Elissa + Erik

Můj obličej byl přimáčknutý k zemi, takže jsem netušila, co se děje. Slyšela jsem šustění látky a nějakou ránu, vzápětí mě zabolela ruka, ten debil se nějak posunul a trhl mi s ní. Zavrčím, ale nakonec mě pustí a odstoupí. Vyškrábu se na nohy a kývnu na Erika na znamení díků. Třásla jsem se, ale ne strachy, spíš vzteky. Jenže byl silný, nebyl člověk a bez přeměny nemám šanci. Bohužel v budově bylo až moc lidí. Zavrčím a probodnu ho pohledem.
„Nepleťte se do toho do toho doktore, jsme jenom staří přátelé z minulosti,“ řekne se smíchem a zadívá se na mě. Nenáviděla jsme ten výraz plný nadřazenosti a touhy. Tentokrát jsem ale nebyla sama, byl tady Erik. Jak nás vůbec našel?
„To bude těžké, ohrožujete totiž moji pacientku,“ odvětí Erik a ušklíbne se. Ten úsměv mu sedne, vypadá… Jo, vlastně pořád je tady ten debil. Zavrčím a udělám k němu krok blíže.
„Okamžitě mi zmiz z očí. Vím, proč jsi přišel, ale už nejsme malá holka, budu se bránit. A jestli na mě ještě jednou sáhneš, vykastruji tě,“ zavrčím podrážděně a probodnu ho pohledem. Chvíli se na mě díval a poté se nahlas rozesmál. Chtěla jsem po něm vystartovat, ale přetrvávající bolest v rameni mi připomněla, že bych to nejspíš dělat neměla. Otočím se k němu zády a rozejdu se k Erikovi a postavím se na špičky.
„Mohl by jsi ho odtud nějak dostat? Neprohodím se s Eli dokud tady bude. Je to bratr Pana Tylera, kterého jsem zabila. Několikrát se pokusil Eli znásilnit a když se bránila, zmlátil ji do bezvědomí,“ zašeptám Erikovi, aby chápal o co jde. Pootočím hlavu a krátce se na toho odporného muže zadívám.
„Buď opatrný, není to člověk,“ zašeptám znovu a odstoupím od něj.
„Oh? Přišel jsem asi pozdě, tady doktůrek si tě už zabral pro sebe, co? Doufám, že si to spolu užíváte. Ale brzy budeš moje,“ poslední část zašeptá tak potichu, že nebýt mých zlepšených smyslů bych to ani neslyšela. Alespoň neví, že nejsem člověk. On ale také ne a zatím nemám tušení, co by mohl být.

Poslouchal jsem je a dával si pozor na každý krok, který udělal buď on nebo Kitsune. V tomhle se mi zdála zbrklá ale najednou… spletl jsem se. Přistoupila ke mě a do ucha mi zašeptala vysvětlení. Dle všeho co mi řekla to byl pěkný bastard, který by mohl dělat problémy. Kromě toho se mi nelíbilo co říká. Upozornila mě, že to není člověk a já přikývl i přestože už jsem to věděl. Jeho odolnost byla dobrá a síla hádám také, kdyby mě zasáhl mohl by mi jenom pěstí zlámat žebra, budu si muset dát bacha, kdybych tu jenom měl svůj meč bylo by to o dost snažší. Už jsem sejmul nespočet upírů, ale teď to byl možná trošičku problém. Musel jsem využít svou jedinou výhodu. Mlčel jsem a nic neříkal, ani na to co řekl on ani na Kitsune, víceméně jsem přemýšlel o tom jak se toho idiota zbavit, ale nenechal na sebe dlouho čekat.
„Hádám že to budeme muset uspíšit, doktůrku,“ usměje se a potom se proti mě vyřítí s pěstí. Pohotově zareaguji a vyhnu se jeho ráně. Napřáhnu se s pokusem ho kopnout, ale stáhnu se v okamžiku, kdy si uvědomím že by mi nohu chytil. Zamračí se a odskočí dozadu, ale neváhá a hned na mě zaútočí, tentokrát se nevyhnu, ale zaútočím proti němu, což ho donutí uhnout a mě se podaří najít skulinku v jeho obraně a proto ho kopnu do žeber. Nevypadalo to však, že by to s ním pohnulo. Vítězně se usměje a jistě se proti mě rozběhne, což mi hrálo do karet. Napřáhne se proti mě pěstí, ale v tom přeměním své tlapy na medvědí a rozhodnu se mu oponovat, což ho překvapí a tak urychleně opět uskočí, jenže já nezaváhám a tentokrát ho udeřím levou nohou, což tentokrát s medvědí silou nečekal a proto se mi podaří jeho obranu prolomit a zasadit u tak pěknou řeznou ránu na hrudníku. Jenže je to upír, zahojí se mu to. Odskočím dozadu a zruším přeměnu, jenže vyčkávám na další útok. Ohlédnu se na Kitsune, nerad bych aby se do toho vměšovala, ale sama to zřejmě neměla v plánu když chtěla abych ho odsud dostal.
„Mám návrh, co tak mě nechat dojít si pro zbraň aby to bylo silově trochu fér?“ hlesnu a povzdechnu si. Pak mě ale napadne, že by mi ji mohla donést Eli, když ho tu zdržím.

