Kyu + Louisa + Cora

„Ach,“ vydechl jsem po čas toho když má ruka jela podél stěny, dneska jsem to vážně přehnal. Věděl jsem, že jsem slabý a musím se hlídat, ale že až tak? Jak jsem měl tušit, že mě všechno za poslední dny tak vyčerpá. Natáhl jsem před sebe ruku abych zmírnil pád a nenarazil tvrdě na zem, což se mi povedlo. Proč jsem šel ven? Teď mě tu někdo najde, ach jak trapné… povalovat se na chodníku. Ležel jsem zády lehce opřený o stěnu jednu ruku jsem měl pod hlavou a tu druhou mírně pokrčenou u těla. Tohle jsem vážně nezvládl.

Nadechla jsem se a vydechla. Začal mě sžírat nepříjemný pocit, celkem dost nepříjemný. Cora vzala Enza do rukou a podívala se na mladíka. Já jí pověděla pár slov ohledně toho, že mám divný pocit. Cor se na mě podívala a já ji poslouchala, ale kývla. Vstala jsem a oblékla jsem se, kdy jsem si navlékla rukavice, protože pokud se dotknu jeho těla, nemusí to dopadnout dobře. Dopila jsem vodu. ,,Jdeme, ale já se ho nemohu dotknout..," řekla jsem dívce, ale rozešla se ven ze dveří, kam šel i Kyu. Podívala jsem se, jestli mě dívka následuje, ale když jsem byla venku, vzala jsem jí vlče z rukou a kývla. Pokud se jej dotknu, může se mu zastavit srdce a to nechci. Nechci se pokoušet na něj sahat s rukavicemi. Poslala jsem dívce myšlenku a podívala se ustaraně směrem ke Kyuovi.

Keď sa Lou vydala von išla som hneď za ňou. Dúfala som že to nebude nič vážne a len ho nájdeme sedieť niekde na lavičke ako odpočíva. Potom keď Lou povedala že sa ho nemôže dotknúť tak som len prikývla. „Jasné ja to chápem.“ Pousmejem sa a pozriem sa na ňu a na jej myšlienky jej odpoviem. Neboj sa budem sa ho dotýkať ja. Pousmejem sa a pozriem sa ako si zobrala Enza. Potom som sa s ňou vydala za ním.

Ještě chvíli jsem se díval do ulic, sledoval jsem jak pouliční lampa na druhé straně chodníku naproti mně slabě poblikává. Všechny stíny v záři toho světla vypadaly tak strašidelně a i když se mi obraz před očima pomalu ztrácel, musel jsem se lehce pousmát. Vítr jemně ovíjel trávu, která se pod jeho náporem jemně ohýbala, všechny detaily byly najednou tak rázné, stejně jako papír, který prolétával přes cestu a drhl sebou o zem jak si s ním ten vítr pohrával. Zaslechl jsem dva dívčí hlasy a nějaké kroky, které ke mě dolehly trochu opožděně ale poznal jsem že míří mým směrem. „Mind,“ zašeptal jsem opravdu neslyšně a nakonec se mi obraz před očima úplně vypařil.

Vyšla jsem ven a usmála se na Coru. Díky, že mě chápeš. Usmála jsem se na blondýnku a šla s vlčkem pod kabátem ven. Koukala mu jen hlava a já mu dala sušenku. Rozhlédla jsem se venku a zahlédla ho. Ležel na chodníku a mně přes obličej přeletěl závan strachu. ,,Kyu!" řekla jsem, ale kývla na Coru a šla rychlým krokem k mladíkovi, který něco zašeptal. Zaslechla jsem to a zamračila se lítostně. ,,Kyu!" přišla jsem k němu, ale neodhodlala se na něj sáhnout. Jsem blbá, pitomá, tohle jsem vážně nechtěla. Neměla bych si sedat s přáteli do kavárny? Sakra! Ale Cora je v pořádku, alespoň zatím tak vypadala. Zvýšil se mi srdeční tep a já ho sledovala, ale neodhodlala se na něj sáhnout.

