Cora + Elissa + (Erik)

Ten muž prišiel ku mne a chcel mi pomôcť. „To je v poriadku. Nebojte sa.“ Poviem vlkom a pousmejem sa. Vlci ma poslúchli až na toho jedného čo skočil po ňom. Povzdychnem si. „Upokoj sa.“ Poviem mu a potom sa pozriem na toho muža. Povie že je doktor no niečo medzi tým a že ma popozerá a ja pokrútim hlavou. „To je dobré. Nič mi neni.“ Zaklamem. Teda aspoň som sa o to pokúsila. Nakoniec to ale vzdám a prikývnem. „Ďakujem. Mám len zlomené rebrá nič vážne to neni. Stalo sa to pred pár dňami. Takže už by to malo byť v poriadku.“ Poviem potichu a vzdychnem si. Lenže môj stav musel ísť bokom. Teraz bola dôležitá Elissa a nie ja. Ja to nejako prežijem. Potom ale započujem svoje meno a pozriem sa na toho psychopata. Povzdychnem si a prikývnem. „To môžem. Má ryšavé vlasy, jedno oko má zelené a druhé modré, má 19 rokov ale neviem ako sa volá celým menom iba viem že je to Elissa.“ Potom sa odmlčím a rozmýšľam či mám povedať aj to že je to zveromág. Podľa toho čo som zistila tak obaja sú nadprirodzené bytosti takže im to môžem povedať. „Myslím si že je to zveromág.“ Poviem a pozriem sa na oboch.

Možná jsem mohl působit trochu otráveně, kdo by taky nebyl? Dnešní ráno vypadalo docela klidně, jel jsem pro léky do města, k tomu vyzvednout pár receptů, ale nikdy by mě nenapadlo že se zapletu do nějakého únosu lidí. Jakoby nestačila situace v psychiatrické léčebně, do které jsem se zapletl vlastně ani nevím jak.
„To vidím,“ odseknu když mi dívka zalže a potom? Obeznámí mě s tím, že má zlomené žebra a že to není nic vážného. Jistě, zlomené žebra nebyla vůbec vážná, jenom vám hrozila jistá rizika, jako je nahromadění vzduchu v pleurální dutině, nebo Hemotorox, který může často vést až k šoku a smrti, jinak to vskutku nebylo nic vážného... Mezitím vším zaslechnu blížící se kroky toho muže, který se objevil vedle nás. Byl jsem o něco spokojenější když mi nestál někde za zády. Sice nás obklopovala smečka vlků, ale i tak jsem stále nepřestával polevovat na ostražitosti, jeden nikdy neví. Mladík se opřel o stěnu a vytáhl z kapsy rukavice které si nasadil na ruce. Když mladík začne mluvit, upřu svou pozornost na dívku a zadívám se na její bledý obličej. Obeznámí nás s tím, že u psychologa nebyl a že už mu to pár lidí doporučilo. Mlčel jsem a poslouchal ho i nadále.
„Smůla, nejsem psycholog ale psychiatr, hádám že to ti nepomůže, ale jestli máš zájem, můžu ti sepsat pár prášků co tě utlumí,“ odpovím nezaujatě a jenom tak z cesty. Když však pokyne dívce aby mi unesenou popsala, pomalu a opatrně ji začnu prohmatávat žebra přes oblečení. Muž začne mluvit o nadpřirozenu a o tom že ví kde jednoho z nich najít, moc jsem tomu nerozuměl nebo spíše rozuměl, jenom jsem netušil na co se mám soustředit jako první. Nechtěl jsem se s nadpřirozenem zaplétat, ale když už musím... S povzdechem se zaposlouchám do popisu dívky, nejprve tak trochu nezaujatě, ale když... mi dopodrobna popíše ve všech znacích dívku, kterou jsem moc dobře znal, na chvíli se zarazím a přestanu cokoli dělat. Možná jsem při tom dívce rázněji zatlačil na žebra, aniž bych si to uvědomil. Je možný že by to byla vskutku Elie? Ta Elie? Moje Elie? Počkat... to není možné, vždyť... Ne, možné to je, jen.. Nakonec se vzpamatuji a jenom lehce zatřesu hlavou.
„Teď tě prohlédnu a něco ti s tím udělám, tak netrojči,“ hlesnu a vyhrnu dívce tričko abych odkryl její žebra. Všimnu si obvazu, který měla obvázaný okolo žeber, byl uvolněný a vůbec nedržel, proto jsem ho rozvázal. Nakonec dívce prohmatám místa, která vypadala poškozená... Bez varování ji zatlačím tak aby se posadila a dám se do srovnávání jejích zlomených žeber. Dávám si však dostatečný pozor abych ji žebra ještě více neposunul. Všechnu svou práci nakonec zafixuji a řádné utáhnu aby to nepřišlo vniveč. Když skončím se svou prací, postavím se odstoupím od dívky.
„Srovnal jsem ti to, měla bys jít domů a ležet. Zraněná žebra se hojí až 6 týdnů, není to žádná sranda, ale jestli chceš skončit s probodnutou plíci, pak pokračuj v tom co děláš, ale já si tvůj život na krk nevezmu,“ odpovím rázně a potom se ohlédnu na toho mladíka.
„Je to moje pacientka, měla by teď být v léčebně, tak jak ji někdo mohl sakra unést?“ zavrčím a změřím si je oba d v přísným pohledem. Nevím co s ní mají společného, ale nelíbila se mi ta myšlenka že unesli mojí Elie... Který parchant?

Díval jsem se na tu smečku vlků a musel jsem uznat, že to jsou vskutku krásná a inteligentní zvířata. Neměl jsem nic proti vlkům, ale vlkodlaky jsem neměl moc v lásce. Doktůrek mi nabídne léky, což mě rozesměje a otočím se k němu.
"Ne díky, navíc si nemyslím, že by to nějak extra zabralo," řeknu mu, potom jsem ale už byl potichu a jen jsem sledoval, jak ošetřuje dívku. Sundal ji obvazy a na hrudníku jsem viděl tmavé modřiny. Znal jsem taková zranění, sám jsem je často způsoboval a většinou neošetřoval. Nevěděl jsem jestli mám být rád, nebo proklínat moji regeneraci po požití krve. Bylo těžké umřít, ale sebrali mi tu možnost. Stvůra to nedovolila. Když jsem byl v maléru, přebrala kontrolu. Když jsem chtěl vyhladovět, přebrala kontrolu. Když jsem se naštval.... No, to je jedno. Skončí s ošetřením s tím, že se to bude hojit alespoň 6 týdnů, ušklíbnu se a přejedu ji pohledem.
"Čoklové si rány lížou rychle," poznamenám s úšklebkem a tázavě se podívám na muže s helmou, který se na mě otočil. Ani jeden z nás neviděl výraz toho druhého, ale z jeho tónu jsem poznal, že je naštvaný. Prý to je jeho pacientka a netuší, jak se dostala z léčebny.
"Heh, tak zaprvé, odpusť si ten tón, já ji neunesl. Za druhé, sundej si tu helmu, vypadáš jako kretén. Za třetí, pacientka asi zdrhla, to lidi dělávají, když jsou někde zavření, nevím jak ji unesli, pravděpodobně omráčili" odpovím mu znuděně a podívám se na Coru.
"Takže půjdeš domů, nebo jdeš se mnou?" zeptám se jí. Celkem mě to zajímalo, znala rizika, je stále ochotná riskovat pro kamarádku? A co ten doktor, nejspíš se mu nebude líbit, že mu utekla pacientka... Ale tahat je oba sebou? Nevím, jestli se mi chce. Ale mohla by to být sranda. A půjdou se mnou dvě návnady. Nebo svačinky.

