Cora + Elissa + (Erik)

No bezva. Zadívám se na ni s prázdným výrazem, klečela na zemi a plakala. Odfrknu si a zády se opřu o dveře. Alespoň mi odpověděla. Nejspíš ji na té dívce záleží.
"Fňukáním jí nepomůžeš," zamručím otráveně a dostanu chuť ji nakopnout, aby se vzpamatovala. Ženský jsou vážně dobré jen na jednu věc. Ušklíbnu se a chytím ji za ruku těsně pod ramenem. Upřímně mi bylo jedno, jestli je to ta zlomená, nebo zdravá. Vytáhnu ji na nohy a otočím směrem k sobě.
"Jestli ti na ní záleželo, tak mám špatnou zprávu, unesli ji. Nevím kdo, ale hodlám je najít. Možná se mi budeš hodit, kdo ví, tak jestli se vzpamatuješ, můžeš jít se mnou," zavrčím, pustím ji a vyjdu ze dveří. Kapuci si stáhnu více do čela, ruce zabořím do kapes a vydám se za jedním mým známým, měl přehled o tom, co se děje a byl ochotný informace prodat.

Plakala a bála som sa. Chcela som jej pomôcť ale vedela som že zranená som na nič. Veď sa nedokážem ani premeniť. Na to som mu chcela niečo povedať ale mlčala som. Nechcela som ho naštvať a tak som mlčala. Keď ma chytil za ruku vykríknem od bolesti. A ani si neuvedomím že ma vytiahol na nohy a otočil si ma k sebe. Znova som dostala strach a začala som sa triasť. Bože on ma teraz zabije. Zatvorim oči a čakám kedy to ukončí. Bolo mi to jedno. Nebol tu nikto kto by mi pomohol. A keby som zomrela tak by si toho nikto nevšimol. Nikomu by som nechýbala. V tom začne hovoriť o tom že ju uniesli. "Ja a hodiť? Som zranená a nedokážem sa premeniť ani nič iné." Poviem a keď ma pustí tak znova spadnem na zem a rozplačem sa. Potom som sa len dívala ako ide preč. Aj tak by som mu bola len na obtiaž a neviem ako by som sa mu hodila? Možno ako návnada. Tak na to nech zabudne ja nebudem robiť návnadu.

S povzdechem se zastavím, jakmile zaslechnu její otázku. Pootočím se a probodnu ji pohledem.
"Psiska mívají dobrý čich, navíc ji znáš lépe než já. Moc toho nevím, ale potřebuji najít její únosce. Na ni mi nezáleží. Hmm, říkala jsi, že je zvěromág? Ti mívají lahodnou krev," řeknu a ušklíbnu se. Ani nevím, proč jsem chtěl, aby šla se mnou. Mohla by být užitečná. V nejhorším bude dobrá svačinka, nebo návnada, ale to vědět nemusí. Rozhodně to bude větší legrace, když půjde se mnou. Mohl bych ji po cestě zkusit děsit, nebo tak. Její emoce byly čitelné a neskrývala je. Měla starost o svoji kamarádku a pokud ji uvidí zraněnou, nebo mrtvou... Ten výraz bude k nezaplacení. Tiše se zasměji a otočím se směrem k ní, stál jsem naštěstí ve stínu stromu, takže slunce nebylo tak protivné jako obvykle.
"Tak co? Půjdeš se mnou, nebo ji budeš hledat sama? Nebo ji hodláš nechat na pospas osudu?" zeptám se s úsměvem.

Keď počujem že sa vrátil vzdychnem si a pokrútim hlavou. Chcem mať pokoj. "To je pravda." A radšej potom už mlčím nepýtam sa už radšej na nič. Lebo ako vidím tak stačí hocičo povedať a on sa hneď naštve. Chcela som aby odišiel a nechal ma samú. Lenže potom sa ma opýta či s ním pôjdem alebo ju pôjdem hľadať sama. "Na podpas osudu ju nenechám. A pôjdem ju hľadať sama." Poviem potichu. Rozmýšľala som že pôjdem za svorkou. Ona ma ochráni a nájde Eli.

Ušklíbnu se, když zaslechnu její rozhodnutí, ale nakonec jen přikývnu a otočím se k ní zády.
"Pak tedy hodně štěstí, budeš ho potřebovat," řeknu potichu, ale byl jsem si jistý, že mě slyšela a rozuměla mi každé slovo. Vydám se po cestě do města a ignoruji všechny okolo. Občas to bylo těžké kvůli mému sebeovládání, ale pokud jsem moc nedýchal, šlo to přežít. Navíc mě štvalo to odporné slunce. Nakonec mě ani nemrzelo, že Cora se mnou nešla. Něco mi říkalo, že ji ještě uvidím. Teď bych se ale měl soustředit na svůj úkol. Zjistit, kdo unáší lidi ve městě, najít ho, zabít shrábnout odměnu a zmizet. Tak jako vždycky.

Otočí sa mi chrbtom a popraje mi veľa šťastia. Vzdychnem si že som sa ho konečne zbavila. Spadol mi obrovsky kameň zo srdca. Potom začnem zhlboka dýchať a všetko to pre dýchať. Potrebovala som sa upokojiť a nabrať akú takú silu. Trvalo mi to pár minút než som sa upokojila. Potom sa postavím a vyjdem von. Zamknem dvere a idem do lesa. Svorka bola teraz jediná rodina ktorú som mala a na ktorú som sa mohla spoľahnúť. Ona jediná mi ostala. Inak som stratila všetkých. Ten sen čo sa mi sníval sa splnil. Smutne si vzdychnem a snažím sa ísť rýchlim krokom do lesa.

