Elissa + Erik

Sledovala jsem naše okolí, ne že bych se bála, že někdo přijde a ohrozí nás, spíše jsem si tu přírodu vychutnávala. Usměji se a hned na to se rozezní Erikův hlas. Uklidňoval mě a hrozně se mi líbil, chtěla bych ho někdy slyšet zpívat… Raději se zaměřím na to, co mi říká a pomalu přikývnu. Bylo hezké,že šel ve stopách rodičů, ale zároveň svou vlastní cestou. Pomáhal lidem, to byla podstata obou prací. Usměji se na něj a sleduji ho, jak se opřel o stehna a podepřel si bradu. Sednu si blíže k němu a obmotám mu ruce kolem pasu. Hlavu si položím na jeho záda a zhluboka se nadechnu. Voněl po cigaretovém kouři a dezinfekci, ale také jsem cítila jeho vůni, která byla ještě znásobena mým citlivým čichem.
„Je skvělé, že pomáháš lidem, rodiče jsou na tebe určitě pyšní,“ řeknu a zavřu oči. Dopadla na mě únava a nemohla jsem už ani pomalu udržet oči otevřené. Zívnu si a zase položím hlavu na jeho záda. Příjemně hřál a dobře se mi na něm leželo, možná bych takhle dokonce i usnula…

Obmotá mi ruce okolo pasu a opře si hlavu na má záda. Vydechnu a potom na chvíli zavřu oči. Je skvělé, že pomáhám lidem, rodiče jsou na mě prý určitě pyšní, řekne mi a já se podepřu jenom jedním loktem, protože jsem si potřeboval zakrýt pusu při zívání. Lezla na mě únava, pomalu ale jistě přece jenom jsem ještě nespal.
„Kdo ví,“ odpovím na její poznámku a potom se zadívám na zelenou trávu, která se pod poryvem větru prohýbala. Venku bylo v noci chladno, ale vůbec mi to nevadilo. Jenom jsem netušil jestli je zima i Eliss. Je skvělé že pomáhám lidem? Mnoho lidí by mé způsoby léčby nepovažovalo za pomoc, ale spíše naopak. Teda lidí, řekl bych že doktorů, protože s pacienty jsem nikdy neměl problém. Rozuměl si s nima, jenže doktoři to byly vedlejší případy. Potichu si povzdechnu a zamyslím se nad tím, kde je teď konec mému otci, jestli vůbec žije.

Zaposlouchám se do pravidelného tlukotu Erikova srdce. Už jsem nepotřebovala liščí oči a proto přeměnu zruším. Spokojeně si povzdechnu a ještě více se na Erika natisknu, byla mi zima. Nechtěla jsem ale být sama a proto jsem si vychutnávala tenhle okamžik, i když jsem už byla v polospánku.
„Dobrou,“ zamručím potichu a můj stisk povolí. Pořád jsem z části vnímala, co se kolem mě děje, slyšela jsem Erikův tlukot srdce a cítila jeho vůni, to bylo tak všechno. Oči jsem měla zavřené a jen jsem klidně ležela opřená o jeho záda. Moje tělo tak nějak vypovědělo službu, stejně jako můj rozum. Nepřemýšlela jsem nad ničím, ale stále jsem cítila tu spokojenost, že jsem vedle Erika. Zapomněla jsem na všechny problémy a strasti, byl to příjemný pocit. Věděla jsem, že ale nebude trvat dlouho a brzy se dostaví hluboký spánek.

Poslouchal jsem okolí okolo nás. Seděl jsem na lavičce a díval se do tmy před námi. Zdejší budova psychiatrické léčebny vypadala jako z nějakého hororu. Přesto jsem se zahleděl do pracovny, kde lehce svítilo světlo z lampy, kterou jsme nezhasínali kvůli němu. Přežije to a moje noha? Nebylo to zase tak hrozné, chodit jsem s tím dokázal. Zaslechnu tiché zamručení které mi oznámí že je tady někdo očividně unavený. Pousměji se a ucítím jak se Eli více opřela o mé tělo. Mlčel jsem a jenom přemýšlel, přemítal jsem nad tím jestli je otec stejně šílený jako předtím. Ani nevím proč jsme se zamýšlel zrovna nad tímhle a proto jsem toho nechal. Venku bylo chladno a proto jsem usoudil, že by bylo nejlepší jít zpátky. Měl bych ještě uklidit ten nepořádek z noci. Vzal jsem Eli opatrně do náruče a přehodil jsem si ji tak aby se nesla pohodlně. Musel jsem nejprve uklidit Elissin pokoj a vytřít onu krev na zemi. Proto jsem ji vzal a položil na postel.
„Musím to tu uklidit,“ oznámím a dojdu si pro vodu v kýblu a hadr, hned se dám do vytírání podlahy na chodbě a potom i uvnitř místnosti. Přičemž se trochu zamyšleně zašklebím a ucítím ten prudký zápach krve. Nad čímž mi lehce zasvítí oči a já raději zatřepu hlavou. Zítra budu pokračovat, jsem rozhodnutý.

