Elissa + Erik

Tentokrát to byla ona kdo položil ruce na klavír a začala ji hrát. A já ji nechal a tiše sledoval její pohyby rukou. Měl jsem nutkání ji chytit za ruku a chvíli ji vést, ale nakonec jsem to neudělal a jenom tiše poslouchal jak hraje. Byl jsem překvapený, proto jsem se na její počínání díval s údivem, ale zároveň to ve mě vyvolávalo jakousi radost. Cítil jsem se uvolněný a ne napjatý, většinou jsem si dával pozor na okolí, ale teď byl klid. Teď tu byla ona, já a tenhle klavír, tahle opuštěná místnost a pár nepořádků. Když dohraje, zvedne pohled od klavíru a podívá se na mě s úsměvem, který jí opětuji. Bylo spoustu věcí které jsem uměl zahrát, ale jen málo které se mi vskutku líbily. Zhluboka se nadechnu a stále pozoruji dívku vedle mě.
„Pokud budeš chtít, můžeme tu chodit pravidelně, pomůže ti to relaxovat a jak vidím máš talent, mohl bych tě naučit pár dalších skladeb, hudba léčí,“ dořeknu potichu a potom se postavím a rozejdu se k oknu. Sáhnu do kapes s tím že si znovu zapálím, ale když nahmatám zapalovač v kapse, nakonec si to rozmyslím a ruku vytáhnu zase ven a svěsím jí podél těla. Mnoho lidí nevěřilo tomu že hudba pomáhá, ale já věděl že ano. A přece jenom byla uvolňující. Na chvíli zavřu oči a opřu se rukama o parapet, ale jenom na chvíli než je zase otevřu.
„Zahraj mi ji ještě jednou – prosím,“ hlesnu a zůstanu stát otočený zády k ní, jenom se na ni prosebně přes rameno podívám a otočím se zase zpátky k oknu a zahledím se do dálky. Nakonec si to však rozmyslím a otočím se tak abych na Eliss dobře viděl.

„Ráda, ale talent nemám, neumím noty ani ti nezahraji nic jiného, prostě jsme si zapamatovala, které klávesy jsi stlačil,“ řeknu s úsměvem a opět se otočím ke klavíru. „A udělá mi radost, když mě naučíš více skladeb,“ dodám nadšeně a se smíchem začnu ťukat do jednotlivých kláves. Bavilo mě to a připadala jsem si jako dítě, které má radost z nové hračky. Po chvilce si všimnu, že Erik stojí u okna. Zvědavě se na něj otočím a nechám klavír klavírem. Vypadal zamyšleně a trošku mimo. Tiše se zasměji, potom mě ale pořádá, ať mu tu skladbu zahraji ještě jednou. S úsměvem přikývnu a opět se pustím do hrání té skladby. Jakmile skončím, otočím se na Erika s úsměvem na rtech.
„Mohl by jsi příště donést tu kytaru?“ zeptám se ho a zkusím nahodit mé nejlepší psí oči. Milovala jsem hru na kytaru a uměla jsem na ni celkem dost skladeb. Věděla jsem, že je nezapomenu, to byla výhoda mojí schopnosti. Postavím se a opět přikryji klavír plachtou. Byl skoro čas oběda a já začínala mít pořádný hlad. Zakručí mi v břiše a já se začervenám.
„Mám trošku hlad, asi bych se měla vrátit na pokoj,“ řeknu s lehkým úsměvem a vydám se ke dveřím.

Talent prý nemá a neumí noty a nezahraje nic jiného. Zapamatovala si noty? To musí mít hodně dobrou pamť, pomyslím si a potom se začnu nahlas smát.
„Ty že nemáš talent když si po jednom zahrátí zapamatuješ tak těžkou písničku? Dobrý vtip,“ hlesnu a zamyslím se. Bylo opravdu dobrá, to by dělalo problém i mě, zapamatovat si něco takového a tohle byla opravdu těžká skladba. Když se poté místností rozezněla hudba klavíru, zaposlouchal jsem se do ni a užíval si že mi stejnou melodii tentokrát hraje někdo jiný, bylo to zvláštní a přitom skvělé. Zavřu oči a nechám se unášet melodií, úplně pozapomenu nad tímto místem a na chvíli se vrátím myšlenkami zpátky k dětství. Zrovna jsme seděli na obědě, já moje matka a můj otec. Bylo krásné sluneční odpoledne, venku foukal chladný vítr, který si pohrával s korunami stromů. Pamatuji si tenkrát jak mi přes otevřené okno foukal na tváře. Dojedl jsem zrovna svou porci jídla a spokojeně odskákal od stolu abych se podíval z okna ven. Otec s matkou cosi řešili, ale já je neposlouchal. Zaobíral jsem se svýma myšlenkami. Zajímalo mě jaké to je ve větších městech, jestli jsou tam lidé stejní jako u nás na vesnici. Přemýšlel jsem do doby, než mě z přemýšlení vytrhla hlasitá rána sklenice, která se roztříštila o podlahu. Když jsem se otočil abych zjistil co se děje, přistála mi na obličeji jedna velká rána. Byla to ruka otce, která mě praštila. „Podívej se co jsi udělal, za to můžeš ty!“ křikl otec v zoufalství, ale sklenici tím nemyslel.
V tu chvíli mě ze vzpomínek vytáhne Elissin hlas. Ani jsem si nevšiml že už dohrála a přikryla klavír, jen se na ni trochu stále mimo zadívám a potom se pousměji, když mi dojde co říkala.
„Mám na pokoji stále to jídlo z rána, jenom ho musím ohřát,“ hlesnu a potom poodejdu od okna ke dveřím které vedly ven.

