Kyu + Louisa + Cora

Byl jsem rád, že jsem nebyl odmítnutý a byla to po posledních dnech příjemná změna. Nakonec jsem se tedy usmál a když mi slčna opravdu potvrdila že se jedná o vlče, usmál jsem se ještě více. „tak to aby tě něsnědl až vyroste,“ lehce se zasměji a nakonec se trochu uvolním, nemůžu být přece pořád tak pujtaý, nebyl důvod se chovat nějak nepříjemně nebo odtažitě. Ale chyběl mi tu on, Mind, kdyby byl po mém booku, cítil bych se jistěji, ale nechci aby to vypadalo, že na něm začínám být závislý, že bez něj nepůjdu ani na krok, i když no… nechtělo se mi ho tam jenom tak nechávat. Ani jsem mu nedal své telefonní číslo, žádný kontakt nic, co když se vrátím a on už tam nebude? Ne Kyu, na to teď nemysli a jen se usmívej, nech tyhle myšlenky spát a věnuj se tady dívkám, okřikl jsem se. „Znám jednu hodně dobrou restauraci, tak bychom mohli zajít tam, vaří tam vynikající jídla,“ navrhl jsem nakonec a na chvíli zvedl pohled k obloze. Stále pršelo.

Pozasmála jsem se, když řekl, že by Coru mohl sníst. Enzo… nemyslím si… Usmála jsem se v duchu, poslala to i Coře, aby mě slyšela a usmívala se. Jeho myšlenky byly takové zvláštní, opravdu moc zvláštní a já si povzdechla, že tu není Nero, kde se asi toulá? Pak jsem se usmála a hodila si zase na hlavu kapucu, když se z oblohy snášel stále na zem déšť. Měl by se věnovat dívkám, no to by měl. Hihňala jsem se v duchu. Slyšíš jeho myšlenky? Usmála jsem se na dívku s vlčkem a trochu se protáhla, ale usmívala se. ,,To zní skvěle," usmála jsem se na Kyuův tip ohledně vybrání restaurace – kde budou lidi, bude energie – a kde je energie, tam se Lousinka nenápadně přiživí. Moje podvědomí se smálo, ale jinak jsem se stále usmívala.

Tiež sa zasmejem keď to povie. „Dúfam že sa to nestane.“ Poviem a pozriem sa na Enza ktorý spokojne spinkal ale mňa už od neho boleli ruky. A tak som sa pozrela na Lou. „Zobereš si ho nachvíľu? Mňa už bolia ruky o neho.“ Usmejem sa a na jej otázku či počujem jeho myšlienky tak pokrútim hlavou. Nie nejako ich nevnímam. Pousmejem sa a pozriem sa na neho.

Byly obě dvě milé, nakonec budu za tuhle společnost ještě rád. Plánoval jsem, že se ještě stavím domů, ale nakonec jsem to uznal za nepotřebné. Když dívka pronesla že to zní skvěle, usmál jsem se, potěšilo mě to tak nějak, vlastně ani nevím jak, jelikož jsem znal jen trochu odlišné společnosti a to z pracovního hlediska. Od jisté doby jsem svůj osobní život zcela zahodil a věnoval se jenom kariéře a práci, nebyla potřeba zajímat se o něco tak bezvýznamného jako byl můj samotářský život. Nakonec jsem nad vším tímhle pokroutil hlavou a díval se na ty dvě, jak si vlče překládají z ruk do ruk, musel jsem se nad tím lehce pousmát. „Tak jak vám to nebude vadit, tak můžeme vyrazit?“ zeptal jsem se a nakonec ukázal směr, kterým bychom měli jít. Doufal jsem, že si cestu ještě pamatuji.

