Cora + Aaron

"O čem by jsi si chtěla povídat? Nebo co by jsi chtěla dělat?" Zeptal jsem se. Pozoruji každý její pohyb. Musím uznat, že takhle z blízka je krásnější a roztomilejší. Ježiš chlape co to děláš? Vždyť má přitele. "Šla bys až by bylo tepleji. I ráno bývá strašná zima." Pousmál jsem se. Měl jsem sucho v krku tak jsem se natáhl pro svůj hrnek. Ale abych se pro něj mohl natáhnou tak se musím nahnout co nejvíc, protože je na druhém konci stolu. Nevím jak, ale do nosu mi vpadne divný pach. Takhle voní ona? Zetal jsem se sám sebe. Trochu jsem si usrkl a popožil ho tentokrát vedke sebe na stůl. "Cítím se dobře." Usměji se.

"Môžeš mi niečo povedať o sebe aby som ťa lepšie spoznala." Pousmejem sa a potom prikývnem. "Tak to vyzerá že tu ostanem dlhšie. Veď aj tak nikomu nechýbam takže je jedno či som doma alebo tu." Pousmejem sa a potom keď ho vidím ako sa naťahuje pre čaj tak mu chcem pomôcť aby sa nenamáhal ale zvládol to sám. Keď povie že sa cíti dobre tak sa pousmejem. "To som rada že sa cítiš dobre." Pousmejem sa.

"Co bych ti tak o sobě řekl. Celým jménem se jmenuji Aaron Alexander Skywere. Znal jsem pouze matku, která umřela když mi bylo 15 let. Otce jsem nepoznal. Tohle řeknu jenom tobě a nikomu jsem to ještě neřekl. Nějakou dobu jsem vyrůstal s mamkou v Japonsku a pak se přestěhoval do Ameriky. Narodil jsem se 1.4 a je mi 21 let. Moji zálibu už znás, jakou stvůru v sobě skrývám taky a to tetování na těle taky. Asi už znáš tak nějak všechno o mě." Usmál jsem se. "Jestli chceš tak mi o sobě taky něco řekni." Usmál jsem se na ní.

Pozorne ho počúvam. Bolo to zaujímavé ale zároveň som mu závidela. On mal niekoho kto ho mal rád. Ja som nemala nikoho. Povzdychnem si. "Ja som o dva roky od teba staršia. Mám 23 rokov. Moja mama zomrela a tak ma vychovával strýko pretože otec nemal čas. Už od malička som vedela že som vlkodlak. Keď som dovŕšila 19 rokov tak som sa prvý krát začala meniť a vtedy ma odviezli na chatu a tam ma nechali na podpas osudu. Musela som to zvládnuť sama. Nebol tu nikto kto by mi pri premene pomáhal." Povzdychnem si. "Čo mám rada? Párty, prechádzky, daždivé počasie a pizzu." Pousmejem sa.

Když domluvila tak jsem zůstal překvapený. "To jsi fakt o dva roky starší? To bych do tebe neřekl. Typoval bych, že ti je takových 18 nebo 20. Popravdě jsem si to i myslel." Zasmál jsem se. Bylo mi jí celkem líto a soucítil jsem s ní. "Když mi umřela mamka tak jsem zůstal sám ve velkém světě. Od toho dne jsem byl do sebe uzavřený a nechtěl jsem do svého života nikoho pustit. Po dlouhých šesti letech jsem se nějak otevřel a pustil si do života tebe." Usmál jsem se. Když řekla, že má ráda deštivé dny a procházky tak jsem se musel usmát ještě víc. "Deštivé dny mám taky rád. Dá se při nich kreslit a vytváří úžasnou atmosféru. A procházky jsou také úžasné. Hlavně ty dlouhé. Ale ze všeho nejlepší jsou procházky v dešti." Podíval jsem se na ni.

"Ano vážne som od teba staršia." Poviem a začervenám sa keď povie že by mi typoval 18 - 20. "Ďakujem toto mi ešte nikto nepovedal." Pousmejem sa a pozriem sa na neho. "Tak isto som to mala aj ja. Tiež som niekoľko rokov k sebe nikoho nepúšťala. Až prišiel Gab potom Lou a nakoniec Elissa. Tieto tri osoby som k sebe pustila a vďaka ním som sa aj menila. Ale som rada že si ma pustil k sebe. Je dobré mať niekoho na koho sa môžeš spoľahnúť." Poviem a pousmejem sa. A keď povie že má tiež rád prechádzky, daždivé počasie tak len pokrútim hlavou. "Teda nečakala som že budeme mať toho toľko spoločného." Pousmejem sa.

"Opravdu? Tak to se divím, že ti to nikdo ještě neřekl. Přísahal bych, že ti to muselo říct plno lidí." Usmál jsem se. "To bude asi tou přírodní krásou." Zasmál jsem se. Myslím, že takové seznamování se mi začíná líbit. Poslouchal jsem jí jak říkala o tom jak si k sobě pustila ty tři. "Musím přiznat, že jsem taky rád, že jsem si tě k sobě pustil. A jsem ještě radši, že jsem ti nic v tom lese neudělal." Usmál jsem se. "Taky bych nečekal, že toho máme tolik společnýho a vůbec jsem nečekal, že by jsme si takhle rozumněli už druhý den?" Zamyslel jsem se.