„Má paměť je dar i prokletí, dokážu si zapamatovat téměř cokoliv a zopakovat to, nezapomínám čísla, číselné řady, nic. Ale také si pamatuji všechny mé špatné vzpomínky, samy se mi vybavují a přehrávám si je pořád dokola, každý moment, každý pocit, tu bolest, kterou jsem cítila. Pamatuji si každou ránu, všechno,“ řeknu potichu a vezmu za kliku. „Ale alespoň nezapomenu na mou matku a sourozence, nikdy nezapomenu na to jak vypadali, voněli, nic,“ dodám s úsměvem a otočím se. V tu chvíli se ale zarazím. Erik vypadal, jako by byl ztracený ve vzpomínkách a vlastních myšlenkách, trpělivě jsem čekala až se vzpamatuje a začne opět vnímat realitu. Řekl něco o jídlu na pokoji, ale vypadal ale stále mimo. Nelíbilo se mi to, přišlo mi, že ho něco trápí. Rozejdu se ode dveří směrem k němu a se zkoumavým výrazem si ho prohlédnu. Zastavím se až těsně před ním a nakloním hlavu na stranu.
„Děje se něco?“ zeptám se tiše a vezmu jednu jeho ruku do těch svých. Měla jsem o něj starost, přeci jen, on mi pomáhal, staral se o mě a snažil se mi pomoct. Bylo by nefér neudělat to stejné. Ano, sice byl můj psychiatr a měl to v popisu práce, to ale neznamená, že i psychologové nemají vlastní strašáky a problémy. Lehce stisknu jeho ruku a pousměji se. Nebyla jsem v tomhle dobrá a nevěděla jsem, co dělat. Nemohla jsem se ale nečinně dívat. Třeba je to jen prkotina, kterou jen vysvětlí a začne se mi smát, nebo mi to nesdělí vůbec. Přece jen jsem byla jeho pacientka a „blázen“ z psychiatrické léčebny. Netušila jsem, co by ho mohlo trápit a i když jsem se snažila sebevíc, nic mě nenapadalo.

Přiznala mi že její paměť dar i prokletí, dokáže si zapamatovat cokoli, zopakovat to. Nezapomíná čísla, řady, nic. Ani špatné vzpomínky. Zhluboka se nadechnu a když se mě zeptá jestli se něco stalo, zůstanu mlčet a akorát si ji prohlédnu. Takže si na svoji rodinu alespoň pamatuje, kdo ví co všechno těžkého zažila a já ji nehodlal soudit, neměl jsem to právo, nikdo ho neměl a přesto to lidé dělali. Rozsuzovali lidi na blázny, na normální a na ty chytré, na šílené… Ale kdo měl to právo? Kdo mohl s přesností říci co je správné, co je šílené a co je nejlepší?
„Ne, jenom jsem se nad něčím zamyslel,“ odpovím a lehce se pousměji. Měla hlavu lehce nakloněnou na stranu a až teď jsem si všiml, že drží mou ruku v těch svých. To jsi se až tak moc zapomněl Eriku? pomyslím si a podívám se do jejich očí. Jenom jsem přemítal, vzpomínal, asi tak jako ona před chvílí. Hudba mi pomáhala se usadit k jednotným myšlenkám a tápat o nich. Pomáhala mi se soustředit jenom na jednu jedinou věc, ne na všechny okolo. Nakonec jsem ji důvěrněji chytil za ruku a rozešel se ke dveřím.
„Půjdeme?“ zeptám se a počkám až oba dva opustíme místnost a zamknu za námi. Teď se ocitneme opět venku a proto pustím její ruku a rozejdu se zpátky parkem, odkud jsme tu přišli.

Přikývnu na jeho odpověď a i když mě úplně nepřesvědčila, nechám to být. Pousměje se na mě a já mu to gesto oplatím. Rozejdeme se ke dveřím, stále držel moji ruku v té jeho a musela jsem se usmát. Otevře mi dveře a venku pustí moji ruku. Tiše si povzdychnu, ale nechám to být. Nechtěla jsem ho pouštět, ale co nadělám. Tiše se vydám za ním parkem a brzy se opět dostaneme do hlavní budovy. Předejdu Erika a zamířím si to do svého pokoje. I když přesnější označení by byla asi cela. Otočím se na Erika, přičemž pokračuji v chůzi pozadu. Chvíli ho zkoumám pohledem, poté si povzdechnu a promnu si čelo.
„Co máš teď v plánu? Já jen… říkal jsi, že chceš mluvit s Kitsune a… Nevím kdy a jak to chceš provést, ráda bych o tom ale věděla dopředu,“ řeknu nejistě a když zakopnu o krabici a málem spadnu na zem, raději se otočím zpátky na cestu a jen občas kouknu na Erika přes rameno. Měla jsme z toho strach, bála jsem se, že Erikovi ublížím, to jsem nechtěla. Byl jediný, kdo mi byl ochotný pomoct a nechtěla jsem o něj přijít, zranit ho, nebo hůř, zabít. Tehdy se jí v pohodě ubránil, co když se ale naštve a promění? Těžko by si poradit s tygrem nebo lvem… Prohrábnu si nervózně vlasy a a zastavím se před dveřmi do mého pokoje.

