Elissa + Erik

Zavrtí hlavou a když jsem si zapálil, vzdálila se ode mě. Nejspíše ji vadil kouř, ten můj mi pomáhal, otupoval moje smysly a prostě mi pomáhal. Zamyšleně si prokřupu prsty na ruce a když zaslechnu její hlas, otočím se na ni a nadzvednu oči v překvapení. S úšklebkem poznamenala že jakožto psychiatr nemohu jít bez jejího povolení ven. Ušklíbla se a já ji úšklebek opětoval, na blázna byla fajn. Líbila se mi. Zhluboka se nadechnu a s úšklebkem se vydám k ní.
„Opravdu paní psycholožko? A kdo vlastně řekl… že se vás budu ptát?“ odpovím a zastavím se kousek před ní. Brzy někdo přijde a já potřebuji svůj plášť, kdyby teď někdo přišel, asi bych to těžko vysvětloval. Mohl jsem svést že mi ho ukradla a nehodlá mi ho vrátit, ale to by z toho měla problém spíše ona.
„Plášť prosím slečno,“ hlesnu a počkám jestli mi ho podá nebo ne. Kroky na chodbě se přibližovaly a já věděl že ještě jedny dveře a bude u nás. Byly to léky a jídlo co nebylo nic moc. Ale já byl líný si něco vařit a protože jsem tu zůstával, jedl jsem většinou to samé, tedy s tím že jsem si to mohl poupravit podle sebe pokud to bylo vskutku nepoživatelné.

Přišel až ke mně, ale už jsem se ho nebála. V noci mě nezavraždil, ni mi nic neudělal, tak proč by měl teď? Přistoupil na mou hru, což mi udělalo neuvěřitelnou radost. Zároveň jsem však slyšela přibližující se kroky.
„A co když ti ho nedám?“ zeptám se ho a vypláznu na něj jazyk. „Je pohodlný a teplý… Co mi za něj dáš, když ti ho vrátím?“ začnu smlouvat s úsměvem a popojdu kousek od něj, směrem ke dveřím. Bylo zvláštní chtít „výkupné“ za plášť, ale nejspíš ho potřebuje a já měla příležitost si vysmlouvat další přikrývku, polštář, nebo prostě pro jednou lepší jídlo. Znovu se na něj ušklíbnu a zahledím se mu přímo do očí.
„Takže?“ zeptám se ho znovu a nadzvednu oboří. Kroky se stále přibližovaly, poté se zastavily. Věděla jsem, že se zastavil u vedlejšího pokoje a další na řadě je ten můj.Pokud ho chtěl než přijde, nebylo moc času. Z nějakého důvodu jsem z celé této situace měla radost. Bavilo mě prostě jen tak blbnout, což jsem pěkně dlouho dobu nedokázala a neměla příležitost, navíc on mi to dovolil! Budu muset vyzkoušet, co všechno si můžu dovolit a kde jsou hranice, abych je nepřekročila. Nechtěla jsem mu působit problémy.

Pousměji se nad jejím přístupem. Přišla mi hravější než včera, ano čas dělá mnoho. Během něj je spoustu možností jak poznat ostatní kolem ale také sám sebe. Čas je přítelem i nepřítelem nás všech. Co když mi ho nedá? Výkupné? Pozastavím se nad tím a potom se ušklíbnu. Přešlápnu na místě a svěsím ruku podél těla.
„Ne že bych neměl spoustu dalších, ale je libo polštář s teplejší přikrývkou?“ nadzvednu obočí v očekávání a potom znovu natáhnu ruku k ní. Stačilo že se budu vymlouvat ohledně toho proč jsem nechal klíče v zámku, nepotřeboval jsem ještě vysvětlovat proč má na sobě můj plášť. S radostí jsem přistoupil na její hru i pokus s výkupným, nevadilo mi to a donést ji nějaké věci pro lepší podmínky mi jako jejímu psychiatrovi nedělalo problém. Zakazoval jsem ostatním doktorům navštěvovat moje pacienty, neměl jsem rád když se jim pokoušeli plést hlavy.
„Takže? Bereš, nebo si to mám rozmyslet?“ hlesnu a hravě se mi zaleskne v očích. Kroky byly blíže a blíže, už opouštěli vedlejší pokoj a já už jenom očekával kdy si všimne klíčů a donutí ho to jednat náhle a urychleně. Tedy, kdo ví co za povahu dneska rozdává snídani, těžko říci. Když jsem ale zaslechl rázné kroky které se řítily ke dveřím, zpozorněl jsem.
„Haló! Proboha, je tam někdo z doktorů!?“ ozval se hrubý mužský hlas a já slyšel jak sahá po klíči a když zjistí že není zacvaknutý zámek, oddělá zápatku a sáhne po klice. Dveře se však neotevřou.

