Elissa + Erik

Bylo zbytečné tu zůstávat i přesto že jsem chtěl, že jsem se zmítal. V tichosti jsem vyčkával na její odpověď a když tiše přikývla že chce abych odešel, trochu poklesle jsem se odebral ke dveřím, které jsem pomalu otevřel. Chtěl jsem ji ještě říci aby mě už dneska nečekala, ale nezmohl jsem se ani na to. V tichosti jsem zavřel dveře, nezamykal jsem. Co to s tebou je Eriku? Opřel jsem se zády o dveře a zadíval se na podlahu pod svýma nohama. Byla bílá, kachlíčkovaná oproti pokojům, které měly dřevěné podlahy. Zůstanu takhle stát a nakonec se ztratím v myšlenkách, ani jsem si neuvědomil, že na mě někdo mluví.
„Takhle už jsem tě dlouho neviděl, Eriku“ ozve se hrubý mužský hlas, který se rázem rozesměje na celou chodbu. Ani se neobtěžuji zvednout hlavu od země. Pomalu k muži stočím své oči abych si ho prohlédl. „Nezvládáš snad svoji pacientku?“ zasměje se znovu a udělá ke mě několik rychlých kroků a já si jenom povzdechnu.
„Ne, tak to není,“ vydechnu a potom konečně zvednu pohled od země a změřím si muže pohledem. Moc dobře jsem ho znal, byl to můj dobrý přítel, který tady pracoval o mnoho let déle než já, ale rozuměli jsme si. Byl to snad jediný člověk, který toleroval moje způsoby a metody a nikdy mě za nic neodsoudil. A taky to byl jediný člověk, který věděl o mě a o tom co se stalo mému bratrovi. Věřil jsem mu…
„Měl bys té práce nechat, jsi ještě mladý na to abys svůj život stavěl nad životy ostatních,“ hlesne a já do něj zabodnu své hladové oči. „Znám tě už hodně dlouho na to abych poznal, že se obviňuješ z toho, co se stalo,“ hlesl a já hrábl do kapsy abych si zapálil.
„Ničeho nelituji,“ zavrčím na něj a potom si cigaretu zapálím. Muž na mě chvíli hledí a cosi zamručí.
„Potom je v tom ta dívka,“ odpoví a začne se smát, zatímco já ztuhnu a zůstanu civět pohledem někam před sebe. „Nemám snad pravdu?“ znova promluvil a já mlčel.
„Eriku, vidím ti to na očích. Naposledy jsi se takhle tvářil před čtyřmi lety-“ začne, ale já do něj urychleně strčím. „Mlč! Nevíš co se stalo,“ zasyčím na něj a strčím do něj podruhé. Doufal jsem že pochopí, že se o tomhle bavit nechci a on to pochopil a raději zmlkl. Cigareta mi mezitím zhasla, ale to mi teď bylo jedno, rozešel jsem se chodbou pryč, rovnou ven na dvůr.
„A neobtěžuj se, Elie už snídani má,“ zavrčím na něj a zmizím na schodech. Co si ten dědek myslí? Takhle se vrtat v mojí minulosti, co se do toho vůbec plete? Byl jsem teď rozčílený a proto jsem si okamžitě zapálil, jakmile jsem došel na dvůr. Stál jsem na místě už chvíli a pak se díval na modrou oblohu. Mám důvod se za to nenávidět? Jsem psychiatr, nejsem tu pro to abych řešil svoje problémy, ale abych řešil problémy ostatních. Zhluboka se párkrát nadechnu, než se uklidním. Nebyla potřeba to nějak zveličovat, prostě jsem nad tím mávl rukou jako vždy a šel dál. Důležitější pro mě byla Elie, podle všeho jsem ji ublížil. Ublížil jsem ji i přesto, že jsem nechtěl. I přesto že jsem ji nabídl pomocnou ruku, dovolil jsem to a teď za to ponesu následky, byl jsem na to připravený. Byl jsem připraven přijmout svou chybu jako doktor ale i přítel.

Zaslechnu zaklapnutí dveří, ale žádné cvaknutí zámku. Nijak jsem nereagovala, ale věděla jsem, že stojí za dveřmi. Můj citlivý sluch, který byl ještě lepší díky proměně, nezachytil jeho kroky. Takže musel stát hned za dveřmi. Najednou však zaslechnu jiné kroky a mužský hlas, který následoval hlasitý smích. Zvednu hlavu a natočím ji směrem ke dveřím. Bylo mi mizerně, ale stále jsem byla zvědavá. Chtěla jsem slyšet ten rozhovor a možná se o Erikovi něco dozvědět.
„Nezvládáš snad svoji pacientku?“ zeptá se ho neznámý a celé mé tělo ztuhne. Netrpělivě jsem čekala na odpověď. Jsem pro něj přítěž? Na všechno přehnaně reaguji a potom co udělala Kitsune, by mohl mít problémy. Proč se nebránil, proč ji neodstrčil? Nechtěla jsem to takhle, ale zároveň jsem chtěla být na jejím místě, cítit jeho rty na těch svých. Jenže mohl by mě někdy milovat, tak jako já jeho? Mnozí mě považovali za blázna. Psychopata. Co když je se mnou jen kvůli práci?
„Ne, tak to není,“ zaslechnu Erika, trochu se mi ulevilo, ale… Pořád jsem měla obavy. Nechtěla jsem o něj přijít. Nemohla jsem o něj přijít. Tiše si povzdechnu a připlazím se k okraji postele, stále jsem však zůstávala pod ní.
„Měl bys té práce nechat, jsi ještě mladý na to abys svůj život stavěl nad životy ostatních. Znám tě už hodně dlouho na to abych poznal, že se obviňuješ z toho, co se stalo," znovu řekne ten muž. To vzbudilo moji zvědavost, takže ho zná dlouho? A co se vlastně stalo? Nechápala jsme to, ale viděla jsem příležitost. Potřebuji s ním mluvit. Okamžitě jsem pocítila strach ,ale zároveň odhodlání. Měla jsme strach z neznámých lidí a hlavně doktorů, on byl obojí. Ale druhou takovou příležitost mít nebudu. Erika buď nesnášeli, nebo ho neznali a on? Také mě zajímalo, o čem to mluví.
„Ničeho nelituji,“ zavrčí můj doktor. Také tiše zavrčím, očividně se mu nelíbilo to co řekl. naštvalo ho to. Byla jsem ochotná ho bránit a odolala jsem nutkání se zapojit do jejich konverzace, která se odehrávala před mým pokojem. Normální pacient by to asi neslyšel, ale… Já nebyla normální. Byla jsem liškou se skvělým sluchem.
„Potom je to ta dívka,“ další výbuch smíchu. Přitisknu uši k hlavě, je to opravdu kvůli mě? A kvůli čemu jinému? Bože, vždyť jsme ho vykopla pryč! A přitom jsem tolik toužila, aby tady se mnou zůstal, přesto jsem se na něj nedokázala podívat. Ne potom, co jsem udělala. Co udělala Kitsune. Povzdechnu si a opět začnu dávat pozor. Muž opět něco řekl, ale nezaslechla jsem to, nedávala jsem pozor. Bylo to něco ve smyslu: Nemám pravdu? Čekala jsem na Erikovu odpověď se zatajeným dechem.
„Eriku, vidím ti to na očích. Naposledy jsi se takhle tvářil před čtyřmi lety-“ Erik nepromluvil, opět ten druhý doktor. Ale opět jsem byla zvědavá, co se jen mohlo stát? Čím vším si musel projít?
„Mlč! Nevíš co se stalo,“ cuknu sebou, takhle naštvaného jsme ho ještě neslyšela. Chvíli bylo ticho, poté řekl něco o mojí snídani a odcházel. Byl pryč, ale doktor stále stál před mými dveřmi, které byly odemčené. Doslova vyskočím ze svého úkrytu a ve vteřině se proměním. Vyskočím na nohy a doslova rozrazím dveře dokořán. Můj pohled padne na doktora v bílém plášti, který překvapeně nadskočí a podívá se na mě. Z jeho pohledu jsem nedokázala vyčíst jakékoliv emoce.
„Počkejte prosím! Chci si s vámi promluvit,“ řeknu mu s prosebným výrazem ve tváři.

