Cora + Aaron

Miesto: Antagora a jej okolie
Počasie: Zima a sem tam zasneží
Poradie: Cora a Aaron

Pokračovanie hry z chatu

"Prečo to nechceš skúsiť? Bol by si slávny a bohatá. A to by si nechcel?" Opýtam sa ho a potom vypijem pohár. Keď povie že sme prekecali celú noc tak sa pousmejem. A v tom si spomeniem ako som s Lou bola hore skoro 24h. "To sa mi už raz stalo. Raz som bola s kamoškou 24h hore. A vôbec sa mi nechcelo spať. A preto ma musela ovplivniť aby som šla spať. Inak by som bola hore aj dlhšie." Poviem a zasmejem sa nad tým.

"Neříkám, že být slavný a bohatý je něco špatného, ale já to nechci. Nechci být nějak jiný a výjimečný než někdo jiný. Jsem rád takový jaký sem a tak to i zůstane. A myslím, že jsou mnohem lepší lidé než jsem já. Jen bych tam zabíral místo. A navíc dnes je dílo flek od kečupu na bundě takže i kdybych nakreslil to nejvíce mistrovské dílo tak bych se nijak neusadil." Vysvětlil jsem s lehkostí. Ale kdybych byl bohatý tak bych se dostal z všemožných potíží v jakých jsem z jiných míst kde jsem žil předtím. Ale dokud mě nenajdou tak jsem v pohodě. A pochybuji, že by mě tady našli. "Byl jsem jednou vzhůru celé dva dny. Nešel jsem spát z jednoho prostého důvodu. Upravoval jsem si svůj útulný byteček tím, že jsem si na jednu zeď kreslil menší galaxii." Zasmál jsem se a vypil jsem zbytek pití, které jsem měl ve skleničce."

Počúvala som ho a potom si povzdychnem. Mal pravdu. V dnešnej dobe sa presadiť je veľmi ťažké. „Jasné chápem.“ Poviem a prikývnem. Nič iné ma na to nenapadlo povedať. Vedela som že je to ťažké. Aaron môže maľovať krásne a aj tak to nemusí stačiť aby sa presadil. Prečo to musí byť tak ťažké? Potom mi povedal že bol hore 2 dni. Čo ma prekvapilo. Myslela som si že človek tak dlho nevydrží. Ale on celé 2 dni upravoval svoj byt. Tak na tým len neveriacky pokrútim hlavou. „Tak to som prekvapená. Potom si isto zaľahol a spal ako zabitý niekoľko dní že?“ Opýtam sa a pousmejem sa.

"V dnešní době je o mnohem lehčí se prosadit jako zpěvák, herec nebo jenom blbej sportovec. A díky těmto lidem dnešní svět upadá v to co je teď. Třeba divadelní představení. Teď nikde nejsou vidět ty klasiky jako Shakespear nebo Molière. Teď to jsou vlastně samé narážky a urážliví děj. I ty dnešní hity. Taky něco strašnýho." Možná si tady teď jenom stěžuji, ale myslím, že mám pravdu. "Možná jsem ten špatný, ale jen vyjadřuji svůj názor. Nic jsem nedokázal, ale jsem rád, že nepatřím do té zkažené společnosti." Zhluboka jsem se nadechl. Trochu jsem se rozpovídal. "No.. Abych nemluvil jenom já. Co si myslíš ty o dnešní kultuře?" Optal jsem se.

Aaaron sa rozhovorí a ja ho len počúvam. Teda toľko sťažností na tento svet. Kde sa to v ňom berie? Preto som len prikyvovala a čakala som kedy dohovorí aby som aj ja niečo mohla povedať. Ale zatiaľ to nevyzeralo tak že by sa chystal skončiť. Začínalo ma to prekvapovať. Takto výrečný ešte nebol. Toto by som si mala niekam zaznamenať. Aaron sa rozrečnil a nemieni prestať. Keď už som si začínala myslieť že neskončí tak zrazu skončil a opýtal sa mňa čo si myslím o dnešnej kultúre. „Po pravde ja sa v tom moc nevyznám. Nejako to nesledujem. Takže ti ťažko poviem čo si o nej myslím.“ Povzdychnem si. Trocha som sa za to hanbila.

