Elissa + Erik

Šťouchne mě čumáčkem do nosu, překvapeně se na něj podívám, ale usměji se. Chvíli ho sleduji a dívám se do jeho nádherných, jantarových očí, než ho pohledím po hlavě a znovu podsunu ruce pod jeho tělo. Opatrně ho položím na postel vedle sebe a zavřu oči. Ucítím, jak se mé tělo zmenšilo. Přeměním se na bílou lišku a rozejdu se k Erikovi. Byl větší než já, čemuž jsem se nedivila. Byl vysoký i v lidské podobě a navíc velikost zvířecí podoby se odrážela i od pohlaví. Sednu si těsně před něj a přitulím se k němu. Už jsem necítila jeho hebkou srst přes tu moji, ale i tak bylo příjemné se k němu přitulit. Zase se narovnám a šibalsky se mi zaleskne v očích. Odrazím se od matrace a hrudníkem do něj a vrazím tak, abych ho shodila. Byli jsme na posteli, takže jsem se nemusela bát, že mu nějak ublížím, jen ho nesmím shodit. Drcnu do něj hlavou a hravě odskočím kousek dozadu. Doufala jsem, že to pochopí jako výzvu ke hře, ale… Nebyla jsem si jistá, že má stejně hravou náladu jako já.

Položila mě na postel a já se na chvíli zamyslel. Tedy do doby než jsem se zhluboka nadechnu a rozhodnutý že se pomalu postavím naberu sílu do pacek, jenže v tom… se Elie změní do liščí podoby, odrazí od postele a vrazí do mě tak, že hned jakmile se postavím na nohy, mě zase sejme a já skončím na posteli opět rozplácnutý. Zvědavě zamrkám, postavím se na nohy, takže ona si chtěl hrát? Má to mít! Chvíli dělám že nechápu, nakloním hlavu na stranu a potom se k ní pomalu rozejdu. Stále se tvářím že nerozumím tomu co chce a když se dostanu až k ní, skočím po ní. Tlapkama ji shodím do peřiny a zabořím čumák do jejího boku. Chvíli tak setrvám a potom od ní odskočím dozadu, jenže to trochu nevypočítám a sletím dolů z postele.

Vypadalo to, že mě nepochopil, povzdechnu si a jen ho sleduji, jak jde ke mně. Přemýšlela jsem nad tím, jak to udělat, aby si se mnou hrál. Najednou mě však srazí do peřin, překvapeně vypísknu a ucítím jeho čumák na mém boku. Začnu sebou šít, chtěla jsem se zase postavit na nohy, ale přitlačil mě čumákem k posteli a nějak mi to nešlo. Odskočí a já uslyším hlasité žuchnutí. Přetočím se na břicho a pomalu se vydám ke kraji postele, kde si lehnu a nechám hlavu a přední tlapky viset přes kraj postele. Erik byl rozpláclý na zemi, nejspíš mu to ujelo. Vycením na něj zuby a chvíli se na něj dívám z vrchu postele a vesele vrtím ocasem, než seskočím dolů a skočím mu na záda. Lehce se mu zakousnu do ucha, které mu začnu žužlat v tlamě. Měla jsem hravou náladu a jelikož byl jediný poblíž, bude to se mnou muset vydržet.

Byla to už dlouhá doba co jsem nebyl proměněn na lišku. Proto jsem byl trochu překvapen, mimo a zároveň i trochu rád. Zhluboka se nadechnu a potom na chvíli zavřu oči. Věděl jsem že Eliss byla nade mnou na posteli a koukala se dolů, ale to co jsem nečekal bylo to, že seskočí dolů a zůstane mi viset na zádech. Směle vycením zuby a když mi začne žužlat ucho, ošiji se, protože to opravdu lechtalo a pokusím se ji setřást ze zad, což se mi nakonec nějakým zázrakem povede. Urychleně vyskočím na nohy a udělám jeden krok dozadu. Pomalu se protáhnu a potom vyběhnu naproti ní, jenže ji přeskočím a z druhé strany ji zavrtám čumák do boku a lehce do ni párkrát strčím. Potom odskočím a s nakloněnou hlavou na stanu se na ni zadívám. Takhle už jsem s nikým neskotačil roky, vlastně naposledy když jsem byl malý a to jako dítě se svým bratrem, jinak nikdy.

