Aaron+Tris

Nemohla jsem uvěřit, že jsem se sem vrátila brzy, i když to neomlouvá mé výčitky svědomí. Že jsem jen tak beze slova odešla, bude těžké to vysvětlit, Coře a obzvláště Sebastienovi, který se musel cítit osaměle.
O naši kočku jsem se nebála, věděla jsem, že se dobře postará. Jak jsem překročila práh lesa a objevila se na začátku města zhluboka jsem se nadechla a vydala jsem se přes park, kde se usadím na jedné z laviček oblečená v lehké mikině a s šálou kolem krku, hmm byl do zvláštní pocit, být opět v lidské formě, ale tak moc mi to chybělo.
Byla jsem konečně doma, místo, kam patřím. V tom se mi do očí hnaly slzy a já musela zaklonit hlavu, snažila jsem se je rozehnat, ale marně. Stékali mi po tvářích a horké slzy se měnily na ledové kapičky.
Zklamala jsem. Slíbila jsem něco a zklamala, ale když já nedokázala se smířit s jednou nedávnou událostí, jež jsem nesla tak těžce. Ztratit nenarozené dítě, byla velká rána, už jen zdůvodu, že je pro mě těžké otěhotnět, jak jsme se dávno Bastienovi zmínila.
Někdo by si mohl řic, že je to nic, ale pro mě to byla velká rána. To pro každou matku, ale co je těžší muset mu to říc do očí.
Zhlukova se nadechnu,abych uklidnila svůj dech. "Hm.. potřebuji ještě chvíli..aspon hodinku.." zamumla jsem si pr osebe, nedokázala jsem jít, ted hned domu.

Nuda. Venku je takové počasí, které mám rád a já trčím doma. Možná bych se mohl vydat ven. Kousek mám park, takže bych to přes něj mohl vzít do lesa. Přeci jen, vzít skicák tužku a vydat se na nějakou hezkou procházku do lesíka není tak špatné. Naopak, je to kouzelné. Aspoň pro mě, protože jedna třičtvrtina lidí v tomto městě nemám ráda zimu a radši budou sedět doma u televize a v teplých ponožkách. Lidé fakt neví co je krásné.
Oblékl jsem si mikinu, natáhl jsem se pro klíče a otevřel dveře. Ještě jsem se natáhl pro menší bloček a tužku a mohl jsem hezky na procházku. Dlouhou, dalekou a uklidňující. Zabouchl jsem dveře, seběhl schody a vyšel ven z domu. Venku mě přivítal chlad a bílé prostředí. Musel jsem se nad tímto pohledem pro sebe usmát. Ale nesmím tady tak dlouho stát jinak nic nestihnu. Rozešel jsem se ulicí k parku. Opravdu je kousek, až moc. V parku bylo taky krásně. Zamrzlí rybníček, bílé stromy, prostě všechno tam bylo bílé. Až na lidi. Ti chodili v tmavých kabátech. Po cestě jsem zachytil pár pohledy říkajíc, že jsem blázen chodit v tomhle počasí jen v mikině. Ale co už, jsem jiný. Jak tělesně tak občas i vzhledově.
Prohlížel jsem se krásy parku až pak můj pohled zůstal trčet na jednom místě. Konkrétně na jedné z místních laviček. Zastavil jsem se, abych mohl přemýšlet zda se mi to jenom zdá, nebo tam sedí holka, v mikině a něco se jí stalo. Něco se ve mě hnulo. To něco bylo rozdělené na dvě části. První část říkala ať tam jdu, ale ta druhá ať se na ni vykašlu a jdu tam kam jsem měl namířeno. Nějakou chvilku jsem se rozmýšlel. Přeci jen jsem se rozhodl jít, když jsem si všiml lidí jak kolem ní procházeli. Pomalým, ale přesto jistým krokem jsem se rozešel k ní. "Um.. Jsi v pořádku?" Zeptal jsem se.

