Cora + Reily

Miesto: Antagora a jej okolie
Počasie: Zima a sem tam zasneží
Poradie: Cora a Reily

Zrovna som bola v lese v podobe vlka. Milovala som tú voľnosť čo som mala keď som bola vlk. Všetky starosti a problémy boli preč. Bola som len ja a voľnosť. Mohla som si robiť čo chcem. Nieže by som svoj ľudský život nemala rada ale na tom vlčom bolo niečo neopísateľné. A preto vždy keď som mala trochu času alebo som bola sama tak som neváhala a šla som do lesa ako vlk. Celá natešená som behala po lese a sem tam som si aj niečo ulovila. Už som takto bola dosť dlho a ani som nevedela koľko hodín ubehlo. Keď som bola vlkom tak som nevnímala čas a preto som netušila ako dlho som tu. Bolo mi to aj jedno. Nikto ma nehľadal a keby aj ano tak každý vie kde sa nachádzam takže nie je problém ma nájsť. Ale teraz som si užívala tú voľnosť ktorú som mala.
Ani neviem ako dlho som takto behala po lese ale už som cítila že je čas sa vrátiť. A tak som pribehla na kraj lesa a tam som sa premenila na človeka. Potom som išla do mesta sa prejsť.

Zrovna jsem se procházela po městě. Chodilo tady teď docela dost lidí a já jsem tady kličkovala uličkami, abych se vyhnula nějakým větším skupinkám nebo davům. Byly tu opravdu různé skupinky. Klučičí, holčičí, rodiny, staří lidé. A mně se díky bohu povedlo dostat se do uličky, kde jich moc nebylo. Opravdu jen nějaký ten člověk sem a tam, jinak nic. Dokonce tu byly i lavičky, tak jsem se rozhodla, že bych možná přeci jen, mohla nějakou využít, i přes to, že teď byla vlastně zima. Ale což, měla jsem na sobě kabát a kozačky, tudíž mi moc zima nebyla a třeba tu uvidím někoho zajímavého nebo si bude někdo chtít popovídat. To bych byla docela ráda, jelikož jsem si již dlouhou dobu s nikým nepovídala a docela mi to začínalo chybět. Ano! Čtete správně! Opravdu, Reily začínalo chybět nějaké popovídání nebo rozhovor. Zajímavé, co? No, já totiž byla fakt dost stydlivá a nedůvěřivá, takže tyhle stavy byly výjimečné. A když se ke mně nikdo nepřipojí, tak zkusím hold hledat sama. Samozřejmě že bych ale byla raději, kdyby mě někdo oslovil sám od sebe.
Posléze jsem si tedy zvolila jakousi lavičku, na kterou jsem se posadila, hodila jsem si nohu přes nohu, protože se mi teď tak sedělo lépe a rozhlížela se po ulici, ve které jsem se nacházela.

Išla som po meste a rozmýšľala som že cestou domov sa zastavím do obchodu a niečo kúpim. A tak som začala rozmýšľať čo potrebujem domov. Potrebujem hlavne jedlo pre Enza a pre mňa. Takže to bude rýchli nákup. Hneď po ceste domov som mala obchod a tak som vošla dnu a nakúpila som všetko potrebné. Potom som išla do zverinca a tam som kúpila jedlo pre Enza. Keď som mala všetko kúpení tak som sa vydala domov. Cestou domov som sa dívala na ľudí a rozmýšľala som nad tým aké by to bolo keby vedeli pravdu. V tom prejdem okolo jednej dievčine ktorá sedí na lavičke. Bola som prekvapená že tak chladnom počasí sedí na lavičke a nie je jej zima. Preto sa zastavím a len tak ju sledujem.

