Erik + Elissa aneb Halloween v blázinci

Místo: Psychiatrická léčebna
Počasí: Chladno, na obloze ani mráček, dneska půjdou vidět hvězdy.
Pořadí: Elissa - Erik

Seděla jsem na posteli s úsměvem na rtech a tužkou v ruce. Dodělávala jsem Erikův portrét, který jsem si včera načrtla. Byla jsem ráda, že mi donesl papíry, tužky a gumu, už jsem se v pokoji tolik nenudila. Vždycky když odešel, začala jsem si kreslit, někdy něco z mých vzpomínek, ať už hezkých, nebo těch horších. Nejčastěji jsem však kreslila Erika, jeho portréty jsem mu však nikdy neukázala. Ušklíbnu se a protáhnu si záda, byla jsem opřená o tvrdou zeď už hodně dlouho. Byl už podvečer a na chodbách nebylo kupodivu ticho. Bylo to, jako by se dneska všichni zbláznili a pořád mi někdo běhal za dveřmi. Zpočátku jsem si říkala, že je to lepší než ticho, ale brzy mi ten hluk začal lézt na nervy. Povzdechnu si a zadívám se na dveře, nedokázala jsem se soustředit. Tužky a zbytek věcí odložím stranou a vezmu do ruky můj nejnovější výtvor. Byl už skoro hotový a musím říct, že jsem byla spokojená. Pečlivě ho schovám pod postel, nevím, co by mi na to řekl Erik a ani to nechci zjistit. Usměji se a rozejdu se k oknu. Venku už bylo šero a zaměstnanci s pacienty něco společně věšeli na větve stromů nebo stavěli na zem kolem chodníků. Netušila jsem co vyvádějí a byla jsem celkem zvědavá. Musím se zeptat Erika, až zítra přijde. Zůstanu stát u okna a tiše pozoruji všechno to dění pode mnou.

Bylo šero, venku foukal lehce studený vítr, ale ani jedna z těchto věcí mi rozhodně nevadila. Bezmyšlenkovitě jsem si to zrovna proháněl na motorce, mířil jsem do léčebny, tedy... domů. Bylo to zvláštní, bydlet v léčebně, teda... mě to přišlo normální, ale každý komu jsem se o tomhle zmínil se tvářil docela divně. Je docela vtipné vyplňovat bydliště na úřadech a uvádět do nich Antagora, Dornezova 37, psychiatrická léčebna, Wildgreve... (wóhó už jsem tomu místu dal i jméno a adresu!) Zhluboka se nadechnu a přidám na rychlosti, přece jenom to byla ještě nějaká chvíle než vůbec spatřím začátek léčebny a já už se docela těšil do postele. Dneska jsem byl unavený, celý den jsem lítal po městě a zařizoval potřebné věci, léky, spisy a objednávky. Teď jsem se ale soustředil na cestu, nerad bych skončil jako mastný flek na silnici a tak jsem po zbytek cesty ignoroval své myšlenky a raději se soustředil na řízení. Když už v dálce zahlédnu světla, zpomalím a zamyslím se. Z nějakého důvodu se všude svítilo, v oknech pacientů, ve vyšších patrech, v jídelně a dokonce i u mě na patře?? Vůbec jsem netušil co se to děje, ale když jsem přijel ještě o něco blíže a všiml si, že je tady stále dost aut, podivil jsem se tomu. Že by dneska bylo nějaké zasedání? Ne, o tom bych věděl, ale v tuhle dobu by už měli i ti z posledních zaměstnanců odjíždět. Jenže ono to tak nevypadalo. Konečně se objevím před léčebnou a zaparkuji na své obvyklé místo. Sesednu z motorky a sundám si helmu, poberu k ní tašky a vydám se k bráně. Jenže co se nestane, když slezu z parkoviště na cestu... Zpoza křoví na mě vyskočí kolega a já po něm v záplavu adrenalinu díky své schopnosti málem skočím s úmyslem mu zlámat ruku! Taška i s nákupem byla někde nade mnou a já se snažil rozdýchat tenhle blbej fór. Teda... já ho rozdýchal během dalších pár vteřin, ale jeho jsem pomalu křísil, když jsem po něm skočil. Až teď jsem si uvědomil, že bych ten nákup měl asi posbírat a tak jsem to udělal, kupodivu mi pomohl a omluvil se mi. Potom poznamenal něco ohledně toho, že ze mě málem dostal infarkt a to i bez toho, aniž bych mě na sobě kostým. Kostým? Jaký kostým? Chvíli jsem nechápal, ale když se zmíní o Halloweenu, všechno mi došlo. Já na to úplně zapomněl! Ani jsem netušil že je to dneska... S povzdechem se natáhnu pro další krabičku léků a lehce mě bodne v levém rameni. I na tu ránu jsem dokonce pozapomněl, ale na celý Halloween, to už jsem trošku nevzal. Každopádně jsem poděkoval kolegovi za tak živý příchod... a potom jsem se rozešel k bráně a nakonec i parkem po dvorku k hlavnímu vchodu.