Tma, všude kolem mě byla tma. Třeštila mi hlava a nedokázala jsem se na nic soustředit. Kde to sakra jsem? Pokusím se posadit, ale měla jsem ruce pevně svázané za zády. Provaz se mi zadíral do kůže a nedokázala jsem s ním nic udělat. Nakonec se mi podaří posadit, ale jakmile se pokusím pohnout, do něčeho kopnu.
"Dávej pozor, chci spát, dokud můžu," zasyčí mužský hlas ve tmě. Takže tady nejsem sama. Nevěděla jsem, jestli je to dobré, nebo špatné znamení. Měla jsem obrovský strach, co se to děje? Jak jsem se sem dostala? Začnu si vybavovat mé poslední vzpomínky, někdo mě praštil do hlavy, byla tam nějaká dodávka a pak... Jenom tma. Zavřu oči a několikrát se zhluboka nadechnu, abych se uklidnila a nezačala panikařit. Co by dělal Erik? Zjistil by, co se děje a kde je.
"Omlouvám se, ale... Kde to jsem?" Zašeptám do tmy, neznámý něco zamručí, ale uslyším šustění látky, nejspíše se přetočil.
"Takže jsi tady nová co? Nikdo přesně neví, co se děje, ale... Unášejí nadpřirozené bytosti a obchodují s jejich krví," řekne mi a z jeho tónu vycítím strach a nenávist. Ztěžka polknu a nervózně se rozhlédnu, přestože jsem nic neviděla. Eriku. Coro. Někdo. Pomoc. Kam jsem se to dostala?

Ani neviem ako a podarilo sa mi dostať do lesa. Bola som rada že som tam. Aj cez tú bolesť čo som cítila som sa nevzdávala a išla som na územie svorky. Keď som tam prišla tak sa hneď okolo mňa zbehli všetci vlci. „Potrebujem pomoc. Elissa zmizla. Niekto ju uniesol. Prosím pomôžte mi ju nájsť.“ Poviem smutne. Nechcela som stratiť aj ju. Vlci na moje prekvapenie prikývli a zaštekali. Bola som rada že mi pomôžu. „Za toto máte u mňa obrovskú odmenu.“ Pousmejem sa. Chcela som ísť do mesta ju hľadať. Lenže v tom ku mne prišiel alfa a stiahol ma za rukáv aby som si sadla. Chápala som čo tým chce povedať. Znamenalo to že som zranená a že by som tu mala ostať že oni ju nájdu. Bolo to pekné od neho. Lenže mesto je nebezpečné a ľudia by ich mohli zabiť. A preto sa postavím. „Nie idem s vami. Aspoň vás ochránim. Keby sa vám niečo stalo tak by som to neprežila.“ Povzdychnem si. Alfa len pokrúti hlavou a potom zavyje. Keď boli všetci pripravený tak sme sa vybrali do mesta. V meste sme boli za par minút. A vlci hneď začali čuchať aby zachytili Elissinu stopu. Ja som dávala pozor či náhodou nejdu ľudia.

Zůstala jsem nehybně ležet ve tmě, teď když jsem se alespoň trošku zklidnila a zaposlouchala se do okolí, slyšela jsem všude okolo mě šustění látky a hlasité dýchání. Bylo tady hodně lidí - hodně vězňů. Proč mám takovou smůlu? Pořád jsem nic neviděla a nedokázala jsem použít svoji schopnost, jinak bych se hned na něco proměnila a utekla z tohohle místa. Co myslel tím obchodem s krví? No, dokázala jsem si to dost dobře představit. Pořád mi třeštila hlava, ale adrenalin v mé krvi mi nedovoloval usnout. Cítila jsem se ohrožená a taky jsem byla. Co se mnou bude? Uvidím ještě někdy Coru, Erika a smečku? Nemohla jsem si pomoct, ale přemýšlela jsem o nich. Bylo mi s nimi dobře, pomohli mi, cítila jsem se, jako by mě někdo konečně přijal do rodiny. Dlouho jsem nikoho neměla a teď, když jsem konečně šťastná zafunguje moje pitomá smůla a dostanu se do průšvihu. Tak trošku jsem doufala, že někdo přijde, že mě najdou, zachrání mě, ale.... Vystavila bych je nebezpečí a... Raději bych zemřela než aby se jim kvůli mě něco stalo. Při těchto myšlenkách mě začnou pálit oči a po chvilce mi po tváři steče pár slz. Nebála jsem se o sebe, ale o mé blízké, byli pro mě důležitější. Skousnu si ret, abych nezačala hlasitě vzlykat a ještě více se schoulím do klubíčka.