Netrpělivě jsem čekala, až jeden z nich něco udělá. Čekala jsem, že to bude Erik, ale nakonec zaútočí náš nezvaný návštěvník. Povzdechnu si a ustoupím stranou. Založím si ruce na prsou a tiše je sleduji. Erik byl dobrý bojovník, ale bez přeměny nemá proti upírovi šanci. Tedy hádám, že se stal upírem. Tehdy byl člověk, tím jsem si jistá. Erik si přemění ruce na medvědí tlapy a zasadí mu ránu, která se ovšem zahojí. Jup, definitivně upír. Zatnu ruce v pěst a nenávistně se na toho muže zadívám. Jak se opovažuje sem vkročit! A ještě útočí na Erika! Nikdo, povídám nikdo, nebude sahat na MÉHO doktora! Hlasitě zavrčím a chci se na něj vrhnout, v tu chvíli ale Erik poznamená něco o zbrani.
„Tak si pro ni zajdi, já s ním mám nevyřízené účty,“ zavrčím a chci pohnout s levou rukou, jenže se odmítala hnout. Asi mi něco udělal s ramenem. To mě ještě více vytočí, udělám k němu několik rychlých kroků, poté si ale uvědomím, že je to blbost. Naštvaně zavrčím a otočím se k němu zpátky.
„Nenech se zabít, zajdu ti pro ni,“ vyprsknu a rozběhnu se chodbou. Měla jsem jediné štěstí, že mám tak dobrý čich. Prostě jsem šla po chodbách, kde byl Erikův pach nejzřetelnější a nakonec jsme došla do pokoje, který musel být jeho. Začnu se mu přehrabovat ve věcech a nakonec najdu jakýsi meč. Nejspíš myslel tohle. Otočím se na patě a rozběhnu se zpátky. Snad nenarazím na žádného doktora, to by se špatně vysvětlovalo…

Uchechtnu se nad jejím zavrčením a potom si povzdechnu. Jestli mě zasáhne, bude to špatné, nesmím se od něj nechat příliš zmlátit, těžko bych to potom vysvětloval i v práci. Nakonec souhlasila a rozběhla se z místnosti ven. Cizinec naproti se za ní rozběhl, ale v tom jsem zareagoval a zaútočil na něj plnou silou. Podařilo se mi ho přirazit ke stěně, ale ne na dlouho, okamžitě mě silově začínal přetlačovat. Tohle byla jedna z nevýhod vzhledem k světu v jakém jsme žili, lidé prostě byli snadnou kořistí pro takovou zvěř. Zhluboka se nadechnu a zapřu se do muže ještě více, jenže mě odstrčí jako kus papíru a já spadnu na zem. Okamžitě se otočím s pokusem se vyškrábat na nohy co nejrychleji,ale to už stojí nade mnou a skopne mě zpátky k zemi. Trochu po tom nárazu zasípu, a vyskočím na nohy, jenže to už byl zase u mě a já sledoval jeho nohu, která se ke mě blížila neuvěřitelnou rychlostí. Tak to tedy ne, urychleně odskočím dozadu a vyhnu se tak první ráně, druhé ráně pěstí a třetí hlavičce?! Zešílel snad? Ne, věděl co si může dovolit. Trochu podrážděně na muže zavrčím, snažil se mě snad unavit? Sledoval jsme bedlivě každý jeho pohyb, nesmělo mi nic uniknout, jinak bych to taky nemusel rozchodit.
„Proč jsi vůbec přišel? Jestli je to kvůli Elie, musím tě zklamat, ale nevydám ti ji,“ hlesnu mezi úhyby a párkrát se pokusím muži zasadit ránu když to jde, jenže všechny silou převáží a odrazí proti mě. Už mě z jeho úderů začínala bolet ruka, ale stále se to dalo vydržet. Čím rychlejší však byl, tím horší to bylo a já doufal že už tu Kitsu každou chvíli bude, jinak mi ten parchant zlomí ruce. A v tu chvíli mě to napadne. Nechal jsem si ruce pokrýt krokodýlími šupinami, takže byly teď o něco tvrdší a já tak mohl zdokonalit svou obranu.

Běžela jsem co nejrychleji zpátky za Erikem, již z dálky jsem je viděla, jak spolu bojují. Tyler byl ke mně zády, toho musím využít, bohužel má ruka se stále odmítala hnout. Ještě štěstí, že nemám žádné boty, jinak by se mé kroky ozývaly celou budovou. Byla jsme už celkem blízko, když zahlédnu, jak Erik dostal ránu do žeber. Upír byl i na něj moc rychlý.
„Pracky pryč, je můj,“ zavrčím nahlas, aby mě oba slyšeli. Myslela jsem tím Erika, neměla jsem náladu se sama rvát s upírem, ale Erik byl vážně můj a nikdo nebude ničit jeho krásnou tvář a perfektní tělo! Moje zavrčení upoutá upírovu pozornost, odhodí Erika a otočí se na mě. Využiji toho a nechám meč sklouznou po zemi směrem k Erikovi a zároveň skočím dopředu. Chtěl Erikovu zbraň chytit, aby se k němu nedostala, ale já se mezitím přeměnila na bílou medvědici a ohnala jsem se po něm. Překvapeně uskočí a nechá meč mečem. Chtěla jsem na něj zařvat, ale to by jistě upoutalo pozornost všech v budově. Mohla jsem sice použít jen jednu přední tlapu a musela jsem stát na zadních, to mi ale nevadilo. Teď jsem ho dost převyšovala a v duchu jsem děkovala vysokým stropům. Zaútočí na mě, ale dařilo se mi bránit a občas i zaútočit, bohužel ani jeden z nás nebyl úspěšný. Chtěla jsem zvednou tlapu, abych zablokovala další jeho úder, ale v rameni ucítím palčivou bolest. Udeří mě do hrudníku a jeho síla je dostatečně veliká na to, aby mě převrátil dozadu. Chtěl na mě skočit, ale díky bohu mu v tom zabránil Erik. Tvrdě dopadnu na zem a má přeměna se zruší. Zalapám po dechu a pomalu si sednu. Doufám, že to zvládne i beze mě, teď jsem nepoužitelná… Zatnu ruce v pěst a naštvaně zasyčím.

