Cora + Elissa + (Erik)

„To je pravda.“ Prikývnem a pousmejem sa. Potom idem pomaly za ňou. Keď prídem k zábradliu tak sa ho chytím a idem dole. „Dobre. Veľmi rada prídem za tebou.“ Pousmejem sa a keď ma objíme tak jej objatie vrátim. „Neďakuj. Si moja kamarátka.“ Pousmejem sa a keď povie aby som šla jesť tak prikývnem. „Ano uhádla si mám hlad. Ale isto aj ty máš hlad. Takže sa najeme spolu.“ Potom prídeme do kuchyne a keď to uvidím tak ostanem prekvapená. „Páni tak toto som nečakala.“ Poviem prekvapene. Potom si sadnem k stolu a najskôr sa na to všetko len dívam a neverila som že to Elissa spravila všetko sama. Potom keď sa spamätám tak sa pozriem na Elissu. „Dobrú chuť.“ Poviem a potom sa pustím do jedla. Bolo vynikajúce nič lepšie som ešte nejedla. Elissa je skvelá kuchárka.

„Dobrou chuť,“ zamumlám s plnou pusou. Opravdu jsem měla hlad a doufala jsem, že mi jídlo dodá energii, abych neusnula. V tichosti jsme jedly, občas jsem se podívala na Coru a musela se usmát. Ani jsem nevěděla proč, prostě jsem měla radost, že tady je někdo se mnou. Dojím svoji porci a odnesu talíř do dřezu, poté si sednu zpátky na své místo a zadívám se na Coru. „Chutná?“ zeptám se s úsměvem a jakmile dojí, odnesu i její talíř a misku. Dám se do umývání špinavého nádobí a začnu si tiše pobrukovat. „Co budeme dělat? Mám ještě zhruba hodinku času,“ řeknu, páni, ten čas opravdu letěl. Trošku posmutním, ale jakmile si uvědomím, že za mnou brzy přijde, znovu se mi na tváři objeví úsměv.

Prikývnem a jem ďalej. Videla som ako sa Elissa na mňa díva a usmieva sa. Potom vidím že dojedla a odniesla do to dresu. Bola som jej vážne vďačná za to. Keď sa opýta či mi chutí tak prikývnem. „Ano je skvelé. Nikdy som nič lepšie nejedla.“ Potom keď som dojedla tak som sa chystala že to umyjem ale Elissa ma predbehla. „Ale no tak. Nie si slúžka aby si po mne umývala.“ Pousmejem sa ale bola som jej vďačná za to. Potom sa opýta čo budeme robiť že má ešte hodinu čas. „Čože? To už len hodina?“ Povzdychnem si. Prečo ten čas tak letí keď sa človek zabáva? To neni fér. Chcela som byť s ňou stále. „Môžeme sa rozprávať. V telke aj tak nič nedávajú.“ Poviem trochu smutne. Zase budem musieť čakať do večera pokiaľ príde ku mne. Čo budem do vtedy robiť? Tak to ešte netuším. Ale nejako to do večera musím vydržať.

Její komentář mě pobaví a otočím k ní halvu. „Hele, pro tebe je to možná normální, ale já trčela v blázinci několik let, jsem ráda, když dělám normální věci,“ řeknu a vypláznu na ni jazyk. Také posmutním, opravu jsem měla už jen málo času. „Po desáté za mnou můžeš přijít a něco vymyslíme, večer zase uteču a přespím tady,“ řeknu jí smutné, ale nasadím úsměv. Domyji nádobí a přikývnu na ten nápad, že si budeme povídat. „Tak pojďme do obýváku, máš pohodlný gauč,“ řeknu se smíchem, umyji se ruce a vydám se tam. Uvelebím se v křesle a na chvíli zavřu oči. Byla jsem unavená, ale chtěla jsme ještě nějakou dobu být s Corou. Jen mě nenapadlo o čem mluvit. Zamyslím se nad tím a poté mě něco napadne. Ušklíbnu se a zabodnu svůj pohled do Cory. „Pověz mi o tom tvém Gabrielovi,“ řeknu s úsměvem a podepřu si bradu rukama.