I přesto, jak byla zima obloha byla překrásná, na tohle místo jsem se rada vracela, cítila jsem se tu volně a také pro mě tohle místo zůstane záhadou. "Světluška." vzpomenu si, když jsem jednoho dnes tudy šla a aura oné bytosti vypadala jako světluška a přitom to byl temný anděl, tohle místo umělo vytvořit zvláštní iluze i přesto jak je obyčejné místo to je. Obloha se mi začala ztrácet z dohledu, díky vodopádům slz, které nešly zastavit.
Když v tom jsem zaslechla mužský hlas, který mě přiměl pohlédnout jeho směrem, pohotově jsem si otřela slzy a pousměji se lehce. "Jo.. nic to není, děkuji za optání." šeptnu chraplavým hlasem, když v tom se snažím usmát více. Lehce se posunu. "Klidně si přisedni, opravdu jsem nečekala, že mě někdy někdo uvidí brečet." zasměje se sama nad sebou, obzvláště, když šlo o vlkodlaka.
Normálně bych dřív před muži začal být nepříjemná, ale už jsem asi pomalu zapomínala, co je to nenávist k mužům.
Ale to byla minulost, ted jsem musela čelit přítomnosti, ne vše bude dobrý, nic není jako pohádka, ne vše dopadne dobře. Tohle byla realita, krutá a nelítostná, ale vše se dá překonat, i když to nejde nejlépe.
Ale co víc, chtěla jsem, aby se vše vysvětlilo a dopadlo dobře, ale o tom mohu jen snít. Stejně jako o tom, že vše zvládnu sama, to žádná živá bytost nedokáže.

Chvilku jsem si ji prohlížel. Vypadala fakt ztrápeně a asi i v depresi. No co. Já taky kolikrát vypadám takhle a ještě hůř. To není momentálně vážné a nemusíme to tady rozebírat. Bylo mi jí celkem líto a chtěl bych jí nějak pomoc. No, jenže nevím jak a co způsobilo to, že je takhle smutná. Bože já jsem strašnej cíťa. Tuhle povahu mám bohužel po mámě. Ta taky všem pomáhala a nikdy se jí to nevrátilo zpět. No jo. Mě se to taky zatím ani jednou nevrátilo. No, možná jednou kdy jsem si povídal s Reily. To bylo asi tak poprvé co se mi nějaký dobrý skutek vrátil. Heh, celkem vtipné. Do té doby než jsem se sem před měsícem přestěhoval jsem tu byl sám pro sebe, uzavřený a nikoho si nepouštěl do života a co dělám? Stávám se otevřeným, pouštím si do života další lidi a připadám si, jako bych sám sebe ztrácel. Tohle město musí mít nějaké kouzelné účinky nebo tak, protože hned jak jsem se přistěhoval tak jsem neviděl vidle, lopaty, křičící lidi a medvědí pasti kolem mého domova. Jsem rád, že jsem narazil na tohle město. Nejen, že je tady úžasná příroda, ale plno jiných kras. Krásy, které by se dali najít jen v těch nejkrásnějších snech a představách. A hlavně tady nejsem sám kdo je jiný. Cítím tady plno dalších nelidských bytostí než jsem jen já. Začínám si tady zvykat a hlavně to tady začínám považovat za pravý domov.
Všiml jsem si jak si rychle začala otírat slzy když mě uslyšela. "Dobře. Budu dělat, že ti věřím." Pousmál jsem se. Si fakt myslíte, že bych jí to věřil, že to nic není? I pomalu slepej by vycítil, že s ní není něco v pořádku. Úplně to z ní sršilo a bylo to poznat i na jejím hlase. Ale chápu ji, když o tom asi nechce mluvit tak ji do toho nutit nemohu i když to chci vědět a pomoc jí. No jo, jsem vlkodlak, který by neublížil ani mouše, ale má druhá tvář by ublížila i andělu. Ovšem při úplňku, kdy se mých smyslů chopí ta bestie ve mě. On ten původ o mě je celkem vtipný. Měl jsem 50% šanci na to, abych byl člověk, protože moje matka byla člověk a otec vlkodlak. Je to celkem zvláštní, ale myslím, že je to naprosto normální. Možná a budu doufat, že to tak je. A jestli ne, tak budu jeden z mála vlkodlaků co měl jednoho rodiče jako obyčejného člověka. Ale já byl za to rád. Nikdo mě nepoučoval o tom jak lovit, jak vykuchat upíra nebo kdy je nejlepší výt na měsíc. Byl jsme odkázán sám na sebe, protože otec mámu opustil když zjistil, že je těhotná. No jo, byl to hajzl, ale jeho povahu jsem po něm nezdědil, díky bohu.
Nabídla mi, jestli si nechci přisednout. Mírně jsem zavrtěl hlavou, protože dneska mám chuť spíše na výlet než sezení na lavičce. "No, dneska jsem se vydal na procházku do lesa. Tak jestli chceš můžeš jít se mnou a třeba přejdeš na jiné myšlenky." Usmál jsem se. Procházka mi vždycky dokázala vyčistit hlavu a dokázal jsem se zbavit i negativních myšlenek. Jsem celkem rád, že jsem se odhodlal k tomu a nabídl jí procházku. Třeba jí také pomůže a přejde na jiné myšlenky a třeba se i trochu uvolní od toho všeho stresu. Hlavně se třeba podívá někam jinam než jen na život ve městě a uvidí i všemožné krásy lesa. Už teď si to představuji a začínám se pomalu nad tou představou rozplývat. I přitom pomyšlení jak se brodím v tom lese tou vysokou vrstvou sněhu jsem se cítil tak uvolněně. Mírně jsem zavrtěl hlavou. Zase sním a pomalu tady slintám. Jsem hodně zvláštní druh. Někdo by si možná pomyslel, že jsem utekl z nějaké léčebny a teď tady obtěžuji nějakou bez branou ženu. No, bez branou. Myslím, že ta by se mohla také kdykoli přeměnit a zaútočit na mě, abych ji nechal být. Cítil jsem ní, že není tak zcela obyčejná.