„Platí,“ vypísknu vesele a ihned si sundám plášť a podám mu ho. Muž, který rozdával snídaně se rozběhl naším směrem, trošku mě to vyleká a tak poskočím na místě a upřu svůj pohled na Erika. Jeho klid nějak přecházel i na mě a hned jsem se cítila mnohem lépe. I když jsem byla pořád nervózní z toho muže, který teď chrastil klíči za dveřmi a tlumeně nadával, přesto jsem mu rozuměla každé slovo. Nakonec klapne západka, automaticky se lehce přikrčím ke stěně a sklopím hlavu. Dveře se však neotevřou a já se překvapeně podívám na Erika.
„To se už i zasekly dveře? Někdo tam nahoře vážně nechce, aby jsi odešel,“ zašeptám potichu a rozejdu se k oknu. Opřu si hlavu o studené mříže a zadívám se ven. Měla jsem výhled na areál psychiatrické léčebny, který byl ohraničen vysokým plotem. Věděla jsem, že pacienty pouští ven. Ty velmi nemocné pod dohledem, ale i přesto. Jen já pořád trčela tady, nikdo neměl odvahu mě tam vzít. Smutně si povzdechnu a protáhnu ruku mříží a dotknu se chladného skla. V mém pokoji byly mříže z obou stran, takže jsem nemohla ani otevřít okno a pustit sem čerstvý vzduch, bylo to nejspíš proto, abych okno nemohla něčím rozbít. Zajímalo by mě tedy jak si to ale představovali. Pěstí? Na to bylo moc tlusté. Něco do něj hodit? Neměla jsem co. Bota by stačila, ale ani ty jsem neměla. Tahle jediná věc mi nejspíše nevadila, ráda jsem chodila bosky, i když podlaha tady byla studená.

Přijala mou nabídku a urychlen si sundala můj plášť. V mžiku jsem jej na sebe oblékl ale nezapínal ho, proč by taky. Nejenom že na to nebyl čas, i když nejspíše bych to stihl… Ohlédnu se po Elisse a potom svůj pohled nasměruji ke dveřím. Někdo stále držel kliku, ale nebylo to kvůli tomu že by byla zaseknutá, ten člověk venku váhal. Pousměji se nad Elissinou poznámkou a potom se rozejdu blíže ke dveřím. Zadívám se před sebe, ale stoupnu si tak aby mě dveře nepraštily.
„Jo, jsem tady,“ odvětím a věděl jsem že mě tu pozná každý podle hlasu. Nakrčil jsem trochu nos a nadzvedl obočí, dal si cigaretu do pusy a potáhl. K mému štěstí se dveře rozevřely a já obláček kouře vyfoukl přímo do obličeje toho doktora. Ten instinktivně zacouval dozadu a začal se ohánět rukou. Vyjdu ke dveřím a vezmu si z druhé strany klíče od zámku a potom se vrátím dovnitř.
„Eh, E-eriku… co tady tak z rána? A co ty klíče?“ zeptá se zvědavě a prohlídne si mě, zatímco se odebere k vozíku ze kterého vezme tácek s porci jídla a léky. Prohlédnu si ho a zamyslím se nad tím kolik je asi hodin.
„Mám náhradní,“ odvětím a zadívám se na muže jak odkládá tácek s jídlem na postel. Elissa byla opřená o parapet a dívala se z okna ven. Určitě přemítá nad tím jestli se podívá ven.
„A-aha, to jsem nevěděl,“ hlesl potichu a potom se křečovitě zasmál, o co mu šlo? Že by dneska dostal pokáráno na ředitelství? Ne, bál se ji, koutkem očima ji sledoval, hlas se mu třásl a po kraji čela mu stékala kapka potu.
„Ode dneška si dej pohov, její stravu si vezmu na starost,“ syknu a udělám několik kroků k muži. S úšklebkem se k němu nakloním a zadívám se mu do očí.
„Ale-,“ namítne a když zvednu ruku abych si potáhl z cigarety, ucouvne dozadu a nasucho polkne. „Dobře, pokoj číslo 6 že?“ hlesne a já přikývnu. Tak se mi to líbilo, vždycky jsem si vydobyl svoje a nedalo mi to moc práce.
„A léky?“ obrátí se u dveří a očima uhne někam za mě. Na chvíli se zamyslím, ještě jsem nestudoval léky, ale myslím že bych si to během dneška mohl projít, uvidím.
„Projdu seznam a vyřadím ty které nejsou potřebné, dneska to ještě necháme tak jak to bylo,“ odpovím mu a on jenom rozhodí ruce a nechápavě se na mě podívá.
„Po jednom dni? troufáte si změnit seznam léku po jednom dni? To je neprofesionální,“ namítne a já se nad jeho poznámkou zasměji. Potáhnu si z cigarety a prohlédnu si místnost. Beze slovně se rozejdu k muži, okamžitě zpozorní. Projdu kolem něj a položím ruku na vypínač světla.
„To světlo mě rozčilovalo,“ hlesnu a rozesměji se. Znova polkne a nechápavě si mě změří pohledem.
„Prostě sklapněte a nechte mě dělat mojí práci,“ chladně vydechnu a probodnu muže pohledem, který mu jasně říkal že jestli ještě promluví, s chutí ho prohodím oknem. Okamžitě vystřelil z místnosti a já se uklidnil. Všechno bylo jenom o lidské psychice a o tom jak je kdo silný a já se nenechám převálcovat individuem jako byl on. Povzdechnu si a všimnu že mi cigareta zhasla a proto potichu zasyčím a znovu si ji zapálím.
„Uvidíme se později,“ hlesnu a bez otáčení zvednu ruku na pozdrav k odchodu a opustím místnost. Na chodbě se zastavím a chvíli zůstanu hledět do země.