Začal se ošívat, raději jsem pustila jeho ucho, abych mu omylem neublížila, ale stále jsem se ho držela packami. Nakonec mě stejně setřepal, překulím se zpátky na nohy a zadívám se na něj, stál kousek ode mě a pozoroval mě pronikavýma očima. Rozběhne se ke mně, přikrčím se k zemi, aby mě nemohl shodit, ale místo toho, aby do mě vrazil mě přeskočí. Překvapeně na něj vyvalím oči a otočím se,to už jsem ale měla jeho čumák v mém bohu. Překvapeně vypísknu, cítila jsem, jak do mě strká, ale rozhodně mi nechtěl ublížit. Spadnu na bok a zadívám se na něj, odskočil a díval se na mě s nakloněnou hlavou. Zamrznu na místě, vypadal tak strašně roztomile! Kdybych byla v lidské podobě, byla bych rudá jako rajče. Byl roztomilý i jako člověk a co teprve jako liška! Vypadalo to, že nad něčím přemýšlí, ale také jsem viděla náznak smutku v jeho očích. Nakloním hlavu na stranu a pomalu se postavím na nohy, nechtěla jsem, ať je smutný, musel si na něco vzpomenout. Nějak ho zkusím rozptýlit. Rozběhnu se k němu a pokusím se ho shodit na bok, to se mi ale nepovede. Na tváři se mi objeví úsměv, který musel vypadat zvláštně, když jsem byla proměněná na lišku. Skočím mu po huňatém ocase ve snaze se do něj zakousnout, ale věděla jsem, že to tak snadné nebude.

Nechtěl jsem na to teď myslet, nepotřeboval jsem tyhle otravné myšlenky, nezajímalo mě to! Nechtěl jsem přemýšlet nad podobnými blbostmi a proto jsem toho nechal. Když jsem se konečně vrátil do reality, zahlédl jsem jak se na mě řítí Eli ve své liščí podobě. Když byla u mě, snažila se mě shodit na bok, to se jí však nedařilo, nedal jsme ji k tomu příležitost. A potom když mi skočila po huňatém ocase ve snaze mě rafnout, uskočil jsem do strany a přeměnil se do lidské podoby. Dříve než si toho stačí všimnut se k ní přemístím a chňapnu ji rychle a opatrně do ruk a uvězním ji ve svém objetí s tím, že ji zvednu do výšky a přitisknu si ji na hrudník.
„Tak a teď mi neutečeš,“ ušklíbnu se a potom si olíznu suché rty a lehce ji fouknu do ouška. Tak teď si vynahrazuješ ty dětská léta Eriku? Odkdy se chováš tak uvolněně? Je to u tebe vůbec normální? Sám jsem se zahrnoval těmito myšlenkami, ale nevypadalo to, že bych jim věnoval dostatek pozornosti. Místo toho jsem svíral lištičku ve svých rukou a podpíral ji aby to měla pohodlné a zároveň ji u toho škádlil.

Dříve než jsem se stačila vůbec přiblížit k tomu huňatému ocasu, oslepilo mě světlo a než jsem stačila zareagovat, mé nohy se odlepily od země. Erik mě v lidské podobě zvedne, obejme a přitiskne k jeho hrudníku. Nestěžovala jsem si, příjemně hřál a voněl a cítila jsem pod jeho košilí jeho vypracované svaly. Prostě dokonalé. Z ráje mě vytrhne prudký vzduch v mém uchu, oklepu se a zmateně se na něj podívám. Připadalo mi, jako bych se právě probudila. Několikrát zamrkám a zakňučím. Zastříhám ušima a položím si hlavu na jeho hrudník. Slyšela jsem tlukot jeho srdce a ještě více se k němu přitulila. Byla jsem teď snad nejspokojenější stvoření na světě. Spokojeně zamručím a zavřu oči. Kéž by tato chvíle nikdy neskončila… Tiše si povzdechnu a po chvilce zase zvednu hlavu. Přetočím se a natáhnu packy směrem k jeho krku. Změním se do lidské podoby, mé nohy se zase dotknou země, ale měla jsem teď obtočené ruce okolo jeho krku a on ty své na mých bocích. Zčervenám jako rajče, ihned ho pustím a pokusím se odskočit dozadu.

Zhluboka se nadechnu a zadívám se na lištičku v mých rukou. Tulila se k mému hrudníku a vypadala v tu chvíli tak klidně a spokojeně, až mě to samotného překvapilo. Stál jsem uprostřed místnosti, nehybně a neslyšně, sledoval jsem Eli a v tichosti oddechoval. Po chvilce zvedla hlavu vzhůru a přetočila se packama k mému krku. Najednou bylo v místnosti ostré světlo a teď už v mých rukou nebyla liška, ale Eliss ve své lidské podobě. Své ruce jsem měl položené na jejich bocích a ona ty své omotané okolo mého krku. Chvíli jsem tak zůstal, než mi to vůbec došlo. Jenže v tom náhle odskočila dozadu a zčervenala jako rajče. Nepatrně jsem sebou cukl a změřil si ji pohledem.
„Ehm, měl bych jít, na stole máš jídlo a léky, uvidíme se,“ hlesnu a zmizím ve dveřích dříve, než stihne protestovat, nebo než si to rozmyslím. Měl jsem ještě něco na práci a potřeboval jsem vypsat další papíry a vyzvednout nějaké léky v lékárně. Přece jen jsem jich v zásobě už moc neměl a objednávat vše před dodavatele by mohlo znamenat problémy. A já nechtěl aby se někdo zbytečně vyptával a míchal do mé léčby, přece jen byla její diagnostika kterou stanovili zcela absurdní.