"Z toho si nic nedělej. Já se nevyznám v lidech a ani nevím jak se k nim chovat." Řeknu trochu tichým hlasem. Rukou si zahalím obličej. Přeci jen to je opravdu po několika letech a já nějak nepočítal s tím, že bych s někým takhle dlouho mluvil. Už to je několik let co jsem nevedl žádný kontakt s lidmi. Maximálně pozdrav a to bylo všechno.

Ostanem prekvapená keď povie že sa nevie ako sa k ľudom má chovať. „To je divné pretože ku mne sa chováš úplne normálne. Ani by som to nepovedala že to nevieš.“ Poviem a pousmejem sa. Ak by mi to nepovedal tak by ma ani niečo také nenapadlo. Veď sa chová úplne normálne a preto ma to prekvapilo keď povedal že to nevie. Potom sa pozriem do okna a videla som že je už ráno. "Tak a čo budeme robiť teraz? Už je ráno." Pousmejem sa.

"Popravdě? Tak nějak se snažím a různýma chvílema improvizuji. Kdybych to nedělal tak tu sedím, mlčím a jsem totálně nervózní a začnu přemýšlet o špatných věcech." Pokrčil jsem rameny a také se podíval z okna. Lidé už pomalu chodily do práce a děti do školy. Opravdu už je ráno. Koukl jsem se na hodiny a ty ukazovali půl osmé ráno. "To už je půl osmé. Ten čas strašně letí." Zasmál jsem se.

Počúvam ho čo hovorí a som prekvapená. Pretože by som to o ňom nepovedala. „Ale môžem povedať že keby si mi to nepovedal tak si myslím že nie si vôbec nervózny.“ Pousmejem sa. Keď povie že je už pol8 tak sa pozriem prekvapene na neho. „To máš pravdu. Ešte pred chvíľou bolo pol7 a zrazu je pol8? To akože kedy stihlo?“ Opýtam sa a zasmejem sa nad tým.

"Snažím se tvářit abych nevypadal nervózně. A možná se mi to i daří." Uchcechtl jsem se. Sledoval jsem neznámé osoby jak spěchali a pomalu do sebe naráželi venku. "Já nevím. Myslím, že se nějak posouvá čas dopředu." Zasmál jsme se. "Hele? Um.. Nepůjdem se třeba někam projít? Já jsem v tomhle městě nový tak jestli by jsi mi třeba to tady nějak neukázala nebo tak." Zeptal jsem se. Svůj pohled jsem směřoval někam jinam a hlavně tak, aby nebyl vidět můj obličej. Trochu jsem se styděl za sebe. Plno lidí kteří se přestěhují někam jinam tak to hned zkoumají. A já nejsem ani schopný se někam dostat pomocí ukazovatelů.

„Musím povedať že ti to ale ide dobre.“ Pousmejem sa. Vážne mu to šlo dobre. Ak by k nám teraz niekto prišiel a pozrel by sa na neho tak by povedal že sa ničoho nehanbí. A to je dobré. Keď som videla ako sa ľudia náhla do roboty a deti do školy tak som sa nad tým musela pousmiať. Na jednej strane som im závidela že niečo robia ale na druhej nie. Mala som voľno a mohla som si robiť čo chcem. Potom sa ma Aaron opýta či sa nepôjdeme prejsť a či mu neukážem mesto. Prikývnem. „Ano veľmi rada ti ho ukážem.“ Pousmejem sa.

"No tak jo. Pití jsem zaplatil hned jak jsme sem přišli. Takže můžeme vyrazit teď nebo jak se bude chtít tobě. Nějak se přizpůsobím." Řekl jsem a trochu jsem se odsunul od stolu. Potřeboval jsem si natáhnout nohy. Jak jsem je měl skrčené tak už mi do nich šla křeč a moc se to nedalo vydržet. Restaurace se začala pomalu plnit. Asi začínaly snídaně nebo tak něco. Číšníci začali ve velkém chodit od stolu ke stolu a s objednávkami se vraceli zpátky.