Aha. Usmála jsem se, ale byla ráda, že moje myšlenky slyší. Pak jsem se usmála, když mi řekla o Enzovi. ,,Jasně, že jej vezmu," zazubila jsem se a přistoupila k dívce blíž, kdy jsem si nechala vlče položit do rukou. Upír… máme sílu, takže bych ho měla udržet delší dobu než Corča. Corča, tohle oslovení by se jí asi moc nelíbilo, až jsem se tomu kde si v hloubi duše smála. ,,Můžeme," kývla jsem a usmála se. Podívala jsem se směrem, kterým ukazoval a přemýšlela nad tím, jestli nejsou v té restauraci zrcadla, protože bych měla velký průšvih. Vyšla jsem, kdy jsem se podívala na drobka v mé náruči, kterak spokojeně spinká a musela se usmát.

„Ďakujem.“ Poviem poďakujem sa jej keď si zobere Enza a ja si budem môcť konečne uvolniť ruky. Bola to úľava a veľká. Potom sa pozriem na Enza ktorého ani ten presun nezobudil. „Páni žije vôbec?“ Opýtam sa a nahnem sa k nemu a keď cítim že dýcha tak sa zasmejem. „Dobre žije.“ Pohladím ho. „Poďme.“ Poviem a tiež sa pozriem tým smerom kde ukazoval.

Nakonec jsme všichni vyrazili a já se jenom usmál. Cestou jsme si trochu pospíšili, protože se poměrně rozpršelo a začínalo být opravdu chladno. Byla tu ještě jedna ulice a skoro jsme tam byly. Po čas cesty jsem se usmíval a občas poslouchal rozhovor, které ty dvě spolu vedly, já se moc nezapojoval, jenom když na mě padla nějaká otázka, jinak jsem spíše mlčel a nebo se sem tam zasmál nad tím, co mi přišlo legrační. Vlče spalo v náruči druhé dívky. „No jo, ani nevím jestli zvířata do té restaurace smí, ale myslím si, že by to neměl být problém“ řeknu nakonec a prohlédnu si klidně spící zvíře. Vypadalo tak klidně a očividně vědělo že je v bezpečí a dobrých rukou. Jak roztomilé musel jsem se v duchu uculit, protože to byla opravdu nádhera, měl jsem zvířata rád a k vlkovi jsem se takhle blízko ještě nikdy nedostal.

Šli jsme cestou, probíhala pěkná konverzace. ,,No žije, cítím, že se hýbe," zazubila jsem se a podívala se na vlče, které tak bezstarostně spalo, až to možné snad ani nebylo. Usmála jsem se a trochu zrychlila také krok, protože ten déšť byl docela neúprosný. Když měl mladík obavy, podívala jsem se na něj. ,,To si myslím, bude dobrý… Kdyžtak ho schovám pod kabát," usmála jsem se. Ne, jen pěkně ovlivním několik lidí natolik, aby mě nemohli vnímat, tedy spíše nevnímali vlče v mé náruči. Usmála jsem se potutelně a zaslechla jeho myšlenky. Kyu, vlček se mu zdál roztomilý, taky že on byl roztomilý. Usmála jsem se cítila, jak se to malé klubko v mém sevření pohybuje, tedy pohybovalo se to, co bylo ovlivněné jeho dýcháním a srdcem, jinak klidně spal. Mladík jakoby pookřál a hned cesta byla lepší.

„Ja len pre istotu.“ Pousmejem sa a potom keď počujem čo povedala Lou tak sa zasmejem. „Čo teba nenapadne.“ Pokrútim hlavou nad tým a potom tiež zrýchlim krok aj keď mne moc dášť nevadil ale nechcela som ich stratiť. PReto som šla vedľa Lou a sledovala om Enza ako spokojne spinká. Trochu si povzdychnem lebo som mu závidela. Keby aj mňa takto nosili ako jeho ach to by bol život.