Keď na mňa vyplazí jazyk a povie že je rada keď robí normálne veci tak sa pousmejem. „Dobre nič som nepovedala.“ Pousmejem sa a na chvíľu som rozmýšľala ako by som sa jej odvďačila za všetko čo pre mňa robí. Ale zatiaľ ma nič nenapadalo. Možno ma niečo napadne. Z myšlienok ma vytrhne jej hlas. Pozriem sa na ňu. „Dobre už sa neviem dočkať.“ Poviem a pousmejem sa. Potom povie aby sme šli do obývačky že mám pohodlný gauč. Vtedy sa začnem smiať. „A na to si ako prišla?“ Opýtam sa a išla som za ňou do obývačky. Prišla som tam a sadla som si na gauč a pozrela som sa na ňu ako sa uvelebila na gauči. „Jasné cíť sa tu ako doma.“ Zasmejem sa. Potom mi povie aby som jej povedala niečo o Gabovi. Zamyslím sa. Čo by som jej také mala o ňom povedať? Potom ma niečo napadne. „Je vysoký, má pšynavoblond vlasy, je to čarodej. A je iba o rok starší ako ja.“ Pousmejem sa. „Ale ak chceš vedieť niečo konkrétne tak sa pýtaj.“

Usměji se, když mi ho popíše, měla takový zvláštní výraz v očích. Opravdu ho měla ráda. Zeptá se mě, co chci vědět, zamyslím se nad tím. Zaujalo mě to, že je čaroděj, těch moc nebylo, ale spíše mě zajímalo něco jiného. „Jaký je? A jak jste se poznali? Jde na tobě vidět, že ho máš opravdu moc ráda,“ zeptám se a zkoumavě se na ni zadívám. „Tedy, pokud to není moc osobní,“ vyhrknu rychle, nechtěla jsem jí do ničeho nutit a pokud mi něco nechtěla říct, je to v pořádku. Zadívám se na ni a nechám to rozhodnutí na ní. Přeci jen bych s tím stejně nic neudělala, no mohla jsem na oplátku nabídnout něco jiného. „A pokud tebe cokoliv zajímá, odpovím ti, tedy pokusím se o to, u některých věcí to prostě nejde, ale vynasnažím se,“ řeknu s úsměvem a pohodlně se usadím v křesle. Byla jsme unavená, ale už se mi nezavíraly oči, na to jsem byla až moc zvědavá.

Opýtala sa ma ako sme sa spoznali. Tak týmto ma zaskočila. Budem musieť riadne pátrať v hlave aby som si na to spomenula. „Gab je celý môj život. To kvôli nemu som skončila v blázninci keď odišiel a niekoľko týždňov sa neozval.“ Povzdychnem si a potom si spomeniem ako sme sa zoznámili. „Neni to osobné neboj. Neviem či to bude presne ale spomínam si že som bola v parku a počúvala som pesničky. On sedel na lavičke. A ako zákon schválnosti mi pred ním spadla na zem mp3. A on bol tak milý že mi ju zdvihol a tak sme sa spoznali.“ Trochu začervenám pri tej spomienke. Vážne to bola trápna situácia. Potom povie že aj ona sa mi pokúsi odpovedať ak ma niečo zaujíma. Vlastne o nej som vedela skoro všetko. Nebolo nič čo by som chcela o nej vedieť. „Dobre ak ma niečo napadne tak sa opýtam.“ Pousmejem sa.

Přikývnu a popřemýšlím o tom, co mi řekla. Bylo fajn, že někoho měla. Z nějakého důvodu se mi vybavila Erikova tvář, už jen kvůli té vzpomínce jsme se začala červenat. Byl dokonalý. Byl to můj anděl. Zachránil mě. Dal mi naději a vytáhl mě z temnoty. Bez něj bych nic z tohohle nezažila, seděla bych v temné cele místnosti a necítila vůbec nic. Teď jsem měla přátele a jeho… Nevěděla jsem, kam patří. Můžu ho považovat za přítele? Přeci jen to byl můj doktor, možná jen dělal svoji práci a jakmile mě pustí, už pro něj nebudu zajímavá a nebude na mě mít čas. Bude to opravdu takhle? Zavrtím hlavou, teď nebyl čas na to myslet na něj. Byla jsem s Corou, tak zapomeň ta doktora a soustřeď se! Tiše si povzdechnu a promnu si oči. Opět se zadívám na Coru a pousměji se. „Řekla bych, že je to osud, ale nejsem si jistá, že na něj věřím,“ řeknu jí s úsměvem.