Trochu sa zľaknem keď povie že to vidí. Keď som skončila s opisom tak ten muž mi pritlačí na rebrá a ja sa neubránim výkriku. „Tak toto bolelo.“ Poviem potichu. Keď vykríknem tak vlci sa hneď dajú do strehu a zavrčia na neho. Pozriem sa na vlkov a pousmejem sa. „To nič. Nebojte sa.“ Poviem a povzdychnem si. Povedal že sa mi to pozrie a niečo s tým spraví. Ja som len prikývla. Zaťala som zuby a sledovala som ho čo robí. Vyhrnul mi tričko a rozviazal obväz. Potom ma bez varovania pritlačil aby som si sadla. Zase vykríknem od bolesti. Sakra to nemôže byť jemnejší? Zažala mi naprávať rebrá. Hneď som si spomenula ako mi to robila kitsune. Keď mi to zrovná a zaviaže mi to tak mu poďakujem. „Ďakujem.“ Keď ale povedal že sa to bude hojiť 6 týždňov a že by som mala ísť domov ak nechcem skončiť s prepichnutým plúcom tak pokrútim hlavou. „Ja nikam nejdem. Je to moja vina že Eli zmizla. Starala sa o mňa a keď išla do liečebne tak zmizla. Ak by som ju nepustila tak by sa jej nič nestalo. Za všetko môžem len ja.“ V tú chvíľu mi ani nedošlo že povedal že je to jeho pacientka. Bola som zúfala. Potom sa ma ten psychopat opýtal či idem domov alebo či idem s ním. „Idem s tebou.“ Poviem a pomaly sa postavím. Bola som odhodlaná nájsť Eli za každú cenu.

Napřímil jsem se a prohlédl si celou ulici, která byla až podezřele prázdná. Něco se mi na tom všem nelíbilo, nevím co to bylo ale celkově jsem z toho neměl zrovna moc příjemný pocit. Ne že bych se bál, k tomu jsem kromě strachu o Elie neměl vůbec žádný důvod... Ale za vším tím muselo být něco mnohem většího. Proč jen jsem si toho dříve nevšiml? A vlastně nejspíše bych se nestaral kdyby v tom nebyla zapletena právě Elissa. Pravděpodobně bych s klidnou hlavou a kusem kamene na srdci pokýval že to je problém dotyčného a ne můj. Vlastně bych dělal že se mě to vůbec netýká, nasedl bych na motorku a jel zpátky do léčebny za Elissou. Jenže ta holka mi nějakým způsobem ustala v mysli, nevím proč ani jak to dokázala, ale představa že bych ji v tom měl jenom tak nechat, nedokázal bych se s tím smířit. Slíbil jsem ji že jí pomůžu, že jí z toho nějakým způsobem dostanu, aby mohla být šťastná... Šťastná tak jak jenom člověk jejího rázu může být, jak bych se k tomuhle mohl otočit zády a ignorovat to? Muž odmítl mé léky, pochyboval o tom že by nějak výrazně zabraly, kdo ví. Množství léků na každého přece jenom působilo individuálně, ale stejně bych mu žádné nepředepsal to mu bylo jasné. Poznamenal něco o tom, že si čoklové rány lížou opravdu rychle. Nejprve to jenom tak přejdu, ale hned na to si vzpomenu na napadení v psychiatrické léčebně. Je možné že by byla vlkodlak? Nechtěl jsem dělat žádné rychlé a nečekané úsudky, jako mladík opodál, ale byla to jedna z možností, kterou jsem se prozatím rozhodl vzít v potaz. Ten kluk se neustále šklebil, nejspíše mi chyběl dostatek společnosti... Promluvil a já přitom pohlédl na vlka, který se mě předtím pokusil napadnout.
„Drž hubu,“ zavrčím na jeho poznámky o tom že vypadám jako kretén, ale sám nechám ty dva za sebou a rozejdu se k motorce, na které jsem měl sáčky s léky, meč v pochvě, který jsem měl převázaný obvazem aby nepoutal zbytečnou pozornost a pár dalších věcí. Nakonec si helmu z hlavy sundám a připnu ji na řídítka černé motorky. Slyšel jsem jak dívka protestuje s nějakým chozením domů a tak jsem se o nějakým dalším podrobnostem jejího zdraví hodlal vyhýbat. Sám bych šel pro Elissu i se zlámanýma nohama...
„Hej ty, kapuce... nebyly tam stopy po pneumatikách?“ zeptám se zcela nezaujatě. Pokud ji unesli dodávkou, mohl by tam být alespoň náznak směru kterým mohli jet. Problém byl že bylo v Antagoře dost velkých budov, takže jsem si netroufal odhadovat kde by ji mohli držet. Ale pokud obchodují s krví nadpřirozených, pochybuji že by měli jednoduché krytí... S povzdechem si olíznu rty a znovu se zahledím na zvíře kousek opodál... zároveň si však že jsme na očích i ostatním. Na ulici možná nikdo nebyl, ale v oknech zdejších barácích bylo docela živo.
„Nevím jak vy dva, ale rád bych odsud vypadl než ti vlci upoutají ještě větší pozornost, přece jen promenádovat se po městě s tlupou vlků za prdelí, kterého pitomce to mohlo napadnout,“ poznamenám a oba dva si přeměřím přísným pohledem.

Pobaveně jsem je sledoval a pohledem jsem tu a tam přejel smečku vlků. Nechtěl jsem, aby mě překvapili, ale více mě štvalo, že upoutají pozornost. Dřív než jsem však stihl cokoliv říct, motorkář mi drze řekne, ať držím hubu. Zamračím se a tiše na něj zavrčím, než jsem však stačil odpovědět, otočí se a vydá se k motorce. Bylo mi jedno jestli odjede, tu holku neunesl, ale něco mi říkalo, že ji bude chtít najít.
"Pokud chceš hledat tu holku, odvolej smečku. Upoutávají dost pozornosti, lidé je budou chtít odchytit jako divoká zvířata a pro nadpřirozené bytosti... No, mohla by sis dát kolem krku nápis: Jsem vlkodlak. Snad jen to by upoutalo ještě větší pozornost. Navíc, jsou to obyčejná zvířata, zabijí je," zavrčím na ni podrážděně a aniž bych čekal na její odpověď, otočím se k ní zády a rozejdu se k tomu chlapovi. Konečně si sundal helmu a mohl jsem si ho prohlédnout, vypadal mladě, tak kolem pětadvaceti. Ale sám jsem věděl, že vzhled klame. Zeptá se mě na stopy po pneumatikách, načež ho probodnu pohledem, bohužel to neviděl, ale spáleniny riskovat nebudu.
"Jsem Nathaniel. Byly tam, kola byla širší než obvykle, myslím, že to byla nějaká větší dodávka," zavrčím na něj, doufal jsem, že ho napadne se představit, jinak mu budu muset vymyslet nějakou pěknou přezdívku. No, možná to bude lepší než to jméno. Chtěl vypadnout a já už věděl, že tu holku bude hledat, no bezva. Bude lepší, když půjdou se mnou a dám na ně pozor, než aby se do toho motali a já kvůli nim ztratil stopu.
"Kousek odtud je jeden bar, jeho majitel je jejich zákazník. Znám ho, řekne mi jak je kontaktovat a pak už něco vymyslím," řeknu nahlas, aby mě oba slyšeli a vydám se dál po ulici.
"Jestli chcete tu holku najít, pojďte se mnou. Ale žádná zvířata!" řeknu aniž bych se zastavil. Doufal jsem, že půjdou, ulehčilo by mi to práci a vyhl bych se nepříjemnostem. Nebo je naopak způsobím a oni kvůli mě přijdou o život. Trápilo by mě to vůbec?