„To je také jedna z možností, jak propašovat zvíře do restaurace,“ zasměji se na to co řekla ta hnědovláska a potom se obrátím k druhé slečně, která trochu zaostávala, ale ihned vzdálenost mezi námi napravila a dohnala nás. Možná jdeme příliš rychle, ale už jenom kvůli tomu vlčeti bylo lepší být v suchu a teple, o mě nešlo, možná mi byla zima, ale snažil jsem se to nedat najevo, no zatím nesněžilo ne? I když byl vítr a déšť chladný a začínal být prudší a prudší, nestěžoval jsem si, měl jsem déšť rád. Akorát jsem netušil jak na tom jsou slečny vedle mě a já se nechtěl vyptávat, možná až budeme sedět a nebudeme se muset honit. Nakonec už jsem v dálce zahlédl restauraci, která se pyšnila pěknou budovou a luxusně vystavěnou vitrínou, vypadala draze, jenže tohle mi ani trochu nedělalo starosti. Dveře byly v obloukovém stylu, z jakéhosi tmavého dřeva, nikdy jsem se o takové věci nezajímal. Už si ani nepamatuji, kdy jsem tady byl naposledy. „Už jsme skoro tam, je to támhleta restaurace naproti nám,“ usmál jsem se a kývl jsem hlavou směrem k ní, protože mi přišlo nezdvořilé pořád jenom poukazovat prstem a myslím si že vzhledem k tomu, že okolo nás nebyla žádná jiná, bylo to vcelku jasné.

,,Mám holt někdy bláznivé nápady," zasmála jsem se a pohladila Enza volnou rukou. Štěně spalo a moje zesíleiné smysly pracovaly silně a já se usmívala. Nevadil mi déšť, jen jsem si polorozepla kabát a schovala tam vlče, aby na něj tolik nepršelo a on byl v teple. Usmála jsem se a sledovala cestu před námi. Cora sice šla ponalu, ale dokázala nás dobíhat. Usmívala jsem se, ale brzy budeme určitě na místě. Taky že jsme byli. Dívala jsem se na velkou budovu, která se pyšnila vyskleněnou vitrínou. Dveře byly z oblouku a tmavého dřeva. Luxus, opravdu luxus. ,,Je to úžasné," usmála jsem se a rozhlížela se kolem.

„No to teda máš.“ Pousmejem sa a pozriem sa na Enza. „Toho by si nikto nevšimol veď je malučký. Taký ňuňaček. Len dúfam že sa nezobudí keď budeme vnútri.“ Pohladím ho a potom sa pozriem na Lou a Kyu. Ten potom ukázal na reštauráciu kam ideme a ja som sa pousmiala a keď som videla tú reštauráciu skoro mi padla sánka. „Páni.“ Zmohla som sa iba na toto. Bola som rada že konečne nebudeme v tom daždi ale budeme v teple a v suchu.

„Znám i bláznivější, tohle je ještě v normě“ zasmál jsem se tomu co řekla a přihodil také své. Pohladila vlka po hlavě a já se usmál. „jak se vlastně jmenuje, tedy pokud už má jméno,“ zeptal jsem se jelikož mě to napadlo, vlastně ani nevím proč, ale i tak jsem se zeptal, zajímalo mě to. Měl jsem docela dobrou náladu, bylo to zvláštní, moc jsem s lidmi nevycházel takhle nějak ven, takže tohle bude příjemná změna, kromě toho, ty dvě slečny vypadaly jako dobrá společnost a já jsem si za tím nestěžoval. Jsou milé, hodné a přátelské, jak jde vidět tak mají rády zvěř, déšť jim nevadí a nestěžuji si na něj. Nakonec jsem se rozhlédl a pomalu přešel cestu, venku už se stmívalo, ale komu to vadilo? Když obě dvě ponoukly své ‚překvapené‘ reakce na restauraci, byl jsem rád že jsem vybral alespoň doufám že správně, většinou jsem spoustu věcí pokazil a nedařilo se mi v ničem a v soukromém životě už vůbec ne, ale poslední hodiny, od doby co jsem poznal Minda, jsem měl pocit, že se můj svět otočil vzhůru nohama. „Doufám, že se vám tam bude líbit, uvnitř, je to třikrát hezčí,“ hlesl jsem a když jsme došli ke dveřím, otevřel jsem je a podržel aby obě dvě mohly vstoupit. „tak prosím, račte dál,“ lehce jsem se pousmál a čekal až vstoupí. Rozhlédl jsem se po restauraci, který stůl vybereme? No nakonec jsem zahlédl vzadu u okna jeden stůl, s pohodlnými sedačky, kde by mohla vlče klidně odložit vedle sebe, tak aby jej nikdo neviděl a proto jsem se vydal k němu. „Bude vadit tenhle stůl, nebo je ideální?“ zeptám se nakonec, jelikož jsem si nebyl jistý, jak se to bude jevit jim.