Neodtrhávala jsem pohled od okna a tiše poslouchala, jak se ti dva baví. Nakonec mi to ale nedalo a musela jsem se otočit, abych to divadýlko i viděla. Šlo vidět, že Erik má navrch a druhý muž se ho bojí a má z něj respekt, co asi udělal, že ho získal. V tichosti si sednu na postel a trochu neochotně se pustím do jídla. Už pár týdnů jsem neměla vůbec chuť k jídlu, ale věděla jsem, že jíst musím, abych přežila. Tiše si povzdechnu a stále pozoruji jejich rozhovor, který ale pomalu vypadal jako hádka, když doktor napadal Erikovu profesionalitu. Erik to ale rychle zakončil a poslal ho pryč. Byla jsme za to ráda, neměla jsem toho doktora ráda. Nesnášel, když jsem se k němu přiblížila. Znovu si zapálí cigaretu a rozloučí se. Dveře se za ním zaklapnou a já na ně zůstanu chvíli hledět. Vyskočím na nohy a rychle se rozběhnu ke dveřím, na které položím ruce a opřu si o ně i čelo. CO to vyvádím? Nechtěla jsem, aby odešel, nechtěla jsem zase být sama. Ztěžka polknu a opřu se o dveře zády, hned na to po nich sjedu na zem a přitáhnu si kolena k bradě. Jindy jsem samotu ocenila, byla lepší než ty bojácné pohledy ostatních. Ale teď? Chtěla jsem aby se vrátil, ale věděla jsem, že má vlastní život a jiné pacienty, než jsem já. Nemohla jsem ho mít jen pro sebe. Mohla jsem být ráda, že se o mě zajímá a věnuje mi čas. Byla jsem za to vděčná a přesto jsem si přála, aby zůstal ještě chvíli. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu, v mém pokoji byl stále cítit cigaretový kouř smíchaný s Erikovou vůní.

Urazil mojí profesionalitu, už zase. Musel jsem se nad tím pousmát. Ach ano, nebylo to poprvé a rozhodně ani naposledy. Stávalo se mi to pořád, setkával jsem se s tím neustále. Ať už to bylo od let na základní škole, nebo na střední, vysoké… nezáleželo na tom. Setkával jsem se s těmito negativními názory po celý život. Kdysi jsem se přestal ptát, kdysi jsem přestal hledat a doufat v nějaké pochopení. Jediné co mi zbývalo bylo uvědomit si to. Uvědomit si že jsem jiný a že mě lidé nikdy nepochopí. Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Bylo tu ticho, klid. Náhle jsem však zaslechl prudké kroky, které mířily ke dveřím za mými zády. Upřeně se na ně přes rameno podívám.
„Hmmm?“ zabručím potichu a otočím se směrem ke dveřím. V ruce jsem držel její spis a nakonec se rozešel chodbou dál. Takže… slíbil jsem ji peřinu a polštáře viďte? Pousměji se a na konci chodby zabočím ke schodům a vydám se nahoru. Bydlel jsem úplně na hoře v podkrovním pokojíku, byl to malý pokoj s kuchyní a s koupelnou, nestěžoval jsem si. Vylezu až úplně nahoru a posadím se na postel. Otevřu spis a začnu si číst seznam léků jak jsem původně plánoval.

Odcházel pryč. Co jsem čekala? Poslouchala jsem jeho vzdalující se kroky, až jsem je neslyšela vůbec. Ještě chvíli jsem seděla opřená o dveře, než se konečně vyškrábu na nohy a rozejdu se k posteli. Čekaly tam na mě léky a zbytek snídaně. Dneska mě nehlídali jestli ty léku vezmu nebo ne. Vezmu je do ruky a po chvilce přemýšlení je zahodím pod postel. Stejně nepomáhaly a jen jsem po nich byla unavená, nebo se mi špatně přemýšlelo. Povzdechnu si a dojím zbytek snídaně, poté odnesu papírový tácek a plastový kelímek ke dveřím. Skleněný talíř, sklenici nebo příbor jsem hodně dlouho neviděla, všechno to totiž byla potencionální zbraně. Povzdechnu si a opět se vydám k oknu. Chtěla jsem ven. Možná kdybych utekla… Stálo by to za to? Stejně jsem tady už zavřená, nic horšího mi udělat nemůžou. Odhodlaně se rozejdu ke dveřím a přiložím na ně ucho. Nic jsem neslyšela, všude bylo ticho. Kleknu si na zem a podívám se pod dveře, netěsnily, byly od země vzdálené dost na to, abych pod nimi prostrčila prst. Když se proměním na myš, mohla bych podlézt…

Ten večer už jsem za ní nešel, ani odpoledne. Věnoval jsem se své práci a ještě přemítal nad možnostmi. Položil jsem hotový seznam na stůl, vyškrtal jsem skoro všechno co se dalo. Byly to akorát prášky které z vás udělají naprostého debila, otupí vaše smysly a uklidní vaše tělo natolik, že to ovlivní i motoriku těla. Vydám se do sprchy a potom se natáhnu na postel. Ráno si přivstanu a udělám snídani, také sebou musím vzít peřinu a polštář. Povzdechnu si a nakonec zavřu oči. Nastavím si budík na ráno, zhruba pět hodin abych všechno stíhal. Zítra bych ji mohl vzít na dvůr, kdo ví. Hned z rána tam mnoho lidí nebude, takže by to šlo. Zamyslím se nad tím a potom přemítám o tom jestli jsem toho opravdu schopen. Slyšel jsem jak dešťové kapky dopadají střechu, neměl jsem tu okno, což mi vlastně nevadilo. I tak jsem jenom tiše polehával a nechal se spalovat tím následujícím tichem.