Ucítím, jak mě zvedá, ale moje tělo mě neposlouchalo a nechtělo začít fungovat. Položí mě na postel a já se tak napůl proberu, pootevřu oči a sleduji, jak vytírá. Nechtěla jsem, aby odešel. Dovytírá pokoj a já dostanu strach, že odejde. Tělo mě opět začne poslouchat a já vylezu z postele a rozejdu se k němu.
„Mohl by jsi dneska zůstat, prosím?“ zašeptám potichu a vezmu jeho ruku do těch svých. Byla jsem unavená, ale i přesto ještě jednou aktivuji svou schopnost a ukážu mu můj strach. Bylo to nelogické, ale bála jsem se, že jakmile odejde, opět se něco stane. Nechtěla jsem být sama, dodával mi pocit bezpečí a jistoty. Chtěla… Ne, potřebovala jsem, aby zůstal. Tohle všechno mu ukážu a poté na něj upřu svůj pohled.
„Prosím?“ zašeptám potichu a pevně stisknu jeho ruku. Prosím, ať zůstane, nechci být sama. Bála jsem se, co udělá ten doktor, jakmile se probere, tipovala jsem ho na pomstychtivého bastarda, který je schopný se vrátit uprostřed noci a něco mi provést, aniž bych se mohla bránit. Zatím byl v bezvědomí, ale mohl by se probrat. Opřu si hlavu o Erikův hrudník a pustím jeho ruku. Místo toho oběma rukama pevně sevřu jeho plášť.

Dovytíral jsem a uklidil ostatní věci. Chystal jsem se Eli popřát dobrou noc a odejít se pokusit spát, ale nenechala mě. Během chvíle mi vzala ruku a zašeptala abych zůstal. Chtěl jsem oznámit že to není nejlepší nápad, jestli mě někdo najde ráno u ní spát, nebude to dělat dobrý dojem. Jenže když mi ukázala svůj strach, povzdechnu si a nakonec přikývnu. Sevřela můj plášť a já jenom přemýšlel. Zůstanu, ale nepůjdu spát, nemůžu si dovolit zaspat, kromě toho potřebuji vyřídit tu dnešní událost…
„Dobře, zůstanu,“ vydechnu a pohladím Eli po vlasech a potom ji pomůžu do postele, na kterou se posadím a zadívám se na svou pacientku a potom do okna. Nějakou chviličku takto tikám pohledem, než stanu v jejich očích, které se pomalu zavíraly. Co zítra řekneš? Jak se zachováš? Jak to vyžehlíš? Dokážeš to vůbec? Do hlavy se mi nahrnulo tolik pochybností a já nad nimi jenom vyvalil oči. Tohle se mi nikdy nestávalo, už dlouho jsem nepochyboval tak proč najednou? Už dlouho jsem necítil nic než jen jistotu a opovržení, možná protože jsem teď za poslední dobu zažil mnoho nových emocí které mi předala Eli, možná proto jsem váhal. Bylo to zvláštní, když vám někdo takto mohl předávat svou bolest, bylo to děsivé a zároveň tak mocné. Na chvíli zavřu oči a prohrábnu si rukou vlasy. Bude to zase dobrý.

Usměji se, když mě přikryje peřinou a spokojeně se do ní zachumlám. Nevypadalo to, že bude spát a zastydím se za svoji sobeckost. Povzdechnu si a zavřu oči. Byla jsem hrozně unavená a konečně jsem mohla klidně spát. Bohužel na úkor Erika. Zítra s emu budu muset omluvit.
„Dobrou noc,“ zamumlám potichu a odeberu se do říše snů. Párkrát se v noci probudím, kvůli nočním můrám, naštěstí jsem ale byla na ně zvyklá a už dávno jsem se neprobouzela s křikem. Teď jsem jen sebou cukla a za pár minut znovu usnula. Byla jsem dost vyčerpaná, jak po fyzické stránce, tak po psychické.
Ráno mi ovšem bylo lépe, slyšela jsem venku zpívat ptáky a aniž bych otevřela oči, věděla jsem, že je tady Erik se mnou.
„Dobré ráno,“ řeknu a otevřu oči, usměji se na něj, poté se ale zahanbeně podívám na zem.
„Omlouvám se za svou včerejší sobeckost, kvůli mě sis nemohl pořádně odpočinout,“ zašeptám a lehce si skousnu ret.

