Cora + Elissa + (Erik)

Ucítila som ako Elissa do mňa štuchla. Pozriem sa na ňu s prekvapeným výrazom. Potom mi ale ukázala tu spomienku a ja sa pousmejem. Keď sa postaví tak sa postavím aj ja. Poriadne sa otrepem a natiahnem sa. Veľmi rada ťa zoberiem za svorkou. A neboj sa nič sa nestane. Poviem jej a pousmejem sa. Bola som rada že tam chcela nakoniec ísť. Ale o tom čo ju čaká som jej nepovedala. To bude prekvapenie. A budem zvedavá ako zareaguje keď sa na ňu vrhnú vlci a začnú ju olizovať. Potom keď vidím jej úsmev tak sa rozbehnem smerom k jazeru. A o kúsok ďalej už bolo územie svorky. Bežala som ale pomaly aby ma Elissa mohla dobehnuť alebo ak by nevládzala aby sme išli pomaly.

Rozběhnu se za Corou a jsem ráda, že neběžela rychleji. Stíhala jsem jí a i přesto že bylo tempo velmi rychlé, užívala jsem si to. Netušila jsem, co mě čeká, ale celkem jsem se začínala těšit. Jestli je zbytek smečky alespoň z poloviny tak hodný jako ona, bude to skvělé. Usměji se a opět otevřu tlamu, abych se nepřehřála. Brzy zaslechnu šumění vody, byly jsme blízko u jezírka s vodopádem, ale tentokrát jsme u něj nezastavily. Po chvilce běhu jsem ucítila pach dalších vlků. Byl celkem silný, ale starý, museli se tady hodně pohybovat, aby si označili území. Na chvíli zpomalím a zavětřím, potom se ale opět rozběhnu za vlčicí. Začínala jsem se čím dál více těšit a proto přidám do kroku až běžím po jejím boku. Vesele na ni štěknu a zavrtím ocasem, už jsem se nebála.

Pri tom behu som sa pozrela na Elissu či vládze. A na moje prekvapenie vládala. Pousmejem sa bola som rada že stíha moje tempo. Keď sme sa priblížili k územiu tak som sa zastavila a pozrela som sa na Elissu. Bolo na nej vidno že sa teší a ešte keď štekla tak mi viac netrebalo. Pri tom som ale rozmýšľala či ju mám varovať pred tým útokom alebo to nechať tak. Nakoniec sa rozhodnem nechať to tak. Nech si užije prepadovku a olizovanie. Potom sa pomalý krokom vydám ďalej a netrvá dlho a prekročíme hranice. Hneď nás privítala svorka svorka ktorá sa okolo nás zbehla. Svorka si obzerala Elissu a potom prišiel aj alfa . Pousmejem sa a pozriem sa na Eliss a jemne do nej štuchnem aby sa nebála a šla k ním.

Zpomalíme a vydáme se dál na území vlčí smečky. Brzy se kolem nás začnou sbíhat vlci a já se na ně zvědavě podívám. Jako poslední přijde bílo-černý vlk o kterém jsem tak nějak vytušila, že bude vůdce. Nevěděla jsem co dělat, ale poté co do mě Cora šťouchne se k nim rozejdu a tiše zakňučím na pozdrav. Jako první se rozejdu k alfovi, ale brzy se okolo mě shromáždí celá smečka, trošku znervózním a když mě jeden z nich shodí na zem, hlasitě zakňučím, ale mé obavy byly zbytečné, protože mě všichni začnou oblizovat. Začnu se smát a pokusím se vymanit pryč. Nakonec se mi podaří postavit a oklepu se. Stále jsem vrtěla ocasem a všechny jsem si je prohlédla. Vypadali mile. Skoro všichni byli ale o trochu vyšší než já, opravdu musím být prcek. Ušklíbnu se a vesele na ně zaštěkám, potom odběhnu ke Coře a olíznu jí čumák na znamení díků, že mě přivedla ke svojí smečce. Byla jsem za to opravdu vděčná. Ukázala mi, že se není čeho bát a že si můžu být jistá i sama sebou.

