Elissa + Erik

Navrhla, že bych se tady mohl prospat a já to tak celkem zvažoval. Unavený jsem opravdu byl a moje schopnosti by nefungovaly tak jak by měli.
„Fajn, nemám nic proti,“ dodám a bezeslovně se přiřítím k posteli, na kterou se natáhnu. nepotřeboval jsem se přikrýt, to opravdu ne. Zima mi nebyla a byl jsem zvyklý. Zhluboka se nadechnu, podepřu si hlavu a zadívám se na bílý strop.
„Nádherně kreslíš,“ podotknu a ještě chvíli studuji pohledem strop, než zavřu oči. Vážně jsem tady hodlal přespat? Eriku jsi v pořádku? Necítíš se trochu nemocný? Zahnal jsem své myšlenkové pochody a jenom se nad nimi ušklíbl. Natáhnu ruce před sebe a prokřupu si jednotlivé klouby. Byl jsem rád že to vzala alespoň takhle. Byl jsem klidný, moje schopnost byla stále aktivní, takže by mi v případě nebezpečí dala kdykoli vědět, takže jsem se mohl v klidu uvelebit vedle Eliss. Po chvilce ležení však otevřu jedno oko a podívám se na Eliss.

Překvapeně se na něj podívám, když se přiřítí k posteli a natáhne se na ni. Usměji se a chvíli ho sleduji. Složí kompliment ohledně mého kreslení, šťastně se usměji a můj pohled sklouzne k dvěma lištičkám na stěně.
„Ty také překrásně kreslíš,“ řeknu a přitulím se k němu, hlavu si pohodlně položím na jeho hrudník a zaposlouchám se do tlukotu jeho srdce. Cítila jsem jeho vůni a nemohla jsem být spokojenější. Pomalu položím jednu ruku na jeho hrudník a zčervenám, když ucítím jeho vypracované svaly i přes jeho oblečení. Ušklíbnu se a jsem ráda, že nemohl vidět můj obličej.
„Dobrou noc,“ zašeptám a zvednu hlavu. Chvíli studuji jeho výraz, než se s úsměvem přiblížím k jeho obličeji. Nakloním se k jeho rtům, ale v poslední chvíli se nahnu do strany a dám mu pusu na tvář. Usměji se na něj a opět položím hlavu na jeho hrudník. Byla jsem spokojená a musím říct, že byl skvělý polštářek a ještě k tomu příjemně hřál. Ještě více se k němu přitulím a zavřu oči.

S pusou na líčko mi popřála dobrou noc a já se musel nad jejím chováním pousmát.
„Dobrou Eli, ale nikoli noc,“ zasměji se a potom se zhluboka nadechnu a v tichosti zase vydechnu. Byl jsem opravdu unavený a zároveň překvapený Elissou. Vůbec jí nevadilo být u mě tak blízko, ani bych teď nepoznal že máz doktorů strach, tedy ano jakmile tady vešel kdokoli jiný, už to byl problém sám o sobě. Oči jsem měl zavřené, ale stále jsem přemýšlel. Ani jsem pořádně netušil na co se budu chtít ptát. No a možná to bylo dobře, improvizace byla mnohdy lepší než když si to člověk plánoval dopředu. Vlastně, ležela tady vedle mě, cítil jsem její osobní teplo a ruku, kterou měla položenou na mém hrudníku. No a na krku mě lehce šimraly její zrzavé vlasy. Bylo to zvláštní, nebyl jsem na nic takového zvyklý a kontaktu s lidmi jsem se raději vyhýbal. Už dlouho jsem přestal hledat někoho s kým bych si rozuměl, nikdo takový tady nebyl a pokud ano – byl šílený. Takže v podstatě i když já dokázal pochopit je, nedokázali oni pochopit mě. Bylo to smutné, ale věci občas veselé prostě nemohou být. Povzdechnu si, vážně jsem byl unavený. Už jsem tady přemýšlel nad blbostmo, které nedávaly už ani smysl, proto se začnu soustředit spíše na spánek, jenže i tak jsem stále poslouchal okolí, jako kdyby to byla ta první priorita a to mě od spánku trochu odrazovalo.

Probudím se a chvíli mi trvá, než si uvědomím kde jsem a kdo to vedle mě leží. Usměji se, stále jsem ležela na Erikově hrudníku. Nehýbala jsem se, nechtělo se mi vstávat a už vůbec se mi nechtělo ho budit. Zůstanu ležet a neopovažuji se pohnout ze strachu, že ho probudím. Byla jsem teď spokojená, cítila jsem se v bezpečí i přes to, že jsem měla z doktorů strach, on byl prostě jiný. Neděsil mě, spíše jsem ho považovala za přítele… Usměji se a nakonec mi to nedá. Chtěla jsem ho pozorovat, vidět jeho obličej. Pomaličku se přetočím a opřu se o lokty. Spal, nebo to tak alespoň vypadalo. Zkoumala jsem jeho rysy, mým očím neunikl jediný detail. Usměji se, když uvidím jeho rozcuchané vlasy a natáhnu k nim jednu ruku. Měj je jemné, příjemné na dotek. Usměji se a přesunu svůj pohled na jeho klidnou tvář. Neodolám a konečky prstů se dotknu zlehka jeho tváře. Na tváři jsem stále měla úsměv a snad bych už nemohla být spokojenější. No možná, kdybychom neleželi v blázinci.. Ale ani tato skutečnost nemohla pokazit tento moment.