Opřu se čelo o chladné sklo a vydechnu všechen vzduch z plic, okno se zamlží a tak ho setřu rukávem. Venku bylo vážně pozdvižení a všimla jsem si, že se skoro všude svítí. V toto roční období se rychle a brzo stmívalo a já si všimla, že lidé tam venku zapalují různá světýlka. Zvědavě jsem to všechno pozorovala a toužila jsem jít ven, připojit se k nim. Ne, bála bych se jich, ale chtěla jsem tam venku být s Erikem, s ním bylo všechno hned lepší. Všichni se usmívali a vypadali, že si to užívají. Někteří měli dokonce nějaké legrační oblečení a jsou to.... paruky? Nemohla jsem to bezpečně poznat, přeci jen jsem byla daleko od nich, ale jedno jsem viděla jasně. Oni nosili dýně. Nakloním hlavu na stranu a ještě více se přitlačím k oknu. Co se to sakra děje? Chtěla jsem jít ven, ale Erik by se nejspíše zlobil. To jsem nechtěla. Tak trochu jsem doufala, že za mnou ještě přijde a vezme mě ven, snad si nebude myslet, že bych nechtěla kvůli množství lidí, kteří tam byli. Jeden doktor, tedy myslím, že to byl doktor, pootočí jednu dýni a zapálí světlo. Zamrkám, když se dýně rozsvítí a zírá na mě z ní obličej. Prázdné svítící oči, široký úsměv a nenápadný nos. Zaraženě jsem se na ni dívala a nevěděla, co si myslet. Že by se zbláznili už i doktoři? Nebo podporují blázny v jejich chování? Neměli by je spíš léčit. Nechápala jsem to, ale chtěla jsem být tam venku. Proč mě tam nevezmou. Jo, vlastně jsem nebezpečná a bojí se mě. Smutně si povzdechnu a zadívám se směrem k bráně léčebny. Vysoká, svalnatá postava, rozcuchané havraní vlasy, pronikavé oči, sebevědomá chůze. Erika bych poznala vždycky. Usměji se a zadívám se na něj, nesl nějaké tašky, nejspíše s léky, takže byl ve městě. Sledovala jsem ho, dokud mi nezmizel v budově a začala jsem doufat, že za mnou brzy přijde a vysvětlí mi ten blázince. Ironické....