Vlci zachytili jej pach. Rozbehli sa na miesto a ja som šla za nimi. Nemohla som bežať a to ma štvalo. Dobehli na miesto kde ju niekto uniesol. Potom sa poobzerali okolo seba. Keď som k ním prišla tak bolo vidno že stratili stopu. Povzdychnem si. Ak stratili stopu tak aká je šanca že ju nájdeme? Teraz som si začala uvedomovať že pomoc od toho chlapa by sa mi zišla ale kde ho mám hľadať? Môže byť hocikde. „Vyzerá to tak že ju sami nenájdeme. Budeme potrebovať pomoc. Mohli by ste skúsiť nájsť jedného chlapa?“ Opýtam sa ich a oni prikývnu. Dúfala som že potom čo ma držal tak na mne ostal jeho pach a oni ho vďaka nemu dokážu nájsť. Opatrne som sa zohla ale keď som to spravila tak som ucítila bolesť. Musela som to ale vydržať aby ma vlci mohli očuchať a zistiť kde sa ten chlap nachádza. Vlci ma začali očuchávať. Keď ma očuchali tak sa poobzerali okolo seba a snažili sa zachytiť pach toho muža. Ja som sa narovnala a chytila som sa na hrudi a oprela som sa o stenu a snažila som sa pretrpieť tu bolesť. Mala som čo robiť. Vlci sa zrazu rozbehli niekam. Pozriem sa na nich a pomaly idem za nimi.

//S domluvou Cor na chatu se milerád připojím do hry, teda spíše se tak nějak záhadně s Erikem přiseru mezi vás  

Už nějakou chvíli jsem postával před zdejší lékárnou. Zrovna jsem kontroloval seznam objednaných léků. Pravda byla že jsem tu vůbec nemusel být, mohl jsem si počkat až objednané léky dorazí do práce, jenže když už jsem z důvodu oprav potrubí dostal to zatracené nucené volno, rozhodl jsem se udělat pro sebe a své pacienty alespoň něco užitečného, než abych celý den proflákal nesmyslnou úvahou o životě a sepisováním záložek do potřebných spisů. Elie už jsem upozornil na mou dnešní nepřítomnost, takže jsem se nemusel strachovat, že by plašila proč jsem nedošel, všechno potřebné včetně jídla jsem ji zařídil už včera. Teď jsem přemýšlel, napadlo že bych mohl zajít do zdejších obchodů a poptat se na nějaké ženské oblečení na zimu. Přece jenom byl podzim a blížila se zima. Teplé oblečení by se jí opravdu hodilo a naše plány na půlnoční nakupování jsem už musel dvakrát odložit kvůli nečekaným událostem. Možná by bylo přece jenom jednodušší, kdybych nakoupil sám a oblečení ji potom donesl k odzkoušení, ale na druhou stranu jsem tak nějak přemýšlel nad tím, že by mohla být šťastná, kdyby se z léčebny alespoň na nějakou chvíli dostala, bylo by to pro ni nejspíše velké uvolnění, na chvíli se podívat někam jinam. S povzdechem se otočím k motorce, která stála postavená na kraji cesty. Pomalu jsem se k ní rozešel, kdežto kolem mě najednou proběhl pes... Ne počkat vlk? Jeden, druhý... třetí? Co se to děje? Musel jsem lehce uskočit na stranu, aby do mě náhodou nevletěl. Jistě, tohle byla jedna z klidnějších uliček, kde skoro nikdo nebyl i takhle časně ráno, ale tohle? Tohle jsem vskutku nečekal. Proč by se po městě promenádovala skupinka vlků? Jistě, co jsem jako menší zjistil že ve světě existuje nadpřirozeno by jeden řekl že už mě nic nemůže překvapit, ale tenhle svět měl jak tak koukám stále co nabídnout... S povzdechem se zadívám na vlky, kteří zmizí za zatáčkou. Jenom jeden z nich se zastaví a otočí mým směrem. Snad jako kdyby na někoho čekal se posadí a v tichosti stále upírá pohled jenom jedním směrem. V tu chvíli mě vůbec nenapadlo se otočit, ale byla to spíše náhoda, co mě k tomu donutila. Vzhledem k tomu že mi málem uletěl papír se seznamem léků, jsem se prudce otočil doleva abych ho chytil. A když se mi to povedlo, v dálce zahlédnu dívku, která sotva chodila a vypadalo to že ji něco bolí. Možná jsem si to jenom namlouval, ale vypadalo to jako kdyby ten vlk čekal na ni. Je možné že by ji napadli vlci? Nebo..? Možná už začínám blouznit.