Vidím na nej že je už unavená. „Elissa nie si už unavená?“ Opýtam sa jej nechcem aby bola kvôli mne hore a trápila sa. „Ja tiež na osud neverím ale niekedy sa to pritrafí.“ Pousmejem sa a sledovala som ju. „Elissa ak chceš ísť spať tak choď ja ťa nedržím.“ Poviem a pohladím ju. Potom ma napadne kde asi môže byť? A možno je dobre že tu neni lebo ak by vedel o zranení tak by ma asi nikam nepúšťal a držal by ma doma. A to nechcem. Ja rada chodím von a jedno zranenie ktoré sa za pár dní zahojí a všetko bude také ako pred tým. Ale mal by to vedieť? A čo keď nie? Aspoň sa nebude trápiť ak to nebude vedieť. Radšej si to nechám pre seba a nič mu nepoviem.

„Trošku,“ zamumlám a otevřu oči, které upřu na ni. Pohladí mě po hlavě, znovu se usměji a narovnám se. „Ale spát jít nechci, vyspím se potom v léčebně, chci být s tebou,“ řeknu prosebně. Připadala jsem si jako malé dítě, které prosí svého rodiče, ať nemusí jít spát, protože si chce ještě hrát. Ušklíbnu se a shodím nohy na zem, narovnám se a posadím se do křesla. Nebylo to tak pohodlné, ale alespoň jsem neusínala. Podívám se na hodiny, ještě jsem nějaký čas měla, nehodlám ho prospat. Ale do léčebny raději vyrazím dříve, nejsem si jistá, že zvládnu dvě proměny, takže to zkusím omezit jen na jednu až u léčebny. Normálně jsem se měnila na nějakého ptáka a létala za Corou, ale dneska jsem již neměla energii. Povzdechnu si a zadívám se na strop. Můj mozek už nefungoval, tak jak by měl a proto mě nenapadalo, o čem mluvit…

„No tak Elissa. Aj ja chcem byť s tebou ale vidím že si unavená a spánok potrebuješ. Prosím kvôli mne.“ Poviem smutne. Nechcela som aby nespala kvôli mne. Vedela som aké sú následky toho keď človek nespí. Mám to za sebou a nechcem aby tak dopadla Elissa. To by som si nikdy neodpustila. Lenže videla som na nej že s ňou nepohnem. Povzdychnem si a keď si presadla do kresla tak sa postavím. „Elissa no tak. Viem aké sú následky keď človek nespí. A nechcem aby si tak dopadla. Prosím.“ Kľaknem si pred ňu a pozriem so smutnými očami na ňu. „Nebuď tak tvrdohlavá a posluchni ma prosím.“ Bolo mi skoro do plaču.

Poslouchala jsem ji a viděla její starostlivý výraz. Nechtěla jsem, aby se trápila, ale zároveň mě potěšilo, že má o mě takový strach. Narovnám se a zívnu, byl to dlouhý den…
„Dobře, ale když teď usnu, už nedolezu do léčebny,“ řeknu se smíchem a zadívám se na hodiny. Tiše si povzdechnu a postavím se na nohy. Opatrně Coru obejmu a lehce k sobě přitisknu.
„Vrátím se tam, prospím se a až bude návštěvní doba, nezapomeň přijít,“ řeknu s úsměvem a pustím ji. Starostlivě se na ni podívám a rozcuchám ji vlasy.
„Ty se taky prospi, nevypadáš nejlíp, ale já asi taky ne,“ řeknu s úšklebkem a vydám se ke dveřím, ve kterých se ale zastavím a otočím hlavu.
„Dobrou noc, Coro,“ řeknu s úsměvem a vydám se do ulic.