Vzdychnem si keď obaja povedia aby som svorku poslal preč. Vedela som veľmi dobre že ma neposlúchnu a budú chcieť byť so mnou. Vlci sa o mňa báli a preto ma nechceli opustiť. Bože čo mám robiť? Na jednej strane chcem s nimi ísť hľadať Elissu a na druhej strane chcem aby tu boli vlci. Nevedela som čo mám robiť. Vzdychnem si a pozriem sa na vlkov. Videli na mne že som smutná a začali ma olizovať. Potom zatvorím oči rozmýšľala som čo mám robiť. „Počuli ste to? Musíte odísť. Sama nechcem aby ste odišli ale je to nebezpečné.“ Poviem smutne a otvorím oči a pozriem sa na vlkov. Zakňučali a ja som ich pohladila. Jediný kto to pochopil bol ich alfa ktorý na nich zavrčal a vlci sa pozreli na neho. Kývnem na neho a on začne hnať vlkov preč. Vzdychnem si a dívala som sa ako odchádzajú. Kto sa teraz o mňa postará? Pochybujem že oni dvaja sa o mňa postarajú. Ale čo narobím? Nič. Zhlboka sa nadýchnem a keď vidím že Nat ide preč tak ide za ním.

Zhluboka se nadechnu a zvednu hlavu k obloze. Rukou hrábnu do kabátu a vytáhnu z ní krabičku cigaret, ze které si jednu vezu a zapálím si. Takže Elie vskutku unesli? Jak se k tomu mám postavit? Vím jenom to, že ji půjdu hledat ať mě to stojí, co mě to stojí, ale s nimi? Zprudka potáhnu z cigarety a otočím se směrem, kde stál ten mladík v kapuci a ta holka, která ještě stále seděla opřená o zeď zdejší budovy a vypadalo to že přemýšlí. Možná bych měl, přece jenom jsem netušil vůbec nic o tom co se tady děje a ten mládenec vypadá že má rozhodně více informací, než se možná na první pohled může zdát. Jedinou nepříjemnou věcí, tedy kromě zdejší přehnané pozornosti ostatních lidí, mi byla i neznámost těch dvou. Nevěděl jsem o nich nic víc než jenom ten fakt, že ani jeden z nich pravděpodobně nebude člověk, ale bylo správné si tohle myslet? Na chvíli zavřu oči a nechám utichnout celý svět, jenom já, moje myšlenky a ruch ulice, který se pomalu stahoval někam do pozadí. Štěkot pomalu ustával a já se soustředil jenom na proud svých vlastních myšlenek. Moje Elie byla v ohrožení, možná v ohrožení života. Měl bych se nad celou tou situací povznést a chovat se trochu přijatelněji. Elie byla vskutku jediným člověkem, na kterém mi záleželo. Mohlo to znít naprosto šíleně, ale já už jsem byl na šílenosti zvyklý, co bylo normální prostě nebylo pro mě. Pokud ji někdo unesl, pak je on jediný, kdo mi může pomoci.
Pomalu vydechnu obláček kouře a zadívám se na mladíka v kapuci. Netušil jsem co je zač, možná to bylo dobře, možná ne. Věděl jsem jenom to, že si na něj musím dát pozor. Stejně tak jsem nepodceňoval i tu holku opodál. Za život jsem zjistil že se to nevyplácí a člověk na pokraji života dokázal udělat vážně šílené věci. A co teprve když se nejedná o člověka? Byl jsem chvíli nervózní a vytočený. Možná jsem se nechal ve všem tom trochu unést, přece jenom toho bylo za posledí měsíc až moc a já občas netušil co dělat. Štěkání psů mě rozčilovalo a ten nával informací mi taky zrovna moc nepomohl. Psů... chvíli jsem pravdu zapomínal na to že jsou to vlci, což bych nejspíše neměl. Stál jsem opodál a poslouchal jejich rozhovor, souhlasil jsem s tím že by měla tu svou smečku odvést pryč. Ani já z nich nebyl nadšený, nebyl jsme nadšený z ničeho co se tu právě dělo. Jenže šlo tu o Eli a už jenom to mě nutilo se zajímat a starat. Na chvíli se zadívám na blondýnu, o které se za chvíli dozvím pravdu. Takže byla vlkodlak? Dle všeho se v tom ten mladík hádám vyznal a od nadpřirozenu mluvil naprosto v klidu, což mě jenom podporovalo v tom, abych si myslel že je něco víc, než jen pouhá lidská bytost. Už jenom jeho silná vůle ukazovala že není zcela tak obyčejný. Stál tam skrytý v kapuci od bundy a na rukou měl černé rukavice, upíral svou pozornost na tu holku a podrážděně vrčel. Zpočátku mi to přišlo komické, ale nakonec jsem se od jejich pozornosti alespoň na chvíli odpoutal a zahleděl se na černou motorku. Chvilka nepozornosti a už se blížil ke mě. Představil se jako Nathaniel a hned na to mě obeznámil s podrobnostmi, za které jsem byl rád. Takže větší dodávka, opravdu to vypadalo na něco většího, kromě toho jsem stále přemýšlel nad tím obchodem s nadpřirozenou krví. Bylo docela zvláštní co všechno se děje za zády zdejších lidí, vlastně jsem se ani nestačil divit. Ne, já se vlastně nedivil ani trochu a možná to mě děsilo více, než cokoli jiného. Poslouchal jsem, mlčel a nic neříkal. A když se rozejde po ulici dál, zůstanu stát a jenom se zamyšleně zadívám na jeho záda. Jsem Erik, Erik, tak to řekni... Jsem Erik, řekni něco... cokoli. Stále jsem tam stál a sledoval jak odchází. Blondýna se postavila a bezeslovně se rozešla za ním. Natáhnu se pro meč, který visel na motorce a přidělám si jej na záda k bundě. A když zaslechnu jak nás vybídne k tomu abychom šli za ním, pomalu se rozejdu jejich směrem. V ruce jsem držel cigaretu a šel jsem někde vzadu za nimi, abych nám pro jistotu mohl hlídat záda. Jim nebo sobě?

S rukama v kapsách jsem pokračoval v chůzi a přemýšlel, proč je beru sebou. Budou problémy. Pracoval jsem sám. Nemám rád společnost. Jsem krvelačná bestie, co se neumí ovládat. Zabiji je. Bylo tolik důvodů, proč je nebrat sebou a nenapadal mě žádný, proč bych měl. Přesto jsem byl rád, když se za mnou ozvaly kroky. Natočím hlavu a všimnu si, že za mnou šla blonďatá dívka, Cora. Ten mladík, který se mi ani nepředstavil, pořád stál u motorky a kouřil cigaretu. Samota mi nikdy nevadila, tak proč je beru sebou? Někdy jsem se choval nelogicky a nerozuměl jsem sám sobě, ale zvykl jsem si na to. Něco jsem chtěl a nevěděl proč. Jak jsem ale řekl, za ta staletí jsem si na to celkem zvykl. Možná se jen podvědomě snažím zahnat nudu. Ze začátku byla moje "práce" zábavná, byl to adrenalin, ale teď? Měl jsem výcvik, století zkušeností a měl jsem větší sílu než většina upírů. Mohlo mě něco ohrozit? Ano mohlo, smečky vlkodlaků, démoni, dav nasraných nadpřirozených bytostí... Povzdechnu si a když se opět otočím, všimnu si, že za mnou už jde i ten mladík. Bezva. Ne, vážně jsem byl rád. Měl zajímavou vůni a jeho krev by taky chutnala dobře. A možná bude i dobrý bojovník. Což... Není to jedno? Měl jsem chuť prohrábnout si vlasy, tak jak jsem měl ve zvyku, když jsem přemýšlel, ale kvůli slunečního světla jsem nemohl. Otráveně zamručím a otočím se čelem k mým dvěma "společníkům." Měl jsem v hlavě příliš velký zmatek a chtěl jsem se na něco soustředit, takže rozhovor mi připadal jako dobrá možnost. A možná kvůli tomu přijdou blíž, oba šli strašně daleko za mnou.
"Myslíte, že jim berou krev, nebo je prodávají celé? V druhém případě by ta holka už nemusela být naživu, než ji najdeme," řeknu jim vesele.... Kretén. Já jsem vážně kretén. Záleží jim na ní, tak proč nahazuji tohle téma? No to je jedno, možná to tak bude zajímavější. Šel jsem teď pozadu a díval jsem se na ně zpodkapuce, štvalo mě, že ji musím mít, ale co nadělám? Pozoroval jsem jejich výrazy a uvědomil jsem si, že o nich skoro nic nevím. Možná bych se mohl poptat, ale jako první bych se měl zeptat na jméno toho mladíka.
"Jak se vůbec jmenuješ? A co jsi zač? Tvůj pach nemůžu nikam zařadit..." řeknu a zadívám se na ně.
"A ty by ses mu taky měla představit," dodám ještě a kývnu směrem ke Coře.