Bola prekvapená. "Páni ty si myslel na všetko." Pousmejem sa a prikývnem. "Môžeme ísť teraz hneď ak chceš." Pousmejem sa a tešila som sa že mu ukážem mesto. Bol zatiaľ prvý komu som mesto ukazovala. A preto sa postavím a pozriem sa na neho. "Tak môže ísť." Poviem a pomalým krokom sa vydám smerom k dverám. Keď k ním prídem tak počkám na neho.

"No tak jo." Popadl jsem věci co jsem měl sebou a šel jsem za ní. Otevřel jsem dveře a vyšel jsem ven. "Stavíme se nejdřív u mě? Hodím si domů ty desky abych je nemusel tahat sebou." Navrhl jsem jí. Taky bych ji mohl pozvat nahoru když ona předtím pozvala mě abych si vypůjčil nějaké to oblečení.

Prikývnem a pousmejem sa. Keď otvoril dvere tak som vyšla za ním von. Trochu ma zatriaslo. V tej reštaurácií bolo teplo a teraz sme vyšli do tej zimy. Potom povie že sa stavíme u neho doma a ja prikývnem. "Dobre." Poviem a tešila som sa. Aspoň uvidím ako býva. Teda ak ma pustí dnu. Dúfam že ma pustí dnu a nenecháma mrznúť vonku.

"Nato jaký bylo uvnitř teplo tak tady mi to přijde stejné." Řeknu a hodím si na sebe bundu a kolem krku si hodím šálu. "Takže.. Můžem jít? Pojď první to vezmem ke mě a pak to vezmem dál." Vyrazil jsem kupředu jako nějaký náčelník kmene Apaču.

"To vážne? Mne je teraz riadna zima. V tej reštaurácií bolo teplo a keď sme vyšli von tak ma ovalil chlad." Pousmejem sa. Keď sa opýta či môžeme ísť tak prikývnem. "Ano poďme." Poviem a potom sa zamyslím kam by sme potom mohli ísť. "No mohli by sme ísť na námestie a potom do parku." Poviem a cesou sa pozriem na neho a čakám či bude súhlasiť.

"Jestli ti je tak moc velká zima, tak se máš pořádně oblékat." Zasmál jsem se a sundal jsem si šálu, kterou jsem jí následně podal. "A s pořádným oblékáním ti můžu pomoc." Nějakou chvilku jsem šel více vepředu, ale pak jsem zpomalil, abych šel nějak vedle ní. "Tady odbočíme a pak jednou uličkou a budeme tam. Jen budeme muset vyběhnout schody. Výtah nefunguje." Zasmál jsem se.

"Heeej náhodou som sa obliekla dosť poriadne. Nemôžem za to ze som studenokrvný živočích." Pousmeje sa a potom sa pozriem na neho čo robí. Podal mi šál čo ma prekvapí. "Ďakujem to je od teba milé ale nechaj si ho. Ešte bude tebe zima a ja si to potom budem vyčítať." Pousmejem sa a potom keď spomalí a ja ho dobehnem tak sa pozriem na neho a prikývnem keď povie ako pôjdeme k nemu domov. "Dobre." Prikývnem a potom sa pousmejem. "Mne to nevadí. Schody vybehnem raz dva." Zasmejem sa.

"Hele. Mě zima jen tak nebude. Jsem teplokrevný. Můžu si v klidu běhat v kraťasech a triku." Zasmál jsem se. "A jako vlkodlak mám tělesnou teplotu 39 stupňů. Takže se nemusíš bát, že bych byl nemocný." Špitl jsme aby nás neslyšel nikdo jiný. "Takže si tu šálu vezmi ať se ti to libí nebo ne zasmál jsem se. Odbočili jsme tam jak jsem říkal a prošli dlouhou tmavou uličku celkem rychle. Objevili jsme se před bílým panelákem. Tím chci říct jediným panelákem, který tam stál. Odemkl jsem dolní dveře, které jsem podržel. "No. Skoro jsme v mém království."