Dlouho jsem nikoho milého nepotkala, když jsem se na něj déle dívala připomínal mi mého mladšího bratra Werrina, kterému ted bude nejspíš 16-17 let, jak ten čas běžel ani jsem si to neuvědomovala. " Máš pravdu nejsem, ale omlouvám se do lesa nevstoupím asi hodně dlouho.. byla jsem pryč déle než jsem měla." šeptnu, přičemž si nevědomě dotknu břicha,však ruku rychle stáhnu k tělu, jo smířit se s tím musím po svém a nebo s rodinou, kterou pro mě představovala jedna osoba. Nikomu mužskému pohlaví jsem nevěřila,tak jako jemu, je to zvláštní, ale je tomu tak a ne že by na tomto mladíkovi bylo něco zlé to ne, jen prostě mi to připomíná minulost, na kterou jsem hodlal zapomenout.
Lehce se usměji, když uvidím skic. "Opravdu si sem sedni a zadívej se na ten strom tam, uvidíš v něm uvězněnou vílu a když každý den sem ujdeš, uvidíš na tom samém místě posedávat havrana po celý rok. " tohle místo jsem kreslila v každou roční dobu, jen bohužel jej nemám zachycen v zimě jako je tahle, skic byl doma a j v tu chvíli byla pryč. Ale opravdu jsem tohle místo milovala a tak to i zůstane. Nikdy to tu neopustím, je to jedine místo, kde zapadam. Lidský svět není nic pro mě,ale tohle záhadné místo ano.
Ale když bude chtít jit dále nijak mu v tom nemohu bránit, přeci jen si muže dělat co chce, ale je příjemné trávit čas s někým, kdo se dál neptá, proč jsem smutná, bohatě mi stačilo,že si toho někdo všimnl, však i já viděla, že není zcela pořádku. "Hmm myslím, že nejsme jediná obklopená zalem a šrámy minulosti že?" pousměji se.

