Louisa + Neran + Kyu

Místo: Nejdříve to bylo u Nerana doma a pak se místa postupem hry měnila

Počasí: Odpoledne kolem druhé hodiny, občas zavane mírný větřík, na obloze svítí slunko a je přívětivě (kolem 10 stupňů)

Pořadí: Dle nadpisu (Lou,Neran, Kyu)

Podívala jsem se na hodiny. Dvě hodiny. Sakra, jsou to dva týdny a on se mi neozval. Jak mi to mohl udělat? Sžírala jsem se strachem. Podívala jsem se k televizi, ale ani na tu jsem vlastně neměla vůbec náladu. Vstala jsem a šla do kuchyně, kde jsem si připravila plný talíř toastů a přibalila k tomu i sklenici vody, s kterou jsem si šla sednout do obyváku. Vlastně, bych si mohla přečíst knihu, když už nic jiného dělat nemůžu. I když.. Mohla bych jít ven, přeci jen to tam vypadá celkem zajímavě a hlavně krásně tam vysvitlo sluníčko. Usmála jsem se, opravdu bych se měla jít projít. Vzala jsem si jeden z toastů a sáhla po knize. Natáhla jsem se, hlavu na opěradlo a občas se podívala ke dveřím, jako by tam moje oči čekaly jen a jen na jednu osobu.

Neran: Zrovna jsem přijel zpět do Antagory když mi mobil ukazoval dvě hodiny odpoledne. Rozhlédl jsme se, ale na nic nečekal a vyrazil rovnou k sobě domů. Alespoň jsme doufal, že tam ještě bude má milovaná Lou. Chtěl jsme jí říct kam jdu, ale… Nemohl jsem. Prostě to nešlo. Konečně jsem stál před dvěřma ke mě domů. Zasunul jsem klíče do zámku a odemkl. Zhluboka jsem se nadechl a otevřel dveře s nadějí, že ji tam uvidím.

‚I waited for you today, but you didn‘t show. No no no! I needed you today. So where did you go? You told me to call, said you'd be there and though I haven't seen you… are you still there?' zapsal jsem tahle slova na papír, byla smutná, zhluboka jsem se nadechl a nakonec tužkou přejel po papíře a podtrhl si opakující se slova. Nakonec jsem vzhlédl od bílé stránky a zadíval se na hodiny nade dveřmi. Povzdechl jsem si, bylo něco kolem druhé hodiny odpoledne, nakonec jsem sebou vzal deník a strčil si ho do kapsy, vyšel jsem z dobu a rozešel jsem se městem někam dál, vlastně jsem ani netušil kam, potřeboval jsem napsat novou píseň a najít místo, kde jsem měl nejlepší nápady, i když ty nejlepší přicházeli, když jsem byl vedle něj, když jsem se mu díval do očí a cítil své srdce až v žaludku, tehdy jsem měl pocit ,že dokážu napsat cokoli. Trochu rychlejším krokem jsem si pohnul, věděl jsem kam jít, ale bylo to daleko.

Seděla jsem, četla si, vzala si další kus toastu a napila se vody. Přetočila jsem si stránku a četla ji dál. Proč mi on nedal vědět? Nadechla jsem se, vzdychla si a zase přetočila stránku. Možná jsem se měla vrátit k sobě domů, ale něco mě tu přikovalo. Jeho láska? Nejspíše ano. Znovu jsem se napila a povzdechla si. Cítila jsem se možná maličko slabě, hodně jsem to poslední dobou přeháněla se vším. Skoro jsem nechodila spát, ale ještě stále se udržela na nohou. Ani Cora tohle nevěděla, ona byla šťastná s Gabem a já jí to štěstí nechtěla kazit. Přetočila jsem si stránku znovu a když už jsem se chtěla zahlodat do další kapitoly, slyšela jsem, jak zámek domovních dveří klapl. Zpozorněla jsem a moje srdce poskočilo. Odložila jsem knihu a dala do ní záložku. Jen v teplých ponožkách, triku a legínách jsem se podívala do chodby tak, aby mě nově příchozí nemohl zaregistrovat. ,,Nero!!" Vypískla jsem nadšeně a než by se mohl nadát, jsem mu skočila kolem krku a objala jej, i když bych mu nyní nejradši vypálila oči za to, že mě nechal tak dlouho čekat, ale hlavní bylo, že jsem ho tu měla.

