Aaron + Reily

Místo: Antagora a okolí
Počasí: Místy zasněží, je zima
Pořadí: Reily, Aaron

Právě jsem se nacházela ve svém bytě, v jedné uličce tohohle města a dost jsem se nudila. Přemýšlela jsem tedy, co podniknout. No, buď se dívat na televizi, číst si, pokusit se o kuchtění, projít se, ... nápadu byly spousty, ale výhercem se stala procházka. Oslavujeme! 3x hurá pro procházku. Fajn, klid. Tak či tak, zkrátka jsem si na sebe jen vzala kabát, nazula jsem si boty, vzala si klíče, vyšla a zamkla. Klíče skončily v mé kapse od kabátu.
Když jsem vyšla z domu, rozmýšlela jsem se, kam zamířím. Nakonec jsem prostě jen vykročila někam, jen tak prostě. Ani jsem neměla v plánu něco zajímavého dělat nebo vytvářet, či co. Spíše se jen projít a přinejhorším si s někým popovídám, i když to mě nezabije, ne? A když mě to nezabije, tak mě to posílí nebo jak se to říká. Ok, vraťme se k mojí cestě. Po cestě jsem se rozhlížela různě po lidech, kterých tu teda moc nebylo. I tak jsem dál šla rovnou za nosem, přičemž jsem pohled sklopila do země a lidí si nevšímala.

Zrovna jsem se vracel z procházky v lese. Lidé se v zimě dělí na dvě skupiny. Ti co chodí v bundách, kabátech nebo kožiších a pak jsem tady já. Ten co si na sebe navlíkne mikinu a jde. Není mi zima. Je mi teplo a jsem schopný jít ven i v kraťasech. Ale to by už na mě lidi koukali jak na naprostého idiota. Neříkám, že teď na mě nekoukají jak na naprostého idiota co si to jen tak vykračuje po ulici v mikině a je mu pomalu vedro. Bohužel už takový jsem. Hlavně proto, že jsem úplně jiný, ale to lidi vědět nemusí. Vlastně to nikdo neví v tomhle městě a ani nikde jinde. Což je, ale správné.
Zpátky k tomu proč jsem šel ven. Musel jsem si provětrat hlavu. Na to, že bydlím sám a nacházím se na úplně druhém konci tohoto města tak mám doma celkem dusno. Ne.. Nepohádal jsem se s lednicí nebo postelí. Tak špatně na tom nejsem pokud vím. Celý zahalený ve svých myšlenkách jsem se hrnul jednou tmavou uličkou a vyletěl jsem z ní ven. Ani jsem se nevšiml nějaké menší osůbky a omylem jsem do ní vrazil. Hned jsem se vzpamatoval. "Um.. Jste v pořádku?" Optal jsem se slušně a své zářivě modré oči jsem upíral na osůbku.

Šla jsem po ulici dál a přemýšlela jsem o tom, co bude. Co se bude dít dál, co se může stát nebo co se naopak vůbec nestane. Zkrátka jsem přemýšlela nad budoucností To vám tady ale asi rozepisovat nebudu, ale tak to už je jedno, myslím, že vás o nic moc zajímavého nepřipravím. I když... no, ne. Fakt ne.
Každopádně bych šla po té ulici i dál, jenže to bych nemohla do někoho vrazit! Bože, co jsem to za mentála. Nedokážu si ani dávat pozor na cestu. Jojo, to se mohlo stát jenom mě. Koukla jsem se na toho, do koho jsem vrazila. "Ehm... já ano. Moc, moc se vám omlouvám. Moje chyba. A vy taky?" Vysoukala jsem nějak ze sebe, když se mě ten cizinec na to zeptal. Vlastně to byl takový kluk. Starý možná jako já, možná asi i starší. Nicméně, byl i celkem hezký, heh... no jo, toho jsem si prostě musela všimnout, co? Ale pšt. Měl hezká očka, taková hezky modrá a upíral je na mě. No, kdo by se do nich nepodíval, prohloupil by. Až když jsem ho ještě pohledem sjela, všimla jsem si, že má na sobě jen mikinu. Nebyla mu zima? Existovaly různé typy lidí, to jsem samozřejmě chápala, jo, ale i tak. "A není vám, no... zima?" Hlesla jsem ještě docela tiše, ale tak, aby mě slyšel. Rty jsem na chvíli semkla do jedné úzké linky a s čekáním na jeho odpovědi, jsem ho pozorovala.

Chvilku jsem tam stál a snažil jsem se v hlavě složit to co se právě teď stalo a jaké to bude mít následky. Příště bych se nemusel takhle řítit. "Ne.. neomlouvejte se, já se tady vyřítil jak raketa a nemohla jste vědět, že tady budu procházet zrovna dneska v tuhle chvíli" Pousmál jsem se.
Chvilku jsem si ji projížděl od shora dolů a od zdola nahoru a snažil se zjistit co je zač. Nešel z ní žádný pach takže to bude normální člověk. Počkat! Člověk? A nenadává miza to, že jsem do ní vrazil? Fí ha. Tak tohle je celkem super. Asi první normální člověk se, kterým se dá normálně komunikovat. Jsem tak spokojený. Ale abych řekl pravdu.. tak ta holka k zahození není a možná.. nenene.. žádný zvrhlí myšlenky v tuto chvíly. Nojo. Já a tyhle myšlenky. Objeví se pokaždé když mají možnost.
Do reality mě vrátila dalsí otázka. "Ne je mi teplo. Takhle chodím oblečený skoro pořád." Uculil jsem se a rozhlédl jsem se kolem. Lidé nás obcházeli jak spěchali. Nikdy jsem nevěřil na zázraky, ale asi začnu. Právě jsem narazil do ne moc ošklivé holky a jsem i celkem spokojený, že na mě hned nezačala křičet. Za to jí asi budu dlouho vděčný.