Nathaniel:
"Nevím kde jsou!" vyjekne muž, před kterým jsem stál, seděl na zemi a opíral se o zeď, z nosu a z roztrženého rtu mu tekla krev a já měl co dělat, abych na něj ihned nezaútočil, ale sebekontrolu jsem velmi rychle ztrácel. Probodnu ho pohledem a on sebou cukne. Ano, pohled do mých rudých očí s černým bělmem nebyl nejpříjemnější. Jakmile se ta holka.... Umm, Cora? To je jedno. Rozhodla, že půjde svoji kamarádku hledat sama, vydal jsem se za jedním starým známým. Což mě dostalo do téhle situace. Kdysi mi zaplatil za jednu prácičku, měl dost informací a jelikož naše dohoda skončila, neměl jsem k němu žádné závazky a tak ho můžu v klidu zabít. Našel jsem ho v jednom baru, vytáhl ven do postranní uličky a tady nás už nikdo nemohl rušit. Bylo brzy ráno a nacházeli se tady už jen opilci, kterým ti bylo upřímně u prdele. Zpočátku mi nechtěl nic říct, pokusil se bránit, ale proti mě neměl šanci. Pár ran mu stačilo, aby mi vyklopil to, co věděl. Dozvěděl jsem se, že obchodují s krví magických tvorů všech druhů. Čím vzácnější, tím lepší. Jen nevěděl jména, ani to, kde mají úkryt.
"A opravdu, opravdu neznáš nikoho z nich?" zasyčím na něj a zatlačím mu botou na hrudník. Pobaveně se na něj podívám a začnu na něj čím dál více tlačit. Řev a křupání byla vskutku krásná melodie.
"Nevím, neznám všechny ve městě! Nech mě být!" řekne se značnou námahou, zamračím se a sehnu se k němu. Chytím ho za krk a prásknu mu hlavou o chodník, dávám si však pozor, abych ho neomráčil.
"Osvěžilo ti to paměť?" zeptám se ho a opět ho posadím, měl krajně nepřítomný výraz a očividně se mu motala hlava. Po spánku mu stékal pramínek krve, ale vědomí neztratil.
"No tak, neomdlívej mi tady kamaráde," řeknu s úsměvem a lehce s ním zatřesu, unaveně se na mě podívá a potichu mi řekne: "Dám ti adresu někoho, kdo by mohl vědět víc." Přesně to jsme chtěl slyšet, nechám ho naškrábat adresu na špinavý kus papíru a poté si ji vezmu a zastrčím do kapsy.
"Díky," řeknu zvesela a hlavou mu praštím do zdi za ním, poté se mu zakousnu do krku a konečně mě přejde ta neustálá, pitomá žízeň. Jakmile skončím, stáhnu si kapuci více do obličeje a s rukama v kapsách se vydám na onu adresu.

Išla som pomaly za vlkmi ale bežali tak rýchlo že som ich stratila. Povzdychnem si ako ich teraz nájdem? Našťastie ma jeden počkal. Keď som ho videla ako na mňa čaká tak som sa pousmiala. Bola som rada že aspoň jeden na mňa počkal. Ale nebol tam sám. Všimla som si že je tam aj nejaký muž. Bála som sa či niečo nespraví vlkovi ale ten muž nič nerobil. Bola som rada. Vedela som že ak budú vlci v meste tak si ich ľudia budú všímať a preto som ich chcela nejako ochrániť. Lenže v mojom stave som toho nebola schopná. Povzdychnem si a prišla som k vlkovi. Pohladím ho. „Ďakujem že si ma počkal.“ Pousmejem sa a potom sa pozriem na muža. „Dobrý deň.“ Pozdravím ho. „Stalo sa niečo?“ Opýtam sa ho a dúfam že sa nič nestalo. Nerada by som vysvetľovala prečo sú tu vlci. Lenže ak nebudem mať na výber tak to budem musieť povedať. Čakala som čo povie a medzi tým som si ho obzerala. Nevyzeral nijak nebezpečne a podľa pachu som zistila že to nie je len obyčajný človek. Cítila som z neho niečo magické. Preto si vydýchnem. Nemusela som pred tým tajiť svoju totožnosť.

Ještě nějakou chvíli jsem tam překvapeně stál a díval se na tu dívku, která pomalu kráčela po chodníku k tomu vlkovi, teda alespoň jsem si to myslel. Po chvilce mi mojí domněnku potvrdila, když se k němu sklonila, pohladila jej a poděkovala mu že na ni počkal. Dobře, tohle možná nebyl můj problém nebo něco, do čeho bych se měl zamotávat. *Eriku, ani na to nemysli už tak máš dost povinností, vlastně to není vůbec tvoje starost takže se hezky otoč, nasedni na motorku a jeď 'domů'. S povzdechem zatřesu lehce hlavou abych se ujistil, jestli to co se právě odehrálo před mýma očima není jenom hloupý výplod mé fantazie, ale když tam ta dívka stále dřepěla a vedle ní seděl ten stejný vlk, došlo mi že je to jenom další hloupí vtip téhle reality. Více jak tohle všechno mě však překvapí dívka, která mě pozdraví a aby toho nebylo málo, tak se mě jenom tak zeptá jestli se něco nestalo. Opravdu? Proběhne tudy smečka vlků, za nimi se žene sotva stojící dívka a já mám mít pocit toho že se nic neděje? Ale ač jsem nad tím přemýšlel jak jsem chtěl, věděl jsem že je na tomhle městě spoustu divných věcí a že se tu táhne nadpřirozeno se kterým jsem nehodlal mít rozhodně nic společného... nespojil jsem si to s ničím, co by mě donutilo měnit názor.
"Ne, vůbec nic", hlesnu přísně a změřím si dívku nedůvěřivým pohledem. Hned na to se otočím a dojdu k motorce, nasadím si helmu a nasednu si.