Seděla jsem tam a seděla, můj pohled projížděl různé lidi, kterých tu tedy, jak již bylo zmíněno, moc nebylo. Jen jsem se ale začínala malinko nudit, jako ono jen sedět na nějaké lavičce a pozorovat lidi, co chodí po ulici, není zas tak zábavné, jak jsem si myslela. Proto jsem nohou, kterou jsem měla nahoře, přes tu druhou, tak jsem s ní začala jenom tak lehce pohupovat, i když tím jsem se moc nezabavila, už jsem se teda chtěla zvedat, že zamířím domů, jenže v to jsem uviděla jednu dívku s blond vlasy. Nevím, mohla být podobně stará jako já? Asi tak. No, to je celkem už i jedno. Ale prostě se zastavila a jen tak mě pozorovala, což jsem se divila, ale škoda, že mě neoslovila. Tak to tedy udělám já, to nevadí. Nicméně jsem si všimla toho, že má v rukách nákup. Tak jsem tedy vstala a přistoupila jsem k ní. "Eh, no... zdravím." Vykoktala jsem a koukala na ni. "Nechcete... pomoct? No, s tím nákupem." Optala jsem se. Ani jsem netušila, proč jí vykám, když byla asi stejně stará jako já, ale zdání může klamat. Mohla být třeba mladší nebo starší, ale tak uvidíme, uvidíme.

Netušila som že si ma tak rýchlo všimne. No nevadí. Tá dievčina na mňa prehovorila. Najskôr ma pozdravila a potom sa ma opýtala či nechcem pomôcť s nákupmi. "Zdravím. Pomoc by sa mi zišla. Ďakujem." Poviem a pousmejem sa. Potom sa k nej priblížim a hneď podľa pachu zistím že je to človek. Dobre takže budem musieť tajiť pred ňou čo som zač. Čo som bola nerada pretože som sa nebola chovať prirodzene ale s tým bohužiaľ nič nenarobím. Preto si ju potom začnem obzerať. Vyzerala milo a necítila som z nej žiadne nebezpečenstvo. Takže sa môžem uvoľniť a byť sama sebou. Teda až na to že jej nemôžem povedať čo som zač. "Inak ja som Cora." Predstavím sa jej aby náhodou nepovedala že som neslušná.

Ta blonďatá cizinka mi řekla, že pomoc by se jí hodila a poděkovala. "D-dobře... co mám vzít?" Optala jsem se jí ještě a pohledem jsem přejela, co nesla. Viděla jsem krmení pro... nejspíše psa? Asi jo. No, k tomu se třeba dostaneme později. Co se týče ale jí, vypadala vcelku mile, takže jsem vsázela na to, že mi neublíží. Ale když se to tak vezme, tak nikdo nemá důvod jít a prostě ublížit někomu na ulici, ne? Tak proč se vlastně ubližuje? Nad svými myšlenkami jsem jen zavrtěla hlavou. Tahle holčina, teď již známá, jako Cora, mi neublíží. I když... ještě tu byla možnost, že se přetvařuje, ale to jsem si úplně nemyslela. Prostě opět můžu říct jen uvidíme. "Těší mě, já jsem Reily Dier." Opětovala jsem jí představení. Kdyby neměla plné ruce, asi bych jí podala ruku, ale teď mi to přišlo blbé, tak jsem se na ní jen letmě usmála a čekala, co se stane dál.

Opýta sa ma čo môže zobrať a ja som jej podala tašku s krmivom pre psa. "Môžeš zobrať túto tašku." Poviem a pousmejem sa. Potom bolo chvíľu ticho a tak som si ju obzerala ďalej. Už som tu vyše roka ale s obyčajným človekom som sa nebavila. Teda ak nepočítam obchod alebo kaviareň. Ale takto osobne ešte nie. Od kedy som tu tak som stretávala samé nadprirodzené bytosti. Po dlhom mlčaní sa predstaví ako Reily Dier. "Rada ťa spoznávam Reily. Si tu nová?" Opýtam sa jej. Možno je to blbá otázka ale jeden nikdy nevie. A lepšie je vždy sa opýtať. Na tom človek nič nepokazí.