Všude se svítilo, opravdu všude. No ano, začínala být tma a dle všeho se ještě připravovala poslední výzdoba. Procházel jsem a už jsem si mohl všimnout výzdob, které tu byly. Velké šklebící se dýně, svíčky, i lampy byly ověšené kde čím. S povzdechem jsem procházel po parku, kde na zemi byly rudé otisky rukou, všichni si na výzdobě dávali opravdu záležet. Bylo to... zvláštní. Takhle vidět všechny pohromadě. Doktory i pacienty, v tomhle se i ostatní dokázali sejít. Očividně je to bavilo, teda pacienty to rozhodně bavilo... a tentokrát to vypadalo, že i doktoři v tom našli svou zálibu. Už teď se tu procházelo pár lidí v kostýmech a byl tu snad ještě větší blázinec než kdy jindy. Zamyšleně hrábnu do kapsy a za normálních okolností bych si i zapálil, ale teď jsem se na to vykašlal a rovnou vešel do budovy. Pomalu jsem se vydal po schodech do dalších pater a pak se zastavil na jednom z nich. Měl bych odnést léky nahoru do pokoje, také zařadit pár dokumentů, ale chtěl jsem ještě zajít za Elissou. Úplně jsem na Hallowen zapomněl, takže jsem ji o něm neříkal, možná by ráda věděla, co se tady děje a do pokoje stejně půjdu, tak proč by nemohla jít rovnou se mnou. Teda, pokud se bude chtít na tomhle blázinci vůbec podílet, přece jenom... Zhluboka se nadechnu a nakonec se rozejdu dlouhou chodbou. Všimnu si barvy rozlité po zemi, několika škrábanců a pak dlouze se táhnoucího fleku jako po tažení mrtvoly, která vypadala opravdu působivě. Chvíli jsem na to hleděl jako smyslů zbavený, okamžitě se mi vybavil krvavý flek na podlaze v lékárně, ale tuhle představu jsem hodně rychle vyhnal z hlavy a nakonec se zastavil u dveří od Kitsu.
„Dobrý večer doktore Lawe,“ proběhlo kolem mě pár lidí a já se na jejich záda ještě nějakou chvíli koukal. Ani jsem nestihl odpovědět a zmizeli někde na schodech. Krátce nad tím pokroutím hlavou a nakonec vejdu dovnitř.

Ještě chvíli jsem stála u okna, než jsem se přesunula na postel. Sednu si na ni a zadívám se na protější stěnu. Měla jsem chuť utéct, ale to bych Lawovi neudělala, navíc by se každý doktor divil, kdyby mě viděl tam venku. Leda.... Bych zůstala jako nějaké zvíře, třeba kočka, ale... Kdyby mě někdo hledal, ještě by vyhlásili pátrání, že jsem utekla. Povzdechnu si a zabořím hlavu do polštáře. Pořád jsem měla naději, že Erik každou chvíli přijde. Slyšela jsem na chodbě zase nějaké kroky a hlasy, ten hluk mi už lezl na nervy, ale jedna věta mě zaujala.
"Dobrý večer doktore Lawe," ozvalo se několik hlasů a poté jsem slyšela rychle se vzdalující dusot nohou. Na tváři se mi ihned objevil široký úsměv a vyskočila jsem na nohy. Klíče se otočily v zámku a krátce na to se otevřely. Hned jsem viděla Erika a měla jsem ohromnou radost, přeci jen přišel. Vypísknu radostí a rozběhnu se k němu, pokoj byl malý, takže mi stačily dva dlouhé kroky a byla jsem u něj. Odrazím se od země a se smíchem mu obmotám ruce kolem krku. Doslova jsem se na něj pověsila, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno.
"Přišel jsi!" vypísknu radostně a znovu se zasměji, bylo mi jedno, že měl plné ruce, stále jsem ho nechtěla pustit.
"Vysvětlíš mi ten blázinec tam venku?" zeptám se už klidněji a s lehkým ruměncem na tvářích ho pustím a dopadnu zpátky na pevnou zem. Upřu na něj své oči a lehce nakloním hlavu na stranu, byl to zvyk který jsem měla už odmala.