Nad jeho odpovědí jsem se též usmála, ač tedy spíše pobaveně. "Dobře tedy." Řekla jsem a uvědomila si, že mi vlastně ani neodpověděl, jestli je v pořádku. No, to nevadí. Původně jsem chtěla otázku zopakovat, ale vypadalo to, že v pořádku je, podle toho, jak mluvil a usmíval se, takže něco opakovat by bylo asi dosti zbytečné. Takže jsem tak tedy mlčela a tohle téma jsme asi už uzavřeli.
Následně bylo chvíli ticho, než jsem se ho já zeptala na tu otázku s tou zimou, respektive, jestli jemu není zima. On mi odpověděl, že prý je mu teplo a že takhle chodí skoro pořád. Dobře, to nevadí. Každý je jiný, každý se jinak cítí, nebudu mu do toho kecat. "Fajn. A máte někam na spěch nebo máte někam namířeno? Nerada bych vás tady nějak zdržovala od něčeho důležitějšího." Optala jsem se a trochu ustaraným pohledem, jsem se na něho podívala. Opravdu jsem ho nechtěla od nějaké práce zdržovat. Jen ať jde, jestli potřebuje, i když... kdyby tu u mě zůstal někdo takhle usměvavý, tak to by mi teda nevadilo. Naopak, kdyby to byl nějaký bručoun, tak bych se asi rozloučila já a už bych byla na odchodu...
Teď ale na chvíli na řadu přišlo přemýšlení, jestli se mu mám představit nebo ne. No, počkáme na jeho odpověď, když někam pospíchat bude, tak ho nechám jít, protože by stejně byla malá šance, že do sebe takhle vrazíme znova. No, a když ne, tak se mu představím a třeba si i popovídáme. No, teď chci, co? A jak se mi před tím do toho moc nechtělo.

Usmíval jsem se stále na ní a snažil se nějak uklidnit svůj mozek o tom, že je v pořádku a hlavně jsem si stále skládal mé rozházené myšlenky.A hlavně ujasnit si to co se právě stalo. Šel jsem z procházky směrem domů a narazil jsem do holky. Prostě jsem do ní narazil a.. a ona na mě nezačala křičet. Taky není k zahození a musím uznat, že je celkem pěkná. A narazit takhle do hezký holky se jen tak nestane někomu.
Pořád jsem nahazoval úsměv a snažil se nějak přemýšlet co bych tak mohl říct aby konverzace nevázla na bodu mrazu. Ale ona mě předběhla. "Myslím, že doma mě nic zajímavého na práci nečeká a.. No vlastně nikam nespěchám. A ani mě nezdržuješ. Šel jsem se jenom projít." Zasmál jsem se a hleděl jsem na ni. Byla o kus menší. "Jmenuji se Aaron Alexander Skywere. Ale radši preferuji Aaron." Zasmál jsem se. Možná to bylo až moc rychlé. Ani nevím zda ji nějak zajímám nebo tak. Mno.. Uvidíme jak se to dál vyvine.

Ten klučina, který byl naproti mně, se furt usmíval, udržoval takovou dobrou atmosféru, až mě to občas donutilo k lehčímu úsměvu taky, ale žádný, z těch mých, nevydržel moc dlouho. Prostě to ještě jaksi nešlo. No, nicméně bylo delší chvilku takové ticho. Ani nevím, zda-li bylo trapné, ale myslím, že jsme spíše oba přemýšleli o tom, co říct. Takže bylo... přemýšlecí? Uh, asi jo. I když absolutně netuším, od kdy rozděluji i ticho do nějakých kategorií, ale nevadí.
Posléze, když jsem se ho tedy zeptala, jestli ho nezdržuji, tak řekl, že doma ho nic moc zajímavého nečeká, nikam nespěchá, nezdržuji ho a že se šel vlastně jenom projít. Když to dořekl, nezapomněl se zasmát. Očividně to byl takový veselý, roztomilý smíšek, což bylo fajn. "Dobře, tak to jsem moc ráda." Podotkla jsem jen, jenže v tom se začal představovat. Měl o trochu delší jméno, ale řekl mi, co preferuje, tak v pohodě. "Já jsem Reily Dier, moc ráda vás poznávám." Představila jsem se taky a natáhla jsem k němu svou pravou ruku, čekajíc, zda-li ji přijme.
Ještě nějakou tu chvilinku jsem na něho tedy koukala. Poté jsem koukla na ostatní lidi a nakonec zase na něj. "No, a nechcete v té procházce pokračovat, akorát se společností?" Optala jsem se ještě. Upřímně, pokud mě s sebou chtít nebude, tak to samozřejmě pochopím, ale byla bych raději, kdyby chtěl.

Všiml jsem se, že se párkrát usmála, ale ten úsměv jí moc doouho nevydržel. Snažil jsem se tak nějak odvodit jaký to je typ člověka. Tak nějak jsem si odvodil, že to bude pohodový, milý a asi i tak nějak nápomocný typ člověka. Byl jsem tak nějak rád, že jsem takhle do ní narazil a tady mohu strávizpt tuhle chvilku s ní. Komu by se naskytla taková příležitost vrazit do tak pěkné holky jako je ona? Ale kdyby se dozvěděla co ve skutečnosti jsem tak bych byl asi v háji a přišel o takovou příležitost se seznámit.
Představila se jijako Reily. Celkem zvláštní jméno a není tak dlouhé jako to moje. Všiml jsem se jak natáhla ruku před sebe. "Také mě moc těší a musím uznat, že jsem rád za to, že jsme do sebe narazili." Zasmál jsem se. Natáhl jsem k ní ruku a stiskl jsem jí ji. Ale ne moc, abych jí nic neudělal a moc ji to nebolelo. Měla i takovou hebkou pokožku. Dneska mám celkem usměvavou náladu a dneska jsem nějaký smíšek. Hlavně mám dobrou náladu a všímám si i těch nejmenších detailů co jde.
Opět nastalo trapné ticho. Asi jsme každý přemýšlel co říct. Pozoroval jsem spěchající lidi kolem nás a divil jsem se, že se ti lidi neumlátí a nepošlapou se tady. Ticho přerušila až Reily. Zeptala se jestli nechci pokračovat v procházce s nějakou společností, tak jsem nějak usoudil, že by jsme se mohli jít někam projít společně. "Jasně. Můžem se nějak vyprostit ze spárů těhle davů." Usmál jsem se co nejvřeleji to šlo.