Nevím proč, ale strašně mi připomínala mámu. Heh, je to celkem zvláštní, aby někdo tak mladý vám připomínal mámu. Ale proč ne? Moje máma také dělávala to, že se snažila zahnat to když se jí něco stalo a byla z toho celá nesvá. Tolik věcí mi připomíná mámu. Je to celkem vtipné a i takové blbé. Opravdu jsem strašná citlivka. "To je v pořádku. Jestli nechceš tak tě nunit nemůžu. Ale, abych konkrétně řekl místo kam mám namířeno tak je takové mýtina na druhém kraji lesa, kde můžeš vidět všemožné magické bytosti jaké si jen představíš. Je to tam kouzelné a takové záhodné. Tam se objevuje pořád nějaká nová záhada a tajemství." Usmál jsem se. Ale nutit ji opravdu nemohu. Pak by si o mě mohla myslet, že jsem nějaký psychopat, co ji chce zatáhnout do lesa kde by ji.. Změňme téma. Prostě bych se pak nemohl na sebe podívat kdybych někoho do něčeho musel nutit.
"Nemusím se nikam zadívat. Stačí mi jen moje představivost a dokážu nakreslit to co máš namyslít s tím stromem." Usmál jsem se. Možná, že se tady na chvilku zdržím. Přeci jen, myslím, že ta by teď možná, snad, určitě byla ráda s nějakou společností. Třeba se dozvím něco víc o tom, co ji trápí. Tedy chtěl bych, abych jí mohl pomoc. Rád pomáhám druhým a tak to i zůstane. Jsem takový malý pomocník co jen měří skoro dva metry. To je další věc jakou vyčuhuji z davu. Kdybych se od někoho ztratil v hodně velkém davu lidí tak mě hned osoba, které jsem se ztratil najde. Mám takových věcí víc se, kterými vyčnívám. Výška, oči, původ, to co ve skutečnosti jsem. Je toho fakt hodně a byli by jsme tady třeba dva dny než bych to všechno vyjmenoval.
"Jo, taky mě trápí moje minulost." Uchechtl jsem se. "Tak trochu víc no." Pousmál jsem se. Taky má dobrý postřeh. Já si všiml, že ji něco trápí a ona zase, že něco trápí mě. Něco pro mě hodně důležitého co už asi nejde jen tak vrátit. Možná nějakým fakt možným kouzlem a nebo tím nejhorším a pro všechny konečným scénářem. Smrtí. No jo, taková už je hold realita.

Usměji se je krasné potkat snílka po dlouhé době, jak dlouho jsem vlastně nekreslila. A co víc, zaujalo mě jeho myšlení. "Bacha aby tvá fantazie nesplynula s realitou, kdy se to naposled mě stalo místo světlušky v dlani jsem svírala kabát anděla." usměji se a pohlédnu na svou ruku, bylo to dost vtipné. Světluška je drobné stvoření, ale on no nebyl drobný. A co víc, Aaron už jen svou aurou působil dost klidně, i když ne vyrovnaně, značil z něj jaký si klid. Lehce si promnu ruce a povím. "Neměl by ses tak mi rozdávat, čím víc dáš dáš i sám sebe. Dávej jen nejbližším, to mě naučil život a myslím, že ti pomůže a tím i získáš odměnu,že si tě vyslechnou. Proč si přišel do tohoto města?" optám se mile.
Jak jsem věděla, že je zde nové bylo to lehké, nikdy jsem se z někým jako on zde nepotkala, možná tu byl delší dobu, ale to jsem nevěděla, zajímalo mě,proč je vlastně zde. Možná je to nezdvořilé,ale nejlepší věc jak se odreagovat od problémů, najít si nějaký koníček.
(pardon za krátký post :/)

