Cora + Aaron

"Můj způsob je naprosto jednoduchý. Odnesu tě někam jinam a tady to zamknu." Zasmál jsem se a jen tak jsem někam civěl. "Tak až mě tam dokopeš tak mi dej vědět. Já jsem vytrvalí člověk." Zasmál jsem a stále jsem civěl někam do neznáma. Jako by se tam měl někdo objevit.

"Heeeej to nie je fér. A navyše som ťažká. Nedokázal by si ma odniesť nie to ešte zodvihnúť." Poviem a zasmejem sa. Viem že mi asi nebude veriť. Veď sa stačí pozrieť na moju postavu a každý vie že nie som ťažká. Navyše Gab ma už nie som na rukách a on povedal že nie som ťažká. Takže mám asi smolu. "Dobre neboj sa dám ti vedieť. A neviem či vydržíš kopanie do zadku." Zasmejem sa.

"Víš, že mě jen tak neoblafneš? Navíc jsem vlkodlak, takže nějakou tu sílu navíc mám." Zasmál jsem se. "Kopání do zadku? Hrozně rád oplácím tak nevím zda by jsi to chtěla zažít." Zasmál jsem se

"Ja viem len som to skúšala." Pousmejem sa a pozriem sa na neho nevinne. "Prečo nie? Ešte som to nezažila takže prečo nevyskúšať niečo nové?" Opýtam sa a zasmejem sa.

"Ty jsi neodbytná holka co?" Zasmál jsem se, zvedl se z postele a seběhl dolů ze schodů, kde jsem začal uklízet věci po mé asi hodně cestovací noci.

"Ano to som." Pousmeje sa a keď odišiel tak si povzdychnem a postavím sa. Potom odídem do druhej izby kde som mala svoje veci. Vyzlečiem si jeho košeľu a oblečiem si svoje veci. Keď som bola oblečená tak som išla dole za ním. "Tak ja pôjdem. Už ťa nebudem otravovať." Poviem a idem k dverám.

Konečně jsem douklidil. Slyšel jsem dupot ze schodů tak jsem se na ně otočil. Po schodech šla Cora. "To už?" Zeptal jsem se udiveně. Myslel bych si, že se ještě zdrží, ale opak byl pravdou. "No.. Tak.. Kdykoliv by jsi něco potřebovala tak mě najdeš buď tady a nebo někde po lese." Usmál jsem se a šel jsem za ní ke dveřím.

Pri dverách som sa zastavila a pozrela som sa na neho a pousmejem sa. "To si zapamätám. Rada by som ostala ale už ti isto idem na nervy." Nevinne sa pousmejem. Nechcelo sa mi ísť do tej zimy ale Aaron musel isto do práce alebo niekam. A ja som ho preto nechcela zdržiavať.

Úsměv jsem ji opětoval. "Zapamatuj." Zasmál jsem se. "Nelezeš mi na nervy. Ale za chvilku musím stejně jít. Musím si jít něco zařídit." Usmál jsem se na ni.

"Zapamätám si to. Toho sa neboj." Pousmejem sa a nechcela som vyzvedať ale celkom ma zaujímalo čo to je. "A čo to je? Ale ak nechceš tak mi to hovoriť nemusíš." Poviem a pousmejem sa. "Potom sa môžeme stretnúť keď to vybavíš a ty ma potom budeš obskakovať ako kráľovnú." Poviem a zasmejem sa.

"Promiň, ale je to jaksi, soukromé." Odpověděl jsem s poněkud vážným výrazem. "Ale jo. Jestli chceš tak se zase můžeme někde potkat. Možná při lepší situaci." Zasmál jsem se.

"Dobre to je v poriadku." Poviem a pousmejem sa. "Tak to budem rada." Poviem a potom mu napíšem telefónne číslo a podám mu. "Tu máš moje číslo. Môžeš mi hocikedy zavolať." Poviem a potom sa obujem a oblečiem si bundu.

"Díky. Hned jak přijdu domů tak si ho uložím." Usmál jsem se a šel jsem si ho hodit na stůl do obývacího pokoje. Vrátil jsem se zpátky ke dveřím, abych se s ní mohl rozloučit.

"Dobre ale nestrať ho." Poviem a potom keď som oblečená a obutá tak sa pozriem na neho a pousmejem sa. "Dobre tak ja idem. Rýchlo to vybav a zatiaľ sa maj." Pousmejem sa a potom otvorím dvere a idem domov.