Cítila jsem horko v mém obličeji a raději jsem ho schovala do dlaní. Řekne, že musí jít a odejde z místnosti. Povzdechnu si a párkrát se nadechnu, abych se uklidnila. Nakonec se najím a spolykám léky, poté si lehnu na postel a zamyšleně se zadívám na bílý strop. Bože, co mě to napadlo. Přetočím se na břicho a začnu nad tou situací přemýšlet. Srdce mi bušilo hrozně rychle, cítila jsem, jak se červenám a moje jediná myšlenka byla na to, jak asi chutnají jeho rty. Zabořím hlavu do polštáře a vyčistím si hlavu, na to ani nemysli, je to tvůj doktor a sotva ho znáš!
Týdny ubíhaly jako voda, dávala jsem si pozor, aby se ten incident neopakoval, ale čas od času mi zase projela ta proklatá myšlenka hlavou. Erik mě stále léčil, trávil se mnou čas a vymýšlel různé aktivity. S ním jsem se nenudila a občaa jsme se cítila provinile, že si ho kradu jen pro sebe. Ale co… Už mě pouštěli ven na dvůr i bez jeho dozoru a podařilo se mi prohodit pár slov s jinými pacienty, ale doktoři se mi stále vyhýbali. Nevím jestli kvůli mě, nebo jim Erik důrazně naznačil, že se mu nemají starat do léčby. Ušklíbnu se a převalím se na posteli, každou chvíli by za mnou měl přijít a já se, jednoduše řečeno, nemohla dočkat

Poslední týdny byly úspěšné, sám jsem byl překvapený tím, jakým směrem se léčba ubírala. Problémů bylo málo a incidentů kdy by se stalo něco špatného ještě méně. Seděl jsem zrovna ve své pracovně a dopisoval žádost o léky. Odložil jsem propisku na stůl a zavřel oči. Už pár dnů jsem se ztrácel v tom co dělám, co je se mnou špatně? Ptal jsem se sám sebe, ale byla to otázka na kterou jsem si nedokázal odpovědět. Býval jsem klidný, ale tyhle pocity se měnily. Čím dál častěji jsem ze svého obvyklého klidu scházel a nejedna maličkost mě dokázala vytočit. Posledně jsem bojoval sám se sebou a se svými pocity, nechtěl jsem se jimi nechat ovládat. Usoudil jsem, že nemá smysl se nad tím pokoušet přemýšlet, akorát jsem se dostal ke vzpomínkám, se kterými už jsem nechtěl mít nic společného. Zhluboka se nadechnu a sáhnu po cigaretě, z nějakého neznámého důvodu mě to uklidňovalo. Zapálil jsem si a zahleděl se na bílou stěnu pokoje. Bylo tu takové ticho a prázdno, ale vůbec mi to nevadilo. Nakonec se od stolu zvednu a rozejdu se do patra, kde sídlili pacienti. Jo, občas se mě lidé ptali jestli není trochu šílené bydlet v psychiatrické léčebně, ale mě to bylo jedno. Přišlo mi to normální. Dobře, možná ne tak normální ale nedělalo mi to žádný problém. Sejdu schody a ocitnu se v druhém patře. V ruce jsem nesl léky, snídani a něco na chuť. Zamířil jsem si to rovnou do pokoje od Eliss.