Neran: Překvapeně jsem se na ni díval. Byl jsem z ní vážně dost zaražený. Každá jiná holka by mě poslala někam, ale ona tu byla. A objímala mě. „Lou…“ Vydechl jsem její jméno s opatrností a přitiskl si ji k sobě víc. „Moc jsi mi chyběla lásko. Omlouvám se, že jsme tak odjel ale musel jsem.“ Zašeptal jsem a tiskl ji k sobě. Prošel jsme přes práh domů a zavřel za námi dveře, abychom byli sami. Slastně jsem nasál do plic její slaďoučkou a tak omamnou vůni. Zabořil jsem tvář do jejích vlásků a hladil ji po zádech, abych se ujistil, že to není sen.

Netrvalo to dlouho a za chvíli jsem už viděl ulici, která vedla mimo město, rozběhl jsem se tedy rychleji abych byl už pryč. Potřeboval jsem si od toho městského ovzduší odpočinout, ale zase jsem nemohl utíkat moc dlouho, protože bych to nevydržel. Od určité doby byl můj zdravotní stav špatný a štvalo mě to. Povzdechl jsem si a nakonec jsem zpomalil, když jsem se objevil u značky, která ohlašovala konec města a tak jsem vystoupil z Antagory a zašel z kopce dolů na mýtinu, která vedla do lesa, šel jsem už pomalu přes vysokou trávu, dneska bylo docela dobře, ani chladno, ale ani zima, nestěžoval jsem si, mohl jsem být jenom v mikině, i když bych se měl tepleji oblékat, ale nesnášel jsem ten pocit toho, když jsem musel být navléknutý.

Cítila jsem, že mi ukápla slza. ,,Tohle mi už nedělej… rozumíš? Nedělej!" řekla jsem a trochu se od Nera odtáhla. Prohlédla jsem si ho, byli jsme v chodbě a já si jej prohlížela s očima unavenýma, ale teď to v nich docela jiskřilo. Nadechla jsem se a vydechla. ,,Kde jsi byl celou tu dobu?" řekla jsem a přejela mu prsty ve vlasech a zase se k němu přitiskla. ,,Tohle ti jen tak neodpustím… máš mi dát vědět, i kdyby to mělo znamenat konec světa…," řeknu mu dál a trochu se rozklepu, ale utřu si slzy.

Neran: „Lásko, uklidni se prosím…“ Zašeptal jsme smutně a omluvně. „Já vím, že jsme měl a vážně mě to mrzí, ani nevíš jak moc se mi po tobě stýskalo.“ Zašeptal jsme jí do ouška a čekal, že mi vlepí facku nebo tak něco, ale ona mi jen říkala abych to už víckrát nedělal. „Jistěže už to neudělám neboj.“ Zašeptal jsem a tiskl si tě k sobě. „Byl jsem pryč kvůli práci.“ Povzdechl jsem si. „Pracuju jen sem tam, ale znamená to, že odjedu na týden nebo víc mimo město hodně daleko.“ Zašeptal jsem a pak ji jemně pustil. „Ale…mám pro tebe dárek.“ Zašeptal jsem a s nadějí se pousmál a zašmátral ve vnitřní kapse u bundy.

Na chvíli jsem se zadíval na les a zastavil se. „I cried out with no reply, and I can't feel you by my side…“ napadne mě a vytáhnu deník, do kterého si tohle nakonec zapíšu. Zhluboka se nadechnu a i s deníkem v ruce se rozběhnu dále přes mýtinu, která se po zimě začínala hezky zelenat, i když stále ne tak jako v létě. Za chvíli jsem měl mokré kalhoty, ale to mi bylo jedno, prostě jsem se rozběhl a utíkal jsem hlouběji do lesa, až jsem se do něj konečně dostal. Všechny ty myšlenky jsem se snažil ignorovat, utíkal jsem lesem až jsem se cítil vyčerpaný a proto jsem zpomalil až jsem se zastavil a opřel se o kmen stromu a zadíval se na listí pod mýma nohama. ‚„So I‘ll hold tight to what I know,“ pomyslel jsem si a opět zvedl deník a ještě celý udýchaný jsem so do něj zapsal tuhle větu a nakonec jsem se podél kmenu stromu sesunul do podřepu a jen jsem se o něj opíral. Bylo tu ticho, ani živáčka, byl tu klid a ten jsem potřeboval.

