Elissa + Erik

Vůbec se mi nelíbil chod vlastních myšlenek. Nedokázal jsem to zastavit, neustále jsem přemýšlel a z přemýšlení už mě začínala bolet hlava. Cožpak tu není něco co bych mohl udělat, aniž bych do toho musel plést ostatní? Když se o to pokusím, bude to vypadat jako bych ztrácel zájem o Elissinu péči, což jsem rozhodně nechtěl a ani neměl v nejbližší době v plánu. Ležel jsem s pohledem zabořeným do bílého stropu, nevím co se mi na něm tak líbilo, možná mě to nějakým způsobem uklidňovalo. I když jsem o tom tak trochu začal během chvilky pochybovat. Mnohem více mě uklidňovala postava mladé dívky, která spokojeně ležela vedle mě a dle všeho se oddala svým snům. Trochu se nadzvednu abych se uvedl do trochu lepší pozice a leželo se mi o něco pohodlněji, ale zároveň tak, abych nevzbudil Elie. Vzápětí jsem dostal chuť si zapálit, ale kdybych vstal, svou společnost bych probudil a to jsem nechtěl, proto jsem zůstal ležet a dál upíral svůj pohled ke stropu. V tom tichu na chvíli zavřu své oči, okamžitě sem i vybaví pár vzpomínek na toto místo a proto je raději zaženu někam do zákoutí své mysli. Bylo to pár vzpomínek, možná hezkých, nehezkých.. už tak nějak sám jsem je nedokázal zařadit. Přece jenom stereotypnost nahradila většinu mého života, byla na denním pořádku a já nedělal nic pro to aby se to změnilo. Chybělo mi cosi, co by mě donutilo žít jinak. Bydlel jsem v blázinci a žil svou prací, možná to neznělo zrovna dvakrát slavně. Ostatně byl tu ten zájem to vůbec někdy změnit? Ne, už dlouho ne. Z přemýšlení mě však vytáhne... ne doslova vytrhne Elie, která s vyjeknutím vyletí do sedu, div nedostanu loktem mezi oči. Seděla na posteli a příšerně se třásla, okamžitě jsem se posadil, ale ještě chvíli jsem svou přítomnost nedával znát. Noční můry provázely můj spánek skoro běžně, nebo tomu tak bývalo alespoň dříve. Teď už jsem trpěl doslova bezesným spánkem, možná to bylo dobře. Zhluboka se nadechnu a pomalu položím ruku na její záda, nechtěl jsem ji svou přítomností vyděsit, kdybych reagoval zprudka, moc bych ji nepomohl. Chvíli jsem měl ruku na jejich zádech jenom tak položenou. Vzlykala a z očí ji stékaly slzy, nejspíše to byla vskutku jedna z nočních můr. Opatrně se nakloním a nakonec dívku rukama obejmu a opřu si hrudník o její teplá záda.
"Jsem tu s tebou," zašeptám potichu a nic víc neříkám, jenom ji konejším ve svém objetí, které mě po chvilce donutí zavřít oči.

Stále jsem si v hlavě opakovala, že to byl jen sen, ale nedokázala jsem se přestat třást, ani jsem nedokázala zastavit slzy, které mi stékaly z očí. Třásla jsem se a pokaždé, když jsem zavřela oči jsem viděla obrazy z toho snu. Nikdy tak Erika vidět nechci, to raději zemřu! Ucítím na zádech jeho ruku a pomaličku se začnu uklidňovat. Dával mi najevo, že je tady se mnou, ale neptal se, dával mi prostor, abych se uklidnila. Byla jsem za to opravdu ráda a párkrát se zhluboka nadechnu. Jednou rukou si setřu slzy a tiše vydechnu. Opatrně mě obejmou dvě silné ruce a na zádech ucítím teplo Erikova těla. Pootočím hlavu, abych se na něj mohla podívat, ale uvidím jen rozcuchané havraní vlasy.
"Jsem tu s tebou," zašeptá potichu a po jeho slovech se uklidním. Věděla jsem, že je to pravda, vždycky tady pro mě byl a nikdy mě nezklamal. Po chvilce se přestanu třást a pohodlně se o něj opřu. Nic jsem neříkala, nevěděla jsem co. Byla to jen noční můra. Proč vždycky vypadají tak opravdově? Zavřu oči, ale ihned zase uvidím Erikovy prázdné oči a nehybné tělo. Zavrtím hlavou ze strany na stranu a opřu si hlavu o jeho hrudník.
"Já vím a děkuji ti za to," odpovím konečně a podívám se z okna. Už se mi spát nechtělo, bála jsem se, že se ta noční můra vrátí a ani jsem se necítila nijak unavená. Teď jsem si užívala jeho přítomnost. Měla jsem ho jen pro sebe. Ano, možná jsem sobecká, ale co? Po dlouhé době si to můžu dovolit.