Nějak mu to dneska trvalo, začínala jsem se nudit. Začnu si tiše pobrukovat melodii písničky, kterou mi tehdy hrál na klavír. Nezapomněla jsem ji, nezapomínala jsem nic. Usměji se a posadíme se na posteli. Pobrukovala jsem si, ale zároveň bedlivě poslouchala. Brzy zaslechnu velmi známé kroky po chodbě. Projela mnou vlna radosti, zase ho uvidím! Byl se mnou každý den, ale já si vážila každé chvilky s ním a vždy jsem cítila smutek, když odešel. Přestanu si broukat a vyskočím na nohy, nedočkavě zamířím ke dveřím a ačkoliv jsem měla chuť mu skočit kolem krku hned jakmile vejde, věděla jsem, že ponese hodně věcí včetně jídla a nechtěla jsem mu je vyrazit z rukou. Dojde ke dveřím, zachrastí klíče a tak raději poodstoupím dál.
„Dobré ráno,“ řeknu vesele s širokým úsměvem hned jakmile ho uvidím ve dveřích. Dívala jsem se do jeho pronikavých, jantarových očích a ztrácela jsem se v nich. Působily tak klidně, vyrovnaně, chytře… Ale začínala jsem si všímat jakéhosi stínu. Nedokázala jsem to ale nikam zařadit, ani popsat. Bylo to spíše jako tušení, že s ním v poslední době není něco v pořádku, ale co mu mám říct? Stejně by se mi nejspíš nesvěřil, nebo to nic není a připadala bych si jako idiot. Zase se vzpamatuji a vezmu jídlo do rukou, měl toho dost a chtěla jsem mu ulehčit. A taky jsem měla hlad.

„Dobré ráno,“ odpovím ještě ve dveřích. Rázem na to jsem ale zbaven tašky s jídlem. Elie mě jako každé ráno uvítala s milým úsměvem, za který jsem byl rád. Těšilo mě, jak se její psychický stav zlepšil. Trávili jsme spolu dost času a já se začínal bát jenom jedné věci. Když jsem se na ni tak koukal, jak se prohrabuje v tašce a hledá jídlo, přemýšlel jsem. Bál jsem se, že se na mě stane závislou, že si nedokáže zařídit vlastní život beze mě. Ale bál jsem se skutečně jenom toho? Nebo jsem se bál toho, že se na ni závislou mohu stát i já? Povzdechnu si a zaženu tyhle myšlenky hlavou. Nakonec nasadím svůj obvyklý úsměv a rozejdu se za ní k posteli, na kterou si sednu. Stále jsem měl v ruce cigaretu a proto si z ní opět potáhnu.
„Máš tam buchtičky s krémem a nějaké sladkosti, čokoládu a tak,“ oznámím ji a potom pohlédnu na stěnu, která byla vymalována. „A chtěl bych tě vzít do města na nákup,“ hlesnu. Přece jenom se blížila zima a tady žádné věci pro pacienty nebyly, bylo jim jedno že mrznou, nezáleželo jim na tom.
„Samozřejmě by tě nepustili, ale domluvil jsem se s jedním známým, jehož manželka má obchod s oblečením, že pro nás bude k dispozici v noci, asi kolem té půlnoci,“ hlesnu a zamyslím se nad tím, že to bude poprvé co s Elisse půjdu takhle někam mimo léčebnu.

Už jsem cítila voňavé jídlo a nedočkavě jsem ho vytáhla z tašky, když mi Erik řekne, co to je, začnou se mi sbíhat sliny. Otočím se na něj, s tím, že mu poděkuji, ale měl na tváři sladký úsměv, takže mi najednou došla slova. Úsměv mu oplatím a vděčně se na něj podívám.
„Děkuji,“ špitnu a pustím se do jídla. Zmateně se na něj podívám, když mi řekne, že půjdeme na nákupy. Mě přece nikam nepustí, ale bylo by to fajn. Pak mi ale řekne svůj plán. Takže se podívám ven? Do města? Cítila jsem obrovskou vlnu radosti a vděčnosti. Byl pro mě ochoten zajít tak daleko a riskovat vyhazov. A já mu tak maximálně přidělávala potíže, vážně si ho nezasloužím. Sklopím pohled a odložím poloprázdnou misku s jídlem stranou. Nějak mu to oplatím, pomyslím si a zvednu hlavu, zadívám se mu do očí a ušklíbnu se. Tohle bude legrace! Upřu na něj svůj pohled a pomaličku se postavím na nohy a stoupnu si přímo před něj. Seděl na posteli, takže byl teď pro změnu menší než já. Nakloním se k němu a ruce mu pomaličku dám na hrudník.
„Hmm, takže kvůli mě riskuješ kariéru? Čím jsem si to zasloužila?“ zašeptám mu do ucha a lehce se o něj opřu, abych neztratila rovnováhu. Vydechnu horký vzduch na jeho krk a odtáhnu se, abych mu viděla do očí, stále jsem se držela blízko. Obtočím mu ruce kolem krku a posadím se na mu klín. Měla jsem hravou náladu a hodlala jsem tuhle chvilku využít. Jen doufám, že se potom Elie nebude zlobit…