~Ještě nějakou chvíli jsem hleděl na postavu v bílém plášti, která se vzdalovala. S povzdechem vezmu do ruky tácek se snídaní, chystal jsem se ho zrovna donést do pokoje přede mnou, kdežto najednou z dveří po levé straně vyskočila ženská postava. Byla to nepochybně ta dívka, Elissa. Konečně ze mě opadlo překvapení a já mohl v klidu odložit tácek na kovový vozík a upřít svou pozornost na dívku, který si se mnou chtěla promluvit. Ještě před tím, než jsem se vůbec odhodlal k tomu něco říci, jsem se zahleděl na zámek ode dveří, který byl otevřený. Už zase cíleně necháváš otevřený dveře Eriku? To se ti podobá, pomyslím si a potom se zasměji sám pro sebe a zhluboka nadechnu.
„Jistě, nikam nepospíchám,“ pousměji se a nakonec poprosím dívku, jestli bychom nemohli jít k ní do pokoje, aby z toho nebyl problém, kdyby nás tady takto viděl někdo se vybavovat, přece jenom bylo brzo ráno a ještě se pacienti nepouštěli. Zavřel jsem za námi dveře, vozík jsem nechal na chodbě, nebyl potřeba ho brát dovnitř, kromě toho jsem sám netušil jak dlouho bude náš rozhovor trvat. ~

Zasměje se. To jsem nečekala. Nečekal, že ho napadnu a byl ochotný si promluvit. Chtěl ale jít do pokoje. Chápala jsem to. Přikývnu a beze slova se vrátím dovnitř. Zastavím se u okna a otočím se na toho doktora. Vybaví se mi poslední událost, kdy byl jiný doktor v mém pokoji. Ošiji se a založím si ruce na hrudníku. Nebyla to příjemná vzpomínka. Najednou jsem ale nevěděla, co říct. Na co se zeptat. Nemohla jsem se ptát na nic osobního, bylo by to nevhodné a stejně by mi to neřekl. Zhluboka se nadechnu a alespoň trochu se uklidním. Bála jsem se ho, ale ne tolik jako ostatních, možná kvůli tomu, jak mluvil s Erikem, nebyl nepřátelský.
„Jde o Erika,“ řeknu potichu, zněla jsem vystrašeně a nejistě. To by poznal každý a ni by nemusel studovat psychologii. Nervózně přešlápnu na místě a zadívám se na podlahu.
„Já… Slyšela jsem váš rozhovor a moc jsem z toho nechápala. Chtěla bych o něm vědět něco víc, ale… Nevypadá, že by o tom chtěl mluvit. Řekl jste, že ho znáte už dlouho a tak jsem si myslela…“ vydechnu a na chvíli se odmlčím. Konečně zvednu pohled od podlahy a zadívám se mu do očí.
„Nemusíte mi odpovídat, ale pokud mi řeknete cokoliv, co by pomohlo… Já… On se mi jako jediný snaží pomoc, porozumět mi, bojím se…“ můj hlas se třásl a začaly mě pálit oči. „Že pro něj budu příliš velká přítěž,“ dokončím a po tváři mi steče slza. Rychle ji setřu. Bylo to zvláštní, než jsem potkala Erika, byla jsme apatická, s nikým nekomunikovala a teď? Dokázala jsem říct své obavy někomu úplně cizímu. Netěšilo mě, že to není Erik, ale… Byla to příležitost jak se o něm něco dozvědět a nic nepokazit. Upřu na něj zoufalý pohled, mé v sobě ale stále měly kousek naděje, že mi pomůže.