Noc utíkala pomalu, ale měl jsem dost času na to abych si urovnal myšlenky a našel nějaká správná slova, která bych mohl využít. Rád bych řekl že to k něčemu bylo, ale nebyl jsem si tím jistý. Povzdechnu si a když si povšimnu Elissiného přístupu kterým se mi omlouvala, dojdu k ní a pohladím ji ve vlasech, po kterých ji rozcuchám.
„To je dobrý, neomlouvej se,“ hlesnu a usměji se na ni. Měla strach a bylo to v pořádku, kromě toho když to pomůže, proč ne. Nebyl jsem zvyklý že by někdo vyhledával mou společnost, nebo že by za ni byl někdo rád. Nesoustředil jsem se ani tak na sebe a svůj život, jako na životy ostatních. Ten můj pro mě nebyl až tak důležitý, proto mi nevadilo hazardovat a stavět se do situací, ze kterých by se jeden už zbláznil. Riskoval jsem, ale celý můj život byl risk a já tuhle práci zbožňoval. Tahle práce mi dala smysl, díky ní se cítím lépe, díky ní zvládám sám sebe. Těžko se to vysvětlovalo.

Rozcuchá mi vlasy a ujistí mě, že je to v pořádku. Usměji se na něj a protáhnu se, potom vyskočím z postele a pevně ho obejmu.
„Děkuji, za všechno,“ řeknu vesele a zase ho pustím. Tolik jsem si vážila všeho, co pro mě dělá. Nedokázala jsem to vyjádřit slovy a jen malé díky bylo málo. Můžu mu děkovat každý den a pořád bude za co. Usměji se a stoupnu si na špičky, natáhnu ruku k jeho hlavě a rozcuchám mu s úsměvem vlasy. Dobře jsem věděla, že riskuje svůj život a staví ho na druhou kolej. Více se zajímal o mě než o sebe. Byl vážně zapálený do své práce a mohla jsem říct, že ji dělal skvěle. Lišil se od ostatních, ale jeho metody fungovaly. Nebyl můj doktor, byl to můj přítel, kterého jsem zoufale potřebovala. Každý potřebuje někoho, na koho se může spolehnout. Měla jsem ho a v tuhle chvíli jsem si přísahal, že pro něj udělám cokoliv a už nikdy nedovolím, aby se mu něco stalo. Budu ho chránit vlastním životem a nikdy se nevzdám.

S poděkováním za vše mě sevřela v objetí a potom mě pustila. Sledoval jsem jeji chování hned z rána.
„Opravdu není za co,“ odvětím a sleduji jak ke mě natahuje ruku a následně na to mi rozcuchá vlasy. Vrátila mi to, ale já vůbec neprotestoval. Jenom jsem hrábl do pláště a vytáhl z něj brýle, divil jsem se že jsou ještě celé. Nasadil jsem si je na oči a potom se rozhlédl po zemi. Bylo uklízeno a všechno zase tak jako předtím. Teď s tím rozdílem že se na stěně vedle lišky pyšnila svou přítomností ještě jedna černá. Ach ano, ze včerejší noci.
„Dneska bych se konečně rád dostal k tomu co už máme naplánováno dva dny,“ hlesnu a mířil jsem s tím na Kitsune a její vědomé přivolání. Ne, nehodlal jsem se z toho vykroutit a chtěl jsem pokračovat v léčbě dál a má noha? Měla by mě rozhodit? Ne, nerozhodila. Hodlal jsem Eli pomoct všemožně jak to půjde a byl jsme rád že je ochotna spolupracovat, doufal jsem v tom.

Úsměv mi okamžitě zmizel z tváře a místo toho jej nahradil vyděšený výraz.
„Ne. Ne. Ne,“ zamumlám a začnu couvat dozadu, brzy zády narazím do zdi a co nejvíce se k ní přitisknu.
„Proč s ní pořád chceš mluvit? Ublížila ti a málem zabila toho doktora! Už nikdy se s ní nechci prohodit!“ řeknu naštvaně a začnu se třást. Nevěděla jsem, jestli vzteky nebo zoufalství. Věděla jsem, že na tom bude trval, ale byla jsem vyděšená z toho, co by mohla udělat. Už nikdy jsem nechtěla nikoho zranit, nebo přizabít, hlavně Erika ne. Dobře, přiznávám u ostatních mi to bylo jedno, pokud si to zasloužil, ale Erik? Pomáhal mi a záleželo mi na něm, nechci aby se mu něco stalo. Zavřu oči a skousnu si ret.
„Nenuť mě to dělat, prosím!“ řeknu zoufale a upřu na něj svůj pohled. Jen tohle ne! Nechci aby se včerejšek opakoval!

