Kyu + Louisa + Cora

Místo: Přesné místo nebylo stanoveno a vlivem událostí ve hře se neustále mění.

Počasí: Poměrně chladný podvečer, dešťové přeháňky střídající se s občasným sněhem, který však dlouho nevydrží. Doba se pohybovala okolo podvečera, tedy předtím co ještě Antagoru zahrnovalo denní světlo. Opět se dle vývoje ve hře mění, je jisté že podvečer nebude trvat věčnost a po něm nastává noc.

Pořadí: Většinou se drží dle nadpisu takže: Kyu, Louisa a Cora

Chatové téma mimo hru: Jak se Kyu s Louisou a Corou pokouší dostat do Bohnic. Aneb… včera to byla pořádná chatová jízda!

Zhluboka jsem se nadechl čerstvého vzduchu který panoval všude okolo, nejen že mě chvílemi ovíjel chladný vítr, ale také se mi na vlasy lepily dešťové kapky, kterých bylo za dnešní den opravdu mnoho. Bylo tu poměrně melancholické počasí a lidé raději seděli doma, než aby se v tomto deštivém a zimomřivém počasí procházeli po venku. Popravdě bylo docela chladno, proto jsem měl na sobě mikinu a černé rukavice. Na ruce stříbrný náramek který pro mne mnoho znamenal. Na krku sluchátka, ale nehrála v nich protentokrát žádná píseň. Nechával jsem se alespoň tento den unášet jenom tichými zvuky přírody a těmi dešťovými kapky které bubnovaly do všech předmětů v okolí. Na chvíli jsem zavřel oči, ale hned na to je otevřel a vešel jsem do zdejšího parku, kde jsem se chtěl porozhlédnout, dnes tady nebylo opravdu živáčka. Ve městě vypulko až nezvyklé ticho, jakoby celé město spalo a to stále nebyla ani tma.

Neran byl pryč, já došla domů, protože jsem už nutně potřebovala se trochu prospat. Cora byla naposledy u mě v domku s Enzem, ale nejspíše už šla domů, i když jsem si tím nebyla jistá. Podívala jsem se ven z okna, kde to vypadalo na psí počasí, ale mohla bych si vyvětrat hlavu. Nera jsem neviděla dlouho, až mi do těla vcházela úzkost a beznaděj, kde je. Kde sakra je? Povzdechla jsem si, napsala vzkaz, kdyby se objevil a oblékla se do lehkého větrového kabátu, který by mi měl zajistit ochranu před nepříznivým počasím. Vytáhla jsem mobil a napsala Coře, že jdu do parku, tak bychom se tam mohly sejít. Dala jsem mobil do kapes, zamkla domek a natáhla si červené rukavice na ruce, kdy mi vlasy spadly hnedle do celého obličeje a já pomalu vyrazila po chodníku. Mohla jsem jít lovit, byla jsem na to připravená a těšila se, až okusím krev, i když, pokud se to nepovede, nebudu smutnit, měla bych mít zásoby síly. Nikdo nikdy tu skoro nikdo nebyl. Jen kapky deště a nic víc.

Aj keď pršalo bola som v lese aj s Enzom aby sa poriadne vybehal a unavil. Jemu dášť rozhodne nevadil a ani mne to nejako nevadilo. Opierala som sa o strom a sledovala Enza ako behá po lese. Trochu som aj divila kde to malé bere toľko energie. V tom mi zazvoní mobil a tak ho vytiahnem a prečítam si sms a schovám mobil. „Enzo poď už ideme.“ Zavolám na neho ale ako som čakala dokonale ma ignoroval a ďalej behal po lese.