S úsměvem na chvíli zavřu oči, ale jenom na chviličku. Nebyl jsem unavený, ani jsem se nijak unaven necítil, energie jsem měl prozatím dostatek a pokračovat v nějakém pracování jsem chtěl až v průběhu dalšího dne. Přece jenom kdybych si všechnu práci udělal dnes, neměl bych nic na příští dny a myslím že s mým pobytem zde by to mohlo být i což se času týče docela dost frustrující. Čekal jsem chvíli, než se uklidní, koneckonců mi pozice ve které jsme byly i docela vyhovovalo. Cítil jsem na hrudníku její osobní teplo a pohledem jsem brázdil někde po kuchyňské lince. Nechtěl jsem se ptát, přece jenom bych ji celý ten průběh snu připomněl znovu kdybych se o tom byť jenom zmínil. Potřebovala přijít na jiné myšlenky, vypustit z hlavy ten špatný sen. Lehce pootočila hlavu, což mě se donutilo lehce zaklonit dozadu, ale jenom na chvíli, než si ji položila na mé rameno a pohodlněji se o mě opřela. Když mi poděkuje, jenom spokojeně vydechnu do jejich vlasů a zabloudím pohledem k oknu. Venku se pomalu stmívalo, mohlo být něco k večeru, i když bych to mohl dávat za vinu i mrakům, které se na obloze hojně rojily a už z dálky to vypadalo že k večeru možná přijde přechodná bouře.
"K večeru možná přijde bouře," oznámím a olíznu si suché koutky. Nakonec mě napadne otázka, která mě mimoto i zajímala, přece jenom každý názor se v něčem lišil, i když v maličkostech.
"Máš ráda bouře, nebo tě naopak děsí?" položím tuhle prapodivnou otázku a zahledím se do okna tak hluboce, snad jako kdybych tam hledal bůh ví jaký poklad.

Zůstali jsme sedět na posteli a nejspíš ani jednomu z nás se nechtělo pohnout. Pro mě to bylo velmi pohodlné a cítila jsem se v jeho objetí bezpečně. Spokojeně vydechnu a znovu zavřu oči, přestávala jsem myslet na ten sen a jen jsem si užívala tuhle chvíli, jeho přítomnost, jeho vůni, to, jak mě objímal. Mohla bych takhle zůstat celý den a byla bych spokojená. Na tváři se mi objeví úsměv a pootočím hlavu, abych na něj alespoň koutkem oka viděla. Díval se z okna a vypadalo to, jako by něco hledal. Prý přijde bouřka, zamračím se, když to řekne a také se podívám z okna. Vskutku se tam zatahovalo a v dálce jsem viděla temné mraky. Jeho otázku jsem tak trošku čekala, jen si povzdechnu a otočím se k němu bokem, hlavu zabořím do jeho hrudníku a rukama ho obejmu kolem pasu.
"Už odmala mě děsí," přiznám a ještě více se k němu přitisknu, nakonec však zvednu hlavu, abych mu viděla do obličeje. Zadívám se do jeho nádherných očí, ve kterých jsem se stále ztrácela. Dokážu si představit, že hodně lidem je jeho pohled nepříjemný. Je to jako by vám viděl do duše, zkoumal vás, dokázal číst v lidech jako v otevřených knihách. Mě to však nevadilo, líbily se mi jeho oči a naučila jsem se číst v jeho výrazech. Zpočátku jsem se v něm nevyznala, ale teď jsem si dokázala všímat všemožných maličkostí a to mi pomáhalo. Ale Erik stále zůstával záhadou.

Přemýšlel jsem nad otázkou, kterou jsem před chvíli položil Elie. Mě bouřky vždy fascinovaly, mohl jsem se na ně dívat i hodiny a vůbec to se mnou nepohnulo. Kdysi jsem sedával na okně a díval se na přicházející bouře, sledoval jsem následné návaly mraků, úžíval si ten čerství vzduch a to ticho, které vždy před bouří nastalo. Tak nějak mě to trochu vrátilo do vzpomínek, když jsem s bratrem běhával po loukách a sbíral léčivé byliny. Od rodičů jsme měli vyhrazený prostor okolo hor, za který jsme rozhodně nesměli chodit, ne že bych je tedy poslouchal a nechodil tam, ale vždyť to znáte, takové to dětské dobrodružství... Tyhle vzpomínky mě donutí k lehkému úsměvu, který po chvilce vystřídá opět stereotypní pohled jakéhosi nezájmu, nebo spíše nezaujatosti? Seděli jsme na posteli a opírali se jeden o druhého, nevadilo mi to, spíše to na mě mělo jakýsi uklidňující účinek. Bouřky ji od malička děsí, přiznala a poté se v mém objetí obrátila na bok. Ucítil jsem jak mě její ruce objímají okolo pasu a také jsem cítil její pravidelný dech na mém hrudníku, alespoň na chvíli, než zvedla hlavu aby se upřeně zahleděla do mých očí. Byl jsem za to rád, mnoho lidí se mi do očí nedívalo. Nikdo to koneckonců neměl rád. Moje oči se zpočátku mohly zdát chladné, kdo ví jestli skutečně byly, nebo to bylo jenom zdáním a tím že mě člověk vlastně ani neznal.
"Chceš dneska zůstat?" navrhnu po chvilce ticha. Sám odvrátím pohled od okna, abych se mohl zadívat do těch jejich prazvláštních očí, které mě tak fascinovaly, přece jenom něco takového se denně nevidí.