Nedal jsem pozor, schytal jsem čistou ránu do žeber a skončil tak na zemi. Tohle se mi nelíbilo, okamžitě jsem se odkutálel do boku abych získal trochu prostoru a mohl se zvednout. Málem mi vyrazil dech, tenhle upír je opravdu protivný. Náhle však zaslechnu Elissin hlas a ohlédnu se jejím směrem, bohužel ne jenom já ale i náš nepřítel. Rozhodl jsem se nekomentovat co Kitsune řekla, místo toho se natáhnu pro zbraň a opatrně vylezu na nohy. Když jsme se však ohlédl po Kitsu, zahlédl jsem jak dostala zásah a ve chvíli kdy se po ní vrhl, jsem se mu postavil do cesty. Cizinec nadzvedne obočí a potom se zasměje.
„Vážně si myslíš že ta zbraň něco změní?“ zasměje se a já odstoupím trochu dozadu a ohlédnu se na Kitsu, která se opírala o zeď, vypadala zmoženě a nejspíše byla i zraněná. Sundám si svůj bílý doktorský plášť a odložím jej stranou, také i své brýle.
„Nebudu se držet zpátky,“ odpovím a postavím před sebe meč, který byl vyšší než já. Nakonec jej vytasím a boty odkopnu někam stranou. Fajn, teď uděláme něco šíleného, uvidíme jak mi budeš stačit, pomyslím si a přeměním si nohy na gepardí, potom se upřeně zadívám na svého nepřítele, který se jenom ušklíbne a vyrazí proti mě. Jenže moje rychlost se teď zdvojnásobila a o hbitosti už ani nemluvím. Přeměny sice stály docela dost energie, ale zatím jsem na tom tak špatně nebyl, nevyužíval jsem kompletních přeměn. Muž překvapeně vyvalí oči, když se vyřítím proti jeho útoku a zablokuji mu jej. Jenže tentokrát se o čepel mého meče pořezal, musel ji zastavit i na úkor zranění, jinak by dostal čistý zásah. Muž se na mě zamračí a já se připravím k dalšímu útoku, se kterým na něj vyběhnu. Moje schopnost předvídání pohybů mi byla užitečná, proto jsem neměl sebemenší potíže se mu vyhnout, jen jsem musel dávat bacha na stěny, které jsem ale chvílemi mohl využít k navýšení své rychlosti, nebo se od nich odrazit a zvýšit sílu svých útoků. Hádám že u sebe neměl nůž, jinak by ho dávno vytáhl bránil se i jiným způsobem. Nejspíše ho nenapadlo že může nastat podobná situace. No to ani mě, proto jsme tam kde jsme, povzdechnu si a přidám na rychlosti, podaří se mi jej několikrát zranit, ale je to upír, vyléčí se. Pokud mu však zasadím několik dostatečných ran, bude jeho léčení bez krve pomalé.

V duchu jsem stále děkovala Erikovi za záchranu mého krku. A mé krve. Sledovala jsem, jak se zkušeně ohání mečem. Pohybovali se neuvěřitelnou rychlostí, ale připadalo mi, že tentokrát nestačí upít. Ušklíbnu se a vydrápu se na nohy. Všimnu si bílého doktorského pláště, který Erik zahodil a bot odkopnutých stranou. Doufala jsem, že bude v pořádku, nechtěla jsem aby se mu kvůli nám něco stalo. Elissa by si to vyčítala. Povzdechnu si a přemýšlím, zda bych se měla zapojit. Bála jsem se, že budu Erikovi překážet, ale na druhou stranu jsem nechtěla jen nečinně přihlížet. Potom mě ale něco napadne. Můžu použít svoji schopnost! Na chvíli zavřu oči a vybavím si největší Elissin strach a její největší fyzickou bolest. Obě byly ve stejnou dobu, to to hodně ulehčovalo. Neměla jsem tu vzpomínku ráda, přestože byla moje první, vlastní. Tehdy jsem vznikla. Čekala jsem na vhodnou chvíli, kdy nebude dávat pozor a dostane se dostatečně blízko ke mně. Upír dostal už několik ran a připadalo mi, že zpomaluje, jenže Erik jich také pár schytal. Pak ale uvidím moji příležitost, natáhnu se k upírovi a pevně ho chytím za ruku. V tu chvíli mu promítnu všechny pocity z té chvíle. Ten šílený strach, kvůli kterému vám ztuhnou všechny svaly. Bolest ze všech ran. Zoufalství, bezmocnost… Ztuhne z náhlého přívalu emocí a zalapá po dechu, to byla Erikova šance a já doufala, že jí využije, jelikož to nebude trvat dlouho a znovu se vzpamatuje.

