Elissa + Erik

Místo: Psychiatrická léčebna
Počasí: Mírný déšť s občasnými bouřkovými přeháňky
Pořadí: Elissa a Erik

Kap. Kap. Kap. Poslouchala jsem pravidelné bušení kapek na střechu budovy, byl to vlastně jediný zvuk, který jsem slyšela. Všude okolo mě bylo ticho. Přece jen jsem byla na samotce a ani mě nepouštěli ven. Měli strach, viděla jsem to na nich a… bylo mi to jedno. Bylo mi jedno, co se kolem mě děje. Věděla jsem, co se bude dít dál. Můj ošetřující doktor už pár dní nepřišel, což znamenalo, že mě buď přesunou, nebo se najde jiný doktor, který mě převezme. Vždy to ale končilo stejně. Měnili si mě jako nějakou hračku a nakonec mě poslali dál. Vždy to bylo stejné, jen doktoři a léky se měnily. Nikdo si nevěděl rady a navíc se mě každý bál. Jako by čekali, že se je každou chvíli pokusím zabít. Jako bych měla čím. V mém pokoji nikdy nebyly ostré předměty, kterými bych mohla zranit sebe, nebo ostatní. A i kdyby byly, nic bych neudělala, tedy já alespoň ne. Nemohla jsem mluvit za nás za obě. Seděla jsem na zemi v rohu místnosti a opírala jsem se o zeď. Pohledem jsem přeletěla prázdnou místnost, bílé stěny bez oken, až mi pohled nakonec opět sklouzl na podlahu. Kap. Kap. Kap. Ten zvuk začínal být protivný. Přitáhnu kolena k tělu a opřu si o ně hlavu. Zrzavé mi spadnou přes ramena, tiše vydechnu a začnu prsty bubnovat do rytmu kapek deště.

Držel jsem v ruce spis a pozorně sledoval doktora přede mnou. Vypadal nadšeně, skoro jako kdyby se zbavil tíhy co ho tlačila na srdci. Po čele mu stékala kapka potu a jeho očí těkaly po stole plném dokumentů. Zřejmě toho měl na práci více než dost, nebo to alespoň předstíral. I když se usmíval, nepřesvědčil mě o své zaneprázdněnosti. Začínal jsem mít nutkání okřiknout toho hlupáka přede mnou jako nějaké malé dítě které udělá hloupost, ale zatím jsem si udržoval svůj pud sebezáchovy. I když, dalo se říci že nějaký vůbec mám?
„Potřebujete ještě něco?“ byl dokonce tak přidrzý aby se mě pokusil ze své pracovny slušnou formou co nejdříve vyhodit. Netřeba říkat že mě to pobavilo a tak jsem se zasmál na celé kolo. Skutečně by mě zajímalo co za práci ho nutí k takovému jednání, ale… teď tu šlo o tu dívku. Podíval jsem se na spis ve své ruce, ani jsem se neobtěžoval ho otevřít, ne před tímhle individuem. Měl snad strach? V jeho očích se odrážela úleva, ale i jaká si nejistota, kdo ví co se mu teď honilo hlavou. Prudce se zvednu ze židle, až to zacloumá se stolem. Vrzání židličky o dřevěnou podlahu se rozlehne pracovnou, až kolega naproti lehce poskočí. Hravě mi zajiskří v očích a s pobaveným úšklebkem se lehce pokloním.
„Děkuji za milý rozhovor doktore, nebudu vás rušit od vaši důležité práce,“ nezapomenu okomentovat jeho nic nedělání které bude následovat jakmile opustím zdi této místnosti. Dál už jenom popadnu kliku ode dveří a vyjdu na dlouhou chodbu, po které se vydám směrem k pokojům pacientů. Tak jaká pak to tentokrát bude zkušenost? Rozhodnu se pustit do čtení spisu, ale první co po jeho otevření následuje je můj pohled, který spadl na fotku mladé dívky. Bylo mi to ale milé překvapení.

Monotónní zvuk deště mě pomalu uspával a přišlo mi, jako by zvuk slábl. Věděla jsem však, že pršet nepřestává, jen ten zvuk slyším tak dlouho, že ho můj mozek začíná ignorovat. Jak dlouho už prší? Kolik je hodin? Jak dlouho tady sedím a nic nedělám. Jak je to dlouho, co mě zavřeli do léčebny? Bylo mi to jedno? Chtěla jsem vůbec ven? Sama jsem to nevěděla. Škubnu sebou a narazím zády do zdi. Kroky. Někdo šel mým směrem. Kroky byly tiché, ale zvuk jsem přesto zaregistrovala, jelikož se odlišoval. Zvednu hlavu a stočím svůj pohled ke dveřím. Neobtěžovala jsem se postavit, jen jsem čekala. Nemyslela jsem si, že to bude ten lékař, kterého jsem znala. Jeho kroky byly mnohem hlasitější. Neměla jsem tady co dělat a proto jsem si všímala i těch nejmenších detailů. Ale i to mě přestávalo bavit. Děsila jsem se momentu, kdy mi bude úplně všechno ukradené. A nebo mi už i tohle bylo jedno? Možná, kdo ví? Cinknutí klíčů, otočení zámku. Ostré světlo z chodby proniklo do špatně osvětlené místnosti a na chvíli mě zcela oslepilo. Na vteřinku zavřu oči, než se podívám na nově příchozího. Byl to mladý muž, neznala jsem ho, ale bílý plášť mi prozradil, že je to doktor.