Podívala jsem se po něm a povzdychla jsem si. ,,A víš jaký já měla o tebe strach?" řeknu a povzdychnu si. Jo a ze strachu jsem povraždila asi pět lidí… Ale já přeci za to nemůžu, s Corou jsme měly jen menší zábavu. Přitiskla jsem se k němu blíž a povzdechla si. ,,Ale měl jsi mi říct, že jsi jel do práce, to já pochopím, ale nic si mi neřekl," povzdechla jsem si a když mě jemně pustil, podívala jsem se na něj. Projela jsem si rukama po tváři a pak ve vlasech, abych se dostala do klidu. ,,Dárek?" pousmála jsem se a podívala se po něm.

Neran: „Já vím, ale musel jsme odjet už v noci. Bylo to všechno tak strašně narychlo.“ Povzdechl jsme si omluvně. „Ale už to nikdy neudělám neboj se…“ Zašeptal jsem a pak si před svou princezničku klekl. Byl jsme najednou tak strašně nervozní a ptal se sám sebe, co když mi řekne ne? Co když se mnou vlastně nechce být? Co se stane pak? Rychle jsem se snažil zahnat tyhle myšlenky a vytáhl malou černou krabičku. Kousl jsme se do rtu a opatrně vzhlédl k Lou. Otevřel jsem krabičku a nervozně zašeptal: „Lou…vím že nejsem dokonalý a vlastně jsem strašně nespolehlivý, ale i tak… Vzala by sis mě?“ Vydechl jsem a cítil jak se mírně chvěju. V krabičce se leskl drobný stříbrný prstýnek s dahým fialovým kamínkem, který byl pečlivě vybroušený do srdce.

Dřepěl jsem tam opřený o strom a na chvíli jsem zavřel oči, potřeboval jsem si na chvíli oddechnout, neměl bych se tak honit, ale potřeboval jsem se co nejrychleji dostat z města, někde kde byl klid a co bylo lepší než být někde hluboko v lese? Povzdechl jsem si a spokojeně jsem se nakonec usmál a zaposlouchal se do šumění listů, které se pod náporem větru zvedaly ze zem a roznášely lesem dál. Najednou se do mě opřel až moc prudký vítr, což mě donutilo otevřít oči. ten divný pocit projel celým mým tělem a mě z něj zamrazilo, bylo to něco zvláštního, něco co jsem, nedokázal pochopit, náhle mě píchlo u srdce, jako kdybych měl čekat nějakou bouřku a poté se všechno uklidnilo, stromy se přestaly ohýbat a listí se roznášet po lese. Najednou tady bylo takové ticho, až jsem slyšel svůj tlukot srdce, který se pomalu zrychloval.

Podívala jsem se na Nera a sledovala ho. Poslouchala jsem jeho myšlenky, slyšela jsem je. Co? Co se to děje. Klekl si, co má tohle znamenat? Zamrkala jsem překvapeně očima, ale sledovala ho. Vypadl šíleně nervozně, něco vytáhl předtím z bundy. ,,C-C-Co se děje?" zeptám se, když mi ty jeho myšlenky neutečou, ale pak jsem myslela, že mi upadnou nohy, nebo že omdlím. Dala jsem si hlavu do dlaní a koukala na Nera před sebou mezi prsty. Podívala jsem se na krabičku, v které se leskl malý stříbrný prstýnek s drahým fialovým kamínkem, který byl vybroušený do srdce. ,,Ano…vezmu si tě," začaly mi téct slzy, ale objala Nera pořádným objetím a byla šťastná.

Neran: To čekání než mi odpoví pro mě bylo jako mučení. Jako nekonečné věky mučení, ale pak jsem zaslechl její odpověď. „Vážně…?“ Hlesl jsem. Znělo mi to jako ze snu, jako bych si jen představoval, že mi řekla ano, ale pak to obětí… Už jsem víc nepotřeboval. Pevně jsem si ji přitiskl k sobě a políbil do vlásků. „Miluju tě lásko.“ Zašeptal jsem a přitiskl si ji k sobě ještě víc. Pak jsme se ale poodtáhl, abych jí mohl nasadit prstýnek a usmál se. Políbil jsme ji na hřbet ruky. „Doufám, že víš na co jsi kývla…Už tě nikdy nenchám riskovat a budu si tě hýčkat…Protože si od teď na tebe dělám opravdové nároky.“ Zašeptal jsme šťastně a setřel jí z tváři slzy. Pak jsme si ji zase přitiskl k sobě a políbil ji dlouze a velmi vášnivě.