Nechala to být, neptala se a já to ocenil. Neměl jsem vlezlé lidi rád a když jsem o svých pocitech nebo vzpomínkách mluvit chtěl, mluvil jsem. Teď to byla jen jakási vzpomínka co se hned ztratila, jenom něco z mé minulostí, která se mi připomněla. Vlastně ani nevím, proč se mi vybavilo zrovna tohle. Za malou chvíli co jsme minuli okolí i lavičku na které jsme seděli, jsme se objevili v hlavní budově a mířili jsme si to chodbou k jejímu pokoji. Tedy jestli se to tak dalo nazývat, ale tentokrát by mělo být lépe. Už jenom protože jsem ji byl schopný donést peřinu a polštář, sice byla moje ale to nevadilo. Kdybych vzal věci z prádelny, měl bych z toho problém, už tak jsem Eliss zajišťoval jídla a léky, aby do pokoj nelezl nikdo kdo by ji mohl ublížit. A já hlavně potřeboval aby pochopila že oni jsou jiní, že jsou omezení a nikdy nepochopí jak se cítí, nedají jí příležitost mluvit protože se ji bojí. Doufal jsem že se mi to jednou podaří, protože jestli se dostane přes tohle, bude zase o nco blíže ke svobodě. Ale dal se svět nazývat jako svoboda? I tam venku za zdmi léčebny, byl neskutečně zlý život. Mnohdy horší než tady, pomyslím si. Eli šla pozpátku a zkoumala mě pohledem, nevadilo mi to protože krom toho že jsem nějakou chvíli hleděl do zem, jsem upřel pohled i na ní, abych se ji mohl zase věnovat.
„Necháme to na zítřek, dneska si uděláme taková pohodový den, co říkáš?“ Vlastně jsme nikam nespěchali a i když jsem ji léčil jenom chvíli, potřeboval jsem aby si prvních pár dnů odpočinula, abych si mohl získat její důvěru a posunout se dál. Protože bez důvěry, nešlo dělat nic. Bez důvěry byl celý tenhle případ založený na strachu a zoufalosti a nepomáhalo by to ani jí, ani mě. Nakonec dojdu ke dveřím a odemknu, okamžitě vlezu za ní a zavřu za námi. Jídlo jsem měl ale na pokoji a tak jsem na chvíli dveře zavřel, omluvil se a odběhl jej ohřát. až pak jsem se teprve vrátil i s kytarou a opět ji položil teplou krabičku plného jídla na stůl.
„Vyškrtl jsem většinu tvých léků, ale ty které jsem ti předepsal dojdou až zítra, protože musím ještě papír předložit na ředitelství,“ řeknu. Z nějakého důvodu jsem chtěl, aby to věděla. Nakonec vezmu tašku a položím ji blíže ke dveřím, kytaru opřu o zeď a posadím se na její postel, která byla sotva tak pohodlná jako ta moje.

Souhlasně přikývnu, když nevrhne pohodový den a trošku klidnější se vydám do svého pokoje. Erik se omluví a odběhne. Zůstanu na pokoji sama. Najednou nevím, co bych měla dělat a uvědomím si, že vlastně nic moc toho dělat nemohu. Povzdechnu si a sednu si na postel. Začnu ťukat na rytmu skladby, kterou jsem se dneska naučila. Brzy se však můj doktor vrátí a já se na něj šťastně usměji. Nelíbilo se mi, že jsem zůstala sama, ale taky jsme si uvědomovala, že se mnou nemůže být pořád. Vrátí se s krabičkou plnou jídla a kytarou. Oči se mi rozzáří štěstím a ihned vyskočím na nohy. Vezmu kytaru do ruky a lehce zabrnkám na všechny struny. Jedna byla lehce rozladěná a tak jí začnu lehce natahovat a zkoušet. Začnu si jen tak brnkat a přitom poslouchám Erika, jak mi vypráví o lécích.
„Slibuji, že je budu poctivě brát,“ řeknu a ušklíbnu se. „Děkuji za tu kytaru, udělal jsi mi radost. A samozřejmě i za to jídlo,“ dodám a kývnu hlavou směrem ke krabičce, která lákavě voněla, já však teď měla jinou zábavu. Zamyslím se, co bych mohla zahrát. Nakonec se mi vybaví jedna moje oblíbená skladba. Podívám se na Erika, pousměji se a začnu hrát.
Tady =)

Pousměji se nad tím co řekla, léky bude brát pravidelně a mě to potěšilo. Kdo ví ale jestli to byla pravda, těžko říci po tom všem a ona zkušenosti s léky neměla moc dobré. Ale o těchto lécích jsem si byl jistý, pomáhaly. Seděl jsem na posteli a sledoval jak sem má pacientka rozzářila štěstím když spatřila kytaru a okamžitě se k ní přiřítila. Vzala ji do ruky a zabrnkala na pár strun. Pousměji se, když se místností rozezní hudba kytary a doufal jsem že nikdo nebude mít nic proti, tedy doktoři určitě, ale hudba léčila. Ostatní pacienti budou spíše vděční. Poděkovala za ni a koukla ke krabičce s jídlem, jenže teď byla příliš natěšená z kytary a proto se o jídlo moc nezajímala. Já si mezitím vytáhl cigaretu a zapálil jsem si. Chvíli bylo v místnosti ticho, Eliss se na mě podívala a poté začala hrát. Seděl jsem na posteli sledoval ji jak začala hrát skladbu, která pro mé uši zněla velice hezky, lákavě a dobře. Byla moc pěkná a já se za chvíli zaposlouchal. Na kytaru hrála opravdu nádherně a proto jsem mlčel a nerušil jsem, nic neříkal jenom mlčel a potichu přemýšlel. Přitom jsem sledoval Elissu jak se baví, vypadala na chvíli i celkem spokojeně, když jsem ji viděl poprvé, byla bez života, bez naděje, ale čím více jsem ji pozoroval, tím jsem byl překvapenější. Bylo to fascinující, zahleděl jsem se do jejich zrzavých vlasů a na chvíli zavřel oči. Vybavil jsem si dnešek a byl jsem zase o něco víc rád, že jsem se na psychologii dal. Zažil jsem sice spoustu perných chvilek, ale i tak stály za to, protože mě dovedly sem a já se cítil lépe, po všech těch letech. Tohle nebyla sice jednoduchá práce a už vůbec ne pro člověka jako jsem byl já, ale já se naučil tvrdě dřít pro to co chci. A teď jsem tady, v Antagoře, mám práci a nový život.

