Cora + Gabriel + Mirys

Gabriel: Jsi to nejdražší co mám a to jediné co na světě miluji, to si pamatuj," hlesnu povzbudivě a pohladím ji krátce po tváři. Nechtěl jsem aby se omlouvala za nic. Nebyla to její vina, byla to jen snůška nepochopení a unáhlených názorů, ale to se stává. Občas člověk prostě ztratí nervy. Povzdechnu si od horka a potom se opět zadívám na svou dívku, kterou jsem držel v pevném objetí. „Víš, že ti odpustím všechno,“ ohlédl jsem se po okolí a na moment jsem ztuhl, když se mě Cor optala jestli jsem to slyšel. V mžiku mnou projel prudký mráz, slyšel jsem to! Byl to jasný výstřel ze zbraně! Nechal jsem se natolik ovládnout hněvem, že jsem nás zapomněl hlídat. Až teď jsem jasně cítil auru zdejších tvorů, bylo jich pět. „Zatraceně,“ syknu a starostlivě se ohlédnu na Coru. „Měli bychom zmizet, hádám že nepřichází s dobrými úmysly,“ hlesnu a chytnu Coru za ruku a pomalu se rozběhnu lesem. Nenechám je aby ji ublížili.

Doběhla jsme k druhému lovci a skočila hned po něm. Jedno kousnutí do krku a hned lapal po dechu když mu plíce zaplavila jeho vlastní horká krev. Nechala jsem ho, aby se zadusil a čekala schovaná v úkrytu než se prozradí další lovec. Zatím jsem se proměnila v člověka a rychle si snažila vyndat kulku z boku, který mi už dost krvácel. Doposud jsem nezažila takovou bolest. Ano, když mě kulka trefila, tak to bolelo, ale když jsem si ji sama měla vyndat… Tahle bolest byla k nevydržení. Skousla jsme si ret abych nevykřikla, ale ani to se nepodařilo a z úst se mi vydral bolestný křik. Alespoň, že se mi podařilo vyndat kulku z boku, který se mi začal hned zacelovat a léčit. Hlasitě jsem oddechovala a pohlédla do očí umírajícího vedle mě. On takový štěstí neměl. Po pár dalších vteřinách byl mrtvý. Rozhodla jsem se vyndat si i druhou kulku z ramene, kde se mi už začala rána hodně pomalu zacelovat i přesto, že jsem měla kulku pořád v sobě. Pevně jsem zatnula zuby a semkla rty i když jsem byla přesvědčená, že bolestný výkřik ani tentokrát nezadržím. Cítila jsem, jak se mi chvěje ruka kterou jsem si hodlala kulku vyndat, ale musela jsem. Netrvalo to moc dlouho a z mích úst vyšel další bolestný křik. Ani jsme si neuvědomila, že mi začaly téct slzy, ale snažila jsme se je nevnímat. Teď jsme musela jen vyndat tu zatracenou kulku. Tahle byla bohužel dost hluboko, takže to trvalo dvakrát tak déle než se mi ji podařilo konečně dostat ven. Úlevně jsem si oddychla a snažila se popadnout dech. Když jsem na sebe teď pohlédla byla jsem od krve. Od své i od krve těch dvou lovců a bylo mi ze sebe na zvracení. Musela jsme se přemáhat abych nezačala zvracet hned. K tomu ještě ležel kousek ode mě mrtví člověk. V tu chvíli mi ale došlo že tu jsou ještě tři lovci a já jim teď svým křikem naprosto dokonale řekla, kde jsem. V duchu jsem si zanadávala a už se zvedala, abych je zabila než oni zabijí mě. Po prudkém zvednutí se mi ale z momentálního nedostatku krve zamotala hlava a kdybych bokem nenarazila do kmene stromu, určitě bych spadla na zem. Párkrát jsme zamrkala a vše bylo zase v pořádku, ale ten pocit a divný tlak na hrudníku byl dost nepříjemný. Ale to už jsem za sebou ucítila cizí dech a hned na to špičku nože mezi lopatkama. „Hni se a jsi mrtvá!“ Sykl neznámí hlas tak klidně až mi z toho naskočila husí kůže a polil mě studený pot.

„Ano budem neboj sa.“ Pousmejem sa a pozriem sa na neho. Obdivovala som ho že sa nedokázal na mňa hnevať. Iný by sa nahneval a odišiel ale on? Už viem prečo ho milujem. „Ano viem a som ti za to vďačná.“ Pousmejem sa a pozriem sa na neho. „Ale čo Mirys?“ Opýtam sa ho keď povie že by sme mali zmiznúť. Nechcela som ju tu nechať ale Gab ma chytil a bežali sme lesom. „Gab počkaj nemôžeme tam nechať Mirys. Čo ak sa jej niečo stalo?“ Predsa bola to jeho rodina aj keď si to moc priznať nechcel ale nezaslúžila si aby sa jej niečo stalo. Chcela som jej pomôcť a tak som sa zastavila a poobzerala som sa. Snažila som zachytiť jej pach alebo pach tých lovcov alebo čo to bolo.

