Elissa + Erik

Poslouchala jsem jeho uklidňující hlas, překvapí mě, že by byl kvůli mě ochotný riskovat kariéru, podívám se na něj s vděčným úsměvem.
„Neboj se, nechci aby jsi měl kvůli mě problémy, nikdo by o tom samozřejmě nevěděl a můžeme počkat, nespěchá to,“ řeknu mu s úsměvem. Páni, byl ochotný toho pro mě riskovat tolik… A ještě se strachoval o mě a ne o sebe, nechtěl abych se dostala k nějakému jinému doktorovi.
„Jaké individuum? Nějaký doktor chtěl můj případ? Jestli mi změní doktora, nediv se, že tady druhý den nebudu,“ řeknu naštvaně a více se k němu přitisknu. Nechtěla jsem o něj přijít, po tolika letech, kdy mi nikdo nepomohl, jsem věřila, že on jediný je toho schopný. Byl to můj bláznivý doktor a já se ho nehodlala vzdát. To bych raději někomu utrhla hlavu, naporcovala ho a… Zarazím se nad mými myšlenkami, nebyla jsem si jistá, jestli jsou opravdu moje, nebo se na povrch dostávala Kitsune. Zavrtím hlavu a sevřu Erikův rukáv. Snažila jsem se přijít na jiné myšlenky, proto se nadechnu jeho vůně a zaposlouchám se do okolních zvuků. Slabě jsem slyšela dokonce tlukot jeho srdce. Usměji se a opět se uklidním. Proč jsem najednou byla na něm tak závislá? Nebo nebyla? Nevyznala jsem se ve svých vlastních pocitech. Tiše si povzdechnu a položím si hlavu Erikovi do klína. Byla jsem si vědoma, že ho využívám trochu jako polštář, ale co, snad mu to nevadí. Pořád jsem nechtěla, aby odešel a tak jsem se snažila vymyslet nějaké téma, aby zůstal. Marně. Najednou mi ale řekne o barvách a já se na něj zeširoka usměji.
„To zní opravdu skvěle, ta bílá barva jé vážně pitomá!“ řeknu vesele a podívám se na stěny okolo nás, už jsme si představovala, jak bych je mohla vymalovat, potom se ale zarazím.
„Nebudeš mít kvůli tomu problém?“ zeptám se ho starostlivě a otočím se na jeho klíně tak, abych mu viděla do obličeje.

Nechal jsem oči zavřené a poslouchal všechno kolo, včetně mé drahé pacientky, která se uvelebila na mém klíně. Vůbec mi to nevadilo, spíše jsem se nad tím musel pousmát, bylo to na dobré cestě. Zamkl jsem nás tady, takže jsem se nemusel bát toho, že by někdo přišel a viděl něco, co by asi moc dobrý dojem nedělalo, ale komu na tom záleželo? Potřeboval jsem si s Eliss a jejím Alter Egem vybudovat důvěrný vztah, protože kdybych ji byl pořád cizí jako většina, nepomohl bych ji. Nevím proč většina doktorů zakládá léčby na banalitách, nedokázal jsem to pochopit. Vždyť bylo zřejmé že čím blíže budete k pacientům, tím více ji dokážete pomoci. I když je pravda že ne vždy tohle pravidlo platilo, také záleželo na lidech a na jejich schopnostech. Navíc, když jsem takhle trávil s Eliss čas, vůbec mi nepřišlo že by byla šílená. Ale v hloubi myšlenek jsem si stále uchoval tu situaci s propiskou. Přece jenom jsem byl doktor a psychiatr, které z celého srdce nenáviděla. Nechce abych kvůli ní měl problémy, proto se nemám bát o tom že by se to někdo dozvěděl. A potom se mě zeptala na ono „individuum.“
„Ten který se tam mihl venku, nelíbilo se mu že jsem tě vzal na dvůr mezi ostatní,“ odpovím a stále si pohrávám s pramínkem jejich vlasů. Bylo tu ticho, jenom naše hlasy se sem tam rozlehly místností, jinak šel sem tam slyšet jenom tichý zpěv ptáků z nádvoří.
„Chtěl tvůj případ hodně dlouho, jenže jsem byl v přesvědčování schopnější než on a proto jsi připadla jako pacientka mě, od té doby mě za to šíleně nenávidí a snaží se mě podkopávat kde to jenom jde,“ vysvětlím a na chvíli otevřu oči, abych si mohl Eli prohlédnout. Důrazněji sevřela můj rukáv a já to zaregistroval.
„Špatné myšlenky?“ zeptám se a vystřídám pramínek vlasů za druhý a začnu ho mnout mezi prsty, uklidňovalo mě to. Nakonec se dostane až k mému nápadu s barvy a já se pousmál, když jsem si všiml jejího nadšení a ještě spokojeněji jsem se usmál, když souhlasila že bílá barva je spíše na škodu jak k užitku.
„Jsem tvůj psychiatr, když napíšu že to pomůže k tvému psychickému stavu, což je více než možné, nic z toho mít nebudu,“ odpovím jistě na její starostlivou otázku a podívám se opět do okna, ale jen na chvíli, než svůj pohled zase upřu na bílou stěnu, kde se rýsovala bílá lištička. Byla nádherná.

Hrál si s pramínkem mých vlasů a vypadal tak klidně a možná i spokojeně. Udělalo mi to obrovskou radost. Usměji se na něj a sleduji ho, zkoumala jsem jeho obličej, každý jeho rys a vrývala jsem si tenhle moment do paměti. Byla jsem spokojená a nechtěla jsem to zapomenout. Spokojeně vydechnu, bylo to zvláštní, oba jsme bedlivě pozorovali reakce toho druhého, Erikovi neunikl jediný detail i to, jak jsem sevřela jeho rukáv, hned věděl, že myslím na něco špatného. Přikývnu, ale usměji se na něj, už to bylo v pořádku, ty myšlenky jsem zahnala. Možná Kitsune zvládnu, on mi hodně pomáhala a vždy, když jsem si na něj vzpomněla, tak mě to uklidnilo. Nakonec mě ujistí, že problém mít nebude, pokud řekne, že je to pro mé dobro. Usměji se a sleduji ho. Chvíli se díval ven z okna a poté zase na bílou lišku.
„Líbí se ti?“ zeptám se s úsměvem a potom dostanu nápad. Přetočím se na břicho a slezu z jeho klína. Zavřu oči a začnu se soustředit, hned na to ucítím, jak se mé tělo zmenšilo a když jsem opět otevřela oči, všechno bylo mnohem větší. Byla jsem teď ve své liščí podobě. Skočím Erikovi na klín a schoulím se do klubíčka. Teď jsem mohla celá ležet na jeho klíně a vešla jsem se tam. Tiše zamručím a zavrtím huňatým, bílým ocasem. Zvednu hlavu a zadívám se na něj, pokusím se usmát, ale muselo to vypadat legračně, když jsem na něj vycenila mé ostré zoubky. Tiše zakňučím a lehce mu šťouchnu čumákem do ruky, aby mě pohladil a přitulím se blíž k němu.