Ne, to nemůžu udělat. Erik by měl akorát problém a to jsem nechtěla. Možná mě tam vezme, když nebudu dělat kraviny. Tiše si povzdychnu a rozejdu se k posteli. Ležela na ní propiska. Pousměji se a začnu si s ní pohazovat. Neměla jsem ale žádný papír. Otočím se k bílé stěně a zkoumavě se na ni zahledím. Nakonec pokrčím rameny a dám se do kreslení. Propiska půjde přemalovat lehce. Ušklíbnu se a udělám obrys lišky, mého patrona a ochránce. Kreslila jsem jí v životní velikosti a brzy se začala pěkně rýsovat. Tímto jsem se zabavila na zbytek dne, dodělávala jsem všemožné detaily a občas jsem si udělala přestávku na jídlo, které mi donesli, nebo jsem jen koukala z okna. K večeru se opět rozpršelo a já si vybavila včerejší den. Musela jsem se usmát, ale zároveň mě mrzelo, že Erik nepřišel. Nakonec se zachumlám do deky a s propiskou v ruce usnu.

Zvonění budíku mě vytáhne z postele. Usnul jsem možná tak na hodinu, zbytek noci jsem probděl v neustálých pokusech najít polohu, ve které by se mi na té měkké posteli dobře spalo. Prostě jsem ho nenašel a nakonec jsem doslova padl únavou. Odeberu se do kuchyně, kde připravím na pánvi kuřecí maso a uvařím k tomu rýži. Všechno dám do plastové krabičky s víkem aby to vydrželo teplé. Připravené jídlo a pití odložím na stůl a popojdu k šuplíku ve kterém bylo pár léků. Vytáhnu dva z nich a hodím je do hrníčku s čajem aby se rozpustily. Přivykání na nové léky mohlo být někdy frustrující a mohlo mít za následky časté deprese a pokusy o sebevraždu, tohle by mohlo pomoct a nebo udržet myšlenky v té „zdravé“ rovině. Zhluboka se nadechnu, hodím polštář s peřinou do igelitky a dám k nim i to jídlo. teplý čaj přeliji do láhve a doleji ho vodou aby nebyl horká a láhev se od horkého vzduchu nescvrkla. Nakonec si vezmu i spis se seznamem a nějaké papíry. Rozejdu se poté po schodech dolů a po cestě pozdravím pár lidí, pár doktorů… kteří si mě měřili nepříjemnými pohledy. Byl už jsem na to zvyklý a proto jsem se po nich ani neohlížel, cítil jsem ty jejich pohledy. Pomalu jsem kráčel chodbou, naprosto klidně a vyrovnaně jako vždy. Na některé jsem mohl působit až příliš vyrovnaně a bezstarostně. Zastavím se až u velkých dveří, na které se zadívám. Potom zvednu zápatku a pomalu vejdu dovnitř. Nezamykal jsem, takže nebyla potřeba odemykat dveře. Tentokrát jsem zápatku zajistil aby nezacvakla a dveře se jenom s hlasitým vrzáním zavřely.

Ze spánku mě probudí hlasité vrzání dveří. Vyděsí mě to, vystřelím z postele a uskočím dozadu, zády narazím do stěny a vyděšeně se podívám před sebe. Byl to Erik. Párkrát se zhluboka nadechnu a můj puls se začne vracet do normálu.
„Zaklepej nebo se alespoň ohlas!“ vyjeknu, jakmile se dostatečně uklidním a probodnu ho pohledem. Nesl hodně věcí, ale hlavně měl peřinu a polštář. Široce se usměji a rozejdu se k němu.
„Díky,“ vydechnu a natáhnu se pro peřinu. „Tedy, jestli je to pro mě, pokud ne, tak smůla,“ dodám s úšklebkem a vezmu si od něj měkoučký polštář. Posadím se s ním na postel a zavřu oči. Teď když ze mě opadl ten adrenalin, cítila jsem se znovu unavená. Tiše si povzdechnu a zhluboka se nadechnu, ucítím lákavou vůni rýže a masa, něco, co jsem již dlouho necítila. Zvednu hlavu a upřu na Erika svůj pohled. Už teď se mi sbíhaly sliny!
„Co to máš dobrého?“ zeptám se ho a nakloním hlavu na stranu. Rozhodla jsem se, pokud to jídlo má tady, už s ním neodejde, leda přes moji mrtvolu!