Četl jsem si cestou spis mladé dívky, ale teď už jsem stál v pokoji a upíral svůj pohled do rohu místnosti, kde se krčila sotva devatenáctiletá dívka. Upírala na mě své barvou rozličné oči. Jeden by skoro řekl jak je to děsivé, ale nedokázal jsem zakrýt svůj překvapivý zájem.
„Elissa, viď že ano?“ položil jsem otázku a nechal jsem dveře místnosti aby se zavřely samy. Ozvalo se klapnutí zámku a já se pár rychlím kroky přiblížil k pacientce abych si ji mohl lépe prohlédnout. Takže na co bych se mohl zeptat? Ne, bude lepší se na nic neptat. Uvidíme co mi řekne sama, buď na sebe budeme civět jako dva magoři, nebo se nakonec sama na něco optá. Bylo by to logické, ale já si netroufal dělat nějaké názory, pohnutky nebo dokonce obrazce o tom jaká by mohla být, bylo to moc banální na toto místo. Pozorně jsem si prohlédl její dlouhé, zrzavé vlasy a tvář. Místnost byla jenom lehce osvětlená a to světlo občas protivně problikávalo proto bylo v místnosti hůře vidět. Ale i přesto jak se krčila v tmavém rohu, ty oči byly zářným bodem, který prozrazoval kde se nachází. Takže… jsem se rozešel dál a na metr od ní se posadil na zem. Přímo naproti ní a spis který jsem ještě před chvíli držel si položil na klín, stejně tak jako ruce.

Upírala jsem na něho svůj pohled a rychle jsem se podívala na kapsy pláště. Tam většinou doktoři nosili injekce, které šly vidět i přes látku. Vypadalo to že žádnou neměl a tak svůj pohled opět přesunu k jeho obličeji. Vypadal lehce překvapeně, poté se ke mně ale rychle rozešel. Přitisknu se ještě více ke zdi a probodnu ho pohledem. Co chce? Jak to, že se nebojí? Zastavil se a pozoroval mě pronikavýma očima. Čekala jsem vodopád otázek, který však… nepřišel. Překvapilo mě to, většinou chrlili jednu otázku za druhou. Posadil se metr ode mě a položil si na klín nějaký spis, nejspíš ten můj. Bylo to hodně dlouho, co byl někdo tak blízko mě. Nebylo mi to příjemné, ale zároveň… Jsem si opět připadala více jako lidská bytost. Pořád mě v tichosti sledoval a začínalo to být nepříjemné. Poposednu si na místě a pohled mi přeletí po místnosti, než se opět podívám na něj. Měla jsem nutkání něco říct, ale nevěděla jsem co, místo toho jsem se mu podívala zpříma do očí. Věděla jsem, že z mých očí a mého obličeje se dávno vytratily všechny emoce a vypadala jsem jako mrtvola, ale teď… Byla jsem zmatená, po dlouhé době jsem cítila emoci, kterou jsem dokázala jasně rozeznat a pojmenovat ji. Sklopím pohled a nervózně si začnu pohrávat s rukávem. Prosím, ať něco řekne!

Byla nervózní? Bála se? Rozhodně tak vypadala, ale chápal jsem to. Neznala mě stejně tak jako neznal ji. Prohlížel jsem si ji již nějakou notnou chvíli a vůbec mi to nebylo blbé. Vlastně naopak, potřeboval jsem si ji dobře prohlédnout, dělal jsem tu všude, vždy a ať už se jednalo o pacienta, doktora nebo jenom prostého pracujícího občana. Vždyť já jim také byl a ona až na tu práci… také. Ale co se dalo probírat ohledně psychického chování, změna osobnosti, porucha komunikace, ztráta řeči a kde co, nezajímalo mě to. Přečetl jsem si ten spis důkladně, ale přesto jsem si posudek na tuhle mladou dívku hodlal udělat sám a po svém, jak jinak. Upřeně mě sledovala, jako kdyby čekala že se na ni každou chvíli vrhnu s uklidňující injekcí, dokonce jsem měl pocit že chvíli zapátrala pohledem i po obsahu v mých kapsách které byly prázdné. Tedy skoro prázdné, až na malou propisku na jejím dně. Už to byla nějaká chvilka co jsme na sebe hleděli, dokonce jsem se párkrát rozhlédl po místnosti abych trochu odlehčil mé nepříjemné zírání. Ale čekal jsem jenom na jeden jediný moment, na moment kdy se v její tváři něco změní, na jediný, ať už miniaturní náznak emoce a když jsem ji po nějaké chvilce konečně zachytil, neváhal jsem promluvit.
„Vím, že jsem narušitelem tvého soukromí, ale jinak to nejde sama to přece víš,“ protnu to odporné ticho, které doposud osočovalo tuhle místnost. Bubnování kapek na parapet okna na chvíli ustalo, ale během pár sekund se zase rozpršelo a počasí venku bylo najednou o to více děsivější. Celá tahle atmosféra, celý ten pokoj a to přítmí dostalo na chvíli jakýsi hororový nádech.
„Jmenuji se Erik, převzal jsem tvůj případ po bývalém doktůrkovi, zřejmě mu chyběl dostatek elánu pro svou práci,“ pousměji se a odvrátím svůj zrak od dívky k tmavému oknu, za kterým zuřivě foukalo.
„Pověz mi něco o sobě, maluješ ráda?“ ano, zajímavý způsob navození konverzace, spíše trochu ohraný, ale bylo to lepší než to ticho, nemyslíte snad? Lehce se pousměji a naposledy si dívku změřím pohledem od pasu až dolů, než se na chvíli zadívám na zem mezi námi.