"Nie nikto mi to ešte nepovedal. Ty si prvý človek čo mi to povedal." Pousmejem sa a znova sa začervenám ako paprika. "Privádzaš ma do rozpakov." Pousmejem sa a dám si tvár do dlaní aby nevidel ako sa červenám. "Tak to sme radi obaja. Aj keď ja by som to isto nejako prežila. Keď som prežila útok vlkodlaka tak tvoj útok by som tiež prežila." Pousmejem sa a keď som už nebola červená tak zodvihnem hlavu a pozriem sa na neho. "Tak to som ani ja nečakala. Navyše keď si sa mi tak vyhýbal so začiatku." Pousmejem sa a prikývnem. "Ano dva dni."

"Ale je to pravda. Já vždy říkal jenom pravdu. No.. skoro." Zasmál jsem se a podíval jsem se na ni. "Myslím, že můj útok by jsi nepřežila když to už nepřežilo několik vlkodlaků." Zvážnil jsem. Přeci jen jsem porazil i nějaké ty alfy a pak jsem zase zmizel. "Nezaútočil jsem na tebe, protože i jako v přeměně ve vlkodlaka jsem viděl ve tvých lidských očích strach. Tak jsem tě nechal a já jsem ani nevěděl, že jsi ten vlkodlak byla ty dokud jsi mi to neřekla tam venku na náměstí." Usmál jsem se a sedl jsem si do polovičního tureckého sedu.

"Tak to ďakujem veľmi pekne." Pousmejem sa a potom sa pozriem vystrašene na neho. "Tak to som mala vážne šťastie že si na mňa nezaútočil. Takže môj strach ma fakticky zachránil pred tým aby si ma zabil? Tak to som rada." Pousmejem sa. "Ja som ti to chcela povedať už v tej reštaurácií ale keď si hneď odišiel tak som nemala šancu. Aj keď ma prekvapuje to že si ma nespoznal vďaka pachu. Lebo ja som ťa hneď spoznala ale ty nie." Poviem a potom si zoberiem čaj a napijem sa.

"Za takové věci se neděkuje." Usmál jsem se a podrbal jsem se na ruce. "Když v něčích očích vidím strach tak změknu. Kolikrát jsem strašně měkej." Malinko jsem se začervenal. "Nejhorší je, že díky mím očím si lidé myslí, že jsem nějak prokletý a že bych je mohl nějak ohrozit na životě." Trochu jsem zesmutněl kvůli tomu. "Někdy jsem měl chuť si je vypíchnout, abych měl klid." Zasmál jsem se. "Já byl hlavně ještě mimo takže jsem nějak nezpozoroval tvůj pach." Pousmál jsem se.

"Ale je to slušnosť poďakovať." Pousmejem sa. "Tak to je dobré. Aspoň sa ťa nemusím báť." Poteší ma to že s aho nemusím báť. Mám istotu že mi neublíži. "To vážne? Mne tvoje oči prídu normálne. Neviem prečo si to iný ľudia myslia. Ale to by si potom nevidel a to by ti nevadilo?" Povzdychnem si. "Aha tak preto si sa mi vyhýbal." Zasmejem sa.

"Tak jo. Tvé poděkování je mi ctí." Usmál jsem se. "Teď už bych ti neublížil, protože máš píšťalku." Zasmál jsem se. Podrbal jsem se v zadu na hlavě. "A hlavně proto, že jsi moje jediná kamarádka a já své přátele ochraňuji." Usmál jsem se. Když řekla, že jí moje oči přijdou normální tak zrudnu. "Um.. jsi první, ale úplně první kdo mi neřekl synu satana." Byl jsem rudý jako rajče. "Kdybych neviděl tak bych si pořídil psa." Zasmál jsem se.

"To som rada." Pousmejem sa a prikývnem. Potom sa ale začnem smiať keď povie že mám píšťalku. "To mám a nebojím sa ju použiť." Poviem so smiechom. "Ja si toho moc vážim že som tvoja prvá kamarátka. A preto ťa nesklamem." Pousmejem sa a potom sa pozriem prekvapene na neho. Aj keď som videla že sú červené tak to so mnou nič nespravilo. "Takto ti hovorilo? Tak to je dosť kruté od nich." Povzdychnem si. "Aké psa? Veď ja by som ti pomáhala." Pousmejem sa.

"Jo. Říkali mi tak a já si na to už nějak zvykl. Bral jsem to jako součást života. Vždy létající zelenina a ovoce. Byla to moje taková denní rutina." Pak jsem se podíval na svou nohu, kde jsem měl kolem dokola jizvy. "Tohle mi udělala medvědí past. Někdo mi jí dal před dveře bytu a já na to šlápnul. A to všechno způsobily ty oči." Pousmál jsem se. "Vždycky když si na to vzpomenu tak to bolí." Zasmál jsem se.