Brnkala jsem na kytaru a vzpomínala, kdy jsem měla naposledy příležitost takhle sedět s kytarou v ruce. Naučil mě hrát náš soukromý učitel, díky mé schopnosti mi to šlo rychle, i když mi trvalo naučit se, jak správně zmáčknou akordy, aby hrály všechny struny. Byla jsem ale vytrvalá a brzy jsme po večerech seděli venku na lavičce, brnkala jsem na kytaru a celá moje rodina zpívala. Byly to krásné večery. Smutně se usměji a v hlavě se mi vybaví další vzpomínka. Byli jsme v dětském domově a jednou nám donesli kytaru, děti na ni zkoušely drnkat, ale mě ji půjčit nechtěly. Když jsem se k ní konečně večer dostala, sedli jsme si se Sarah a Tristanem k oknu a hráli jsme, tak jako kdysi. To jsme ještě byli spolu, než nás rozdělili. Od té doby jsem na kytaru nehrála. Připadala mi teď o hodně menší a lépe se hrálo. Povzdechnu si a dohraji skladbu. Opatrně postavím kytaru vedle postele a natáhnu se pro krabičku s jídlem. Nic jsem neříkala, v hlavě jsem měla moc vzpomínek a čekala jsem, až samy přejdou. Po tváři se mi skutálí jediná slza, rychle ji setřu rukávem a pustím se do jídla.
„Děkuji,“ zašeptám směrem k Erikovi. Moc to pro mě znamenalo. Vzal mě konečně ven a mohla jsem si zahrát na můj oblíbený hudební nástroj. Cítila jsem se zase o trochu více naživu.

Opravdu ji to šlo, byla šikovná a já začínal být fascinovaný její pamětí. Bylo to zvláštní, ale také jsem si hodně pamatoval, jenže ona. Neskutečná byla opravdu hodně. Pousměji se a po celou dobu jejího hraní lehce pohupuji nohou do rytmu. Spíše tak nenápadně, ale přeci jen. Hrála nádherně a já si hudbu rozeznívající se po celém pokoji opravdu užíval. Na chvíli zavřu oči a potáhnu si z cigarety, bylo to uvolňující jak pro mě, tak hádám i pro ni. Byla to změna, pro ni velká a já věřil že i vyhovující, přece jen. Věděl jsem že by zbytek doktorů na tomhle všem našlo něco špatného, ale spíše ve způsobu ohrožení jejich života. Já tohle bral trochu jinak, no kdyby jen trochu. Bral jsem to jinak úplně celé a nenechal jsem si do svých metod kecat tím, že mě to může stát krk. Tak ať, pro své pacienty jsem byl mnohdy schopný riskovat všechno, už od začátku jsem riskoval kariéru, práci, ale nikdy jsem neodcházel nespokojen s tím jak jsem si počínal, i když mě vyrazili, prostě nebyli schopni přijat ten fakt že léčím jinak, ale léčím. Nakonec dohraje poslední notu a potom poděkuje. Pousměji se a vyfouknu cigaretový kouř. Mnoha z nich chtěla nemoc vyléčit, jenže z každé nemoci zůstanou pozůstatky a tak je lepší se s tím naučit žít a v jejím případě, to bylo nutné. Jenže kdo z tady těchto lidí by se ji věnoval a učil ji to? Proč by, je pro ně nebezpečná a tak ji nechají raději sedět v blázinci do konce života. Takhle jsem to ale já nedělal.
„Není za co, jsem rád že se bavíš,“ odvětím na její poděkování a sáhnu po krabičce s jídlem, kterou ji podám.

Podá mi krabičku s jídlem, vděčně se na něj pousměji se v tichosti se pustím do jídla. Užívala jsem si to chvilkové ticho, ale zároveň jsem přemýšlela, co mu potom řeknu. Nechtěla jsem, aby odešel a bála jsem se, že pokud nenahodím nějaké zajímavé téma, odejde s tím, že toho dneska bylo dost. Zkoumavě se na něj zadívám a dám si do pusy další sousto. Byla tu jedna možnost, ale netušila jsem, jestli ho do toho chci zatahovat a jestli o tom vůbec mám začít mluvit. Hodně věcí by mi to ale ulehčilo a možná by věděl, jak nebezpečná dokážu být, mohlo by to být i pro jeho bezpečí. Tiše si povzdechnu a prázdnou krabičku odložím stranou. Upřu svůj pohled na Erika a chvíli nic neříkám.
„Eriku?“ řeknu, abych upoutala jeho pozornost a poté se na chvilku odmlčím. „Věříš na magii?“ zeptám se nakonec. Doufala jsem, že mě teď nezačne považovat za ještě většího blázna a případně si to nechá vysvětlit. Byl ale rozumný, nebála jsem se, že odtud odejde, nebo že by mi nevěřil poté, co mu dám jasný důkaz. Postavím se na nohy a protáhnu se, poté se rozejdu k oknu a podívám se ven. V tichosti jsem čekala na jeho odpověď.

Pustí se do jídla, zatímco já se postavím abych ji nekouřil do jídla, přece jenom existovali i lidé, kterým to vadilo a i tak mi to přišlo zdvořilejší. Od kdy ty se zajímáš o zdvořilost? pomyslím si v duchu a sám se nad sebou zasměji. Občas jsem nechápal ani sám sebe, bylo to zvláštní. Málokdy se stalo že by mě něco rozhodilo a v posledních letech to bývaly spíše moje myšlenky jak nějaké události. I když ani těma jsem se nikdy nenechal ovládat.
„Dobrou chuť,“ potáhnu si z cigarety a začnu přecházet po místnosti, než se zastavím v rohu u zdi, kde se opřu abych byl co nejdál od Eliss a kouř na ni příliš nešel. Když však zaslechnu jak odložila krabičku, ohlédnu se po ni hned v momentě, kdy řekne mé jméno, spíše tázavě a já v tom že bude pokračovat mlčel. Upřeně jsem si ji prohlédl, čekal co mi chce sdělit, ale o to více mě překvapí její otázka, kterou jsem nečekal. Postaví se a rozejde k oknu, ze kterého se podívá ven a já se jenom lehce zamračím, ale spíše pro sebe a své myšlenky.
„Magii?“ nadzvednu obočí a zamyslím se. Je možné že by? Ano je možné že o magii ví, hádám že tenhle fakt už dostal do blázince hodně lidí a Antagora, byla svým způsobem zvláštní. její otázka mě ale trochu zaskočila, ale ani jsem nezměnil tón hlasu, výraz v obličeji, nic. Jenom jsem přenesl váhu na druhou nohu a prohlédl si Eli.
„Můžeš mi přiblížit co tím myslíš? Magie je sama o sobě hodně rozlehlým tématem,“ vydechnu a potom si znova přiložím cigaretu k puse potáhnu.