Můj „radar“ mi dal okamžitě vědět co se okolo mě děje. Bylo to zvláštní ale ano, přesto jsem se tím nenechal vyrušit. Ani dotekem od Eliss, který věnovala mým vlasům a mé tváři. Jenom se zhluboka nadechnu a opět vydechnu. Nevím jak dlouho jsem spal, ale nechtělo se mi vůbec vstávat, to už jsem věděl hned, jak jsem se tak trochu probral. Ale přesto jsem nechával oči stále zavřené a neotvíral je.
„Prospala jsi se alespoň trochu?“ zeptám se, přestože se ani nepohnu. Na druhou stranu nemohu se válet v posteli celej den, mám v noci spát a ne pracovat. Nakonec oči otevřu a prohlédnu si místnost. Venku se za tu dobu stihlo zatáhnout a na nebi se objevilo několik škaredých dešťových mraků. Po chvilce přemýšlení se vyhoupnu do sedu a nakonec se na postel jenom čistě posadím a nohy si hodím k botám, které si navléknu na nohy.

Zaskočí mě, když na mě promluví, ihned sundám ruku z jeho obličeje a začervenám se. Naštěstí oči neotevře.
„Lépe než kdykoli jindy,“ odpovím mu s úsměvem a trochu neochotně se od něj odtáhnu, aby mohl vstát. Posadí se na kraj postele a já ho se zájmem sleduji.
„A ty? Mimochodem, děkuji, že jsi zůstal,“ řeknu mu s úsměvem na rtech a obejmu ho kolem pasu. Klečela jsem za ním a hlavu si pohodlně opřu o jeho rameno. Spokojeně vydechnu a zavřu oči. Ne, nechtělo se mi vstávat a tak jsem si chtěl ukrást ještě nějakou tu vteřinku, kdy se k němu budu moct přitisknout. Spokojeně vydechnu. Obuje se a já tak nějak tušila, co bude následovat. Povzdechnu si a pustím ho, opřu se o stěnu a zavřu oči.
„Kdy to chceš provést? Přistoupil jsi na moji podmínku, takže teď je to na tobě…“ řeknu a v mém hlase jde poznat strach.

Seděl jsem na posteli a oblékl si boty. Chvíli jsem přemítal nad tím jestli už se cítím dostatečně probuzen a nakonec jsem přeci jenom poznal, že je to lepší. Ano, vyspal jsem se dobře, takže jsem v tom neviděl problém.
„Dobře, děkuji za optání,“ hlesnu a potom se zachci postavit na nohy, jenže ucítím její ruce, které mě objaly okolo pasu. Opřela se o mé rameno a já se zamyslel. Co jí vlastně ře- Jo Eriku, tohle už jsi probíral, neřeš to. Pomyslím si a nakonec mě pustí a já se postavím a ohlédnu po místnosti.
„Kdykoli, hned jakmile se na to budeš cítit, času máme dost,“ dodám a ještě se ujistím o jedné věci. Dojdu ke dveřím, vytáhnu klíče z kapsy a zamknu, přeci jenom kdyby náhodou. Sice jsem se nehodlal nechat roztrhat a nějaké dveře by ji nezastavily. Ale i tak.
„Stačí jenom říci,“ dodám po chvilce a pozorně si ji prohlédnu. Byla nervózní a měla strach, už napohled to na ní šlo poznat. A vlastně kdo by ho neměl? To jenom já byl asi takový ztracený případ, který si nevážil svého života.

Skousnu si ret a zamyšleně se podívám ven z okna.
„Nechci už nic oddalovat, jen by se zase něco stalo, pusťme se do toho hned teď,“ řeknu, ale sama pochybuji, že to nějak bude fungovat. Chtěla jsem se s ní prohodit, aniž bych si musela vybavit všechny mé vzpomínky a znovu cítit ten strach a bezmocnost. Povzdechnu si a zavřu oči. Kitsune? Zeptám se sama sebe v mé hlavě a chvíli čekám na odpověď, která ovšem nepřišla. Erik s tebou potřebuje mluvit, probuď se, prosím. A neubliž mu! Pořád nic, povzdechnu si a začnu pátrat v mé paměti, jednou se mi to už povedlo, tak proč ne znovu? Vybavím si ten moment, kdy jsem utíkala před mým pěstounem. Spadla jsem ze schodů, ale utíkala dál. Zamčené dveře, strach, bezmocnost, není kam utéct. Začnu se třást, připadalo mi, jako bych tam zase byla, tiše zakňučím, ale přehrávám si tu vzpomínku dál. Pomalu ke mně šel, nůž se zaleskl a poté se začal přibližovat k mému tělu. Bolest v boku, jizva na těle i na duši. A pak tma. Zatřepu hlavou, neměla jsem ty vzpomínky ráda, byly plné strachu a zoufalství, měla jsem radši ty veselé, kterých ale nebylo moc. Probodnu doktora pohledem a vyskočím na nohy. Nakrčím nos, moje oblečení bylo nasáklé jeho vůní, z toho, jak vedle něj Elissa spala. Lépe jsem se vyznala v jejích citech než ona a dobře jsem věděla, že už ho nebere jen jako přítele… Štvalo mě to, ale co s tím nadělám? Nenáviděla jsem ho, ale budu ho muset chránit, aby si neublížila. Zavrčím na něj a podívám se mu zpříma do očí.
„Budižkničemu,“ zavrčím na něj, „ani ochránit ji neumíš, necháš sem chodit jiné doktory a pak to tak dopadá,“ vyprsknu na něj zlostně. Budu ho muset chránit, ale to neznamená, že na něj musím být milá. Alespoň něco. Chtěl se mnou mluvit a tak mu to pěkně znepříjemním!