Nakonec mlčela a neřekla vůbec nic. Nevadilo mi to, občas slova nebyla potřeba, ale to už mám pocit jsem dneska vzpomínal několikrát. Sledoval jsem jak venku modrá obloha nese několik bílých mraků do dálky. Slunce skrze okno prosvítalo do místnosti a hřálo mi na nohy. Eliss vypadala spokojeně, těšilo mě to. Zapřemýšlel jsem nad tím, jestli bych ji řekl o tom že jsem měnič, přece jenom možná by to bylo lepší kdyby to věděla a nebo… nebyl jsem si jistý jak by to vzala, nechám tomu čas a uvidím.Bylo zvláštní vědět, že zrovna ona je jako já, nebo spíše já jako ona? A vlastně že téhle dívce bylo devatenáct? Řekli by jste to do ni? Vypadala tak mlaďučce. Zeptá se mě po chvíli, zda-li se mi ta liška líbí a já jenom přikývnu a pousměji se. Opravdu se mi líbila, byla nádherná. Trochu jsem se poholdně usadil, jenže to se má společnice zvedla, postavila se a než jsem se nadál v místnosti se objevilo ostré bílé světlo a v tu ránu přede mnou už nestála Eliss, ale drobná, bílá liška, která na mě upírala své oči. I v téhle podob bylo každé jiné a já jenom s úžasem hleděl před sebe. Ne nadlouho, protože se během okamžiku uvelebila na mém klínu. Chvíli jsem ještě překvapeně koukal na bílou lištičku, byla… čistě bílá? Neříkej mi že by…
„Albinism?“ zeptám se a ucítím jak pohodila ocasem a drbla mě do ruky abych ji pohladil a proto jsem prsty po chviličce rozmýšlení zabořil do její srsti. Byla tak heboučká a jemná, že jsem měl tendenci do ní zabořit hlavu. Byla tohle náhoda nebo jak se tomu říká… osud? Slunce příjemně hřálo na mé nohy a teď už i na bílou lištičku na mém klínu. Nebyl problém, protože se tam celá vešla a mě to přišlo roztomilé. Byla nádherná, doslova nádherná. Pokusila se usmát a já se u toho pohledu dobře bavil.
„Jsi nádherná u v liščí podobě,“ podotknu a pousměji se.

Začne mě hladit a zeptá se, jestli je moje zbarvení způsobeno albinismem. Zarazím se a zkoumavě se na něj podívám. To mě nikdy nenapadlo. Vždycky jsem si říkala, že můj patron je arktická liška, ale… Vysvětlovalo by to zbarvení lišky a ne ostatních zvířat. Přikývnu a více se natisknu na jeho ruku, Bylo to příjemné. Řekne mi, že jsem nádherná a já v tu chvíli byla ráda, že nemůže vidět, že se červenám. Stydlivě sklopím hlavu a zabořím ji de jeho břicha, jako bych se chtěla schovat. V téhle formě jsem nemohla komunikovat ale stále jsem měla svoji schopnost. V duchu se usměji a rozhodnu se mu konečně ukázat, jak jsem vděčná. Zhluboka se nadechnu a pokusím se si alespoň trochu uspořádat vzpomínky a pocity. Jako první mu ukáži vzpomínku, kdy jsem byla v jiných ústavech, cítila jsem se plná zoufalství, smutku, strachu, nepochopená. Poté mu ukáži, jak jsem tady v Antagoře. Necítila jsem už vůbec nic, byla jsem prázdná, bez života, neměla jsem chuť dělat vůbec nic. Neměla jsem ani vůli zabít se. Pak ale přišel on a všechno se začalo zlepšovat. Ukážu mu svou radost, chuť do života a můj obrovský vděk, který jsem k němu cítila. V mých očích mi zachránil život a já byla teď ochotná udělat cokoliv, abych mu to vrátila. Zachránil mě a já nedokázala slovy vyjádřit, jak moc si toho vážím, tohle ale bylo jiné, cítil, to, co já. Trošku uklidním své emoce a jako poslední mu ukážu svůj strach ze sebe sama, ale taky z toho, že mu ublížím. Nejvíce mě ale děsilo, že odejde. Jen z té myšlenky samotné jsem se cítila mizerně a zoufale. Nechtěla jsem, ať odejde, nevím co bych potom dělala. Přestanu používat svou schopnost a chvilku jen tak sedím a dívám se ven z okna, než se otočím na Erika a přitulím se k němu. Dávala jsem mu čas na to, aby se z toho vzpamatoval a doufala jsem, že jsem to s tou záplavou pocitů nepřehnala…