~Divil jsem se tomu, že neprotestovala. Zhluboka se nadechnu a rozhlédnu se po místnosti. Bylo tu tolik věcí, rozhodně více než vedle. To co mě však zaujalo byla malba přes celou stěnu pokoje. Byla nádherná, donutilo mě to se pousmát. Můj zájem o okolí však vyruší dívčí hlas. Elissa stála u okna a dívala se na mě vyplašenýma očima. Šlo o Erika, slyšela náš rozhovor a ráda by se o něm dozvěděla více. Poslouchal jsem ji a přitom jsem si ji prohlédl. Byla vskutku krásná, to se muselo nechat, nedivil jsem se že má Erik oči jenom pro ni. Erik sám o sobě nikdy moc nemluví a pokud ano, člověk si musí zbytek domyslet. Nikdy totiž neříká úplnou pravdu. Dívala se na podlahu a nervózně přešlapovala na místě, nechtěl jsem ji plašit ještě více a proto jsem zůstal stát u dveří. Ne protože bych se i bál, ale protože ona sama se takhle bude cítit jistější. Nakonec se odhodlala a upřela na mě svůj pohled, zadívala se mi do očí a mě z těch jejích na chvíli zamrazilo. Jenže ten nepříjemný pocit hned přešel a já se pousmál. Bojí se že bude pro Erika příliš velká přítěž, viděl jsem jak se její oči zalévají slzami, tedy jenom jedno oko, ze kterého ukápla jediná slza, kterou si urychleně setřela. Potichu si povzdechnu a potom se zahledím na dívku.
„V první řadě, jsem Mark, rád tě poznávám,“ hlesnu a mile se na dívku pousměji. „Tak, kde bych měl začít…“ řeknu spíše sám pro sebe a potom si povzdechnu. „Také toho příliš nevím, znám Erika už od doby kdy mu bylo šest, tedy lépe řečeno znal jsem jeho rodiče,“ začnu vést tuhle konverzaci a zadívám se na podlahu pod mýma nohama. „Ohledně toho co se stalo před čtyřmi lety, vím jenom o Michelle. Byla to Erikova přítelkyně, opravdu si rozuměli, nebylo snad nic co by pro ni neudělal. Jeho oči byly plné života, bylo to poprvé po dlouhé době co myslel i na své štěstí, některé věci mi k němu sice trochu neseděli ale hádám že lásce až tak příliš neporozumím,“ začal jsem se smát a potom jsem se lehce zamračil. „Ale potom jednoho dne zemřela, o pár dnů na to se konal pohřeb, na který přišla i její rodina. Byla to sestra jedné pacientky, kterou Erik v té době léčil. Ta když se o tom dozvěděla, začala Erika obviňovat, přestala mu věřit a pokusila se ho zabít. Jenže on ji to neměl za zlé, nikdy lidem nevyčítal jejich chyby, jejich unáhlenost, nikdy se na ně nemračil pokud neměl důvod. I přesto ji nabídl objetí a jeho důvěra k ní zůstávala stále stejná. Jenže ona to neusnesla, neunesla ten pocit, že se ho pokusila ze vzteku a zoufalství zabít a tak v noci spáchala sebevraždu,“ vydechnu a povzdechnu si. Prkna pod nohama byla už postarší a tak párkrát zavrzala, když jsem přenesl váhu z jedné nohy na druhou.
„Erik to nenesl vůbec dobře, nejen že se nedokázal vyrovnat se ztrátou Michelle, ale nikdy nemluvil o tom co se stalo, kdykoli jsem se ho na to zeptal, akorát se rozčílil a utekl. Po čase se to stalo kapitolou o které nikdo nemluvil, o které nikdo nesměl mluvit. Akorát se rozčílí a řekne mi že nic nevím, že nemám právo o tom mluvit, možná má pravdu, neměl bych se do toho plést, ale je to těžké,“ nadechnu se a potom vydechnu všechen vzduch z plic. „Od té doby se Erik soustředí na práci více než kdy jindy, přijde mi že zapomíná sám na sebe, lidé ho nemají rádi ale jemu to vůbec nevadí. Nevím jaká je sice jeho obrana, ale je překvapivé, že to zvládá. Už když byl malý tak byl vnímavější než kdo jiný. Připomíná takového dobrého padoucha,“ zasměji se a na chvíli se v místnosti rozhostí ticho. ~

Představí se mi a poté začne vyprávět o Erikovi. Bedlivě jsme poslouchala a vrývala si ta slova do hlavy, nemusela jsem se bát, že je zapomenu. Když se zmíní o té holce, Michelle, bodne mě u srdce. Byla to žárlivost. V hlavě uslyším zavrčení. Kitsune? Jen tu ne! Zavřu oči, ale poslouchám dál. Když se dostal k tomu, jak byl Erik zničený a změnil se, opět mě bodne u srdce, ale tentokrát to bylo smutkem. Chtěla jsem… Toužila jsem, vidět na jeho tváři úsměv, chtěla jsem, ať je šťastný, protože pak budu šťastná i já. Pousměji se a zase se zadívám na Marka, jenže pak mi zmizel úsměv z tváře, když se zmínil o napadení a sebevraždě pacientky. Zvednu ruce a zadívám se na své paže, kde se táhly dlouhé, bílé jizvy. Byly ještě dost vidět, přeci jen nebylo to tak dávno, co jsem se pokusila o sebevraždu poté, co jsem ho… Co ho Kitsune napadla. Povzdechnu si a promnu si je. Slíbila jsem si, že to již nikdy neudělám. Komentář o dobrém padouchovi mě rozesměje. Ten doktor se mi zalíbil, byla s ním legrace, dal mi prostor a nebál se mě. Tedy alespoň to nedal najevo.
„To máš pravdu, někdy mi přijde spíš jako pacient než jako doktor,“ řeknu se smíchem, poté se ale zarazím. Snažil se vyřešit problémy ostatní, dát je dohromady a sám byl zlomený. Chtěla jsem mu pomoct. Tiše si povzdechnu a rozejdu se k posteli. Sednu si a zadívám se na podlahu. Byla jsem teď k Markovi blíže a nevadilo mi to. Už jsem nebyla tak ostražitá, přeci jen neudělal nic, čím by mi ublížil a byl to Erikův kamarád. Nesmím mu ublížit. Tak nějak jsem v sobě cítila, že ani Kitsune mu neublíží. Nevím proč, ale prostě jsem to cítila. Bylo to jako by pochopila, že mi tím ubližuje. Díky Erikovi. Co jsem ale věděla jistě bylo, že pokud mi ublíží, utrhne mu hlavu. A to platilo na všechny,
„Já… Zapomněla jsem se představit, jsem Elissa. No, ale s mou reputací to asi víte,“ řeknu a ušklíbnu se.
„A děkuji, opravdu si toho vážím, myslím, že mi to opravdu pomůže mu více porozumět,“ zašeptám a zadívám se na něj s vděčným výrazem. Nebyla jsme dobrá se slovy, chtěla jsem mu to ukázat, ale byl člověk, nemohla jsem… Tiše si povzdechnu a opět se na něj podívám.