„Ne,“ začala opakovat nesouhlasně a zacouvala dozadu, až narazila zády do stěny. Proč s ní chci pořád mluvit když mi ublížila a málem zabila toho doktora? Potřeboval jsem si s ní promluvit, je mi to jedno. Pokud to přejdu a budu dělat že nic, nikam se nedostaneme.
„Ta situace s Kitsune se musí vyřešit, ať chceš nebo nechceš,“ syknu trochu naštvaně, ale nakonec si ji prohlédnu. Třásla se a já částečně chápal proč. Nebyla to sice ona v ohrožení života, protože já bych ji neublížil. Bylo to tím že v ohrožení kolem ní byli jiní, jenže jak jsem ji jednou říkal. S tímhle se bude muset smířit ,naučit žít, jinak nevydrží sama se sebou, natož se svým Alter Egem.
Potom se rozejdu ke dveřím, otevřu je a vejdu na jejich práh.
„Slíbila jsi mi to,“ řeknu rázně a nakonec za sebou zabouchnu dveře a odejdu pryč. Zamířím si to rovnou. O její rány už jsem se starat nemusel, když jsem měl v noci čas, převázal jsem ji je aby do nich nedostala nějakou infekci, ale teď jsem byl trochu naštvaný a zároveň jsem ji chápal. Nevěděl jsem co mám říci a tak jsem raději zatřepal hlavou a vběhl do pokoje pro spisy od Eli abych je mohl použít u ředitele. Každou chvíli by měl přijet a proto jsem seběhl dolů a rozhodl se zkontrolovat doktora ze včerejška. Vzal jsem za kliku a otevřel dveře do pracovny, okamžitě mě praštilo do očí prudké sluneční světlo.

Byl naštvaný, takhle jsem ho viděla poprvé, třískne dveřmi s tím, že jsem to slíbila a odejde. Překvapeně se sesunu na zem a schoulím se do klubíčka. Pokud nebudu spolupracovat, můžu o něj přijít. Pokud spolupracovat budu, můžu ho zabít. Co jsem chtěla riskovat? Nechtěla jsem riskovat jeho život, ale nemohla bych o něj přijít, zabilo by mě to. Jenže nemůžu být tak sobecká, raději ať je jeden z nás v pořádku… Jenže, on to nenechá být. Možná by bylo lepší, když Kitsune „vyvolám“ sama než aby on něco provedl. Třeba bude méně agresivní. Povzdechnu si a promnu si čelo. No bezva. Nesnáším svoje myšlenky.
„Jestli mu ublížíš, přísahám, že tě zabiju a je mi vážně jedno, že sdílíme tělo,“ zavrčím do prázdna a doufám, že mě slyší. Netušila jsem jak to funguje, ale co. Za zkoušku nic nedám.

„Ah, Dr. Law, už vás očekáváme,“ ozve se a já po chvilce přivykání si na ostré světlo rozpoznám v místnosti dvě postavy. Ředitel, který seděl za pracovním stolem ke mě promlouval a doktor, který včera dostal za vyučenou jenom tiše seděl na židličce a probodával mě nemilým pohledem.
„Omlouvám se za to zdržení, musel jsem ještě zkontrolovat pacientku,“ odpovím a potom když mi nabídne abych si sedl, udělám to. Povětšinou jsem raději stál, ale teď bylo zdvořilejší si sednout a v klidu to projednat, tedy do té klidné míry, do které to půjde.
„Och ano, slyšel jsem že vaše pacientka bezdůvodně napadla tady pana doktora, víte že to je problém? Dokazuje to akorát vaši nespolehlivost. Nezvládáte-li ji, pak vám budu muset tento případ odebrat,“ oznámí mi a mnou projede vlna vzteku, ale ovládnu se.
„Seznámil Vás tady kolega s podrobnostmi kvůli kterým k onu incidentu došlo?“ zeptám se a ředitel jenom zvědavě nadzvedne obočí a otočí se na kolegu vedle.
„E-h, já… co víc potřebujete vědět? Napadla mě, málem mě zabila! Za všechno může on, nezvládá ji a nemá ji pod kontrolou, ihned mu ten případ odeberte,“ zavrčí a ohradí se proti mému náznaku obvinění.
„Doktore, uklidněte se. Tak si tady nejdříve vyslechneme pana Lawa, než po sobě začneme házet jakákoli obvinění,“ a já jenom mlčenlivě přikývnu.
„Byl jsem s pacientkou před večerem, podat léky a sepsat zdravotní stav, poté jsem odcházel vyškrtnout dnešní dávku léků s tím, že se s pacientkou uvidím až ráno. Jenže má opatrnost mi nedala a přeci jenom jsem šel pacientku zkontrolovat. Třeba zmínit, že tady pan doktor,“ hlesnu a upřeně se na něj zadívám. „Neohlášeně a zcela nepovoleně vstoupil uprostřed noci do pokoje mé pacientky a snažil se ji přesvědčit, aby souhlasila s jeho péčí, ne moji. A jak už víte, Elissa vám sama řekla že do vaši péče nechce,“ upozorním a doktor jenom nakrčí nos a ohlédne se někam stranou.
„Řekněte co jste udělal dál doktore, řekněte co jste vytáhl před pacientkou která má panickou hrůzu z injekcí,“ naznačím a doktor vyletí na nohy a vztekle praští do stolu.
„A co by jsi udělal ty kdyby se ti tam rozklepala v záchvatu vzteku?! Samozřejmě že vytáhl injekci!“ sykne a rozhodí rukou, div málem nepraští ředitele.
„Chyba,“ dodám a sáhnu do kapsy a zapálím si cigaretu. Ten člověk vedle mě byl buď naprostej idiot nebo ignorant.