Išla som za nimi a rozmýšľala som. Ani som nevnímala čo oni dvaja robia. A ani som nevnímala či niečo hovoria. Teraz som sa bez vlkov cítila bezbranná. Nebol tu nikto kto by ma ochránil alebo mi pomohol. Povzdychnem si a preto keď Nat povie aby som sa predstavila tak si vzdychnem a pozriem sa na nich. „Cora.“ Poviem potichu a potom zase mlčím a skloním hlavu. Bolo mi jedno či to počul alebo nie. A preto som ani nečakal či na to bude reagovať alebo nie. Išla som ďalej a ich si nevšímala a ani som ich nepočúvala o čom sa rozprávajú. Teraz som sa cítila sama. Nemala som tu nikoho na koho by som sa mohla spoľahnúť. Lenže Eli pre mňa znamenala veľa a chcela som ju nájsť.

Sledoval jsem je, sledoval jsem tu dívku i jeho. Kráčel si to s rukama v kapsách jako nějaký vůdce. Zajímalo mě o čem přemýšlí, sám jsem byl teď troch ztracený ve svých myšlenkách a nevěděl jsem kam své obavy zařadit, teda jestli jsem ty myšlenky tak vůbec mohl brát. Co jsem si vůbec myslel? Co jsem tu vůbec dělal? Co když jim budu jenom na obtíž? Vždyť ta holka byla vlkodlak a i když stála sotva na nohách, její vůle z ní dělala potencionálního nepřítele a ten kluk? Určitě má v rukávu mnoho es. Znervózňovalo mě to, ale nedával jsem to na sobě znát, nemohl jsem dát najevo žádnou ze svých pochybností, tak nějak jsem si byl jistý, že by se toho mohli chytit. Ne tak tak dívka, jako spíše ten kluk před námi. Chvíli jsme šli a nikdo nic neříkal, než se ten mladík otočil a dle všeho hodil svou pozornost na nás dva.
Strčil jsem ruce do kapes a zvedl pohled od chodníku. Chvíli předtím jsem sledoval každou jeho prasklinu, ale už mě to omrzelo. Zaslechnu jeho hlas, jenže se mi ani trochu nelíbilo co řekl. Donutilo mě to však dostatečně přidat v kroku. Přece jenom jsem trochu strádal a byl jsem dál než jsem si původně myslel.
„Pak tomu, který je za tohle všechno zodpovědný nedovolím přežít další měsíc,“ hlesnu do prázdna a olíznu si suché rty. Zrychlil jsem a nakonec přeběhl i tu dívku a srovnal krok s tím mládencem. Stále jsem však kráčel mírně za ním, přece jenom já neznal cestu a on vedl.
„A až s nim skončím, vrátím se pro tebe, abych ti jednu uvalil za to co si právě vypustil z pusy,“ odpovím naštvaně a zadívám se mu rázně do očí, neuhnul jsem pohledem ani na vteřinu a chvíli jsem se na něj jenom tak díval, myslel jsem to vážněji než cokoli jiného. Potom si uvědomím co jsem vlastně řekl. Opravdu věřím tomu že by Eli... Ne, znovu už prosím ne. Urychleně zatřepu hlavou a zvednu pohled k oblakům. Nebudu věřit jeho slovům, nebudu věřit tomu co ten pitomec říká. Ale na druhou stranu jsem stále nechápal proč Eli utekla. Vlastně jsem to chápal až moc dobře, ale bylo to příliš nebezpečné. A teď? Zatraceně! Jediná osoba na který mi na tomhle zkurveným světě záleží a... Co jsem měl dělat? Zmůžu vůbec něco? Co když má ten kluk, Nathaniel... pravdu? A co ta holka, Cora? Nathaniel mi položí nějaké otázky, které zachytím jenom tak okrajově, než se tak trochu vzpamatuji z toho co říkal.
„Erik... jen jeden bezvýznamný psychiatr, který si jde pro svou pacientku,“ odpovím a všimnu si že cigareta v mých rukou pohasla. Proto zahrabu v kabátě a vytáhnu zapalovač, díky kterému si znovu zapálím.
„Spíše by mě zajímalo co jsi ty, na člověka se moc nechováš,“ hlesnu s vydechnutím cigaretového kouře a zadívám se na Nathaniela. Nebyl jsem si tak nějak jistý jestli mi odpoví a možná mi to bylo jedno, hádám to koneckonců byla jeho věc.

Má nevhodně zvolená slova k něčemu alespoň byla, dohnali mě. Šli sice stále kousek za mnou, ale už to nebylo několik metrů jako předtím. Ušklíbnu se při jeho slovech, že dotyčného zabije, pokud jeho pacientce ublíží. Záleželo mu na ni a to jsem si myslel, že doktorům je tohle u prdele a chtějí jenom prachy. Taky ho moje slova očividně naštvala, chtěl jsem na něj zavrčet, praštit ho za ten útočný tón, nebo se zasmát tomu, že on by mě nikdy nezabil. Nakonec se ale rozhodnu držet hubu, nechtěl jsem vyvolávat zbytečné konflikty uprostřed ulice na kterou svítily sluneční paprsky. Jak jsem řekl, nemám rád spáleniny. Neuniklo mi, že se na ulici začínají objevovat lidé. Nebyl jsem z toho nadšený a tak zahnu do postranní uličky, kde byl jednak stín a také žádní lidé. Znal jsem tyhle ulice dost dobře a věděl jsem, že i tudy se dostaneme do baru. Bohužel to byla oblíbená loviště upírů. I přesto že jsem ho naštval, alespoň jsem docílil toho, že se oba představili. Neuniklo mi však, jak se Cora tváří. Byla vystrašená a nejistá. Nedivil jsem se, byla zraněná, ale odhodlaná. Možná bych s tím měl něco udělat, jsem dobrý herec a se slovy to umím, možná se mi podaří ji něco nakecat. Zastavím se uprostřed uličky a prozatím ignoruji Erikovu otázku. Chtěl vědět co jsem zač a mě nevadilo mu to prozradit. Raději jsem se ale vydával za obyčejného upíra. Přeci jen nadpřirozené bytosti reagovaly špatně na to, když zjistili, že jsem Stvůra Noci. Ani nevím proč. Možná pro to, že se neovládáme a je pohodlnější nás odstranit. Pomalu se otočím a když se ujistím, že na mě nedopadne sluneční světlo, sundám si kapuci z hlavy. Zadívám se na Coru a pomalu se k ní rozejdu. Nechtěl jsem, aby se cítila ohrožená a tak jsem se snažil působit uvolněně. Zastavím se kousek před ní a zadívám se jí zpříma do očí.
"Vím, že se cítíš bez vlků a zraněná ohroženě. Taky bych se tak na tvém místě cítil se dvěma cizinci. Abych pravdu řekl obdivuji tvoji odhodlanost. Vědomě ti neublížím a neohrozím tě, alespoň tohle ti můžu slíbit," řeknu klidným tónem a pokusím se pousmát, poté ale svoji pozornost obrátím k Erikovi.
"Hmm, co jsem? Ano, člověk opravdu nejsem, ale to ty také ne. Jsem celkem zvědavý," řeknu a rozejdu se k němu. Zastavím se jen pár kroků od něj a s úšklebkem se mu podívám do očí. Moje oči na vteřinku zrudnou a odkryji ostré zuby.
"Jsem jen jeden znuděný upír, který nemá co dělat," dodám, nasadím si kapuci a vydám se dál uličkou.
"Za pár minut tam budeme."