Zahihňala jsem se, když řekl Kyu, že zná i bláznivější. Najednou opravdu pookřál. Pohladil vlčka po hlavě, který spinkal. Usmívala jsem se, když se zeptal na jméno. ,,Je to Enzo," usmála jsem se a podívala se na Coru, na kterou jsem se také usmála. Venku se stmívalo, bylo kolem nás docela šero. Lidi, bude tam určitě plno lidí. Sakra, měla bych si hlavně dávat bacha na odrazy. Zatracená skla, proč jsem v nich neviditelná? Ale v takovém množství lidí snad ujde každému pohled do okna a nebude mu divné, že mě nevidí. Nadechla jsem se, ale usmívala se. Když řekl, že je to uvnitř ještě více hezčí, usmála jsem se. ,,Tomu věřím, už zvenčí to vypadá majestátně. Potěšilo mě, když otevřel dveře a podržel je, abychom mohly s Corčou vstoupit. Je galantní, což. Poslala jsem Coře a zvonivě se usmála. On vybral pohledem stůl a já si zkousla ret, opravdu to tu bylo honosně udělané a já ani nedutala. On se vydal ke stolu, u kterého byly krásné sedačky a byl… u okna… Podívala jsem se trochu na okno nervozně, ale usmála se, když se zeptal, jestli bude vyhovovat. ,,Je to tu pěkné a tenhle stůl je ideální. Já se usadím do rohu s vlčetem… nebudeme tolik nápadní," usmála jsem se. Co myslíš, asi by bylo hodně divné, kdybych jim tu rozbila okna, co myslíš? Poslala jsem Coře a usmála se na ni. Ale hned se podívala zase na Kyua a šla tak nějak stranou, kdyby chtělo být okno zákeřné a neukázat můj odraz. Chovala jsem se však zcela normálně a usmívala se.

Chcela som odpovedať ako sa volá ale Lou to spravila za mňa a ja som sa len pousmiala. „Lou ty si moja hovorkyňa.“ Usmejem sa a prikývnem na súhlas. Potom keď otvoril dvere a vošli sme dnu ostala som unesená aké to je krásne. To ano. Pošlem jej a usmejem sa a stále som si obzerala tu reštauráciu. Potom som sa pozrela na Lou a videla som že je trochu nervózna a tak sa pousmejem. Skús sa upokojiť. Ano to by bolo moc divné. Pošlem jej a potom prikývnem keď povie kde si sadne. „Myslím si že ten stôl je ideálny.“ Poviem a pousmejem sa a idem k nemu.