V parku bylo mrtvo, poseldní koho jsem spatřil byla nějaká slečna a pes, kteří zrovna par kopustili ale z opačné strany. Dal jsem ruce do kapes a zahleděl se na dlaždice pod mýma nohama. Pomalu jsem se ponořil do hloubky parku, všude okolo bylo tolik mlhy, že moc daleko oko nedohlédlo. Byl jsem možná trchu více zahrabaný v myšlenkách než jsem chtěl, ani jsem si neuvědomoval, že jsem tak ducha nepřítomný, než jsem se málem přerazil o lavičku, které jsem si ani nevšiml, ale naštěstí jsem si jí včas stihl všimnout. „Tak nepozorný…“ hlesl jsem potichu spíše pro sebe a zastavil se, na chvli jsem zvedl pohled k hloučku páry, který se snesl k deštivým oblakům. Dešťvé kapky mi stékaly po tváři, ale vůbec mi to nevadilo, spíše jsem to už ani nevnímal. Dokonce to, že jsem začínal mít promočenou mikinu skrz na skrz, ale kdo by to řešil? Přemýšlel jsem nad vším co se stalo, nějak jsem nevěděl, nebo spíše jsem se v těch hezkých pocitech ztrácel, až mi z nich bylo smutno. Musel jsem jít odevzdat pár písní a proto jsem ho tam nechal samotného, jenže jak to mezi námi bude dál? Bude vlbec jevit zájem o někoho jako jsem já? To co se stalo, nás možná sblížilo, ale na jak dlouho? Co když nakonec zjistím že jsme úplně odlišní a nehodíme se k sobě? S těmito myšlenky jsem se pomalu rozešel parkem dál, ale nakonec jsem se zastavil na chodníku pod kouskem stromu, který do něj vyčníval, tak moc tady nepršelo, což byla zřejmě výhoda a i když opodál stála lavice, neřešil jsem to, prostě jsem tam postával s rukama v kapsách a hleděl do mlhy přede mnou.

Procházela jsem se pod klenbou deště, který stékal po kabátě dolů. Přehodila jsem si přes vlasy kapucu, abych nevypadala pak jak zmoklá slepice, i když nyní jsem spíše opravdu vypadala jak nějaký vrah. Povzdechla jsem si, až moc jsem si to představovala. Nad parkem se vznášela mlha a já promžourla očima a nadechla se čistého dešťového vzduchu. Zdálo se mi to, nebo jsem zahlédla nějakou siluetu? Nadechla jsem se a vydechla, přesto mi jemně zazářily oči, které jsem hned ale nechala být hnědé, abych nevyvolala nějakou přílišnou pozornost. Opatrně jsem šla parkem, dívala se kolem sebe a přemýšlela tak nějak nad vším, i nad hovadinami.

„Ak sem neprídeš tak nedostaneš dobrotku.“ Usmejem sa a z vrecka vytiahnem piškótu a zamávam s ňou tak aby si ju všimol. Trvalo to niekoľko minút ale nakoniec pribehol. „To konečne.“ Zasmejem sa a dám mu piškótu ktorú hneď zje a potom ho zoberem na ruky. „Keď prídeme domov tak sa pôjdeš okúpať.“ Zasmejem sa a vydám sa von z lesa. Keď som vyšla von z lesa išla som do parku.

Bylo zvláštní stát tu jenom tak sám, přitom mne tolik známé a časté. Jenže nechtěl jsem tu teď stát sám, nejraději bych byl, kdyby byl vedle mě, jenže nebyl a mě bylo blbé jít za ním a otravovat ho. Povzdechl jsem si a na chvíli zavřel oči, nechal jsem se ovíjet chladným větrem, až jsem se lehce zatřásl od zimy, to že jsem tu postával moc nepomáhalo k tomu abych se zahřál ale i to mi nakonec bylo jedno. Zdálo se mi že v dálce slyším nějaké kroky, ale to se mi opravdu mohlo jenom zdát, jelikož se pod poryvem deště ozývalo snad všechno. Měl jsem zavřené oči a stál jsem tam už nějakou chvíli, až jsem tak trochu zaspal ve stoje.

Kráčela jsem dál cestou. Ta silueta tam jen stála a vypadalo to, jako by to byl jen nějaký keř. Co to tam je, vždyť to vypadá jako člověk. Moje botky trochu klapaly o chodník, který v parku byl a já se vícero zachumlala do šály a dívala se kolem sebe pozorně, jako by někde na mě mělo něco vyskočit. Už jsem byla skoro u toho stromu, kdy jsem pocítila jemné mravenčení v nose, spíše šimrání, a já si musela hodně moc nahlas pšíknout asi dvakrát za sebou.