Jeho oči mě stále fascinovaly a nemohla jsem se od nich odtrhnout, díval se z okna, ale nakonec se mě zeptal na zcela zbytečnou otázku, kterou jsem nemohla odmítnout.
"Samozřejmě že chci zůstat," vyhrknu možná až příliš nadšeně a zčervenám, díval se mi do očí a věděla jsem, že mu moje červené tváře neuniknou. Odvrátím pohled k oknu a zadívám se na temné mraky, ve kterých po chvilce zahlédnu blesk. Cuknu sebou a zabořím hlavu Erikovi do hrudníku. Hrom, který se ozval až po několika vteřinách, jsem ale stále slyšela. Vždycky když byla bouřka, přineslo to nehezké vzpomínky na toho muže. V takových chvílích jsem nenáviděla moji paměť, pamatovala jsem si ten den do největších detailů a proud myšlenek nikdy nešel zastavit. Viděla jsem krutý úsměv pana Tylera, když mě jednou v teplý podvečer vytáhl za ruku ven, ani jsem se nevzpírala, věděla jsem, že by mě za to jen zbil. Vláčel mě po prašné cestě do lesa a jeho nehty se mi nepříjemně zarývaly do zápěstí. Byla jsme unavená a hladová, ale stěžovat jsem si nemohla. Táhl mě lesem, ale najednou zastavil a prudce se otočil. Praštil mě do tváře, až jsem spadla na zem. Přitlačil mě k zemi a začal se po mě sápat. Bránila jsem se, kopala ho, mlátila do něj pěstmi, ale byl silnější. Pustil mě, až jsem se mu zakousla do ruky. Byl naštvaný, to jsem poznala hned, ale naštěstí mě... Zůstala jsem sedět na zemi a dívala jsem se na jehličí pode mnou. Chvíli se na mě beze slova díval, než se krutě usmál a vytáhl provaz. Chytil mě za ruku a přesto že jsem se bránila mi ji přivázal k tlusté větvi jednoho stromu. Beze slova se otočil a odkráčel. Ulevilo se mi, zůstala jsem sedět na místě a čekala, až se pro mě někdo vrátí. Jenže do večera nepřišel a brzy se zatáhlo, na hlavu mi dopadaly první kapky deště, který se rychle měnil v bouři. Byla mi zima, byla jsme promočená a prochladlá, klepala jsem se zimou a začala jsem si přát, abych usnula a už se neprobudila. Snažila jsem se rozvázat provaz, ale byl moc pevně utažený a podařilo se mi ho jen trochu uvolnit. Nad hlavou se mi blýskalo a hromy se ozývaly jeden po druhém. Najednou však blesk uhodil do stromů jen pár desítek metrů ode mě, vyděsilo mě to a ještě více plameny, které se za pár vteřin objevily. Ani prudký déšť je nedokázal uhasit. S hrůzou jsem to sledovala a snažila se vyprosit, marně. Plameny se přibližovaly, přestala jsem zkoušet provaz rozvázat, místo toho jsem se snažila vyprostit ruku. Provaz se mi zarýval do zápěstí, naposledy jsem zatáhla, rukou mi projela bolest, ale byla jsem volná. Sedřela jsem si kůži, ale na bolest jsem teď nemyslela, utíkala jsem pryč od ohně, pryč z lesa. Ale on si mě znovu našel.
Zavrtím hlavou a ještě více se přitisknu k Erikovi, třásla jsem se strachy a snažila se ty obrazy vyhnat z hlavy. Co jsem ale nevěděla bylo, že jsem všechny ty vzpomínky nevědomky ukazovala Erikovi.

Stále jsem svůj pohled upíral někam do okna. Bylo to zvláštní, tak nějak jsem se cítil více v klidu, kromě toho všeho jsem na chvíli mohl přestat přemýšlet, soustředit se jenom na přítomnost. Stále nevím jak bych ji mohl dostatečně pomoct, ale byl jsem rád, opravdu rád za tu patrnou změnu, kterou si Elie prošla od doby co jsem se stal jejím opatrujícím lékařem. Přece jenom název psychiatra byl trochu strohý a zněl tak přísně. Zhluboka se nadechnu a na chvíli zavřu oči, to ticho začalo být uklidňující. Elie sebou cukne a já ucítím jak zaboří hlavu do mého hrudníku. Až po nějaké chvilce zaslechnu hrom, což mě donutí otevřít oči. V tu chvíli se ale prostředí okolo mě změní a já ucítím emoce, které nejsou až tak úplně moje. Ne, nebyly vůbec moje, ale patřily dívce, které ještě před chvíli setrvávala v mém objetí. Teď jsem se doslova díval na to, jak jí táhne za ruku někam ven, byl teplý podvečer. Cítil jsem každou maličkost, kterou cítila i ona. To jak se ji nehty zarývaly do kůže, jak ji uhodil do tváře. Chladnou zem pod jejím tělem, cítil jsem úpln všechno. Ten strach, tu zoufalost a touhu se z toho všeho dostat. Tu znechucenost a beznaděj, která přišla po tom, co ji přivázal k jednomu z jehličnatých stromů. Nestačil jsem se divit tomu všemu, co se odehrávalo před mýma očim. Prostě ji tam nechal a jenom tak odešel. Pevně jsem sevřel víčka, ale čas se táhl dál, vzpomínky a pocity stále přibývaly a nebylo jich ani méně... Vlastně jsem teď byl tak nějak ztracený. Na d hlavou se nám blýskalo, pocítil jsem jistou fascinaci, ale zároveň ten neskutečná strach, který během pár minut přerostl až v krutou paniku z hořícího stromu kousek opodál. Pak už jsem ucítil jen další nával bolesti, hladu, strachu a bum... byl jsem zpátky v realitě. Seděl jsem na posteli, rukama objímal třesoucí se Elissu a upíral svůj teď už trochu nepřítomný pohled stále na okno zdejšího pokoje, po kterém stékalo pár kapek deště.
„Nemysli na to, ano?“ hlesnu potichu a když se ke mě přitiskne, stisknu ji trochu více ve svém objetí ale nakonec se od ní odtáhnu a natáhnu se pro kousek papíru s tužkou, kterou ji strčím do ruky. Stále jsem však seděl za ní a díky výškovému rozdílu mezi námi, jsem ji viděl přes rameno do klína.
„Tak a teď mi povinně něco hezkého nakreslíš a když řeknu hezkého, myslím tím něco hezkého, ju?“ hlesnu a zasměji se abych zahnal špatnou atmosféru, nebo se o to spíše alespoň pokusím.