Na mou otázku nad albinismem po chvilce přikývla. Bylo to zvláštní, vím že ve zvířecí podobě je ta komunikace trochu horší, ale stále byla rozumově člověkem a tak si myslím že to nebyl problém. Sledoval jsem okolí z okna, ale nakonec jsem upřel svou podobnost na lištičku v mém klínu. Ta srst byla vskutku úžasná a ono zbarvení těch očí, fungovalo tak magicky. Pousměji se a trochu uvolním byla to krásná chvíle. Zabořila hlavu více do mého břicha a přitulila se ke mě a já ji rázněji prohrábl srst a nakonec jsem ji párkrát podrbal za ušima. Držel jsem její nádhernou srst a náhle ucítil ten nával myšlenek, pocitů a místnost před mýma očima se změnila a já seděl úplně někde jinde. Hádal jsem že to bylo způsobeno její schopností. Seděl jsem na studené zemi, cítil jsem jak mi zima od podlahy stoupá přes ruce až do celého těla. Třásl jsem se zimou a pln zoufalství jsem sledoval doktora, který ke mě promlouval. Ptal se mě na nejrůznější otázky, ale já mu nedokázal nic říci, sotva jsem vnímal realitu a místnost, ve které jsem byl skoro jakoby sám, i když stál přede mnou on. Držel si značný odstup a i přesto že jsem mu nevěnoval ani kousek pozornosti mluvil a mluvil a mluvil. Měl jsem strach, strach z toho všeho, co se okolo mě odehrávalo. Cítil jsem ve vzduchu plíseň od prosáklých mokrých stěn. Smrad nemocniční dezinfekce byl všude okolo mě, nevěděl jsem co mám dělat. Jakýkoli pohyb který jsem udělal naznačoval nepřátelství vůči všem a proto jsem pln strachu seděl skrčený v rohu místnosti a nic neříkal. Cítil jsem to obrovské nepochopení a tu zoufalost, která ze mě sršela pokaždé když jsem otevřel rozechvělé rty a chtěl se ohradit vůči tomu co řekl. Ale přesto mé rty stále zůstávaly uzamčené a nevyšla z nich ani hláska. A potom tma.
Ocitl jsem se v před branou Antagorské léčebny, netrvalo to dlouho a ukázali mi nový pokoj, jenže mi to bylo jedno. Všechno postrádalo jakýkoli smysl. necítil jsem ani radost, ani útěchu z toho, když mě hodili na samotku. Necítil jsem vůbec nic, nekladl žádný odpor, nechal jsem se bezcílně táhnout dlouhou bílou chodbou. Pamatuji si že jedna zářivka nad mou hlavou poblikávala prudkým ostrým světlem, byla mnohem ostřejší než všechna světla co jsem si pamatoval. Cítil jsem tvrdý dopad na rozvrzanou postel, ale bylo mi to jedno. Nepokoušel jsem se z toho dostat, nemělo smysl se pokoušet o cokoli. Plynuly dny, týdny, měsíce a nic z toho se neměnilo. Monotónnost mě doprovázela po celé dny. Už mi ani nepřipadalo divné že se mnou zacházejí jako se zvěří, vrahem a to že se má lidská stránka vytratila někam do pozadí, nikoho nezajímalo. A nikdo se nezajímal. Ani touha zemřít nebyla dostatečně silná abych se o to pokoušel.
A opět tma, probudil jsem se a ráno bylo vše stejné, žádný důvod ke změně, vůbec nic. Do doby než se rozevřely dveře a v nich jsem stál já? Hleděl jsem na sebe s prázdnýma očima, nepoznával jsem toho člověka, přestože vypadal stejně jako já. Bylo jedno co mi říká, jedno kolika otázky mě bude zahrnovat, ale je to jenom doktor stejný jako všichni ostatní. Jenže mýlil jsem se. A během jednoho dne se události vyvinuly naprosto jinak. Pamatuji si, že jsem se ho pokusil zabít, ale on mě za to neodsoudil a bavil se se mnou dál i přesto že jsem mu toho příliš nenapovídal. On mě neodsuzoval, on vypadal že mě chápe… Netušil jsem co to znamená, ale nějakým způsobem mě to vnitřně uklidňovalo a já po tolika letech konečně něco pocítil. Něco jiného než zoufalost, že by naději? A potom se ty pocity jenom přidávaly a já se cítil lépe než kdy jindy, lépe než za celou tu dobu. A poslední co jsem slyšel byla melodie klavíru, která se mi tak líbila.
A poté strach, teď už se obraz před mýma očima vrátil do normálu a já opět seděl s lištičkou na klínu, ale přesto jsem věděl že ty pocity stále nejsou mé. Cítil jsem to všechno a i tu úzkost ze sebe samotného. A potom všechny tyhle pocity začaly ustávat. Byl jsem z toho vykolejený.Hleděl jsem trochu zmateně na okno, kterým prosvítaly sluneční paprsky. Nevěděl jsem co říci, co jí na všechny ty doznívající pocity mám vlastně povědět. Mnoho pocitů mi bylo povědomích, ale celá ta její situace, chápal jsem jak se musela cítit a i když to znělo zvláštně, byl jsem vděčný že jsem to málo mohl prožít jejíma očima. Věděl jsem že mi tohle pomůže ještě o něco blíže porozumět ji úplně. Nadechnu se, že něco řeknu, ale místo toho všechen vzduch vydechnu a pocítím silné nutkání si zapálit abych se uklidnil a všechno si to uspořádal.

Vypadalo to, že něco řekne, ale místo toho zase vydechne veškerý vzduch. Stále se díval před sebe a stejně jako já se vyrovnával s tím návalem pocitů. Jenže on to měl horší, ty pocity byly moje, byla jsem na ně zvyklá, prožila jsem si je, ale on viděl zcela cizí pocity, které mu někdo dal do hlavy společně se vzpomínkami. Doufala jsem, že jsem mu tím nějak neublížila, ale byla jsem ráda, že jsem mu to ukázala. Možná to pomůže nám oběma. Cítila jsem se trochu lépe i když pro mě nebylo příjemné vzpomínat na dobu, kterou jsem strávila v psychiatrických léčebnách, už jsem se nikdy nechtěla cítit jako tehdy. Tak prázdná… Tehdy mi to bylo jedno, ale teď mě to děsilo. Byl to hrozný pocit a ještě horší bylo, že jsem si to neuvědomovala. Tiše si povzdechnu a posadím se na Erikově klíně. Opřu se přední tlapky a jeho hrudník a natáhnu hlavu k jeho obličeji. Přitulím se k němu a tiše zakňučím. Začínalo mě znervózňovat, že stále nic neříká a bála jsem se, jestli je v pořádku. Zavřu oči a přeměním se zpátky do lidské podoby. Stále jsem seděla na jeho klíně čelem k němu starostlivě jsem se na něj dívala. Nakloním hlavu na stranu a dlaně mu položím na tváře.
„Eriku, jsi v pořádku?“ zeptám se ho starostlivě a pohladím ho po tváři. Bála jsem se, že jsem něco udělala špatně, nikdy jsem nikomu tolik vzpomínek neukázala a už vůbec ne tolik emocí. Doufala jsem, že má schopnost nemá vedlejší účinky. Opět tiše zakňučím a stále ho bedlivě pozoruji. Doufala jsem, že se z toho brzy vzpamatuje a tiše jsem si slíbila, že už to raději nikdy nebudu dělat, nebo alespoň v mnohem menší míře.