Keď som ju poslala k ním tak som presne vedela čo sa stane. A netrvalo dlho a vrhli sa na ňu. Začnem sa smiať. Potom príde ku mne a olizne ma na nos a ja prikývnem. Potom k nám príde alfa a poobzerá si Elissu. Potom ju očuchá a usmeje sa. Ja medzi tým hľadám svojho Enza ale nikde nebol. Začínala som sa o neho báť. Keď v tom mi niekto skočil na chrbát. Hneď som vedela že je to Enzo. Pozriem sa na Elissu. Zoznám sa toto je môj adoptívny syn Enzo. Poviem a zhodím ho z môjho chrbta. Enzo zavrčí na mňa a ja sa zasmejem. Potom sa pozriem na Elissu a bola som rada že už sa nebojí. Skôr naopak je šťastná a dávala to najavo tým že vrtela chvostom. To bolo pre mňa krásny pocit. Ukázala som jej že vlci nie sú také monštrá ako sa o nich hovorí. Oni útočia iba keď chránia ostatných alebo keď idú na lov. Inak sú mierumilovný.

Mladé vlče přistane Coře na zádech, nevypadala, že by jí to vadilo, dokonce na to byla nejspíš zvyklá. Řekne mi, že je to její adoptivní syn Enzo, usměji se na něj a začnu se smát, když ho shodí ze svých zad, zavrčí na ni a obě se začneme smát. Natáhnu se k němu a očuchám ho, potom ho olíznu a jemně do něj strčím. Konečně vlk, který je menší než já. Usměji se a zaujmu postoj, který jsem vídala u psů, kteří vyzývali ke hře jiné psy. Začne vrtět ocasem a rozběhne se ke mně, takže to nejspíš pochopil. Uskočím na bok a chvilku mu uhýbám, než ho nechám na sebe skočit a začnu se s ním „prát.“ Cítila jsem jeho ostré zoubky, ale nikdy mě moc neskousl, stejně jako já jeho. Setřepu ho ze sebe a povalím na záda, tlapkou ho přitisknu k zemi a sleduji, jak se snaží vyprostit. Dávala jsem si pozor, ať mu neublížím, ale vypadalo to, že se baví, alespoň podle toho zuřivého vrtění ocasem.

Keď som videla ako sa oni dvaja hrajú tak som si ľahla na zem a sledovala som ich. Konečne som si mohla odpočinúť a nemusela som byť v strehu a dávať pozor. Za chvíľu sa k ním pridali aj ďalší vlci. Alfa si tiež sadol a sledoval svoju svorku. Tiež bol b kľude vedel že sa nemusí ničoho báť. Ani som netušila že dnešný deň dopadne takto krásne. Sledovala som vlkov ako sa hrajú. Potom som si zívla ale spať sa mi nechcelo. A bola som aj rada že sa Enzo konečne môže s niekym poriadne zahrať. Aspoň sa rýchlo unaví a potom bude spať ako zabitý. Ale zatiaľ mal dosť energie a aj Elissa. Čo ma prekvapilo potom všetkom čo dneska vyviedla tak som sa divila kde sa to v nej berie. To bude asi tým že je ešte mladá a preto sa tak rýchlo neunaví ako niekto kto je už starý.

Stále jsem si hrála s mladým vlčetem a postupně se k nám přidávali i ostatní. Skočím jednomu vlkovi na záda a lehce se mu zakousnu do ucha. Převalí se i se mnou na záda a já se začnu smát. Nakonec se ale unavím a tak ze sebe setřepu Enza a pomalu se vydám ke Coře, která ležela kousek od nás. Ona a alfa byli jediní, kteří se k nám nepřidali. Spokojeně se usměji a lehnu si na zem. Otevřu tlamu a snažím se sama sebe ochladit, ale moc to nepomáhalo. Byla jsem unavená a začaly se mi zavírat oči. Měla bych se vrátit, ale nechtělo se mi. Natáhnu se ke Coře a dotknu se jí čumákem. Ukáži ji obrázek sebe v lidské podobě a poté vlky ze smečky. Potřebovala jsem se přeměnit a nebyla jsem si jistá, jestli můžu před smečkou. Chtěla jsem s ní mluvit, ale na rozdíl od ní jsem neovládala telepatii a mými vzpomínkami a emocemi se v tomto případě nedomluvím. Upřu na ni svůj pohled a nakloním hlavu na stranu.

Sledovala som cih ako sa hrajú a na moje prekvapenie sa Elissa ako si rýchlo unavila. Enzo a ostatný sa hrali ďalej. Potom Elissa prišla ku mne a dotkla sa ma. Ľahla si ku mne a videla som ako sa jej zatvárajú oči. Uvidím ten obrázok a prikývnem. Tak poď pôjdeme niekam kde budeme samé. Teda ak nechceš najskôr sa vyspať. Vidím na tebe že si unavená. Pošlem jej a pousmejem sa. Potom sa postavím a idem pomaly aby Elissa mohla ísť so mnou. Idem za hranice územia a tam na ňu počkám už v ľudskej podobe.