Upír zpomaloval, ale i já dostával fyzicky docela zabrat, naštěstí jsem ve volných chvílích nepolevoval a trénoval, což se mi teď neskutečně hodilo. Povzdechnu si a odrazím upírovu ránu, ale odpor odhodí dozadu i mě. Přemýšlel jsem co dál, jenže v tom se proti mě upír vrhl, ale Kitsu ho stačila chytit a ruku. V tu chvíli protivník ztuhl a já chvíli nechápal co se děje, ale potom mi to došlo. Elissina schopnost promítnutí emocí, určitě… Soudě dle výrazu v očích upíra musel zažívat opravdové peklo. Jenomže já se nezastavím, nakonec zruším svou veškerou proměnu, dojdu k upírovi a jedním čistým řezem mu setnu hlavu. Skoro jako kdyby to nic nebylo. Upírova hlava dopadne na zem spolu s jeho tělem, akorát se od něj oddělí a spadne někam k jejím nohám. Pomalu zasunu meč do pochvy.
„Nenávidím upíry,“ odseknu a sleduji jak upírovo tělo pomalu mizí a obrací se v prach včetně jeho krve. Potom se pomalu otočím ke Kitsune, odložím meč a rozejdu se k ní. Nakonec si kleknu na podlahu a začnu ji pohledem prohlížet. „Jsi zraněná,“ povzdechnu si a zahledím se na její rameno, vypadá to že ho má vykloubené.

Setne mu hlavu, normálně bych měla radost a s potěšením bych sledovala, jak mizí, ale teď… Nevýhoda byla, že veškeré emoce, které jsem chtěla promítnout jsem musela i znovu zažít. Povzdechnu si a sesunu se na podlahu. Opřu se o stěnu a zavřu oči. Nechtěla jsem, aby mě Erik takto viděl, ale co. Otřepu se z toho. Poznamená, že nenávidí upíry, to jsme byli dva. Chtěla jsem to okomentovat, ale ještě jsem nevěřila, že mě hlas nezradí. Rozejde se ke mně, otevřu oči a sleduji ho. Klekne si vedle mě a poznamená, že jsem zraněná.
„Nepovídej, Sherlocku,“ vyprsknu naštvaně a probodnu ho pohledem.
„Co s tím mám? Můžeš to ošetřit? Raději si tím projdu já, než abych se prohodila… Je to moje chyba, že jsem byla neopatrná,“ poslední část zamumlám spíše pro sebe a pokusím se pohnout rukou. Zabolí to a tak toho nechám, ale zatnu zuby. Nechtěla jsem na sobě dát znát, že mě to bolí, to by byla slabost. Změřím si Erika pohledem a na tváři se mi objeví úsměv. Když už jsem tady mohla bych ho trošku poškádlit…

Samozřejmě že se ozve, jak jinak to by nebyla ona. Lépe řečeno Kitsune stále tu byla. Pomalu jsem ji pomohl na nohy a potom se pousmál. Nějakým způsobem jsem si tu její nevědomost užíval.
„Vím, ale bude to bolet,“ odpovím ji na její otázku s tím, jestli to můžu ošetřit a potom se ušklíbnu. Okamžitě tuhle svou stránku zatlačím do postranní a zamračím se, když si mě změří úsměvem a usměje se. „Nic nezkoušej,“ zavrčím a potom ji chytím za bolavé rameno odhodlaný ji ho nahodit. Natáhnu k ní jednu ruku a druhou ji zacpu pusu. Raději ji nic nevysvětluji a jedním rychlým pohybem ji rameno nahodím zpátky. Vím jak to bolí a kdyby zařvala na celou léčebnu, těžko bych to vysvětloval, nepotřebovali jsme další pozornost. Možná mě za tohle sežere, ale z nějakého záhadného důvodu mi to ani trochu nevadilo. Nakonec ji pusu pustím a poodejdu pár kroků dozadu. Takže, co teď? Upír už zmizel a nezůstaly po něm žádné stopy. Elie nebude mít radost že jsme ji z tohohle vynechali, nebo možná nakonec ano, přece jenom už ve svém životě zažila dost bolesti.

Pomalu se s Erikovou pomocí postavím na nohy. Nevím proč, ale připadalo mi, že se baví. Ušklíbnu se, když mi řekne, že to bude bolet a pokrčím rameny, teda jedním ramenem. Varuje mě, ať nic nezkouším, na což mu odpovím jen nevinným úsměvem. Dřív než však stačím cokoliv udělat, chytí mě za bolavé rameno a druhou rukou mi zacpe pusu. Co to… Prudká bolest přeruší všechny mé myšlenkové pochody, můj bolestivý křik byl však téměř úplně ztišen Erikovou rukou. Málem ho kousnu, místo toho ale zatnu zubu. Do očí se mi nahrnou slzy, ale byla jsem odhodlána neukázat slabost. Nakonec mě pustí, zůstanu stát na místě a opatrně pohnu se zraněnou rukou. Pořád to bolelo, ale méně a už jsem s ní mohla hýbat. Rozejdu se k Erikovi a opřu si hlavu o jeho hrudník. zavřu oči zhluboka se nadechnu.
„Varování by bylo fajn,“ procedím skrz zuby a chvíli zůstanu tak jak jsem. Byla jsem ráda, že je v pořádku, ale cítila jsem se unavená, nejspíš se prohodím s Eli. Zhluboka se nadechnu a zvednu hlavu. Zkoumavě se zadívám na Erika a nakloním hlavu na stranu.
„Prohodím se s Elissou, buď na ni hodný,“ řeknu s úšklebkem a lehce do něj strčím. Poté zavřu oči a stáhnu se zpátky do podvědomí.