To je v poriadku Lou. Pousmejem sa a pošlem jej myšlienku. Potom som sa pozrela ako drží Enza a pohladila som ho. V tom ale povedala Kyu a pozrela sa na mňa a vydala sa rýchlim krokom k nemu. Ja som šla za ňou a uvidela som ako leží na zemy. „Preboha čo sa stalo?“ Opýtam sa keď sme prišli k nemu a ja som sa k nemu zohla a opatrne som ho chytila za ruku a pozrela som sa na neho a potom na Lou.

Stále v bezvědomí Zhluboka jsem se nadechl a zamával mu zrovna když sedal na koňském hřbetu a odjížděl někam na pastviště, byl pěkný sluneční den a atmosféra byla poněkud smutná, vím že jsme se loučili, ale já už se těšil až se spolu opět projedeme. Byl jsem rád že mě naučil jezdit na koních, vždy jsem to chtěl umět, ale do osmnácti jsem prostě mohl o všem leda tak snít, to on mi pomohl ze všeho se dostat a být alespoň z části člověkem a ne troskou bez života. Sledoval jsem koňskou siluetu mizící někde při východu slunce a nakonec jsem se protočil na špičce nohy a vesele vypískl s tím, že jsem se vydal ke koňské ohradě.

Skousla jsem si ret, sykla a podívala se na Kyua. ,,Mám pocit, že je v bezvědomí," řekla jsem a podívala se kolem sebe. ,,Měly bychom ho vzít do domu a uložit do teplé postele," podívala jsem se Coře do očí, ale zkusila navodit svůj hlas do mladíkovi hlavy. /Kyu, otevři oči, probuď se, jsou tu dámy!/ Říkal mu vnitřní hlas, nevím, jak moc dobře dokážu ovlivnit člověka, co leží a nevnímá. Přešlápla jsem si nervózně.

„Ja viem. Ale čo sa mohlo stať že je v bezvedomí?“ Opýtam sa a pozriem sa na ňu. „To máš pravdu ale ako? Ja ho sama neunesiem. Asi by sme mali zavolať niekoho na pomoc.“ Poviem a pozriem sa na neho a pritom som mu stále držala ruku. „No tak Kyu preber sa.“ Poviem trochu smutným hlasom a potom sa poobzerám okolo seba či neuvidím nejakého muža ktorý by nám s ním pomohol.

Kyu: Měl jsem takový zvláštní pocit uvnitř svého srdce. I když jsem se neohlížel za sebe, věděl jsem že se mladíkovi oči upínají na má záda. Měl jsem takové nutkání se otočit a rozběhnout za ní, ale zachoval jsem si svou důstojnost a neudělal to. Západ slunce byl opravdu skvostný a koňské řehtání se ozývalo z nedaleké ohrady, ke které jsem mířil. Naprosto omámen touhle překrásnou chvilkou jsem se plahočil blíže a blíže. Náhle se však ozval jakýsi hlas, který mě z této krásy tak trochu vyháněl. „Kyu, probuď se,“ zaslechl jsem. Probudit se? Já nespím… Proč bych se měl probudit? Hleslo mi hlavou, ale přesto jsem pokračoval dál. Co se … děje? Nechápal jsem.

,,Mám takový pocit, že toho teď neprobudíme, opravdu bude lepší, pokud ho vezmeme domů…," podívala jsem se na Coru, skousla si ret. ,,To je určitě moje vina…," sklopila jsem pohled a vlče mi olízlo obličej, když vidělo smutek, spíše cítilo. Povzdechla jsem si, ale usmála se a pohladila jej. ,,Vezmeme ho k nám, uneseš jej, nebo ho mám vzít já s tou mojí extra silou?" usmála jsem se na dívku a podrbala vlčka na hlavě. S upírskou silou, jen hlavně aby se neprobudil. Cvrnknu si v mysli myšlenku a přihraju ji ke Coře. Škoda, že neumím manipulovat se sny. Usmála jsme se nevinně, ale podívala se na kamarádku, co mi na to poví a byla připravená jí dát vlče, abych mohla vzít mladíka do náruče.