Koukala jsem na něj. Vlastně jak vypadal fajn, tak bych byla i ráda, kdybych mohla poznat někoho, jako je on trochu blíž. Protože spousta lidí se tak neusmívá, většina už by mi řekla jenom nějaké nazdar a vůbec by se na mě neusmívali, jako on. Takže jsem si ho ve své podstatě i vážila, tohle se nestává každý den a ne jen tak kde komu. I když... musela jsem uznat, že jsem i chvíli váhala, jestli to není pouze přetvářka a nechce mi třeba něco udělat, ale nakonec jsem si přeci jen řekla, že ne, že z Aarona vyzařovala taková upřímnost a pozitivnost. Takže mi určitě nic neudělá. No jo, bez nejistoty a opatrnosti se prostě neobejdu, heh.
Nakonec přišlo na tu část s tím představováním. Aaron promluvil a opět se zasmál. Byl opravdu takový veselý. "Jé, tak to rozhodně nápodobně." Pousmála jsem a když mi ruku mírně stiskl, tak jsem mu to opětovala a svěsila jsem ji zase dolů, podél těla. Pohled jsem však z Aarona nesundala.
Tak či tak, po pár trapných chvilkách, jsem tedy já promluvila a odpověď mě celkem potěšila. "Dobře, tak kam chcete jít?" Uculila jsem se a už jsem opět přemýšlela, co říct. Něco málo už mě napadalo, nějaká ta otázka, ale přemýšlela jsem spíš, jakou zvolit. No, už jsem asi pomalu měla jasno. Nechtěla jsem se ho ptát, na něco osobního, ale na něco, o čem by se takhle vlastně téměř na začátku setkání, mohlo mluvit. "A jak dlouho už jste vlastně tady?" Optala jsem se s mírnou zvědavostí a s úsměvem na rtech. Potom jsem se porozhlédla po lidech, kteří neustále někam spěchali. Jen jsem si tak povzdechla, ale poté jsem se zase mírně na Aarona usmála.

Porozhlédnul jsem se kudy by bylo asi tak nejlepší odtud zmizet. Možná jednou z těch tmavých uliček co jsou na druhé straně, ale jít na přechod na jednom konci ulice a čekat až nás pustí nějaké to auto by mohlo být celkem zdlouhavé. Snažil jsem se přijít na nějaký způsob jak se odtud tedy dostat a nenarazit na dalšího člověka. Nechci se moc procházet ve více než dvou lidech. Ve dvou je to nejlepší. Člověk si v klidu popovídá a seznámí. Jen trochu přemýšlím, jestli si o mě nemyslí, že jsem nějaký psychopat nebo nějaký dementní člověk podle toho jak se pořád usmívám.
Z mého přemýšlení o našem úniku mě vyprostila Reily s tím, že je také ráda. "No, jen málo lidí dostane takovou šanci do někoho vrazit a seznámit se." Zasmál jsem se a sledoval jsem jak svěsila ruku k tělu.
Strčil jsem si jednu ruku do kapsy na mikině a druhou jsem si prohrábl vlasy a znovu jsem přemýšlel kam se vydat. Popravdě jsem dneska chtěl jít k zamrzlému rybníku do lesa tak se tam můžeme vydat společně. "Chtěl jsem jít k rybníku do lesa tak můžeme jít spolu." Navrhl jsem a usmál jsem se. Když tam nebude chtít tak můžeme jít někam jinam, problém mi to nedělá.
Otázka jak dlouho jsem tady tak mě malinko vyrovnala z míry. "Pokud to dobře počítám tak zítra by to měl být pomalu měsíc." Vyhodil jsem na svůj obličej zamyšlený výraz. Fakt teprve měsíc? Celkem se mi to zdá déle.
Pak jsem se znovu usmál a chtěl jsem se na něco zeptat. "Možná to je trochu brzy, ale.. nemohli bychom si tykat? Když mi někdo vyká tak si připadám o hodně starší než jsem." Přiznal jsem.

Všimla jsem si, že se Aaron porozhlédnul. Asi hledal, kudy by jsme mohli jít a tak jsem to tedy raději nechala na něm. No, co si budeme nalhávat, mé nápady jsou někdy tak... ehm, nebudu raději dodávat jaké. Tak či tak, pozorovala jsem Aarona jak přemýšlí.
Teď, když Aaron promluvil, tak jsem se též mírně zasmála. "Takže když se to tak vezme, tak máme vlastně docela štěstí, ne?" Prohodila jsem a pousmála jsem se na něho. Každopádně, momentálně Aaron asi zase přemýšlel. Tentokrát o tom, kam se vydat. Ani o tomhle jsem nepřemýšlela, protože já sama jsem tu znala zatím jenom taková nezajímavá místa. Chodila jsem hlavně tady ve městě nebo jsem byla doma. Z města jsem vylezla snad jen párkrát, ale to výjimečně a už dlouhou dobu ne. Proto, když mi pověděl, že chtěl jít k rybníku do lesa, tak jsem vesele přikývla. "Super, to zní skvěle, ale opravdu vám nebudu vadit?" Optala jsem se ještě pro jistotu. Nerada bych ho otravovala nebo bych nerada byla na obtíž.
Po nějaké té další chvilce jsem Aaronovi položila otázku, jak dlouho je tu. Když mi odpověděl, tak se tvářil zamyšleně, tudíž o tom asi teď přemýšlel. "A zatím se vám zde líbí?" Vyřkla jsem další otázku a čekala jsem na odpověď. Poté jsem semkla rty do jedné úzké linky a později jsem je dala zase normálně. Jenže to už se Aaron usmál a vypadalo to, že asi chce promluvit. A ano, tak jsem ho poslouchala. "Ehm, jo. Jo, jasně. Ráda. To chápu." Vydala jsem ze sebe trochu nejistě, netušíc proč a i teď jsem se usmála.

Usmál jsem se, když promluvila o tom, že je štěstí, když jsme na sebe takhle vrazili. Musel jsem se široce usmát. "Jo, to máme. A velké, tedy u mě to celkem velké je. Jsem takový menší smolař." Zasmál jsem se. Možná jsem přemýšlel teď až moc než mám ve zvyku, ale musel jsem přeci něco vymyslet. Na to, že tu bydlím necelý měsíc tak už to tu znám skoro jako svoje boty. Spíše okolí než město. Proto jsem vymyslel takhle něco v okolí města, než ve městě, protože by jsme po městě asi dlouho bloudili.
Ulevilo se mi když souhlasila s tím, co jsem navrhl. Vypadala i, že má radost, ale nedalo mi to. "Pokud chcete tak můžeme někam jinam. Problém my to nedělá." Usmál jsem se. Musím vypadat vtipně když se pořád usmívám. Ale co už. Dneska mám dobrý den a jsem i celkově takový veselí a šťastný člověk co má radost i z té nejmenší maličkosti. "Jo, zatím je to tady skvělé. Ale mám takový menší problém. Okolí znám už jako vlastní boty, ale tady ve městě to budu muset někdy pořádně projít." Odpověděl jsem na otázku když se mě zeptala jak se mi tady líbí. Rovnou jsem se přiznal k tomu, že se tady ve městě moc nevyznám.
Byl jsem rád, když souhlasila s tím, že bychom si mohli tykat. Myslím, že jí to asi také není moc příjemné. "Um.. Takže.. Reily? Můžeme vyrazit?" Zeptal jsem se nejistě. Bylo to takové zvláštní z vykání najednou na tykání. Ale pořád jsem se bál zda jí to nevadí. "Tak abych tady nemluvil jen já.. Jak dlouho tady žiješ?" Zeptal jsem se s úsměvem.