Uvítala jsem realitu s otevřenou náručí a byla jsem ráda, že proud vzpomínek přestal. Většinou to nešlo zastavit, prostě jsem si vybavila ten den se všemi maličkostmi. Stále jsem se třásla, ale pocity strachu, beznaděje a vzteku se už pomalu vytrácely. Znovu jsem cítila Kitsuninu přítomnost, ale teď byla klidná. No, stále jsem z ní cítila jistou nenávist, ale zároveň i klid. Chtěla mi pomoct, říct mi, že nejsem sama. A to mi připomínal i Erik, ke kterému jsem se stále tiskla. Znovu zaslechnu hrom a trošku sebou trhnu, už jsem ale byla klidnější. Řekne mi ať na to nemyslím, zvednu hlavu a na chvíli se na něj zadívám než přikývnu. Chtěla jsem protestovat, když se ode mě odtáhl, ale nakonec mi strčí do ruky papír a tužku. Zvědavě se na něj podívám a zasměji se, když mi řekne, abych něco nakreslila. Pousměji se a natáhnu se pro nějakou knížku na stole, abych ji použila jako podložku. Opřu se zády o Erika, knížku s papírem si dám do klína a zahledím se na prázdný list. Něco hezkého. Nějak mě ale nenapadalo co. Zapátrám v paměti po nějakých hezkých vzpomínkách. Jako malá jsem jich měla plno a nejraději jsem vzpomínala na svoje sourozence. Přiložím tužku na papír a se soustředěným výrazem začnu črtat hlavu koně.
"Kdyby jsi chtěl vstát, řekni mi," řeknu Erikovi a když místnost ozáří další blesk, ani sebou netrhnu. Byl tady se mnou, nedovolí, aby se mi něco stalo. Navíc jsem se soustředila na obrázek, který jsem začala kreslit. Kůň byl patron mojí sestřičky Sarah, nakreslila jsem ležícího koně a vedle něj jsem naznačila malou postavu. Poté se dám do kreslení psa - německého ovčáka - patrona mého brášky, Tristana. Ležel kousek od klisny a díval se na ni s veselým výrazem. Dokončím náčrtek a na chvíli se zastavím. Tužku jsem měla na prázdném místě vedle klisny, ale nakonec se dám znovu do kreslení. Načrtla jsem mladou dívku s krátkými vlasy a širokým úsměvem na tváři. Byla šťastná, stejně jako já tehdy. Byli jsme volní, všude kolem nás jen příroda, běhali jsme po lese, loukách, sbírali květiny, borůvky, jahody... Usměji se a udělám posledních pár tahů. Byla to rychle načrtnutá skica, ale i tak šlo poznat, co na ní je. Nechtělo se mi to však dokončovat.
"Tak co myslíš, dostatečně veselé?" zeptám se Erika a podívám se na něj.

Byl jsem opravdu rád když můj návrh přijala a pustila se do malování. Usmíval jsem se od ucha k uchu a sledoval jak se tužka zabodává do bílého papíru. Na chviličku jsem si vybavil vzpomínku z tehdejšího večera, když jsem ji poprvé vložil takovou věc do rukou. V duchu se nad tím ušklíbnu a potom na chvíli zavřu oči. Zaposlouchám se do dešťových kapek, které dopadaly na parapet, prozatím nijak intenzivně vzhledem k tomu že se k nějakému hojnému dešti moc neschylovalo. Hádal jsem že se to možná zhorší do hodiny, takže zatím bylo dostatek času k tomu užívat si tuhle klidnou atmosféru. Byl jsem za ni po dnešku opravdu rád. Poslední dny v léčebně byly docela nepříjemné, ale spíše jsem se bál toho, co bude následovat. Zhluboka se nadechnu a otevřít oči mě donutí až Elissin hlas. Obeznámí mě s tím že kdybych chtěl vstát, mám ji říci. Jenom lehce pokývnu hlavou a pousměji se. Místnost ozářil blesk, který mě donutil se podívat k oknu, do kterého jsem se opět na chvíli zahleděl. Chvilka nepozornosti vedla k tomu že při dalším pohledu do klínu Elie se na papíře rýsoval obrázek, který začínal mít plnou formu a já už rozeznával jednotlivé postavy. A když jej dokončí, s úsměvem se nakloním více přes její rameno, abych se na její výtvor mohl podívat.
„Ano je... jsi opravdu šikovná a talentovaná, pousměji se a potom ji na chvíli obejmu pevně rukama než se od ni odtáhnu a nakonec se vyhrabu tak nějak na kraj postele, na který si sednu a ze šuplíku vytáhnu krabičku cigaret. Jednu si vytáhnu a zapálím si, přitom se však postavím a stoupnu si k oknu, ze kterého vystrčím hlavu.
„Mohla by ses malováním živit,“ hlesnu z okna, ale věděl jsem že mě dostatečně uslyší, přece jenom byla zvěromág a sluch měla výborný. Opravdu, její kresby byly překrásné, dlouho mě něco nezaujalo tak jako její náčrtky, nebo tehdy ta kresba v jejím pokoji. Z dálky uvidím silnici, po které jelo pár aut, ostatní se nejspíše odebírali domů za rodinou a tak. Pohledem sklouznu na zataženou oblohu ke které vydechnu obláček kouře.