Kdyby tady byl nějaký způsob, jak bych mohla mluvit s Kitsune, pomyslím si a tiše si povzdechnu. Na chodbě zaslechnu kroky, které se pomaličku blížily k mému pokoji. Zvednu hlavu a nakloním ji na stranu. Kroky zatavily kus od mého pokoje, chvíli bylo ticho a poté se ta osoba zase rozešla k mým dveřím. Dveře se na vteřinku otevřou, někdo jimi prostrčí jídlo a ihned je zase zabouchne. Povzdechnu si a postavím se na nohy. Očividně se již včerejší události rozkřikly a teď ze mě měli strach… Zase. Povzdechnu si a rozejdu se k jídlu. Polovina vody i jídla byla na zemi z toho, jak prudce mi ho sem hodili. Znechuceně se na jídlo podívám a nechám ho ležet na místě. Neměla jsem hlad. Byla jsem nervózní, Erik to jen tak nenechá být, ale teď mě více trápilo to, že je naštvaný. Ještě jsem ho tak neviděla a netušila jsem, co mám dělat. Tiše si povzdechnu a po tváři se mi skutálí slza. Rychle ji setřu a opět si sednu do rohu místnosti. Přesně tam, kde jsem seděla ten den, kdy za mnou poprvé přišel Erik. Začnu si to celé přehrávat v hlavě, on nebyl ten typ, co něco jen tak vzdá. Ne, pral se do poslední chvíle. Znovu se mi vybaví to, co řekl Kitsune a přitáhnu si kolena k bradě. Ach jo… Hádám, že to budu muset udělat, ale jestli mu něco udělá…

„Vytáhl jste na pacientku s fóbií z injekcí, injekci?“ hlesne překvapeně ředitel a potom se tomu zasměje. Doktor vypadal že každou chvíli vypění. Já se bavil, jenom jsem tiše seděl a potahoval z cigarety, očividně jim to nevadilo.
„Podívejte se co mi udělala, není to směšné!“ zavrčí a zvedne zlomenou ruku do vzduchu. Jenom nad tím zakroutím hlavou a lehce nadzvednu obočí, sledoval jsem jejich debatu a mezitím přemýšlel.
„To je sice pěkné, ale ohrozil jste se sám, bylo to na úkor vaší blbosti,“ odpoví doktor na jeho stížnost a potom upře pohled na mě. „A vy jste nezamykal, že se doktor do místnosti dostal?“ nadzvedne obočí a v klidu vyčká na mou odpověď.
„Zamykal, ale když jsem přiběhl… našel jsem ve dveřích klíče, netuším kde je kolega vzal,“ odpovím na jeho otázku a on jenom cosi zamručí a ohlédne se zpátky na kolegu.
„Takže jste je ukradl?“ zeptal se.
„Ne! neukradl jsem je! Vzal jsem je z pracovny, kde visely ostatní náhradní,“ ohradí se a opět rozhodí rukama na opováženou.
„Ale prosím vás, to je skoro totéž jako kdyby jste je ukradl!“ řekne důrazně a potom pokroutí hlavou. Povzdechne si a zahledí do stolu na papíry. Já si potáhnu z cigarety, postavím se a opřu ruce o stůl.
„Elissa je moje pacientka, léčbu vedu dobře a nechci aby moji pacientku ohrožovalo tady tohle individuum, nejen že ukradl klíče, způsobil mé pacientce nevratný šok, vkradl se k ní do pokoje uprostřed jejího spánku, ale také se zachoval naprosto neprofesionálně a ohrozil svůj život, nebudu žádat o jeho vyhazoval ale minimálně podmínečný vyhazov,“ hlesnu vážně a v tom vyskočí doktor na nohy a osočí se proti mě.
„Podmínečný vyhazov?! Zešílel jste? Ten si zasloužíte leda tak vy, za ty vaše "léčby“, které všechny akorát obtěžují, neumíte s pacienty jednat a vůbec se nechováte jako psychiatr! Spíše jako nějaká šílenec!" zavrčí a to už se neudržím a třísknu rukou do stolu.
„Raději by jste měl držet zobák a být rád že jsem přišel včas, dneska vám mohli chystat rakev,“ zavrčím na něj a zabodnu mu pohled přísně do očí.
„Pánové uklidněme se,“ hlesne ředitel a kolega se zarazí a posadí. Já zůstanu stát a přešlápnu nervózně na místě.
„Takže to shrneme, všechno co jste udělal jde pouze na váš krk, zachoval jste se neprofesionálně a ohrozil jste nejenom svůj život, ale i život kolegy a to naprosto zbytečně. Nejen že jste zasahoval do cizího případu, do kterého vám mimochodem nic není, ale ještě obviníte kolegu který vám zachránil život, za podmínečný vyhazov můžete kolegovy děkovat, za tohle bych vás měl vyrazit,“ hlesne důrazně a doktor sklopí pohled. Já se na chvíli odmlčím a zahledím někam z okna ven.
„Omlouvám se, že jsem vás rušil Dr. Lawe, váš kolega mě neseznámil s podrobnostmi, děkuji za váš čas.“ řekne ředitel a srovná pár papírů na stole. „Teď pokud mě omluvíte,“ hlesne a já jenom s přikývnutím opustím pracovnu. To individuum se zvedne ze židle a opustí jí hned po mě.