Povzdychnem si smutne. "Bože to je mi tak ľúto." Poviem smutne. Bolo mi ho ľúto že si niečim takým to musel prejsť. Potom sa pozriem na jeho nohu. A keď povie ako sa to stalo ostanem v šoku. "Bože ľudia dokážu byť pekne bezcitný." Vzdychnem si smutne a objímem ho. Chcela som ho trochu utešiť. "Tak na to nespomínaj a nebude ťa nič bolieť." Pousmejem sa a potom sa od neho odtiahnem.

"To je v pohodě." Usmál jsem se. Přemýšlím jak to ty lidi dělají tu nespravedlivost. "Jo. Kdyby měli porovnat mě a nějakého násilnického vraha tak ten vrah bude pro ně andílek. Ti lidi se mě z toho města snažili vyhnat. Tak jsem pak hledal nějaké místo kde bych se pokusil znovu zabydlet. Tak jsem se před pár měsíci nastěhoval sem. A jsem rád, že jsem tady." Usmál jsem se když mě objala. "Děkuju. To jsem v tuhle chvíli celkem potřeboval."

"Vážne?" Pozriem sa na neho a pousmejem sa. Potom keď začne rozprávať tak ho počúvam a prikývnem. Mal pravdu vrah by bol oproti nemu anjelik. Nechápu že aj mi sme živé bytosti a vieme byť dobrý. "Dobre že si odišiel a prišiel si sem. Tu ti nič nehrozí. Obyčajný ľudia nemajú ani šajnu o tom že tu je nadprirodzeno." Pousmejem sa. "Nemusíš ďakovať ja rada pomôžem."

"Popravdě jsem tak nějak vycítil když jsem sem dojel takové zvláštní pachy a lidí to nebylo. V klidu jsem si mohl oddychnout když jsem to ucítil. Dokonce jsem si řekl, že jsem doma." Usmál jsem se. Byl jsem celkem rád, že tady je. Aspoň se necítím sám. "To samé platí i u mě. Kdyby jsi potřebovala cokoliv klidně i ve dvě ráno bys mohla přijít." Usmál jsem se.

"Presne viem o čom hovoríš. Aj ja keď som sem prišla tak som mala pocit že toto miesto nie je len tak obyčajné. A teraz som rada že už som tu vyše roka. A nechcem odísť." Pousmejem sa. A keď povie že môžem k nemu hocikedy prísť ak budem niečo potrebovať tak sa pousmejem a prikývne. "Ďakujem veľmi pekne."

Už jsem byl celkem unavený. Zívl jsem si a potřásl jsem hlavou, abych neusl. Před očima jsem viděl malá zrnka prachu jak poletují ve vzduhu. Cítil jsem jak mi jedno dopadlo na nos a mě to podráždilo až jsem si z toho kýchnul další moje zvláštnost. Na to co jsem ve skutečnosti tak kýchám jako malé kotě. Už od narození a mamka mi vždy říkala zdravíčko kocourku. Chvilku jsem vypadal jako bych měl teď umřít, ale chtělo se mi celkem dost kýchnout. Když už se to povedlo tak jsem si kýchnul a nějakým záhadným způsobem jsem s náma převrhl gauč. Lekl jsem se. "Jsi v pohodě?" Zeptal jsem se se smíchem.

Videla som ako sa mu zíva. "Ak chceš ísť spať tak povec mne to vôbec nebude vadiť." Pousmejem sa a keď si kýchne tak sa zasmejem. "Na zdravie." Poviem so smiechom a potom sa na neho pozriem prekvapene keď sa ma opýta či som v pohode? "Ano som prečo by som nemala byť v poriadku?" Opýtam sa prekvapene.

"To je v pohodě. Já to vydržím." Usmál jsem se a znovu jsem zívnul. Když mi řekla na zdraví po mém hezkém kýchnutí tak jsem se zasmál. "Děkuju." Když pak na mě koukala jako na právě spadlého vola tak jsem se mírně začervenal. "Promiň. Když jsem unavený tak melu z cesty." Zasmál jsem se.

"Vážne? Už si nespal skoro 3 dni a to je moc aj na mňa. Asi by som už mala ísť domov sa vyspať." Povzdychnem si. Aj keď som sa trochu bála ísť teraz v noci po ulici sama domov. Ale čo mi iné ostáva? "Neďakuj." Pousmejem sa. "A to si hovoril že nie si unavený. To nevadí. Obaja si zaslúžime odpočinok." Pousmejem sa a potom sa postavím.

"Jo možná jsem to trochu přehnal." Zasmál jsem se. Když řekla, že půjde domů se vyspat tak jsem ji zastavil. "Já tě nikam nepustím takhle v noci. Kdyby se ti něco stalo tak bych si to neodpustil." Postavil jsem se a stoupl jsem si před ní. "Řekl jsem ti, že to tady múžeš používat jako hotel zdarma?" Zasmál jsem se.