„Je tu někdo?“ hlesl jsem poměrně zmateně, jako kdyby tu snad někdo měl být a můj hlas se roznesl lese. Až takové ticho tu bylo. Cítil jsem se nervózně, opravdu nervózně a nevěděl jsem co se děje, bylo to zvláštní, tak podezřelé ticho, jako kdyby se čas kolem mě zastavil. Ztěžka jsem polkl a otočil se doleva, uviděl jsem vránu, která stále ve vzduchu. „Co to?“ zamrkal jsem překvapeně a hleděl jsem na to, byla v úrovni mé hlavy a já se ji lehce dotkl, ucítil jsem její peří. * Co to sakra? * otočil jsem se a viděl jsem listí, které stálo ve vzduchu, když padalo ze stromu. * Co to do prdele? * nevěřil jsem vlastním očím, protřel jsem si je a zmateně zamrkal, ale všechno kolem mě stálo, jako pozastavený film.

Byla jsem překvapená. Hodně moc překvapená. On snad ani nevěřil, že jsem řekla ano? Panebože… To je roztomilé… to je tak dojemné. Nadechla jsem se a vydechla. ,,Já tebe taky..," řekla jsem a přitiskla se k němu, kdy si mě po chvilce odtáhl maličko. Nastavila jsem prst, kam mi on nasadil prstýnek a já stále šokovaně dýchala. ,,Ale… víš, že oplývám psychologickými schopnostmi a občas mám tendenci někomu pomáhat," pousmála jsem se a políbila ho, když mi setřel slzy. Objala jsem ho a znovu políbila.

Neran: „No to vím, jen si teď nejsem jistý jak myslíš to tvý pomáhání.“ Přiznal jsem a usmál se. „Pojď vysvětlíš mi to na procházce. Jsi bledá jako bílá stěna a vypadáš jako bys nebyla za tu dobu vůbec venku.“ Zamračil jsme se starostlivě. „To musíme hned napravit.“ Dodal jsem šeptem a už Lou oblíkal mikinu a radši i bundu. Sám jsme oblečený byl, takže jsem se jen obul a počkal až se obuje taky. „Už se nemůžu dočkat až tě zase ucítím na rukou.“ Usmál jsem se a po tom, co se obula neváhal ani vteřinku a vzal ji do náruče.

Bylo to zvláštní, vůbec jsem netušil co se děje a náhle jsem dostal strach. takové věci se dějí jenom ve filmu že? Tak proč jsem do prdele stál uprostřed lesa kde se zastavil čas?! Zešílel jsem? Co se to sakra děje? Mind, zachraň mě prosím… pomyslel jsem si a náhle jsem dostal strach, proč vlastně? Nerozuměl jsem tomu všemu co se odehrávalo před mýma očima, nevěřil jsem svým očím a náhle, náhle jsem v dálce zahlédl postavu, která se pomalu blížila mým směrem. Tiše se chichotala a rukou jezdila po kmeni stromu. „Jedna, dvě… " hlesla a schovala se za strom, zmizela mi z dohledu, nerozuměl jsem tomu a náhle jsem na svém rameni ucítil něčí ruku. "Jedna dvě,“ hleslo blízko mého ucha a když jsem se otočil nikdo tam nebyl… Srdce se mi sevřelo strachem a já hleděl před sebe zcela šokovaný. „Zlý vlk…“ zašeptala a já se jen zmateně rozhlížel po okolí. „… si jde pro tebe,“ zasmála se opět a ten smích se rozléhal lesem. Pomalu jsem se rozběhl pryč, dál od toho hlasu, přičemž jsem se stále ohlížel okolo sebe, dostal jsem strach, velký strach a třásl jsem se. Jaký vlk, jedna dvě, proč jedna dvě, co se to děje?!

Jemně jsem se pousmála a sledovala ho. ,,Dobře.. ne, já byla venku hnedle každý den, jen dnes jsem byla celý den doma a akorát jedla toasty," usmála jsem se. ,,Bledá jsem přeci vždy… vždyť víš, že jsem upír, mám energie dost," usmála jsem se, i když jsem si nebyla jistá, že bych měla moc energie na rozdávání. Neměla bych skutečně nic přehánět, ale ode dneška už se nic takového nestane… alespoň jsem v to doufala a nadechla se. Nechala jsem se tedy obléknout do mikiny a bundy a usmála se na Nera. ,,Jsem opravdu v naprostém pořádku," zazubila jsem se šťastně. Obula jsem se a pak se zasmála, když si mě vzal do náruče. Přitiskla jsem se k němu, tulila se a usmívala se.