„Magii?“ zeptá se mě, skousnu si ret a podívám se na něj, tohle se těžko vysvětlovalo někomu, kdo netušil že něco takového existuje. Zeptá se mě, jestli mu to přiblížím. Povzdechnu si a zamyslím se nad tím, jak mu to vysvětlit, nic mě ale nenapadne. Nakonec se k němu rozejdu a s úsměvem mu položím ruku na tvář. Začnu se soustředit a ukážu mu vzpomínku, kdy jsem seděla s mými sourozenci, hrála na kytaru a společně jsme zpívali. Měla jsem tehdy neskutečnou radost, cítila jsem se v bezpečí, milována, nic mě netrápilo, tehdy mi bylo asi devět let, má matka ještě žila a všichni jsme byli pohromadě. Smutně se na Erika pousměji a ustoupím o krok dozadu.
„Třeba tohle jsem myslela tou magií,“ řeknu mu s úsměvem a opět se přesunu k oknu. Doufala jsem, že to vezme dobře a zároveň se připravím na vodopád otázek, který nejspíš bude mít, pokud tedy sám není nadpřirozenou bytostí, to by bylo velké štěstí, mohla bych používat mojí schopnost, která mi usnadňovala vyjadřování pocitů, se kterými jsem zápasila, když jsem je měla dát do slov. Možná by to i pomohlo s mojí léčbou, ale nejsem doktor, takže můžu jen hádat…

Prohlížel jsem si ji, čekal jak mi magii přiblíží, protože to bylo opravdu rozlehlé téma a magie měla spoustu druhů. Už jenom z určitých důvodu a ne jenom z těch osobních, jsem se o ni zajímal. Skousne si ret a já lehce nadzvednu obočí, měřil jsem si ji pohledem, nejspíše tápala nad tím kde začít. Sám bych nevěděl jak někomu tohle téma přiblížit, přesto jsem se zeptal, ještě jsem neměl tu možnost tohle téma s někým probírat a popral jsem se s tím vždy sám. s povzdechem se ke mě rozejde a nakonec mi s mírným úsměvem položí ruku na tvář. A já se ani nepohnu, za celou tu chvíli se ani nepohnu, jenom lehce ucítím její chladnou ruku a potom… Potom pocity a věci, které se jenom ztěžka dala popsat. Viděl jsem Eliss a její sourozence, pravděpodobně rodinu. Smáli se, byli šťastní, milováni. Stál jsem tam a cítil její emoce jako kdybych tam byl, jako kdybych byl na jejím místě já. Ta vzpomínka byla tak silná, ten okamžik byl tak silný že prolézal mým srdcem a já cítil každý spokojený záchvěv, každou myšlenku, každou maličkost tak jako kdyby to byla má vzpomínka a já si ji uchovával v srdci. Cítil jsem to do doby a ještě nějakou chvíli po tom, co ustoupila o krok dozadu a já opět rozeznal zdi místnosti. Tak tohle myslela tou magií hlesla s úsměvem a opět svůj pohled a svou pozornost přemístila k oknu. A já stále mlčel a jenom jsem se na ni díval. Chvíli mi trvalo než jsem se z toho vzpamatoval, přece jenom na nával takových pocitů jsem nebyl zvyklý, sám jsem si občas připadal jako necita, i když to tak nebylo.
„Neskutečné, skoro až neuvěřitelně uvěřitelné ,“ hlesnu a rozkoukám se po místnosti a nakonec si dám cigaretu k puse, ale zarazím se a nepotáhnu si. Něco takového jsem zažil poprvé a proto mi chvíli trvalo než jsem to pobral. Ale nakonec se odsunu od zdi a přejdu za Eliss k oknu.
„Máš nevídaný dar, tenhle druh magie je… opravdu mocný,“ hlesnu a zadívám se na její dlouhé, zrzavé vlasy. Ano věřil jsem na magii, já sám jsem magickými schopnostmi oplýval, ale tahle schopnost. Nevěděl jsem co říci. Tahle schopnost dokázala, dokázala předávat pocity někoho jiného, bylo to… Zatraceně to se snad ani popsat nedalo.

Koutkem oka jsem ho sledovala, na tváři měl překvapený výraz, ale vypadalo to, že v blízké době nezačne křičet a neuteče. To by k němu vlastně ani nesedělo. Podepřu si hlavu rukou a zadívám se ven z okna. už se pomalu stmívalo a venku byla zvláštní atmosféra. Zaslechnu jeho hlas a s úsměvem se na něj otočím. Byla jsem ráda, že si myslí zrovna tohle.
„Jsem ráda, že to víš, vždycky jsem tu schopnost využívala ke komunikaci, někdy je pro mě těžké vyjádřit mé pocity a tohle to hodně usnadňuje,“ řeknu s úsměvem. Poté se ale zamračím a zkoumavě se na něj podívám.
„Žádný vodopád otázek? Věděl jsi o nadpřirozenu už předtím, nebo ne? Bylo by fajn, kdyby ano, ušetřilo by mi to hodně vysvětlování a neměla bych výčitky svědomí, že jsem tě do toho zatáhla, přece jen je tady hodně nebezpečných tvorů jako vlkodlaci, upíři, démoni a další,“ vychrlím na něj jedním dechem a poté se zhluboka nadechnu. Klid Elisso. Nemohla jsem si pomoct, ale byla jsem nadšená, že to ví. Nerada jsem něco skrývala před lidmi, kteří mi byli blízcí a on už patřil mezi ně. Vlastně byl teď jediný, na kom mi záleželo, zbytek mojí rodiny byl bůh-ví kde. Povzdechnu si a popojdu k Erikovi blíž, položím si hlavu na jeho hrudník a obejmu ho kolem pasu. Potřebovala jsem vědět, že je tady někdo se mnou a že na tomto světě nejsem úplně sama.