Po mé otázce mi podala tu tašku s tím krmením. "Dobře." Podotkla jsem jen a tašku jsem si vzala do pravé ruky. Následně nastalo ticho. I já jí jsem si prohlédla. Čeho jsem si ale všimla, tak ona mi nevykala, tudíž si asi nechtěla připadat tak, že jsme staré. Fajn, to mi nevadilo.
Posléze, když jsme se navzájem představily, řekla, že mě ráda poznává a jestli jsem tu nová. "Um, no... nápodobně. A jsem tu něco málo přes půl roku. A ty?" Odpověděla jsem a na oplátku jsem se taky zeptala. Následně jsem si povzdechla, porozhlédla se a koukla zase na ní. "Tak půjdeme?" Optala jsem se a natočila se směrem, kterým očividně chtěla Cora pokračovat.

Pousmejem sa a prikývnem. "Ďakujem ti veľmi pekne." Poviem a pousmejem sa. Potom si zobrala tašku ktorú som jej podala. Potom som sa jej opýtala či je tu nová a ostalo ticho. Možno rozmýšľa čo má povedať. Ale po niekoľkých minútach prehovorila. Už som si pomaly začínala myslieť že stratila jazyk. Povedala že je tu niečo cez pol roka. Tak to je to už dosť dlho. Je zaujímavé že som ju tu ešte nevidela. Ale to môže byť tým že sa s ľudmi moc nestretávam. "Ja som tu už vyše roka." Pousmejem sa a potom keď sa opýta či ideme tak prikývnem. "Ano poďme." Poviem a potom sa pomalým krokom vydám k svojmu domu a dúfam že Reily ide so mnou.

Cora mi za tu pomoc poděkovala. "To je v pořádku, prosím tě." Mírně jsem se na ní pousmála, ale ten úsměv stejně tak rychle, jako přišel, tak i odešel. Zkrátka jen takový rychlý, letmý a mírný úsměv, ale šlo jej postřehnout, ovšem pokud se na mě v tom okamžiku nedívala, tak ho neuviděla.
Tak či tak, když mi řekla, že už je to víc jak rok, tak jsem uznale pokývala hlavou. "To už je teda dost dlouho. A líbí se ti tady nebo se plánuješ někam přesunout?" Optala jsem se jí ještě a když jsem se zeptala, jestli půjdeme, tak řekla, že ano. Tak se pomalejším krokem Cora rozešla a já s ní, po jejím boku. Ještě jsem si tiše povzdechla, popondala jsem si tašku v ruce a přemýšlela jsem, na co dál se jí zeptat nebo co jí říci.

"Ja viem ale nie všetci by boli taký ochotný pomôcť." Pousmejem sa. Niektorý ľudia sú vážne divný. Nepomôžu druhým a len sa im smejú. Povzdychnem si. Potom povie že je to už dosť dlho a potom sa ma opýta či sa mi tu páči alebo sa plánujem niekam presunúť. "To ano. A som rada že som tu. Moc sa mi tu páči a preto by som neodišla. Tu som našla to po čom som tak veľmi túžila." Pousmejem sa a keď som videla že ide so mnou tak som bola rada. Nieže by som jej neverila ale niektorý ľudia by zobrali veci a utiekli by s nimi. Aj keď neviem na čo by im bolo krmivo pre psov.

Cora mi řekla, že ví, ale že ne všichni by byli takhle ochotní, někomu pomoct. "Tak já ráda pomáhám, na mě se můžeš spolehnout." Odvětila jsem a na chvíli jsem semkla rty do jedné úzké linky a zamyslela se. Ovšem, když přišlo na to, s tím místem tady, tak jsem Coru poslouchala moc dobře. "Tak to ti přeju, to jsem ráda. A smím-li se optat, po čem si tak moc toužila a našla si to tady?" Položila jsem jí další otázku. Docela mě to i zajímalo. Cora vypadala jako fajn dívka, tudíž by asi nebylo na škodu, se s ní seznámit a udržet se v ní kontaktu, ale... vše se ještě může změnit, tak uvidíme. "Jak dlouho vlastně bude trvat cesta?" Položila jsem další otázku a koukla na ní. Nevadila mi ona, nevadilo mi nošení toho nákupu. Tenhle dotaz byl čistě ze zvědavosti.