S pohledem zabořeným do okna mi sdělila že nechce nic oddalovat. Potichu jsem přikývl, stál jsem u dveří a prohlížel jsem si Eli, která vypadala stále trochu rozespale. Už jsem se cítil lépe, nebyl jsem tak unavený jako předtím a bylo to lepší, akorát svaly jsem měl stál ztuhlé od spánku. Zhluboka se nadechnu a zadívám se na Eli. Seděl na posteli a vypadalo to že se soustředí na to aby se s Kitsune prohodila. Štvalo mě, že jí o něco takového musím prosit, ale musel jsem. Jediné řešení které tak mohlo zbývat byla nějaká slušná domluva s jejím Alter Egem, i když jsem pochyboval že se mnou bude spolupracovat. Z nějakého neznámého důvodu mě prostě vskutku neměla ráda a potvrdilo se mi to hned potom, co vyskočila na nohy a zasyčela na mě nadávku.
„Vítám tě doma Kitsune,“ prohlásím a když nakrčí nos a zpříma se mi zabodne do očí, udělám to samé. Teda až na ten nakrčený nos. Okamžitě jsem od ní vychytal, že ji nedokážu ochránit a v tomhle… v tomhle měla pravdu.
„Máš pravdu, byla to moje chyba, to já jsem ho sem nechal vlézt a to, že jsem o tom vůbec netušil mě neomlouvá,“ odpovím ji na její poznámku o tom jak jsem neschopný a jak jsem ji ublížil. sklopím pohled do země a zamyslím se. Byla to pravda, nezodpovědně jsem ji ohrozil, měl jsem počítat se vším, ty doktoři tady byli neskutečně přidrzlý a zbytečně agresivní, mělo mě napadnout že se jeden z nich, zrovna on o něco takového pokusí.

Zavrčím na něj a sednu si zpátky na postel. Pořád jsem ho však sledovala, člověk nikdy neví. Prohlédnu si ho a když se zadívám na jeho nohu, usměji se.
„Tak bys měl dělat všechno pro to, aby se to nestalo,“ zasyčím nenávistně a rozejdu se k němu. Zastavím se kousek před ním a zadívám se mu do obličeje. Přenesu veškerou váhu na jednu nohu a chci ho nakopnout do jeho rány, ale zarazím se. Elissa by neměla radost. Hlasitě na něj zavrčím a zase ustoupím dozadu.
„Nesnáším tě, chtěla jsem, ať odejdeš, poradíme si, ale už to nejde. Už je moc pozdě,“ zasyčím podrážděně a narovnám se. Štvalo mě, že jsem menší než on, připadala jsem si vedle něj malá.
„Chtěl jsi se mnou mluvit, tak mluv!“ rozkážu mu a založím si ruce na bocích. Byla jsem zvědavá, co mi řekne, chtěl se se mnou dohodnout. Co mi ale může dát na oplátku? A co vůbec může chtít? Znovu si ho prohlédnu a zavrtím hlavou. Nemá mi co nabídnout.
„Pokud jen plýtváš naším časem a nic nechceš, schytáš to ode mě, víš co Elissa musela udělat, abychom se vyměnily?“ vyprsknu naštvaně a otočím se k němu zády, rozejdu se k oknu a podívám se ven. Všechny svaly jsem měla napjaté a připravené k útěku, kdybych jen zaslechla náznak toho, že se ke mně přibližuje.

„Zapomínám že tvá arogance nemá mezí,“ hlesnu pobaveně a potom když se ke mě přiřítí, okamžitě poznám co chce udělat, ale na poslední chvíli si to rozmyslí a akorát hlasitě zavrčela a ustoupila dozadu. Nechce mi ublížit? Ne chce, ale z nějakého důvodu nemůže, hádám. Nesnáší mě a chce abych odešel, tedy chtěla ale už to nejde, je příliš pozdě. Zamyslím se a na chvíli se na ni zvědavě podívám a nadzvednu obočí.
„Proč si myslíš že je příliš pozdě?“ zeptám se a když složí ruce v bok, nespouštím z ní oči, jenom se zamyslím nad tím co řekla. „Máš pravdu, na jednu stranu je pozdě, neodešel bych ani kdyby jsi se mě pokusila znovu zabít, nevyděsíš mě, možná mě můžeš donutit křičet v křečích, ale nebudu ti to mít za zlé,“ hlesnu a zůstanu stát na místě. Její svaly byly napjaté a já čekal že každou chvíli udělá nějakou blbost a proto jsem se nepřibližoval. Tohle nebyla Eli, tohle byla Kitsune a od ní jsem musel očekávat cokoli. Narovnala se a chtěla ať mluvím, pokud plýtvám jejím časem a nic nechci, schytám to, jenže to mě ani trochu nezajímalo.
„Výhrůžky nepomůžou, jsou mi ukradené. Jde mi jenom o Elisu které ubližuješ nejvíc, že všech lidí okolo právě teď ty Kitsune,nebudu bránit ostatní doktory, jejich metody jsou banální a ohrožující zdraví, ale i přesto že se ji snažíš chránit jsi ty… ty vina za to kam se dostala. Věci, které považuje za správné v tomhle světě fungují trochu jinak, lidská společnost je vratká a nechápavá ale nejde aby sis dělala co chceš. Každou další smrtí nebo pokusem o vraždu ji akorát ubližuješ a zanecháváš v ní rány které se nevyléčí. Nenávidí tě, ale přesto ti je zavázána tím, že jsi ji zachránila, že ji chráníš ale jdeš na to špatně,“ oznámím dlouze a probodnu ji pohledem. Nějak jsme očekával že tohle ji akorát vytočí a proto jsem ji pozorně sledoval.
„Nevím co musela udělat, ale vím čím vším si musela projít kvůli tobě, měla by jsi jí být kurva vděčná že je schopna tě tolerovat, ne ona musí, nevybrala si to. A pokaždé když má konečně pocit že se to zlepší se ukážeš ty a všechno zničíš, takhle ty ji chráníš, zrovna moc nepomáháš. Jsi jenom chladnokrevný vrah co prahne po krvi, zbabělec který se s věcmi neumí vypořádat a proto se pokouší všechno eliminovat. Nedokážeš pomoci ji aniž by jsi ji ublížila a nezanechala v ní další rány, copak to nevidíš? To jsi vážně tak naivní?“ vyhrknu ze sebe a přešlápnu na místě. Lehce mě při tom pýchne v noze, ale ignoruji to.