Varování by bylo fajn, poznamená a já se jenom pousměji. Opře se o můj hrudník a na chvíli poleví. Vlastně už mohla úplně, když jsem nad tím tak zapřemýšlel, Kitsune není vůbec špatná když se s ni člověk naučí vycházet. Povzdechnu si a doufám že nejsem jediný kdo má na ni takový vliv, mohl by to být do budoucna problém. Co mě však překvapí je to, když mě seznámila s tím, že se prohodí s Elissou. Poznamenala že mám na ni být hodný a já jenom nadzvednu obočí a potom se pousměji. „Budu,“ odpovím a položím ruku na její záda. Zavře oči a já zůstanu stát. Věci jsem měl v rohu a doufal jsem, že teď nikdo nepřijde, ne slyšel bych kroky na chodbě, byl tu z rána ještě stále klid což nám hrálo do karet. Jediný kdo tu byl… byl Mark, ale hádám ten by měl být ve vedlejší budově, což je jedině dobře. Dostal jsem z toho běhání žízeň, měl jsem suché rty a nejradši bych se napil, proto se ohlédnu po okolí a olíznu si rty. Počkám až se s Eli prohodí a pak si najdu něco k pití, povzdechnu si a nakonec si promnu i krk. Byla to už nějaká chvíle co jsem moc nebojoval.

Pomalu otevřu oči a párkrát zamrkám. Bolelo mě rameno a žebra, na zádech jsem měla něčí ruku, to bylo to první, co jsem si uvědomila. Zvednu hlavu a uklidním se, když uvidím Erika. Netušila jsem, co se stalo, což bylo znamení toho, že jsem se prohodila s Kitsune. Najednou se mi však začnou vracet všechny vzpomínky a začnu se lehce třást. Pevně sevřu víčka a přitisknu se k Erikovi. Sevřu jeho oblečení a nadechnu se jeho vůně, to mě většinou uklidnilo. Roztřídím si myšlenky a párkrát se zhluboka nadechnu. Je pryč, už nás neohrozí. Proč se musí objevit někdo z mojí minulosti a pokusit se zabít jediného člověka, na kterém mi záleží. Pomalu ho pustím a zvednu hlavu, abych s emu mohla podívat do očí.
„Jsi v pořádku? Já… Omlouvám se,“ vydechnu a natáhnu k němu ruku.
„Přišel si pro mě a kvůli mě tě také zranil,“ dodám a dříve než se hou vůbec dotknu ruku zase svěsím podél boku. Obdivovala jsem je. Kitsune i Erika. Postavili se upírovi, podařilo se jim ho zabít. A já? Jen jsem se roztřásla strachy a nebyla jsem schopná pohybu. Stisknu ruce v pěst a nehty se mi zaryjí do kůže, svěsím hlavu a pomalu se vydám zpátky do pokoje. Nemuseli jsme uklidit, upír se rozplynul a Erikovi také moc nepomůžu. On je doktor, budě vědět co dělat s jeho zraněními, jen bych se mu tam pletla.

Přikývnu na její otázku ohledně toho jestli jsem v pořádku. Měl jsem pár škrábanců, odřenin a hádám že z toho budou nějaké modřiny a jizvy co zmizí. Nebyla to žádná hrůza, nezasadil mi žádné vážně zranění, takže jsem se o sebe nijak starat nemusel, nevykrvácím. Elie sklopila hlavu a rozešla se zpátky do pokoje, potichu jsem ji následoval. Dorazili jsme do místnosti, která vypadala pořád stejně. Plášť si na sebe zatím nedávám a meč opřu o stěnu.
„Hlavně že jsi ty v pořádku, Kitsune mi všechno vysvětlila,“ vysvětlím a potom zakroutím hlavou. Nemám rád když se omlouvá za nic. Nebyla to její vina, postavil bych se mu tak či onak, neměla na tom žádný podíl.
„Není to tvoje vina, jsem jenom rád že jsem mohl být poblíž, abych pomohl,“ dodám a zadívám se na Elie. Opravdu jsem měl přehnanou žízeň.
„Bude to znít hloupě, ale můžu se napít?“ zeptám se a ukážu na láhev která stála na nočním stolku vedle postele. Nakonec se zadívám na flašku a zhluboka se nadechnu. Večer půjdeme nakupovat, tedy jestli se na to cítí a ještě bych mohl něco udělat s tím topením, třeba bych to nějak spravil, i když jsem si tím nebyl tak jistý.