Ten muž sa predstavil ale mne to bolo jedno. Mala som stále rovnaký pohľad a nevnímala okolie. V som si všimla že nejaké nohy idú ku mne. Dostala som strach a keď som zodvihla hlavu a uvidela som Nata hneď som si spomenula na to čo bolo u mňa doma a začnem panikáriť. Ako som sa na neho dívala a videla som aký je uvoľnený a zastavil sa predo mnou tak ostanem prekvapená. Čakala som že ma zase chytí a bude na mňa kričať. Miesto toho začal pokojne rozprávať. Myslela som si že asi blúznim pretože toto nemôže byť ten muž čo bol u mňa doma a skoro ma zabil. Keď som ho počúvala tak som sa trochu upokojila. Potom mu prikývnem na to. „Ano oni ma vedeli vždy ochrániť ale teraz?“ Povzdychnem si. „Ďakujem Eli je moja kamarátka a spravím všetko preto aby bola v poriadku. Radšej zomriem ja ako by mala zomrieť ona.“ Keď ale povedal že mi neublíži a neohrozí ma tak si vydýchnem. „To by som bola rada.“ Poviem a pousmejem sa. Možno som bola hlúpa že som mu verila ale teraz som nemala inú možnosť.

Pokračoval jsem s nedopálkem v ruce, který jsem po chvilce hodil na zem a zašlápl. Neměl jsem náladu na nějaké hádky, nebyl čas se s nima hádat, ta holka za námi je akorát přítěž. Vůbec jsem nechápal proč jde taky, co společného má s Elie a jestli je to všechno její vina, jak říká asi to jenom tak nepřejdu. Prozatím jsem se to rozhodl nechat být. Zhluboka se nadechnu, necítil jsem se dneska zrovna svůj, navíc pro mě tahle situace nebyla příliš povzbuzující, spíše naopak. Byl jsem vytočený už kvůli tomu učenému idiotovi, teď aby toho všeho nebylo málo muselo se to zkomplikovat i v léčebně. Začínal jsem si myslet že z toho všeho už nevybruslím, buď se nám to povede nebo tam všichni chcípneme. Ne, opravdu jsem s nimi hodlal jít? Neměl jsem sice žádnou stopu, ale nebyl jsem tak hloupý abych si něco neobstaral. Kromě toho by mi nevadilo ohrozit pár upířích ksichtů abych dostal to co chci... Ne, byla to silná slova, co bych proti nim zmohl? Kdyby se na mě domluvili, bylo by po mě a ani bych si neškrtl, takhle bych ji zaručeně nepomohl. Nerad jsem to přiznával, ale pomoc těch dvou jsem potřeboval, i když z toho nebyl nadšený ani jeden z nás.
Zabočili jsme do postranní uličky, kde bylo přítmí z okolních stěn takže tu slunce nesvítilo. Nebylo tu ani živáčka, nebo jsem v dohledu doposud nikoho neviděl. Doufal jsem že ten manekýn ví co dělá. Zastavil se, ale já šel dál. Ušel jsem pár kroků, než jsem zjistil, že za mnou neslyším žádné kroky, což donutí zastavit i mě. Obrátím svou pozornost za sebe a všimnu si že spolu ti dva mluví. Nezachytím úplně všechno, vzhledem k tomu že jsem byl dost daleko, ale i tak to vypadalo jako by ji dodával část psychické podpory. Jenom jsem si nad tím zakroutil očima a chtěl dodat něco ve smyslu že zdržují, nakonec jsem si to ale nechal pro sebe. Pokud nemá dostatek odhodlání k tomu pokračovat, měla by vypadnout.
„Jestli si potřebujete dodávat odvahu fajn, ale to můžete i za pochodu,“ zavrčím na ně a rozejdu se dál. V tom se mi ale vplete do cesty Nathaniel a zatarasí mi ji. Měl jsem nutkání po něm vyštěknout co chce, ale místo toho jsem hrábl do kapsy pro cigaretu a zapálil si. Poznamenal že člověk opravdu není a že já také ne, což mě donutí lehce nadzvednout obočí, ale nijak více na to nereaguji. Jeho oč však na vteřinu zrudnou a jeho zuby se zaostří do tvaru, který mi byl dobře znám. Okamžitě jsem si vybavil Elishabet... ale urychleně jsem se té vzpomínky zbavil. Byl jenom znuděný upír, který neměl co dělat,“ dodal a mě to donutilo k úsměvu, ani jsem sám dobře nevěděl proč.
„Možná mám magické schopnosti, ale stále jsem člověk,“ zavrčím na něj a potom se rozejdu dál, nic jsem neříkal a šel jsem v rychlejším tempu. Jestli ta holka nebude stačit , její chyba, nezajímala mě. Měla zůstat doma, tady akorát chcípne, ale vlastně co mi do toho bylo? Nikdo jiný kromě Elie mě nezajímal. K nikomu jsem nechoval žádné sympatie pochyboval jsem že si kdy s někým z nich budu rozumět. Nenáviděl jsem nadpřirozeno více než cokoli, nenáviděl jsem upíry a vlkodlaky, egoistické šmejdy, pijavice a... začínal jsem nenávidět tohle město.

Raději jsem si těch dvou už nevšímal a vydal jsem se opět na cestu. Erik nasadil rychlejší tempo, které pro mě ovšem nebylo problém. S takovou tam budeme za pár minut. Ušklíbnu se při představě co bude následovat. Měl jsem chuť si s někým pohrát a teď budu mít příležitost. Nebo bych si s ním mohl jen promluvit. Nebude to taková legrace, ale bude to bezpečnější a rychlejší... Ale co, to by mě nebavilo a je mi celkem jedno jestli zpanikaří a zabijí všechny, které unesli. Tiše se zasměji a zadívám se na mladíka, který se ke mně připojil. Řekl že má schopnosti, ale je stále člověk, vrtalo mi to hlavou, něco mi na tom nesedělo. Proč mě to ale vlastně zajímá? Ani nevím. Pootočím hlavu a koutkem oka se zadívám na Coru, která šla za námi. Nevím, co bych si měl myslet. Připadala mi lehce naivní, ale na druhou stranu... Věděl jsem, že kdyby chtěla, stále by se mohla přeměnit a způsobit potíže. Vlkodlaci jsou potvory. Myslíte si, že už půjdou k zemi a najednou máte jejich zuby ve svém těle. A to bohužel mluvím z vlastní zkušenosti. Blížili jsme se ke konci dlouhé uličky a byli jsme skoro na hlavní ulici, přitáhnu si kapuci více k obličeji, abych se nespálil a několika dlouhými kroky se dostanu před Erika. Zamířím si to ihned doprava k domu, na němž byl obrovský neonový nápis s názvem baru.
"Nevím kolik tam bude lidí, možná bude prázdno, možná ne. Každopádně bude tam více upírů než lidí, dávejte si pozor na záda," řeknu se smíchem a bez váhání vykročím ke dveřím.

Išla som za nimi a nepočúvala som o čom sa rozprávajú. Bolo mi to v podstate jedno. Lenže keď zrýchlili krok tak sa zamračím. Ale zase som ich chápala. Čím skôr zistíme kde je tak tým skôr ju zachránime. Preto som zaťala zuby a zrýchlila som krok. Keď som šla rýchlo za nimi cítila som hroznú bolesť. Ale zaťala som zuba a šla som ďalej za nimi. Nevzdám sa zachránim ju aj keby to malo byť to posledné čo spravím. Ona by sa tiež nevzdala a šla by mi pomôcť ak by som to potrebovala. Preto teraz musím byť silná a nevzdávať sa. Potom si všimnem že sa Nat na mňa pozrel a ja som len prikývla. Ak si myslel že nepôjdem s nimi tak to sa mýlil. Pôjdem s nimi aj keby bežali. Budem aj ja bežať. Budem s nimi aj keby neviem čo bolo. Keď sme vyšli von z uličky a išli k baru. V tom Nat prehovoril. Pozrela som sa na neho a prikývla som. „Zvládnem to.“ Poviem si viac menej pre seba a potom idem za ním.