Začala konečně mluvit, ale jeho slova mě neskutečně vytočila. Cítila jsem, jak se mi zrychlil pulz a do žil napumpoval adrenalin. Když se odmlčel, chtěla jsme po něm začít řvát, skočit na něj, říct mu, že nic neví, ale když pokračoval, zůstala jsem na místě a jen ho pozorovala. Když domluvil, rozhostilo se kolem nás ticho. Sledovala jsem ho a poprvé za svou existenci jsem netušila, co říct. Něco mi říkalo, že má pravdu, ublížila jsem Elisse, ale chránila jsem jí před ostatními, nebo ne? Jde to vyřešit i jinak? To zkoušela Elie, ale… Málem ji zabili. Nikdy se k nikomu nechovala špatně a přesto… Si vytrpěla víc, než by měla. Sklopím pohled k zemi, měl pravdu, ale… Povzdechnu si a posadím se na postel. Kolem nás bylo tíživé ticho, oba jsme mlčeli. Byla jsem ztracená ve svých myšlenkách a nevěděla, co říct.
„Nevíš, čím si prošla, zachránila jsem jí život víckrát, než si sama uvědomuje. Chráním ji před ostatními, nevěřím… nevěřila jsem, že by se objevil někdo, kdo by jí pomohl. Kdo by jí chránil místo mě, záleželo mu na ni… Musela jsem ho zabít… Musela,“ zopakuji a připadám si tak trošku mimo. Opravdu bylo všechno, co jsem udělala špatně? Ale ochránila jsem ji, kdyby ne, byla by mrtvá a kdybych poté zmizela… Nešla by do léčebny, ale do vězení. Jenže pak by mohla utéct, možná jsem opravdu zbytečná. Skousnu si ret a zlostně se podívám na Erika. Kvůli němu jsem se cítila mizerně, ale… Právem.
„Hádám, že bude lepší, když příště někoho jen omráčím, ale… Po tom všem, co jí doktoři provedli, já… Mám chuť je zabít, do jednoho,“ zasyčím a postavím se na nohy. Nemohla jsem sedět a být v klidu, začnu nervózně přecházet po místnosti a občas se podívám na Erika.
„Nemůžu ale nic slíbit, pokusím se, ale… Mám vždycky takový vztek, chuť po pomstě…“ vydechnu a konečně se zastavím, abych se na toho doktora… Na Erika mohla podívat.

