdo volá?“. " Dobrý den, jste doufám slečna Katherine?" zvráštila jsem čelo. „Ano, ano to jsem.“ zamumlala jsem a nevšímala si okolí. „Je mi líto… Ale dnes našla naše policejní hlídka tělo… To tělo patřilo vaší matce.“ Vyjekla jsem do telefonu zmáčkla červený sluchátko a zahodila mobil daleko kamsi do křoví.
Moje matka je mrtvá… Mrtvá!
Klid Katherine, uklidni se!

,,No jo, já vím, že máš dobrý čuch," zasmála jsem se a protáhla se. ,,Promiň, příště budu jednat v rukavičkách," zasmála jsem se a podívala se kolem sebe. ,,Celé město? To možná přeháníš," zasmála jsem se, ale zachytila nějaké útržky myšlenek. Skousla jsem si ret a zkoumavě se podívala k místu, kde by někdo měl být. Alespoň jsem tam viděla dvě osoby a jedna byla na zemi. ,,Nejdem na obhlídku a zjistit, co za stvoření tam je?" zazubila jsem se na Coru a mé oči zazářily zlatavě.

„Ešte aby si to nevedela.“ Pousmejem sa a pokrútim hlavou. „To zase nemusíš.“ Poobzerám sa okolo seba. „A čo ty vieš? Možno tu je vážne celé mesto len o tom nevieme.“ Zasmejem sa a potom som sa pozrela na to miesto čo aj Lou a tiež som si všimla dve osoby. Keď sa opýta či nejdeme na obhliatku tak prikývnem. „Ano poďme to omrknpť. Aspoň zistíme čo sa deje.“ Poviem a všimnem si ako jej oči svietia do zlata.