Přikývnu a jsem ráda, že mě chápala i když jsem mohla pracovat jen s mými vzpomínkami a pocity. Vydám se za ní a jakmile jsme za hranicí území, proměním se do lidské podoby, postavím se na nohy a opráším si ruce.
Pousměji se na Coru a otřepu se, už dlouho jsem nestrávila takovou dobu jako zvíře.
„Díky za dnešek, ale už bych měla jít, musím se vrátiti dokud nezjistili, že jsem pryč,“ řeknu trošku zklamaně a otočím se směrem, kterým bylo město.
„Opravdu jsem si to užila, díky za všechno a tvá smečka je úžasná,“ řeknu se širokým úsměvem a prohrábnu si vlasy. Nechtělo se mi, ale opravdu bych měla odejít. Povzdechnu si a znovu se otočím na Coru.
„Uvidíme se ještě někdy?“ zeptám se zvědavě a upřu na ni svůj pohled.

Keď sa premenila tak som čakala čo povie. A keď začala rozprávať tak som ostala trochu smutná. „Neďakuj. To vážne? To je škoda bolo mi s tebou krásne.“ Pousmejem sa a sledovala som ju. „Ja tiež a hovorila som ti to predsa. A vidíš neklamala som. Teraz tam môžeš hocikedy prísť.“ Pousmejem sa trochu smutne. „Jasné. Budem rada ak sa budeme stretávať. A ak chceš môžem ísť s tebou ťa odprevadiť.“ Poviem a pozriem sa na ňu. Nechcela som aby šla sama do blázninca. Ja som tam bola raz a stačilo mi. Už by som sa tam nechcela vrátiť ale ona bohužiaľ musela. A preto som dúfala že bude súhlasiť aby som šla s ňou a odprevadila som ju. Ale aj tak ma najviac mrzelo to že nemôže ostať dlhšie. Bolo to úžasné a mrzelo ma že to už skončilo. Už asi nikdy nestretnem tak živé stvorenie ako je Elissa.

Její nabídka mě překvapí a po chvilce přemýšlení přikývnu a usměji se.
„Tak dobře, budu moc ráda,“ řeknu jí a vydám se lesem směrem k městu, bylo to ale celkem daleko a nechtělo se mi jít celou dobu po dvou. Zastavím se a začnu se soustředit, byla jsem unavená, ale jednu přeměnu na lišku nejspíš zvládnu. Přeměnit se na lišku bylo pro mě nejjednodušší a taky jsme na tu podobu byla nejvíce zvyklá.
„Přeměním se na lišku a poběžíme, musím se tam dostat rychle a na větší zvíře už nemám energii,“ řeknu s unaveným úsměvem a po chvilce se změním na polární lišku. Počkám až se změní i Cora a poté se rozběhnu směrem k městu. Nebyla jsem teď tak rychlá, za to jsem ale byla mrštnější. Přitisknu uši k hlavě a rozběhnu se ještě rychleji.

Bola som rada že súhlasila. „Ja to tam trochu poznám. Už som tam bola.“ Poviem a zasmejem sa. Potom ideme spolu do mesta keď v tom sa zastaví. Pozriem sa prekvapene na ňu. A čakám čo sa bude diať. Potom ale povie že sa premení na líšku a budeme bežať lebo sa tam musí dostať rýchlo. A na premenu veľkého zvieraťa nemá energiu. „Dobre.“ Poviem a keď vidím ako sa premenila na líšku tak si ju poobzerám. Zase bola krásna. Aj ja som chcela mať bielu srsť alebo bohužiaľ mám farebnú a s tým nič nenarobím. Potom sa premením na vlka. Potom sa rozbehla po lese a ja som sa rozbehla za ňou. Teraz som mohla bežať neviem ako rýchlo a aj tak som bola pomalá oproti nej. Tak toto som ešte nezažila aby bol niekto rýchlejší ako ja. Ale aspoň je to dobrá skúsenosť že nie všetky zvieratá sú pomalé.