Enzo sa mi uvelebim v náruči a záchviľu zaspal. Usmejem sa keď vidím že zaspal aspo%n bude chvíľu pokoj od neho. Nechám ho teda spinkať a pochvíľke prídem do parku a zastavím sa. Potom opatrne položím Enza na zem a vytiahnem mobil a napíšem Lou že už som v parku. Potom odložím mobil do vrecka a zoberem Enza.

Byl jsem tak nějak mimo, úúplně jsem zaspal a neuvědomoval jsem si že jsem venku a že prší, že je mi zima, nějak mi to nedocházelo. V tuchle chvíli jsem snad mohl zaspat i svou vlastní smrt. Prostě jsem spal, byl jsem najednou tak unavený a cítil jsem se slabí, ale bylo to akorát tím, že jsem byl poměrně zmatený ze všech pocitů co se uvnitř mě držely a nechtěli se pustit. Co jsem si o nich měl myslet? No najednou jsem zaslechl hlasité pčíknutí, nebo spíše jakýsi zvuk, při kterém jsem se rázně lekl, až jsem uskočil do zadu, což jsem dělat neměl. Pod stromem byla lavička a já přes ní přeletěl a skončil na studené zemi. Prudce jsem otevřel oči, když jsem sebou sekl na zem a jenom šokovaně hleděl do koruny stromů a snažil se vzpamatovat. No že bych se postavil to ne. „Huh?“ vypadlo ze mě nakonec a mé srdce bilo trochu rychlěji, protože jsem něco takového vážně nečekal a co to vlastně bylo? Nakonec jsem si sedl a zahlédl jsem před sebou postavu nějaké dívky, měla na hlavě kapuci, takže jsem ji do tváře neviděl.

Nevěděla jsem, že můj pčíkanec dokáže člověka vyděsit tak, až přeletí přes lavičku. ,,Promiň, nechtěla jsem tě vystrašit, není ti nic?" Přišla jsem k tomu, co jsem si předtím myslela, že je křoví – měla bych se nejspíše opravit. Byl to mladík, kterého jsem ovšem neznala. Prohlížela jsem si ho a pousmála se, kdy jsem mi vítr shodil kapuci a vlasy zavlály do větru. Pousmála jsem se a šla blíž.

Išla som po parku a obzerala som sa či neuvidím Lou. Enzo sa mi začal mrviť na rukách a tak som si ho pritiskla k sebe aby som ho trochu zohriala. Enzo sa prestal mykať a ja som sa obzerala či neuvidím Lou. Ako som šla ďalej tak som uvidela v ďialke nejaké postavy a tak som sa k ním vydala.

Chvíli jsem před sebe hleděl poměrně zmateně, no když se postava dívky přiblížila, lehce jsem sebou cukl, ale spíše uvědoměním, že tady nejsem sám a měl bych se tvářit a chovat alespoň trochu přítomně. Nakonec zavlál prudký vítr, který se opřel i do mě, lehce mi pročesal mé krátké, sestříhané vlasy a ovinul tvář, až jsem se musel na té studené zemi zachvět zimou. Zatímco dívce odhalil její tvář a nejenom tvář. její hnědé vlasy se rozevlály do okolí a já si ji prohlédl tak trochu jako by byla z jiného světa. Měla dlouhé, kaštanové vlasy a čokoládové oči, kterými se na mě upírala a s omluvnými slovy a tím, jestli jsem v ořádku se pousmála a přišla blíže. Chvíli jsem se na ní díval a mlčel jsem, než jsem si rukama ovinul boky a zatřásl se. „J-jo, jsem v pořádku, nic to nebylo, jen další klasický pád,“ lehce jsem si povzdechl a nakonec jsem se pomalu začal skládat na nohy.