Šli jsme a nikdo nic neříkal, vlastně mi to ticho vyhovovalo mnohem více než cokoli jiné. Rozhodně jsem s nim nešel proto abych se simi kamarádíčkoval nebo abych s nimi snad vycházel. Věděl jsem jenom jedno, neohrozím je a nechám je být, dokud neohrozí oni moje záda. Nemohl jsem věřit ani jednomu z nich, pro tentokrát nás spojovali jenom společné nebo podobné cíle, nic jiného. Nebyl jsem za život ani jednoho z nich nijak zodpovědný, každý do toho šel z vlastních důvodů a každý z nás, teda doufal jsem že každý z nás zná rizika. Při tom jsem se ohlédl na tu holku. Nevěřil jsem že by to mohla zvládnout, ale její vůle, teda pokud to byla vůle a ne naivita a tvrdohlavost... fascinovala. Málokdo by měl tu odvahu jít se zlámanými žebry zachránit někoho, koho pravděpodobně měla ráda. Zajímalo by mě jak dlouho Elissa utíkala, když té holce na ni tolik záleží. Možná jsem něco dělal špatně, utíkala protože jsem ji dostatečně nepomáhal, protože jsem musel udělat spoustu chyb. Moc dobře věděla jak je to nebezpečné a přesto... Vlastně proč by ji mělo záležet na tom co říkám? Byla dospělá a měla svoji hlavu, mohla si dělat co chtěla, já se do jejího života připletla jenom náhodou. Byl jsem jenom její doktor a tak to zůstane, nic víc... Úplně jsem se ztratil v myšlenkách, že jsem si skoro nevšiml že už jsme na konci dlouhé uličky. Opatrně se rozhlédnu okolo, ale nezastavoval jsem se. Nathaniel kráčel někde přede mnou a zamířil si to rovnou do uice vpravo a tak jsem ho bezeslovně následoval. Nebyla potřeba mluvit, nebyla potřeba nic říkat ani se starat, ale přesto mi to nedalo se ohlédnout na to, jestli ta holka někde vzadu nezkolabovala. Ne, stále byla na nohách a za chvíli dohnala vzdálenost mezi námi. Nathaniel nás obeznámil s podrobnostmi a s tím že bychom si měli dávat bacha. Nic neříkám a bezeslovně ho následuji do baru.
Dveře se otevřou a vejdeme do baru, všude tu povětšinou byla tma. Ze začátku tu moc lidí nebylo, ale čím jsme šli hlouběji, tím více se jich tu objevovalo. Výborně, jsem v baru plném pijavic, může to být snad ještě horší? A teď jsem dostal chuť třikrát zaklepat, protože jsem si tak nějak začínal být jistý tím, že ano... Všechno to může být totiž ještě mnohem, mnohem horší, než jsem si vůbec mohl myslet.

Vešli jsme dovnitř a do nosu mě uhodilo mnoho pachů a vůní. Cítil jsem upíry, lidi, chlast a cigaretový kouř. Byla tady tma, ale to mi vyhovovalo, mé oči si zvykly téměř okamžitě. Do tmy jsem patřil a mohl jsem tady využívat svoje schopnosti naplno. Ano, bylo to pár světel, ale ty byly zcela zanedbatelné. Slyšel jsem tlumenou hudbu, která sílila jak jsme šli hlouběji do baru. Také počet lidí se zvyšoval. Shodím si kapuci z hlavy a sundám si rukavice, tady jich nebyla potřeba. Mířil jsem přímo k baru a už jsem se nestaral, jestli ti dva jdou za mnou. Majitel podniku stál za barem a naléval pití, podle toho co jsem zjistil by měl mít pár informací, které by se mohly hodit. Nepředpokládal jsem, že by měl informace o tom, kde mají úkryt, ale musí vědět, jak je kontaktovat. Byl jsem už jen několik kroků od něj, když vytáhl skleněnou láhev a její obsah nalil do sklenice na víno. Myslel jsem si, že je to červené víno, dokud mě do nosu neuhodila vůně krve. Neměl bych mít hlad, ale ta stvůra nebyla nikdy spokojená, nikdy nespala a nikdy mi nedala pokoj. Cítil jsem, jak ztrácím kontrolu.
"Do hajzlu," zavrčím a zastavím se. Zadržel jsem dech a díval se na muže za barem, který si mě již také všiml a s úšklebkem mě sledoval. Jak si s ním mám promluvit? Budu ho muset dostat ven. Ale jak?
"Kohopak to tu máme? Svačinku?" zasměje se někdo za mnou. Tak nějak jsem tušil, že je to mířeno na moje dva společníky. Jo vlastně... Přes den sem chodí jen upíři a v noci sem pouští i lidi.... Ops

Vošli sme dnu a ja som sa poobzerala okolo seba. Vyzeralo to tu dosť nebezpečne a preto som sa zhlboka nadýchla a potom vydýchla. Vedela som že nesmiem dať najavo že som zranená. Inak by som bola ľahká korisť pre nich. Aj keď zamaskovať to pred upírmi bude asi problém ale mne to nevadilo. Preto som sa tvárila že sa nič nedeje. Pozrela som sa na Nata a Erika čo robia. Nat vyzeral ako keby toho muža za barom poznal. Možno ano veď uvidíme. Preto om stála na mieste a len sa dívala okolo seba a dávala si pozor. Potom som len započula ako niekto hovorí že koho to tu máme? Jedlo? Ak si myslia že budú so mňa piť tak na to nech rýchlo zabudnú. Ja nebudem nikomu robiť jedlo. A navyše pochybujem že by im moja krv chutila. „Na tvojom mieste by som si nechala prejsť chuť.“ Poviem potichu. Nechcela som zbytočne vyvolávať hádku alebo niečo iné. Chcela som nech to tu prežijeme v pokoji a možno zistíme kde je Eli.