Ještě než jsem odešel z "místa činu" uklidil jsem tělo alespoň do nedaleké popelnice. S trochou štěstí ho sežerou krysy a poté jeho tělo vyhodí někam na skládku. Ušklíbnu se a rozhlédnu se okolo, štvalo mě vycházející slunce, kvůli kterému budu na sobě muset mít celý den kapuci a udělal bych dobře, kdybych vytáhl i rukavice. Povzdechnu si a zabočím do další ulice. Měl jsem jasný cíl, doufal jsem, že tam toho chlápka najdu. Když jsem viděl to jméno a adresu, vzpomněl jsem si na jednoho chlápka. Setkal jsem se s ním před zhruba rokem, kšeftoval ale většinou s drogama a řídil si ten svůj bar. Byl to upír, což by neměl být až tak velký problém. Vymlátím z něj informace. Teď mě tak napadá, že je možná zákazník. Možná by bylo nejlehčí jít na to jinak. Předstírat, že jsem zájemce, získat kontakt na ty únosce a až se s nimi setkám, vymlátit z nich informace nebo je jednoduše sledovat. Ušklíbnu se a přidám do kroku, tohle mě bavilo. Miloval jsem lov. Rozhlédnu se po ulici a k mému překvapení přede mnou uvidím vlka. Ne, celou smečku vlků. Běželi proti mě a očividně něco hledali. Zastavím se a oni kousek přede mnou také. Nedůvěřivě se na mě dívali a když k nim zavál můj pach, začnou vrčet a cenit zuby. I kdyby ho cítili předtím, nemohli by z něj poznat, co jsem zač. Ani teď to nevěděli, ale tušili, že jsem nebezpečný. Díval jsem se na tu smečku vlků a také jsem na ně vycenil zuby a zasyčel. Rozejdu se proti nim, ale oni se otočí a rozběhnou někam zpátky. Byl jsem celkem zvědavý, co tady dělají vlci a tak jsem se vydal za nimi. Stejně to byla stejná cesta jako do onoho baru. Dojdu na roh ulice, za kterým zmizela smečka a vykouknu zpoza rohu. Uviděl jsem tam tu dívku. Coru? Nejspíš. Opřu se o stěnu budovy a rozhodnu se ji pozorovat, nebyla totiž sama.

Keď muž povie prísnym hlasom že sa nič nedeje tak dostanem strach. Potom sa ale muž vydá k svojej motorke. Vydýchnem si a sledujem ho ako si sadá na motorku a dáva si helmu. Potom sa pozriem na vlka ktorý sa postavil a zahryzol mi do rukáva a ťahal ma za ostatnými. Išla som pomaly a dívala som sa na toho muža. Možno by som ho mohla požiadať o pomoc. Ale čo ak odmietne? Budem musieť nájsť toho muža a to nechcem. Čo ak by mi zase blížil? Povzdychnem si. Neostáva mi nič iné ako požiadať o pomoc tohto muža. Pohladím vlka ktorý ma stále ťahal preč. „Zastav.“ Poviem mu a on sa zastaví. Ja sa mu opatrne vytrhnem a idem k tomu mužovi na motorke. „Potrebujem pomoc. Moju kamarátku uniesli a ja to nevládzem. Som zranená a neviem ako dlho ešte vydržím stáť na nohách. Prosím pomôžte mi ju nájsť.“ Poviem smutne. Začínala som byť zúfala a nevedela som čo mám robiť. „Prosím spravím čo budete chcieť. Len mi prosím pomôžte. Nechcem stratiť Elissu. Ona sa o mňa stará.“ Poviem smutne a skloním hlavu a zatvorím oči aby som zahnala slzy. V tom ku mne pribehne svorka a začnú štekať a vrčať a naznačujú mi že niečo našli. „Dobre počkajte chvíľu.“ Poviem im a pozriem sa na toho muža na motorke a dúfam že mi pomôže.

Chystal jsem se zrovna odjet, tohle totiž nebyla moje starost nebo věc, do které bych se mě potřebu nějak zaplétat, kromě toho co by se mohlo tak dít, abych byl nucen se do toho zapojit? S povzdechem jsem položil nohu na pedál, odjistil motorku a položil ruce na řídítka. Hádám že bych tu neměl ztrácet další čas. Lehce se ohlédnu po dívce, vlk ji tahal pryč a po chvilce doběhl i zbytek smečky, který v tuhle chvíli nepůsobil moc přátelsky. Dokonce bych řekl že je i něco vyděsilo. Už, už jsem sahal po pedálu, že odsud vypadnu, kdežto se najednou blížila mým směrem a vypadalo to, že se mnou chce mluvit. Ano prvně mě napadlo, že šlápnu na pedál a s tím že jsem si nevšiml prostě odjedu pryč, ale zároveň mě docela zaujalo co by mohla chtít, proto jsem zůstal na místě a akorát natočil hlavu jejím směrem. Na hlavě jsem měl helmu, takže mi nešlo vidět do obličeje přes černou zrcadlovku. Chvíli jsem čekal co na mě ta holka vybalí. Když však začala mluvit o tom že její kamarádku unesli a že je sama zraněná a neví jak dlouho vydrží stát na nohách, že nechce Elissu ztratit, zamračím se a chvíli nic neříkám. Koho že unesli? Proč je zraněná a vůbec co ti vlci? Zhluboka se nadechnu a pohledem sjedu podivné stvoření před mýma očima. V očích měla slzy a vypadala že jí to opravdu zasáhlo, nebo mi nepřišlo že by její pocity byly falešně vyvolány. Při jméně Elissa mě zamrazilo lehce v zádech, ale přihodil jsem to spíše shodě jmen. Přece jen Elie byla v léčebně a už vůbec, aby se o někoho starala? To byla opravdu malá pravděpodobnost.
"Fajn, fajn, v prví řadě se uklidni, sotva ti tak nějak pomůžu, když to na mě takhle všechno vysypeš," hlesnu a s povzdechem se podívám na dívku ale nesesedám. "Kde jsi ji viděla naposledy?" zeptám se a čekám co mi odpoví. Mezitím se zadívám na smečku vlků, takže lehce odkloním pohled někam za ní. Co to s nimi je?