Čekal jsem všechno, úplně všechno jenže když začala mluvit a já mlčel, poslouchal ji, překvapilo mě to. překvapil mě způsob jakým to vzala, jenže mohl jsem ji věřit? Mohl jsem věřit té osobě přede mnou? Od Elissy byla naprosto odlišná, nesdílela s ní mnoho názorů na život a její způsoby byly jiné. I přesto že se ji pokoušela chránit nehleděla na její pocity, nehleděla na to jak se cítí, že se kvůli ní stále potápí více a více, ale mohl jí to někdo vyčítat? Sedla si na postel a vypadala že tápe ve svých myšlenkách. V místnosti nastalo ticho, sám jsem mlčel a stál na místě bez hnutí. Jediné co se místností ozývalo byl její hlas a poté i kroky, její kroky, než se konečně zastaví a upřeně se na mě zadívám. Tak co teď? Byl jsem trochu zaražený, zmatený z toho že to vzala, nebo alespoň tak vypadala ale nebyl jsem si jistý, něco se mi na tom nezdálo. Ale kdo ví, možná jsem teď tak trochu křivdil jak jí, tak sám sobě.
„Nemůžu ti to vyčítat, nechci se příliš hrabat v Elissiných pocitech a proto se ji neptám na minulost, vím že stále dokola, připomínat si tu jednu a samou věc, tu bolestivou vzpomínku,“ hlesnu a odvrátím pohled od Kitsune někam do strany a zadívám se na stěnu, kde byly nakreslené dvě lišky. „ten pocit jako kdyby se to stalo včera, nebo právě teď, dožene tě to k šílenství pokud se to nenaučíš ovládat,“ hlesnu a popojdu o kousek dál z místa. „chci říct, že věci se občas nevyvíjí tak jak bychom si přáli,“ hlesnu a dojdu ke zdi, na kterou položím ruku, přejedu po bílé lišce a zadívám se na ni.
„Ne, špatně jsem se vyjádřil,“ hlesnu trochu překvapeně a zároveň zmateně… „chtěl jsem říct, chtěl…“ najednou se zaseknu a zůstanu rukou viset na stěně a zůstanu mlčet. Tohle se mi ještě nestalo, proč se nedokážu vyjádřit? Co to se mnou je? Proč se, třesu? A opravdu jsem se třásl. Trochu se mi podlomila noha a na chvíli se mi udělalo špatně, ani jsem netušil proč ale zvedl se mi žaludek z jedné hnusné vzpomínky, co mi probleskla hlavou.
„Bolest člověka změní a je jedno jestli je fyzická nebo psychická, mění lidská srdce a cíle, podporuje strach, který nás mnohdy donutí udělat věci, které nechceme,“ dořeknu a z mého hlasu jde poznat lehký třes. Dech se mi trochu rozechvěl a já jsem od stěny nakonec ustoupil a zabodl pohled na Kitsune.
„Ona jakákoli víra v podobných chvílích bývá zbytečná, naučil jsem se o lidech mnoho. Naučil jsem se že věřit lidem v tomto světě je zvrácené. Slova jako: Chci ti pomoct, věř mi, jsem tu pro tebe, pomůžu ti, je to pro tvé dobro… jsem tu pro tebe, jsme tu pro tebe, milujeme tě, chráníme tě, pomáháme ti…“ hlesnu a zase se na chvíli odmlčím. „… nejsou skutečná,“ zašeptám a podívám se směrem k oknu. „Ne, zase jsem se špatně vyjádřil,“ vydechnu a hrábnu do kapsy pro cigaretu abych se trochu uklidnil, jenže ani zapálit mi nešlo! „Chci říct že ti rozumím, nebo se alespoň snažím porozumět. Sám jsem měl tolikrát chuť udělat spoustu špatných věcí, jenže kdo určuje co je správné a co je špatné?“ hlesnu a znovu pokusím škrtnout zapalovačem, ale bezúspěšně. Nezapálenou cigaretu jsem měl stále v puse a u ní ruce a v nich zapalovač. Zabít dítě pro dobrou věc? Protože tě o to sám požádal? Tenkrát jsi neváhal ani na vteřinu, tak proč by jsi si to měl teď vyčítat? Nakonec se zapalovač rozhoří a já si konečně potáhnu z cigarety.
„Zkus to, Eli ti bude vděčná, ona je… hodná osoba. Pokud se s tebou naučí vycházet, ne – pokud ty se s ní naučíš vycházet, udělám všechno pro to aby se odsud dostala ven,“ hlesnu a nakonec se trochu uklidním a popojdu po místnosti k jedné zdi a potom zase zpátky ke druhé. Co to se mnou dneska je?

Sledovala jsem ho a netušila co dělat. Vypadal teď tak zranitelně, nejistě… Jako malé dítě, které neví, co dělat a hledá pomoc, jenže se nemá na koho obrátit. Už to nebyl ten sebevědomý doktor, který vždy věděl, co má dělat, jak se má zachovat. Předtím jsem viděla tu jistotu, odhodlanost a svéráznost v jeho očích a teď? Jeho oči byly plné bolesti a strachu? Tím jsem si nebyla jistá. Třásl se, viděla jsem to už z dálky, nemohl si ani zapálit cigaretu. Kdybych se teď na něj vrhla, ani by nezaregistroval, že jsem se k němu rozběhla. Ale… Nemohla jsem ho napadnout. Už jen kvůli Elissy, záleželo jí na něm, ale teď když jsem ho viděla v tomhle stavu… Tak moc mi ji připomínal. Měl stejný pohled v očích, třásl se, zamotával se do svých vlastních slov. Nepoznávala jsem ho a byla jsem z toho nesvá. Měla jsem všechny Elissiné vzpomínky, cítila její emoce, ale nikdy, nikdy nebyl takový. Proč přede mnou? Byl přede mnou zranitelný a to jsem ho dvakrát viděla a přesto… Nejspíš to nebylo záměrné, nemohlo být, bylo to jako u Elissy, špatná vzpomínka u ní vyvolala reakci a už to s ní šlo z kopce. Bylo to u něj stejné. Nejspíš není takový, jak se tváří, vypadá bez zájmu, ale je zapálený do své práce. Vypadá jako nějaký delikvent a přesto je to milý člověk. Nenechá nikoho, aby mu rozkazoval a přesto dokáže být zranitelný. Měl více tváří, než jsem si myslela a nejspíše své pravé já schovával hluboko v sobě. Ucítím nutkání ho poznat, ne to, co ukazuje navenek, ale jeho opravdové já. Chtěla jsem vědět, co ho trápí, nějak mu pomoct, ale věděla jsem, že jsem tam poslední osoba, které by se svěřil. Nevěřil už lidem, to jsem z jeho slov poznala, ale měla jsem tušení, že Elissa by mu mohla pomoct. Opravdu jí záleželo na ostatních, záleželo jí na nich více než na sobě samé. Určitě pomohou jeden druhému, oba jsou zlomení ale… Časem se to možná trochu zpraví. Pokud tady budou jeden pro druhého. Na rtech se mi objeví úsměv, ne zákeřný, sadistický nebo arogantní, obyčejný, nenucený úsměv, který jsem snad ještě nikomu neukázala. Popojdu k Erikovi a vezmu zapalovač do ruky a zapálím mu cigaretu, vždycky ho uklidnila. Zapalovač mu dám do kapsy a zkoumavě se mu zadívám do očí. Neublíží nám, teď jsem si tím byla jistá, ale věděla jsem i něco jiného. Odteď, budu chránit i jeho, není tak silný, jakým se zdá a budu se snažit, aby mu bylo lépe. Odhodlaně se na něj podívám a ušklíbnu se.
„Zdá se, že nejsi takový, za jakého tě všichni považují, dám si na tebe pozor,“ řeknu mu, ale v mém tónu nebyla ani špetka nepřátelství. Zavřu oči a prohodím se s Elissou, pro mě bylo snadné ustoupit do pozadí a nechat jí zase vnímat a ovládnout tělo.