Bylo zvláštní se takto vybavovat o Erikovi, sám jsem nemohl říci že toho o něm vím hodně, bylo tu věci, které byly nedořešené a i mě zůstaly záhadou. Zhluboka se nadechnu a potom si znovu prohlédnu Erikovu pacientku. Bylo vidět, že má o něj opravdový nefalšovaný zájem, tedy o tom se o Erikovi něco dozvědět. Jinak jsem se v tom nehodlal vrtat, byl to jejich problém, nestaral jsem se do toho, nebo jsem to alespoň neměl v plánu. Dívka si prohlížela své paže, možná si na něco vzpomněla při mém vyprávění. Bylo to tedy více než pravděpodobné. Uznala že mám pravdu, že ji někdy připomíná pacienta než doktora a potom se představí jako Elissa. Pousměji se a na chvíli zavřu oči, v mžiku je však otevřu abych pokračoval dál. Jenže ona se rozešla k posteli, na kterou si sedla a já se překvapeně pousmál. Slýchával jsem že má z doktorů strach, že se k nim nepřiblíží a proto mě to značně potěšilo, ani nevím proč.
„Vždy jsem rád sledoval Erikovu práci, od většiny doktorů se liší, jeden by řekl že s tím jak vypadá bude grázl na entou,“ zasměji se. „Hodně doktorů má problém s příjetím Erika kvůli jeho praxi, když jsem se dozvěděl, že ten mladík strávil rok praxe v psychiatrické léčebně jako pacient, netřeba říkat že mě to překvapilo, ale zároveň jsem se nad tím zamyslel. Pokud v něčem vidí dobrou příležitost, jde do toho ať už je to sebe šílenější, to se mi na něm líbí,“ zasměji se znovu a opět přenesu váhu.
„Moc ti toho o něm neřeknu, sám toho mnoho nevím, když mu bylo šest let, bylo to potom co nastoupil na základku, ztratil se mi z dohledu a pak jsem o něm roky neslyšel, bylo to skoro jako kdyby neexistoval,“ vydechnu a potom se pousměji na Elie. „Reputace, hádám že tě Erik učil že tohle je jedna z věcí, na které fakt nezáleží,“ zasměji se a olíznu si suché rty, nakonec opět přešlápnu na místě a znovu se rozhlédnu po okolí.

Praxe jako pacient? Tento poznatek mě velice překvapil. Zadívám se na Marka trochu nevěřícně, ale poté mi dojde, že Erik je toho schopný. Nikdy mě nepřestane překvapovat. Tiše si povzdechnu a poslechnu si i zbytek toho, co mi muž v bílém plášti řekl.
„I tak vám moc děkuji, pomohlo to. Jen… Teď bych ho asi měla najít,“ řeknu s povzdechem a postavím se na nohy. Zamyšleně se zadívám na dveře a potom můj pohled sklouzne na Marka, který u nich stál.
„Vím, že nemám venku co dělat, ale… Potřebuji s ním mluvit a… Něco mu vysvětlit,“ řeknu nejistě a udělám k němu několik kroků. Necítila jsem se nejbezpečněji takhle blízko k němu, ale… Musela jsem najít Erika. Nervózně přešlápnu na místě a pevně sevřu lem svého rukávu.
„Prosím,“ zašeptám potichu a upřu na něj svůj pohled. Musím mu to vysvětlit. Nezachovala jsem se správně, on za to nemohl. To Kitsune, na tu bych se měla zlobit. A taky jsem na ni byla naštvaná. Jak si jen dovoluje sahat na mého Erika. Zarazím se u slova mého a tiše si povzdechnu. Bezva. Odkdy jsem tak majetnická? Znovu přešlápnu na místě a vrátím se ke svým myšlenkám. Nemohla jsem o něj přijít, prostě nemohla. Chtěla jsem ho obejmout, cítit jeho vůni smíchanou s cigaretovým kouřem. Slyšet jeho hlas, který mě vždycky tak uklidnil… Achjo.. Co to se mnou je? Proč se chovám takhle? Byla jsem ze svých pocitů zmatená, nikdy jsem nic takového ještě necítila a to mě mátlo. Ale nemohla jsem o tom mluvit s Erikem. Nejspíš by věděl, co se mnou je, ale něco mi říkalo, že by to nedopadlo dobře.

Poděkuje mi s tím, že by Erika nejspíše měla najít, pomalu jsem přikývl a potom se zahleděl na bílý strop, ale jenom na moment, snad jako kdybych v něm něco hledal. Nakonec spočinu pohledem na opět na dívce, zamyšleně hleděla na dveře a potom jej upřela na mě. Promluvila a já ji opět pozorně poslouchal. Chtěla mluvit s Eriek, i přesto že nemá venku co dělat, přiblížila se ke mě a já se musel pousmát. Nad tím, jak moc se změnila, předtím ani nepromluvila, ani nejedla a teď? Byl to hezký pohled na mladou dívku, která má slibnou budoucnost se odsud dostat ven. Opět mě poprosila a upřela na mě svůj pohled, zatímco já jsme poustoupil do boku a zhluboka se nadechl.
„No, dveře zamčené nejsou a já nemám klíče, takže…“ pousměji se a zahledím se na zeď, kdy se k ní otočím zády. „No a taky se nedivám,“ dodám a prohlédnu si malbu na stěně. Sám pro sebe se pousměji a olíznu si suché rty. Dneska bude zajímavý den.

Ustoupí od dveří a udělá mi místo. Nechá mě projít! Měla jsem radost a na tváři šťastný úsměv.
„Děkuji!“ vypísknu nadšeně a proběhnu kolem doktora ke dveřím. Netušila jsem, kam Erik šel a tak jsem prostě zabočila doprava a vydala se dál budovou. Když se dostanu na schody, ucítím slabou vůni cigaretového kouře. Bingo! Pomyslím si a poposkočím na místě. Rozběhnu se ven z budovy a tiše doufám, že nepotkám žádného doktora. Sledovala jsem pachovou stopu, kterou bych v životě nenašla, pokud by Erik nekouřil. Ušklíbnu se a vyjdu ven na dvůr. Erik stál kus ode mě, viděla jsem akorát jeho záda, ale vypadalo to, že je zamyšlený. V ruce měl už téměř vyhořelou cigaretu. Musel tady stát dlouho.
„Eriku,“ řeknu potichu, ale byla jsem si jistá, že mě slyšel. Pak jsem ale už na nic nečekala. Rozběhnu se k němu, obejmu ho kolem pasu a zabořím hlavu do jeho hrudníku.
„Omlouvám se, já… Přehnala jsem to, nemám právo se na tebe zlobit,“ řeknu tiše a párkrát zamrkám, abych zahnala slzy.