Přemýšlel jsem nad vším co mi ukázala. Bylo toho tolik, že mi chvíli trvalo než jsem si uvědomil jaké pocity jsou vlastně moje. Stále jsem měl ten nepřítomný výraz v obličeji, že jsem musel zavřít oči a opět se zhluboka nadechnout. Cítil jsem jak se na mém klíně posadila a poté jsem ucítil její hebkou srst na své tváři. Podařilo se mi uklidnit a pomalu jsem řadil myšlenky, pocity a vzpomínky tak jak by nejspíše měli být. A potom liška na mém klíně ztěžkne a já zaslechnu její hlas a ucítím dotek hřejivých rukou na svých lících. Donutí mě to otevřít oči a podívat se na společnici. Měla obličej kousek od toho mého a studovala můj výraz v obličeji, vypadala starostlivě a nechápavě zároveň. Ani se nepohnu, jenom zamrkám a začnu studovat její nádherné oči zblízka. Bylo úchvatné, vidět je tak blízko… Cítil jsem na své tváři její dech a konečně jsem se vzpamatoval z návalu těch všech emocí.
„Promiň, jsem v pořádku,“ odpovím a potom se pousměji. „Měla jsi to… těžké,“ hlesnu a stále upírám pohled do jejich očí, neoddaloval jsem se a ani nijak neprotestoval, Kdo ví jestli jsem ještě stále nebyl trochu omámený tím přívalem emocí a myšlenek. Ale bylo to zvláštní, tak či onak…Jenom ji budu muset říci že když mi bude chtít ukázat větší příval myšlenek, bude lepší když mi to první sdělí, jenže jsem chápal že v liščí podobě to nešlo a proto jsem se nezlobil. Jenom jsem lehce zatřepal hlavou a zamaskoval zbytek pod úsměv, ale už jsem byl v pohodě. Už jsem vnímal a už jsem věděl které z emocí jsou moje a které její, což bylo důležité.

Konečně mě začal vnímat, oddechnu si a uleví se mi. Řekne mi, že jsem to měla těžké a omluví se.
„Neomlouvej se, za to můžu já, neměla jsem ti toho ukazovat tolik a… Jsem ti za všechno moc vděčná a chtěla jsem ti ukázat, co to pro mě znamená, zachránil jsi mě,“ řeknu mu s úsměvem. Zadívám se do jeho nádherných jantarových očí a na chvíli se v nich ztratím, takhle zblízka vypadal kouzelně. Až teď si uvědomím, že mu stále sedím na klíně a máme obličeje blízko sebe, možná až moc blízko. Ucítím, jak se mi horká krev nahnala do tváří, ale neoddálím se. Jedna má část chtěla utéct a schovat se, druhá si užívala tu blízkost. Na tváři měl krásný úsměv a já se na něj nemohla vynadívat. Jelikož nezačat protestovat, ani mě neodstrčil, usoudím, že mu to nejspíš nevadí. Také se na něj usměji a jednou rukou ho pohladím po tváři, zatímco druhou si pohodlně položím na jeho rameno. Doufala jsem, že nejsem moc těžká, když na něm sedím plnou váhou, když jsem byla liška, nevadilo to, ale teď… To by mi ale určitě řekl.
„Slibuji, že už to neudělám, tedy, nejspíš ano, ale v menší míře a zkusím tě varovat, dobře?“ řeknu omluvně, ale nakonec se lehce pousměji. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím více jsem litovala, že jsem ho nevarovala, přece jen jsem mu najednou dala do hlavy tolik vzpomínek a emocí, já bych se z toho nejspíše zbláznila, nebo bych se prohodila s Kitsune. Nedokázala bych roztřídit své emoce od těch jiných a byla bych hodně zmatená, to se muselo stát i jemu. Skousnu si ret a sklopím pohled dolů. Ruce nechám spadnout do klína a povzdechnu si.
„Promiň, až teď mi došlo, co jsem ti musela způsobit,“ zašeptám potichu a zapřu se rukama o postel, abych z něj mohla slézt.

Hlesla abych se neomlouval, že takový nával emocí mi neměla ukazovat, ale na druhou stranu musela. Chtěla mi ukázat jak je mi vděčná a já, nemusel nic říkat. Cítil jsem to tak jako ona, takže jsem se na nic nepotřeboval ptát. Dívala se mi do očí a já se díval do těch jejích, sledoval jsem je byly nádherné. Prohlédl jsem si i její plné rty, které se pyšnily svou plností a povšiml si jak se ji zbarvily tváře dorůžova. Řekla že jsem ji zachránil a já se zamyslel. Chtěl jsem ji opravdu pomoci a už jenom tohle byl úspěch, ale neradoval jsem se předčasně. Cesta před námi byla ještě hádám dlouhá a kdo ví jak se události nakonec vyvrbí. Natáhla ruku a pohladila mě po tváři, já tu svou položil na ruku, kterou držela na mé tváři.
„Vážím si tvé vděčnosti, opravdu,“ pousměji se povzbudivě a když hlesne že už to neudělá v tak velké míře a oznámí mi že mě příště varuje, přikývnu. Počkám než ze mě sleze a potom si ji prohlédnu a nakonec hrábnu opět do kapsy abych si zapálil. Vstanu z postele a u okna si zapálím a potáhnu. Ještě bych měl sepsat něco do jejího spisu, ale to si nechám navečer. Nakonec se k ní opět otočím.
„Ne to je dobrý, jenom mě málokdy co rozhodí, nejsem na to zvyklý proto mi chvíli trvalo, než jsem si to všechno srovnal v hlavě, nezlobím se a nevadí mi to,“ odpovím upřímně a popojdu k ní. Položím ji ruku na hlavu a s úšklebkem a cigaretou v puse ji rozcuchám vlasy na hlavě.