V pozadí baru jsem slyšel hrát hudbu. Očima jsem bedlivě sledoval své okolí a nikdo z nich mi nepřišel ani za mák lidský. V rohu baru se po sobě plazil jeden hladový pár. Všude byl cítit zápach cigaret a ta má kterou jsem svíral v levé ruce k tomu akorát dopomáhala. Zápach alkoholu mě uhodil do nosu když jsme se objevili kousek před barem. Bylo tu pár stolů, u nichž sedělo několik upírů. Vzadu v přítmí jsem cítil docela nepříjemný pohled a úsměv některých upírů i se všemi detaily na jejich zubech mi rozhodně nemohl uniknout. Cítil jsem se tu dost ohrožený, ale přesně tohle jsem očekával. Každopádně myšlenka na Elie a ta touha ji z toho dostat byla mnohem silnější a tak jsem nějaké ohrožení dal stranou, nebudu se přece podřizovat nějakým upírům a už vůbec jsem nehodlal skončit jako nějaká svačinka.
Pozorně jsem sledoval okolí a Nathanielovi záda, díky mé schopnosti jsem se nemusel nijak přehnaně hlídat, ale sem tam jsem se ohlédl na Coru jestli je v pohodě. Ten pitomec tu byl mezi svými, takže byl víceméně neohrožený, nebo jsem si to alespoň myslel, ale... když jsme stáli u baru a já si prohlížel zdejšího barmana, který byl pravděpodobně hodně důležitý, kdo ví troufl bych si dle jeho obleku a vážnosti, troufnout říci, že mu to tu patřilo. Sledoval jsem jak nalil víno do skleničky, ale jeho obsah se od vína zcela lišil, nebo ... bože byl jsem doktor, rozhodně dokážu rozlišit krev od vína... S povzdechem se podívám na Nathaniela, už na sobě neměl kapuci, ale neuniklo mi ani jeho zavrčení a dech, který se pokusil zadržet.
"Vážně? Nezvladatelný upír a sotva stojící vlkodlačice uprostřed upířího baru? Děláte si ze mě prdel?" Pomyslím si. Náhle však zaslechnu hlas někde za námi. Mluvil o svačince... Svačince? Hádám že to mluvil o mě a Coře? Na tohle vskutku nemám náladu.
„Nepotřebuju si potykat s krysama, ale mám pár otázek na které bych rád znal odpověď, ale jestli je to problém, můžu hned teď udělat díru do stropu aby jste si potykaly s denním světlem. Není vás tu zase tolik a já to se svými schopnostmi umím. Navíc si myslím, že by byla docela škoda zničit tak... překrásný bar, určitě stál spoustu peněz,“ hlesnu vážně a přejedu rukou po barovém pultu, až se zastavím u jedné skleničky, ve kterém víno opravdu bylo a jeho obsah vypiji.
„Proč si nepromluvit, když to půjde v klidu? Neuděláte problémy nám a mi neuděláme problémy vám,“ hlesnu a shodím skleničku směrem k pultu, kde ji barman docela pohotově chytí aby se nerozbila. Jeho výraz mluvil za všechno, nebyl nadšený ale možná zvažoval svůj zájem.
„Takže to chceš vyřešit v klidu, nebo...?“ nedořeknu a hrábnu na záda, snad jako kdybych je chtěl varovat že jestli se o něco pokusí, vskutku to udělám. Bude ochotný riskovat? Přece jenom podceňovat své nepřátelé se nevyplácí a já byl připraven i na možnost že by zaútočili. Tento bar měl jenom lehkou vrstvenou střechu, dokázal bych ji s pomocí mé schopnosti na pár místech přeseknout aby se tady dostalo sluneční světlo. Stálo by to sice více energie, ale když se jednalo o Elie, byl jsem ochotný riskovat. Ovšem risk to byl na obou stranách.

Propaloval jsem barmana pohledem a snažil se ignorovat vůni krve. Věděl jsem ale, že kontrolu neztratím. Tedy neměl bych. Nebyla to čerstvá krev, nikdo nekrvácel a nebylo jí tu tolik. Takže budu v pohodě, ne? Přemáhal jsem se a nakonec se mi podařilo sebrat poslední kousky mojí sebekontroly a začal jsem se více soustředit na toho barmana. Až teď si uvědomím, že jim Erik něco říká a tak se na něj pootočím a poslouchám ho. Měl kuráž, to musím uznat. Ušklíbnu se, když zahlédnu výrazy upírů. Někteří byli nervózní, jiné to pobavilo a některé naštvalo. Ti teď vstali ze svých míst a propalovali nás rudýma očima. Jeden z nich zasyčí a udělá krok dopředu, probodnu ho pohledem a vycením na něj ostré špičáky. Zastaví se a obezřetně si nás prohlédne. Kdyby se na nás seběhli všichni asi bychom byli v háji a nebyl jsem si jist, jestli by Erik stihl zničit strop. Každopádně jsem měl nutkání nasadit si kapuci. Jak jsem řekl, nenávidím spáleniny.
"Má pravdu, nehledáme problémy, jen mám pár dotazů na tady pana majitele," řeknu s úsměvem a posadím se na barovou židli. Chvíli jsem si ho jen prohlížel a poslouchal zvuky v okolí. Hudba byla hlasitá, ale kdyby se někdo rozběhl, slyšel bych to. Upíři byli prozatím v klidu, ale viděl jsem, jak se na ně dívají. Byli obklíčeni a také byli nadpřirozené bytosti s lahodnou krví.
"Chci kontakt na tvé dodavatele krve. A ne té obyčejné, chci tu speciální," řeknu mu a podepřu si hlavu jednou rukou, stále jsem ho však propaloval pohledem.
"Tam máš dva, na co další?" zavrčí na mě a založí si ruce na prsou. Zavrčím na něj a koutkem oka zahlédnu, jak se upíři napjali, očekávali boj, byli připraveni se na nás vrhnout.
"Víš kdo jsem, víš co dokážu. Nechceš si mě znepřátelit. Dej mi to co chci a já odejdu. Nebo to uděláme jinak a já ti tenhle bar budu muset obrátit vzhůru nohama, co myslíš? Chceš na sluníčko? Rádi ti to zařídíme," řeknu s úsměvem a začnu netrpělivě poklepávat prsty na baru. Napětí v místnosti by se dalo krájet a já jen čekal kdy nějakému upírovi rupnout nervy nebo sebeovládání a vrhne se po Coře. Nebo Erikovi.

Stála som tam a obzerala som sa okolo seba. Všimla som si ako sa Erik na mňa díva. Nemusí sa na mňa stále dívať a dávať pozor. Viem si poradiť aj sama. Ale nevedela som či sa na mňa díval len preto či som v poriadku alebo preto či som už neni potrava pre upíra. Ak si myslí že budem potrava tak sa mýli. Nebudem pre nikoho potrava. Potom ale Erik začne hovoriť a ja som ho počúvala. Keď povie že by mohol spraviť dieru do stropu tak sa neubránim a zasmejem sa. To by asi pre upírov nebolo dobré. Tiež sa chcel len porozprávať bez problémov. Úplne som ho chápala. Nikto predsa nechcel problémy to by potom dopadlo asi zle. Aj Nat to potvrdil že nechce žiadne problémy a ja som len prikývla. „Presne tak.“ Poviem a sledovala som ostatných. Nat povie že chce len informácie o nejakých dodávateľov krvi. Celkom ma to prekvapilo. Netušila som že upíry majú dodávateľov krvi. „Chcem len informácie nič iné.“ Poviem a sledovala som okolie. Nepáčilo sa mi že si nás upíry vyhliadli ako potravu. Ale ak by sa o niečo pokúsili tak by uvideli čoho som schopná.