Aaron se po mojí odpovědi dosti široce usmál. "No, u mě teda taky. Jo ták... i to občas máme podobně." Odvětila jsem a přešlápla jsem z jedné nohy na druhou.
A když mi předtím navrhl ten rybník, tak jsem souhlasila, ale teď mi ještě řekl, že jestli chci jinam, tak že mu to problém dělat nebude. Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. "Jestli v tom lese nebo u toho rybníka straší, tak nikam nejdu." Řekla jsem a snažila jsem se, aby v tom hlase byla slyšet nervozita a i strach. Nakonec jsem se ale jen mírně zasmála. Bylo to samozřejmě jenom nahrané. "Ne, samozřejmě, že tam ráda půjdu." Dodala jsem ještě, jenže hned chvíli po tom, mi ohlásil problém. Řekl mi, že okolí zná už jako vlastní boty, ale že tady ve městě, se nevyzná. Musela jsem se nad tím zasmát. Měli jsme to úplně naopak. "Tak to já zase nebyla moc v okolí, většinou jenom tady." Zazubila jsem se a uculila.
Teď přicházelo na to, s tím tykáním. "Jasně, můžeme." Odpověděla jsem a byla připravena vyrazit, až se rozejde on. V otázce si byl však docela nejistý, to bylo slyšet, jen jsem nevěděla proč, ale tak to nevadí. Třeba se mi později důvod objasní, no... uvidíme. A nakonec se ještě Aaron zeptal mě, jak dlouho tady žiju. Tiše jsem si povzdechla. Zase jsem si vzpomněla na matku, ale musela jsem teď ty vzpomínky urychleně zahnat, nehodlala jsem tady kazit dobrou atmosféru. Mírně jsem zatřepala hlavou a usmála se na něj. "No, jsem tu už něco málo přes půl roku." Odpověděla jsem a koukala na něj.

Usmál jsem se. "Tak jsme asi našli naši první společnou věc." Zasmál jsem se a pomalým krokem jsem se vydal někam směrem k lesu. Pomalu jsem se rozešel proto, aby jsme dlouhou dobu nestrávili tady. "Nevím zda tam straší. Zatím mě tam nic nepřepadlo a neutopilo." Pousmál jsem se. Moc nerad dělám takové vtípky, které značí trochu smrt.
Jak mile řekla, že se vyzná ve městě a ne v okolí tak jsem se zasmál. "Tak já dneska vezmu na výlet po okolí tebe a třeba příště vezmeš na výlet ty mě po městě." Usmál jsem se. Nemohu uvěřit tomu, že zůstává jen tady ve městě. Já bych to asi takhle nevydržel jenom ve městě. Tak celkem ji i chápu. Než si člověk na nové okolí zvykne a taky než zjistí jestli je to v lesích bezpečné. Hlavně když tam pobíhá něco co člověk v životě neviděl na vlastní oči. Je možné, že uvidíme nějaké stopy po.. Dál to raději rozebírat nebudu.
Slyšel jsem její tichý povzdech. Ostatní by ho možná neslyšeli, ale já jsem jiný než ostatní a mám lepší sluch. Až moc dobrý. Přemýšlel jsem zda se mám zeptat jestli se něco děje nebo ne. Až pak když zatřepala hlavou tak mi to nedalo. "Promiň, že se ptám, ale.. Děje se něco? Zeptal jsem se trochu ustaraně. Nerad vidím někoho ztrápeného nebo, když takhle smutně vydechne.

Pokývala jsem svojí hlavou a usmála jsem se, ano opět. Když tedy Aaron vyrazil, tak jsem vyšla po jeho boku, tempem co nahodil. Docela jsem se i těšila, až u rybníka budeme. Zajímalo mě, jak to tam vypadá. Třeba tam pak už budu chodit častěji. "A divíš se? Kdopak by takovému veselému, hodnému a i hezkému smíšku chtěl něco udělat?" Usmála jsem se. Tohle podle mě byla pravda, tak jsem to prostě řekla.
Posléze jsem ho poslouchala. Na to, co řekl teď on, jsem se taky zasmála, jako on předtím, na to moje. "Dobře, tak to beru." Opět jsem se na něho uculila a šla jsem dál, stále po jeho boku.
Jenže když po pár chvílích přišlo na to, jak dlouho jsem tady, tak před tím, než jsem to řekla, povzdechla jsem si a Aaron si toho nejspíše všiml, což mě dosti překvapilo. Očividně byl hodně všímavý. Na chvíli jsem se mu podívala do těch jeho kouzelných očí a potom pryč. "No, vlastně děje, ale to je jedno. Nemusíš to řešit, nechci tě tím zbytečně zatěžovat. Bude to jednou určitě v pohodě." Odpověděla jsem s pohledem zabodnutým do země. Hned na to, jsem se ale podívala zpět na něj a trochu smutně jsem se na něj usmála. Upřímně, klidně bych mu to řekla nebo klidně bych se prostě svěřila, jenže bylo strašně pravděpodobné, že se tady rozbrečím a to jsem před ním nechtěla. Nechtěla jsem totiž, aby si myslel, že jsem nějaká ubrečená holčička nebo něco takového. Co kdyby se už s někým ubrečeným nechtěl bavit? To jsem teda fakt nechtěla...