Posadím se na postel a zvednu hlavu zrovna když si Erik zapálí cigaretu. Za chvíli jsem slabě cítila zápach cigaretového kouře. Usměji se, ze začátku mi vadil, ale teď už ne, patřilo to k Erikovi. Řekne mi, že se váží mého vděku, usměji se na něj a přikývnu, i když mě neviděl, jelikož ke mně stál zády. Potom mě uklidní svými slovy, že mu to nevadilo, že si jen musel uspořádat pocity a myšlenky. Usměji se a zlepší se mi nálada.
„To jsem ráda, že se nezlobíš, chvilku jsem se bála, že jsem to pokazila,“ řeknu mu s úsměvem a natáhnu se na posteli, byla jsem už celkem unavená. V hlavě se mi rozezní melodie, kterou hrál Erik na klavír a usměji se. Začnu si ji potichu pobrukovat a spokojeně zavřu oči.
„Co budeme dělat zítra?“ zeptám se ho potichu a otevřu jedno oko, abych na něj viděla. Dneska říkal, že by si chtěl promluvit s Kitsune, byla jsem z toho nervózní a chtěla jsem to mít už za sebou. Taky jsem byla zvědavá, jak na něj bude reagovat. Bude to totiž poprvé, co se s ní pokusím prohodit vědomě. Potichu si povzdechnu a převalím se na bok, abych na Erika lépe viděla. Opět na něj upřu svůj pohled a trpělivě čekám na jeho odpověď.

Je ráda že se nezlobím a já byl rád že vím co od ni mohu očekávat kdyby se na mě Kitsune pokusila zaútočit. Ohlédnu se z okna a zaslechnu tiché zavrzání postele, hádám že se natáhla, nedivil jsem se jí, dneska jsme toho udělali opravdu hodně a já bych se ani nedivil tomu kdyby byla unavená. Přesto jsem se však neotáčel a spíše se díval z okna. Vlastně jsem se ji ani nezeptal, jestli ji zápach z cigaret nevadí.
„Vadí ti když … si zapálím? Uvědomil jsem si, že jsem se tě na souhlas nijak neptal,“ dodám po chvilce a zapřemýšlím nad tím, co budeme dělat zítra. Moje nabídka s Kitsune pořád platila, potřeboval jsem zjistit jak bude reagovat a celkově bychom se někam mohli pohnout. Uvidíme jaké to bude, můžu jenom hádat. Buď se mě pokusí znovu zabít, nebo to bude jiné, ale to nikdo z nás nevěděl. V jistých chvílích jsem byl za svou schopnost předvídání pohybů opravdu rád, jinak by mě to už kolikrát stálo život.
„Jak jsem říkal, zítra se budeme soustředit na Kitsune, budu doufat ve tvou spolupráci, i když věřím že se ti do toho zrovna dvakrát nechce,“ odpovím na její otázku a vyfouknu kouř, potom se otočím čelem k ní. Ležela na posteli a dívala se na mě, natáhla a opřená na bok. Zatímco já se opřel o parapet na okně.
„Je něco co by sis ráda dala na večeři?“ zeptám se a ohlédnu se na dveře, slyšel jsem jak někdo na chodbě prošel dál, ale nezastavoval se. Nejspíše někdo z doktorů nebo sestřiček, to mě ale nějak nezajímalo.

Usměji se, když se mě zeptá na svolení, bylo to zvláštní, většina se mě na takové věci neptala, ale Erik nebyl většina.
„Ze začátku mi to trochu vadilo, ale teď už ne, utlumí to všechny ty pachy které vnímám a cítím jen ten kouř, někdy je to… Příhodné, navíc to k tobě patří,“ řeknu s úsměvem. Potvrdí mi moji domněnku, tiše si povzdechnu a přikývnu.
„Moc se mi do toho nechce, ale vím, že je to nutné, nevím jak zareaguje ani to, jestli se s ní budu moct prohodit. Většinou se to stává bez mého vědomí,“ řeknu mu. Opravdu jsem doufala, že bude v pořádku. Trošku mě uklidnilo, že už ví, co dokážu, ale netušila jsem, do jaké míry se bude moct ubránit. Zaslechnu kroky na chodbě a ohlédnu se tam, osoba ale jenom projde dál do budovy a u mých dveří ani nezpomalí.
„Nemám hlad, ta rýže s kuřetem mi stačila, jsem jen trochu unavená,“ řeknu a přitáhnu si blíž polštář a peřinu, kterou mi dneska Erik dal. Usměji se a zachumlám se do ní. Byla teplá a měkoučká. Spokojeně vydechnu a s úsměvem se podívám na Erika.
„Ještě jednou ti za dnešek děkuji,“ řeknu a sleduji obláčky kouře, které stoupaly od jeho cigarety. Zívnu si a zavřu oči, opravdu jsem byla unavená.

„Jsem rád že to tak bereš,“ odpovím a potom se otočím k oknu, ale hned na to na Eliss, která byla unavená. Poděkovala mi za dnešek a obeznámila mě s tím že z toho zítřka nadšená není, ale ví že je to nutné, to mě potěšilo ještě více. Přistoupím k ní a pohladím ji po vlasech a potom se odeberu ke dveřím.
„Tak se prospí, půjdu sepsat pár věcí,“ dodám a nakonec sáhnu na kliku ode dveří, potom se ale ještě zastavím a otočím se na ni.
„Uvidíme se tedy zítra,“ podotknu a potom vytáhnu z kapsy klíče a odemknu dveře. Nakonec odejdu z místnosti a zavřu za sebou, bohužel musím i zamknout. Potom se pomalu vydám dlouhou chodbou směrem do pokoje, bohužel cestou narazím na to individuum na které jsem narazit nepotřeboval. Se syčením mě zastavil, i když jsem kolem něj chtěl projít bezeslovně. Bohužel se nepovedlo a tak se do mě pustil, jenže já ho neposlouchal, byl jsem myšlenkami trochu někde jindy a když mě to přestalo bavit, odstrčil jsem o na stranu a prostě se rozešel dál i skrze jeho nadávky.
„Prostě, zacláníš,“ syknu a vylezu schody nahoru do svého pokoje. Kde si sednu ke stolu, nasadím si brýle a se světlem z lampy začnu sepisovat informace do složky od Eliss. Když mám své sepsáno, pustím se do dělání oběda a na snídani zvolím něco lehkého jako medové kolečka s mlékem. Potom se opět vrátím k sepisování a nezapomenu založit nový lístek s předepsanými léky na zadní stranu místo toho starého.