Měl jsem už asi třetí cigaretu. Stál jsem kousek od lavičky, kde jsme s Elissou tenkrát seděli, tak nějak ztracený ve vlastních myšlenkách. Poslední dobou jsem kouřil až moc, ani jsem se neptal jestli to někomu nevadí, nezáleželo mi na tom, byl to jejich problém ne můj. Možná jsem se ve všem unáhlil, co se to se mnou zatraceně děje? Bylo to, jako kdybych se neovládl, nevím co to do mě vjelo. Zamyšleně si prohrábnu vlasy na hlavě a zadívám se do dálky. Možná jsem tam měl zůstat i přes její prosbu abych odešel. Co když si něco udělá? Co když se bude historie opakovat? Co když se jí něco stane? Je snad možné že udělá nějakou blbost? Jak bych to vůbec zvládal, kdyby se jí něco stalo kvůli mě? Už jenom ta myšlenka mě nutila k tomu se otřást a já odolával nutkání se otočit a rozejít zpátky. Ne, nepotřebuje tě. Chce být sama, přece jenom ti to dala najevo, pomyslím si a nervózně přešlápnu na místě. Náhle však zaslechnu svoje jméno, potichu ale přesto jsem ho díky svému sluchu slyšel. Nevěděl jsem jestli se otočit, ale dříve než se cokoli nadálo, mě objímaly dvě dívčí ruce. Byla to Elissa a se zabořenou hlavou do mého hrudníku něco žvatlala, rozuměl jsem ji z toho jenom pár slov, ale zbytek jsem si víceméně odvodil. Omlouvala se s tím že to přehnala a já jenom překvapeně a stále ještě mimo mlčenlivě postával na místě a nehnul se. Jenom ruku s cigaretou jsem posunul více za sebe aby se náhodou nespálila. Co tady dělá? Proč přišla? Nechtěla být přece sama? Chvíli jsem netušil co říci, jenom se zadíval na pramínky zrzavých vlasů. Co chtěla slyšet?
„Neomlouvej se, není to tvoje vina,“ vypadlo ze mě po chvilce ticha. Byla to moje chyba, bezpochyby. Chtěl jsem něco říci, ale najednou mě opustila veškerá vůle a já byl rád jenom za jedno. Hlavně že je v pořádku.

Nepohnul se, ani mi nic neřekl. Je na mě naštvaný? Ztuhnu a hodlám ho pustit jenže v tu chvíli mi řekne, ať se neomlouvám, že to není moje vina. Opět se uvolním a ještě více se k němu přitulím a nadechnu se jeho vůně. Bylo mi jedno, jestli nás někdo uvidí. Ale mohl by mít problémy… Přesto jsem se nedokázala přinutit k tomu, abych ho pustila.
„Nevím, co to do ní vjelo,“ řeknu již hlasitěji a zvednu hlavu, abych se mohla podívat do jeho očí. Měla jsem slzy na krajíčku, ale bylo mi to jedno. Byla jsem stála naštvaná, ale můj vztek se momentálně přesunul na… Osobu? Bytost? Alter ego? Se kterým sdílím své tělo. Netušila jsem, co to do ní vjelo, ale doufala jsem, že to nijak nesouvisí s mými city. Přeci jen… Nechtěla jsem, aby to Erik věděl. A přesto jsem toužila mu být na blízku. Bylo to nevhodné, ale nemohla jsem si pomoct. Povzdechnu si a opřu si čelo o jeho vypracovaný hrudník. Do čeho jsem se to zase zamotala?

Cítil jsem jak se trochu napjala, ale když jsem promluvil, opět se uvolnila a přitiskla se ke mě ještě blíže. Netušil jsem co mám říci, co mám dělat, byl to problém, byla na mě závislejší a já měl pocit že na ní začínám být závislí i já sám. Jestli to takhle bude pokračovat, kdo ví kam to dojde? Nechci aby se historie opakovala, byla to myšlenka, která mě děsila, vzpomínka ze které jsem měl hrůzu. Okamžitě mě polilo horko a já vytřeštil oči, na chvíli, chviličku jsem se úplně přestal kontrolovat a lehce se rozklepal. Krev, ostrá řezná rána, hlava a zapadlé oči, ten večer… Nechci na to myslet, nechci na to vzpomínat… uklidni se Eriku, uklidni se! Rychle zatřepu hlavou a zavřu oči, teď nebyla vhodná chvíle k tomu hrabat se v minulosti, zvláště ne když tady stále Elie a objímala mě. Zhluboka se nadechnu a jednou rukou ji pohladím po zádech, tu v které mám cigaretu si přiložím k ruce a potáhnu si.
„A já nevím co to vjelo do mě, omlouvám se za sebe,“ dodám po chvilce ticha a potom se od Elie odtáhnu a prohlédnu si ji. Vypadalo to, že je v pořádku, to mě uklidnilo. Podíval jsem se ji do očí a viděl jsem jak se ji lesknou. Uvědomění že ty slzy tam jsou kvůli mě, bylo docela smutné, neplánované.
„Už se to opakovat nebude, dám si na to pozor a i na Kitsune,“ hlesnu a naposledy potáhnu, než cigaretu iípnu a schovám do příručního popelníku.

U něj mi hned bylo lépe, všechno bylo v pořádku, nic kolem nás neexistovalo. Spokojeně vydechnu, poté si ale všimnu, že se lehce třese. Vzhlédnu a zadívám se na jeho výraz. Měl vytřeštěné oči a jeho pohled byl plný strachu a hrůzy. Sevřel se mi žaludek, nechtěla jsem ho takhle vidět, co se mu mohlo stát? Na co vzpomínal. Cítila jsem, jak se jeho dýchání zrychlilo. Chtěla jsem mu nějak pomoci, ale nevěděla jsem jak. Zatřepe hlavou a zavře oči, za chvíli ucítím jeho ruku na svých zádech. Odtáhne se ode mě, díval se na mě, zkoumal mě a nic mu neuteklo, to jsem už věděla. Slíbí, že se to opakovat nebude. Skousnu si ret, tohle jsem zrovna nechtěla. Tedy ano, nechci aby se to s Kitsune opakovalo, ale… Chtěla jsem být na jejím místě. A teď jsem to nemohla zažít. Co si vůbec namlouvám, jsem pro něj jen pacientka. Pomůže mi, dostane mě odsud a pak… Pak už mě třeba po těch problémech nebude chtít vidět. Ne, nesmím nad tím tak přemýšlet. Zadívám se mu do očí, stále jsem v nich viděla stín bolesti a musela jsem se sama sebe ptát, jestli tam byl vždycky. Chtěla jsem, ať mu je lépe. Ale nevěděla jsem, co dělat. Skousnu si ret a nejistě se na něj zadívám, co mám dělat?
„Eriku… Jsi v pořádku?“ zašeptám potichu a jednou rukou ho pohladím po tváři, po té si ale uvědomím, že jsme na veřejnosti a mohl by nás kdokoliv vidět. Raději ucuknu a svěsím ji podél těla, odstoupím a rozhlédnu se. Nechtěla jsem, aby mě odstrčil, chápala bych to ale… I tak. Tiše si povzdechnu a ještě jednou se nervózně rozhlédnu,
„Mohli bychom se prosím vrátit ke mně do pokoje? Nemám tady co dělat a… Nechci aby jsi kvůli mě měl problémy, i tak jsem ti jich nadělala dost,“ zašeptám a upřu na něj své oči.