Nenapadlo mě zaklepat nebo dát nějak vědět, proto jsem ji vyděsil svou nečekanou návštěvou. Vlastně jsem nikde nikdy neklepal. Slečna narazí zády do stěny a probodne mě vyděšeným pohledem, ale hned na to se uklidní a probodne mě pohledem, po kterém vyjekla, že bych se měl pro příště alespoň ohlásit.
„Nechtěl jsem tě vyděsit a vezmu to v potaz,“ odpovím ji a prohlédnu si ji. V záplavu adrenalinu měla dost energie na to aby se ke mě přiřítila a vzala si peřinu s polštářem. Poděkovala mi a padla opět na postel. Musel jsem se pousmát, nevím proč asi z přirozenosti.
„Měli jsme přece dohodu ne?“ oznámím rozhlédnu se po místnosti. Obejdu si postel k oknu, ze kterého se zadívám. Venku svítilo slunce a na trávě se leskly kapky ranní rosy.
„Kuřecí maso s rýží,“ odpovím na rovinu a vytáhnu z igelitky plastovou krabičku, která byla zamlžená od teplého vzduchu. Zašmátrám v tašce podruhé a vytáhnu plastové příbory, které ji k tomu podám. Flašku s čajem položím na stolek vedle postele a opět se otočím k oknu a zadívám se ven.
„Dobrou chuť,“ hlesnu a zamyslím se. Nebyl jsem zvyklý vařit, ale když jsem do ruky dostal recept, zvládl jsem skoro všechno. Bude dnešek klidný? To byla otázka, kterou jsem si pokládal každý den. Mohl jsem jenom odhadovat co se bude dít, ale vždy se našlo něco co přešlo moje očekávání. Ale i tak jsem si s tím prozatím vždy poradil.

Dychtivě jsem sledovala vonící krabičku a ihned jsem se pro ni natáhla. Trošku neohrabaně zvednu příbory a pustím se do jídla. Bylo to výborné! Zhltnu několik soust, než se podívám na doktora, který stál u okna.
„Eriku… jsi nejlepší!“ řeknu se smíchem a opět se pustím do jídla. Mou pozornost také upoutá flaška s pitím. Natáhnu se pro ni a otevřu ji. ucítím sladkou vůni ovocného čaje a zavřu oči. Mohla jsem říct, že už teď to byl nejlepší den za posledních pár let! Napiji se čaje a poté se znovu pustím do jídla. Po dlouhé době jsem na něj měla opravdu chuť! Po pár minutách položím prázdnou krabičku bokem a položím si čaj do klína. Měla jsem na stále teplé flašce položené ruce, bylo to příjemné a alespoň jsem si je zahřála. Svůj pohled stočím k Erikovi a chvíli ho pozoruji.
„Děkuji za jídlo, bylo výborné,“ řeknu mu s úsměvem a opět přiložím čaj ke rtům, abych se napila.
„Co teď?“ zeptám se a sotva dokážu skrývat mé nadšení. Co říct, byla tady nuda a já se díky němu cítila více živá než kdy jindy. Chtěla jsem toho využít a něco dělat. Kdo by se taky divil, když jsem tolik lez strávila zavřená na psychiatrii.

Stál jsem u okna a sledoval stébla trávy, která se ohýbala ze strany na stranu. Světlo v místnosti bylo zhaslé, protože sluneční paprsky ozařovaly místnost pokoje více než dostatečně. Vypískla s nadšením že jsem nejlepší a mě tahle reakce přišla tak dětinská. Když jsem se otočil a sledoval ji jak jí, pije a s jakou chutí. Na chvíli jsem úplně zapomněl na to že jsem v psychiatrické léčebně a že ona je moje pacientka.
„Jsem rád že ti chutnalo,“ hlesnu a potom položím tašku na zem ke dveřím. Když jsem se obrátil zpátky k Eliss po její otázce jsem si nemohl nevšimnout toho, jak jí září oči nadšením. Nadzvednu obočí a trochu více rozevřu oči, automaticky si položím ukazováček na spodní rty a opřu si zápěstí o bradu. V tu chvíli vypadala tak nevině, že by ji nikdo nikdy žádnou vraždu nepřiznal. Chvíli jsem mlčet a nakonec se hodil zase do klidu, opět se ohlédnu k oknu a potom popojdu ke dveřím.
„Vezmu tě ven,“ hlesnu a otočím se k ní zády. Zahledím se na zdejší podlahu a zatvářím se lehce zamyšleně. Netrvá to dlouho a otočím se k ní aby mi neunikla její odpověď.

Nad něčím přemýšlel a přitom mě pozoroval. Nemohla jsem si pomoct, ale připadal mi hrozně roztomilý. Zacukají mi koutky a začnu se potichu smát vlastním myšlenkám, než se opět uklidním a upřu na něj svůj pohled.
„Vezmu tě ven,“ řekne mi a otočí se ke mně zády. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co vůbec říká a ještě nějakou chvíli jsem přemýšlela, jestli to myslí vážně. Očividně to tak myslel. Pomalu vstanu z postele a stále se na něj nevěřícně dívám. Dojdu až k němu a zahledím se mu do očí. Měla jsem neuvěřitelnou radost. Konečně se dostanu ven. Nedokázala jsem slovy vyjádřit, co to pro mě znamená. Natáhnu k němu ruku, ale kousek od něj se zarazím. Chtěla jsem mu ukázat moje pocity, ale… Byla to magie, nemohla jsem. Sklopím hlavu a tiše si povzdechnu. Vřelo ve mně tolik pocitů a já je nedokázala kontrolovat. Nakonec se však usměji a znovu se na něj podívám.
„Jdeme?“ řeknu nadšeně a nedočkavě přešlápnu na místě. Mrzelo mě, že nemůžu používat magii, ale co by si o mě pomyslel? Asi by tomu nevěřil, nebo… Já nevím, nikdy jsem to neudělala nikomu, kdo o magii vůbec nic netušil. Byla to ale snadnější forma komunikace než slovy. Dokázala jsem přesně ukázat, co jsem cítila a každý si to přebral, jak chtěl. Cítila jsem ale také strach. Dlouho jsem venku nebyla a bude tam hodně lidí, co když se něco stane a objeví se ta druhá?
„Zastavíš mě, když bude potřeba, že ano? Nechci nikomu ublížit… Neovládám to a pokud se něco stane…“ zašeptám tiše a ustoupím o krok dozadu. Hrozně jsem chtěla ven, ale co když to znamená, že někomu ublížím?