Pousmejem sa. "Tak to rada počujem. Je málo takých ľudí ako si ty." Poviem a pousmejem sa. Bola som rada že som stretla prvého človeka s ktorým som sa mohla rozprávať. Len ma mrzelo že musím pred ňou tajiť moju totožnosť. Potom sa pousmejem a prikývnem. "Ďakujem. A bola to rodina a kamaráti ktorých som nikdy nemala." Povzdychnem si keď si na to spomeniem. Spomienka na minulosť ma vždy dokáže rozosmútiť. Potom sa ma ale opýta ako dlho bude trvať cesta a ja spomienku na minulosť zahodím za hlavu. Pozriem sa na Reily a pousmejem sa. "Nie moc dlho. ZA chvíľu sme tam." Poviem a pomaly sme sa blížili k domu.

Nad Cořininou odpovědí mi mírně ucukly koutky vzhůru. "No, v dnešní době asi ano, bohužel." Odvětila jsem a opět jsem si tiše povzdechla. "Počkej... jak jako, že jsi nikdy neměla rodinu a kamarády? Však rodinu musel mít někdy každý, ne?" Podivila jsem se s překvapením a koukla se na ní. To my nedávalo smysl. Nevěřila jsem, že někdo jako ona by neměla přátele nebo rodinu. Byla hodná a milá, to prostě nešlo. "Jestli je to pro tebe nějak osobní, tak neodpovídej." Dodala jsem ještě a teď jsem se zase koukla na cestu před námi. Posléze mi ještě Cora řekla, že cesta už nebude trvat moc dlouho, že jsme tam za chvíli. "Fajn." Pousmála jsem se na ní ještě a opět jsem si urovnala tu tašku v ruce.

Prikyvnem a povzdychnem si. "Presne tak. A bohužiaľ s tým nikto nič nespraví." Poviem a povzdychnem si a potom skloním hlavu. "Ide o to že tá moja rodina sa na mňa vykašľala. A preto som bola sama a nemala som žiadnych kamarátov." Poviem a musím na chvíľu zatvoriť oči aby som zahnala slzy. Na túto tému sa tak nerada rozprávam. Vždy mi to pripomenie ako som bola sama a nikto sa o mňa nezaujímal. Po pár minútach otvorím oči a pokračujem v ceste. Celú cestu až domov som mlčala. Prišli sme k domu a ja som vytiahla kľúče a odomkla som dvere.

"Bohužel, kéž by." Odpověděla jsem jen. Teď přišlo na to s tou rodinou a kamarády. "Jo, takhle... promiň, to mě moc mrzí. Ale tahle doba už je pryč a kdybys chtěla někdy pomoct, tak za mnou můžeš určitě přijít." Povzdechla jsem si a volnou levou rukou jsem ji pohladila po její ruce a povzbudivě jsem se na ní usmála. Mrzelo mě, že byla takhle smutná, nechtěla jsem, aby byla.
Jenže posléze už jsme došly k jejímu domu. Po cestě jsme už jen mlčely, takže nic moc. "No... bylo s tebou příjemné popovídání." Podotkla jsem jen a čekala, jestli se už bude chtít loučit nebo ještě ne.