Pozriem sa na Lou a potom na chlapca a prikývne. „Máš pravdu nenecháme ho tu len tak ležať.“ Potom si vzdychnem a objímem ju. „Neni to tvoja vina kľud.“ Pousmejem sa a potom sa odtiahnem. Keď sa opýtala či ho zoberiem ja alebo má ona tak som sa zamyslela. Nevedela som či ho dokážem zodvihnúť. „Môžem to skusiť.“ Poviem a pozriem sa na Lou. Potom zachytím jej myšlienky. Prečo by to nebolo dobré ak by sa prebral? Pošlem jej prekvapivú myšlienku. Veď ak by sa prebral odišiel by po svojich a my dve by sme sa nemuseli namáhať. Potom zachytím ďalšiu myšlienku a prikývnem. Veru škoda ale nedá sa nič robiť. Pošlem jej a pousmejem sa.

Kyu: Nevím co se dělo, ale najednou se mi zatočila hlava a ohrada u které jsem stál zmizela. Probudil mě až chlad na zádech který jsem po chvilce ucítil. „Sníval sa mi sen, či?“ zažmurkám očima a podívám se nad sebe. Byli tu dvě postavy a já tak nějak ještě pořádně nechápal co se děje. „Či? Nebo…?“ zmlkl jsem, když mi konečně došlo co se stalo. Okamžitě jsem zmrzl na místě a potom se zběsile vyhoupl do sedu. „O-omlouvám se za starosti co jsem způsobil, musel jsme omdlít!“ vyhrknu ze sebe naléhavě a rozhodím rukama okolo sebe. Nějak jsem se zapomněl, byli jsme v baru a choval jsem se divně, bylo tam moc lidí, udělalo se mi zle a tak jsem šel na vzduch… a omdldel jsem. Nejspíše, tohle byla jediná logická myšlenka co mě napadala.

,,Jo, ještě nachladne," kývla jsem a povzdechla si. Enzo klidně koukal kolem sebe a možná byl unavený, protože přivíral očka. Více jsem ho zahalila do svého kabátu a podívala jsem se na Kyua, který ležel na zemi. Řekla jsem, že to je moje vina. ,,A co když jo," podívala jsem se na Coru, ale povzdechla si a promnula si volnou rukou krk. Poslouchala jsem Cořiny myšlenky, pokývala hlavou, podívala se na Kyua a po chvilce to mladík vyřešil za nás! Probudil se. ,,Byl jsi pěknou dobu mimo, jsem ráda, že jsi v pořádku," usmála jsem se a podívala se na něj. ,,Hlavně žádné náhlé pohyby, nejspíše jsi moc přepracovaný, neomlouvej se, to se holt stane," usmála jsem se a oddechla si, že je mladík celý. Držela jsem vlče a byla ráda, že se nestalo nic horšího.

„Presne tak.“ Prikývmnem a pozriem sa na Enza. Bol tak sladký. Pousmejem sa a potom sa pozriem na chlapca. „Lou neni to tvoja vina a už sa prestaň obviňovať.“ Poviem a pohladím ju aby sa už netrápila. Keď sa chlapec preberie tak sa ho trochu zľaknem lebo som to nečakala a ešte tak rýchlo. Sledovala som a počúvala som ho čo hovorí. Lou začala rozprávať a tak som ja mohla len mlčky stáť a pozorovať situáciu okolo seba. Nakoniec som ale predsa len prehovorila. „Nemali by sme zavolať pomoc?“ Opýtam sa a pozriem sa na chlapca.

Kyu:„N-ne, žádnou pomoc nepotřebuji, " hlesnu nesouhlasně, jako kdyby se na mě chystali poslat nějakou bandu šílených doktorů. Ne, nesnášel jsem doktory a jejich přehnanou péči. "Opravdu mi nic není, jsem jenom unavený, zamotala se mi hlava a bum,“ zasměji se trochu nervózně a křečovitě. Cítil jsem se nesvůj, protože jsem ztratil vědomí a myšlenka na to, že netuším a nevím co se dělo za tu dobu co jsem byl mimo, mě trochu děsila. „Víte co, děkuji vám za hezký večer, ale já už se pomalu odeberu domů, zvládnu to,“ hlesnu a nakonec se podívám na obě dvě dívky a na vlče, které držela jedna z nich v náručí. „Takže se nezlobte že vás opouštím, ale znovu se uvidíme,“ pousměji se a nakonec na obě dvě dívky mávnu, pohladím vlče po čumáku a rozejdu se směrem domů.