Chvíli jsem nevnímal a uvědomil jsem si to až když ke mě přistoupila a zapálila mi cigaretu. Překvapeně jsem k ní vzhlédl až mi málem vypadla cigareta z pusy. zdá se že nejsem takový, za jakého mě všichni považují, dá si na mě pozor, to byla její poslední slova. Slova, která mě opět vtáhla do reality, ale zároveň ve mě zanechala tolik otázek a to překvapení.* Co to teď zatraceně bylo?* Nechal jsem se unést? Moje myšlenky se mi rozhodily a já stále tak nepřítomně hleděl před sebe, trochu jsem se mračil. Co se to teď stalo? Byl jsem stále zmatený, ale už jsem na tom byl lépe. Párkrát jsem zamrkal a potom zatřepal hlavou a konečně se uklidnil. Už jsem byl víceméně v klidu a opět jsem se vrátil do svého klidu, tedy alespoň z části.
„Eli?“ zeptám se a upřeně se ji zahledím do očí. Stále přede mnou, tam kde se Kistune zastavila a já nevěděl jestli už přišla k sobě, nebo pokud je tu stále Kit.

„Eli?“ zaslechnu a otevřu oči. Stála jsem před Erikem a vypadal v pořádku. Chtěla jsem něco říct, ale v tu chvíli mě zaplavila vlna vzpomínek. Zůstanu stát na místě a snažím se je od sebe oddělit a dát dohromady tak, aby dávaly smysl. Párkrát zamrkám a potom se podívám na Erika se starostlivým výrazem. Obejmu ho a hlavu si opřu o jeho hrudník.
„Jsi v pořádku? Nemyslím tím, jestli ti Kitsune neublížila, ale… Nevypadal jsi moc v pohodě,“ zašeptám a podívám se mu do očí. Měla jsem o něj starost. Chtěla jsem si o tom s ním promluvit, ale… Netušila jsem, jestli bude chtít.
„Chceš si o tom promluvit?“ zašeptám potichu a pohladím ho po tváři. Vezmu ho za ruku a rozejdu se k posteli, na kterou se posadím a stáhnu ho vedle sebe. Netušila jsem, jestli o tom bude chtít mluvit, ale za zkoušku nic nedám ne? Já nikdy nikomu nevěřila natolik, abych se mu svěřila s mojí minulostí, ale u Erika to bylo jiné, ukázala jsem mu některé své vzpomínky, mé pocity a když jsem teď tak nad tím přemýšlela, byla jsem ochotná mu povědět o své minulosti.

Vzápětí mě objala a položila hlavu na můj hrudník. Chvíli jsem přemýšlel a potom jsem si povzdech a než jsem stačil cokoli říci, ptala se mě jestli jsem v pořádku, stáhla na postel a zeptala se mě jestli si o tom chci promluvit.
„Nejsem zvyklí s někým mluvit o svých pocitech,“ byla to pravda. Nikdy jsem s nikým o svých pocitech nemluvil, když se tak zamyslím bylo to už více než dvacet let co jsem s nikým nemluvil o svých pocitech. Dvacet let co jsem se před lidmi uzavřel a byl na všechno sám. Nepotřeboval jsem je k životu a oni nepotřebovali mě. A i když jsem pracoval se svými pacienty, nikdy jsem neměl potřebu tyhle věci řešit. Komplex mého života nebyl důležitý, tam se řešil hlavně ten jejich. Ten svůj jsem za tu dobu přestal brát vážně, už pro mě neměl nijak velký význam. Zvykl jsem si na to, žít tímto způsobem. Jenže teď se mi vzpomínky a pocity z dětství pletly dohromady a já jsem ze svého klidu opadal. Bylo to zvláštní.
„Zavraždil jsem svého bratra, otec zešílel a matka spáchala sebevraždu,“ dostanu ze sebe a zůstanu civět na podlahu.

Přikývnu a lehce stisknu jeho ruku, když ale opět promluví, zaraženě se na něj podívám.
„Eh?“ dostanu ze sebe a na tváři se mi objeví vyděšený výraz. Rychle se ale uklidním s tím, že to určitě není tak jak řekl. Nemohlo. Obmotám mu ruce kolem krku a stáhnu ho k sobě tak, že ležel na posteli a hlavu měl na mém klíně. Usměji se na něj a zabořím mu ruce do vlasů, se kterými si začnu hrát.
„Tak a teď mi to hezky vysvětlíš, protože jsem dost zmatená. Zavraždil bratra? TO na mě jen tak nemůžeš vybafnout bez vysvětlení,“ řeknu mu a mile se usměji. Nehodlám ho pustit, dokud nebudu mít vysvětlení. Nemohl přece zavraždit bratra! Musel mít důvod! Ale jaký může mít člověk důvod k něčemu takovému? Možná to tak není, třeba se stala nějaká nehoda a on se z toho jen viní. To by ale spíš řekl, že ho zabil. Povzdechnu si a zadívám se mu do obličeje. Pořád jsem měla ruku zabořenou v jeho vlasech a nevědomky ho začnu drbat za uchem.