Promluvil! Skoro jsem nevnímala, co řekl, ale nehorázně se mi ulevilo. Lehce přikývnu, chápala jsem to, byla to jeho práce. Ale bylo na něm něco jiného. Nepůsobil tak upjatě jako ostatní, ale možná to bylo tím, že se mě nebál. Že by si ten spis nepřečetl? Představí se mi a odvrátí pohled k oknu. Škubnu sebou, když oblohu protne blesk a za pár vteřin se ozve hlasitý hrom. Neměla jsem bouřky ráda, můj pokoj vždycky působil hrozně děsivě. Položí mi otázku a tím opět upoutá mou pozornost. „A-an…“ pokusím se mu odpovědět, ale můj hlas byl chraplavý a špatně se mi mluvilo. Přece jen jsem své hlasivky dlouho nepoužívala. Rozkašlu se a na chvíli si položím ruku na krk. „Ano, kreslím ráda, ale dlouho jsem neměla příležitost,“ odpovím s menšími obtížemi, ale přece. „Vy se mě nebojíte?“ zeptám se ho a nakloním hlavu na stranu. Buď si je jistý sám sebou, nebo nečetl můj spis a neví, co jsem udělala. Bála jsem se, že pokud je to ta druhá možnost, příště si bude dávat pozor a bude se ke mně chovat jako ostatní, jako bych ani nebyla osoba, ale nějaký maniak, který se je pokusí zabít, jakmile dostane příležitost.

Čekal jsem a byl připraven mluvit dál, kdyby nechtěla nebo nejevila sebemenší zájem. Vlastně jsem to zprvu očekával, ale nakonec jsem byl rád, když moje očekávání zvrátila a pokusila se o odpověď. Místností se rozlehlo jenom tiché zachraptění a jemný hlásek, který se stejně v tom tichu kolem nás zlomil. Sledoval jsem ji, když promluvila okamžitě měla můj plný zájem. Díval jsem se na ni zcela přirozeně, ani jsem ji nezkoumal, ani jsem nijak výrazně nedával v potaz svůj zájem. Kreslí ráda, ale neměla k tomu mnoho příležitostí. Bylo mi to jasné, většina zdejších doktorů byla tak zatvrzelá že ani tužku by ji do ruky nepropůjčili, měli z ní strach, takový strach. Ale co ji bránilo uštípnout kus omítky? udusit někoho polštářem, nebo napadnout ve dveřích? Ano četl jsem její spis, ale nebyl jsem jednostranný. Měl jsem nastudováno z knih stejně jako ostatní, ale nikdy jsem se nenechal ovládat názorem většiny. Přišlo mi to hloupé, každý blázen je přeci jiný nebo mi snad všichni chtějí tvrdit opak? Neodpovídal jsem ji na kreslení, ale její otázka o tom zda se ji nebojím, ve mě vyvolala další vlnu zvědavosti.
„A měl bych se vás bát Elisso?“ otážu se a opět zabodnu pohled do jejich očí. „Je tu nějaký důvod?“ pokračoval jsem a prohlížel si její reakce, byl jsem zvědavý jestli mi to řekne sama, ale něco mi říkalo že tohle tak snadno nepůjde, proto jsem si nedělal žádné naděje ale ani jsem tuhle možnost nevylučoval.

Je tak těžké dát přímou odpověď? Nezapomeň, je to jejich práce, musí to dělat. Upřeně se na něj zadívám, ale nakonec sklopím pohled. Neodpovídala jsem. Nevěděla jsem jak. Byla jsem nebezpečná? Všichni se tak ke mně chovali, ale byla to pravda? Nechtěla jsem mu ublížit, nikomu, ani… zatřepu hlavou a znovu se přitisknu zády ke zdi. Nechtěla jsem na to myslet. Nechtěla jsem nikomu ublížit, ani mu. Neměl důvod se mě bát, ale to neplatilo pro tu druhou. Nevěděla jsem, co bych mohla udělat, kdyby se něco stalo. Byla bych to vůbec já? Neměla jsem psychiatry ráda. Pořád se na něco ptali a já nikdy nevím, co říct. Nutili mě vybavit si vzpomínky, které jsem chtěla zapomenout, což ale bylo s mojí pamětí dost těžké. Pořád jsem si dokázala vybavit každý moment, i když jsem si z té události samotné moc nepamatovala, ale všechno předtím i po tom bylo jasné, jako bych to zažila včera. Dlaněmi si zakryji oči a schoulím se do klubíčka v rohu. Nechtěla jsem mu odpovídat. Chtěla jsem ať jde pryč. Nechtěla jsem už být sama. Co vlastně chci?

Neodpověděla, více se schoulila do klubka a schovala si obličej do dlaní. Studená zeď za jejími zády musela být nepříjemná, ale já jí její vybrané pohodlí nebral. Bylo to možná zvláštní, ale i já se cítil mezi dvěma rohy bezpečněji než v uprostřed místnosti obklopen tmou. Bylo to normální, nebo mi to tak alespoň přišlo, ale nechtěl jsem aby v místnosti opět nastalo hromové ticho, nikam by to nevedlo.
„Je to zvláštní, máš pocit že si o tobě lidé myslí že jsi šílená?“ začnu a trochu se poodsunu od dívky, ne protože bych se ji bál, ale protože ji by moje blízkost mohla být v tuhle chvíli ještě nepříjemnější. Nedržel jsem se od ní dál protože bych chtěl, ale protože mi to ona sama dávala najevo.
Je to pravda, jsi šílená, všichni svým způsobem jsme, ale podívej se na to jinak, chtěla by jsi být normální?" byla to bezúčelná otázka, i když možná mít jakýsi smysl mohla.
„To co jsi udělala nezměníš, ale já tu nejsem abych tě poučoval, chci aby jsi se mnou komunikovala,“ vytáhnu přímo a vydechnu všechen vzduch, který jsem v plicích měl abych se mohl znovu nadechnout.