Doběhnu na kraj lesa a zastavím se, snažila jsem se popadnout dech a nakonec se přeměním zpátky do lidské podoby a opřu se o strom. Zavřu oči a několikrát se zhluboka nadechnu.
„Proč… jsi byla v blázinci,“ zeptám se Cory a stále se snažím popadnout dech. Netušila jsem, proč by tam šla tak milá dívka jako je ona. Podívám se na ni a poté se konečně odlepím od stromu a rozejdu se do města. Začínalo se už pomalu stmívat, byla jsem nervózní. Nechtěla jsem, aby zjistila, že jsem utekla, Erik by mohl mít problém a to jsem nechtěla. Doufám, že mě odpoledne nešel zkontrolovat, to by bylo v háji. Přidám raději do kroku a zabočím směrem k léčebně. Znala jsem jen jednu cestu, jelikož jsem dneska utekla poprvé a nezbývalo mi nic jiného, než ji následovat i když nejspíš existovala kratší cesta.
„Jdu správně?“ zeptám se raději Cory a otočím se na ni.

Keď ju dobehnem tak sa premením. A tiež sa musím najskôr vydýchať než jej odpoviem. „Keď ma opustil priateľ tak som sa psychicky zrútila. A chcela som sa zabiť. Nechcela som žiť bez neho. A tak som skončila v blázninci.“ Poviem a povzdychnem si keď si na to pomyslím. A nebyť Lou tak by som sa s toho asi nedostala. Keď sa odlepí od stromu tak ideme spolu do mesta. Netrvalo dlho a prišli sme do mesta a potom sme šli smerom k liečebni. Ako sme šli po ceste tak sa ma Elissa opýtala či ideme správne. Prikývla som. „Ano ideme. Bola som tak iba raz ale cestu si pamätám veľmi dobre.“ Pousmejem sa. Potom som tak rozmýšľala či si ma doktori budú ešte pamätať. Teda ak sú tam tý pôvodný a nie nový. No veď uvidíme keď tam prídeme ako sa to tam zmenilo.

„To je mi líto,“ odpovím smutně, když mi řekne, co se stalo. „A díky za upřímnost, vím že je někdy těžké to říct,“ řeknu s úsměvem a podívám se na ni. Uklidní mě, že jdeme správně a ani jsem se nedivila, že si to tak dobře pamatuje, přeci jen do blázince se jen tak někdo nedostane. Bylo to zvláštní, ale já na sebevraždu zatím nikdy moc nemyslela, i když jsem k ní měla hodně důvodů. Teď jsem opět našla důvod žít a muselo by se stát něco opravdu příšerného, abych se o pokusila. Zavrtím hlavou, nechtěla jsem na to myslet. Takové myšlení se nikdy nevyplácelo a vždy přivolalo jenom smůlu.
„Nedivím se, že si to pamatuješ, sama sobě se divím, že tam jsem dobrovolně. Ale vypadnu hned jak se naučím pořádně ovládat a už s mojí druhou polovinou nebudu mít problém. Věřím, že tenhle doktor mi pomůže i když na doktora by jsi ho od pohledu netipovala, jeden by řekl, že je to spíše pacient, než doktor,“ řeknu se smíchem při vzpomínce na Erika a usměji se.

„Ďakujem ale bolo to ťažké obdobie. Ale aspoň vidíš že sa všetko dá. Takže ver že aj ty sa dostaneš von.“ Povzdychnem si a pousmejem sa. „Teraz mi to už nerobí problém o tom hovoriť. Kedysi som sa za to hanbila ale teraz sa nehanbím.“ Poviem a pousmejem sa. Po ceste sa Elisson rozhovorí a ja ju počúvam. „Ty si tam dobrovoľne a ja ani neviem ako som sa tam dostala. Len jedného dňa som sa prebrala v blázninci. Ale teraz som rada tomu kto ma tam zaviedol. Zachránil mi život.“ Potom sa zasmejem keď to povie. „Tak to ti verím. Ja som bola najšťastnejší človek na svete keď som konečne vypadla od tadiaľ. A verím že to bude čoskoro a aj vďaka tomu doktorovi o ktorom hovoríš.“ Usmejem sa a išli sme ďalej po ceste. „Dúfam že budem mať tú možnosť sa s ním zoznámiť.“ Poviem a usmejem sa.