Slyšela jsem za zády jeho tiché kroky, ohlédnu se a prohlédnu si ho. Bylo zvláštní ho vidět bez pláště. Byla jsme ráda, že je v pořádku, nechtěla jsem, aby byl zraněný kvůli mě. Tiše si povzdechnu, ale na jeho poznámku nijak nereaguji, nechtěla jsem na to myslet. Chtěla jsem tu vzpomínku vymazat ze své paměti, bohužel jsem měla smůlu. Zeptá se, jestli se může napít. Pousměji se a přikývnu. Dokáži si představit, že bojovat proti upírovi bylo pro něj velmi náročné. Samotnou mě bolelo celé tělo, ale unavená jsem nebyla.
„Platí pořád ty večerní nákupy?“ zeptám se potichu a upřu na něj svůj pohled. Chtěla jsem odtud vypadnout, ale pochopím, pokud bude chtít zůstat tady a odpočívat. Sednu si na postel a povzdechnu si. Proč se zrovna teď po tolika letech musí objevit někdo z mojí minulosti? A zrovna když se všechno obrací k lepšímu. Kdyby si mě našel před pár lety, smrt bych uvítala. Ale teď bych udělala vše pro přežití. Více mi ale záleželo na Erikovi, než na mém životě. Udělal toho pro mě tolik, že bych byla ochotná položit za něj život a ani bych nad tím nepřemýšlela. Byla jsem na něm čím dál více závislá, vím, že je to špatně, ale… Nechtěla jsem to měnit.

Přikývne a já sáhnu po flašce s pitím a napiji se z ní. Bylo to za námi, o upíra na světě méně. Pořád jich sice bylo čím dál více, ale i tak jsem byl rád že zrovna někoho takového jako je on už neuvidím. Elie se zeptá, zda večerní nákupy stále platí a já se pousměji.
„Jo, nehodám na tom nic měnit, pokud ti to tedy nevadí,“ odpovím a když si sedne na postel, zadívám se směrem k ní a nakonec přistoupím k posteli blíže a prohlédnu si ji. Vypadalo to že je v pořádku, nezdála se ani nijak vyčerpaná a mě to ihned uklidnilo. Byla ve svých myšlenkách a já to chápal, přece jenom její situace nebyla nejlehčí a já sám bych měl v hlavě bordel kdybych ji měl s někým sdílet. No i když teď jsem si tím nebyl tak jistý, možná by mě bordel v hlavě ten druhý. Kitsune byla pochopitelně vlivnější jak Elie, jistější ve všem a měla silnou vůli, takže ji události z minulosti moc neomezovali, ale i tak není všemocná. Vzájemně se doplňují a občas potřebuje pomoc jedna od druhé. Povzdechnu si a nakonec pohlédnu Eli do očí.
„Mluvila jsi s Markem, že ano?“ zeptám se a pečlivě zkoumám výraz v jejím obličeji. Už od té doby co přiběhla se mi omlouvala, aniž by měla důvod. Mark byl drbna, sice toho moc nevěděl, ale on není ten typ člověka, který by nepomohl když jej někdo poprosí. Navíc tu byl. Tím jsem si více než jistý. Na chvíli se ohlédnu k oknu, ale pohledem se stejně vrátím zase k Eli.

„Budu ráda, těším se až odtud vypadnu,“ řeknu mu s úsměvem. Opravdu jsem se na ty nákupy těšila. Po dlouhé době si budu moct vybrat něco, co budu nosit. Většinou mi jen hodili nějaké oblečení.Trhnu sebou, když se mě zeptá na Marka a podívám se stranou. Jak to ví? Ani nevím proč, ale nechtěla jsem, aby to věděl. Ale nehodlala jsem mu lhát.
„Ano, mluvila jsem s ním… Chvilku jsme si povídali,“ řeknu trošku vyhýbavě. Měla jsem hodně otázek, ale nechtěla jsem se šťourat v jeho soukromí.
„Moc mi toho neřekl a chápu, že o tom nechceš mluvit. Nebudu se ptát,“ ujistím ho rychle a prohrábnu si vlasy. Chtěla jsem mu nějak pomoct, ale nic jsem nevěděla, mohla bych to ještě zhoršit. Navíc, kdo by chtěl pomoc od vlastní pacientky. Zadívám se ven z okna, venku bylo dneska krásně, na obloze nebyl ani mráček. Brzy však i léčebna ožije, pacienty pustí ven a doktoři se zase dají do práce. A já budu trčet tady, budu se snažit ukrást si pro sebe co nejvíce Erikova času a čekat na večer, kdy se konečně dostanu ven. To mi zpravilo náladu, i když to bude jen dočasné. Sice bych Erikovi mohla utéct, ale nechtěla jsem, ať má problémy. I tak dost riskuje a… Co bych bez něj dělala?

Tak nějak mě potěšilo že je ráda. Přece jenom to bude mimo léčebnu a já ji věřil. No věřil jsem, že neudělá žádnou pitomost a vzhledem k tomu jak se o mě občas přehnaně stará si myslím že by mi nechtěla působit problémy, ale i tak jsem si ničím nemohl být stoprocentně jistý. Kdybych ji ohrozil, neváhala by mě zabít, jenže tohle bych neudělal. Když se ale zeptám na Marka, podívá se stranou. Přiznala mi, že s nim mluvila ale moc jí toho neřekl. Ocenil jsem její upřímnost a musel se pousmát.
„To je dobrý, děkuji za upřímnost,“ odpovím s lehkým pousmáním a zadívám se z okna. Hrábnu do kapsy že si zapálím, ale v tu chvíli mi dojde, že na sobě nemám plášť. Proto se pomalu vydám do rohu, kde jsem ho měl pověšený na meči opřeném o zeď. Hrábnu do kapsy, ale vytáhnu jenom prázdnou krabičku takže si povzdechnu a nakonec ji vrátím zpátky. Takže si zapálím až večer? Myslím že v pokoji žádné cigarety nemám a kromě mě tady nikdo nekouřil, no co. Budu to muset nějak přežít, pomyslím si a nakonec si sednu na postel za Elie.
„A co ty, jak ti poslední dobou je?“ zeptám se. Bylo to vtipné, ptát se na něco takového, moc často jsem to nedělal ale teď jsem chvíli zněl jako skutečný psychiatr… I když počkat, já jim skutečně byl.