Erik byl už dlouho pryč, začínala jsem o něj mít strach. Jenže, nemá důvod, proč by za mnou chodil hned po tom, co skončí u ředitele, má právo na odpočinek. Povzdechnu si a opřu hlavu o stěnu. Zadívám se na bílý strop a zamračím se. Měl pravdu, bílá barva byla hrozná, nelíbila se mi. Můj pohled sklouzne na dvě lištičky a šklebící se slunce. Při tom pohledu se nešlo neusmát. Postavím se na nohy a dojdu si pro propisku. Sednu si před lišky a na chvíli se na ně zahledím, než kolem nich začnu kreslit přírodu. Za pár minut se pod nimi rýsovala tráva a načrtla jsem si i stromy. Ponořím se do práce a přestanu vnímat tok času. Kreslila jsem jednotlivá stébla trávy a taky nějaké ty květiny. Brzy se přesunu ke stromům, které sahaly kousek pod slunce. Usměji se při tom pohledu, ale pokračuji v práci. Erik stále nepřicházel a tak jsem měla dostatek času a nudit jsem se nechtěla.

Povzdechnu si a zůstanu na chvíli stát na místě. Jenže v tu chvíli za mnou klaply dveře a já se raději rozešel, protože jsem nepotřeboval poslouchat další vrstvu nadávek na to všechno. Jenže doktor si povzdechl a vypadalo to že je hodně unavený jak po fyzické, tak po psychické stránce a tak jenom prošel okolo mě a zřejmě se vydal domů. Neřešil jsem to, spíše jsem si šel po svém. Nechal jsem Elissu tak a vrátil jsem se do pokoje, kde jsem sepsal ještě pár papírů a padl do postele. Potřeboval jsem přemýšlet, potřeboval jsem se uklidnit a hlavně jsem potřeboval odpočinek. Ne protože bych byl unavený, ale protože jsem byl zmatený a musel jsem si všechno hezky v hlavě zase uspořádat. Přitáhnu si popelník blíže k sobě a zapálím si. Ležel jsem na posteli, ruku jsem měl nad popelníkem na nočním stolku a hleděl na bílý strop, tak jak to vyřešíme? Potřeboval jsem aby Eli spolupracovala, ale na druhou stranu jsem věděl že nebude chtít. Nechtěla vidět jak ostatní ubližuje a já to chápal. Na druhou stranu jsem byl pro ni ochotný riskovat opravdu všechno, doufal jsem že to pochopí. Bylo to ode mě sice hnusné, ale musí pochopit že pokud se chceme někam posunout, je tohle nezbytné a měla by toho využít, protože nikdo jiný už nemusí být tak šílený jako já a pustit se do toho. Jenže já byl, vždycky jsem takový byl.