Po nějaké chvíli jsme byli na kraji města a už se před námi lemoval les. Doufám, že se jí tam bude líbit a občas se tam potkáme. Nad touto myšlenkou jsem se pousmál. "Tak to děkuji za lichotky. Budu si jich vážit." Uculil jsem se. Aspoň někdo si mě váží a dokáže mě takhle pochválit. "Kdyby se tam objevil nějaký duch tak já tě za ty lichotky ochráním." Zazubil jsem se a podíval jsem se na ni.
Celkem jsem byl překvapený když řekla, že mě po městě někdy vezme. Musel jsem se trochu uchechtnout. Už jsem se párkrát snažil po městě tak nějak projít sám a pokaždě jsem se tak nějak ztratil. Ale v pořádku jsem se dokázal domů vrátit. "Tak se někdy domluvíme a zajdem si na procházku po městě. Rád si ho projdu s někým a neztratím se přitom." Zasmál jsem se.
Smích mě přešel potom co jsem ji viděl smutnou. U mě je ten problém, že když vidím někoho smutného tak začnu být smutný taky a ještě víc jsem byl smutný když řekla, že to nemusím řešit. "Nemusím to řešit, ale nechci aby jsi byla smutná." Stoupl jsem si před ní, abych ji zastavil a podíval jsem se jí do očí. "Mě to říct můžeš. Třeba ti pomůže když se někomu svěříš a já ti možná dokáži pomoc." Usmál jsem se na ni. "Myslím, že i ten nejdrsnější člověk má v sobě kapku toho malého dítka co potřebuje nějakou oporu." Zazubil jsem se na ni. Věřím, že ji něco trápí. I já mám několik věcí co mě trápí.

Koukala jsem teď před nás, na dohledu už les byl a my jsme byli s Aaronem na kraji města. V to přišlo na ty lichotky ode mě. "Není zač a... dobře." Pousmála jsem se. Jenže skoro hned promluvil opět. "Oh, tak to děkuji, to jsem ráda, že tam budu mít ochránce, alespoň nemusím mít strach." Posmála jsem se i teď.
No, a když jsem řekla, že ho po městě někdy vezmu, tak jsem si všimla jeho lehkého uchechtnutí. "Jasně. A tím mi chceš říct, že už si se tady někdy ztratil?" Optala jsem se. Nebo mi to tak alespoň připadalo, či to na mě prostě tak působilo, tak nevím, jestli jsem se nespletla, ale snad ne.
A teď je tady ta smutná část. Aaron mi něco pověděl, ale hned na to si stoupl přede mě, takže mě tím zastavil a koukl mi do očí, což mě donutilo, podívat se mu do jeho očí taky. Jen jsem ho tak tiše, trochu překvapeně, pozorovala, jak mluvil. Nechala jsem ho mluvit, aby úplně domluvil. Ale dost mě překvapil tím, že mi chtěl pomoci až tolik. Byla jsem za to samozřejmě ráda, to určitě, ale zkrátka jsem nečekala až takovou... péči? Či jak to říct. "Já, prostě... ehm, dobře. No, hodně dlouhou dobu jsem žila se svojí matkou a otcem, hodně daleko od tohohle města. Pak ale, zhruba něco po mých 16 letech, nastalo takové těžké období, asi hlavně pro mě. Jak doma, tak i ve škole. Doma se rodiče totiž začali strašně hádat a nakonec se tedy rozvedli. Matka a já, která jsem šla s ní, jsme se přistěhovaly právě sem. Jenže asi po měsíci žití tady, tu... umřela." Začala jsem a na chvilinku se odmlčela. "Ale všechno je to moje chyba, umřela kvůli mně. Kdybych si alespoň trochu něčeho všimla, kdybych se nějak zkusila... starat? Mohla by tu ještě být. Třeba by zkusila kvůli mně ještě bojovat. Ale ne, Reily nic. Vůbec nic. Umřela totiž na rakovinu. Toho jsem si mohla snad nějak všimnout, že není už taková, jako dříve. Ne, já jsem asi úplně debilní. Je to prostě moje vina. Všechno kvůli mně. Vůbec nic jsem neudělala. Jsem úplně neschopný člověk. Co když to nechávala všechno na mně? Co když si řekla, že jestli si toho všimnu, tak ji tu ještě chci a ona bojovat zkusí kvůli mně? Totálně jsem ji zklamala." Povzdechla jsem si, jen při téhle části už mi začaly téct slzy. Zprvu jsem se je snažila samozřejmě zahnat, jenže jak jsem o tom furt mluvila, tak to vůbec nešlo, takže teď už tekly prostě skoro proudem.

Zasmál jsem se. "Je to přeci povinnost chránit někoho ne?" Usmál jsem se. Trochu jsem se zastyděl když se mě zeptala jestli jsem se fakt ztratil. Smál jsem se tomu. "Jo.. Povedlo se mi to asi dvakrát. Moje orientační smysly jsou strašné." Podíval jsem se na ni. Celkem mezi námi panovala dobrá nálada. Jenže tu to pak přerušilo.
Zesmutněla a byla ztrápená. Chci jí od toho všeho pomoci, ale moc nevím jak ani co si prožila nebo prožívá. Mluvil jsem k ní zcela upřímně. Myslel jsem to tak trochu vážně a myslel jsem na to jak bych jí mohl pomoc. Jak mile jsem domluvil tak nastalo chvíli ticho. Tu chvilku přerušila Reily. Díval jsem se na ni překvapeně. Bylo z ní znít tolik nenávisti k sobě, úplně se obviňovala. Připomínala mi mě. Vlastně.. Jsme na tom úplně stejně. Chvilku jsem v ní viděl sebe. Stál jsem tam jako opařený z toho co mi řekla. "To je v pořádku." Promluvil jsem k ní. "Nemohla jsi to vědět. Nemohla jsi tušit, že je tvoje mamka takhle nemocná. Myslím, že jsi tvé mamce pomohla dost. Tím, že jsi byla pořád sní a neopustila ji jako tvůj otec, aspoň tím si jí byla oporou. Měla aspoň pocit, že někoho u sebe má. Nesmíš se tolik obviňovat a být na sebe tak přísná. Myslím, že by nebyla ráda, že se tolik obviňuješ a trestáš za to." Mile jsem se na ni usmál a otřel jsem jí jednu slzu. "Jen to ze sebe dostaň." Odmlčel jsem se a odvrátil jsem pohled někam jinam. "Sám o tom vím své." Znovu jsem se na chvilku odmlčel. "Otce jsem nepoznal, jedno jméno mám jeho, ale nevím jaké to mi máma nikdy neřekla. S mámou jsem se pořád stěhoval z místa na místo kvůli mě. Lidé mě to totiž pořád vyháněli když jsme se někde usadili. Není moc zvykem vidět hnědovlasého člověka s tak modrýma očima." Uchcehtl jsem se. "Dělali všechno pro to, abych odešel. Před dveře bytu nám jednou dali medvědí past. Měl jsem štěstí, že jsem do ní šlápl já a ne máma. Nakonec jsme se někam přestěhovali kde jsme se tak nějak usadili a lidé si nás nevšímali. Jen děti mě. Šikanovali mě a nevím co všechno. A když jsem nejvíce v potřeboval podporu, tu jedinou co jsem měl, tak mi zemřela. V den mích 15 narozenin mi umřela máma. Od té doby jsem se stal uzavřeným a snažil se s nikým nevycházet a neseznamovat se. V mých 18-ti jsem se začal stěhovat dokud jsem nenarazil na tohle město. Tak jsem si tady zvykl a řekl jsem si, že bych se mohl trochu otevřít světu." Mírně jsem se pousmál. "A věřím, že naše mámy jsou určitě celou dobu s námi a dávají na nás pozor." Usmál jsem se trochu víc a podíval jsem se na ni.