Ještě více se ke mně přitiskl, když se natáhl, aby lépe viděl na můj náčrtek. Usměji se a zavřu oči, milovala jsem jeho přítomnost a nejspíš jsem milovala i jeho. Ale nemohla jsem mu to říct, ne dokud jsem tady. Jak by to vypadalo? A navíc, bude mě někdy chtít? Zavrtím hlavou a raději se vrátím do reality, pochválil mi kresbu a na tváři se mu objevil úsměv. Pevně mě objal a přitiskl k sobě, cítila jsem se šťastná, v bezpečí... Užívala jsem si tu chvilku a když se odtáhl, chtěla jsem protestovat, ale raději jsem mlčela. Vytáhne cigarety a rozejde se k oknu, sledovala jsem jeho záda, ale nakonec od něj odtrhnu pohled a zadívám se na náčrtek. Něco mu chybělo... Ušklíbnu se a do rohu nakreslím usměvavé slunce, to stejné, které měl Erik na zádech a to, které nakreslil na stěnu mého pokoje. S úsměvem položím náčrtek Erikovi na stůl a zaslechnu jeho poznámku o tom, že bych se tím mohla živit.
"Nejsem si tak úplně jistá, jestli by někdo chtěl obrazy od blázna, schizofrenika a vraha, nebo by to naopak byla velmi dobrá reklama," odpovím mu zcela klidně.
"Když už jsme u toho, ty jsi mohl být model s tak dokonalým tělem," vyjde mi z úst aniž bych chtěla. Párkrát zamrkám a chvíli si tak úplně nejsme jistá co jsem to vlastně řekla, než mi dojde, že to byla Kitsune. Zčervenám a zadívám se do země, měla sice pravdu, ale nemusela to říkat!
"Promiň, to ta pitomá liška," zamumlám s pohledem upřeným do země.

Zaslechl jsem šustění papíru, ale i tak jsem svůj pohled stále upíral někam do dálky. Sledoval jsem cestu, která se táhla do dálky, věděl jsem že je to jediný způsob jak se odsud dostat do města. Jezdíval jsem po ni, když jsem někam urgentně potřeboval, nebo když jsem se odsud na chvíli zdejchl. Bylo zvláštní jak byla moje cesta jednostranná. Bydlel jsem v blázinci, léčil jsem cvoky a sám jsem měl občas potřebu se někomu vyzpovídat. Bylo to legrační. Popravdě to bylo možná spíše smutné, vlastně ono to bylo smutné. Zhluboka se nadechnu a párkrát se potichu zasměji sám sobě a svému chování. Když Elie promluví, přestanu a zaposlouchám se do jejího uklidňujícího hlasu. Řekla že si není až tak jistá tím, že by někdo chtěl obrázky od blázna, ale na druhou stranu, kdo ví? Já bych je určitě chtěl, pomyslel jsem si a potom jsem zase na chvíli zavřel oči.
„Já bych je chtěl,“ odpovím potichu. Ucítím jak mi dešťová kapka dopadla na špičku nosu a tak je znovu otevřu a potáhnu z cigarety. Co však po chvilce zaslechnu, trochu se u toho zadusím kouřem a na nějakou notnou chvíli se rozkašlu.
„Neomlouvej se, ta liška je docela vtipná,“ odpovím a kouknu se dovnitř do místnosti abych se na Eli mohl usmát. Hlavu potom opět vystrčím z okna a vydechnu cigaretový kouř.

Potěšilo mě, že se mu líbí moje náčrtky, ale stále jsem se styděla za to co řekla Kitsu. Achjo. Erik se rozkašle a když ani po chvilce nepřestane, postavím se na nohy a starostlivě se na něj zadívám. Potichu se k němu rozejdu a stále ho sleduji. Nakonec ho to přejde. Vzal to s klidem a ještě poznamenal, že je vtipná. Kitsune si odfrkne a zamumlá něco, čemu jsem nerozuměla. Byla jsem ráda, že to slyším jen já a že se nerozhodla mu nějak odpovědět. Krátce se na mě otočí a usměje, než opět vystrčí hlavu z okna. Dojdu až k němu, ale zastavím se kousek za ním. Dívala jsem se mu přes záda na temnou oblohu pokrytou mraky. Sem a tam jsem v dálce viděla blesk, ale už jsem byla klidnější. Byl tady se mnou a poté co mi v hlavě proběhly všechny ty vzpomínky jsem si uvědomila, že se nic takového nestane. Erik by mi to v životě neudělal a ani by nedovolil nikomu jinému, aby mi ublížil. Navíc tady byl se mnou a věřila jsem, že mě ochrání před vším. I před počasím. Tiše se zasměji a udělám ještě jeden krok k němu. Konečky prstů mu přejedu po zádech a nakonec ji spustím podél těla. Venku se ochladilo a do pokoje proudil studený vzduch. Ale v tuhle chvíli mi to nevadilo, můžu to pak použít jako výmluvu pro to, abych se k němu mohla přitulit. *Takové myšlení se mi líbí,* ozve se Kitsune a začne se smát. Tiše si povzdechnu, ale jinak na ni nereaguji, dneska ji už vážně hodlám ignorovat.