Opíral jsem se bokem o stěnu budovy a sledoval ji, šla k tomu muži a požádala ho o pomoc. Musle aby mít hodně velké štěstí, aby jí nějaký cizinec pomohl. Lidé se většinou o ostatní nestarají, nebo vás pošlou na policii. Takže ti vlci budou nejspíš její. Co jí to napadlo tahat je sem? Ano, pár nosů navíc se hodí, ale lidé budou šílet, až je uvidí. Divím se, že ten chlap je tak v klidu. Pomalu se k nim rozejdu zrovna ve chvíli, kdy se jí zeptá, kde ji viděla naposledy.
"Pár bloků odsud, tam ji nejspíš nabrali, nic zajímavého krom trochy krve na zemi," odpovím za ni a zastavím se kousek od vlků, kteří obklopili dívku a nepřátelsky na mě vrčeli.
"Nerozmyslela sis to? Mám slušnou stopu," řeknu s úsměvem a olíznu si rty. Už jsem necítil žízeň díky mojí svačince a byl jsem za to rád. Ani jsem netušil, proč jí nabízím, aby šla se mnou. Pravda, pokud se do toho bude motat, jen mi to ztíží, bude lepší ji mít pod kontrolou a přinejhorším ji použiji jako návnadu, je zraněná nadpřirozená bytost, což z ní dělá snadnou kořist.
"Ale odvolej si ty čokly, brzy budou ulice plné lidí, zavolají policii a ti je odchytí, nebo ti je postřílí. Není to můj problém, ale vyvolá to zbytečný povyk," dodám a prohlédnu si toho chlapa na motorce. Vypadal celkem vysoký a svalnatý, ne že by mě tedy mohl člověk ohrozit. Zachytím jeho pach, ale nedokázal jsem ho nikam zařadit, co mě ale překvapilo bylo, že jsem cítil pach té dívky, kterou unesli. Byl slabý, ale pořád tam byl.
"Ale možná mám něco lepšího. Pachatele," řeknu a s úsměvem se na něj otočím. Obejdu si vlky a s úsměvem se k němu vydám. Nelíbilo se mi, že je na motorce, mohl by mi ujet. Zastavím se v takové vzdálenosti, abych mohl rychle přiskočit a strhnout ho z motorky, kdyby chtěl ujet. Moje reflexy byly naštěstí velmi dobré.

Muž sa ma opýtal kde som ju videla na po sledy. „Večer bola u mňa a potom šla preč.“ Poviem smutne v tom sa ozval hlas ktorý som veľmi dobre poznala. So strachom som sa otočila k nemu. Stál tam on. A ja som zrazu nevedela čo mám robiť. Bála som sa ho ale zároveň som bola rada že je tu svorka ktorá ma pred ním chráni. Potom ten muž povedal kde ju uniesli a že okrem krvi nič iné. Povzdychnem si. Je to moja vina. Mala som ísť s ňou a odprevadiť ju do liečebne. Potom sa ma opýta či som si to nerozmyslela. Zúfalo som prikývla. „Ano rozmyslela som si to.“ Poviem a vzdychnem si. Bola som zúfala a preto by som teraz prikývla na všetko možné. Chcela som nájsť Elissu za každú cenu a bolo mi jedno či pri tom prídem o život. Chcela som aby bola v poriadku. Potom povie aby som odvolala vlkov kvôli ľudom. Môžu zavolať políciu a odchytiť ich alebo zabiť. To som ale nechcela ale vedela som že oni ma ochránia. „To nespravím. Oni ma ochránia a pomôžu mi. Teraz tu neni nikto kto by mi pomohol. A navyše oni nič nespravia ak im to nepoviem.“ A pozriem sa na vlkov. Bolo mi jasné že riskujem že môžem o ne prísť ale za ten risk mi to stálo. A ako som ich poznala oni by teraz neodišli aj keby som ich neviem ako prosila. Keď ale muž povie že má páchateľa tak sa prekvapene pozriem na neho. „To vážne?“ Opýtam sa potichu. Stále som sa ho bála a nevedela som čo mám od neho čakať.