Dokončila jsem pozadí obrázku a s povzdechem si sednu na zem kousek dál. Dívala jsem se na dvě lišky a krajinku kolem nich. Tiše si povzdechnu, doufala jsem, že za mnou Erik přijde, ale nevypadalo to tak. Asi byl na mě pořád naštvaný. Bodne mě u srdce a překvapeně zamrkám, co to se mnou je? Ano, byl jediný, kdo mě snad na celé světě chápal a chtěl mi pomoct, ale… Proč jsem reagovala tak přehnaně? Nemohla jsem si ale pomoct. Na ruku mi dopadne kapka a já si překvapeně uvědomím, že mi po tvářích tečou slzy. Rychle je setřu a pomalu vstanu ze země. Lehnu si do postele a zachumlám se do peřiny, kterou mi Erik donesl. Dobře jsme věděla, že je jeho. Cítila jsem z ní jeho vůni, kterou už ale pomalu přebíjela ta má. Nechtěla jsem, aby zmizela, líbila se mi a i když jsem cítila cigaretový kouř, stále to byla Erikova vůně. Zatřepu hlavou a celá se schovám pod peřinu. CO to se mnou je? Měla jsem zmatek ve vlastních myšlenkách, ale jedno jsem věděla velmi dobře. Záleží mi na něm a jestli ho ztratím, bude to můj konec. Vinila jsem z téhle šlamastiky Kitsune, kdyby ho nezranila… Nemohla jsem jí věřit a přesto… Jsem to pro Erika chtěla udělat. Měla jsem o něj šílený strach, nechtěla jsem mu ublížit a věděla jsem, že ten blázen neublíží mě. Raději by se nechal zabít, než aby se bránil. Povzdechnu si a schoulím se do klubíčka.

Dokouřil jsem a nakonec vstal a zasedl za stůl. Vzal jsem si propisku a začal jsem psát. Strávil jsem nad tím opravdu dlouhou dobu, že jsem úplně pozapomněl nad tím, že je večer a měl bych jít spát. Sepisoval jsem potřebné věci a lejstra, která jsem musel odevzdat. také pár věcí pro sebe. Opět přepisoval léky a vyškrtal ty pitomé zdlouhavé diagnostiky, které byly naprosto hloupé a o ničem. Co za idioty jí to měli v péči proboha? Podávání takových zbytečných léků a injekcí, nedivil jsem se tomu, že ta holka si z injekcí vybudovala celoživotní trauma. Povzdechnu si a když si všimnu, že venku začíná svítat, trochu si promnu krk a odsunu se od stolu. Jediné co jsem uděl bylo to, že jsem si uvařil kafe, které jsem položil na stůl. Stihl jsem u něj na deset minut zaspat, než jsem se probral a dopil ho. Nasadil jsem si brýle a bylo mi jedno jak vypadám, prostě jsem nabalil snídani, vzal léky, uvařil čaj a vydal jsem se do pokoje za Eliss.

Brzy jsem usnula, ale ne na dlouho. Probudím se uprostřed noci a vylezu z postele. Přejdu k oknu, na kterém byly pevné mříže a smutně se zadívám ven. Vyčistila jsem si hlavu a jen se s prázdným výrazem dívala ven. Nemyslela jsem na nic a nic jsem ani necítila. Jen jsem se dívala ven do temnoty, na spící krajinu, kterou narušoval jen vítr a netopýři, kteří občas proletěli vzduchem. Netušila jsem, jak dlouho se již dívám z okna, ale pomaličku začalo svítat. Sledovala jsem, jak se příroda probouzí, netopýry nahradili ptáci, kteří začali zpívat a poletovat po dvorku, hledali potravu, aby se nakrmili. Zaslechnu kroky na chodbě, byly rázné a přibližovaly se k mému pokoji. Někdo otevře dveře a pustí dovnitř světlo z chodby. Pomaličku se otočím a podívám se na dotyčného s prázdným výrazem. Byl to Erik. Chvíli jsem se na něj dívala, než několikrát rychle zamrkám a zavrtím hlavou. Přišlo mi, jako bych se v tuhle chvíli probudila a začala zase plně vnímat mé okolí. Smutně se na něj usměji a sklopím hlavu.
„Dobré ráno,“ zašeptám a pomaličku se rozejdu k posteli, na kterou se posadím a zadívám se na své ruce.
„Omlouvám se,“ zašeptám. „Nechtěla jsem tě včera naštvat, děláš toho pro mě tolik a já ani nespolupracuji,“ řeknu již hlasitěji a zvednu hlavu, zadívám se na něj se slzami v očích a zkoumám jeho výraz, potřebovala jsem vědět, jestli je stále naštvaný.

„Dobré ráno,“ odpovím na pozdrav poněkud podrážděně, ale byl jsem unavený, nic víc. Moc jsem toho nenaspal, musel jsme vypadat vtipně. Posunul jsem si brýle více na nos a potom se podíval do spisu co jsem celou noc sepisoval, nakonec jsem položil tašku s jídlem na noční stolek od Eliss.
„Neomlouvej se, není proč… nejsem naštvaný,“ dodám a nakonec rozložím na stůl léky, které rozpůlím a potom vytáhnu z tašky i horký čaj.
„Tyhle ti pomohou, sám jsem je vybíral a jsou odzkoušené,“ hlesnu a potom si ji prohlédnu. Měla slzy v očích a pozorovala mě, proč měla slzy v očích?
„Stalo se něco Eli?“ zeptám se nakonec a prohlédnu si ji. Potom spis odložím k sáčku na stolku a vytáhnu ovesnou kaši, kterou odložím stranou. „Omlouvám se, jenom jsem byl včera podrážděný, nebylo to kvůli tobě,“ dodám a potom se upřímně usměji a zadívám do jejich očí.