Elie měla vskutku talent, jistě to věděla, ale přesto lidem prostě nevěřila a já se jí po tom všem ani nedivil. To co se odehrálo ještě před pár minuty, ty vzpomínky které mi ukázala. Stále jsem byl díky ním trochu nesvůj, přece jenom jsem to cítil stejně jako tehdy ona. Když si jenom vzpomenu na to jak těžké musela mít dětství, lehce nad tím pokroutím hlavou. Tohle si nezasloužila, byla prostě jenom v rukou špatných lidí a to zní udělalo... Na chvíli jsem se zamyslel, úplně jsem se zarazil nad svými myšlenky, vlastně jsem teď chvíli ani nevěděl, co jsem vlastně chtěl říct? Co jsem si vůbec myslel? Nevěděl jsem o ní skoro nic, znal jsem její zájmy, záliby a kousky minulosti mi ukazovala aniž by o tom pravděpodobně věděla. Netušil jsem co si myslet a občas jsem se ztrácel a zapomínal někde mezi realitou a představivosti. Někde mezi minulostí a vzpomínky, mezi touhou a mezi pocity... Byl jsem zmatený, ale to by možná nebyl až takový problém. Proč jsem se o Eli vůbec tolik zajímal? Litoval jsem ji? Nebo v tom bylo něco víc? Cítil jsem její pohled na svých zádech, sledoval oblohu která se sem tam rozsvítila a poté poslouchal hromy, které se ozývaly někde v dálce. Opět potáhnu z cigarety, zrovna v momentu, když mi po zádech přejedou dívčí prsty. Trochu se ošiji, ale nijak výrazně.
„Kdo ví, ale svoje zjizvené tělo bych zrovna dvakrát vystavovat nechtěl,“ zasměji se v odpověď, možná spíše aby v místnosti nebylo ticho. Nijak cílené to nebylo, jenom jsem byl občas klidnější, když jsem slyšel něčí hlas a ten její mě dokázal uklidnit více než kdy jiný. Cigaretu nakonec tipnu o parapet a okno za sebou zavřu. Potom se pomalu obrátím na Elie a už jenom ten pohled mě donutí se lehce pousmát. Vlasy měla mírně rozcuchané od ležení a vypadalo to legračně, líbilo se mi to.

Zadívala jsem se přes Erikovo rameno na oblohu, kterou každých pár vteřin ozářily dlouhé blesky. Zvedal se vítr a bouřka se nejspíše blížila k nám. Kupodivu jsem už necítila strach jako předtím, bylo to, jako by mezi mnou a bouřkou byla nějaká bariéra, kterou představoval Erik. Poznamená, že by nechtěl vystavovat své jizvy a tiše se zasměje. Znovu mu položím ruku na záda a lehce si o něj opřu hlavu.
"Nápodobně," zamumlám nakonec. Viděla jsem jeho jizvy, ale i s nimi stále vypadal dokonale. Při vzpomínce na Erika jen v trenkách se začnu červenat a jsem ráda, že ke mně byl stále otočený zády. Ticho prořízne hlasitý hrom, můj první instinkt byl utéct, ale vzpomněla jsem si, na to co říkal Erik. Věřila jsem mu a pokud řekl, že to bude v pořádku, tak to tak opravdu bude. Nic se mi nestane. Přesto jsem pociťovala značný neklid, ale alespoň to nebyl strach. Cuknu sebou, když se objeví obrovský blesk přes celou oblohu ještě blíže k nám, než ty předchozí. I hrom se ozval mnohem rychleji. Přikrčím se a odstoupím od okna o pár kroků dozadu. Erik tipne cigaretu a zavře okno, otočí se a já se na něj vděčně usměji. Pousmál se a zase jsem se cítila o něco klidněji. Bylo zvláštní jak na mě jeho přítomnost působila. Cítila jsem se klidná, v bezpečí, s ním jsem věděla, že stále někoho mám, že nejsem sama. Na tváři se mi objeví široký úsměv a doslova přiskočím k Erikovi. Obejmu ho kolem pasu a zabořím hlavu do jeho hrudníku. Ani jsem nevěděla, proč jsem to tak najednou udělala, měla jsem prostě nutkání se k němu přitulit. Věděla jsem, že nikdy nebudu moct dostatečně vyjádřit co pro mě znamená. Zachránil mě. Jako jedinému mu záleželo na tom, co se mnou bude. Udělala bych pro něj cokoliv a stále by to bylo málo.