"Čože?" Opýtam sa prekvapene a potom sa zasmejem. "Takže si niečo ako otužilec?" Opýtam sa. Poznala som takých ľudí čo sa v zime kúpali a vôbec im nebola zima. "To viem ale aj tak. Náhoda je blbec. A aj vlk ako si ty môže ochorieť." Pousmejem sa. Aj keď to bolo nepravdepodobné že by ochorel. Ale jeden nikdy nevie. Ani ja som si nemyslela že skončím so zlomenými rebrami a rukou. A stalo sa to ale našťastie som sa s toho vyliečila. Nakoniec som si ten šál zorala. "Tak ďakujem." Poďakujem sa mu a šal si omotám okolo krku. Potom sme odbočili a keď sme šli cez uličku tak som mala celkom strach. Ale našťastie sme ju prešli rýchlo a netrvalo dlho a videla som biely dom. Potom odomkol dvere a otvoril ich a ja som vošla dnu. "Je pekné." Zasmejem sa.

"Neonemocnil jsem za posledních.. 21 let. Takže nevím zda mohu nějak onemocnět." Řekl jsem a začal jsem pomalu vyšlapávat. "Také je výhoda být jiný druh vlkodlaků. Sice jsou přeměny bolestivé, ale člověk se pak nemusí bát ostatních. Ani upírů. Jen stříbra." Zasmál jsem se. Poslední schody a už jsme stály před dveřmi mého království. "Až otevřu dveře tak se nelekni." Pomalu jsem otevřel dveře a na jedné stěně před námi se rýsoval zuřivá a krvavá tlama vlkodlaka. "No.. Nudím se když nemám co dělat tak si kreslím. To ti možná už došlo a jestli ne tak to poznáš z tohoto bytu." Zasmál jsem se a zul jsem si boty. Vešel jsem do větší místnosti než byla tam malá chodbička. Byl to obývák plný poliček a pomalovaných zdí. Do jedné poličky kde byly desky všech velikostí jsem umístil desky s výkresy.

"Tak to je pekne dlho. Ani ja som zatiaľ nebola chorá. Za to zranená už som bola." Pousmejem sa. "Ja moc druhov vlkodlakov nepoznám. Ty si zatiaľ prvý ktorého som spoznala a je iný ako som ja." Pousmejem sa a potom som išla za ním hore schodami. Tá cesta hore schodami ma dobre zahriala. Už mi nebola taká zima. A keď sme prišli hore tak som si dala jeho šál dole. On zatiaľ odomkol dvere a povedal aby som sa nezľakla. Pozrela som sa na neho prekvapene a keď otvoril dvere a ja som uvidela tie zúrivé a krvelačné ústa vlkodlaka tak sa len pousmejem. "Náhodou je to pekné." Poviem a pousmejem sa. "Ano už som si to všimla že keď sa nudíš tak kreslíš. A ak máš takto vymaľovaný celý byt tak to bude paráda." Poviem a pousmejem sa. Vošla som dnu a jeho šal som odložila. Potom som sa vyzula a vyzliekla som si bundu. Potom som šla za ním a obzerala som si jeho byt. Prišli sme do obývačky a videla som poličky s doskami. "Páni." Poviem ohromene.

"Já jsem neznal žádné vlkodlaky. Tedy kromě sebe. A poznal až tebe jako dalšího vlkodlaka. Takže teoreticky jsme na tom stejně." Zasmál jsem se. Byl jsem rád, že ji to nepřišlo divné když jsme měl na zdi nakreslené tohle monstrum. A jsem i za tu chválu celkem rád. To je taky dlouho co mě někdo takhle pochválil a nešel, nezničil, neroztrhal, nezmlátil a neseřval co si to dovoluji. "Jinak. Udělej si pohodlí. Můžu ti nabídnout něco k pití? Tu chvilku zůstaneme ať se trochu zahřejem než vyrazíme." Nabídl jsem jí.