Vzdychla jsem si, skousla si ret, ale podívala se na dívku, která mi skoro až začala nadávat. Jen jsem se nevinně pousmála. ,,Dobře, jen jsem poslední dobou až moc přecitlivělá, promiň," usmála jsem se a podívala se na Kyua, který se najednou probudil a začal odmítat lékaře. ,,Nejsi jediný, kdo se bojí doktorů," zazubila jsem se. Špičáky jsem skrývala dobře, nemusela jsem se ničeho bát. Kyu mi připadal nervozní, až křečovitý, ale raději jsem ho nechtěla více strašit a mučit. ,,My ti taky děkujeme, doufám, že se nevidíme naposledy," usmála jsem se. Mladík se na nás podíval, pohladil vlče v mé náruči a pak se s námi rozloučil. ,,Měj se," usmála jsem se za ním a mávla na něj volnou rukou, kdy Enzo lehce mžourl očima, zívl si, ale spal dál. ,,Nějak moc rychle se rozloučil, co myslíš?" podívala jsem se na Coru, když mi mladík zmizel ve tmě z dohledu.

„To je v poriadku tak nebuď.“ Pousmejem sa na ňu a potom sa pozriem na toho chalana. Keď povie že žiadnu pomoc nepotrebuje tak len myknem plecami. „Hmm dobre.“ Poviem a potom sa pousmejem. „Aj my ďakujeme a maj sa krásne. Ahoj.“ Rozlúčim sa lebo všetko ostatné povedala Lou za mňa. Potom sa díval ako Kyu odchádza. Na jej otázku len prikývnem. „To ano.“ Poviem a pohladím Enza a pousmeje sa. „Maličký je unavený.“ Usmejem sa.

Jen jsem kývla, pousmála se a povzdechla si. Pak ovšem Kyu vstal a hodlal se s námi v rychlosti blesku rozloučit. My mu tedy rozloučení oplatily a pak si s Corou vyměnily pár slov, kdy pohladila dívka Enza a pousmála se. ,,To ano, půjdeme ke mně domů a půjdeme všichni tři na kutě, jsme promrzlí, udělám nám něco dobrého a hurá spát," usmála jsem se, ale pomalu se rozešla k domovu s vlčetem v náruči a dívkou po boku.

Počúvala som Lou ktorá vymyslela plán čo budeme robiť. „Tak to je super nápad. A môžeme niečo navariť.“ Poviem a pousmejem sa. Potom sa pozroem ako Kyu zmizol a povzdychnem si. Hádam ho ešte niekedy stretneme. Bol to super chalan a a aj Enzo si ho zamiloval. Ten ako som videla sladko spinkal. Pousmejem sa a pozriem sa na Lou a potom sa s ňou vyberiem ku nej domov.

//Přeskakujeme dobu dvou měsíců.

Nějaká doba, nějaká chvíle. Byly to dva dlouhé měsíce a já jsem byl z toho všeho tak trochu pomatený. Nejen že jsem se musel přizpůsobit docela drastické změně v prostředí ve kterém jsem byl, ale také jsem cítil že to na mě ponechalo následky. Ale teď, teď jsem byl konečně doma. Už dva dny jsem se válel zavřený ve svém pokoji a snažil se na kus papíru vypsat alespoň kousek svých pocitů a vložit ta slova jako text do písně. Ale dneska večer se mi moc nedařilo, nejen že jsem neměl čistou hlavu, ale už jsem nějak začínal z těchto zdí bláznit. Přece jenom být zavřený doma nebylo něco, co by mě až tak lákalo. Zatímco tam venku se pod tmavou noční oblohou skrývalo mnoho zdejších Antagorských krás. Občas jsem ten svůj přehnaný zájem o tmu opravdu nesnášel, ale někdy mi přišel opravdu vhod. Přeci jen bylo tak málo lidí, kterým se tma líbila. Já si připadal, že jí jsem občas posedlý. Zhluboka se nadechnu a opět vydechnu. Položím okousanou tužku na psací stůl a odeberu se dolů do předsíně, kde na sebe hodím nějaké šusťáky, dlouhou bílou košili s dlouhý rukávem, k tomu černou šálu okolo krku a černou čepici na hlavu. Obuji si botasky a vyrazím ze svého domu do ulic. Mohl bych zajít třeba do zdejšího baru na sklenku červeného, to bych si rozhodně dal, už dlouho jsem neochutnal zdejší pití a tam kde jsem byl, moc dobré tedy nebylo a ani jsem na něj neměl v pracovní době nárok. A o volnu? O volnu jsem stejně pracoval, takže si člověk občas vybrat nemůže. S letmým úsměvem se nakonec pomalu vydám do tmy.