S povzdechem otevřu dveře a zadívám se do místnosti. Můj takřka nic neříkající výraz se změní v úsměv, když zahlédnu Elissu která ještě před chvílí stála u postele. Jenže to se během pár setin změnilo. Její spokojený výraz mě na chvíli omámil a než jsem se stačil vzpamatovat, měl jsem ji pověšenou kolem krku. Automaticky jsem ji chytil kolem pasu a více se zapřel nohama abychom nepřepadli dozadu, ne že by mi to teda vadilo, kdyby se to náhodou stalo, ale jeden nikdy neví a já už dneska nechtěl podruhé sbírat obsah tašek, které jsem držel v rukách. Eli byla očividně ráda že mě vidí, vždycky se rozzářila jako sluníčko a mě to nějakým způsobem potěšilo, byly to jedny z těch lepších chvilek. A také stejně jako jsem čekal, chtěla vědět více o tom šílenství, které se tady okolo nás dělo. Ani jsem se ji nedivil, podobných akcí se asi moc nezúčastnila. Nakonec dopadne nohama zpátky na zem a já ji pustím. Ruce svěsím podél těla a zahledím se na ni zrovna ve chvíli, kdy lehce nakláněla hlavu na stranu a upírala na mě své zvědavé kukadla. Chvíli se na ni zahledím a vypadnou mi veškerá slova. K mé smůle při té její roztomilosti okamžitě zčervenám a proto se nepřímým, uteču pohledem někam do místnosti a odkašlu si.
„Ehm... s-slaví se Halloween,“ povzdechnu si a po chvilce se vrátím pohledem k Eli.
„Chtěl jsem ti to říci, ale úplně jsem na to zapomněl, i já byl překvapený když jsem před chvíli přijel,“ vysvětlím a potom se zamyslím. Vlastně jsem chtěl aby se Elie zúčastnila, přece jenom je to jednou za rok.

Chtěla jsem ho znovu obejmou, ale nakonec se rozhodnu nic nedělat, stále jsem se červenala a jak jsem si všimla, on zčervenal také. Podívá se někam stranou a zakoktá se. Tiše se zasměji, vypadal strašně roztomile, nejspíš jsem ho překvapila, když se tak zarazil. Když se napřímil byl o dost vyšší než já, občas mě to štvalo, ale už jsem si zvykla. Navíc to mělo jisté výhody. Pokaždé když jsem se k němu přitulila, nebo ho objala, připadala jsem si v bezpečí a taky tak trochu jako bych k němu patřila. Přála jsem si to, ale... Pořád jsem o sobě pochybovala, on byl dokonalý a já... Holka zavřená v blázinci. Nenechám si však zkazit náladu těmito myšlenkami a zadívám se na něj. Řekl, že je Halloween a taky to, že mi to zapomněl říci. Na tváři se mi objeví zmatený výraz a znovu nakloním hlavu na stranu.
"Co je Halloween?" zeptám se zvědavě a vezmu mu tašky z rukou, opřu je o stěnu u dveří a dám si pozor, aby se nepřevrátily. Vrátím se znovu k Erikovi a s úsměvem ho obejmu.
"Lepší," vydechnu potichu a spokojeně. Stýskalo se mi po něm a to to nebylo tak dávno, co jsme se viděli. ALe pro mě ten čas nebyl nikdy málo, s ním jsem se cítila lépe, stačilo by mi ho pozorovat při práci, nebo s ním být v jedné místnosti a byla jsem šťastná. Někdy jsem se stále ve svých pocitech nevyznala a občas mi připadaly přehnané, ale já si nemohla pomoc. Když jsem ale byla s ním, všechno mi připadalo že je tak, jak má být.

Během pár minut jsem byl zbaven tašky a uvězněn v dalším nečekaném objetí, na kterém jsem se nakonec podílel. Byl jsem překvapený že nemá o Halloweenu ani ponětí, dle její otázky to tak tedy vypadalo. Zamyšleně se ohlédnu po místnosti a nakonec se od Elie odtáhnu. Místo toho ji však chytnu za ruku a popojdu s ní k malému oknu, které bylo na konci místnosti.
"Kdysi byla podstata Halloweenu trochu hlubší, ale myslím že bude stačit, když ti vysvětlím jak se na něj pohlíží dnes," začnu a potom se pousměji a nalepím se na okno spolu s ní. Ale protože byla menší a já tak trochu přesahoval její velikostní limit, tak jsem se nalepil za ní.