Neran: „Já vím, že jsi upír, ale takhle bledá jsi nebyla.“ Namítnu, ale usměju se a políbím tě na čelo. „Tak vidíš, dneska jsi nebyla venku, takže jdeme na pořádnou procházku do lesa.“ Usmál jsem se a zamkl za námi dveře. Venku jsme ji postavil na nohy, ale přitiskl si ji hned k sobě, když jsem ji objal jednou rukou kolem boku a usmál se ještě víc. „Ty jsi snad ještě krásnější než si tě pamatuju.“ Vydechl jsem s blaženým úsměvem a políbil ji do vlasů. Rozešel jsme se s Lou k lesu, který od našeho domu nebyl zrovna daleko, jelikož jsme bydleli na okraji města.

Nevěřil jsem vlastním očím, listí okolo stálo ve vzduchu a já utíkal lesem co mi nohy stačily, ale stejně to nebylo dostatečné, když se objevila přede mnou. Hleděla na mě a usmívala se, zatímco já se zastavil a začal couvat zpátky. „Copak, přece se nebojíš? Neztratil jsi snad hlas ne?“ zasmála se a rychlým pohybem se dostala až ke mě, ucítil jsem její ruku na bradě a poté se ke mě přiblížila ještě více. Odstrčil jsem ji od sebe a rychle se otočil k útěku, jenže sotva jsem se stihl otočit, stále opět přede mnou. „Co?“ vyhrkl jsem ze sebe a ztěžka se nadechl. „Už si někdy slyšel o vlkodlacích, co bezdůvodně napadají lidi? Ne? No já ano…“ mluvila a já mlčel, sama si vystačila s odpovídáním. Ztěžkly mi nohy a já cítil jak zběsile mi tluče srdce. „T-“ zarazil jsem se a prudce sebou trhl, když se po mě ohnala rukou, ale nestihl jsem uhnout, byla příliš rychlá, uchopila mě za lem Trika a prudce mě narazila na kmen stromu, až jsem ji do obličeje vyplivl trochu krve. Měl jsem pocit že mi právě vyrazila dech, celým tělem mi projela vlna bolesti. No ona se jenom smála. „No naštěstí pro tebe nejsem vlkodlak,“ dodala nakonec, a já se snažil z jejího sevření dostat, ale měla tak velkou sílu, bylo pro mě nemožné se hnout. „Nechej mě!,“ prskl jsem jí do obličeje, tahle věta mi připomněla chvíle ze sirotčince, ale nad tím jsem teď jenom pokýval hlavou a dále se ji od sebe snažil dostat. Ještě chvíli a asi mi poláme žebra, zatraceně!

,,No dneska ne, protože jsem byla na lovu včera. A navíc, jsem byla jeden den na procházce a udělala si menší hostinu," usmála jsem se nevinně a políbila mladíka, který mě po chvíli postavil na nohy, jen co za námi zamkl dveře. Přitiskla jsem se k němu a objala ho mojí volnou rukou a usmívala se. Při jeho slovech jsem se začervenala a moje bledost nějak pomalu záhadně mizela. ,,To se ti jen zdá!" usmála jsem se a políbila ho. Usmívala jsem se a držela ho kolem pasu, aby mi už nemohl utéct. Les jsme měli nedaleko, jaké to štěstí. Nadechla jsem se, usmála se a cítila velkou sílu, která tam někde u mě ještě stále byla. Přeci jen jsem se nezanedbávala a ta bledost byla způsobena nevyspalostí, která se teď změní v totální vyspalost. Šli jsme lesem dál, až jsem něco pocítila, zvláštní pocit a i můj sluch byl najednou lepší a něco slyšel. ,,Slyšíš to?" podívala jsem se na Nerana, ale když jsme ušli několik dalších kroků, zarazila jsem se. ,,Zlato… jde tu o život, pomoc mi a na nic se neptej," řekla jsem směrem k Neranovi, pustila ho a zasyčela, ale rozběhla se rychlostí upíra a oči začaly zářit. ,,Nech ho na pokoji! Slyšíš?!?" Objevila jsem se za upírkou, která tlačila mladíka na kmen stromu. Já ho znala, byl to Kyu. ,,Nech ho být a pust jej…," začala jsem ji ovlivňovat, hleděla na ni vztekle, syčela a cítila, jak se do mě víc a víc vkrádá její energie. ,,Okamžitě od něj vypadneš, nebo zažiješ peklo…," olízla jsem si rty a ukázala na ni svoje ruce. ,,Tímhle tě zabiju, jestli ho nepustíš…," ovlivnění, tahle schopnost mě bavila. /Okamžitě jej pust a jdi od něj dál a lehni si na zem..rozumíš mi?/ Říkal jí hlas v hlavě, já na ni hleděla ostře a špičáky byly maličko venku. ,,Kyu… neboj se…ta mrcha tě nechá hned na pokoji.. S Nerem ti pomůžeme," usmála jsem se vlídně na mladíka, kdy mi zhnědly duhovky. ,,Nechtěla jsem, abys viděl moji pravou tvář, ale tohle stvoření je mnohokrát horší, já jsem hodnější… skutečně, nechci krev…," usmála jsem se znovu, ale podívala se na upírku a byla připravená jakkoliv s ní bojovat.