„Enzo je moc zajímavé a krásné jméno, dko jej vybíral?“, zeptal jsem se a usmál se, když mě obeznámila s jménem toho malého vlčího stvoření co držela v náruči. Vskutku jsem byl rád, za jejich společnost, už jsem se necítil tak moc nesvůj a snažil jsem se více zapadnout než svým koktáním. Ale nebylo to zase moc? Co když se v nich pletu? Když obě dvě řekly že je ideální a hnědovláska dodala, že budou méně nápadní, usměji se. „Ano o tu nenápadnost šlo, můžeš si dát vlče vedle sebe, nikdo ho tak přes tebe neuvidí,“ dodám a nakonec počkám až se obě dvě usadí, protože přeci jen to byla zdvořilost a etiketa, která dneska většině lidem spíše chyběla. Ještě jsem se porozhlédl a nakonec jsem dal znamení obsluze, která mi podala tři jídelní lístky, když jsem došel k baru, aby nemusela docházet ona až k nám. Mile jsem se pousmál a vrátil jsem se zpátky ke stolu, kde jsem podal jídelní lístek jako Coře tak i Louise a jeden si nechal. „Tak jen se pusťte do vybírání, jídla a také i pití, pokud někdo z vás bude chtít přílohu, není problém i ty tady mají,“ hlesl jsem a nakonec otevřel jídelní lístek a začal v něm pátrat hned potom, co jsem se usadil ke stolu.

Usmála jsem se a přikývla. Nechtěla jsem odpovědět tentokrát za Coru a nechala odpověď na ní, protože já vlastně nevěděla, kdo mu jméno dal. Nebyla to jeho matka? Ale opravdu nevím. Jen jsem se usmála. Bylo to fajn, takové odreagování od toho všeho. Pokroutila jsem si krk, abych si ho maličko prokřupala a usmála se. Co by si Kyu pomyslel, kdyby věděl, že my nejsme normální lidské bytosti.Přikývla jsem, když řekl, že Enza nikdo neuvidí. Byl nejspíše velkým zastáncem etikety a já se usmála. Posadila jsem se na sedačku a opatrně položila vlče vedle sebe, když sedačka byla prostorná a vkusně zařízená. Enzo se protáhl, ale zakňoural potichu a stočil se do klubíčka. Je tak sladký. Poslala jsem Coře myšlenku a usmála se. Když mi mladík podal jídelní lístek, já se usmála. ,,Děkuji moc," usmála jsem se a zkoušela se moc nenaklánět k oknu. Byla jsem vůči tomu opatrná, ale zatím jsem se určitě neprokecla. Kývla jsem, když řekl, že se můžeme pustit do vybírání. Projížděla jsem očima jídelní lístek. Co si dám? Projížděla jsem lístkem. ,,Já si s dovolením vezmu lososa na citronu s hranolkami," usmála jsem se. Moc to nestálo a už se mi na to moc sbíhaly sliny. ,,A k pití… co si vyberete vy," usmála jsem se a poodložila lístek.

„To ja som mu vybrala meno. Keď som ho našla tak som nevedela či nejaké má alebo nie a tak som mu dala meno Enzo.“ Pousmejem sa a potom som sa posadila a zobrala som si od neho menu a pozriem sa čo majú dobrého. „No ja si dám len šalát a pitie tiež nechám na vás.“ Pousmejem sa a pozriem sa na Enza. Ano to je a je to miláčik. Pošlem jej a znova sa pousmejem a pozriem sa na Kyu.