Poděkuje mi a pustí se do jídla, já si opět potáhnu a na chvíli se zamyslím. Nakonec když dokouřím, tipnu cigaretu do popelníku, který jsem sebou neustále nosil. Byl malý, železný a nenápadný, nosil jsem ho sebou vždy po kapse, abych všude nerozhazoval vajgly. Nakonec dojí a postaví se naproti mě. Zvědavě k ní stočím svůj pohled a zamyšleně se jí podívám do tváře. Chvíli mě jenom tak studovala pohledem a já měl u toho zvláštní pocit, který zesílil, jakmile se ke mě naklonila a položila mi ruce na hrudník. Riskuji kvůli ní kariéru? Čím si to zasloužila? To všechno mi zašeptala do ucha a opřela se o mě rukama. Cítil jsem na sobě část její váhy, ale nijak mě to neomezovalo v pohybu, dokud si nesedla do mého klína. Co to dělá? Překvapeně jsem nadzvedl obočí a lehce se zamračil, když se mi zadívala do očí. Předtím jsem ještě cítil její horký dech na svém krku a mé srdce trochu nervózně poskočilo. Něco je špatně. Je tohle ta stejná Elie jako před chvílí? Ne, nesedělo mi to k ní. Přesto jsem nic neudělal, jenom zabodl pohled přísně do jejich očí a čekal co udělá.

Jeho pohled se změnil z nechápavého na přísný, že by mu to došlo? Doufala jsem, že ne. Nahodím nevinný úsměv a jednou rukou ho pohladím po tváři. Dívala jsem se mu s úsměvem do očí a zkoumala ho. Můj pohled sjede na jeho rty a olíznu si ty své. Elissa ho vždycky chtěla políbit, ale neměla odvahu a bála se, já taková nebyla. Ušklíbnu se omotám mu ruce okolo krku, nahnu se k němu a políbím ho na rty. Usměji se, ale nepustím ho, místo toho ho svalím na postel, asi jsem ho překvapila, jinak by to tak snadné nebylo. Cítila jsem teplo jeho těla, přeci jen jsem na něm ležela a nechtělo se mi ho nechat jít. Přeci jen jsem měla novou hračku a on mě zatím nechal. Odtáhnu se a s úsměvem se mu podívám do očí. Cítila jsem z něj cigarety, ale jeho rty stále chutnaly sladce.
„Hmm, na tohle bych si i zvykla,“ doslova zavrním do jeho ucha a začnu rukama pátrat po jeho vypracovaném hrudníku.

Sledoval jsem ji svýma přísnýma očima, očividně jí to nevadilo. Už jenom to mi dokazovalo že se nejedná o Elissu ale o Kistune. Eli se vždy starala o můj pohled, sledovala mě a věděla že něco není v pořádku. Pamatuji si to všechno z předchozích situací, pokaždé se starala, ptala se a byla ochranářská. Tahle povaha mi k ní neseděla, byla na tohle moc stydlivá. Její pohled sklouzl k mým rtům a mě to došlo až ve chvíli, kdy mi obmotala ruce okolo těla a políbila mě. Ztuhl jsem, upřímně jsem v tu chvíli ztuhl a o něco více rozevřel své oči. Nemohl jsem popírat že její rty chutnali tak sladce, ne… nedokázal jsem to popřít a to bylo o to horší, líbilo se mi to. Jenže to že v tomhle těle nebyla Elisse, ale ovládala ho ona… to mě štvalo. Takže Kitsune si chce hrát? Pomyslel jsem si a nechal se zatlačit do postele. Ležela na mě a já neoponoval, spíše jsem ji hleděl do jasných očí a měřil si ji. Zavrní, že na tohle by si i zvykla a položí ruce na můj hrudník, po kterém začne bloudit rukama. Ušklíbnu se a ruce položím na její boky, za které ji pevněji chytnu a přetočím na bok tak, že si vyměníme pozice. Vítězně se ušklíbnu a potom se zamračím. Přitom si však dokonale prohlédnu její tělo, od hlavy až k pasu.
„Nemysli si, že tě nechám si se mnou dělat co chceš, lištičko,“ hlesnu a hladově si olíznu své rty.