Ano. Mám zvláštní pohled na svět. Představuji si ho jako pohádkový svět, plný různých bytostí. I z obyčejných lidí lze udělat nějakou bytost. Heh, už se mi to míchá s realitou, ale mně to nevadí. Ať si o mě myslí kdo co chce, ale já si budu stát za svým. "Myslím, že asi pozdě. Už splynula." Usmál jsem se. Třeba si najdu konečně nějakou hodnou dušičku, která bude mým novým přítelem v tomto světě. Přítel, který má stejné myšlenky jako já. "Já jsem si zase z obyčejného člověka vytvořil díky představivosti, obrovského draka, který měl fialovou barvu a v tesácích držel menší domek." Trochu jsem si uchechtl. Opravdu je mé myšlení a představivost zajímavá. Kolikrát až moc. Ale co už? Jsem ve volné zemi, jsem svobodný občas, který v pořádku dodržuje zákon.. No, možná ho dodržuje. Nevadí. Třeba jsem ho už porušil něčím, ale ještě nevím čím. "Vím, že bych se neměl rozdávat, ale už mám takovou povahu pomáhat druhým. Počítám s tím, že se mi to nikdy nevrátí zpátky, ale aspoň budu moc umřít s pocitem, že jsem pomohl lidstvu." Pousmál jsem se. Jsem usměvavý člověk a to mi také nikdo nesebere. "Potřeboval jsem si najít, místo kde bych se usadil. Kde mě nebudou vyhánět a budu zde žít s lidmi v míru. Sice to je teprve měsíc, ale už jsem si tady zvykl a možná to tu začnu považovat jako pravý domov." Odpověděl jsem slušně. Byla mi položena otázka. I kdyby byla nejvíc osobní tak bych i tak odpověděl. Tak, aby se ten druhý neurazil a tak, aby to nevyznělo nějak špatně. Jsem slušně vychovaný i když to tak někdy nevypadá.

Vypadal opravdu přátelsky, musel si také hodně těžkou cestou projit, jakož každý z nás co zde zůstal. Tohle místo, ne Antagor město nám poskytovalo domov, kterého by jsme si měli vážit, vždy jsem přemýšlela jak bych vlastně dopadla nepoznat tohle místo, nepoznat Sebastiana, temného anděla, co mi ukázal, že vlastně chci pomáhat jiným nikoliv sobě a litovat se, co jsem mohla změnit, ale žit dál pro sebe a ne jen pro druhé, pomáhat druhým neznamená, že pro mě musíte žít, každou minutu,ale pomoc jim najit tu správnou cestu kam vlastně jít a kudy se vydat, byla jsem ráda, že jsem tu a ted narazila zrovna na něj a tak se mile usměji. "Jsem Tris a ty jsi?" optám se jej přátelsky, ano neznali jsme své jména došlo mi to,až ted nebo jsem jen přeslechla. Taky je možné že v tom zmatku jsem úplně zapomněl, že jsme se představovali snad ne, bylo by to asi komické, že dokážu do pěti minut zapomenout ta důležitou věc jako je jméno dáné bytosti vedle mě.
Nevím proč, ale intiktivně mu pocuchám vlasy a usměji se. "Šilenec jak má být. Aspon vím, že v blázinci neskončím sama." ano i v tuhle chvíli jsem se dokázala trochu uvolnit a vtipkovat, dalo by se říc, že Aaron ve mě vyvolával zvlaštní pocit, připomínal mi mého malého brášku, jak mi mý dva bratři chyběli. Chtěla bych je zas vidět, ale proč tomu tak je, že nemohli jít se mnou. Ne nemohli, ještě by se jim něco stalo a já bych si to vyčitala, snad žiji lépe.
Nakonec se zvednu a poczdechnu si. "Co si tak někam sednou do tepla a pak se jit dopívat do lesa,zdá se mi to jako dobrý kompromis nemyslíš?" chtěla mu vyhovět, ale také chtlě mít jistotu,že se ji nezdá, že je doopravdy zpět.