Lehce mi stiskne ruku a překvapeně vydechne cosi co mělo nejspíše vyjadřovat nepochopení. Na chvíli zavřu oči, ale ona mi stáhne hlavu do klína a zaboří mi ruce do vlasů. Bylo to… příjemné. Nečekané ale příjemné. Možná jsem sebou na chvíli trhl, ale bylo to tím že jsem na společnost a na doteky zvyklý nebyl. Byla to dlouhá doba a já byl odtažitý, nevyhledával jsem kontakt s lidmi a normálně bych tohle nikomu nedovolil, tak proč jí ano? Žádala po mě vysvětlení, nedivil jsem se jí, žádné jsem nepodal a až teď jsem si uvědomil, že jsem to řekl naprosto strašně, vždyť to muselo vyznít příšerně. Eriku, ty jsi nepoučitelný.
„Když mi bylo šest let, můj bratr onemocněl nevyléčitelnou nemocí. Přesto že mí rodiče byli skvělí doktoři, tohle byla nemoc kterou vyléčit nedokázali. Věčně se dohadovali o jeho léčbě, hledali nejlepší léky, dávali mu nejlepší péči co mohli a nehodlali se vzdát. Odmítali Kurovi prosby, nechtěli si přiznat že zemře a proto ve své léčbě pokračovali dál. Jenže nikam to nevedlo, byly to věčné boje plné zoufalství a on tím trpěl. Trpěl den ode dne více, rodiče zaslepeni zoufalou touhou svého syna zachránit. Nikam to nevedlo…“ vydechnu a stále nepřestávám civět do země. Můj pohled se nemění, ani žádný nepatrný pohyb, jenom tiché povzdechnutí, které se rozlehlo místnosti v tom ukrutném tichu.
„Když mě poprosil abych ho zabil, předávkoval jsem ho hodně silnými léky aby se už neprobudil,“ vysvětlil jsem a i přesto jsem stále hleděl na stejné místo, než jsem se zvedl z jejího klína a zůstal sedět na posteli.
„Bylo mi šest let a ani na chvíli jsem nezaváhal,“ zašeptám a v očích se mi zaleskne pár slz, které ale rychle zmizí. Už dlouho jsem neměl nutkání uronit byť jenom jednu slzu, tak proč teď? Proč po takové době?

Poslouchala jsem jeho příběh a nemohla jsem uvěřit svým uším. Dobře jsem si všimla slz, které se mu zaleskly v očích. Dívala jsem se na něj neschopná slova a netušila, co bych měla udělat. Takové rozhodnutí… Chápala jsem to, ale nevím, jestli bych na to měla sílu. Tiše si povzdechnu a po tváři mi steče slza. Nakloním se k němu a obmotám mu ruce kolem pasu. Pořád jsem nevěděla, co mám říct, co se vůbec v takových chvílích říká? Je mi to líto? Musel jsi? Udělal jsi dobře? Prázdná slova, které bych já sama nechtěla slyšet. Dokázala jsem si dát dohromady, jak tahle událost vedla k těm dalším dvěma. Matka kvůli tomu spáchala sebevraždu a otec… Skončil v blázinci. Rozpadla se mu celá rodina. Skousnu si ret a ještě více se na něj přitisknu.
„Jen málo lidí by mělo dost síly na to udělat to, co ty. Ať to bude znít sebevíc divně, obdivuji tě za to. Nedokázala bych to udělat, ale asi bych si vyčítala, že jsem svého sourozence nechala trpět. Někdy jsem sama chtěla zemřít, ale v skrytu duše jsem věděla, že mám pro co žít a že se to může zlepšit. Kdybych věděla, že mě čeká jen utrpení, skončila bych to,“ řeknu nakonec a sama si nejsem jistá, jestli má slova byla vhodná. Povzdechnu si a natáhnu jednu ruku, abych ho mohla pohladit po tváři. Vypadal teď tak zranitelně, ne tolik jako ve vzpomínce od Kitsune, ale stále… Viděla jsem tu bolest v jeho očích a chtěla jsem, aby zmizela. Ale věděla jsem, že ta nikdy nezmizí. Bolest nemůže zmizet, čas ji nezahojí, ale můžou se k ní přidat jiné emoce, které budou silnější než ona bolest, ta ale zůstane navždy. Třeba schovaná hluboko v srdci, ale stále může vyplynout na povrch, když to člověk nejméně čeká.

Obdivuje mě za to? Co na tom obdivuje? Na tom není nic k obdivu, je to smutné. Ona mě neodsuzuje? Sama by si to vyčítala, to kdyby nechala svého bratra trpět, ale bylo tohle lepší rozhodnutí? Žít s tím že jsem to byl právě já kdo to udělal? Byl by mi za to bratr vděčný? Nebo mě za to nenávidí? Moje myšlenky se hrunly absurdním směrem a tak jsem toho raději nechal a zaposlouchal jsem se do jejich slov.
„Jsem rád, že jsi to nevzdala,“ hlenu upřímně a nakonec se postavím a projdu po místnosti. Všimnu si, že cigareta kterou jsem měl v puse už dávno dohořela a tak jsem hrábl do kapsy abych vytáhl zapalovač ale nebyl tam. Byl v druhé, dala mi ho tam Kitsune. Zhluboka se nadechnu a znovu si ji zapálím, potom se upřeně podívám na Elissu.
„Bylo to těžké období kdy jsem myslel že zešílím, chtěl jsem zahodit úplně všechno ale nakonec jsem se rozhodl zavřít otce do blázince a zfalšovat svoje dokumenty abych mohl dál studovat a nezavřeli mě do děcáku,“ vysvětlil jsem a na chvíli se zastavil a koukl do okna. Ani nevím proč jsem o tomhle všem začal mluvit.