Její široký úsměv mě tak nějak potěší, to rozhodně. Když si vzpomenu jak apatická byla na samém začátku, byl jsem opravdu rád za to, že se na mě kdykoli pousmála, dala najevo svůj zájem a komunikovala se mnou. Pomalu udělám jeden krok vpřed, ale v tom mě doslova obejmou dvě ruce, které patřily mé společnosti. Pevně mě objala kolem pasu a zabořila hlavu do mého hrudníku. Tak trochu jsem jenom překvapeně zamrkal a poté se zahleděl na její zrzavé vlasy. Její gesto, mě ale donutí k úsměvu, který ale na mé tváři nevydrží moc dlouho.
Jak dlouho? Jak dlouho asi bude trvat než se z toho vzpamatuje? A dokáže s tím vůbec někdy žít? Co až uznají za vhodné že odsud bude moci odejít? Co až dostane propustku do skutečného života? Co až nastane chvíle, kdy si budeme muset říci... sbohem? Je pravda že jsem jenom starej psychiatr, je pravda že jsem jenom doktor, který by neměl lpět na svých pacientech... je pravda že bych neměl... co je vlastně pravda? Co když se vrátí k normálnímu životu a narazí na špatné lidi? Svět byl plný nadpřirozena... Co když se najde někdo, kdo jí donutí projít si tím vším znovu? Elie byla mladá a krásná dívka, která si v životě nezasloužil zažít tolik špatných věcí... Nevěřil jsem tomu, že by někomu ublížila jenom tak. Všechno její chování muselo být podložené a podle toho co jsem dneska viděl, co jsem dneska prožil znovu a s ní jako ona tehdy... děsila mě představa že by se to mělo opakovat. V tom všem přemýšlení ji položím ruce na ramena a lehce ji od sebe odsunu tak, abych se ji mohl podívat do očí. A také aby se ona podívala do těch mých. Ruce na jejich ramenech však ponechám.
„Elie...“ začnu a na chvíli se úplně odmlčím. Co když si to všechno namlouvám? Co když bude naopak všechno v pořádku? Co když se jenom pletu a bude šťastná? Co když mé obavy byly jenom... Co když to všechno bude v pořádku a jenom si to domýšlím. Možná se odsud dostane a bude moci konečně žít, mít rodinu, přátelé... To co by si normální dívka jako ona zasloužila. Neznal jsem celou její minulost, ale už jenom tyhle úryvky mi připomínaly peklo, které jsem zažil já sám. Ne, tohle nebylo peklo, tohle bylo něco víc... něco mnohem více bolestivého než to, čím jsem si prošel. Ani si nedokážu představit kolik bolesti v sobě nese, nebo možná dokázal a proto jsem se bál více než čehokoli, že se to vrátí. Lidé... lidé dělali špatná rozhodnutí, lidé byli sobečtí a zlý, pro svoje vlastní touhy zničili radost, štěstí a lásku ostatních. Bylo příliš kruté aby si něčím tak těžkým procházela tak mladá dívka. Úplně jsem ztratil hlas, najednou nevěděl co říci a tak jsem si ji za ramena opět přitáhl k sobě a pevně ji objal rukama, které jsem ji položil na záda a tam je nechal.
„...mám tě moc rád,“ šeptnu do ticha a do očí se mi nahrne pár slz, které se mi stejně podaří zahnat. Nakonec se jenom pousměji a zůstanu tiše stát.

Nepohnul se, nejspíš jsem ho překvapila, ale byla jsem ráda, že mě neodstrčil. Proč by taky? Cítila jsem teplo jeho těla a musela se usmát. Znovu jsem cítila ten krásný pocit bezpečí, který jsem měla jenom s ním. Byla jsem šťastná, když jsem ho viděla, jeho úsměv, havraní rozcuchané vlasy, pronikavé oči, které jsem tolik milovala. Skrývaly mnohá tajemství, které jsem chtěla odhalit. Ucítím ruce na ramenou a Erik mě lehce odsune dál od sebe. Chvíli jsem se lekla, že mě odstrčí, ale místo toho se mi zadíval do očí a já do těch jeho. Zvědavě jsem se na něj dívala, měl na tváři zvláštní výraz, který jsem nedovedla nikam zařadit.
"Elie..." vydechne, chtěl ještě něco říct, ale jako by ztratil slova. Nakloním hlavu na stranu a usměji se na něj, srdce mi zběsile bušilo v hrudníku a byla jsem zvědavá, co mi chce říct. Ani nevím, proč jsem tak reagovala, mohlo to být tím jeho výrazem v očích. Většinou působily chladně, nedával moc najevo emoce, ale teď to bylo jinak. Jako by se přestal hlídat a já na chvíli viděla jeho pravé já. Viděla jsem v jeho očích smutek a bolest, ale také nejistotu, nad něčím přemýšlel a sám neznal odpověď. Bylo to, jako by se pral sám se sebou, se svými slovy a nevěděl co říct. Možná jsem si to jen namlouvala, znala jsme ho nějakou tu dobu, ale on byl spíše uzavřený sám do sebe a pro mě stále záhadou. Netušila jsem, co se mu v minulosti stalo, ale rozhodně to nemohlo být nic hezkého. Byl sám, to jsem poznala hned. Znala jsem samotu. Zavaloval se prací, aby měl co dělat, aby na něco nemyslel, aby utekl svým vlastním problémům. Nebyla jsem psycholog ani psychiatr, ale zažila jsem toho hodně, potkala mnoho lidí, bláznů, psychopatů a tak jsem v lidech dokázala alespoň trochu číst. A sledováním a trávením času s Erikem jsem strávila hodně času. Najednou si mě k sobě opět přitáhne a položí mi ruce na záda.
"...mám tě moc rád," zašeptá do ticha. Do očí se mi nahrnuly slzy, ani jsem nevěděla proč, ale nakonec jsem je zahnala a usmála se, i když to nemohl vidět. Moje srdce opět tlouklo jako o závod, měla jsem někoho, komu na mě záleží, kdo mě má rád a já ho také měla ráda. Ne, já ho milovala. Milovala jsem ho za to, co pro mě udělal, že tady byl každý den pro mě, všímal si maličkostí, netlačil na mě, nezlobil se. Znamenal pro mě tolik, jeho přítomnost, jeho slova, jeho pomoc. Nevěděla jsem co říct, jak vyjádřit to, co cítím a proto se rozhodnu mu to ukázat. Ukázala jsem mu svoji obrovskou radost, snad největší, kterou jsem kdy v životě měla. Moji vděčnost za všechno, co pro mě dělal. Ukázala jsem mu, jak můj pocit samoty zmizel, když byl se mnou a nahradil ho pocit bezstarostnosti, bezpečí. Ale to, že jsem ho milovala jsem si nechala pro sebe, odsunula stranou a ukázala mu jen ostatní pocity. Bála jsem se mu to říct, ukázat. Samotnou mě ten cit děsil, byl silnější než všechny ostatní a já ještě pořádně nevěděla, jak se s ním vypořádat. Byla jsem jeho pacientka a dobře jsem si uvědomovala, že to není vhodné. Zruším svou schopnost a zvednu hlavu, abych se na něj mohla podívat.
"Taky tě mám moc ráda."