Dívala se na mě nejistýma očima. Lehce si kousala ret, což mi dávalo za známku že nad něčím přemýšlí a já doufal, že si nevšimla mého chvilkového výpadku i když… Ano všimla si, zeptala se mě jestli jsem v pořádku a mě na chvíli zradil hlas. Nechtěl jsem aby mě takhle viděla, budu muset najít způsob jak uklidnit své vlastní myšlenky a vzpomínky. Poslední roky jsem byl jako kus ledu, nezajímal jsem se o své pocity a cokoli se týkalo mého života šlo mimo. Jenže od té doby co se starám o Elie, od té doby se ztrácím sám v sobě, jako kdyby všechno co jsem doteď udělal bylo špatně, to jak jsem se stavěl sám k sobě k ostatním, nebo snad ne? Požádá mě jestli bychom nemohli jít zpátky do pokoje a já si až teď všimnu, že mě pohladila po tváři.
„J-jo, jsem v pořádku a pojďme,“ dodám a chytnu ji za ruku, potom se bez dalších slov rozejdu zpátky do budovy. Budu se sebou muset něco udělat, takhle to dál nejde, nemůžu se zaobírat svými problémy, když jsem tu od toho abych řešil problémy ostatních. To chce klid, prostě jenom klid, nic víc. Oba dva dojdeme do pokoje a já se pousměji.
„Nenadělala jsi mi žádné problémy, takže toho nech,“ hlesnu, pustím její ruku a promnu si krk.

Vezme mě za ruku a já jej ochotně beze slova následuji do pokoje. S ním bych šla i na konec světa, projede mi hlavou a ušklíbnu se. Jenže mi teď dělal starosti, takže jsem měla trochu jiné myšlenky. Dojdeme do pokoje, kde mě pustí a promne si krk. Je nervózní? Trápilo mě to, chtěla jsem mu pomoct. Přešlápnu na místě a zadívám se mu do očí.
„Eriku… Vidím, že nejsi v pořádku. Pomáháš ostatním, ale na sebe zapomínáš, chci ti pomoct, ale nevím jak. Kdybych pro tebe mohla cokoliv udělat, stačí říct,“ řeknu mu potichu, ale rozhodně. Vezmu ho za ruce a zkoumavě se na něj zadívám. Pokud mi nepoví, co ho trápí, nemůžu mu pomoci. Dělal toho pro mě tolik a já ani nevím, co ho trápí. Tiše si povzdechnu, ale stále držím jeho ruce a zkoumám jeho obličej. Tedy hlavně jeho oči. Mohl se tváři neutrálně, klidně, ale výraz v jeho očích nemohl skrýt. Viděla jsem tu skrytou bolest, pečlivě schovanou a ukrytou před ostatními. Nevím, jestli bych si toho všimla nebýt toho, jak se tvářil tam venku. Možná si to teď ale jen namlouvám, ale věřila jsem mým instinktům.

Došli jsme do pokoje, bylo však brzy ráno takže tu ještě nikdo z doktorů nebyl, tedy až na mého známého který rozdával snídaně. I přesto, že jsem mu řekl že už Elie snídaní má, nechal ji položenou na stole. Zhluboka se nadechnu a otočím se na Elie, ale v tom na mě upře pohled, přešlápne na místě a zadívá se mi do očí. Vidí že nejsem v pořádku, zapomínám na sebe ale pomáhám ostatním, chtěla by mi pomoct, ale neví jak. Upřeně se ji zadívám do očí a zamračím se.
„Nepotřebuji pomoc, poradí si sám,“ zavrčím trochu otráveně, ale nakonec si povzdechnu a zahledím se do země. „Donesl jsem ti nové léky, měli by pomoct tvému tělu, alespoň už nebudeš vypadat jako anorektička, dodají ti nějaké vitamíny,“ hlesnu a dojdu k sáčku ze kterého vytáhnu krabičku s léky. A také bych ji příště mohl donést ovoce, to taky prospívá. „Nezapisoval jsem je, ber to jako doplňkovou stravu, nic víc,“ dořeknu a zadívám se na Elissu, která stále zkoumala můj obličej.

Zavrčí na mě, že si poradí, ale nepřesvědčilo mě to. Nechám to ale být, kdybych se dloubala v jeho minulosti, spíše bych to zhoršila. Tiše si povzdechnu a skoro si ani neuvědomím, že na mě začal mluvit. Další léky. Jen otupěle přikývnu, rvali jich do mě tolik, že jsme si zvykla, ale tohle bylo poprvé, co se někdo staral o to, jak vypadám. Sklopím pohled a zadívám se na vlastní tělo. Měl pravdu, vypadala jsem jako kostra, to šlo vidět i přes oblečení. Opět si povzdechnu a znovu se na něj zkoumavě zadívám a i on se po chvilce podívá na mě. Uhnu pohledem a posadím se na postel. Natáhnu se pro krabičku s doplňkovou stravou. Očima přelétnu dávkování a poté poslušně polknu jednu tabletku. Dříve mi to dělalo problém, ale po těch horách léků, co do mě cpali mi to už ani nepřišlo divné. V pokoji nastalo ticho a já nevěděla, co říct. Pořád jsem přemýšlela nad tím, co mi Mark řekl, ale… Možná bude lepší, když se Erik nedozví, že jsme spolu mluvili, nechtěla jsem ho naštvat. Prohrábnu si vlasy a znovu se na něj zadívám. Opět mě ale nenapadla žádná slova a tak jsem jen seděla na tvrdé matraci a pozorovala ho.