Sleduji ho, jak pochoduje po místnosti a zapaluje si cigaretu. Opět začne mluvit a tak ho v tichosti poslouchám. Nedivila jsem se mu, asi bych se z toho zcvokla. Byl vážně silná osobnost, když to zvládl a studoval dál. Nezhroutil se, pomáhal lidem. Vážila jsem si toho, že se mnou sdílí své vzpomínky a tiše si slíbím, že mu taky někdy povyprávím o tom, co se mi stalo. Nemluvila jsem o tom ráda, ale… On také ne a přesto byl ochotný o tom se mnou mluvit. Sklopím pohled k zemi. Teď už mi opravdu došla slova. Musela jsem nad tím popřemýšlet, abych ze sebe něco kloudného dostala. Tiše si povzdechnu a zadívám se na jeho záda.
„Jsem ráda, že jsi to nevzdal,“ zopakuji nakonec s úsměvem jeho slova a postavím se na nohy. Chtěla jsem se k němu rozejít, ale nebyla jsem si jistá, jestli teď nechce být sám. Možná pro to odešel k oknu, potřeboval čas pro sebe, aby si urovnal myšlenky. Tiše si sednu zpátky na postel a zadívám se na něj. Kolem nás se rozhostilo ticho a oba jsme nejspíš byli ztraceni ve svých vlastních myšlenkách. Začnu vzpomínat na své vlastní dětství, ale po chvilce toho raději nechám a zavrtím hlavou. Tak nějak jsem si byla jistá, že by mu Kitsune neublížila, ale nechtěla jsem, ať s ním komunikuje když je v tomhle stavu. Přeci jen jsem tu chtěla být pro ně.

Zavřu oči a zůstanu stát na míst. Vydechnu cigaretový kouř a spustím ruce podél těla. Přemýšlel jsem a zároveň se snažil abych přemýšlet nemusel. Abych se uklidnil, což se mi po chvilce taky podařilo. Je ráda, že jsem to nevzdal, zaslechnu.. Požila stejná slova a mě tak nějak došlo že nejspíše nemá co říci. Nechal jsem to být, nepotřeboval jsem nic slyšet. Stejně se nedalo říci, že by mi někdo rozuměl. Rozuměl tomu jak jsem se rozhodl a co jsem tehdy vlastně cítil já sám. Znova se zhluboka nadechnu a potom se změním na černou lišku. Zůstal jsem sedět u okna a cigaretu, která po mě dopadla na zem jsem packou zašlápl. Seděl jsem na zemi a díval se na z okna ven. Po chvilce zírání jsem vyskočil na postel, na kterou jsem si lehl a stočil se do klubíčka, ale nehodlal jsem spát. Jenom jsem si pohodlněji lehl a teď mi přišla tahle podoba více pohodlnější než ta lidská a taky jsem z nějakého důvodu zatoužil cítit její jemné ruce zabořené ve své srsti.

Nervózně přešlápnu na místě a chci něco říct, jenže místo Erika seděla na zemi černá liška. Překvapeně se na něj podívám a chvíli ho sleduji. Ladně vyskočí na postel, kde se stočí do klubíčka. Usměji se a sednu si vedle něj, poté opatrně podsunu ruce pod jeho tělo a zvednu ho. Na chvíli ho k sobě přitisknu a dám mu pusu na vrch hlavy, než si ho položím na klín a s úsměvem zabořím ruce do jeho hebké srsti. Jak to dělá, že je tak zatraceně roztomilý v lidské i liščí podobě? Ušklíbnu se a lehce zčervenám nad svými myšlenkami. Co to se mnou je. Tiše si povzdechnu a pohladím ho po hlavě. Lehce se dotknu jeho uší a zasměji se, když s nimi zahýbe. Byl to jakýsi reflex, který měly snad všechna zvířata včetně přeměněných zvěromágů.
„Jsi roztomilý,“ řeknu nakonec s úsměvem a podrbu ho za ušima. Zajímalo by mě, proč se vůbec přeměnil. Možná už se mnou nechtěl mluvit o své minulosti, nebo se cítil lépe v liščí podobě. Také jsem to dělávala. Byla jsem menší, ale… Cítila jsem se bezpečněji. Jistější. Možná to způsobovalo to, že liška je můj patron, co já vím? S úsměvem zabořím hlavu do jeho hebké srsti a nadechnu se jeho vůně, která se lehce změnila po jeho proměně. Opět vydechnu veškerý vzduch a ušklíbnu se. Měla jsem chuť ho už nikdy nepustit…

Překvapeně otevřu oči, když pode mě dá ruce a vezme mě k sobě na klín. Zabořila ruce do mé srsti a kdybych mohl, tak spokojeně zamručím. Poznamenala že jsem roztomilý a já se nad tím zamyslel. Bylo mi teď fajn, byl jsem klidný a už jsem se cítil více vyrovnaně. Moc jsem o své minulosti mluvit nechtěl ale bylo to spíše tím, že jsem ti takovými zbytečnostmi obtěžovat a zahrnovat nechtěl. Zabořila hlavu do mé srsti a já zastříhal ušima, které se lehce dotkli její tváře a když zvedla hlavu, vzhlédl jsem abych se podíval do jejich očí. Natáhnu hlavu a strčím ji čumákem lehce do nosu. Sám nevím co to do mě vjelo, možná jsem jenom na chvíli potřeboval vypnout a nic neřešit. Prostě se jenom uvolnit a pátrání v jejích očích mi k tomu dost pomáhalo.
Vlastně jsem ti chtěl poděkovat za, poděkovat za to že jsem ti to mohl říci, pomyslím si a stále se mlčky dívám do jejich očí, ve kterých se na chvíli ztratím a také zapomenu.