Byla jsem ráda, že se nezlobí, pousměji se a pobaveně sleduji, jak sahá pro cigaretu do kapsy od pláště, který ovšem neměl. Vyjde na chodbu, ale hádám, že mu cigarety došly, když si žádnou nezapálil. Ušklíbnu se a sleduji ho, jak si sedá na postel.
„Pár hodin bez cigarety ti jen prospěje,“ řeknu s úšklebkem. Je zvláštní, že celkem dost kouří a přitom se v souboji skoro nezadýchal. Vlastně to nevypadalo, že by cigarety jakkoliv ovlivnily jeho kondici. Zeptá se mě, jak mi je. Zamyšleně se na něj zadívám, byla to otázka, kterou jsem dost často slýchávala a většinou jednoslovná odpověď nebyla brána jako odpověď. Jenže co mu mám říct? Bylo mi díky němu dobře, zjistila jsem, že mi na něm záleží… Až moc. Možná ho dokonce miluji? To jsem netušila… No a co z toho mu mám říct?
„Mám se dobře,“ řeknu nakonec a musím se začít smát. Ani jsem netušila, proč mi to přijde tak legrační, ale co. Mám být přece blázen, ne? Nechtěla jsem mu zrovna vykládat o mých pocitech. O mé žárlivosti na Kitsune, touze ho políbit, protože když to vidíte jen ve vzpomínkách někoho jiného, tak to není ono. Měla bych s tím něco dělat. Ale vážně musím? Tak nějak jsem tušila, že to neklapne, že na to doplatím. Přeci jsem byla jen jeho pacientka a nic víc. Jakmile mě propustí… Už ho nejspíš nikdy neuvidím. Tiše si povzdechnu a znovu se zadívám z okna. Chtěla bych pro něj být něco víc…

Pár hodin bez cigaret mi prej neuškodí. Nad její odpovědí nakrčím nos a potom si povzdechnu. Nakonec když poznamená že se má dobře, pousměji se nad tím, jak se začala smát. Konec konců to přišlo vtipné i mě. Byly jsme takový bláznivý tým, mi dva… teda tři. Už jsem měl rozhodně lepší náladu, dostal jsem se z toho kupodivu rychle. Ale upír a ještě k tomu tady? To jsem opravdu nečekal, povzdechnu si nad tím a potom zakroutím hlavou. Dobře, nebudu teď přemýšlet o takovýchto věcech, nenávidím upíry a vždy když jsem nějakého zahlédl, neskutečně mě to vytočilo. Jistě neměl jsem nic proti upírům jako takovým, ale když se mi někdo připletl do cesty, neváhal jsem ho zabít, prostě jsem to udělal a nezajímaly mě důvody. Už jenom důvod že si mě často chtěli vybrat za své jídlo mě vytáčel.
„To jsem opravdu rád,“ hlesnu a vypláznu na ni jazyk. Za celej můj pobyt v blázinci, jsem toho zažil opravdu hodně. Nejenom v tomhle ale i v předchozích. Setkal jsem se s opravdovými blázny, kterými ale povětšinou byli normální lidé nebo doktoři, s vrahy a doslova cvoky. Skoro až by z toho někoho mrazilo v zádech, já se zatím ale kupodivu docela dobře bavil, všude. Jen což se mého života a osobních věcí týkalo to bylo horší, ty jsem si už tolik neužíval…

Vyplázne na mě jazyk a já udělám to stejné. Bylo to zvláštní, chovali jsme se tak dětinsky a přitom jsme před chvílí bojovali o život s upírem. Erik se nad něčím zamyslí a já využiji chvilky jeho nepozornosti, abych ho shodila na záda na postel. U něj jsem se nemusela bát, že bych mu ublížila svojí váhou. Za prvé jsem moc nevážila a za druhé měl dost svalů. Na kterých se mimochodem dobře leželo. Trošku zčervenám, ale zadívám se mu do očí, ve kterých se ztratím. To, že jsem byla tak blízko, tomu ještě dost napomohlo.
„Nad čím přemýšlíš?“ vydechnu tak trošku mimo, lehce zavrtím hlavou, abych se vzpamatovala. No, musím říct, že to moc nepomohlo. Usměji se na něj a dostanu chuť ho políbit. To ale asi nebyl nejlepší nápad vzhledem k tomu, co udělala Kitsune… I když… Možná by si myslel, že je to zase ona… Jenže… Ne, to nemůžu udělat. Ještě by mu to řekla a co pak. Něco mí říkalo, že dělá věci jen proto, aby mě naštvala a vzhledem k tomu, že sdílíme tělo si myslím, že mé instinkty jsou správné. Chtěla jsem jí to nějak vrátit, ale jak? Moc jsem ji neznala. Tedy ano, znám její násilnickou stránku, ale to, jak se chová k Erikovi… Dost, Elisso! Vzpamatuj se konečně, okřiknu se v duchu a začnu konečně vnímat své okolí.