Cítila jsem vibrace, jak mi přišla sms. Podívala jsem se zběžně a usmála se, když mi psala Cora. Napsala jsem, že jsem někde v té mlze, trochu dál od dětských houpaček. Měl krátké sestříhané vlasy a já se pousmála. Měl je tmavé a tak nějak jsme se prohlíželi navzájem. Nepřišlo mi nějak zvláštní, že by to byl někdo z nadpřirozena. Nevypadalo to tak, protože jsem necítila žádnou energii a já se chovala úplně normálně – byla jsem v tomto ohledu skutečně moc ráda, že nejsem jinej upír, na kterém by odlišnost hned byla poznat. ,,Já se jen pro jistotu ptám," pousmála jsem se a pak se zadívala na druhou stranu parku, kde jsem viděla další siluetku. Že by Cora? Její postavu bych nejspíše poznala všude.

Keď som sa priblížila videla som Lou a tak som sa pousmiala ale nebola sama. Bola s nejakým chalanom. Tak som sa zastavila a chvíľu som ich sledovala. A keď si ma Lou všimne tak jej hlavou kývnem na pozdrav a idem k ním.

Když jsem se postavil, zvedl jsem ruku abych se trochu oprášil, ale zjistil jsem, že na ní nemám náramek a tak jsem trochu vyděšeně poskočil a sevřelo se mi srdce strachem, že jsem ho ztratil a už jej nikdy nenajdu. No rychle jsem se začal dívat an zem a hledat ho očima, nakonec jsem ho uviděl v trávě opodál a rychle jsem po něm hrábl, jako kdyby to byl největší poklad světa. Nakonec jsem si ho nasadil na ruku a až potom zvedl pohled k té dívce. Ptala se prý jenom pro jistotu, no nakonec se pousmála a koukala se jiným směrem, kde jsem se zadíval také. A uviděl jsem ještě jednu postavu, dívčí, která se k nám pomalu přibližovala. Přešlápl jsem nervózně na místě a nakonec jsem přemýšlel jestli bych enměl odejít, vypadalo to že jsou to známé přítelkyně a já bych tu byl akorát navíc.

Usmála jsem se a podívala se na dívku, byla to ona, Cora a svírala v náruči Enza. Kývla jsem jí téže na pozdrav a pak se podívala na mladíka. ,,Nepůjdeme si sednout do kavárny? Je docela chladno, jinak já jsem Louisa," usmála jsem se na mladíka a vzpomněla si na Shina, nevím proč, ale prostě mi najednou to jméno vytanulo na mysli. Neviděla jsem ho sakra dlouho, však ani nevím, kde je mu konec. Zavřela jsem oči, kdy mi problikla zlatá barva, ale hned se zase změnily na svoji starou známou čokoládově hnědou. Mohly bychom do kavárny, kam s námi bude moci jít vlček. Usmála jsem se na Coru v myšlenkách a zase se dívala na mladíka.

Pomáli som sa k ním približovala a až keď som prišla k ním tak ich pozdravím. „Ahojte.“ Poviem a pousmejem sa a pozriem sa na Lou a prikývnem. Dobre poďme aspoň sa trochu osušíme. Pošlem jej a pozriem sa potom na toho chalana. „Ja som Cora. Teba som tu ešte nevidela.“ Poviem a pousmejem sa. Potom sa pozriem na Enza ktorý spokojne spinkal v mojom náruči a vôbec nič mu nevadilo. Bola som celkom prekvapená že ho nič nezobudí.

Když dívka přišla až k nám, hnědovláska jí kývla na pozdrav a opět se otočila ke mě. Překvapeně jsem se na ní podíval, když navrhla, že bychom si mohli jít sednout do kavárny, bylo docela chladno a to měla pravdu. Nakonec se představila a já jenom tiše přikývl. Usmívala se a po chvilce přistoupila i další dívka, která jej měla na tváři také. Pozdravila, představila se jako Cora a obeznámila mě s tím, že mne tu ještě neviděla. Potichu jsem si povzdechl aopět přešlápl na místě, nahmatal jsem na ruce náramek, se kterým jsem si začal nervózně pohrávat. „Já jsem Sunggyu, Kyu… jak se vám to hodí, byl jsem teď delší dobu mimo město a moc se se zdejšími lidmi nebavím,“ zašeptal jse ma trochu se pousmál. Nakonec jsem se zpomněl že jedna z nich navrhovala zajít do kavárny a tak jsem si obě dvě prohlédl a pohledem nakonec stanul na blonďaté slečně, která se k nám právě připojila. V ruce svírala malé … vlče? „No, já… já bych nerad rušil…“ začal jsem a obrátil pohled nakonec k té druhé dívce, Louise.