"Vidíš tam ty podivné existence?" zeptám se a ukážu prstem na lidi, kteří byli navlečení v různých kostýmech a těžko se rozeznávalo o koho se vlastně jedná. Bylo to legrační, kolikrát jste vskutku nepoznali o koho se jedná, pro někoho to mohlo být matoucí, ale když se člověk díval do detailů, dokázal je od sebe odlišti. Řekněme že některé kostými byly dobré a lepší a jiné zase ponurejší.
"Jsou to zdejší pacienti a doktoři, převlečeni v kostýmech které si sami vyrobili. Halloween je v podstatě svátek strašidel. Lidé slaví jejich přítomnost, aniž by věděli že nadpřirozeno skutečně existuje, je to trochu postavené na hlavu pro ty, kteří o tom vědí, ale tento svátek je pro mnohé také dnem, kdy nemusí skrývat co skutečně jsou," vysvětlím a potom se od okna odtáhnu a zamířím si to rovnou k taškám, které mi odložila stranou.
"Řekněme že lidé se oblékají do kostýmů strašidel, upírů, vlkodlaků a kde jakých nadpřirozených bytostí, vykládají si strašidelné příběhy, vzájemně se děsí a koledují o sladkosti, je to taková každoroční tradice, kdy se lidé schází aby se pobavili," dořeknu a hrábnu po taškách, nakonec se zastavím a ohlédnu na Elie. "Chtěl jsem tě na něj vzít, takže pokud by jsi chtěla jít budu rád, jen... měl bych tě varovat," povzdechnu si a potom se na ni upřeně zadívám.
"Ne všechno co se stane je skutečné, lidé se snaží napodobovat nadpřirozeno, takže je dost možné že na nás někdo vyskočí zpoza rohu, aby nás vystrašil. Všechno je to ale bráno jako legrace, ale jsou tu i jedinci, kteří dokáží pořádně vyděsit,"  dodám a rozejdu se ke dveřím. "ale budu nablízku, takže kdyby se cokoli stalo, víš že tě v tom nenechám. Sám jsem občas trochu paranoidní a na cestě tady, jsem svému kolegovi málem zlámal ruku, když jsem ho nečekal," pousměji se a už nemám více co říct, možná až po cestě a v pokoji ohledně kostýmu... Bylo by lepší ji varovat a doufal jsem že cesta do pokoje bude víceméně klidná.
"A toho fleku na podlaze si nevšímej, je to jenom barva, výjimečně vypadá dost realisticky, dali si tento rok záležet."

Užívala jsem si pocit spokojenosti, který jsem měla vedle Erika, také mě objal a chvíli byl potichu, než mě vzal za ruku a rozešel se k oknu. Vyhlédnu ven a usměji se, když se Erik postaví za mě a lehce se o mě opře, spokojeně vydechnu a na chvíli zavřu oči, než začne mluvit. Začne mi vysvětlovat, co je to Halloween, jak se slaví a proč mají všichni kostýmy. Snažila jsem se ho poslouchat, ale částečně jsem se soustředila na jeho přítomnost a myšlenky se mi snažily odběhnout někam jinam. Ušklíbnu se a sleduji všechny ty lidi venku, připadalo mi to zvláštní, že se převlékají, ale teď jsem dokázala od sebe alespoň trošku odlišit jednotlivé kostýmy. Převládaly kostýmy... Nejspíš upírů? Vypadaly ale zvláštně. Skoro jsem si nevšimla, že se ode mě Erik odpojil a rozešel se ke dveřím, pořád mi vyprávěl o tom, co se dělá na Halloween a tak jsem se k němu otočila, aby věděl, že ho poslouchám. Udělá mi ohromnou radost, když řekne, že mě tam chce vzít. Chtěla jsem se provětrat, ale ještě lépe zněl čas strávený s Erikem, sice tam budou i ostatní, ale musím si zvykat, no ne?