Dívala se na mě a nic neřekla, potom jenom s povzdechem spolykala tabletku a posadila se na postel. Mezi námi se rozhostilo ticho, netušil jsem co říci. Přemýšlel jsem jak započat nějakou konverzaci, ale nic mě nenapadalo. Zhluboka se nadechnu a olíznu si suché rty, potom mě to napadne. Vytáhnu z kapsy telefon a vyťukám na ní číslo, poté pár slov v sms a odešlu je. Nakonec se otočím k Elie s patrným zájmem.
„Přesunul jsem to nakupování na dnešní noc, nevadí?“ zeptám se a lehce se pousměji. Nechci aby se cítila zle jenom kvůli mým problémům které si neumím vyřešit a proto je raději neřeším vůbec. Nezajímal jsem se o ně, ale nevadilo mi to. Byl už jsem tak zkrátka naučený, jednou se jich možná zbavím, kdo ví. Teď to ale nebylo důležité, teď bylo spíše důležitější pohodlí a zdraví Elie a já slíbil že jí dám do pořádku a nehodlám se toho vzdát. Měl jsme ji rád a co si budu namlouvat, záleželo mi na ni více než by mělo, což byl značný problém kterého jsem se bál a snažil se od něj držet dál, i když to šlo těžko. A Kistune mi k tomu moc nedopomáhala, příště si dám pozor a nenechám se, nevím co to bylo za pocit, ale už to nechci zažít, ne s ní. Ne že bych proti ní něco měl, ale tohle byla rána pod pás. Ne pro mě, ale pro Eli a já tomu přihrál, místo toho abych se bránil, pitomec.

Vytáhne mobil a začne něco vyťukávat, se zájmem ho sleduji a když konečně přeruší to tíživé ticho, usměji se.
„Vůbec nevadí, těším se, až odtud vypadnu. Alespoň na chvíli,“ řeknu a zadívám se z okna. Bylo od něj milé, že tohle pro mě dělá, ano, v zimě v léčebně moc netopili a v mém pokoji nefungovalo topení. A nikdo se neobtěžoval to zpravit. Vzpomenu si na ty dlouhé dny, kdy jsem seděla sama v pokoji, zabalená do tenké deky a klepala se zimou. Nikdo za mnou nepřišel, nikoho jsem nezajímala. Možná chtěli, ať umrznu a já bych to tehdy uvítala. Vzpomněla jsem si na ty studená rána, kdy jsem se ani nemohla postavit na zmrzlých končetinách a dělala jsme všechno proto, abych se zahřála. Potom mi to ale bylo jedno. Zavrtím hlavou, abych vyhnala z hlavy ty vzpomínky a znovu se podívám na Erika. Cítila jsem potřebu, mu opět za všechno poděkovat.
„Děkuji, vím, že tohle pro mě nemusíš dělat a přesto riskuješ, aby jsi mi pomohl. Nevím, jestli bych přežila další zimu bez funkčního topení,“ řeknu s úsměvem. Našla by se jen hrstka lidí, kteří by pomohli ostatním a nic by nechtěli. Ještě méně by pomohlo nebezpečnému bláznovi a skoro nikdo by neriskoval kariéru. Ale Erik ano. Nezáleželo mu na názoru ostatních a dělal si co chce. To byl jeden z dalších důvodů, proč jsem ho tolik měla ráda. Obdivovala jsem ho, to, co dokázal a po tom, čím si prošel, i když jsme toho moc nevěděla, pořád pomáhal ostatním. Koneckonců byla to jeho práce. Pokud ale dostat se odtud znamená, že ho již nikdy neuvidím, nejsem si jistá, že odtud opravdu odejít chci…

Usmála se a mě to tak trochu povzbudilo. Nevadí jí to a těší se, to bylo všechno co mě zajímalo, byl jsem sám rád a doufal že to všechno proběhne hladce a že nebudou žádné potíže. Pro jistotu si ale sebou vezmu meč, vzhledem k tomu že jsem se mohl spolehnou jenom na své základní zvířecí instinkty a jednu schopnost. Ta druhá by mě jaksi… zabila. Když mi poděkuje a já se k ní otočím s tím, že mi děkovat nemusí, že je to moje práce, zaslechnu že by nepřežila další zimu bez funkčního topení.
Tady nefunguje topení?" zavrčím překvapeně a zamračím se s pohledem k oknu. Pod oknem bylo topení a proto se k němu rozejdu. Zkusím otočit spínačem, ale nic, bylo studené a ledové. „S tím budu také muset něco udělat kdybych to věděl dřív, díky za informaci,“ pousměji se a zhluboka nadechnu. Co teď? Času bylo do večera dost a mě nějak nenapadá co můžeme dělat, kromě toho jsem tak nějak věděl že se Elie zabaví i beze mě, takže bych mohl v klidu odejít dělat svou práci. Riskuji, neriskuji nezáleží mi na tom jestli ztratím kariéru. Dostal jsem se tam, kam to šlo a pokud to nepůjde dál, pokud někdo z nadřízených jednoduše neocení moji práci jenom protože neodpovídá hodnotám společnosti, nevadí, nezhroutím se z toho. Na chvíli se úplně zapomenu v myšlenkách, že si skoro nevšimnu že na dveře někdo zaklepal.

Pousměji se, když se zamyšleně zadívá někam do dálky a pozoruji ho. Nemělo cenu na něj mluvit, za chvilku zase začne vnímat. Překvapí ho, že nefunguje topení a přejde k oknu, jen přikývnu a sleduji ho. Slíbí, že s tím něco udělá.
„Děkuji,“ zašeptám potichu a opět se v pokoji rozhostí ticho. Poposednu na posteli a rozhlédnu se po pokoji, nechtěla jsem, aby odešel, v tom případě budu muset něco vymyslet. Ano, vím, je to sobecké, ale co? Nemůžu si užívat to, že mám zájem někoho jako je on? Tedy doufám, v jeho případě jsem si nemohla být jistá ničím. A přesto jsem doufala. Možná jednou… Z přemýšlení mě vytrhne zaklepání na dveře a dřív než si uvědomím, co dělám, stojím na nohou a tiše vrčím na příchozího, který se odvažuje nás vyrušit. Neměla jsem ráda návštěvy. Normálně bych byla nadšená, kdyby někdo zaklepal na dveře, protože by to znamenalo, že přišel Erik, ale tentokrát byl již se mnou v místnosti. Kdo to může být? Z nějakého důvodu jsem měla potřebu ho chránit před tím, co se skrývalo na chodbě. I když to pravděpodobně nebezpečné není. A já jenom přeháním. Co to se mnou je? Otočím se na Erika a popojdu k němu, na tváři jsem měla zmatený a trošku bázlivý výraz.
„Jsi s někým domluvený? Protože já kromě tebe žádné návštěvy nemám,“ zašeptám potichu a upřu na něj svůj pohled. Tak trochu jsem doufala, že je to Mark. Možná přišel zkontrolovat, jestli jsem se vrátila do pokoje? Nebo nás někdo viděl venku a teď bude mít Erik problém? Doufala jsem, že ne.