Pozorně ji poslouchám a s úsměvem přikývnu.
„Taky jsem ráda, že ti zachránil život, jinak bych tě nikdy nepotkala!“ řeknu nadšeně a otočím se k ní, abych jí mohla obejmout, poté ji pustím a pokračuji dál v cestě.
„No, utéct můžu kdykoliv, nikdo nečeká, že se ti pacient promění na holuba a uletí, takže v tomhle směru blázinec hlídaný není,“ řeknu jí a začnu se smát. Bohužel pro ně, já tohle opravdu dokázala. Kdybych byla třeba vlkodlak, utíkalo by se hůř, jenže pak bych měla smečku, která by se o mě postarala a nemusela bych si s tím dělat starosti. Usměji se při vzpomínce na přátelské vlky a povzdechnu si.
„Máš štěstí, že máš takovou smečku,“ řeknu s úsměvem a před námi se již objeví vysoký plot psychiatrické léčebny.

„Možno by si ma spoznala ako blázna.“ Zasmejem sa a keď ma objíme tak neváham ani sekundu a tiež ju objímem. Potom sa odtiahnem a pokračujem s ňou. „To je pravda. Ale ja som v tedy bola sama kosť a koža. Nejedla som niekoľko dní a tak som nemala ani silu sa premeniť na vlka. Museli mi jedlo dávať cez hadičky. Inak by som ho nezjedla. Takže by si ma možno ani nespoznala.“ Pousmejem sa a pri tej spomienke si vzdychnem. Bolo to niečo hrozné a už by som to nikdy nechcela zažiť. Povie povie že mám šťastie že mám takú svorku. Pousmejem sa a prikývnem. „Raz som sa rozhodla žiť ako vlk. Nechcela som byť človekom. Ale nevedela som loviť nič. Oni ma našli a postarali sa o mňa. Za to čo teraz viem vďačím im.“ Pousmejem sa. Aj keď to boli obyčajný vlci. Žiadny vlkodlaci pre mňa boli ako rodina ktorá sa o mňa postarala. Potom si všimnem plot liečebne a pousmejem sa. Dlho som tu nebola a zatiaľ sa nič nezmenilo. Všetko je rovnaké.

Při představě všech těch hadiček a jehel se otřesu a lehce přikrčím.
„O jehlách a injekcích mi ani nemluv, těch jsem zažila dost,“ řeknu a oklepu se. Jak já nenáviděla injekce! ALe představa Cory upoutané na lůžku s umělou výživou a neschopné nic dělat se mi nelíbila. Moc dobře jsem věděla, jaké to je.
„Vím jaké to je nemoct používat své schopnosti, jednou jsem chtěla utéct, ne odtud ale od mých náhradních rodičů, ale byla jsem moc slabá na to, abych se proměnila a neustále mě hlídali. Trčela jsem tam zavřená a nemohla nic dělat,“ řeknu a při té vzpomínce se začnu lehce třást. Pevně stisknu ruku v pěst a pokusím se uklidnit sama sebe. Tohle nebylo dobré, kvůli mé schopnosti jsem si pamatovala každý detail a moje mysl fungovala tak, že jsem si často vzpomněla na věci, které bych raději zapomenula, to ale nešlo. Nechtěla jsem teď ztratit kontrolu a ještě Coře ublížil. Zhluboka se nadechnu a opřu se o budovu, kolem které jsme zrovna šly.

„Prepáč to mi nedošlo.“ Ospravedlním sa jej keď povie aby som jej o tom nehovorila. Potom sa dala do rečí a ja som ju počúvala. Bolo to zaujímavé sa s niekym o tom rozprávať. A navyše ktorý to tiež prežil. Keď skončila ostala som v šoku. „Preboha.“ Zmohla som sa iba na to jedlo slovo. Ako môže byť niekto tak krutý a takto sa chovať? Takých ľudí by som najradšej zabila alebo by som ich zavrela a držala ich o hlade a smäde. Nech vedia aké to je. Potom si ale všimnem že s Eliss niečo nie je v poriadku. „Elissa?“ Opýtam sa jej a hneď k nej pristúpim bližšie a objímem ju. „Si v poriadku?“ Opýtam sa a pozriem sa jej do očí. Bála som sa o ňu. Ale najhoršie bolo to že som nevedela ako jej mám pomôcť a tak som ju len objímala a utešovala som ju.