Takže četl můj spis, věděl, co se stalo a přece se nebál? Byl první, překvapilo mě to. Nemyslela jsem si, že se objeví někdo, kdo se ke mně bude chovat normálně. Tedy tak normálně jak jen to v blázinci jde. Jeho poslední věta mě ale zaujala. Měl pravdu, nezměním to, ale i tak se mýlil. „Já vím, nemůžu změnit minulost, ale mýlíš se… Já to nebyla,“ řeknu potichu. Spustím ruce opět podél těla, ale nechtěla jsem se mu dívat do očí. Pohledem jsem sledovala okolí, ale jeho očím jsem se vyhýbala. Všimnu si, že se ode mě kousek odsunul, asi si všiml, že mi to není příjemné. Venku stále pršelo a čas od času za oknem problesklo pronikavé světlo a ozval se hrom. Ačkoliv bylo léto, bylo velmi chladno a studená zeď na mých zádech přestávala být příjemná. Začínala mi být pořádná zima. Zachvěji se a pomalu se postavím na nohy. Neměla jsem v nich kvůli dlouhého sezení skoro žádný cit a proto bylo už jen stání obtížné. Začnu Erika obcházet velkým obloukem a pomaličku se vydám k posteli, na které ležela deka, můj jediný zdroj tepla.

Neuniklo mi její překvapení, ne to bych musel být naprosto slepý. I když nedávala většinu svých emocí najevo, byly tu lehké a skoro nepatrné náznaky toho, že vnímá, že cítí. Ale chtělo to hodně velkou koncentraci a já ji naštěstí měl. Zapátrám pohledem po místnosti, zrovna když promluví že se mýlím, že ona to nebyla. Nadzvednu obočí a prstem si lehce přejedu po strništi, zrovna když se ohlédla pryč a sama se nakonec postavila. Nejspíše kvůli chladné zdi? Byla to myšlenka, která se mi potvrdila jakmile jsem spatřil že míří k posteli, na které byla deka. Jak chabé, pomyslel jsem si a sledoval její nejisté kroky. Rovnováha byla z dlouhého sezení trochu horší a pro svaly na nohách to byl docela nápor, už teď šlo vidět jak se snaží aby se na nich udržela. Sám se postavím na nohy a vytáhnu z kalhot cigaretu se zapalovačem a popojdu k oknu, ze kterého táhlo. Těsnění bylo na nic a topení taky nehřálo. Přiložil jsem si cigaretu k puse a škrtl zapalovačem. Můj odraz se na malý moment objevil na skle okna. Potáhnu a vyfouknu obláček kouře ke stropu místnosti.
„Nevýhoda blázince je že z tebe blázna dříve či později udělá, i když jim třeba nejsi,“ zadívám se z okna a zaposlouchám se do zvuků za ním. Potom se však otočím na Elissu.
„Vezmi si třeba své oči, lidé se jich přirozeně bojí, protože je to něco neobvyklého co se nevidí. Je to něco co neznají, čeho se bojí. Ale já si myslím, že tvé oči jsou úžasné,“ přešlápnu na místě a opět si potáhnu z cigarety. Dojdu zpátky k rohu a zvednu ze země její spis.
„A tohle? K čemu to? Je to jen cár papíru co sepsal někdo z nich, budu se řídit tím co uděláš teď, ne tím co jsi udělala předtím, takže nemám důvod se tě bát,“ odpovím ji tímto na otázku a opřu se o zeď vedle okna. Místnost ozařovaly paprsky blesků a když se místnost zableskla, šel vidět i kouř, který stanul někde u stropu.

Za zády uslyším šustění látky, což znamenalo, že se Erik nejspíše postavil. Nechtěla jsem ho mít za mými zády a tak jsem udělala pár rychlejších kroků, moje svaly zaprotestovaly a chvíli jsem si myslela, že se na nohou neudržím, naštěstí postel byla už blízko. Posadím se na ni a zachumlám se do tenké deky, nebyla nijak teplá, ale pořád lepší než nic. Doktor si zapálí cigaretu a ke stropu se vznesou první obláčky kouře, šly však vidět jen když pokoj ozářil blesk. Se zájmem jsem je sledovala a skoro mi uniklo, že na mě mluví. Byla jsem překvapená jeho slovy, přesně vystihovaly to, co jsem si ze začátku myslela. Nejsem blázen, to sice říká na tomto místě každý, ale málokdy je to pravda. V mém případě… Jsem si nebyla jistá. Moje myšlení bylo v pořádku, ale byla jsem si vědoma toho, že jsem časovaná bomba. Nechtěla jsem nikomu ublížit a proto jsem zde zůstávala. Jak snadné by bylo změnit se na myš a proklouznout ven. Jenže… ta touha po svobodě mě dávno opustila. Rezignovala jsem a nechala doktory dělat si, co chtějí. Neměla jsem vůli to změnit, teď už ne. Sklopím pohled k zemi a vyčistím si hlavu od všech myšlenek. Měla bych se soustředit, ale to bylo tak zatraceně těžké! Začnu se soustředit na Erika a to co mi říká, souhlasila jsem s ním, ve všem. Podle mě měl pravdu a jeho názor se lišil od názoru ostatních, to se mi líbilo.
„Souhlasím s tebou,“ zašeptám potichu a až teď si uvědomím, jak můj vlastní hlas zní slabě a tak prázdně.