Kdo by to v tuhle dobu mohl být? Bylo brzo na to aby tady někdo chodil, nějak mi to nedávalo smysl. Kromě toho většina doktorů věděla, že se mi do mé práce plést nemá. Vůbec mě nenapadalo kdo by to mohl být. Elie ke ke mě popojde se zmateným výrazem a zeptá se mě, zda jsem s někým domluvený. Lehce pokývám hlavou, s nikým jsem domluvený nebyl. Pomalu dojdu ke dveřím ale neotevřu je, spíše se k nim jenom nakloním ale stojím od nich dost daleko kdyby se ten dotyčný rozhodl otevřít.
„Hm?“ hlesnu a nadzvednu obočí, chvíli čekám zda se někdo ozve.
„Řekl bych že je slušnost otevřít když si dá někdo tu práci s klepáním, ale když nedostávám pozvání tak prostě vcházím!“ ozve se hrubý mužský hlas a já se zamračím a pohlédnu na Eli s tím, ať se ode dveří vzdálí. Snažil jsem se ten hlas zařadit mezi pacienty, doktory a známé, které jsem tu potkával ale ne, tenhle hlas mi rozhodně povědomý nebyl. Sám jsem se postavil přede dveře, které se nakonec otevřeli. Z nich se vynořil poměrně vysoký chlap, který byl suchý jako pařez, ale sebejistotou jenom sršel.
„Ah, je vás tu víc než jsem čekal,“ hlesne překvapeně ale potom se rozesměje na celý pokoj. Zůstanu stát s pohledem upřeným na toho cizince a několikrát si jej změřím pohledem.
„Kdo vůbec jsi?“ položím mu po chvilce ticha otázku.

Zavrtí hlavou na znamení, že také netuší, kdo by to mohl být. Rozejde se ke dveřím, ale neotevře. Z chodby se ozve hlučný mužský hlas, který jsem nepoznávala. Erik mi naznačí, ať se vzdálím ode dveří, trochu neochotně ustoupím o kousek dozadu. Dveře se otevřou, jakmile zahlédnu toho návštěvníka, ztuhne mi krev v žilách. To není možné! To nemůže být on! Vždyť… Celá jsem se třásla a v hlavě se mi přehrávalo mnoho vzpomínek na toho muže. Slyšela jsem jeho hlas, něco říkal, ale nerozuměla jsem tomu. Ustoupím dozadu a narazím zády do stěny. Nemohla jsem se nadechnout a začínala jsem vidět rozmazaně. Zakňučím a zavřu oči. Ať jde pryč! Nahlas zavrčím a nenávistně se podívám na toho muže. Nechápala jsem, co tady dělá, vždyť má být mrtvý! Pobaveně se na mě díval a široce se usměje. V tu chvíli ho poznám. Nebyl to náš adoptivní otec, kterého jsem zabila, to nebylo možné. Byl to jeho bratr, to hnusné prase, které se Eli několikrát pokusilo znásilnit a dvakrát ji zmlátilo do bezvědomí! Erikova pozornost byla soustředěná na něj, zrovna se ho ptal, kdo je, takže když jsem se na toho muže vrhla, nezastavil mě. Šla jsem mu po krku, mé zuby byly i tak dostatečně silné, abych mu prokousla krkavici. Co jsem ale nečekala bylo, že zachytí moji ruku, zkroutí mi ji a pošle mě k zemi. Všechno se to stalo tak rychle, že jsem ani nestačila zareagovat. Překvapeně zamrkám, ležela jsem na zemi, ruku jsem měla zkroucenou za zády a jeho koleno jsem měla zaražené v zádech. Špatně se mi dýchalo, chtěla jsem ho setřást, ale ruka mě začala ještě více bolet. Zlostně vyprsknu a znovu sebou škubnu.
„Pusť mě ty prase!“ zařvu nenávistně, ale věděla jsem, že Erik každou vteřinu zakročí.

Stál jsem tam a soustředěně jsem se na něj díval. Rychle si mě prohlédl, ale moc pozornosti mi nevěnoval, protože se soustředil na někoho jiného a já to nebyl. Byla to Eli která ho zajímala a dříve než jsem stačil cokoli udělat, říci nebo byť se jenom pohnout, vystartovala po něm. Ještě před vteřinou tu byla Elissa, její výraz mluvil za všechno, jenže kontrolu nad situací převzala Kitsune. Co ale nečekala byla síla muže, který ji chytil ruku a okamžitě pacifikoval k zemi. ‚Pusť mě ty prase,‘ ozvala se a já přenesl váhu na pravou nohu, tohle se mi nelíbilo. Tou levou jsem po muži vykopl dříve, než si toho vůbec všimne, ale i tak proti mé ráně vztyčil ruku. Podařilo se mi ho posunout sotva o pár centimetrů, ale to důležitější bylo, že při mém druhém pokusu o výkop musel pustit mou pacientku. Nevím kdo to byl, ale člověk rozhodně ne. Jediné co mi stačilo k tomu abych zakročil bylo jeho chování a také ten fakt ,že ohrožoval Elissin život. Nepodal vysvětlení a já hádal že se od něj ani žádného nedočkám. Ptát se Eli, tedy Kitsune bylo teď zbytečné, byla v psychickém rozpoložení takže by mi to neřekla. Muž se postavil a oklepal, potom si změřil pohledem jak Eli tak i mě.
„Nepleťte se do toho doktore,“ hlesne a upře na mě svou pozornost. „Jsme jenom staří přátelé z minulosti,“ zasměje se a podívá se na Eli. V jeho obličeji se odrazí neskutečný výraz nadřazenosti a touhy, vůbec se mi to nelíbilo. Teda nevěřil jsem mu ani slovo, ale pokud je to věc kterou si Eli potřebuje vyřešit sama, nechám ji. Jenže jestli na ni vztáhne ruku, budu ho muset eliminovat. Pozorně si ho prohlédnu a potom se zasměji, spíše sám pro sebe.
„To bude těžké, ohrožujete totiž mojí pacientku,“dodám s úšklebkem a postavím se pevně na obě nohy, připraven bránit jak sebe tak Kitsune.