Když mi Aaron řekl, že chránit někoho je povinnost, pokrčila jsem rameny. "To nevím, ale osobně si myslím, že povinnost to úplně není." Na chvíli jsem se zamyslela, ale pak jsem se usmála. "Jo, takhle... tak to se neboj, já tě tady tak provedu, že si to tu budeš navždy pamatovat." Mírně jsem se zasmála. "Ne, ale pokusím se." Dodala jsem s menším úsměvem, který mě skoro hned přešel.
Když jsem mluvila, zdál se mi Aaron trochu překvapený. Následně ale řekl, že je to v pořádku. Už bych asi něco řekla, spíše namítla, ale on promluvil. Co se týče slz, tekly dále, množství neubylo, ale ani se nepřidalo. No, a když Aaron ještě domluvil, tak mi i otřel jednu slzu z mé tváře. Trochu mi ucukly koutky. "No, dobře, ale... co když ne? Sic jsem ji jako otec neopustila, ale co když jsem jí ani jako opora moc nepřipadala? Ne, prostě jsem měla udělat víc." Povzdechla jsem si, ale když začal mluvit i on o sobě, tak jsem ho moc dobře poslouchala. Co zase naopak překvapilo mě, tak bylo to, že už to Aaron bral v pohodě. Očividně to byl duševně silný člověk a uměl se s tím dobře vyrovnat, alespoň tak na mě působil, zatímco já byla jenom slabá a ubohá cetka. No, když mi to dovyprávěl, slzy se mezitím trochu uklidnily. "To mě mrzí, ale nechápu je, co je na hnědovlasých lidech s neskutečně nádherně modrýma očima tak špatného? Přijde mi, že ti to spíše záviděli a nemohli ve svém okolí strpět někoho tak moc hezkého. Šikana je opravdu dementní věc." Pověděla jsem nespokojeně, kvůli tomu, co Aaronovi tehdy děti v jeho věku dělaly. Nicméně mi ale přišlo, že jsme si v tomhle s Aaronem byli podobní a byli jsme na tom dost podobně. Dokonce i se šikanou, ale s tím už jsem ho opravdu tížit nechtěla, tak jsem raději mlčela. Nad tou jeho poslední větou mi opět tak ucukly koutky, plný úsměv jsem však ještě nevytvořila. "Taky věřím." Hlesla jsem jen tiše, ale tak aby mě Aaron slyšel. Jenže posléze jsem se na něj tak podívala a chvíli jsem to i tak mlčky vydržela. Ale nezůstalo mi to moc dlouho, prostě jsem najednou Aarona objala. A pokud se ode mě hned neodtáhl, ještě další moment jsem ho objímala, nakonec jsem si ale vzpomněla, co to dělám, urychleně jsem se odtáhla a o několik kroků jsem zacouvala dozadu, což mezi námi jaksi utvořilo o mnoho větší mezeru, než kdy předtím. "J-já se m-moc omlouvám." Dostala jsem ze sebe a koukala do země. Ani nevím, co to do mě vjelo, jestli jsem tak moc chtěla objetí? Asi jo. Jinak bych to snad neudělala, ne? Nicméně mi teď bylo trapně, co jsem to zas udělala a doufala jsem, že to Aaronovi nebude moc vadit, pokud ale ano, tak bych to asi i pochopila...

Byl jsem ještě teď překvapený co říkala. Nejvíce mě překvapovala ta nenávist k ní. Celé mi to připomínalo můj život když jsem byl malý. Chápu ji. Není to pro ní ještě moc dlouhá doba asi. Pro mě to už je celých 6 let. Už jsem se s tím tak nějak naučil žít. Přeci jen tohle jednou přepadne všechny. Stejně skončí samy a když se člověk uzavře tak jako já posledních 6 let tak je pro něho těžké, aby se znovu otevřel. I mě trvalo trochu déle než jsem se otevřel světu. Otevřel jsem se světu asi dva týdny potom co jsem se sem nastěhoval.
Viděl jsem jak jí cukly koutky poté co jsem se jí dotkl abych jí utřel slzu. "Ne. Určitě byla šťastná, že u sebe může mít tak milou dceru jako kdy kdo mohl mít. Určitě tě milovala víc než cokoliv na světě a pro tebe se snažila bojovat ze všech sil. Takže jsi jí právě ty dávala to proč, by měla být s tebou do posledních jejích sil. Věřím tomu." Usmál jsem se na ni. Byl jsem rád, že mě poslouchala. Aspoň i já jsem se mohl někomu svěřit. Hlavně i já jsem to potřeboval se svěřit. Každý se vykecá ze svých pocitů a každý jednou někomu řekne svůj příběh. Všichni jsme jako kniha, která má několik kapitol a kapitoli se postupně přidávají. Začíná to tím kdy se poprvé podíváme na svět a končí tím kdy se se světem loučíme na vždy. "Tak to si budu pamatovat. Že ti přijdu hezký." Zazubil jsem se. "Pokud tohle byl jejich styl závisti tak já jsem asi čínský bůh srandy. Ale s tím, že šikana je dementní tak s tebou naprosto souhlasím. Přikývl jsem. "Vím. Něco mi říká, že pro tebe je ještě brzo na to si zvyknout. Já si již zvykl, žít bez matky 6 let. Ale neboj se. Tvoje matka tady pořád je. Ve tvých vzpomínkách." Odmlčel jsem se trochu. "Ale i ve tvém srdci. A tam také navždy zůstane." Usmál jsem se na ni. Nastalo ticho. Ani jeden jsme se nehýbali. Já se pomalu chystal k tomu, že se otočím a budeme pokračovat v naší procházce, ale nějak jsem nemohl. Než jsem se rozkoukal co se stalo tak jsem byl objat. Ano. Aaron byl objat. Po x letech byl zase někým objat. To by chtělo nějakou oslavu. Než jsem se tak nějak dostal do reality tak stála ode mě pár kroků. Musel jsem se usmát. "To je v pořádku." Podíval jsem se jí do očí. "Víš proč přátelé existují? Aby pomohli tomu kdo je potřebuje." Podíval jsem se na zatažené nebe. "Protože člověk potřebuje občas obejmout a vyslechnout." Podíval jsem se zpátky na ni a zazubil jsem se na ni. Věřím v to, že jí je teď o trochu lépe. Přece se dozvěděla, že není sama kdo přišel o svou matku takhle mladý.