Byl jsem trochu překvapený důvěřivostí té ženy, přece jenom tak na někoho vybalit něčí únos, znělo to více než podezřele a mimo to, jaká byla jistota toho že ji pomůžu? Byla to spíše náhoda nebo naopak moje lehkomyslnost? Seděl jsem na motorce a čekal co mi odpoví, opravdu jsem se do tohoto hodlal zamotat? Přece jenom to byl určitý risk i pro mě, dívka však nevypadala zrovna dvakrát nejlépe, možná bych ji měl pomoci. Ne, jako doktor bych ji měl určitě pomoci, ale... Ano bylo tu to velké ale, které mi říkalo, že bych se od toho, do čeho mi nic není, měl držet dál. Dívka se ohlédla po smečce a v tom k nám přikráčel nějaký muž. Na hlavě měl kapuci, takže mu nešlo vidět do obličeje. Na jeho rty jsem s větší pozorností dohlížel. Okamžitě za ni odpověděl a má první reakce se rovnala lehkému zamračení. Co ten s tím má společného? Nebo počkat, možná jsem tu ten navíc já? Seděl jsem na motorce a vůbec nic neříkal, spíše jsem sledoval rozhovor těch dvou, který mě ujistil o tom, že se oba dva znají. Zpočátku byl ten jeho rozhovor jednostranný. Řekl že má slušnou stopu, potom dívku upozornil na smečku vlků, což jsem docela chápal. Dělali hluk, štěkali na celé ulice a jistě už upoutali více pozornosti než bylo dobré. Každopádně to byla opět její starost, ne moje. Tvrdohlavě odsekla že to neudělá.
„No jak tak vidím pomoc už nepotřebuješ, takže půjdu dělat svou práci,“ hlesnu. Jenže v tom se na mě ten muž zaměří, cítil jsem na sobě jeho dost nepříjemný pohled. Usmíval se a ... kráčel ke mě. V tu samou chvíli jsem řádně pochytil co říkal. Možná má něco lepšího? Pachatele? Odkloním pohled před sebe a jednou rukou sáhnu po pedálu. A v tu samou chvíli ruku z pedálu sundám. Kdybych teď nastartoval a odjel, strhl by mě k zemi... Co má za problém?
Motorku nohou zajitím a napřímím se.
„Co máš za problém?“ zasyčím na muže a zhluboka se nadechnu. Rozhodnu se nikam nejezdit, nenechal by mě. Trochu mě iritovalo že mu nevidím do obličeje, ale co nadělám? Jeho totožnost mi byla neznámá. Leda bych mu tu kapuci strhl z hlavy, ale tak nějak mě napadlo že by to nemuselo být tak jednoduché jak se zdá. V tuhle chvíli jsem dívku úplně ignoroval, v pozadí jsem slyšel vrčení vlků, seběhli se kolem dívky a dle všeho ji nejspíše bránili.

Nathaniel:
Byla tvrdohlavá, nechtěla je poslat pryč, já se ale zaměřil na toho muže. Svaly jsem měl napjaté, byl jsem připravený ho strhnout. Viděl jsem, že chtěl odjet, ale nakonec si to rozmyslel. Cora vypadala překvapeně a na její otázku jsem jen přikývl, nespouštěl jsem však oči z toho muže. Zhluboka se nadechnu, stále jsem cítil pach té dívky, ale také desinfekci a typický zápach nemocnic. Doktor? Zasyčí na mě, co mám za problém, pobaveně se zasměji a nakloním se trošku blíže.
"To mi řekni ty, máš na sobě pach té dívky, takže bych to raději hodně rychle vysvětlil, než si usmyslím, že to ty unášíš všechny ty lidi a vymlátím z tebe informace. Jo a nepokoušej se lhát, poznám to," řeknu s úsměvem a oči se mi na vteřinku rudě zalesknou. Nebyl jsem si jistý, jestli to kvůli kapuce viděl, ale byl bych radši kdyby ne. Nechtěl jsem se tak rychle prozradit. Pořád jsem nedokázala zařadit jeho pach. Nebyl člověk, ale netušil jsem, co je. Prohlédnu si ho, také jsem mu kvůli helmy neviděl do obličeje a štvalo mě, že pořád sedí na motorce.
"Být tebou slezu z té motorky, stejně tě nenechám odjet," řeknu s milým úsměvem a zabořím ruce hlouběji do kapes. Můj postoj vypadal uvolněně, ale byl jsem připravený po něm ve vteřině skočit. Také jsem si dával pozor na dívku za mnou. Ona nebyla hrozba, ale neměl jsem náladu rvát se se smečkou vlků. Ne že by mě mohli zabít, ale náhoda je blbec a kdyby mi nějak servali kus oblečení, nebo stáhli kapuci, vycházející slunce by mě popálilo. A jestli jsem něco opravdu neměl rád, byly to spáleniny. Špatně se hojily a měl jsem vždycky nehoráznou žízeň.

Muž na motorke mi povedal že nepotrebujem pomoc a že si pôjde za svojou prácou. Pokrútim hlavou. Nie to nesmie spraviť. Ja tu nechcem byť s tým psychopatom. Vzdychnem si. Už som nevládala stáť na nohách a tak som prišla k stene a zosunula som sa na zem. Bolesť sa zhoršovala. Vlci sa hneď ku mne prišli a zakňučali. „To bude dobré. Len si potrebujem odpočinúť.“ Poviem potichu a chytím sa za hrudník. Začínala som si myslieť že to bol zlý nápad. Ja to nezvládnem. Myslela som si že je to už ako tak zahojené ale asi som sa mýlila. Vnímala som len tú bolesť a nič iné. Ani som si nevšimla že ten muž zliezol z motorky a šiel za tým druhým. Teraz som chcela jedno aby to prestalo bolieť. Prečo som len neostala doma? Povzdychnem si. Vedela som že dlho na tej zemi sedieť nemôžem ale mne bolo takto dobre. Nevyčerpávala som sa zbytočne a tých dvoch som si nevšímala. Vedela som že som tu zbytočná. Preto sa rukou opriem a pokúsim sa postaviť. Vlci mi pomáhali sa postaviť. Keď som sa postavila musela som sa držať steny. Vlci stáli pri mne a opierali sa o mňa aby som nespadla a pokúsim sa spraviť krok. Išlo mi to dosť ťažko ale vlci sa mi snažili pomáhať.