Nával myšlenek vystřídaly pocity, které mě v jejím objetí zaplavily. Bylo jich mnoho, ale i přesto jsem je dokázal jednotlivě rozlišit. Radost, jedna z emocí která mi tehdy byla tak známá, všem z nich jsem dokonale rozuměl, ale dneska jsem se jich bál. Věděl jsem že pokaždé když mě potká štěstí, končí to špatně a proto jsem se rozhodl pro život v samotě, kde se nikomu nemůže nic stát. Pro život, kde můžu k újmě přijít jedině já. A i tahle újma byla nic, nic co bych nedokázal zvládnout. V tom všem vnitřním zmatku jsem byl rád za všechny ty pocity, které ke mě chovala, ale popravdě jsem se toho bál. Radost, vděk, pocit bezpečí a bezstarostnost... Byly to krásné pocity a já byl rád že jsem jí z toho všeho mohl pomoci, že se mohla po dlouhé době cítit lépe, ale zároveň tu byl strach, který mě obklopoval. Strach z toho že moje emoce přerostou v něco víc a já se v nich utopím. Nejsem někdo, kdo by mohl druhým poskytnout šťastný život. Ano, pomáhal jsem lidem, zasvětil jsem se do tohoto systému, který se snažil pomoci těm, kteří to sami nedokáží. Ale ironie toho všeho byla taková, že jsem tím utíkal sám od svých problémů. Svou minulost jsem usekl v jisté kapitole a nehodlal jsem se k ní vracet, skončil jsem tam a začal novou. Novou kapitolu, která se bude stále opakovat a nikdy neskončí... tak mi to vyhovovalo.
Držel jsem ji ve svém objetí nějakou chvíli, než jsem se ji rozhodl pustit a s krátkým úsměvem ji dám pusu na čelo. Bylo mi dobře, bylo mi po dlouhé době opravdu dobře a kdybych nebyl takový suchar, rozhodně bych jí řekl že je to způsobeno její přítomností, ale neuměl jsem to, nebo jsem spíše nechtěl.
"Nemáš hlad? Uvařil bych něco k jídlu, já hladový docela jsem," dodám a potom se pomalu rozejdu k plotně, kde se zastavím a vytáhnu z kredence pár potravin, které bych mohl využít. Měl jsem chuť na něco slaného, mohl bych udělat těstoviny se sýrovou omáčkou, nebo pečené brambory se sýrovou polevou, hmm. Nakonec se natáhnu i k poličce pro hrnky, které položím na desku. Přece jenom bylo docela chladno a čaj bych si dal.

Stále si mě držel u sebe, neprotestovala jsem a užívala jsem si ty krásné pocity, které jsem mu před chvílí ukázala. Bylo mi s ním opravdu dobře a byla jsem ráda, že můžu zůstat u něj v pokoji, i když okolnosti které k tomu vedly nebyly zase tak dobré. Bála jsem se o něj, doufala jsem, že bude v pořádku a že se nezapletl do něčeho nebezpečného. A taky jsem doufala, že nebudu přítěž. Byl mnohem silnější než já a ještě mě musí chránit. Pustí mě, zvědavě se na něj zadívám a jakmile mi dá pusu na čelo, lehce zčervenám. Odvrátím pohled stranou a zadívám se na dřevěnou podlahu.
"Trošku, chceš nějak pomoct?" odpovím a zvednu pohled od země. Stál u plotny a vytahoval jídlo z kredence. Zvědavě se k němu rozejdu a postavím se vedle něj. Prohlédnu si všechny ingredience a usměji se při vzpomínce, jak jsem pomáhala mámě s přípravou jídel. Všimnu si, že Erik vytáhl hrnky a tak se natáhnu pro konvici, do které naliji vodu a dám ji vařit. Nejspíš bude chtít uvařit čaj nebo kafe, bylo celkem chladno a teplý nápoj zněl jako dobrý nápad.
"Co budeš vařit?" zeptám se vesele.