Prikývnem a potom sa pozriem na ňu a prikývnem. "Ja viem že je to preč ale spomienky na to sú tak bolestné." Vzdychnem si. Ďakujem." Poďakujem sa jej za to že mi pomôže keď budem potrebovať. Po pravde som nechcela aby odišla. Chcela som ju lepšie spoznať. "Nechcela by si ísť na chvíľu dnu?" Opýtam sa a pozriem sa na ňu. Potom vojdem dnu a vyzujem sa. Potom čakám či vojde aj ona alebo nie.

Cora řekla, že ví, že je to pryč, ale že jsou vzpomínky bolestné. No jo, Reily... jako bys to sama nevěděla, co? "Já vím, moc dobře to znám a chápu tě. Strašně bolí." Prohlásila jsem smutně. Na moji pomoc poděkovala. "Neděkuj, pamatuj." Odpověděla jsem. Nakonec se mě zeptala, jestli bych nechtěla jít na chvíli dovnitř. "A nebude ti to vadit?" Optala jsem se ještě. Posléze vešla ona sama dovnitř a vyzula se. Já jsem teď čekala na její odpověď. Ovšem, proč by mi to nabízelo, kdyby jí to vadilo, že? Ach jo, nevadí...

Prikývnem. "Presne tak. A preto som rada že som tu a mám priateľa a kamarátov ktorý ma majú radi." Pousmejem sa. Aj keď teraz som sama a neviem kde sú ostatný ale čo už? "Dobre." Prikývnem a pousmejem sa. Pokrútim hlavou. "Keby mi to vadilo tak ťa nezavolám dnu." Pousmejem sa a potom keď vošla dnu tak zatvorím dvere. "Tak vitaj u mňa doma." Poviem a pousmejem sa.

Poslouchala jsem jí. I já jsem měla na tváři menší úsměv. "Jej, tak to s tím přítelem ti tedy opravdu přeju, bydlíš s ním tady nebo bydlíte ještě každý sám?" Optala jsem se jí a koukla na ní. A ano, měla jsem pravdu. Kdyby jí to vadilo, nepozvala by mě dál. No jo. Tak jsem tedy vešla a vyzula si boty vedle ní. Ona za mnou zavřela. "Díky, za přivítání." Pousmála jsem se na ní trochu. "Jo, a kam s tím krmením?" Optala jsem se ještě a poukázala jsem na tašku, kterou jsem držela v ruce.

"Ďakujem. A toto je vlastne jeho dom. Ja bývam u neho." Pousmejem sa a potom si povzdychnem. Prečo tu nikdy nie je keď sa s niekým zoznámim? "Do kuchyne." Poviem a zoberiem druhú tašku kde som mala jedlo a odnesiem ju do kuchyne a začnem vykladať nákup.

Cora mi pověděla, že vlastně ona je u něj. Pokývla jsem a porozhlédla se po domě. Měli to tu pěkné. "Tak to je fajn." Přitakala jsem. Pak mi řekla, kam s tím nákupem. Já jsem ale šla za ní, ale díky bohu šla do kuchyně. Položila jsem to krmení a porozhlédla se po kuchyni. "Máte to tu moc pěkné, on to i zařizoval?" Optala jsem se a usmála se na ni.

Prikývnem a pousmejem sa. A keď vyložím nákup tak sa pozriem na ňu. Potom zoberiem to krmivo a schovám ho skrine. "Ďakujem. Ano všetko zariaďoval on." Pousmejem sa a potom si spomeniem ako som sa sem nasťahovala.

Cora mezitím vším vyložila ten nákup, co si nesla ona, vzala to krmivo, co jsem nesla a uklidila ho někam do nějaké skříně. Následně mi poděkovala a řekla, že to všechno zařizoval on. "Tak to mu vyřiď, že má dobrý vkus." Uculila jsem se na ni a ještě se porozhlédla. Bylo to tu fakt hezké. Můj pohled ale skončil opět na Coře. "A vy dva máte nějaké psy? Nebo proč to krmení?" Položila jsem jí další zvědavé otázky. Koutky mi ještě malinko cukly nahoru.