Koukala jsem na něho, sem tam už jsem si povzdechla, slzy už ani moc netekly a já už jsem byla klidnější, ovšem... když Aaron opět něco řekl, už bych zase něco namítala a takhle, ale vzhledem k tomu, že už jsem z tohohle téma chtěla pryč a chtěla jsem přejít na něco veselého, tak jsem se rozhodla už možná trochu souhlasit. "Opravdu si to myslíš? Já... ehm, dobře. Budu v to doufat, byla bych tak ráda, jestli jsem byla, než, no... zemřela, její oporou. Ale děkuju ti, Aarone. Fakt moc. Za to, že si mě vyslechl a taky za to, že si se mi svěřil, jak si to měl ty. Alespoň oba víme, že v tom nejsme sami, ne? Takže prostě strašně děkuju." Upřímně, na začátku jsem už pomalu chtěla začít ještě trochu namítnout. Ale jaksi jsem se udržela. Avšak... co když má Aaron pravdu? Že jsem pro matku byla oporou a že se snažila bojovat? Tak to už se sice nedozvím, ale budu věřit a doufat, že to tak bylo. No jo, snad jo. Posléze mi Aaron řekl, že si bude pamatovat, že mi přijde hezký a zazubil se. Nevím proč, ale něco mi říkalo, že jestli se na mě tady začne culit, zubit, vesele, jako sluníčko usmívat a smát se, tak se nálada vlastně zlepší rychleji, než kdybych tu byla s někým, kdo by spíše dlouho litoval. Aaron to prostě takhle udělal jinak, líp. "To je dobře, protože si alespoň budeš pamatovat pravdu." Teď jsem se trošku pousmála. Teď tady bylo to s tou jeho šikanou. "No, hlavní je, že tě nikdo nešikanuje a kdyby přece jenom náhodou jo, tak za mnou přijď, já jim dám." Řekla jsem úplně vážně, i když nevím, jestli jsem nechtěla, aby to byl tak napůl vtip. Protože, představte si, jak se já s někým třeba peru nebo tak něco. Ehm, nedokážete to? Já taky ne, však to ani nejde! Ale ne, jde. Hlavně pro Aarona bych to i udělala. Avšak přeci jen, když si vzpomenu na tu svou, že když jsem se nějak bránila, tak to ani trošku nepomohlo a vůbec jsem si nepomohla, ale spíš naopak, tak si myslím, že ta moje slavná obrana Aarona moc dobře nedopadne. Eh, no. Nechme to být. "Jo, to už je docela dlouho, ale bylo to těžké? Ve vzpomínkách i v srdci určitě zůstane." Pokývala jsem opět hlavou a teď přišlo na to mé objetí... když jsem se od Aarona odtáhla a omluvila se, řekl, že je to v pořádku. Vlastně jsem se trochu podivila, že se ode mě neodtáhl hned ze začátku, ale příjemně mě to překvapilo. "Máš vlastně pravdu, ale opět ti děkuju." Trošku jsem se pousmála a koukala na něho. V podstatě bych ho klidně objímala i často, ale to raději ne, to bych se mu možná, tím častým objímáním, zprotivila a to jsem fakt nechtěla, tak to raději nechme tak, třeba jednou za čas.

Byl jsem rád, že už je o něco klidnější. Přeci jen je to lepší než ji vidět uplakanou a i když si dává za vinu smrt vlastní matky. Přece jsem se jí to snažil rozmluvit. Zrovna já. Já, který se taky moc nenáviděl za to, že zemřela moje. Taky jsem si za vinu dával to, že jsem se narodil a můj otec opustil mou matku. "Ano, myslím si to." Usmál jsem se. "Přeci jen jsem se ti svěřil proto, aby jsi si nemyslela, že jsi takovou bolest prožila sama. Určitě se najde i více lidí se stejným příběhem jako je ten náš." Zazubil jsem se. "Navíc. Když se budeš takto nenávidět a obviňovat tak tím nic nevyřešíš. Sám jsem se za to obviňoval a také jsem se nenáviděl za to, že jsem se narodil. Protože když jsem se narodil tak by mojí mámu můj otec neopustil. Až když jsem byl trochu starší tak jsem si uvědomil, že by ji po čase otec opustil tak jako tak." Pousmál jsem se když mi začala tak moc děkovat. Už jsem se chystal myslet, že jak zde děkuje tak, že si klekne a bude tady děkovat. Naštěstí k tomu nedošlo.
Na to, že jsme měli namířeno na nějaké jiné místo, kde se zdržíme tak jsme se zdrželi trochu dřív. Ale to mi nevadí. Aspoň nestojíme někde u lidí, kteří se jednou stejně navzájem pozabíjí. Jen je to otázka času kdy. Teď jsem si uvědomil, že jsem se dlouho nepřeměnil. To není dobré. Když se dlouho nepřeměňuji tak to jednou vyleze samo. Jen doufám, že to nebude dneska. Nemělo by, ale i tak v to doufám, že to bude třeba zítra. Bylo by asi hodně těžké ji pak říct pravdu kdyby to viděla. Hlavně by z toho asi byla i v těžkém šoku což nechci, aby byla. Z myšlenek mě vyvedlo to o pravdě. "Takovou pravdu od takové slečny jako jsi ty si mile rád budu pamatovat. Přeci jen, kdo by si takovou lichotku nepamatoval?" Zasmál jsem se. Musel jsem se trochu uchechtnout. "Dobře. Budu si pamatovat i takovou štědrou nabídku. Aspoň se budu mít po něčím boku bránit. A hlavně budu moc někoho použít jako štít." Zasmál jsem se. Nevím jestli to ona myslela ve vtipu, ale já rozhodně ano. Neříkám, že jsem se nedokázal nějak bránit jako malý, protože jsem zvládl zlomit jednomu klukovi ruku při mé sebeobraně, ale pak jsem se vlastně nechal šikanovat dobrovolně. Uh.. Na tohle nerad vzpomínám. "No. Ty první dva roky celkem jo. Pak to, ale bylo dobré. Přeci jen. Každý to prožívá jinak." Usmál jsem se. "Ty jsi asi hodně vděčná holka co?" Zeptal jsem se. "Neměla bys pořád tolik děkovat. Někdo toho může jednou využít." Podíval jsem se na ni trochu vážněji. Pohlédl jsem na nebe. Začalo pomalu sněžit. "Myslím, že by jsme měli jít někam kde se dá schovat. Pokud bude sněhová vánice tak budeme v háji." Zasmál jsem se.