Posadila se a já se stále zaobíral stropem zdejší místnosti. Na okně visely mříže a dveře měli z druhé strany vždy zápatky, bylo to směšné ale zároveň jedním z mnoha pravidel co tu byla dána. Většina z nich byla směšná, ale já je nemohl změnit, koneckonců jsem se o to ani nesnažil. Jakékoli pokusy na to aby někdo z nich chápal způsoby mé léčby jsem vzdal. Rukou jsem sáhl do kapsy a vytáhl propisku. Spis jsem vyndal z obalu a podíval se na Elissu. Třásla se a bylo vidět že je jí nejspíše zima, nedivil jsem se pod tou tenkou dekou a v téhle nedobře těsněné místnosti. Souhlasí se mnou? Místností se rozezněl její chabý hlásek. Možná jsem mluvil více než bylo třeba, ale na tom nezáleželo dokud se mnou alespoň trochu komunikovala.
„Příležitost něco namalovat k tobě letí,“ oznámím a potom když se místnost rozzáří, ušklíbnu se a obal spisu s propiskou ji hodím na postel. Zajímala mě však především jedna otázka, chtěl jsem se na ni zeptat a tak jsem to udělal.
„Byla jsi za poslední měsíce venku?“ Nevěděl jsem jestli ji doktořík bral na procházky, ale soudě dle jeho strachu a spisu kterým se zejména řídil, hádal že nebyla. Už jenom její umístění na samotce, oproti jiným léčebnám mi to tu přišlo přísnější. Za ty roky jsem se setkal s opravdovými blázny, neteří z nich teď žijí normální životy a ani by jste jim nepřiřadili žádné hříchy z minulosti. A ona? Vypadala na silnou osobnost, jen ji scházel ten apetit, to zapálení do toho pokusit se něco měnit. Viděl jsem to na jejích očích, na celé její tváři. Také jsem se takhle jednou cítil. Přesto na ní bylo něco, co jsem znal ale nedokázal si to nikam přiřadit, alespoň ne prozatím.
„A ještě něco, nejsem jako ti omezenci tady, takže ode mě neočekávej stejný přístup, rád bych s tebou vycházel pokud to bude možné,“ zasměji se a podívám na cigaretu, která už potřebovala tipnout. Naposledy si potáhnu a upřeně pohlédnu na mou novou pacientku.

Pořád ke mně stál zády a ještě nějakou dobu bylo ticho, než na postel hodil spis a propisku. Škubnu sebou a podezíravě se na ty dva předměty podívám. Nakonec mi to však nedá a vezmu propisku, spis si položím na nohy a zahledím se na něj. Co bych měla nakreslit? Nic mě nenapadalo, všechno, co jsem za poslední roky viděla byly jen pokoje a psychiatrické léčebny. Lehce si skousnu ret, potom ale moji pozornost upoutá Erikova otázka.
„Nebyla jsem venku poslední 3 roky, když tedy nepočítám ty krátké cesty ve svěrací kazajce mezi autem a léčebnou, když mě převáželi,“ poznamenám a položím hrot propisky na papír. Když jsem byla malá, vždycky jsem kreslila kočkovité šelmy, tedy hlavně gepardy, ti byli moji nejoblíbenější. Pousměji se nad tou vzpomínkou a dám se do práce. Ruka se mi lehce třásla a ze začátku mi to moc nešlo, jemnou motoriku jsem už vážně dlouho nepoužila, ale brzy jsem nabrala jistotu. Propiskou jsem zlehka klouzala po papíru a poslouchala mého nového doktora.
„Tvého odlišného způsobu jsem si již všimla, oceňuji tu změnu,“ odpovím. Nevěděla jsem, jestli spolu budeme vycházet, ale zatím to půjde. Tedy dokud si nedonese injekci.