Jdeme? Ozvalo se a já jenom nepatrně kývnu hlavou k souhlasu. Myslel jsem to opravdu vážně a proto jsem rozevřel dveře a počkal až vyjde i ona. To co mě ještě překvapilo byla její starost o ostatní. Zatraceně, tahle holka že byla blázen? Zatřepal jsem hlavou a povzdechl si. Nad čím to právě přemýšlím? Párkrát zamrkám a potom za námi zamknu dveře.
„Když bude potřeba, budu muset,“ odpovím a potom se rozejdu chodbou ven. Pod mým dohledem to bude v pohodě, stalo se to několikrát že se mi pokusili pacienti utéct když jsem k venkovní procházce svolil. Když budu ostražitý, nic se nestane a pokud se k něčemu bude schylovat, budu to muset vyžehlit dříve než se to stane. Neměl bych z toho problémy jenom já, čert to vezmi… Ale nepřilepšila by si hlavně ona. A jak znám zdejší doktory, čekají jenom na příležitost až se něco pokazí, aby to mohli obrátit proti mě. Byl jsem zdejší outsider a neměli mě rádi, jenže mi to bylo naprosto ukradené, nezajímal jsem se o ně a ani jsem nepotřeboval jejich nějaký přehnaný zájem. Doprovodil jsem nás až na dvůr a podržel dveře, které nás dělily od vnitřku budovy.

Přikývnu na jeho ujištění a lehce se usměji. Můžu mu věřit, má to pod kontrolou, řeknu sama sobě a vyjdu ven z mého pokoje. Šli jsme dlouhou chodbou a já se celou cestu zvědavě rozhlížela okolo. Na tváři jsem stále měla úsměv. Byla jsem ráda, že na chodbě nikdo nebyl. Otevře dveře, za kterými se nacházel dvůr a já opět nadšeně vypísknu. Udělám pár rychlých kroků, abych se dostala z budovy a zastavím se až na trávě. Zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu a otočím se na Erika.
„Děkuji,“ vydechnu, tohle bylo to jediné, na co jsem se momentálně zmohla. Zavřu oči a zaposlouchám se do okolních zvuků, zase jsem pro jednou slyšela zpívat ptáky, vítr si pohrával s mými vlasy a cítila jsem se volná. Tedy když zapomenu na ten obrovský plot. Rozhlédnu se kolem a všimnu si jednoho doktora, který na nás prvně vytřeštil oči a poté se naštvaně rozešel k Erikovi, zároveň kolem mě udělal větší oblouk.
„Co to má znamenat?“ zavrčí na Erika a já potlačím nutkání na něj také zavrčet. Ještě něco říkal, ale ignorovala jsem ho, místo toho se pomalu rozejdu k nejbližšímu stromu. Dávala jsem si však pozor, abych Erikovi nezmizel z dohledu. Zastavím se až u stromu a položím na něj mou dlaň. Přejedu s ní po drsné kůře stromu a opět se usměji. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem venku!