Sledoval jsem jak moje slova některé z upírů doopravdy pobavila, jiní vypadali naštvaně a akorát se dali do pohybu. Potom tu ale bylo pár takových těch, kteří už nějaké zkušenosti s lidmi měli a hádám že věděli co dokážou když se někteří z nich naserou. Pomalu zvednu ruku s cigaretou a potáhnu si. Nathaniel byl ostražitý a jednoho z nedočkavých upírů dokonce zatlačil zpátky jenom pouhým pohledem. Nevím proč, ale nepřišel mi jako normální upír a čím více jsem se soustředil na to co říká, tím jsem si tím začínal být jistější. Ne že bych teda nadpřirozeno studoval, nějak jsem upíry nerozlišoval a nedělil, vlastně jsem je házel do jednoho pytle, i když jsem o nějakým potutelných druzích slyšel a četl, nezajímal jsem se o nějakou společnost upírů.
Mlčel jsem a poslouchal Nathaniela a jeho jednání s barmanem. Ze své jistoty jsem však neupouštěl, přece jenom jsem si musel být jistý sám sebou. Co jsem věděl, tak to upíři dost dobře vycítili, když o sobě jedinec pochyboval a měl slabou vůli. Nesměl jsem zaváhat ani na vteřinu, dát najevo svou slabost nebo strach. Jistě, byl jsem krapet nervózní, ale nedával jsem to na sobě znát. Na chvíli jsem ale úpln upustil od Nathaniela, jenom jsem tam mlčky stál a pozoroval své okolí, vnímal jsem veškerý hluk v pozadí, hudbu, vůni cigarety a zvažoval jsem co udělám, když na nás někdo zaútočí. Cítil jsem na sobě pohledy upírů, jejich červené oči se ve tmě nedaly přehlédnout. Měl jsem pocit jako by se mi jich pár snažilo dostat do hlavy. Jako kdyby se mě snažily donutit kleknout. Náhle však ucítím lehký dotek na zádech, nebo spíše uvidím pokus se mě dotknout. Jenže v tu samou chvíli dostanu nutkání se vzepřít... Ne, kdybych na něj zaútočil, měl by sice hlavu v barovém pultu, ale ostatní by se na nás seběhli a dle všeho co jsem viděl by to nebylo moc hezké, alespoň ne pro mě a pro mé dva společníky hádám také ne. Nechal jsem ho, dokud jsem neviděl nějaký tragický scénář, bylo mi to jedno, Jistě... bylo nepříjemné že na mě hmatá nějaký upír, ale dokud byla situace alespoň trochu pod kontrolou... Byla vůbec pod kontrolou? Mohlo tohle projít v klidu?Tak nějak jsem o tom začínal pochyboval. Napětí v místnosti bylo obrovské a já měl pocit, že se na nás každou chvíli vrhnou.
Pod jeho dotekem jsem se trochu napřímil a potáhl si z cigarety, cítil jsem jak mi dýchá na krk, nebylo to vůbec příjemné. Měl jsem nutkání se otočit a praštit ho do obličeje, ale neudělal jsem to. Pud sebezáchovy a tragický scénář který se mi ukazoval před očima mi to nedovolil. Jenže... během sekundy se odehrálo něco, co mě donutilo oponovat mému nepříteli. Ten pohled z přítmí najednou zmizel a já ucítil lehký závan vzduchu po mém levém boku. Zuby v krku? V mém krku? Ani náhodou! Ta bestie po mě šla a kdybych nezareagoval v čas, držela by mě ve svých spárech a ti dva by nestihli hnout ani prstem. Jenom by se dívali na to jak mi ta bestie pije krev a já to tak rozhodně nechtěl!
„Tak na to zapomeň!“ zavrčím přes celý bar a když se přiblíží k mému krku, stačím mu podrazit nohy. Napálí do muže za mnou, který ztratí rovnováhu a oba dva dopadnou na zem. Rychle se otočím, hrábnu po obvazu na meči, který se v jednom místě uvolní a dopadne na zem. V opravdu rekordním čase stihnu vytáhnout meč z pochvy a namířím na své dva protivníky. Ve stejném momentu dopadla i cigareta v mé ruce na chladnou podlahu zdejšího baru.
„Ještě jeden pokus a vylámu ti zuby!“ zavrčím a s opravdu velkým nutkáním přemáhám potřebu do něj kopnout, jenže i přes mé varování mě ignoruje a vyskočí na nohy, jenže znovu nezaútočí. Děkoval jsem své schopnosti která byla neustále aktivní. Díky ní jsem si uvědomil hrozícího nebezpečí za mými zády a jedním krásným, rychlím tahem jsem upírovi co se mi sápal po krku, oddělil hlavu od těla. Ano, záda podle všech byly slabostí u nás lidí, jenže u mě to fungovalo trochu jinak. Nemohl jsem se jim sice vyrovnat sílou ani rychlostí, ale když se zadařilo... Jenže teď, jistě budou ohroženi i oni dva, ale co jsem měl dělat? Nechat si zabořit jeho zuby do krku? Ne, děkuji...

Propaloval jsem ho pohledem a čekal, jak se rozhodne. Váhal, věděl, že mají početní převahu, ale přesto se bál. Viděl moji sebejistotu a znal moji pověst. Nakonec přeci jen ucukne pohledem a vydechne.
"Fajn," zamumlá potichu a prohrábne si vlasy. Usmál jsem se, byl ochotný mluvit. Byl jsem za to rád, neměl jsem zrovna náladu se vypořádat se všemi v baru. Navíc vůně krve mě dost dráždila a pokud zraní jednoho z těch dvou, nejspíš se vážně neudržím.
"Tak na to zapomeň!" zavrčí Erik zrovna ve chvíli, když se barman nadechoval, aby mi něco řekl. Slyšel jsem nějaký hluk a mě až moc dobře známý zvuk ostří. Povzdechnu si a zakryji si oči rukou. Bezva. Poslouchal jsem ten hluk za mnou a cítil jsem, jak se mi zvětšují špičáky a mé nehty se proměnily na ostré drápy, které mě odlišovaly od ostatních upírů. Něco dopadlo na zem a to byl impulz pro to, aby se většina upírů v místnosti vyšvihla na nohy a rozběhli se proti nám. Prudce vstanu ze židle a otočím se. Erik svíral v rukou až přehnaně dlouhý meč, ale z jeho postoje jsme poznal, že s ním bojovat umí. Rozběhnou se na mě dva upíři, každý z jedné strany, ale dřív než se ke mně dostanou, splynu se stíny a objevím se o kus dál a vrhnu se na nejbližšího protivníka. Neviděl mě, soustředil se na něco jiného a to byla chyba. Chytím ho zezadu pod krkem a zabořím mu do něj drápy. Trhnu a jeho hlava dopadne na zem vedle mě. Neztrácel jsem čas a hledal nového protivníka, tenhle o mě věděl. Normálně bych se o něj postaral velmi rychle, ale vrhli se na mě další dva a tak jsem byl nucen spíše uhýbat. Stíhal jsem jim ale zasazovat pěkné rány a oni se mě ani nedotkli. Byla tady tma a tak jsem mohl využívat svoji schopnost, kolem těla se mi míhaly stíny a používal jsem je jak k obraně tak útoku. Byl jsme na boj zvyklý, nechal jsem pracovat instinkty a roky zkušeností, abych co nejrychleji vyřídil co nejvíce protivníků. Byli to ale upíři a bylo jich tu dost. Najednou mě do nosu uhodila lahodná vůně. Otočil jsem se tím směrem a uviděl jsem rozlitou krev na podlaze. Ve chvíli mé nepozornosti mi jeden upír zabodl nějakou čepel do ruky. Chytím ho za ruku a pomalu se k němu otočím. Při pohledu do mých očí sebou cukne, strach měl vepsaný ve tváři, když se díval do mých zcela černých očí. V další moment jsem mu zabořil tesáky do krku a prudce trhl.

Všimla som si že niektorý upíry sa na nás chystali. Ja som sa nenápadne stiahla niekam dozadu a všetko som to len sledovala. Vedela som že ak sa teraz zvrhne bitka tak by som dopadla zle a to som nechcela. A oni dvaja boli silný takže som vedela že ak sa niečo stane tak to zvládnu. V tom sa po Erikovi vrhol nejaký upír. Lenže ten mu podrazil nohy a od vletel do druhého muža. Musela som sa nad tým zasmiať. Takú to bleskovú situáciu som teda nečakala. Na to že tvrdil že je len človek tak mal dosť rýchle reflexie. A v priebehu niekoľkých sekúnd dokázal vytiahnuť meč a namieril ho na tých dvoch. Ja som to len šokovane pozorovala. Lenže upír vyskočil na nohy a znova na neho zaútočil. Lenže než som stihla mrknúť tak tomu upírovi oddelil hlavu od tela. „Páni.“ Poviem šokovane keď som to videla. Niekoho tak rýchleho som ešte nevidela. V tom sa ale upíry dali k útoku. Na Nata tiež zaútočili upíry ale zvládal to úžasne sa s nimi biť. Už som ostávala len ja. Dúfala som že sa na mňa nikto nevrhne. Dúfala som že upíry budú zaujatý Natom a Erikom a mňa si nevšimnú. Lenže som sa mýlila. Všimla som si ako sa ku mne približuje jeden upír. Sakra tak toto som nečakala. Upír sa ku mne blížil ako ku koristi. Zrejme vedel že som zranená a tak si myslel že budem ľahká korisť pre neho. Lenže ja som bola rozhodnutá mu to skaziť. Preto sa zhlboka nadýchnem a s ťažkosťami sa premením na vlka. Zavrčím na upíra a skočím na neho. Zhodím ho na zem a zahryznem sa mu do krku. Odhryzla som mu kus krku a potom som sa pozrela na ostatných a zavrčala som na nich.