Zatnu ruce v pěst a nehty si zaryji do kůže, chtěla jsem ať ten nával vzpomínek přestane! Najednou ucítím někoho hned vedle mě, byla to Cora. Obejme mě, pevně sevřu víčka a zhluboka se nadechnu. Nakonec ji však také obejmu a moje tělo se přestane třást. Začnu vzpomínat na dnešek, na to jak jsme blbly u jezírka, učila mě lovit, seznámila se smečkou a teď byla ještě tak hodná a doprovodila mě. Pousměji se a opět se zcela uklidním.
„Děkuji, už jsem v pořádku, to se mi občas stává, jsem ráda, že se neobjevila ta druhá, to by mohlo dopadnout špatně,“ zašeptám a pustím ji. Některé věci by vážně byly lepší zapomenuté. Povzdechnu si a prohrábnu si vlasy, měla bych se opravdu vrátit. Ten idiot, který mě držel, byl naštěstí už po smrti, to mi alespoň poskytlo nějakou útěchu – už ho nikdy neuvidím, jen bohužel bude navždy v mé paměti.
„Měly bychom zase jít, než budu mít problém a opět mi zakážou procházky a zavřou na samotku,“ poslední část věty zavrčím a opět se vydám k plotu, nemohla jsem jít přední branou, takže budu muset přelézt plot. Doufala jsem, že v případě nouze budu mít energii alespoň na částečnou přeměnu.

Keď som ju objímala tak som cítila že bola napätá. Ale našťastie to netrvalo dlho a ona ma tiež objala a potom sa upokojila. Bola som rada že som jej aspoň takto trochu mohla pomôcť. „Neďakuj. A vážne?“ Opýtam sa pre istotu. „To aj ja ale hádam by som si s ňou nejako poradila.“ Pousmejem sa a pozriem sa na ňu. Už vyzerala omnoho lepšie ako pred chvíľou. Potom povie že by sme mali ísť lebo inak skončí na samotke. Len prikývnem. „Dobre. Poďme nechceme aby si tam skončila.“ Ja som na samotke nebola. Ale mala som izbu sama pre seba. A to len kvôli tomu v akom som bola stave. Doktori nechceli aby som sa vzrušovala a ani návštevy som nemala. Pokiaľ som sa ako tak nezotavila. Keď sa vydala k plotu tak som šla za ňou. Chcela som ísť s ňou dnu a poobzerať sa ako to tam vyzerá.

Povzdechnu si a podívám se na vysoký plot. Nedaleko od něj byl strom, ze kterého by se možná dalo skočit na druhou stranu. Nejspíš nepočítali s tím, že se někdo bude pokoušet dostat dovnitř. Přejdu pod strom, kde se zastavím a podívám se na nejnižší větev, která přesto byla hodně vysoko.
„Tím si nejsem tak jistá, ona… Nemá žádné zábrany a mohla by se proměnit na skoro kterékoli zvíře. Několik doktorů už poslala do nemocnice a mého pěstouna…“ řeknu klidně a začnu pomalu lézt na strom. „Ubodala k smrti nožem,“ dokončím větu a sklouznu po kůře na zem. Tiše zavrčím a rozhlédnu se kolem, nikdo kromě nás dvou tady nebyl. Zavřu oči a začnu se soustředit, moje nehty se změní na ostré kočičí drápy a věděla jsem, že se změnily i mé oči. Sundám si boty a hodím je na druhou stranu přes plot. Začnu opět šplhat na strom, tentokrát to bylo snadné, díky kočičím drápům. Sednu si na větev a podívám se dolů na Coru.
„Tady se asi rozloučíme, nebo chceš jít dál? Jen nevím jak,“ řeknu s úsměvem a pro jistotu se drápy přichytím kůry stromu.

Tiež uvidím ten strom a pousmejem sa. Po ceste tam mi Elissa rozpráva čo robí jej druhé ja. Ostala som v šoku. Tak tomuto by som sa asi neubránila. Ale čo? Bez boja by som to nevzdala. „Bože. Tak to ju radšej nechaj schovanú.“ Poviem a pousmejem sa. Potom prídeme k stromu a ja si ho poobzerám. Nemal by problém vyliesť hore. Elissa sa povie že sa tu rozlúčime ale potom sa opýta či chcem ísť ďalej len nevie ako. „Rada by som šla dnu a pozdravila doktorov. Teda ak si ma ešte pamätajú. Počkaj veď ja môžem ísť hlavným vchodom. Len sa bojím že ťa stratím a nenájdem ťa.“ Poviem a potom sa pozriem ako ona bez problémov vyliezla na strom. Ja by som isto vyliezla ale nie tak ľahko ako ona. Takže mi asi neostáva nič iné ako ísť hlavným vchodom.