Na mou otázku mi Aaron odpověděl, že si to tak opravdu myslí. Já jsem na to ale už jen pokývla hlavou, jelikož už mluvil dál. A když Aaron domluvil, tak jsem opět pokývla. Hlavně doufám, že teď nezačnu kývat na vše, to by mohlo vypadat, že jsem třeba dostala nějaký tik, ale tak... to je teď zatím jedno. No, a vlastně bych se nad tím, co všechno řekl Aaron, měla zamyslet a něco s tím doopravdy prostě udělat. Aaron měl asi fakt pravdu. Úplně se vším co mi tady teď řekl a poradil. "Dobře, ještě jednou ti děkuji, ještě se nad tím zamyslím a pokusím se tohle změnit." Pousmála jsem se a už teď se moje myšlenky lehce zaobíraly tímto tématem, ale tak, abych byla schopna vnímat i cokoliv dalšího, tudíž to rozhodně nebylo nějaké extra hluboké myšlení, až já nevím kam.
I já jsem si však všimla toho, že jsme se tady zdrželi nějak více, než jsme chtěli původně. Původně jsme vlastně chtěli jít k tomu rybníku do lesa. No, uvidíme, jak ta naše taková procházka dopadne. A když Aaron promluvil o té pravdě, tak jsem se na to uculila. Ale ani teď jsem už slovně neodpovídala. "Jo, to víš. Já budu tvůj živý štít." Zazubila jsem se. Vypadalo to, že už to i on myslí ve vtipu, tak to bylo dobře. "Ale ne, fakt... kdyby něco, tak za mnou přijít můžeš, pokusím se ti alespoň nějak pomoct, ju?" Usmála jsem se na něho, jenže posléze už přišlo na to s tím zvykáním. "Jo, to určitě." Taky jsem se i teď usmála. "No, já nevím, asi jo a štve mě, že vůbec nevím, jak ti to všechno oplatím, nenapadá tě něco?" Odpověděla jsem a rovnou se i zeptala. On ale opět něco řekl. No, jaksi už se stalo, už toho někdo zneužil, ale i to se týkalo té šikany, takže jsem jen pokývla, ale teď jsem hodlala mluvit. "Dobře, už tolik děkovat nebudu. Nebo se alespoň opět pokusím." Odvětila jsem. Tak či tak, uviděla jsem jeho pohled na nebe a i já si všimla toho, že začalo zlehka sněžit. Taky jsem se zasmála. "Jasně, máš nějaký návrh kam?" Optala jsem se a trochu jsem svoji hlavu naklonila k pravému rameni, přičemž jsem na něj pořád upírala svoje oči. Nakonec jsem se jen tak zlehka usmála a hlavu zase narovnala. Dost mě zajímalo, jestli ho napadalo, kde bychom se mohli schovat před vánicí, kdyby byla. No, měl pravdu, byli by jsme v háji. Jej, vidíte to? Už měl zase pravdu, heh...

Popravdě mě celkem zajímá co se jí honí hlavou. Nad čím asi tak přemýšlí. Ale myslím, že si tak nějak urovnává v hlavě to co jsem jí řekl a svou minulost. Přeci jen, mi strašně připomíná mě. Akorát v ženské verzi. Heh, celkem mě zajímá jak bych vypadal jako holka. Určitě bych vypadal zajímavě. Určo bych chtěl mít dlouhé hnědé vlasy a ty oči co mám nyní. A taky bych chtěl být malý a... Dobře, tady to utnu. Raději než se to opravdu zvrtne.
Usmál jsem se, když řekla, že se to pokusí změnit. "To bych byl rád. Kolikrát změny změní tvoji budoucnost k lepšímu." Podíval jsem se na ni. Jsem rád, že je v pohodě, že se z toho nějak vykecala. Určitě jí to pomohlo a i ulehčilo od trápení. "To samé platí pro tebe. Já budu tvůj živí a bojový panák a i taková menší svěřovací panenka." Zasmál jsem se. Určitě teď nastane i jiná atmosféra a hlavně teď nebude muset myslet jen na to téma o kterém jsme se teď bavili. Jak mile řekla, že neví jak mi to všechno oplatí tak jsem se nějak zamyslel. Být tady místo mě nějaký jiný kluk tak by pomyslel jen na to jedno. "Hm.. Tak se na to podívejme. Co si třeba někdy udělat zase nějakou procházku? Tentokrát nějakou delší." Zazubil jsem se. Já nejsem jako ostatní. Nejen tím, že nemyslím rozkrokem, ale mozkem, ale i tím co jsem ve skutečnosti. Přemýšlel jsem. Začalo sněžit o trochu více a pomalu to nabíralo na síle. I vítr začal tak nějak foukat více. "Nevím kam, ale měli by jsme myslet rychle." Podíval jsem se na ni a začal jsem tak nějak myslet kam by jsme mohli jít. Uvědomil jsem si, že když to vezmeme kousek lesem a na rozcestí to vezmeme doleva tak vylezeme v ulici kde bydlím já. Hlavně jsme teď celkem dál od města. "Když to vezmeme kousek lesem tak můžeme ke mě." Zazubil jsem se.
Chvilku jsem ještě přemýšlel. Chtěl jsem se jí na něco zeptat, ale nevěděl jsem zda mě pak nebude mít za blázna. Ale co.. Za zkoušku nic nedám. "Hele? Kdyby jsi poznala někoho kdo není tak zcela člověk a zjistila co je zač.. Jaká by byla tvoje reakce?" Zeptal jsem se ze zvědavosti. Opravdu mě to celkem zajímalo, protože kdyby jsem se někdy rozhodl jí to ukázat, tak jaký by byla její první reakce.