Vypláznutí jazyka mi oplatí a já se musím pousmát. Po chvilce využije mojí nepozornosti a svalí mě na postel, nevadilo mi to když se o nic nepokouší a tak jsem se nechal. Budu doufat že nikdo nepřijde, zase jsem nezamkl. Elie se mi zadívala do očí a zeptala se mě nad čím přemýšlím, zavrtěla hlavou a sama vypadala že je chvíli mimo sebe.
„Jenom jsem si vzpomněl na mé předchozí pobyty v léčebnách mimo Antagoru a na cvoky se kterými jsem pracoval,“ hlesnu a potom se krátce zasměji a nakonec se posadím a zadívám se na zeď která byla pomalovaná, také se zahledím na slunce, které jsem tam namaloval. Nevím proč, ale donutilo mě se to pousmát a na chvíli zavřít oči. Vybavil jsem si pár vzpomínek, sice nebyly nijak veselé, ale když jsem si na ně vzpomněl takhle dobrovolně, nevadilo mi to.
„A ty? Nad čím přemýšlíš?“ zeptám se nakonec a úlevně vydechnu. Tak nějak jsem doufal že už dneska budeme mít klid, i když jsem tak nějak nevěřil dnešnímu večernímu nakupování. Doufám že budeme štěstí a nenarazíme na nějaké idioty jak se mi to zatím vždy dařilo. Byl jsem rád že od boje z toho upíra nejsem moc pomlácený, ale tentokrát nebudu situaci podceňovat. Když už ani tady není bezpečno.

Byla jsem ráda, že nijak neprotestuje, byl vskutku skvělý polštář a mnohem lépe jsme vnímala jeho vůni. Cigarety z něj pořád byly cítit, ale jejich zápach pomalu slábl. Odpoví mi, že přemýšlí nad blázny, které potkal dříve. Nakloním hlavu na stranu a úsměv mi zmizí z tváře.
„Co jsem vůbec já? Nepřipadám si jako blázen, ale to nejspíš říkají všichni… Jsem jen další v řadě tvých pacientů…“ poslední větu tiše zašeptám, ale byla bych raději, kdyby zůstala v mé hlavě. Opřu se o postel a znovu se posadím kousek od Erika. Tiše si povzdechnu a zadívám se na zeď. Nehodlám mu říct, o čem přemýšlím, odpověď by byla sice jednoduchá: O tobě. Ale vyvolala by další otázky. Měla jsem v hlavě a ve svých pocitech čím dál větší zmatek. Pro jednou to ale nebylo kvůli Kitsune. Prohrábnu si vlasy a postavím se na nohy. Několika kroky přejdu k oknu, opřu se o parapet a zadívám se na modrou oblohu. Po areálu léčebny již začínali chodit pacienti i doktoři. Kéž bych také mohla ven… Ale dnes večer budu moct dál než jen po nádvoří. Už jsem se nemohla dočkat.

Po mé odpovědi se na mě zkoumavě podívá a nakloní hlavu na stranu. Chvíli na ni koukám tak jako ona na mě, než se přestane usmívat a zeptá se mě co je vlastně ona. Nepřipadá si jako blázen, ale je jenom další v řadě mých pacientů. Řekla to sice tiše, ale díky dobrému sluchu jsem to slyšel. Zůstanu chvíli sedět, zatímco ona se postaví a odejde k parapetu. Ohlédnu se za ní, ale potom pohled přemístím ke dveřím. Bože, ta je ale citlivá, povzdechnu si a stejně se po chvilce posadím. Myslel jsem cvoky se kterými jsme pracoval, ne lidi o které jsem se staral, povzdechnu si a dojdu k rohu, kde jsem měl meč. Pečlivě ho zabalím do pláště, přece jenom.. Kdyby zjistili že u sebe mám tak nebezpečnou věc a nosím si ji do práce, bez váhání by mě vyhodili. Rozhodl jsem se mlčet a nic neříct, neměl jsem snahu ji vysvětlovat jak jsem to myslel, nebyla to moje povinnost. Nepotřeboval jsem aby každý rozuměl tomu co říkám. Kromě toho jsem zodpovědný jenom za to co jsem řekl, ne za to jak to ostatní pochopili.
„Osobnost,“ vydechnu na její otázku o tom co je a potom vezmu zabalený meč a nahodím si ho na záda. No, bude bezpečnější ho zase odnést do pokoje.

Slyšela jsem, jak se za mými zády pohybuje, ale nenamáhala jsem se otočit. Věděla jsem, že mi neublíží, nemusela jsem být ostražitá. Stále jsem sledovala nádvoří a na tváři se mi objevil úsměv. Otočím se na Erika, který mi zrovna odpověděl. Lehce se pousměji a udělám k němu pár kroků. V rukou měl svůj meč, který zabalil do pláště, aby nebylo na první pohled poznat, co to je. Nejspíš ho půjde odnést. Nechtěla jsem, aby ještě odešel, ale také jsem ho nechtěla zdržovat. Přeci jen se mnou byl celé ráno a večer půjdeme nakupovat. Tiše si povzdechnu a prohlédnu si ho. Až teď mi došlo, jak je ten meč obrovský a přitom s ním tak zlehka a mistrně manipuloval.
„Kde ses naučil bojovat?“ zeptám se zvědavě a přešlápnu na místě. Chtěla jsem se trošku projít, protáhnout, ale nechtěla jsem s tím otravovat Erika. Potom se můžu alespoň projít po místnosti, ale ne předtím, vypadala bych jako idiot, kdybych chodila stále kolem dokola. Ušklíbnu se a znovu se přesunu k oknu, podívám se skrz mříže ven, poté se otočím a zády se opřu o parapet.