Se zavřenýma očima jsem poslouchala, jak Erik odchází a zamkne za sebou dveře. Povzdechnu si a přetočím se na druhý bok. Už jsem skoro spala, když zaslechnu odemykání dveří. Otočím se a podívám se na dveře.
„Zapomněl sis ně-“ nedořeknu, když ve dveřích uvidím jiného doktora. Posadím se na posteli a pozorně ho sleduji.
„Elisso, rád tě zase vidím,“ řekne mile, ale cítila jsem z něj něco… špatného. Obezřetně se na něj podívám, nevěděla jsem co říct a ani jsem s ním mluvit nechtěla.
„Jen jsem si s tebou přišel popovídat, hodně se zajímám o tvůj případ a myslím si, že ti můžu pomoci. Nejsem nadšený z toho, že tě má v péči Dr. Law, jeho metody jsou… Neúčinné, dle mého názoru. Bylo by pro tebe lepší, kdyby jsi byla v mé péči,“ řekne mi s úsměvem. Zamračím se a probodnu ho pohledem.
„Ne, Erik je skvělý doktor, nechci do píče nikoho jiného,“ vyprsknu, trhne sebou a obezřetně se na mě podívá.
„Obávám se, že to nebude možné, nemůžu někoho jako je on nechat pracovat v Antagorské léčebně, přinese nám to jen špatnou pověst,“ řekne mi a já zavrčím. Chce mi vzít Erika! Vyhodit ho a ublížit mu! Co potom budu dělat? Nemůžu to nechat jen tak, musím něco udělat! Moje tělo se začne třást a nenávistně na toho doktora zavrčím. Ustoupí dozadu a vytáhne z kapsy injekční stříkačku. Okamžitě mě polije studený pot a couvnu dozadu.
„Ne, prosím ne,“ zakňučím a namáčknu se na zeď, pořád jsem se třásla.
„Tohle ti pomůže, nechci ti ublížit,“ řekne mi a sebevědomě se rozejde ke mně.
„Tak to si myslíš jen ty, doktůrku! Myslíš, že tě nechám na sebe sáhnout?!“ zařvu a spokojeně sleduji jeho překvapený výraz. Vyskočím na nohy a s vrčením se k němu pomalu rozejdu. Bál se mě, to se mi líbilo. Začnu se hlasitě smát a na tváři se mi objeví šílený úsměv. Pokusí se mi dát injekci, ale chytím jeho ruku zkroutím mu ji. Injekce dopadne na zem a já chytím jeho ruku do obou mých. Bouchnu s ní o mé koleno a potěší mě ten křupající zvuk kostí a doktorův výkřik plný bolesti. Držel se za ruku a chtěl utéct, vyběhne ze dveří, ale byla jsem hned za ním. Shodím ho na zem a se smíchem ho praštím do obličeje.
„Tohle jsi nečekal, co?!“ zařvu na něj a znovu se začnu smát, poté ho znovu udeřím do obličeje a sadisticky se usměji, když uslyším zapraskání. Pro jednou trpěl on a ne Elissa, líbilo se mi to, jenže tohle bylo málo za to, co ji dělali! Přiložím ruce na jeho krk a se smíchem ho začnu škrtit, zmítal se pode mnou a snažil se mi dát ruce pryč, ale marně.

Psal jsem a psal, potom jsem se natáhl na postel a zavřel oči. Pokoušel jsem se usnout, ale nedařilo se mi to a s divným pocitem jsem se díval na bílý strop. Hmh, bílá… V tomhle pokoji jsem moc času netrávil, proto jsem ani neuvažoval nad tím, že bych to tu měnil, zdržoval jsem se tu zejména jenom na noc, jinak ne. Ale teď to bylo zvláštní, když jsme se zrovna dneska bavili o tom že bílá barva moc dobře neuklidňuje.Opět zavřu oči a znovu mnou projede ten nepříjemný pocit. Nevím co to mělo znamenat, ale nelíbilo se mi to. Musel jsem jít zkontrolovat Elissu. Zvednu se z postele, hodím na sebe doktorský plášť a potom za sebou zabouchnu dveře. Na chodbě se jako vždy svítilo, bylo to z bezpečnostních důvodů. Rychlejším tempem se rozběhnu po schodech dolů a zamířím si to dlouhou chodbou k Elissinému pokoji. Mou pozornost však upoutají tlumené zvuky opodál a když zaslechnu něčí chraptění, okamžitě se rozběhnu chodbou a když vylezu zpoza rohu, zahlédnu dveře od Elissiného pokoje, které byly rozražené dokořán ale mnohem více upoutá mou pozornost zrzavá dívka, která škrtila doktora na zemi a vypadalo to že si to užívá.
„Kitsune!“ křiknu abych upoutal její pozornost a rozběhnu se za nimi, až teď si všimnu že škrtí to individuum, co ten tu kurva dělá?!

Doktor už ztrácel vědomí z nedostatku kyslíku. Dávala jsem si pozor, abych mu zablokovala hrtan a ne tepny. Většinou když jste někoho škrtili, zemřel kvůli nedostatku kyslíku v mozku. Bylo to rychlejší, než když jsem mu zablokovala dýchání. Ušklíbnu se a ještě více přitlačím na jeho krk.
„Kitsune!“ zakřičí někdo a mě chvilku trvá, než mi dojde, že je to jméno, které mi Elissa dala. Líbilo se mi, ale ne z úst toho zatraceného doktora! Zavrčím na něj a postavím se na nohy. Muž na zemi zachraptí, ale ještě žil, jen byl v bezvědomí a ještě v něm nějakou dobu bude. S úšklebkem se rozejdu naproti Erikovi a sladce se usměji.
„Chceš být další?“ usměji se. Nehorázně mě rozčiloval, staral se do věcí, do kterých mu nic nebylo! Určitě Elisse ublíží, doktorům se nedalo věřit! Teď si získával její důvěru a potom jí určitě ublíží víc než kdo předtím! Zavrčím na něj, chtěl mi Elissu ukrást, ale to nedovolím.
„Tohle si vychutnám, stejně jako zbytek doktorů tady,“ zavrčím a zavřu oči. Věděl o našem tajemství, tak se nemusím držet zpátky. Moje nohy se mi změní na gepardí a na rukou mi vyrostou drápy. Vrhnu se proti němu rychleji, než by dokázal jakýkoliv člověk. Je mi jedno, jak dobré má reakce, tomuhle ale neuhne! Podaří se mi ho srazit na zem a dopadnu na něj. Zavrčím a vycením na něj ostré tesáky. Poté vytáhnu drápy a namířím je přímo proti jeho krku s úmyslem mu přetnout krkavici.