Usmála jsem se na Coru, měla v rukou Enza, který spokojeně spinkal. Vypadal úplně ňuňatě, když spinkal – ale kdo nevypadal krásně, když spí. Navíc takové vlče jako byl Enzo. Mladík před námi se také představil, měl opravdu zajímavé jméno a nevypadal zrovna moc společensky. Jen jsem se usmála. ,,To nevadí… nás to neruší, je tu klid a nic na práci není a doma se taky nedá nic dělat," pokrčila jsem rameny a usmála se. Měla jsem celkem dost skvělou náladu, cítila jsem svoji pozitivní energii a sáhla si do kapes, jestli mám dostatek peněz. Bylo jich tam opravdu dost. Kyu vypadal tak nějak zvláštně, ale spíše to bylo chováním, než jeho osobností. Prohlédla jsem si ho a pak pocítila člověka, nebo spíše můj senzůreček pochytil nějakého člověka, ale byl hrozně daleko, takže bych stejně nezvládla brát mu energii, které jsem měla zatím dost. ,,Tak jdeme?" usmála jsem se a podívala se po těch dvou.

Musím uznať že mal vážne dívne meno. Také som ešte nikdy nepočula ale potom keď začal rozprávať tak som ho počúvala a prikývla som. „Aha rozumiem.“ Poviem mu a potom sa pozriem na Lou a pousmejem sa. „Presne tak ako hovorí Lou.“ Poviem a potom sa pozriem na toho chalana a poobzerám si ho od hlavy až po päty. Potom na otáku či ideme prikývnem. „Ano poďme.“

Když obě dvě nakonec neprotestují a spíše mě pobídly k tomu abych k nim šel, slabě jsem přikývl na jejich pobídku a udělal jsem pár nejistých kroků k nim. Kyu, co to děláš? Chováš se jako nespolečenský vůl, vzpamatuj se! vyhrkl jsem na sebe v mysli a potom si prohlédl obě dve dívky a ještě se o něco více pousmál. „Tak dobře půjdu, ale zvu vás…“ řeknu nakonec už trochu hlasitěji a přestanu si hrát s náramkem na ruce a dojdu až k nim, nakonec se podívám na vlče v náruší blonďaté dívky, tedy… Cory, ach vážně ty jména si budu muset zapamatovat, jinak budu vypadat hloupě. „Opravdu je to vlče?“ zeptal jsem se a prohlédl si ho trochu důrazněji než předtím, možná to bylo jenom štěně, které se podobalo vlkovi, ale kdo ví.

Usmívala jsem se a musela se v duchu pohihňat tomu, co si myslel. Milovala jsem telepatii. Nebyl nespolečenský, přišel mi dost zamlklý spíše, ale i tak, alespoň budeme mít společnost na dnešní večer. ,,Dobře… já pozvání přijímám," uculila jsem se. Zubit se, ukážu světu nejspíše své trochu jinak stavěné špičáky, i když byly zatím naprosto v pořádku. On mluvil trochu hlasitěji, tedy on měl jméno, Kyu, a podíval se na vlče v náruči Cory. Zeptal se dívky a já se pousmála. Nevypadá na to, že by byl nějakým nepřítelem. Sledovala jsem je a usmívala se.

„Ja tiež rada príjmem pozvanie.“ Pousmejem sa a pozriem sa na Lou a prikývnem. To máš pravdu. Pošlem jej a pousmejem sa. Potom keď sa ma Kyu opýta či je to vážne vĺča tak sa pousmejem. „Ano je to vľča. Našla som ho pred pár dňami v lese bez matky a tak som si ho zobrala že sa o neho postarám.“ Pousmejem sa a dám Enzovi pusinku na hlavičku. Ku podivu ani to ho nezobudilo. Teda ten vlk má ale spánok ale je to dobré aspoň nebude otravovať.