Prikývnem a pousmejem sa. „Veď práve preto. Mala by si ísť aby nebolo zle.“ Povzdychnem si. Keď ma objíme tak aj ja ju objímem. Bolo to príjemné keď ma objala. Pritúlila som sa k nej a na chvíľu som zatvorila oči a spokojne vydýchla. „Jasné neboj sa. A možno prídem skôr. Veď ma tam poznájú. A preto nebudem čakať na návštevné hodiny.“ Pousmejem sa a keď ma pustí tak sa odtiahnem od nej a pozriem sa na ňu. Keď mi roztrapatí vlasy tak sa zasmejem. „Hej toto ti vrátim aj s úrokami.“ A prídem k nej a spravám jej to isté čo ona mne. Keď povie aby som sa tiež vyspala tak prikývnem. „Neboj sa vyspím sa a náhodou vyzeráš lepšie ako ja.“ Pousmejem sa a sledovala som ju ako odchádza. „Dobrú noc Elissa.“ Poviem a keď odíde tak prídem k dverám a zatvorím ich a zamknem. Potom odídem do obývačky a zvalím sa na gauč.

Kráčela jsem po ulici, ztracená ve vlastních myšlenkách. Měla jsem Coru ráda, byla pro mě něco jako starší, starostlivá sestra. To, jak se ke mně chovala mě vždy zahřálo u srdce. Nikdy se na mě nezlobila a všechno brala s legrací. S úsměvem mi vracela všechny „blbiny“ které jsem jí dělala. Od řádění v rybníčku v lese, po cuchání vlasů. Usměji se a pokračuji po cestě k léčebně. Byla jsem moc unavená na proměnu, doufala jsem, že zvládnu alespoň tu jednu. Povzdechnu si a přidám do kroku. Najednou ale něco zaslechnu. Prudce se otočím do postranní uličky, nikdo tam však nebyl. Chtěla jsem pokračovat, ale do někoho narazím. Byl to muž, mnohem vyšší než já. Chtěla jsem se omluvit, ale praští mě do obličeje. Spadnu na zem a vyděšeně se na něj podívám. Rudě mu zářily oči. Upír! Zavrčím, ale než stačím cokoliv udělat, znovu mě udeří. Praštím se hlavou o zem a poslední, o čem vím je to, jak mě táhne do jakéhosi auta.

Keď som ležala na gauči tak som si pustila telku. Lenže v telke o takomto čase nebolo nič. A tak telku vypnem a zakryjem sa dekou. Bola som najedená a umytá. Čo viac si môžem priať? Dívala som sa na trop a ani neviem ako a zaspala som. Spala som dosť tvrdo a nič ma nedokázalo zobudiť. Pri tom sa mi ale začal snívať sen.
Sen:
Bola som tam ja a Elissa. Išli sme po lese ktorý bol strašidelný. A nikde nikoho nebolo. Obe sme sa báli aj keď sme boli premenené tak nám to nepomáhalo. Zrazu sme započuli šuchotanie trávy. Obe sme ostali v strehu. A čakali na to čo sa bude diať. V tom ale na nás vybehla celá svorka a zhodila nás na zem a začala nás olizovať.

Nathaniel: Za chvíli bude svítat, zase vyleze to otravné slunko, které nemůžu snést. Tiše zavrčím a vyjdu k hlavní silnici. Už pár dní jsem stopoval skupinku upírů, kteří… Ani nevím, co vlastně dělají, ale někdo je chce mrtvé a já hodlám práci splnit. Přeci jen, zaplatil mi, takže v zájmu dobrého jména… Přitáhnu si kapuci více do čela a hned na to mě do nosu uhodí pach krve. Sladké krve. Bestie uvnitř mě zavrčela, ale držel jsem ji pod kontrolou, zatím. Navíc té krve bylo zanedbatelné množství. Ti upíři se pohybovali v této oblasti, nejspíš jejich práce. Žádné tělo, únos… To sedí. No, možná bych mohl zjistit něco více o tom, koho unesli. Povzdechnu si a vydám se zpátky po pachové stopě, která mě zavedla k velkému domu. Pokrčím rameny a vydám se ke dveřím, na které hlasitě zaklepu a poté zabořím ruce do kapes. Snad je někdo doma, ale i kdyby ne, vloupu se tam a zjistím si informace sám. Pokud je budu mít z koho dostat, tím líp… A možná si s danou osobou i pohraji, kdo ví?