,,Jdu se projít! Zvládnu to sama, neměj obavy brouku!" Houkla jsem na Nerana z kuchyně, kdy on byl v ložnici. Byl dnes celkem unavený, proto ani neprotestoval. Pousmála jsem se, ale vzala si černý legíny, červené triko a vzala si svůj černý plášť. Klobouk jsem si dnes nebrala, jen jsem si nechala rozpuštěné vlasy a nadechla se. Napila jsem se vody a podívala se kole sebe. Kam půjdu? Mohla bych jít nabrat energii do baru. ,,Přijdu později, nenech se rušit, jdu brát energii lidem a vzít jim nervy!" zasmála jsem se, ale vyšla ven ze dveří, které jsem zamkla, nadechla se večerního vzduchu a byla celkem spokojená. Klíče jsem si hodila do kapes pláště. Měla jsem je v něm udělané, abych si tam mohla dát i nůž, který jsem nosila kvůli vlkodlakům. Za pas jsem dala mobil se sluchátky, které jsem dala do uší. Hudba mi hrála potichu, abych se soustředila i na okolí. Vešla jsem do večerního hluku Antagory. Bylo tu nádherně, mohla jsem cítit přísuny energie, která se ke mně linula od procházejících osob. Pousmála jsem se, lehce zamrkala a nadechla se zhluboka s výdechem

Večer som sa vracala z lesa domov. Enza som nechala v lese. Už bol dosť veľký na to aby sa o seba postaral. A predsa mu bolo lepšie v prírode ako byť zavretý doma. A keby sa niečo stalo vedel kde ma nájde. Takže som šla spokojná domov. Prišla som do mesta a vydala som sa smerom domov. Už som sa tešila domov a na to že si niečo uverím a pustím si telku. Ako som šla po ulici stretávala som rôznych ľudí a nie len to ale aj upírov, vlkodlakov a iné bytosti. Ani som netušila že v tomto meste je tak veľa nadprirodzena. A zároveň bola sranda sledovať obyčajných ľudí ktorý nemali o tomto ani šajnu. Na chvíľu ma napadla myšlienka aké by to bolo keby sa o tom dozvedeli obyčajný ľudia. Potom tú myšlienku zahodím preč a pokračujem ďalej v ceste.

No jo, on nápad zajít na skleničku červeného nebyl zase tak špatný nápad, ale i za ten měsíc se některé části ulic trochu pozměnili, protože jsem se za chvíli začal ztrácet. Tam u toho mostu, dříve tam bar býval ale teď? Teď tam nebyl. Zhluboka se nadechnu a mávnu nad tím rukou, budu muset zajít do centra města, třeba tam něco najdu. Ochotně jsem se tedy vrátil zpátky po cestě, po které jsem přišel. Byl večer a já se potřeboval uvolnit, konečně vypnout a nic neřešit. Alespoň na nějakou chvíli, alespoň nějaký ten týden být prostě v pohodě, aniž by po mě někdo něco chtěl, aniž bych se musel na něco soustředit. Teď jsem si chtěl dopřát takovou psychickou dovolenou. Už jsem se těšil na to až si sednu za bar, dám si skleničku a nechám všechno být, alespoň teď, dneska večer, na dnešní no. S těmito slovy zahlédnu za rohem zdejší bar, který jsem ještě neznal a proto se vydám dovnitř. Mohla by to být i sranda, kdo ví.