Muže jsem svou reakcí nejspíše pobavil vzhledem k tomu, že se zasmál a naklonil o něco blíže. Stále mě však rozčilovala tlupa vlků, která v pozadí akorát přilákávala dle mě zbytečnou pozornost. Možná bych si s těmito lidmi opravdu neměl začínat, i když na to bylo nejspíše pozdě. A lidmi? Řekněte mi, opravdu budou vlci následovat jenom tak někoho, kdo má lidský původ? Leda tak pro potravu, ale ta situace před mýma očima mluvila spíše o nějakém respektu či dokonce přátelství? Lehce nakrčím nost a zamračím se, když mě ten muž obviní z únosů nějakých lidí. Zmíní se i o pachu nějaké dívky, což mě trochu překvapí, ale nedám to na sobě znát.
„Počkej, počkej, jaké únosy lidí? Jaký pach?“ zavrčím na něj a jeho výhrůžka o tom že se nemám pokoušet lhát, že to pozná, mě donutí z motorky opravdu slézt. Jak říkal, stejně by mě odjet nenechal. Motorku zajistím a obrátím se k muži, kterého si změřím dost nepříjemným pohledem.
„Nevím co jsi za druh psychopata, ale já s těmi únosy nemám nic společného, takže si dej pohov a přestaň po mě štěkat,“ zasyčím dost nepříjemně a probodnu muže pohledem. Ani si neuvědomím že mám na hlavě pořád helmu a rozejdu se k dívce, která nevypadala zrovna dvakrát nejlíp. Sotva stála a vypadala dost vyčerpaně, dokonce bych řekl že dehydratovaně. Sotva jsem udělal pár kroků, seběhla se kolem mě tlupa vlků, kteří na mě vrčeli a vypadalo to, že se po mě každou chvíli vrhnout pokud se pokusím udělat ještě jeden krok.
„Bože, uhněte a přestaňte štěkat!“ zavrčím na ně a prostě rozejdu za tou holkou. Jenže v tom se vyhnu skoku jednoho vlka, který se na mě pokusil skočit zezadu. „Nezkoušej to,“ zavrčím když doskočí na zem a ostatní se na něj zadívají.
„Jsem dokt... no něco mezi tím... prohlédnu tě,“ povzdechnu si a čekám co mi odpoví. Nakonec si ale uvědomím že tak někde vzadu stojí stále ten muž, otočím se a změřím si ho pohledem. Vypadalo to, že se celou touhle situací baví.
„Pokud chceš znát odpovědi, pokládej srozumitelné otázky,“ hlesnu a potom se otočím na tu blondýnu. Držela se za žebra a byla bledá, skoro až zelená. Možná je měla zlomené...

Nathaniel:
Stejně jako mě se mu nelíbila ta smečka vlků, slyšel jsem, že se přesunuli někam dál, ale nikdy bych se neotočil k potencionálnímu nepříteli na motorce zády. Zeptá se mě, jak jsem to myslel s těmi únosy a pachem. Jeho reakce nebyla nijak hraná, vskutku nejspíš nevěděl, o čem mluvím. Povzdechnu si a sleduji ho, jak slézá z motorky a zajišťuje ji. Podívá se na mě, byl dost naštvaný, ptal se mě co jsem za psychopata a to mě celkem rozesmálo. Měl kuráž, to mu musím nechat. Pořád jsem se smál a nechal jsem ho jít k té holce. Vlci ji bránili, ale i tak z nich ten muž neměl strach. Jeden mu chtěl skočit na záda, ale vyhnul se mu. Nemohl ho vidět, tak jak? Sledoval jsem ho a stále jsem byl ostražitý. Až teď se podívám na Coru, která na tom nebyla nejlépe. Byla bledá a očividně měla ještě větší bolesti než předtím. Rozejdu se k nim, ale zastaví mě smečka vlků. Vycením na ně zuby a pokračuji v cestě. Nechali mě, ale cítil jsem na sobě jejich pohledy. Prý je doktor, nebo něco mezitím. No, alespoň ji ošetří. Bylo mi jasné, že s tím nikde nebyla, jinak by ji tady nenechali pobíhat. Muž mi oznámí, že pokud chci odpovědi, musím mu dát srozumitelné otázky. Zasměji se tomu, ale nakonec se opřu o stěnu kousek od nich. Byl jsem teď ve stínu a tak vytáhnu ruce z kapes, vylovím rukavice a nasadím si je na ruce.
"Nebyl jsem u psychologa, ale pár lidí mi už řeklo, že ho vážně potřebuji. Hmm, možná bych tam vážně mohl zajít. Znáš nějakého dobrého? Ale zpátky k věci, ta dívka, Elissa, o které mluvila Cora... Máš na sobě její pach, ale dle tvé reakce soudím, že s těmi únosy opravdu nemáš nic společného. Odkud ji teda znáš? Nevím jak vypadá, ale Cora ti ji může popsat," řeknu a zadívám se na blonďatou dívku, doufal jsem, že ještě vnímá.
"Mimochodem, ti únosci obchodují s krví nadpřirozených bytostí, unesli už celkem dost lidí, nemusím snad říkat, že zákazníci jsou upíři.... Vím, kde jednoho z nich najít," shrnu to, co jsem stihl zjistit a podívám se na ty dva. Ani jsem nevěděl, proč se starám. Možná jsem chtěl, ať najde svoji kamarádku? Přeci jen riskuje aby ji našla. Meh, blbost, to mi je jedno. Raději nad tím nebudu přemýšlet.