So spánku som sa usmievala a ani neviem ako a bolo ráno. Zobudila som sa a opatrne som sa postavila. Išla som rovno do kuchyne kde som mala nachystané jedlo od Elissy. Ona je tak skvelá. Zoberiem si jedlo a sadnem si k stolu a začnem jesť. Keď som jedla tak niekto zaklopal. Rozmýšľam kto by to mohol byť. Elissa tá isto nie. Lou? Tá sa mi neozvala. Erik? Možno to je on. Pousmejem sa a rýchlo sa postavím ale v tom ma zabolia rebrá. Zavrčím a chytím sa na to miesto a idem k dverám. S bolesťami som išla ku dverám. Keď som tam prišla tak som odomkla a otvorila som dvere. Vonku uvidím muža ktorého som nepoznala. „Dobré ráno želáte si?“ Opýtam sa a bolo na mne vydno že mám bolesti.

Slyšel jsem zvnitřku domu pohyb a za pár vteřin se dveře otevřely. Přede mnou stála mladá dívka, zeptá se mě, co potřebuji a je na ni vidět, že má bolesti. Nadzvednu obočí a zadívám se na ni. Zhluboka se nadechnu a kromě její vůně ucítím silněji i tu, kterou jsem sledoval. Beze slova kolem dívky projdu do domu a rozhlédnu se. Bylo to tady celkem velké.
„Bydlíte tady sama?“ zeptám se a otočím se směrem k ni, sundám si kapuci, která mě chránila před slunečními paprsky, tady jsem ji nepotřeboval, ale i tak jsem měl nutkání zatáhnout závěsy. Všimnu si gauče, na který si sednu a s úšklebkem se na dívku zadívám. Nepředstavovala pro mě nebezpečí, i když jsem byl na pozoru, její pach nebyl lidský, ale nedokázal jsem s jistotou určit, co je zač. Přesto byla zraněná a já si byl svými schopnostmi jistý.
„Mimochodem, jsem Nathaniel.“

Bála som sa ho keď ma tu kapucňu na sebe. A teraz keď som bola zranená som sa nemala ako brániť. A keď sa opýta či tu bývam sama a vojde dnu tak ho len so strachom sledujem. „Bývam tu s priateľom. A čo chcete?“ Opýtam sa ho strachom sledovala som ho. Nepáčilo sa mi že vošiel bez pozvania dnu. Ale aspoň že potom si dal dole kapucňu a mohla som si pozrieť ako vyzerá. Stála som na mieste a sledovala som ho ako si sadol na gauč. Potom sa predstaví. „Ja som Cora. A prosím neubližujte mi. Ja som nič nespravila.“ Poviem so strachom a len som sa dívala a stála som na mieste. Bože prečo tu teraz neni Gab alebo Elissa. Oni by mi teraz pomohli. Lenže som tu sama a ja nemám proti nemu šancu.

Nathaniel: Rozhlížel jsem se po domě a pozorně jsem poslouchal, co říká. Ty informace by mi mohly pomoci. Že by ten pach patřil jejímu příteli? Zkoumavě se na ni zadívám a lehce nakloním hlavu na stranu, bála se mě, to je dobře. Usměji se, když mě poprosí, abych jí neubližoval, no, to nemohu slíbit, ale zatím je mi k užitku živá.
"Zatím nemám důvod, pokud tedy budeš spolupracovat. Někoho hledám," řeknu s úsměvem a postavím se na nohy. Pomalu se k ní rozejdu, nemohl jsem s jistotou určit, co je zač, vypadala vyděšeně, jako bývali normální lidé. Nadpřirození tvorové bývali sebevědomější, ale to mohlo být způsobeno jejím zraněním, kdo ví.
"První otázka, co jsi zač?" zeptám se a zastavím se kousek od ní, zkoumal jsem jí pohledem, potřebuji vidět její reakci a také takto lépe rozeznám, pokud mi bude lhát. Jestli nepochopí moji otázku, je člověk, co má smůlu a zapletl se do téhle šlamastiky. Na druhou stranu jsem doufal, že to tak není, věci by to pak trochu zkomplikovalo.