„No vidíš, že hned vypadáš lépe.“ Usmál jsem se na Lou když se začervenala. Vypadala tak moc roztomile, že jsem se na ní musel culit jak idiot. Tiskl jsme si ji k sobě dokud něco nezaslechla. Nastražil jsem uši taky a rozhlédl se. „Co? O život?“ Zamračil jsme se nechápavě, ale pak se rozeběhl za ní. „Ale jak se nemám ptát když ani nevím co se tu k sakru děje?“ Zeptal jsem se stále zamračeně a pak se zarazil. Prohlédl jsme si toho klučinu a po té i upírku, která se hned po tom, co ji Lou ovlivnila, válela po zemi. Z toho, jak Lou mluvila k tomu klukovi jsme poznal, že ho asi zná, proto jsem k ní přišel blíž, abych si ji uchránil kdyby se cokoli stalo. „Chceš pomoc lásko?“ Zeptal jsem se jí šeptem a čekal na odpověď, zatímco jsem pozorně sledoval tu upírku na zemi, aby už nikomu neublížila.

Zavřel jsem oči, ale bylo to k ničemu. Cítil jsem svůj žaludek až někde v krku a úplně jsem se roztřásl. Neměl jsem sílu, nedokázal jsem ji přetlačit, nerozuměl jsem tomu moc dobře. Chytila mě pod krkem a začala mě dusit a naklánět se ke mě. Její sevření bylo tak silné… nikdy jsem tak obrovskou sílu od člověka nepocítil. Čas kolem nás stál, ani vítr tady nefoukal, když jsem však prudce otevřel oči, jelikož jsem cítil její dech na svém těle, blízko své kůže, naposledy jsem se vzepřel, ale stejně to nemělo smysl. Chtěl jsem se zaměřit na její tvář, ale jak mě tak silně držela pod krkem, ztrácel jsem možnost dýchat a obraz se mi před očima rozmazával. Nemohl jsem dýchat, já… potřeboval jsem se nadechnout, potřeboval jsem.. potřeboval pomoct. „P-p…“ snažil jsem se něco říci, ale nešlo to. Ale najednou mě dívka pustila a já zaslechl hlasy, bylo jich hned několik a když padal do listí, uviděl jsem nedaleko nějaké postavy, ale nedokázal jsem momentálně určit kdo jsou. Byl jsem tak rád, že se mohu nadechnout, ale nezvedal jsem se. Chvíli jsem ležel na zemi a když jsem zvedl hlavu, uviděl jsem tu ženu, co mě držela pod krkem, ležela na zemi a nic nedělala, já… co to říkala ta hnědovláska a kdo je ten kluk a … co, co se to sakra stalo?! Nakonec jsem se zapřel rukama o zem a zvedl se na kolena, ztěžka jsem začal odkašlávat a lapat po dechu. „Nevím jestli mám děkovat, protože n-ne-vím jestli mě náhodou… taky nezabijete, ale děkuji,“ vydechl jsem a nakonec si sedl, šíleně mě bolely žebra a v tuhle chvíli jsem se spíše snažil uklidnit, že jsem o plíce skutečně nepřišel.