Nadskočím, když zaslechnu jeho podrážděný hlas a je mi ještě hůř než předtím. Tiše jsem ho poslouchala a jeho slova mě trochu zmátla. On se nezlobí? Pořádně si ho prohlédnu, vypadal hrozně. Měl kruhy pod očima, jeho vlasy byly ještě více rozcuchané než obvykle a… nevypadal moc dobře. Zeptá se mě, jestli se něco děje a poté dodá, že byl podrážděný, ale ne kvůli mě. Usměje se a hned se mi udělá trochu líp. Také se pokusím o úsměv a poslušně spolknu léky, které mi dal a zapiji je teplým čajem.
„To jsem ráda, ani nevíš, jak se mi ulevilo,“ vydechnu a přijde mi, jako by mi spadl kámen ze srdce.
„Ale vypadáš hrozně, to jsi celou noc nespal, nebo co jsi vyváděl?“ Zeptám se a poté se na něj zaraženě podívám. Ne… On není ten typ… On by nemohl… Přivřu oči a zkoumavě se na něj podívám.
„Co jsi proboha vyváděl?“ zavrčím na něj. Nechtěla jsem vrčet, ani se na to ptát, prostě… To samo. Nemohla jsem si pomoct ale cítila jsem se divně. Byla to… žárlivost?

Vydechla úlevně, nejspíše na to že nejsem naštvaný a nebyl jsem. Žasl jsem nad tím jak do sebe nasypala léky které jsem ji předepsal, nedělal jí to vůbec žádný problém? Dodala že vypadám hrozně, jako kdybych celou noc nespal, načež na mě zavrčí. Skoro mi to přišlo jako kdyby si už udělala názor o tom co jsem dělal. Chvíli mlčím a prohlížím si pokoj, zahledím se na stěnu a dvě lišky, které kolem sebe měli nakreslenou krajinu. Nevím proč, ale donutilo mě se to pousmát. Včera to tu nebylo, určitě to byla její práce a byla skvělá.
„Sepisoval jsem tvůj spis a přepisoval diagnostiku tvých doktorů, zabralo mi to více času než jsem očekával,“ vysvětlím a potom tázavě nadzvednu obočí.
„Nerad se k tomu vracím hned takhle z rána, ale včera jsem se vyjádřil dost jasně,“ hlesnu a vážně si ji prohlédnu. Ne nechtěl jsem to po ní hned teď, ještě se musí probrat a dojíst si snídani, nespěchal jsem času bylo dost a já doufal že mezitím neusnu, muselo by to vypadat opravdu vtipně, kdybych si tady prostě jenom tak usnul, však proč ne že? Jeden by to považoval za šílenost, ale mě to až tak šílené nepřišlo, vlastně mi to přišlo úplně v pohodě. Ale moje úroveň pohodlnosti a normality byla trošku jinde, bohužel či bohudík.

Jeho vysvětlení mě uklidní stejně jako to, když se zhluboka nadechnu a neucítím jinou vůni než tu jeho a cigaret. Kdyby měl nějakou společnost, cítila bych to z něj. Spokojeně se usměji a pustím se do snídaně. Upozorní mě, že si trvá na svém. Nijak neprotestuji, jen přikývnu, ale po chvilce se na něj podívám.
„Dobře, ale mám jednu podmínku. Jelikož vypadáš naprosto hrozně a očividně se ani jeden z nás moc dobře nevyspal, oba se prospíme a poté se pokusím prohodit s Kitsune, platí?“ řeknu odhodlaně a upřu na něj svůj pohled. Vypadal, že každou chvíli usne a já nechtěla riskovat, že se mu kvůli jeho únavě něco stane, přece jen jsem potřebovala, aby se dokázal bránit a takhle… Povzdechnu si a dojím snídani. Nechtěla jsem, aby odcházel ale pokud si má odpočinout… Začervenám se, když mě napadne, že by mohl spát tady a zavrtím hlavou. I když… Proč ne? Upřeně se na něj zadívám a poposednu na posteli.
„Umm, jestli chceš, můžeš se prospat tady… Nebude mi to vadit, vlastně budu ráda. Mám ráda tvojí společnost a… a…“ raději přestanu mluvit, povzdechnu si a prohrábnu si vlasy. No bezva, už ani mluvit neumím.