Cítila jsem jeho ruce na mých bocích, ale než stihnu nějak zareagovat, vymění naše pozice. Ležela jsem pod ním a dívala se do jeho očí. Kdyby to byl kdokoliv jiný, už bych mu urvala hlavu a cítila bych se ohroženě, ale s Erikem? Nevím co to bylo za pocit, ale rozhodně nebyl záporný. Olízne si rty a mě chvíli připadá, jako by nade mnou byl nějaký predátor. Rozhodně tak působil, ale já se nehodlala vzdát!Rukou mu zajedu pod košili, spokojeně se usměji a druhou ruku mu dám na temeno hlavy. Přitáhnu si ho k sobě a hladově políbím na rty. Zavřu oči a jen si vychutnávám ten pocit. Volnou rukou se zapřu o postel a pokusím se nás opět přetočit, měl ale více síly, takže to bylo marné. Zavrčím a odtáhnu se od něj, kousnu ho kousek nad klíční kostí, ale dám si pozor, aby mé ostré zuby neprokously jeho kůži, stejně to ale muselo bolet. Odtáhnu se a s naštvaným výrazem se mu podívám do očí. Štvalo mě, že má nade mnou navrch ale má bojovnost mě ještě neopustila, proto se opět zapřu do matrace a pokusím se ho přetočit i za cenu toho, že oba sletíme z postele na zem.

Pokoušela se nás přetočit, nejspíše byla nespokojena s pozicí do které jsem nás uvedl. Cítil jsem její ruku pod košilí, byla lehce studená. Nebránil jsem se ani polibku, do kterého mě zatáhla, spíše naopak. Neoponoval jsem ničemu co dělala, nechával jsem se do toho stahovat, líbilo se mi to totiž. Vydechnu do polibku a lehce ji olíznu spodní ret, ale to už se odtáhne. S naštvaným výrazem se mi zadívá do očí a potom se nás opět pokusí přetočit. Co to dělám? Jsem tohle vůbec já? Nějak mi nedocházelo, co jsem si vlastně myslel, proč jsem se do téhle situace dostal. Uniklo mi snad něco? Co je důvodem mého chování, že by snad ona? Vzpamatoval jsem se, ale to už jsem viděl, že padáme z postele a proto jsem se přetočil tak, abych dopadl zády na zem já. Zachytil jsem její pád celým svým tělem a rukama ji akorát přidržel, aby nespadla do boku. Co je se mnou špatně? Zhluboka se nadechnu a ucítím vůni jejích hebkých vlasů. Pár pramínků mi popadalo na obličej. Po chvilce ležení jsem se však posadil i spolu s ní a nakonec se i s ní v náruči zvedl na nohy. Opatrně jsem ji položil do postele a postavil se vedle ní. Odstoupil jsem dozadu a opřel se o zeď, okamžitě jsem si zapálil. Co to dělám?

Padali jsme z postele, ale místo tvrdého pádu dopadnu na Erika. Ušklíbnu se, přidržoval mě, abych nespadla. Dívala jsem se mu do očí a vymýšlela, co udělám teď. Líbilo se mi to. Dřív než jsme však stačila cokoliv udělat, posadí se a potom se i se mnou v náručí zvedne. Cuknu sebou a ihned se ho chytnu okolo krku. Ne že bych mu nevěřila, ale byl to instinkt. Položí mě na postel a k mému zklamání odstoupí dozadu a zapálí si. Nespokojeně zamručím a upřu na něj své oči. Z jeho výrazu jsem nedokázala nic vyčíst.
„Nechceš se ke mně připojit?“ Zavrním a ukáži na místo vedle sebe. Přetočím se na břicho a zadívám se mu do jantarových očí, které mi připomínaly spíše oči predátora. Bože, Ellie bude naštvaná. A bude se stydět a to hodně. Ušklíbnu se při té představě, nejspíš s ním nebude chtít moc mluvit, ale co. Já zábavu měla. Upřu si bradu o postel, ale pořád se mu dívám do očí, uchvátily mě. Ale možná bych se s ní už měla prohodit… Erik nevypadá na to, že by se chtěl se mnou „bavit“ a pokud si to rozmyslí, Elissa bude mít příjemné překvapení.
Překvapeně zamrkám, co se právě stalo? Ležela jsem na posteli, Erik kouřil cigaretu a vypadal nějak roztržitě. Jeho oblečení bylo pomačkané a měl rozcuchané vlasy.
„Kistune! Proboha, že tě zase nenapadla?!“ vyjeknu, když si uvědomím, co se stalo. Pořád jsem však neměla její vzpomínky. Vyskočím na nohy a rozběhnu se k Erikovi, zastavím se kousek před ním a prohlédnu si ho, nevypadalo to, že by byl zraněný.