Tušil jsem to. Nezastaví se, nemá jediný důvod se zastavit. Zhluboka se nadechnu když pustí doktora a rozeběhne se na mě. Jenže v ten moment se změní na geparda a dvěma silnýma tlapama mě sejme k zemi. Narazím na tvrdou podlahu a skoro si vyrazím dech, ale naštěstí jsem si byl jistý tím že to rozchodím. Zavrčela a vycenila na mě ostré tesáky, tohle nebylo dobré. Musím téhle ráně uhnout, ale jak? Když vás povalí gepard, je to docela těžké!
„Na to zapomeň!“ zavrčím a položím ruce na její boky a nechám jejím tělem projít paralyzující vlnu. Na nic nevyčkávám a vydrápu se na nohy a odskočím se zavrčením. Oči mi jantarově problesknou, ale uklidním se. Musím ji nějak zahnat do místnosti. Půjde tam sama ne? Když se mě tedy pokouší zabít. Přece jen ji návrat nijak neohrozí, když může kdykoli rozrazit stěny nebo okno. Rozběhnu se kolem ní a chytím doktora za nohu a odtáhnu ho trochu o něco dál, než se vrátím a zastavím u Elissiných dveří a zadívám se na gepardici v dálce.
„Co si tímhle dokazuješ?“ zeptám se abych upoutal její pozornost a přirpaven se bránit, se nachystám k další obraně.

Projede mnou vlna magie a paralyzuje veškeré mé svaly. Nemohla jsem v tu chvíli nic dělat a to mě rozzuřilo. Uteče mi a já ještě chvíli stojím na místě, než mě moje tělo začne opět poslouchat. Zuřivě zařvu a otočím se na něj. Odtáhl toho doktora trochu dál, ale ten mě teď nezajímal. Mluvil na mě, ale neslyšela jsem ho. Srdce mi hlasitě bušilo, chtěla jsem jeho krev! S hlasitým vrčením se k němu rozběhnu. Teď už jsme si dávala pozor na jeho ruce, věděla jsem, jakou má schopnost. Skočím po něm, ale uhne do Elissiného pokoje. Nepřemýšlela jsem nad tím, prostě jsem se vrátila zpátky a zastavila se ve dveřích. Byl v pasti. Usměji se a odhalím moje ostré tesáky. Poté se k němu rozběhnu. Skočím mu po nohách a podaří se mi ho chytit za lýtko. Prudce s ním trhnu a shodím ho na zem. V ústech jsem měla jeho krev a usmála jsem se. Tohle si užiji. Začnu ho obcházet, ale držím si odstup, aby se mě nemohl dotknout a použít svou schopnost. Byl mou kořistí a já ho nehodlala tentokrát nechat utéct.

Nestihl jsem uhnout, v mžiku jsem na chvíli zpanikařil a proto jsem neuhnul, nebyl jsem dostatečně klidný na to aby moje schopnost fungovala tak jak má. A proto jsem na ně nespoléhal. Cítil jsem jak mi její zuby zajely do pravého lítka a já spadl na zem pod jejím prudkým škubnutím. Trochu jsem vyhekl bolestí a svalil se na podlahu. Očima jsem však okamžitě vystřelil ke své protivnici a i přes pálčivou bolest v noze jsem na ni upíral svůj zrak. Už o mé schopnosti věděla, takže si na ni dávala pozor, což byl trochu problém. Chtěl jsem něco říci, ale najednou jsem nebyl schopný. Zatřepal jsem hlavou a snažil se zůstat klidný. Přemýšlel jsem jak na ni promluvit, neposlouchala mě, i kdybych řekl cokoli, jde jí jenom o to mě zabít, viděl jsem ji to na očích. Na těch očích, které nebyly plné milosti jako předtím, ale plné krutosti a vzteku. Zhluboka se nadechnu a zavřu oči. Vzpomenu si na všechny Elissiné pocity a nechám je volně proudit.
„Když se cítila zoufalá, ohrožená, nebo když toužila po svobodě, když si přála zemřít, ochránila jsi ji, děkuji,“ pousmál jsem se a nevěděl jsem jestli mě slyší nebo ne. Byl jsem připravený uskočit a bránit se, byl jsme klidnější když jsem mě oči zavřené. A pokud nestihnu včas uhnout, tak to hádám bude bolet. V případě nouze jsem mohl vystřelit rukama, i když si na ně dá pozor, platí to na celé mé tělo, ale pouze dotek mé kůže, to však ona nevěděla.

Promluvil na mě, slyšela jsem ho a zarazila jsem se nad jeho slovy. Děkoval mi? Opravdu? Zůstanu na něj překvapeně hledět a o krok k němu popojdu. Ne, byl to doktor, psychiatr, věděl jak mluvit! Nesmím ho poslouchat, dostane se mi do hlavy a bude to velmi špatné, chce si jen zachránit krk a zbavit se mě. Zableskne se mi nepřátelsky v očích a s řevem se na něj vrhnu. Chtěla jsem ho rozsápat na malé kousíčky, cítit horkou krev v tlamě, slyšet jeho bolestný křik, vidět tu zoufalost! Vyskočím do vzduchu a vytasím drápy, s otevřenou tlamou jsem se rychle k němu blížila. Připadalo mi, jako by všechno zpomalilo. slyšela jsem své vlastní srdce, jak prudce bije, na mé bílé srsti byly kapičky jeho krve. Nechtěla jsem ho hned zabít, chtěla jsem, aby trpěl, chtěla jsem ho pomalu trhat na kousíčky a nepřestávat i když bude prosit o slitování. Žádné nedostane! A až bude prosit o smrt, nechám ho někde pomalu vykrvácet v bolestech. Znovu hlasitě zařvu, už jsem byla jenom kousek od něj a mířila jsem své ostré drápy přímo na jeho hruď.