V té chvíli na mě vychrlila tolik informací, že jsem jenom zamrkal očima a než jsem stačil cokoli říci, cokoli udělat a odpovědět, stála u mě s položenou hlavou na mém hrudníku a objímala mě kolem pasu. Vydechnu a cigaretu, která mi pohasla jsem oddálil abych se nespálila. Nakonec jsem ji jednu ruku položil na záda, po kterých jsem ji pohladil. V tuhle chvíli jsem si alespoň pobral všechno, co mi řekla. Je ráda že to vím, ráda by ji využívala ke komunikaci, protože je těžké své pocity někdy popsat, říci a mluvit o nich. A já ji v tomhle chápal, sám jsem to kolikrát zažil a proto jsem o svých pocitech nemluvil.
„Ano o nadpřirozenu vím,“ odpovím a zadívám se z okna ven, stála zády k němu a objímala mě. Cítil jsem se zvláštně, nevím jak ale bylo to… Bylo to první obejmutí za poslední tři roky, které se mnou hnulo. Setrvával jsem v objetí a vůbec mi to nevadilo.
„A někdy slova nejsou potřeba, navíc se mohu ptát postupně, ještě stále to pobírám,“ přiznám se a potom se pousměji se a nadechnu se vůně jejich vlasů. Pěkně voněla.
„Nejsem zvyklý o těchto tématech s někým hovořit, vlastně jsem ještě neměl tu možnost,“ opět přiznám a na chvíli zavřu oči. Tohle objetí bylo tak uklidňující, nikdy bych si to nepřiznal ale tentokrát jsem byl z těch pocitů ještě vyoraný a proto jsem ze svého klidu tak trochu sešel.

Ucítím jeho ruku na mých zádech a usměji se, bylo to tak nějak uklidňující. Pohladí mě po zádech, spokojeně zamručím a ještě více se k němu přitisknu. Poslouchala jsem jeho uklidňující hlas a když domluví, pustím ho a trochu překvapeně se na něj podívám.
„Poprvé? Nikdy jsi o tom nemluvil se svou rodinou? Ví o tom vůbec? Eh, promiň jestli se moc ptám, nemusíš odpovídat. Možná bych ale mohla pomoct, pokud mi řekneš, co jsi zač,“ řeknu mu s úsměvem, zůstanu stát kousek před ním tak, že kdybych netáhla ruku, mohla bych se ho bez problémů dotknout. Pousměji se na něj, měla jsem radost, že s ním o tom můžu mluvit a ještě větší, že bych mu mohla pomoct. Jen jsem doufala, že z něj nevypadne že je vlkodlak, upír, nebo podobná, krvelačná potvora. Sice mi tak nepřišel, ale člověk nikdy neví. Byla jsem ochotna mu jakkoliv pomoct, byla by to jen maličkost oproti tomu, co on dělá pro mě. Byla jsem mu neskonale vděčná a ochotná pro něj udělat cokoliv. Kdyby se ho jen někdo pokusil napadnout… Neskončil by dobře. Poslala bych na něj Kitsune a bylo by mi jedno, co se mu stane. Při této představě se mi zalesknou oči a tiše zavrčím, poté si ale opět uvědomím realitu a zadívám se na Erika. Možná jsem se trochu nechala unést…

Zamyslím se možná trochu více než bych měl, ale vrátí mě do reality její hlas. Zhluboka se nadechnu a když mě pustí a odstoupí ode mě, podívám se na cigaretu v ruce a nakonec ji schovám do krabičky, přece jen jsem na ni teď moc chuť neměl a přišlo mi že kouřím čím dál víc, což bych asi taky neměl. Položí mi otázku ohledně rodiny a ohledně toho co jsem zač, možná by mi mohla pomoct, nad čímž jsem se jenom pousmál a prolétl pohledem po místnosti. Netuším co jsem zač, vím jenom že mám magické schopnosti a dokážu se měnit na různá zvířata, ale více nevím. Ano jistě, znal jsem nadpřirozeno, věděl jsem že v tomhle městě žije kde co, možná to byl jeden z důvodů proč jsem tady šel pracovat. Nejen že mě tu čekal nový život, ale celkově to tu bylo jinak nastavené než v Anglii. Teď jsem chvíli přemýšlel co říci, abych neudělal nebo neřekl něco co by se nehodilo, i když záleželo na tom? Odkdy jsem tohle řešil? Tohle téma bylo zvláštní, sám jsem přesně nevěděl jak se k tomu všemu a k magii vůbec mám stavět. Nikdy jsem o tom nemluvil.
„S rodinou?“ nadzvednu obočí a zamyslím se. Ne s matkou jsem o tom nikdy nemluvil. Ona měla příliš mnoho práce s tím se postarat o naší rodinu po tom co se otcovo chování změnilo. Navíc jsem tak nějak věděl, že by mi akorát nevěřila, brala to jako pohádku. Jako můj dětský výmysl a vždy se akorát usmála s tím že má příliš málo času a musí jít. Otec by se o to vůbec nezajímal, později už nemělo smysl s ním cokoli řešit. A můj mladší bratr?
„N-ne, neví o nadpřirozenu vůbec nic,“ odpovím nakonec a na začátku mě trochu zradí hlas a proto se dám ruku k puse a odkašlu si. Na rodinu už jsem si hodně dlouho nevzpomenul a proto mě to trochu rozhodilo, ale hned jsem se uklidnil a prohlédl si Eli. Zalesklo se ji v očích a přísahal bych, že jsem zaslechl zavrčení ale možná jsem byl jenom na tolik vyveden, že sem i to zdálo.