Přetočila se na břicho a zahleděla se mi do očí. Poklepala na místo vedle sebe a zeptala se mě na připojení. Šibalsky se ušklíbnu a zabodnu jí pohled do očí.
„To jsi uhodla,“ vydechnu a znovu si potáhnu z cigarety. Jednu ruku si strčím do kapsy ale stále ji nepřestávám pozorovat. Ležela na posteli a sama hleděla do těch mých. O co jí šlo? Opřel si bradu o postel, ale stále ze mě nespouštěla oči, snad jako kdyby v nich něco hledala. Stále jsem si ji měřil přísným pohledem, do doby než se ukáže, že je v těle ta správná osoba. ‚Kitsune! Proboha, že tě zase nenapadla?!‘ ozve se a já jenom s úsměvem vydechnu cigaretový kouř a na chvíli zavřu oči. Úsměv z mé tváře však stále nezmizí.
„Ne,“ odpovím a prohlédnu si Elie, která si mě měřila starostlivým pohledem. Co to zatraceně před chvílí bylo? Vůbec jsem neprotestoval, líbilo se mi to… zatraceně. Povzdechnu si a s dalším vydechnutím se přestanu usmívat.
„Jsem v pohodě,“ ujistím ji, nejspíše ji stále nedošlo co se stalo, možná jsem za to mohl být rád. Kdo ví jak bude reagovat až jí to dojde. Ruku z kapsy po chvilce vytáhnu a natáhnu ji k Elie. Položím ji na její rameno, kde ji chvíli nechám.Pohladím ji od ramene k loktu a poté ji položím na zeď za sebou.

Oddechnu si a sklopím pohled k zemi, snažila jsem si vzpomenout, co se stalo. Z přemýšlení mě vyruší až Erikova ruka na mém rameni. Vzhlédnu a podívám se mu do očí, v tu chvíli jsem si připadala, jako by do mě něco narazilo. Přesněji se mi vybavily vzpomínky od Kitsune. Cítila jsem, jak se mi krev hrne do tváří, musela jsem být rudá jako rajče. Ztěžka se mi dýchalo a připadala jsem si, jako bych měla každou chvíli omdlít.
„Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne…“ začnu mumlat a s každým „ne,“ udělám krok dozadu. To nemohla udělat. Nohama narazím na postel, podlomí se mi kolena a dopadnu na postel. Jak mohla!? Schovám tvář do dlaní a roztřesu se. Proč já? Proč to udělala? Byla jsme zmatená, ze sebe, z ní a ze svých pocitů. Měla jsem takový divný pocit, byla jsem na ni naštvaná a zároveň na Erika.
„Jak jsi mohl!?“ vyjeknu a naštvaně se na něj podívám. Vyskočím na nohy a probodnu ho pohledem. Ani nevím, proč jsem naštvaná, poté mi to ale dojde. Žárlila jsem na ni. Žárlila jsem na Kitsune, protože udělala to, co já chtěla udělat už dlouho. Znovu se roztřesu a zadívám se na zem. Bože, co teď? Co mám dělat? Jak se mám chovat? Panikařila jsem, nervózně přešlápnu na místě, ztracená ve vlastních myšlenkách, co teď?

Sledoval jsem situaci, která se přede mnou odehrávalo. Tak nějak jsem nevěděl co říci, nebo co bych měl říci. Rozhodl jsem se proto pro taktické mlčení. Opíral jsem se o stěnu, kouřil cigaretu a sledoval jak bojuje sama se sebou a snaží se smířit s tím, co se před chvíli stalo. Byla naštvaná na Kitusne a já hádal že i na mě, což mi po chvilce potvrdila. Sledoval jsem její červenou tvář, bylo to vtipné. Jak jsem mohl? Tahle otázka se mi rozezněla hlavou. Ani já nevěděl proč, co bylo důsledkem toho, že jsem se vůbec nebránil. No, měl bych se asi stydět sám za sebe, ale bylo mi to jedno. Seděla na poseli a dívala se na mě přísně. Vyskočila na nohy a začala pochodovat po místnosti, sledoval jsem ji ještě nějakou chvíli, než jsem sklopil pohled k zemi a zadíval se do země. Záleželo na tom? Prostě se to stalo, netušil jsem proč, možná jsem se nechal příliš unést. Bylo mi s ní dobře, ale teď, bylo to skoro jako kdybych ztratil hlavu. Jako kdybych se nechal ovládnout tím zvířetem uvnitř. Trochu se nad tím oklepu a na těžko polknu, projede mnou mráz a já se proto ošiji. Naposledy si potáhnu a potom cigaretu tipnu. Dal jsem ji prostor a čas, ať se zachová tak jak potřebuje. Jestli mě odsud vyhodí – půjdu. Ale nemělo smysl s ní mluvit když je v takovémto rozpoložení, stejně by mě nevnímala a v tom horším případě neposlouchala.