Vzala si to, jistě nebyl v tom žádný trik, nic, prostě jen můj čistý zájem. Hodlal jsem ji tady tyhle dvě věci nechat, takže nebyla potřeba aby se do kreslení nutila. Nemusela, záleželo to totiž jenom na ni. Nejprve sebou škubla, dalo se to očekávat, přeci jen jakýkoli prudší pohyb byl pro ni rizikem že se pokusím o něco co se ji nebude líbit, ale já byl v tomhle ohrožení také a byl jsem rád že proti mě neukazuje žádné známky nepřátelství. Možná to tímhle směrem půjde, ale vždy to bude mít minimálně jeden háček. U lidí v psychiatrické léčebně byl ten háček vždycky, i když to dlouhou dobu vypadalo že ne. Tři roky se nedostala ven.
„To je dlouhá doba,“ oznámím a potom se zahledím na hrot propisky kterým začala jezdit po papíře. Zprvu trochu nejistě, ale potom jakoby se nějaké jistoty chopila. Pousmál jsem se a nespouštěl pohled od postele.
„A řekni mi, chtěla by jsi se zase někdy podívat ven? Nebo jsi ztratila tu potřebu změny?“ odvrátím na nepatrnou chvíli pohled ke dveřím, za nimiž zaslechnu něčí kroky, které se však nehodlaly zastavit u našich dveří. Jen urychleně prošly dál. Byly hlasité a rázné, snad jakoby někdo někam výrazně spěchal. Čím více se mnou mluvila, tím jsem v jejím hlase poznával pár změn. Už jsem ji slyšel o hodně lépe. Sice byl její hlas stále tichý a slabý, ale už jsem neměl potřebu být otočen jejím směrem aby mi něco neuniklo. Tu změnu oceňuje? Kdo ví jaký přístup k ní měli ostatní doktoři, ale dokázal jsem si to představit. Omezenost tady byla v normálu, jen já se z ní trochu vymykal. Dovolil jsem si věci, které podle doktorů byly šílené, naprosto nezodpovědné a ohrožující bezpečnost všech. Tolikrát jsem by středem stížností na ředitelství, mohl jsem být rád že mě odsud ještě nevyhodili. Kdo ví čím to bylo, v ostatních léčebnách neváhali a někdy jsem letěl hned po měsíci. Nevím proč si mě zdejší ředitel držel. Možná to bylo mou praxí která byla ač trochu šílená přece jenom jiná? A nebo protože výsledky mých léčeb nabíraly na úspěšnosti? Nezakládal jsem je na tom udělat z blázna ještě většího blázna, ale učil jsem se pozitivita bláznovství stavět nad zápory jedinců. Ano, zní to… nepochopitelně a možná šíleně, ale nepopíral jsem že tak trochu šílený jsem. Normální lidé nemohou léčit šílené, protože kdo z nich přesně určí diagnostiku šílenství? Jak léčit někoho, koho nedokážete pochopit?
„A já si cením tvé komunikativnosti,“ ano cenil jsem si toho. Nepomáhala tím ani tak mě jako spíše sobě, kdyby mě odmítala bylo by to horší, ale našel bych si cestu. Nevzdával jsem se tak snadno. Místnost opět osvítil blesk, upravil jsem si tedy rukávy od pláště a olízl si suché rty. Copak se ti honí hlavou má milá? Dovolíš mi někdy nahlédnout do tvé duše?

Na papíře přibývalo čím dál více čar, které začínaly nabírat podobu mé oblíbené kočkovité šelmy. Bavilo mě kreslení, vždycky jsem ráda něco tvořila, ale předtím mi nikdo nedal příležitost. Byla jsme za tohle malé gesto Erikovi vděčná. Všechno zatím vypadalo dobře a já se bála, že se to opět, jako již několikrát v mém životě, zkazí. Přestanu kreslit a zadívám se na podlahu přede mnou, v hlavě jsem měla prázdno a přestala jsem dokonce vnímat otravné bušení kapek na střechu budovy. Z transu mě probral až doktorův hlas a já se na něj překvapeně podívala, jako bych zapomněla, že je v místnosti. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co říkal, ale lepší pozdě, než nikdy.
„Ano. Chci se podívat ven, chybí mi příroda,“ zašeptám a podívám se směrem k oknu. Chtěla jsem si protáhnout nohy a nadýchat se čerstvého vzduchu, ale kdo by mě tam pustil? Nevadilo by mi jít ven ani v bouřce, sice jsem zrovna blesky neměla ráda, ale kdybych mohla… Tiše si povzdechnu a dám se opět do kreslení. Měla jsem sice jen propisku, ale i s tou se dalo stínovat a dodělat všemožné detaily. Dokončím obrázek a s lehkým úsměvem se na něj podívám. V tu chvíli zatoužím utéct, proběhnout se venku, vylézt na strom a pozorovat okolí. Být opět lovec a ne bezbranná kořist, kterou jsem se několik posledních let cítila. Pevně stisknu papír a zhluboka se nadechnu. Bylo by to lehké, mohla bych jako kočka proklouznout ven, odletět jako pták, nebo si svou cestu prorazit jako medvěd. Proč to vlastně neudělám? Mohla bych, neměli by šanci! Jen by s hrůzou utíkali a vrátila bych doktorům to všechno, co mi dělali. Několikanásobně bych se jim „odvděčila“ za jejich „léčbu.“ Za ty injekce, elektrošoky, léky. Mohla jsem vymazat jejich pohledy plné odporu a nenávisti. Mohla bych jít kam chci, najít tu svini Tylerovou a zabořit tesáky do její kůže! Mohla to zastavit, měla tu moc, mi pomoct, ale byla stejná jako on! Papíry dopadnou na zem, pomaličku zvednu hlavu, kterou jsem celou dobu měla sklopenou. Na tváři jsem měla široký úsměv. Můžu pryč! Už mi nikdo neublíží! Doktor! Trhnu hlavou jeho směrem a rychle se postavím na nohy. On je teď jediná překážka před mojí svobodou! Z hrdla se mi vydere hlasitý smích a udělám k němu dva kroky.
„Tohle bude legrace!“ vydechnu nadšeně se smíchem a v očích se mi zableskne, co bych měla udělat jako první?