"Budu moc ráda," horlivě přikývnu a nadšeně se k němu rozejdu, ještě mě varoval, že se nás možná pokusí vyděsit. Zarazím se a trošku nejistě se na něj podívám. Snad to bude v pořádku, nevěřila jsem sobě, ani Kitsune, ale Erikovi ano.
"Slyšíš? Nikdo na nás nezaútočí, bude to jen jako, tak buď hodná," zamumlám na Kitsune a ihned se mi dostane její odpovědi: smíchu. Zmátlo mě to, ale zároveň jsem dostala pocit, že něco chystá a nebude se mi to líbit. Erik mě ještě varuje, že krev na chodbě není opravdová, že si jen dali záležet. Usměji se na něj a přikývnu, hned na to vyjdu z pokoje na chodbu a zarazím se při pohledu na rudou skvrnu. V záblesku vzpomínek uvidím krvavou louži pod panem Tylerem, ale hned na to zmizí, zavrtím hlavou a opatrně ji obejdu.
"Takže do tvého pokoje?" ujistím se ještě a nakonec se tam rozejdu, cestu jsem už znala, ale tentokrát jsme měla zvláštní pocit. Chodba vypadala tak nějak temněji a hrůzostrašněji. Možná si to ale jen namlouvám, však co se může stát? Slyšela jsem nějaký hluk z patra pod námi a byla jsem ráda, že tam nemáme namířeno, přesto jsem zpomalila a nakonec šla kousíček za Erikem. Natáhnu jednu ruku a chytím ho za rukáv, sice měl plné ruce tašek, ale doufala jsem, že mu to nebude vadit. Hned jsem se cítila lépe, ale zároveň jsem si připadala jako strašpytel. Nakonec jsme však dorazili do Erika pokoje beztoho, abychom kohokoliv potkali. Rozhlédnu se okolo a jsem ráda, že jeho pokoj vypadá stále stejně.
"Máš taky kostým?" zeptám se nakonec zvědavě a usměji se něj. Byla jsme zvědavá, jestli něco vymyslel a chtěla jsem ho vidět v něčem jiném než byl doktorský plášť nebo jeho obvyklé oblečení, které nosil, když šel ven.
"Hmm, mohl by jít za vlkodlaka, pěkně bez trička s roztomilýma ušima na hlavě..." zaslechnu Kitsune a ukáže mi svoji představu Erika. Lehce zčervenám a zavrtím hlavou, měla ale pravdu, slušelo by mu to, jen... Nechtěla jsem, aby ho tak viděl někdo jiný, hlavně ne ženy v blázinci. Erik byl můj. Tedy nebyl, ale... Byla to pěkná představa, usměji se a posadím se na postel. Moje pozornost se obrátí na Erika a rozhodnu se ho tiše sledovat.

Došli jsme do pokoje bez nějakých potíží, byl jsem za to rád. Zdejší výzdoba byla možná krapet přehnaná, ale stále mě to z mého klidu nijak nevytrhlo. Dokud se ničím nenechám rozrušit, bude to dobré, nebo jsem v to alespoň doufal. Elie mě po cestě chytila za rukáv, kdo ví jestli ji tohle všechno připomínalo nějaké vzpomínky, ale dle toho co jsem viděl... Byl jsem si jistý že tu ta možnost byla, vlastně téměř určitě. Možná bylo riskantní brát dívku která si toho tolik vytrpěla do téhle šílené společnosti a chvíle, ale když jsem vešel do pokoje nebyla potřeba žádných slov. Její oči zářily nadšením a já už od prvního pohledu věděl, že chce jít. Nemusel jsem se nijak snažit, abych to zjistil, přece jen už jsem s Elie nějakou dobu pracoval a některých věcí už jsem si všímal automaticky. A vlastně byl jsem rád. Ani já nechtěl v tomhle zmatku proplouvat sám. Kdyby se rozhodla že nikam nechce jít, nejspíše bych zůstal u ní v pokoji nebo u sebe a soustředil se na nějakou další práci.