Nakonec si sednu na postel, ale stále jsem se vyhýbala Erikovému pohledu. Pořád jsem byla naštvaná na ně na oba, ale spíše už jen na Kitsune. Zároveň jsem si přála být na jejím místě. Ano, bylo to moje tělo, ale vzpomínky nebyly moje. Byly pro mě jakoby cizí a přitom tak známé a vlastní. Bylo to zvláštní. Tiše si povzdechnu a zadívám se z okna, kolem nás se rozhostilo trapné ticho. Netušila jsem, co říct, ale něco říct musím.
„Promiň, nevím, co to do ní vjelo,“ zašeptám potichu, ale stále jsem se na něj nedívala. Nemohla jsem, ale nevěděla jsem proč. Chvíli jsem byla potichu, potom se ale na něj otočím.
„Proč jsi ji nechal?“ zeptám se ho tak potichu, že bych se ani nedivila, kdyby to neslyšel. Na tváři jsem měla ublížený výraz a stejný výraz jsem měla v očích. Musela jsem vypadat jako zbité zvíře, štvalo mě to, ale… Nevím, cítila jsem se mizerně. Proč ona? Tak moc jsem si přála být na jejím místě, ale… Uvědomovala jsem si, že by to nebylo vhodné. A ona? Jen si s ním hrála a on ji nechal! Tiše zakňučím a podívám se mu do očí.

„Něco je se mnou špatně,“ odpovím upřímně a zahledím se do jejich ublížených očích. Nebyl důvod ji lhát, bylo místné omluvit se za svou chybu, přece jenom jsem se nechal, nebránil se a nevěděl jsem jak to vysvětlit.
„Máš pravdu, je to moje chyba – omlouvám se,“ hlesnu a můj pohled v očích se stále nemění. Mluvil jsem s klidem, ani jsem to jinak neuměl, někoho to hádám muselo štvát. Nevěděl jsem co se ji teď hodní hlavou, mohl jsem jenom hádat a pokoušet se číst z jejich pohybů a vět. Netřeba říkat, že mě to zajímalo. Omluví se mi za Kitsune a já se opět zahledím do země pod svýma nohama. Najednou tu bylo ticho a já přemýšlel co říci. Ale ať jsem se snažil jak jsem chtěl, nemohl jsem na nic přijít, jednoduše jsem ztrácel slova.
„Asi bych měl odejít, že?“ zeptám se a odlepím od studené zdi. Ještě ale zůstanu stát a s pohledem v zemi, se přerývaně nadechnu. Nemá cenu vysvětlovat moje pocity, když jsem se v nich sám nevyznal. A vůbec, i když jsem byl „bez sebe,“ stále mě štvala myšlenka na to, že to nebyla Elie ale Kitsune. Potřeboval jsem to nejprve vysvětlit sám sobě, až potom to budu moct vysvětlovat druhým.
„Prostě se to stalo,“ zašeptám po chvilce ticha a rozejdu se pomalu ke dveřím. Nechtělo se mi odejít, ale možná teď potřebovala být sama a kdo ví, nejspíše i já. Zvednu pohled od země a zadívám se ke dveřím, vytáhnu z kapsy brýle, které si nasadím na oči.

Poslouchala jsem jeho slova, jeho omluvu, ale nebylo mi lépe. Pořád jsem se cítila mizerně a chtěla jsem být sama. Nevím, jestli to na mě viděl, ale chtěl odejít. Jedna má část chtěla, aby zůstal, ale nakonec zvítězila ta, která chtěla být osamotě. Přikývnu a sleduji ho, nasadil si brýle a díval se na dveře. Měla jsem chuť se schovat. Pomalu položím nohy na zem a zavřu oči, v mžiku jsem se proměnila na drobnou bílou lišku. Vždycky když mi bylo mizerně jsem se proměnila na svého patrona. Nevím proč, ale udělalo se mi lépe. Navíc jsem se takto dokázala lépe schovat. Podívám se ještě jednou na Erika, který teď vypadal obrovský a otočím se k posteli. Stála jsem na zemi a pohled mi sklouzl na tmavý prostor pod postelí. Přikrčím se a zalezu si do nejvzdálenějšího koutu, kde se schoulím do klubíčka. Kdyby někdo šel ke mně do pokoje, což se nejspíš nestane, stihla bych vylézt a přeměnit se. Nechtěla jsem, aby měl problémy, ale schovat jsem se potřebovala. Cítila jsem se v bezpečí. V malém prostoru a ve tmě. Cítila jsem ale tu samotu, kterou jsem nenáviděla, ale teď jsem ji potřebovala. Zavřu oči a hlavu si položím na přední tlapy a ocas obtočím kolem těla. Tiše si povzdechnu a začnou mě pálit oči. Co to sakra? Nevyznala jsem se ve svých pocitech a potřebovala jsem si je urovnat.