S nadšením vyběhne ven a zastaví se až na trávě. Sledoval jsem ji, ale očima pozoroval i okolí. Slunce příjemné hřálo, tráva byla stále vlhká od rosy a sem tam se pár lidí mihlo okolo, ale nevšímali si nás. Alespoň prozatím. Dvůr byl z rána poloprázdný, odpoledne plný a k večeru se uzavíral protože bylo příliš riskantní někoho nechat po tmě venku. Pro mě nebylo nic příliš riskantní, nehleděl jsem na tyhle pomyslné hranice, kdo je zatraceně určoval? Povzdechnu si a ohlédnu po Elisse, která mi poděkovala a už jenom její výraz mluvil za všechno. Visel jsem na ni pohledem už nějakou chvíli a přemýšlel co si asi tak myslí. To nadšení bylo neskutečné. Zaslechnu však nedaleké kroky které se řítily nepravidelně mým směrem a proto se rozhlédnu okolo. Hrozby se mohou objevit kdykoli a jedna si to teď kráčela rovnou ke mě. Co to má znamenat? Ozve se a já nakloním hlavu lehce na stranu a sáhnu pro cigaretu abych si mohl zapálit.
„Co má znamenat co?“ odpovím na otázku otázkou a prohlédnu si doktora, který si mě měřil nepříjemným pohledem a vypadal že každou chvíli vypění vzteky.
„Máš ji v péči teprve den a už ji pouštíš ven? Není divu že ostatní říkají že se pro tuhle práci nehodíš,“ zavrčí a rozhodí rukama kolem sebe. Ach ano, tenhle doktůrek byl včera v kanceláři když jsem šel pro spis, úplně jsem ho tehdy ignoroval. Sedl v rohu u okna a cosi sepisoval, nezajímal jsem se o to.
„Co kdyby jste místo toho řevu popřál mě a mojí pacientce dobré ráno?“ vydechnu a vytáhnu z kapsy zapalovač. Prohlédnu si kolegu od pat až po hlavu a zastavím se u jeho obličeje. Celý se tak nějak pohrdavě kroutil.
„Ty patetický doktore! Jako kdybych to měl v popisu práce,“ zasměje se a potom se ke mě přiblíží ještě o jeden krok. „Mám tebe a té tvé práce plné zuby, myslíš si že můžeš všechno ale já ti říkám, že ti to neprojde. Nikdo tě tu nemá rád, každý je proti tvé pošetilé léčbě,“ dořekl s menší pauzou aby se mohl znovu nadechnout.
„Od doby co jsi sem přilezl i s tím svým "vzděláním“ kterému stejně nikdo nevěří protože je nesmysl aby se někdo s takovým vzděláním choval jako ty, jsem nedostal skoro žádnou příležitost se prokázat. Ale mě neošidíš, budu tě sledovat a dusit dokud to půjde, uděláš jedinou chybu a já budu ten co tě potopí, to si pamatuj," zasyčí tlumeně aby nás neslyšeli všichni okolo.
„Pošetilé?“ Zamračím se a upustím nezapálenou cigaretu na zem a zapalovač si schovám do kapsy od pláště. „Elissa je moje pacientka, budu diagnostikovat její zdravotní stav podle sebe, skončil jsem,“ řeknu rázně a rozejdu se od doktora pryč.
„Počkej, nahlásím to řediteli a budeš mít po práci,“ sykne a já se naposledy zastavím abych mu věnoval svůj pohrdavý úsměv. Vždycky musel mít poslední slovo. Já jeho hrozby nebral vážně, nebral jsem je od nikoho.

Poslouchala jsem jejich rozhovor, snažili se být potichu, ale můj citlivý sluch všechno zachytil. Užívala jsem si tu přírodu okolo mě, všechny ty vůně, co jsem cítila, zvuky… Zatímco se ten doktor na Erika rozčiloval, namířím si to k jednomu statnému stromu. Nenápadně se rozhlédnu okolo a když uvidím, že nikdo není blízko, nechám si na rukou vyrůst ostré kočičí drápky. Byly nenápadné, takže si jich nikdo nevšimne a k tomu co jsem chtěla udělat se hodily. Začnu rychle šplhat na strom a usadím se na větvi asi dva metry nad zemí. Odtud jsem z koruny stromu sledovala ty dva. Neznámý doktor již naštvaně odcházel, ale Erik nevypadal, že by ho to nějak rozhodilo. V klidu kouřil cigaretu a rozešel se od něj pryč. Líbilo se mi na novém místečku, měla jsem rozhled na okolí a ostatní si mě hůře všimli. Což bylo asi to hlavní. Neměla jsem ráda, když bylo okolo mě hodně lidí. V dálce si všimnu, že z budovy vyšlo pár pacientů. Měli na sobě normální oblečení, žádné nemocniční, takže to s nimi nebylo tak vážné. Přesto s nimi vyšel i doktor v bílém plášti. Normálně s nimi hovořil, neslyšela jsem o čem, ale choval se úplně normálně. Takže opravdu takoví byli jenom ke mně…

Zakroutím hlavou a vytáhnu si novou cigaretu z kapsy abych si zapálil. Rozešel jsem se směrem k Elisse, která tam.. nebyla? Ohlédnu se okolo, ale potom v korunách spatřím jakousi postavu a když zaostřím, zjistím že je to ona. Pomalu dojdu až pod strom a opřu se o jeho kmen.
„Takhle se schovávat…“ vydechnu kouř a podívám se nad sebe. Z budovy vyšlo několik pacientů a s nimi i doktor, který vedl nějaký rozhovor. Jenom jsem je prolétl pohledem a zase ignoroval. Elissa seděla na stromě kde ji šlo alespoň z dálky hůře vidět. Bylo pochopitelné že z ní lidé mají strach a ten doktor který po mě před chvílí vyjel. Měl o její případ zájem, řešilo se to před týdnem na vedení, ale nakonec připadla do mé péče, což ho velice rozhořčilo. Ale nemohl na mě házet své neúspěchy, když nedokáže být dostatečně přesvědčivý na to aby si vydobyl svoje… Povzdechnu si a dám ruce v bok, zároveň si také dám bacha abych si nevypálil díru do oblečení.

Rozhlédne se okolo, ale k mému zklamání si mě hned všimne. Rozejde se mým směrem a opře se o kmen stromu.
„Neschovávám se, jen si užívám přírodu,“ zaprotestuji s úsměvem a slezu na nejnižší větev. Byla jsem teď tak blízko k zemi, že pokud by se Erik natáhl, mohl by mě za nohu stáhnout dolů. Usměji se na něj a začnu ve vzduchu houpat nohama. Nedaleko ode mě na větvi přistane vrána a se zájmem se na mě podívá. Usměji se a natáhnu k ní ruku, jakmile to však udělám, odletí. Chvíli ji sleduji, jak krouží mezi stromy a poté přeletí plot. Mohla jsem to udělat taky, ale… Nechtěla jsem způsobit problémy a navíc bych se bála jít mezi lidi. Nejspíš bych se přeměnila na lišku a žila v lese, daleko od nich. To jsem ale nechtěla. Tady jsem měla možnost naučit se zvládat můj zdravotní stav a poté mě možná pustí… Nebo uteču, ale už budu moct mezi lidi. Usměji se sama pro sebe a podívám se na Erika.
„Pozor tam dole, skáču,“ řeknu mu vesele a pustím se větve. Nebyla to zase taková výška, takže jsem si byla jistá, že můj dopad bude bezpečný.