Vejdeme do pokoje a Elie pustí můj rukáv, zatímco já zaklapnu dveře a zamknu zámek. Přece jenom jsem se od minula poučil a nechtěl jsem nic nechávat na náhodě. Tenkrát ta ženská a její úmysly, stále... stále mi to dělalo starosti. Věděl jsem že nic dobrého nechystá, ale dokud se soustředila jenom na mě, bylo mi to jedno. S povzdechem dojdu k psacímu stolu a odložím na něj léky. Zbylé tašky položím na židličku a otočím se na Elie. Zeptá se mě jestli mám kostým a já se zamyšleně otočím na skříň. Jeden kostým jsem přece jenom měl, ale ... do toho se přece nemůžu navlíknout když jdu někam s Elissou. Mohlo by to probudit její panickou hrůzu z doktorů a kde čeho, přece jen... nechtělo se mi s kostýmem nijak štvát a měl jsem ho tu jenom pro to, protože ho chtěl půjčit známý, který ale očividně nakonec nedorazí. Okamžitě si vzpomenu na jeho zkrvavenou tvář a mrtvé tělo na podlaze zdejší lékárny. Při té vzpomínce se zachvěji, ale hned ji zahodím a promnu si spánek.
„Sice na takovéto akce moc nejsem, ale kostým mám, jenom...“ zhluboka se nadechnu a s povzdechem se otočím na Elie a trochu nejistě se usměji a zajedu si rukou do vlasů.
„Jenom mám špatný pocit si ho vzít na sebe,“ vysvětlím a nakonec dám ruku dolů.
„Ten kostým je tak trochu šíleně doktorský, což by se mohlo podepsat na tvém zdraví a to riskovat nechci,“ odpovím nakonec potichu.

Erik zaklapne dveře a zamkne je, byla jsem za to ráda, hned jsem se cítila bezpečněji, i když jsem věděla, že nadpřirozené bytosti by něco jako zamčené dveře pomalu ani nezpomalilo. Ale s Erikem jsem byla v bezpečí, věřila jsem, že mě ochrání. Sledovala jsem ho, odložil věci na židli a otočí se ke skříni, zvědavě se na něj zadívám a jakmile mi řekne, že má kostým, postavím se na nohy. Chtěla jsem ho vidět, ale slyšela jsem nejistotu v jeho hlase. Otočí se na mě a vysvětlí mi, že jeho kostým je "šíleně doktorský" a že má strach, že na něj budu špatně reagovat. Popojdu k němu o kousek blíž a pousměji se. Nedokázala jsem si ten kostým z jeho popisu představit, takže jsem nemohla říct, jestli mi bude vadit nebo ne. Zkoumavě se mu zadívám do očí a nakonec pokrčím rameny.
"Hmm, chci ten kostým na tobě vidět. Patří to k Halloweenu, ne? Ten nápad se mi líbí, takže ho chci prožít se vším všudy," řeknu se smíchem a opřu si hlavu o jeho hrudník. Po chvilce pomalu zvednu ruce a lehce ho obejmu kolem pasu.
"Navíc ti věřím, neublížil bys mi a je mi jedno, co máš na sobě, pořád jsi to ty, Eriku," zašeptám s úsměvem a zvednu hlavu, abych mu viděla do obličeje, nakonec ho však pustím a poodstoupím. No jo, jenže kde vezmu kostým já? Žádný nemám a ani jsem o tomhle svátku netušila. Zamračeně se zadívám z jediného okna v pokoji a pomalu se k němu rozejdu. Opřu se o parapet a podívám se na zahradu, kterou ozařovala červená a oranžová světla z dýní a lampionů. Napadala mě částečná přeměna, ale... CO bych řekla, kdyby se mě lidé ptali, kde jsem ten kostým sehnala? Špatný nápad, zbytečně bych nejspíš přilákala pozornost... No tu přilákám i tak, moc často mě venku nevidí. Nemám moc ráda společnost a velké skupiny, ale dneska jsem opravdu chtěla jít ven a užít si tu nádhernou atmosféru Halloweenu s Erikem.