Sledoval jsem jak propiskou jezdí po papíře, mlčel jsem a čekal zda mě bude ignorovat nebo odpoví. Nikam jsem nespěchal, v blázinci bylo vždy času dost. Kromě toho jsem tu i bydlel, ven jsem chodil jenom ve vážných případech nebo když jsem potřeboval něco zařídit. Venku se opět zablesklo a déšť byl ještě prudší. Z malé přeháňky se stala opravdu nehezká bouřka. Jeden by se z toho krčil pod peřinou a doufal že to přestane, mě to nevadilo bouřky jsem měl rád. Chce se podívat ven, chybí ji příroda, promluvila najednou a já se odrazil od stěny popošel blíže k oknu a během chvilky se zase vrátil zpátky. V místnosti během chvilky nastalo ticho. Já nic neříkal, ona nic neříkala – mlčeli jsme. Sledoval jsem jak se obraz na papíře rýsuje, bylo to zvláštní. Stiskla papír, zhluboka se nadechla a v tu chvíli jsem pochopil že se něco změnilo. Přikrčím oči a zaměřím se na siluetu dívky, která pomalu zvedla hlavu. Co se právě teď stalo? Nadzvednu obočí v očekávání nějaké odezvy, ale místo toho se postaví na nohy a s hlasitým smíchem se ke mě přiblíží.
„Legrace,“ zopakuji ale stále svůj postoj neměním, jediné co dám k vidění ve svém obličeji je překvapení. V očích se ji zablesklo, okamžitě jsem to zaregistroval. Mou veškerou pozornost měla ona a byl jsem připravený v případně nutnosti zakročit. Zvažoval jsem možnosti a rizika, nebo jsem je spíše už zvážené měl. Uvidíme s čím přijde tahle pacientka. Jediné co jsem za tu chvíli udělal byl hluboký nádech a jedno mrknutí. V pozadí hrály dešťové kapky a místnost svítila pod dopadem drtivých blesků někde za oknem. Tak co uděláš?

Slyšela jsme hlasitý tlukot mého srdce a sledovala muže před sebou. Mrzelo mě, že nemá strach, chtěla jsem, ať se třese strachy, utíká, prosí o život. Chtěla jsem vidět zoufalství v jeho očích. No co, budu mu muset dát pořádný důvod. Místnost ozářil blesk a v tu chvíli jsem se na něj se smíchem vrhla. Propisku jsem stále svírala v ruce a natočila jsem ji tak, abych mu mohla zasáhnout krkavici. Nebyla to dobrá zbraň, ale na proražení tenké kůže na krku a proražení tepny to stačilo. Úsměv se mi ještě více rozšířil a nebezpečně rychle jsem se k němu blížila. Pořád nedával najevo strach, což mě štvalo a mrzelo zároveň. Chtěla jsem jasně vidět ty emoce v jeho očích. Ten strach, bezmocnost. On byl mou kořistí a já lovcem, stejně jako všichni v této budově. Stačí se postarat o něj, sebrat klíče a budu mít volný přístup do celé budovy. Poslední krok a byla jsem u něj, vymrštím ruku do vzduchu a s přesností ji namířím k jeho krku. Tak co uděláš človíčku?

Mlčel jsem a s lehce nadzvednutým obočím jsem očekával její jakýkoli další pohyb. V ruce stále svírala propisku, i přesto že v místnosti byla víceméně tma, byl jsem si jistý tím že ji nepoložila. Mé oči ji upřeně sledovaly a přesto že bych se měl teď cítit v ohrožení života jsem se ani nepohnul. Jeden by to možná nazval bláznovstvím, ale jak nejlépe přelstít někoho nečitelného, než jenom tím že se stanete stejně nečitelným jako je on sám? A nezklamala mě. Zatímco jsem četl v jejich očích, prudce se ohnala rukou po mém krku. Blesk ozářil místnost a její smích zbrzdily čtyři stěny okolo nás. Dveře byly zavřené, topení ledové jako kámen, zeď za mýma zády lehce nasakovala vodou. Bylo to cítit ve vzduchu. Ještě jeden krok a byla u mě, nehýbal jsem se. Nehýbal až do poslední vteřiny, kdy jsem upustil nedopalek cigarety na zem a rychlým pohybem ji ruku s propiskou chytil za zápěstí. Ale abych zamezil dalšímu nebezpečí s touhle malou věcí, když jsem její úder zablokoval, přes prsty jsem ji vysmekl propisku z ruky a schoval si ji zpátky do kalhot. Lampa nad nad námi několikrát zuřivě zablikala a já zabodl pohled do jejich očí.
„Tohle bylo nebezpečné,“ zasměji se a pustím její ruku. Zašlápnu nedopálek na zemi od kterého se stále vznášelo trochu štiplavého kouře. Nezklamala mě, rozhodně ne. Odlepil jsem se od stěny a znova si ji změřil pohledem, zajímavé!

Dřív než jsem se dostala k jeho krku, chytil mě za ruku a vyvedl z rovnováhy. Než jsem stačila cokoliv udělat, vytrhl mi propisku a schoval ji do kalhot. Překvapeně zamrkám a podívám se na něj. Úsměv mi zmizel z tváře, sledovala jsem jeho klidný výraz a nechápala jeho poznámku a už vůbec ne smích. On se mě nebál? Neutíkal, ani se na mě nedíval jako na zrůdu. Ani mi neublížil. Proč jsem ho tedy napadla? Zavrčím na něj a oženu se po něm rukou. Stále jsem ale moc daleko a proto moje ruka prolétla neškodně před jeho obličejem. Zkoumavě se na něj podívám, ani sebou necukl a to si nemohl být jistý, že ho opravdu nezasáhnu. Nenávistně se na něj podívám a ustoupím o dva kroky dozadu. Byl chytrý a nevyznala jsem se v něm, v ostatních jsem dokázala číst jako v otevřené knize, ale on… Nevyznala jsem se v něm, určitě mi ale chce ublížit! Tak jako všichni. Znovu zavrčím a na tváři se mi opět objeví úsměv. Na nic jsem nečekala a opět jsem se proti němu vrhla odhodlaná mu jakkoliv ublížit. Propisku nemám, ale nehty a zuby budou jistě dostačující.