„Nikdy bych ji nepoznal kdyby jsi ji nezachránila,“ hlesnu a stále nechám oči zavřené, cítil jsem jak se přibližuje, slyšel jsem to a všechno okolo nás bylo najednou tak jasnější, hlasitější. Slyšel jsem její hlasitý řev a přesto jsem klidně seděl a podpíral se rukama. A když byla blíž u mě, lehnu si a odkutálím se stranou tak prudce, že narazím do stěny a ona doskočí na prázdnou podlahu, až to zavrzá.
„Sdílela jsi její pocity, její rány, její emoce, měla by jsi vědět jak se cítí když někoho zabiješ!“ zavrčím a potom se ze všech sil v záplavu adrenalinu postavím na nohy a ač to bolelo, překousnu to, jen tiše zasyčím a trochu odlehčím pravou nohu. Do očí sem i nahrnou slzy, ale nebly kvůli mě, byly kvůli těm emocím, které mě opět zaplavily když jsem si na ně vzpomněl. Na tu chvíli jak moc silně jsem je prožíval, jako kdyby byly moje. Ta zoufalost, ta bolest, ten strach…
„Je mi jedno jestli umřu, nejsem si sice vědom toho, že bych ti dal nějaký důvod, tobě nebo ji, umřel bych kdyby se jí ulevilo, ale..“ zavrčím na ni a upřeně si ji prohlédnu.
„…nebudu křičet, nebudu řvát, nebudu ani prosit o život a hlavně si nemůžu dovolit umřít! Mám tady kamarádku která mi věří, která věří že jí odsud jednou dostanu aby mohla žít šťastně! Takže si nemůžu dovolit zemřít!“ zařvu na ni, ale v mém hlase nebylo znít vzteku, nenávisti nebo opovržení, jenom kapka strachu a jistota. Neoblomnost, nezlomnost a tvrdohlavost jakou jsem potřeboval. Neublížím jí, ani s ní nebudu bojovat, budu se jenom bránit. Zhluboka se nadechnu a opět zůstanu stát na místě, nedávám však na sobě znát ani zlomek nepřátelství.

Odkutálí se stranou, zavrčím a chci se na něj znovu vrhnout, jenže začne opět mluvit. Zarazím se nad jeho slovy a začnu o nich přemýšlet, že by měl pravdu? Elissa se cítila špatně, když jsem někoho zranila, vyčítala si to, ublížila jsem ji tím, ale… Já se ji přece snažila chránit! Neměla jsem to dělat? Jenže pak by jí ublížili ještě více. Začne na mě řvát, že klidně pro ni umře, ale že jí chce pomoct a proto musí žít, překvapeně se na něj podívám, potom ale zavrčím. Jestli chce umřít, tak ať, nikoho nepotřebujeme, máme jedna druhou! S vrčením se k němu rozejdu, jenže pak mi po tvářích začnou stékat slzy. Překvapeně zamrkám a rozmlží se mi vidění, co to? Proč pláču? Počkat, že by to byla Elissa? Zavrtím hlavou a začnu se opět měnit na člověka. Lapala jsem po dechu, sklopím hlavu a obličej si schovám do dlaní. Špatně se mi dýchalo a připadalo mi, že se topím. Zalapám po dechu a nakonec se rozkašlu. Zvednu hlavu a uvidím před sebou Erika, díval se na mě a z lýtka mu tekla krev. Měl na něm hluboké otisky zubů. Najednou mě zaplaví vzpomínky a překvapeně vykřiknu. Sevřu si hlavu a začnu se třást. Byla jsem to já, ublížila jsem Erikovi a skoro zabila toho druhého doktora! Začnu hlasitě vzlykat a po tvářích se mi začnou kutálet slzy.
„Omlouvám se, já nechtěla! Nechtěla jsem ti ublížit! Odpusť mi, prosím,“ zavzlykám a schoulím se na zemi do klubíčka. Co jsem to udělala?

Znovu zavrčela a já chvíli myslel, že se po mě vrhne znovu. Jenže se zastavila a já v jejich očích zahlédl slzy. Leskly se pod dopadem světla ze zářivky nad našimi hlavami. Měnila se na člověka a lapala po dechu, couvala dozadu a schovala si obličej do dlaní. Plakala a třásla se. Udělal jsem k ní jeden krok a to nejprve opatrně, ale potom když se začala omlouvat že mi nechtěla ublížit a schoulila se do klubíčka s tím, že nechtěla, došel jsem až k ní a klekl si na kolena. Jak tam tak ležela schoulená v klubíčku jsem ji vzal kolem pasu a postavil se na nohy. Byla lehká nedělalo mi to problém, i když mě noha nesmírně pálila a bolela, štípala a kde co, bylo mi to teď jedno.
„Nelež na té studené zemi,“ hlesnu a vezmu ji na postel, sice jsem k ní musel dobelhat, ale i tak jsem nakonec dosedl do postele a nechal ji na svém klínu. Třásla se a plakala, přitisknu si ji více k sobě a pohladím ji pomalu ve vlasech, do kterých zabořím prsty.
„Už je to dobrý, slyšíš? Je to dobrý Eli,“ hlesnu a snažím se jí ujistit že se nezlobím, že ji nic nevyčítám, že to není její vina. A opravdu nebyla

Ucítím kolem pasu něčí ruce a nechám se zvednout, bylo mi to tak nějak fuk. Slyšela jsem Erikův hlas, ale nerozuměla jsem mu ani slovo. Dokulhá k posteli, na kterou se i se mnou posadí. Byla jsem na jeho klíně a po tvářích mi stále tekly slzy.
„Omlouvám se, nechtěla jsem,“ opět zavzlykám a ještě několikrát to tiše zopakuji. Nevěděla jsem proč to říkám stále dokola. Přitiskne si mě k sobě a tak zabořím obličej ho jeho hrudníku. Pevně se chytím jeho pláště a zhluboka se nadechnu. Špatně se mi kvůli tomu všemu vzlykání dýchalo a potřebovala jsem nabrat do plic nějaký ten kyslík. Možná by ale bylo jednodušší, kdybych tady nebyla. Nemohla bych už nikomu ublížit, Erik by byl v bezpečí. Nechci tady být zavřená do konce života, ale ven mě pustit nemůžou. Co když ho příště zabiji? Co když zabiji jediného člověka, na kterém mi v tomhle zatraceném světě záleží? Opět na mě mluvil, zaslechla jsem své jméno, ale zbytku jsem nerozuměla. Pomaličku se přestanu třást a uvolním svůj stisk. Položím si ruce do klína a s prázdným výrazem se na ně zadívám.