Ihned mi došlo, že jsem se zeptala na něco, na co jsem neměla. Nejspíš to měli v rodině složité. Nedokázala jsem si představit, že bych se začala proměňovat a nikdo z rodiny by o tom nevěděl a měli mě za blázna. Bylo by to hodně nepříjemné a nechtěla bych být na Erikově místě. Natáhnu k němu ruku vezmu ho za tu jeho. Lehce jí stisknu a usměji se na něj. Neuniklo mi ani to, jak ho zradil hlas, i když se to snažil zakrýt zakašláním.
„Kdyby jsi o tom někdy chtěl mluvit, jsem ti k dispozici, je to to nejmenší, co pro tebe můžu udělat,“ řeknu mu a opět stisknu jeho ruku. Moje rodina mi chyběla, vždy jsem se na ně mohla obrátit a byli tady pro mě. Proto pro mě bylo velmi těžké, když jsem o ně přišla. Najednou jsem neměla nikoho. Byla jsem zvyklá, že jsme všechno dělali společně a najednou jsem na vše byla sama. Povzdechnu si a dostanu nutkání Erika znovu obejmou, avšak neudělám to. Nakonec se rozhodnu mu říct o mých dalších schopnostech, aby věděl, co ho může čekat.
„Měla bych ti říct o tom, co dokážu, aby tě Kitsune nemohla překvapit, kdyby… se něco stalo. Jsem zvěromág, dokáži se proměnit na jakékoliv zvíře, mým patronem je sice liška, ale ani tak mě v liščí podobě nepodceňuj, mohlo by to dopadnout špatně a… nevím co bych dělala, kdybych ti ublížila,“ poslední část věty zašeptám a sklopím pohled do země, nevím, co bych dělala, kdybych zranila jedinou osobu, na které mi záleží. Nejspíš bych nenáviděla sama sebe a vyčítala bych si to. Nepřežila bych, kdybych něco udělala jediné osobě, které na mě záleží.

Upíral jsem zrak na mou společnici a přemýšlel jsem o tom, co bych mohl říci a vlastně spíše o tom, co bych chtěl říci. Naučil jsem se o svých problémech nemluvit a většinou jsem je přecházel. Poradil si s nimi sám a nebo nechal, aby si s nimi poradil čas. Zhluboka se nadechnu a potom se pousměji. Chytila mou ruku a pevně ji stiskla, důrazně jako kdyby mi dávala najevo že tady je. A já to věděl, byl jsem si toho plně vědom a těšilo mě to. Bylo to zvláštní, teď to chvíli vypadalo, jako kdybychom si vyměnili role. Já v roli pacienta a ona v roli mého doktora, bylo to legrační. Nabízela mi pomoc a já ji jenom v duchu děkoval, protože na nic více jsem se teď nezmohl. A přesto mi opět stiskla ruku a pokračovala dál a já ji poslouchal. Poslouchal jsem jako vždy ten její uklidňující hlas a sledoval výraz v jejich očích. Řekla mi že je zvěromág.
„Zvěromág, o tom slyším poprvé,“ hlesnu a zamyslím se. Podle toho co mi popisovala, mohl bych to přiřadit i k sobě? Dokázal jsem se proměnit na jakékoli zvíře ale jedna z prvních byla liška, byla tohle náhoda? Chtěl jsem se zeptat na tolik otázek, ale najednou jako kdybych toho nebyl schopný. Jako kdybych najednou nemohl nalézt ta správná slova a pojmenování. Sklopila pohled do země a její hlas se ztišil. Tentokrát jsem ji lehce stisk ruku já sám a potom se mile a povzbudivě pousmál pro nás oba.
„Jsou věci, které vyléčit dokážu a věci, které se léčit nedají a člověk se s nimi musí naučit žít,“ hlesnu a potom natáhnu ruku k její tváři, po které ji pohladím. „Neublížíš mi, je to v pořádku,“ dodám a potom její ruku pustím.
„Z toho všeho co jsi mi dneska řekla, ten patron. Je to u zvěromágů vždy liška?“ zeptám se a potom podejdu k posteli, na kterou si sednu a poklepu vedle sebe, na znamení aby se také posadila.

Řekne, že o tom slyší poprvé, jen se usměji a dál ho sleduji. Nechala jsem ho, aby si to přebral, na jeden večer to bylo dost informací. Opět jsem s ním souhlasila a žasla jsem nad jeho jistotou, že mu neublížím. Pohladí mě po tváři, vykouzlí mi to úsměv na tváři a lehce nakloním hlavu směrem k jeho ruce. Zeptá se mě na patrony a naznačí mi, abych se posadila vedle něj. Ochotně se přemístím k němu a opřu se zády o stěnu.
„Patron je u každého zvěromága jiný, je to většinou první zvíře, na které se kdy proměníš. Pokud se částečně proměníme na nějaké zvíře, získáme jeho vlastnosti, ale od patronů máme schopnosti pořád. Moje je liška, mám zostřený sluch, zrak i čich a lépe vidím ve tmě. Také jsem hbitější a o trochu rychlejší než ostatní lidé. Někdy se to promítne i do povahy, ale to není pravidlem,“ řeknu s úsměvem a podívám se na něj.
„Ještě máš nějaké otázky? Ráda ti odpovím na cokoliv, co by tě zajímalo,“ řeknu po pravdě. Bylo mi s ním příjemně a byla jsem ráda, že můj plán na to, aby se zdržel déle, vyšel moc dobře. Nechtěla jsem být zase sama a tak nějak jsem si ho začala přivlastňovat. Vím, že to není dobré a že se mu to pravděpodobně líbit nebude, ale… Nemohla jsem si pomoct. Netušila jsem, že jsou lišky majetnické, ale pravda, jsou lstivé, to by mohlo souviset. Ušklíbnu se a narovnám se, stěna byla studená a tvrdá, špatně se mi o ní opíralo a začaly mě bolet záda. Podívám se na Erika a po chvilce přemýšlení se o něj bokem opřu a hlavu si pohodlně položím na jeho rameno. Spokojeně zamručím a zavřu oči. Doufala jsem, že mu to nevadí.