Přikývnu a zakryji si pusu kvůli lehkému zívnutí. Moc jsem toho v noci nenaspal, ale to nebylo důležité. Byl jsem zvyklý nespat a být dlouho v práci na nohách. Někdy jsem prostě nemohl spát, kvůli tomu všemu. Zvednu pohled od země na místo kde ještě před chvíli seděla, ale rozhodla se slézt níže a nakonec úplně dolů. Byla veselá, její oči sršely životem, bylo to něco úplně jiného než to, co se odehrávalo mezi čtyřmi stěny uvnitř léčebny. Takhle ale nic moc nezjistím, potřebuji znát její chování detailněji, ale jak to udělat aniž by se mě začala bát, nebo mě nenáviděla za strasti, které bych ji tím mohl způsobit? Opět si dám ruku na bradu a zamyslím se. Jaký by byl nejlepší způsob jak si ji neznepřátelit a zároveň se dozvědět více o jejich situacích s alter egem? Pokud je tohle její jediný problém, možná by se to časem mohla naučit, možná kdyby… kdyby… Přemítal jsem až jsem skoro zapomněl na Eliss, ale když jsem se otočil vedle sebe, stále tam byla.
„Eliss,“ začnu a zadívám se na dívku po mém boku. „Je něco z čeho máš opravdu strach?“ hodím cigaretu na zem a zašlápnu ji, potom se pozorně zadívám do jejich magických očí.

Stála jsem vedle Erika, ale nic neříkal. Tázavě se na něj podívám a nakloním hlavu na stranu. Díval se kamsi do dálky a opět nad něčím přemýšlel. Vypadal tak roztomile. Začnu se potichu hihňat, ale jakmile se rozhlédne, ihned toho nechám, značilo to totiž, že na něco přišel a opět vnímá realitu.
„Z injekcí,“ odpovím mu ihned na jeho otázku, nad tímhle jsem ani nemusela přemýšlet.
„A z doktorů, elektrošoků, nožů…“ dodám po chvilce s úsměvem. „Ale injekce jsou nejhorší.“
Z injekcí jako jediných jsem měla opravdu panickou hrůzu. Taky se stalo, že jsem několikrát napadla doktory, když se s nimi ke mně přiblížili. Párkrát to bylo i vědomě, ale když jsem měla nad sebou kontrolu, nikdy jsem jim neublížila. To jen moje Alter ego se s nimi nemazlilo a mlátilo, škrábalo a kopalo jako o život. Opravdu mě chce jen chránit? Někdy se to vážně hodí, ale většinu času je to spíše na obtíž. Kdybych to tak jen dokázala kontrolovat. Pomaličku se rozejdu po trávě dál do areálu, po pár krocích se ohlédnu přes rameno, abych si potvrdila, že za mnou Erik jde.
„Proč se vůbec ptáš?“ zeptám se a rozhlédnu se okolo.

Pomalu se vydám za ní. Měla strach z věcí, které byly samozřejmé, kdo ví třeba se jednou dopracujeme i do bodu kdy mi bude schopná říci co všechno se jí tady dělo. I když jsem věděl že se nemusím ptát, tak nějak jsem to tušil. Odvodil jsem si to z toho co řekla a hádám že má za sebou dost nepříjemný pobyt tady. Opět se na chvíli zamyslím, proč jsem se vlastně ptal? No bylo to především kvůli tomu abych v případě potřeby věděl jak donutit její Alter Ego ke komunikaci, i když hádám že to příliš příjemné prohazování není.
„Budu upřímný, pokud se chci s tvou léčbou někam dostal…“ začnu a zamyslím se abych to nepodal špatně. Nechtěl jsem používat injekce, ani elektrošoky, ani nic co by jí mohlo bolet, ale potřeboval jsem se s jejím Alter Egem občas mluvit.
„Nechci se uchylovat k takovým metodám, ale potřebuji znát způsoby v jakých se tvoje Alter Ego pravděpodobně projeví a jedním ze způsobů bude hádám strach. Druhý který mi je zatím znám je opravdu silná touha, potřebuji najít tu spojitost mezi vámi dvěma, ten spouštěč a taky bych se té druhé rád zeptal na pár věcí.“ dodám a prohlédnu si její dlouhé zrzavé vlasy. Vypadala neškodně, ale nebezpečná byla jenom pro ty co věděli co dokáže. Když jsem se nad tím zamyslel nebyla to žádná výhra že ze všech psychiatrů dostala zrovna mě. Ano dobré to bylo možná v tom že jsem měl značně odlišné metody od ostatních, ale taky jsem byl outsider jehož názory a léčby byly brány za šílené. Každý mi tvrdil že nemám ani kousek pudu sebezáchovy. Ale je pravda že už jsem se hodně dlouhou dobu ničeho nebál.