Když už jsme všichni seděli u stolu, ještě jsem se ohlédl po restauraci, ale spíše proto abych měl tak nějak přehled o tom kolik je zde lidí a jak dlouho bude trvat než nám jídlo připraví, i když tady to bylo vždy do pěti minut hotové a tak zákazník nemusel příliš dlouho čekat, díky tomu byla tahle restaurace úspěšná, pamatuji si, že jsem tady byl jednou podepisovat smlouvu ohledně mé práce a taky jsem tady jednou bral děti ze sirotčince. Nevydělával jsem zrovna nejméně a proto jsem skoro všechny peníze věnoval jim, nejen protože to bylo místo, kde jsem vyrůstal a ač na něj nemám až příliš hezké vzpomínky, spíše více špatných jako těch dobrých, tak jsem to místo měl rád. Ony roky někde strávené se na vás podepíší, už odjakživa to byl takový můj a Shinův malý sen. Nechtěl jsem aby se sirotčinec musel uzavřít kvůli tomu že nemá dostatek financí, sám jsem si tím prošel a mohu říci, že nedopustím aby to zažili také. Tak nějak jsem se úplně zabral do vlastních myšlenek, až mě z nich vytáhly obě dvě, které si už vybraly, jen já ještě ne. Hleděl jsem chvilku zmateně do jídelního lístku, než jsem pochopil co se po mě chce. Úplně jsem zapomněl odpovědět i slečně, když jsem se ptal na to, kdo dal tomu vlčeti jméno. „Omlouvám se, nějak jsem se zamyslel,“ hlesl jsem a zajel si rukou do vlasů, přičemž jsem se tak trochu rozpačitě zasmál, zastyděl jsem se za svou neomalenost, nepozornost a taky jsem to hned napravil. „Výborně, já už jsem si také vybral,“ usměji se nakonec a když k nám za chvíli dorazí číšník, zachovám si na tváři úsměv. „Dobrý den, vzal bych si lososa na meruňkové marinádě se zeleninovou přílohou, tady slečna by si dala lososa na citronu s hranolkami a druhé slečně poprosím salát a přidejte k němu nějaký chutný dresingem jestli budete tak hodný. K pití bychom si objednali něco teplého, dle vašeho výběru, může být latté?“ otočil jsem se na dívky a vyčkával jak budou reagovat. Nakonec usoudím že na jméno vlčete odpovím až číšník odejde, bylo by to nezdvořilé, takhle házet jednu větu přes druhou, když čekám na odpověď ohledně objednávky.

Viděla jsem, jak je mladík zamyšlený. Pociťovala jsem to, holt telapie byla hodně dobrým darem. Komunikace a čtení myšlenek. Pousmála jsem se, mladík byl skutečně hodným člověkem. Bylo tu celkem dost lidí, i když sama nedokážu odhadnout, kdy je málo a kdy dost. Cítila jsem velké množství energie. Uvolnila jsem se a nechala volně proudit tok energie do mého těla. Jen na Kyua a Coru jsem se nezaměřila. Nedovolila bych to, musím ovládat energický senzor. Nenechám vyčerpat moji kamarádku a nového kamaráda. Slyšela jsem zajímavý rozhovor o pár stolů dál, kdy jsem se pousmála a už věděla, na koho se chvilku mohu soustředit. Kyu nakonec vypadl ze zamyšlení a omluvil se, kdy se i zasmál. ,,To je dobrý," chtěla jsem se zazubit, ale jen se lehce pohihňala a pak kývla číšníkovi na pozdrav. Podívala jsem se na Corču a usmála se. Kyu nám objednal a jáa se usmála. Pak se nás zeptal na pití. ,,Klidně, alespoň příjemně zahřeje," usmála jsem se a kývla na souhlas. Zatím jsem si sundala kabát a lehounce jím i trochu přikryla Enza, ale stále byl elegantě položen.

Keď sa Kyu ospravedlnil tak sa pousmejem. „To nič stáva sa.“ Poviem a potom sa pozriem na Enza ktorý spokojne spinkal. Teda musím uznať že má ale tvrdé spanie. Potom keď sa Kyu opýta na pitie tak prikývnem. „Ano môže byť.“ Pousmejem sa a poobzerám sa po reštaurácii. Bolo tu príjemne čo viac si priať? A ešte navyše som tu bola s Lou a Kyu.