Pokud se zvěromágové mění na jakékoli zvíře, ale pravidlo patrona nepatří vždy pod to liščí, pak by to sedělo. Bylo by možné, že i já jsem zvěromágem? Dávalo by to smysl. Když potvrdila mou domněnku, zamyslel jsem se.
„Je tedy možné aby měli zvěromágové stejného patrona?“ zeptám se. Byl jsem rád že mi odpovídala. Že byla ochotná mi o tomhle sdělit více, mohlo by mi to pomoci udělat si pořádek v tom, kdo vlastně jsem. Posadila se vedle mě a já byl za to rád. Bylo to lepší než mluvit přes celou místnost, i když já ji slyše díky sluchu dobře i tam, tohle bylo přeci jenom pohodlnější, lidští. Poslouchal jsem ji a ukládal si vše co mi řekla do paměti. To že se schopnosti patrona přebírají i do lidské podoby, sedělo by to. Přemítal jsem nad tím, že bych ji řekl o svých schopnostech ale nebyl jsem si zcela tak jistý. Přece jenom to byla moje výhoda, kdybych to pravděpodobně sdělil Eliss, Kitsune by mohla být tak lstivá, že by mohla hledat způsob jak mé schopnosti obejít a v tu chvíli by mohl nastat problém. Proto se prozatím rozhodnu pro taktické mlčení s tím, že si počkám na její odpověď. Když se o mě opře a položí si hlavu na mé rameno, pohodlněji se opřu a zadívám na bílou stěnu napr – počkat nebyla bílá. Byla na ni liška, nádherně nakreslená. Kdy že to? Doteď jsem si toho nevšiml a to je co říci, přitom nebyla zrovna přehlédnutelná, když byla kreslená v životní velikosti.

Usměji se, tohle ho zajímalo a já byla ochotná mu odpovědět na jeho otázky, pokud jsem tedy odpovědi věděla.
„Ano, je to možné, ale existuje tolik zvířat a tak málo zvěromágů, takže je nepravděpodobné, že kdy potkám někoho se stejným patronem,“ řeknu mu a zvednu hlavu, abych se na něj mohla podívat. Pousměji se, když uvidím jeho překvapený výraz, díval se na lišku, kterou jsem předtím kreslila.
„Doufám, že to nevadí, nechal jsi mi tady propisku, ale ne papír, nudila jsem se a tak jsem byla kreativní,“ řeknu a zasměji se. Musím uznat, že se mi ta liška povedla. Usměji se a opět se pohodlně opřu o Erika.
„Pořád se bojím, že tě někdy napadnu a proměním se třeba na medvěda, nebo lvici, nevím, jak by ses bránil tomu,“ zašeptám potichu a zavřu oči. Nemohla jsem si pomoct, ale stále mě to trápilo. Zavrtím hlavou a raději se začnu zabývat něčím jiným.
„Máš ještě nějaké otázky? Matka a učitel mi toho dost vyprávěli, takže pár věcí vím. Díky bohu za moji paměť, alespoň někdy se ta schopnost hodí,“ řeknu s úsměvem a sama začnu přemýšlet nad tím, co bych mu mohla ještě říct.
„Myslíš, že bychom někdy mohli jít někam ven, kde nebudou lidé? Chtěla bych se zase jednou přeměnit a zaběhat si jako liška, dělávala jsem to tak s mými sourozenci, když jsem byla malá, chtěla bych si to zopakovat. A neboj, neuteču, kdybych chtěla, už dávno se proměním na holuba a odletím, aniž by si toho někdo všiml,“ navrhnu s úsměvem a udělám na něj prosebné psí oči, netušila jsem, jestli to zabere, ale za zkoušku nic nedám.

Odpověděla mi že je možné mít patrona stejného druhu, ale že je to hodně nepravděpodobné vzhledem k malému počtu zvěromágů. Takže by bylo možné že i já jsem zvěromág s liščím patronem. Zhluboka se nadechnu a nakonec spokojeně vydechnu všechen vzduch, který jsem dostal do plic. Stále jsem pozoroval lišku v reálné velikosti, líbila se mi a byla to vskutku skvostná práce. Tahle holka měla talent snad na všechno co jsme během těchto pár dnů dělali.
„Nevadí mi to, dokonale to zkrášluje tuhle místnost,“ odpovím a zamyslím se. A teď mě něco napadlo, mohl bych donést nějaké barvy a… Jenže z myšlenek mě vytrhla opět její slova o tom, že se bojí, že mě napadne když se promění. Ano, hádám že to by mohl být problém, ale možná bych si s ním poradil. Potom se mě zeptá zda nemám nějaké otázky a já se zamyslím, možná by se nějaké našly, ale teď mi nešli na paměť. Takže ona vyrůstala s lidmi, kteří byly jako ona, což ji muselo hodně ulehčovat. Ale po tom čím si musela projít… raději jsem se už na nic neptal a jenom stočil svůj pohled k Eliss, která mluvila o tom, že by se chtěla podívat jednou zase někam mimo lidi aby se mohla proběhnout. Udělala na mě psí oči, až jsem se musel zasmát.
„Nesmělo by se to dozvědět vedení, zdejší doktoři mě nemají zrovna v lásce a bojím se, že by tě poté mohli přeřadit k jinému psychiatrovi. Nebylo by to poprvé co bych přišel nejspíše o práci, ale to mě nežere tolik jako to, že by si musela k tomu individuu,“ hlesnu vážně a potom vezmu do rukou pramínek jejich zrzavých vlasů a začnu si s nim pohrávat.
„Čím více se dívám na tu zeď, tak mě napadlo že bych mohl sehnat barvy a zdejší stěny by jsem ti pomohl zkrášlit, ta bílá moc nepomáhá, nevím kdo na to kdy přišel ale je to pitomost,“ zamyslím se a potom na chvíli zavřu oči a zaposlouchám se do okolí.