Déšť měnil svou intenzitu jak se mu zachtělo, skoro jako kdyby nám přihrával do karet. Zhluboka se nadechnu a s klidem se zadívám do jejich očí. Každé jiné, tak mě to fascinovalo! Na tváři se mi objevil úsměv, zato ten její zmizel. Copak se děje? Vím jistě že ti nedošli nápady, bylo by to moc jednoduché, pomyslím si a stále nespouštím oči z mé společnosti. Zavrčení a další pokus mě napadnout. Zůstal jsem stát na místě a ani sebou necukl. Sledoval jsem její ruku co minula můj obličej. Pár pramenů vlasů mi rozhodil vzduch z pokusu o zásah. Měl jsem nutkání k úšklebku, ale ovládl se. Prozatím jsem ji nechtěl ukazovat žádné známky nepřátelství, nešlo mi o to ji ublížit nebo vyděsit k smrti. Skoro bych to měl být já ten vyděšený k smrti, ale po všech zkušenostech kterými jsem si prošel to prostě nešlo. Co uděláš teď?
„Hm?“ nadzvednu znovu obočí. Probodla mě nenávistným pohledem a ustoupila o dva kroky dozadu. Přemýšlel jsem jak ji vysvětlit že ji neohrožuji, ale sám jsem pochyboval o tom že by mi věřila byť jenom jediné slovo. Budu muset počkat, do doby než ji to přestane bavit a nebo ji spacifikovat sám. Se zavrzáním starého dřeva pod jejíma nohama se na mě opět vrhla. Stačil jsem uhnout a od stěny jsem se odrazil tak abychom si vyměnily pozice.
„Proč ta nenávist?“ otážu se s jistotou, že se na mě vrhne bez odpovědi.

Byl mrštný a rychlý, připadalo mi, že ví, co udělám ještě dřív, než mě to vůbec napadne. Dám ruce před sebe a narazím do zdi, zapřu se rukama a otočím se na něj. Byla jsem teď u stěny, v koutě, s méně možnostmi útěku, nelíbilo se mi to. Opět však nepůsobil nijak agresivně nebo nepřátelsky, měl na tváři klidný, vyrovnaný výraz a jenom mě sledoval. Chvíli jsme na sebe mlčky koukali, než prolomil ticho otázkou.
„Proč?“ zopakuji se smíchem , ale nespouštím z něj oči.
„Všichni jste stejní, jediné co dokážete je ubližovat! Mám toho dost, všechny ty léky, injekce, svazování, elektřina, ledová a vařící voda! Nejsem zvíře, do kterého může dloubat a zkoumat jak reaguje! Taky jsem lidská bytost!“ zařvu na něj zlostně a začnu se klepat vzteky. Udělalo mi radost, že můj hlas zněl sebejistě a nenávistně. Lišil se od Elissiného slabého a ustrašeného. Byla slabá, nedokázala se bránit, ale od toho měla mě. Ochráním nás za každou cenu. Zamračím se na něj a zhluboka se nadechnu.
„Už vám nedovolím ubližovat Elisse! Ochráním ji!“ zavrčím zlostně. Celé mé tělo se třáslo vzteky a cítila jsem, jak se mi do žil vlévá adrenalin. S naštvaným řevem jsem se opět vymrštila proti muži v bílém plášti.

Uběhla hodina od té doby co jsem do téhle místnosti vešel. K té vší atmosféře už tu chyběly akorát tikající hodinové ručičky, které se sem tam zastaví. Zhluboka se nadechnu práv když se smíchem zopakuje začátek mé otázky. Něco se změnilo, ne… všechno se změnilo. Postoj, hlas, jistota. I to jakým způsobem se pohybovala, nebyla nejistá jako před chvílí, ale teď se pohybovala takřka se schopnostmi zabijáka a její jediný cíl jsem byl já. Alespoň prozatím. Takhle bych ji za zdi tohoto pokoje pustit nemohl, i když jsem byl všeho schopen. Momentálně jsem se snažil pochopit tuhle chvíli, nic jiného mě prozatím nezajímalo. Probodávala mě pohledem a vypadalo to že mě každou chvíli sežere. Všichni jsme stejní, ubližujeme. Ať už léky nebo svazováním, injekcemi a vodou. Ujistila mě o tom že není zvíře, ale poslední co má překvapilo byla její jistota o tom že je lidská bytost co má pocity. Nenechala mě ani nic říci a už se na mě opět řítila s řevem že už nikomu nedovolí ubližovat Elisse. Že by Alter ego? probleskne mi hlavou a ráně od dívky uskočím dozadu.
„Nikdo není stejný,“ odpovím ale uhnu další ráně, kterou se mě pokusí zasáhnout. Zahledím se do jejich očí ve kterých se odrážela jistota a zároveň i jakýsi pocit touhy.
„Pleteš se, jsou jenom lidé co si jsou podobní, ne stejní,“ pokračuji a pozorně sleduji změny v jejím chování.
„Opravdu si myslíš že tímhle Elisse pomáháš?“ opravdu napadení brala jako pomoc? Nemohl bych se divit tomu kdyby ano, nevím čím si prošla ale když jsem si pročítal její spis, způsoby léčby mi přišly na tak mladou dívku příliš morbidní.