Byl jsem rád, že oběma nevadilo mé zamyšlení, i když jsem se za něj tak trochu necítil zrovna nejlépe. Nakonec jsem číšníkovi kýbl, že to latté teda může přinést a on jenom s poděkováním odešel, že nám za chvíli objednávku donesou. Nakonec jsem se tedy usmál a když už jsme se u stolu ocitli zase jenom mi tři, otočil jsem se na Coru, abych jí tedy odpověděl. „Jinak jsi vybrala moc pěkné jméno, líbí se mi, ono není moc zvyklé chovat vlky doma, co plánuješ až vyroste?“ usměji se mile a potom se otočím na Louisu. „Latté tady mají chutné, takže si jej člověk alespoň vychutná, kromě toho po té dešťové smršti, se člověk rád zahřeje,“ hlesnu a očima sjedu malé vlče vedle Louis, následně na to se zadívám do restaurace, bylo tu docela dost lidí, ale zase to nebylo hrozné. Povzdechl jsem si a potom se zadíval na stůl před sebou, tohle bylo patro pro nekuřáky, takže na stole ležela jenom cukřenka, solnička, pár ozdob s nápojovým lístkem, podložky, naperon upravený přes větší ubrus a párátka.

Usmála jsem se a jen naslouchala hovoru mezi těma dvěma. Pohladila jsem klidně spícího Enza a trochu více se soustředila na energii, která tu kolem mě proplouvala. Hlavně neber těm dvěma energii… jasný? řekla jsem si sama pro sebe. Nadechla se, usmála se a dál poslouchala myšlenky ostatních. Usmívala jsem se, byly to občas dost zábavné myšlenky, ale nechtěla jsem se tu tlemit jako pako. Občas jsem se podívala směrem k okenní tabuli, ale nenakláněla se. Jak já mohu vlastně vůbec poznat, jak vypadám. Najednou mě vytrhl ze soustředění Kyu. Pocítila jsem bolest hlavy, viděla mžitky, ale zamrkala jsem očima. ,,To určitě, po dešti se to hodí a více to zahřeje," usmála jsem se a jen lehce si přejela po čele, ale pak se zase usmívala. Měla bych si dávat pozor, jsem tu se skvělými lidmi, neměla bych je zanedbávat. Jenže… opravdu mě to zahřeje? Nemyslím si, má kůže byla studená jako led, ale usmívala jsem se.

„Ďakujem. A to ešte neviem. Nechám to na ňom nech sa rozhodne ako chce. Ak bude chcieť odísť nebudem mu brániť a keď bude chcieť ostať budem rada.“ Pousmejem sa a potom sa pozriem na Lou a zachytím jej myšlienku. Si v poriadku? Pošlem jej a pozorne som ju sledovala a čakala čo mi povie. Ak by potrebovala energiu kľudne jej ju dám. Ani som nevnímala o čom sa rozpráva jú a len som ju sledovala. Nepáčilo sa mi to a vedela som že jej budem musieť pomôcť.

Zamyslel jsem se nad vším možným, skoro jsem zase zapomněl co dívka řekla, ale náhle se mi nezdála moc v pořádku, zadíval jsem se na ni trochu přesněji, jakoby se jí náhle udělalo špatně. „Jsi v pořádku? zazdálo se mi, že ti není moc dvakrát dobře,“ hlesl jsem poněkud starostlivě. Když zamrkala očima, odpověděla mi, ale moc svou nevolnost nedokázala skrýt. Sice jsem se nikdy nezajímal o to jak se cítí ostatní, málokdy jsem to zaregistroval, já byl toho názoru že se mnou stejně nikdo dlouho nevydrží. Už jsem si zvykl že v životech ostatních nehraji žádnou důležitou roli a tak mě to po čase, po letech přestalo trápit, až jsem se s tím smířil. Nakonec jsem se lehce pousmál a potom jsem znervózněl. Proč jsem se vlastně ptal, proč se do toho starám? Vždyť mi do toho nic není, ani ty dvě neznám, jediné maličkosti co o nich vím, jsou patrně úplně nicotné. „Omlouvám se,“ hlesl jsem a zase jsem se náhle proměnil v toho nervózního kluka tehdá v parku. * No výborně ty kreténe, měníš své nálady z minuty na minutu, si spokojený? Podívej se na sebe ubožáku. * okřikl jsem se, ale stejně jsem si moc odvahy nedodal, jen jsem si potichu nepatrně povzdechl.