Sledovala som ho ako sa dival po dome a ja som sa ho bala co raz viacej. Modlila som sa aby niekto prisiel a pomohol mi ale bohuzial ani Elissa ani Gab nechodili. Potom povie ze nema dovod a tak si vydychnem ale iba na chvilu pokial nepovie ze ak budem spolupracovat. Co znamena ze ak nebudem spolupracovat tak ma zabije? Nahrnu sa mi slzy do oci. "Prosim nie. Koho?" Opytam sa a so strachom som ho sledovala. Ked isiel ku mne tak moje srdce mi zacalo bit ako o zavod a ja som sa zacala triaast. Zatvorim oci a cakam co spravi. Miesto toho sa ma opyta kto som. "Vl-ko-dlak." Vykoktam so seba a stale som mala zatvorene oci a cakala na to co mi spravi.

Nathaniel: Tak tohle si užiji. Na tváři se mi objevil široký úsměv, nejvíce jsem se bavil, když jsem mohl někoho děsit a s ní... To bylo snadné. Líbilo se mi to. Byla vlkodlak. No to usnadní vysvětlování a díky tomu, že je zraněná mi ani nebude dělat problémy. Přikývnu a udělám ještě jeden krok blíže k ní.
"Sledoval jsem pach až do tohoto domu, bylo by fajn vědět, koho hledám. Takže kdo jako poslední opustil tento dům a šel směrem do centra?" zeptám se jí, ale nejspíš bych neměl stát tak blízko. Dostával jsem žízeň a krev vlkodlaků byla lahodná, stejně jako krev ostatních nadpřirozených tvorů. A mé sebeovládání nebylo nejlepší. Zavřu oči a otočím se k ní zády, rozejdu se raději zpátky k pohovce, na kterou se natáhnu. Potřebuji informace, abych věděl, kde začít. Byl jsem si také jistý, že mi Cora lhát nebude - na to měla až příliš velký strach, ten s lidmi dělá divy. Nebo je až moc dobrá herečka.

Keďže som mala zatvorene oči tak som nevidela čo robí. Iba som ho cítila že sa ku mne blížil a ja som sa bála. Potom mi začne vyprávať že sledoval jeden pach až do tohto domu. A že by bolo dobre vedieť koho hľadá. Presne stále som nevedela koho hľadá. Potom sa ma opýta kto posledný opustil tento dom a šiel do centra. "E-li-ssa. O-na sa o mňa st-ar-á." Vykoktám so seba. A potom ucítim ako sa vzďaľuje odo mňa. Otvorím oči a pozriem sa na neho. Odišiel na gauč kde si sadol. Ja som si trochu vydýchla že mi nič nespravil,

Nathaniel: Začnu se smát, když uslyším její odpověď. Ta holka to má blbý, jde se starat o zraněnou vlkodlačici a potom ji unesou. Ušklíbnu se a zadívám se na Coru, která vypadala trošku klidněji, když už jsem nestál tak blízko.
"Takže se nám ztratila ošetřovatelka, měla by sis najít novou," řeknu a ušklíbnu se. "I když myslel jsem si, že se vy vlkodlaci léčíte rychle," dodám po chvilce a postavím se na nohy. No, jestli se o ni starala, nejspíš toho nebude vědět moc, ztrácím tady čas. Natáhnu si kapuci na hlavu, ruce dám do kapes a vydám se ke dveřím. Možná ale právě dělám chybu, možná ví víc, než si myslím, napadne mě a zastavím se v půlce místnosti.
"Potřebuji o té dívce vědět více, cokoliv může pomoct. Co je zač? Má nějaké nepřátele? Nevyřízené účty?" zeptám se jí zcela vážně a upřu na ni svůj pohled.

Keď sa začne smiať tak je mi do plaču. Prečo neberie trochu ohľad na mňa? Ja som nič nespravila a on sa ku mne chová ako keby som bola nejaký odpad. Ale keď mi povie že sa stratila tak dostanem strach. "To nemôže byť pravda." Musím ju nájsť a pomôcť. Je to moja vina nemala som ju púšťať samú do liečebne. "Ano liečime ale ja mám zlomené rebrá a ruku a to sa hojí pomaly a dlho." Keď vidím že sa postaví a ide preč tak sa zosuniem na zem a rozplačem sa. Lenže v tom sa zastaví a ja znova dostanem strach. Bála som sa že teraz ma zabije. Len sa začne znova vypytovať. "Nepriateľov nemá. A ani o žiadnych účtoch neviem. Ona je zveromág. Či ako sa to povie." Poviem s plačom.