Běželi jsme lesem a já jsem s neohlížel, nepotřeboval jsem to. Pevně jsem věděl díky své magické bariéře, kde se kdo pohybuje. Nedělal jsem si starosti zrovna o jejich polohách, spíše mě znervozňovalo to, že jsem netušil zda se jedná o prosté lidi nebo nějaké jiné nadpřirozené bytosti. Zhluboka jsem se nadechl a poohlédl se na Coru, která se stejně zastavila a vypadalo to, že je stejně tak rozhodnutá najít Mirys jako já. Prudce trhla rukou a zastavila se. „Cor, nejsem hloupý… nenechal bych ji v tom, mohu být naštvaný jak chci ale taková věc by mi ubrala ns lidskosti a nelišil bych se od nich.“ Hlesnu jistě s potom ji uchopím za ruku. Chtěl jsem aby šla pryč, utíkala do bezpečí ale ani jsem se nepokoušel cokoli navrhovat, stejně by mě neposlechla. „Vím kam jdeme, Mirys je tamhle“ ukážu směrem do lesa a potom se rozbehnu i s Cor dál. „Jenom mě trápí ten ubytek její životní síly, určitě je zraněná… musíme si pohnout, jestli ztratí vědomí, těžko ji najdeme, kromě toho je také fulezitr naše bezpečí.“ S povzdechem přidám na rychlosti a vydám se nejkratší cestou rovnou mezi ně. Něco udělat musím,neco cokoli…

Byla jsme celá ztuhlá strachem, ale zvědavost mi nedala. „P..proč tu jste?“ Vydechla jsem nervozně a dívala se před sebe. Ucítila jsem jak se ke mě ten chlap naklonil a nasál mou vůni. Bylo to dost nepříjemné. chtěla jsem se ošít ale jakmile jsem začala přitlačil na nůž mezi mými lopatkami. Cítila jsem kapku krve která mi pomalu stekla po zádech. Naprázdno jsem polkla a natočila pomaloučku hlavu k němu. Prohlédla jsme si ho i když jen koutkem oka. Byl o dost větší něž já a taky samý sval i když je neměl tolik výrazné. V obličeji měl ostré a tvrdé rysy. Ve stínech lesa vypadal zlověstně a přísně. Na tváři mu hrál vítězoslavný úsměv. „Hleďme. Měnička…“ Jeho úsměv se ještě protáhl. Cítila jsme jak se mi klepou kolena strachy. „J..jak to víte?“ Vydechla jsem další otázku a upřela na něj své modré oči. „Cítím to z tebe.“ Uchechtl se a sjel nožem ke kraji mého trička a pravé ramínko rozřízl. „Je tě skoro škoda…“ Zamumlal při tom. Pevně jsem zavřela oči a donutila své nohy udělat malý krůček od něj dál, ale sotva jsem se pohla už mě jeho jedna silná ruka tiskla hrudí na kmen stromu a zezadu se na mě nalepil on. „Neříkal jsem náhodou abys-!“ Začal mi výhružně šeptat do ouška zatímco mě tiskl na strom, ale zarazil se uprostřed věty. Vůbec jsem nechápala proč, ale byla jsem ráda. Celá jsem se třásla. Vážně mě vyděsil. Už mě i napadlo proměnit se a prostě utéct, jenže na to jsem neměla dost sil. Vyléčení těch dvou ran mě dost oslabilo. Ještě jsem nebyla zvyklá na to, jak se mé tělo samo léčilo. Když jsem se konečně odhodlala otevřít oči zahlédla jsem jen koutkem jednoho oka jak si ten chlap prohlíží mé znaménko na pravé lopatce. Vůbec jsem nevěděla co znamená, ale z jeho pohledu se dalo usoudit, že on nejspíše ano. Nechápavě jsem zamrkala a snažila se od něj co nejvíc odtáhnout, ale byla jsem uvězněná mezi ním a tím stromem. Pak mě napadlo zkusit použít moc živlů a ve stejnou chvíli mě napadlo, že to by nemuselo dopadnout dobře. Ale co mi zbývalo. Nechtěla jsem aby mě zabit. Jenže pak jsem si uvědomila, že je ani ovládat neumím. Nevím co a jak dělat aby mě živly poslechly. Nevěděla jsem o tom vůbec nic. Zoufale jsem v duchu křičela o pomoc. Ale hluboko v podvědomí jsem věděla, že žádná nepřijde.

Snažila som sa zachytiť pach Mirys ale v tom Gab začal rozprávať a ja som sa prestala sústrediť. Povzdychnem si a pozriem sa na neho a pozorne som ho počúvala. „Ja som nepovedala že si hlúpy a ani som si nič také o tebe nemyslela. Jasné rozumiem.“ Poviem a pousmejem sa. Keď ma chytí za ruku tak sa pozriem na neho. Keď povie kde je a ukáže tam. Tak sa tým smerom pozriem a prikývnem. „Rýchlo aby sa jej nič vážne nestalo.“ Poviem ale ani som to nemusela povedať Gab sa so mnou rozbehol tým smerom. A ja som mala pri tom pocit že mi asi utrhne ruku ale nejako som to neriešila teraz. Teraz bol dôležitý Mirysin život a nie moja ruka ktorá aj tak bude na mieste. Pozriem sa na neho šokovane keď povie že ho trápi ten úbytok sily. „To neni dobré. Musíme jej pomôcť. Rýchlo!“ Začínala som sa o Mirys báť. Nechcela som aby sa jej niečo stalo. Mala som trochu problém udržať krok s Gabom ale chcela som pomôcť a tak som sa snažila držať s ním krok.

Přikývl jsem a běžel dál, ale až teď jsem si uvědomil že Coru nutím běžet rychleji než zvládne a proto jsem zpomalil a otočil se na ni. „Promiň, muselo tě to bolet, neuvědomil jsem si to,“ sykl jsem a zatřepal hlavou. Nebyl jsem v klidu, neměl jsem čistou hlavu a už vůbec jsem nedával takový pozor jaký bych dávat měl. Zhluboka se nadechnu, na chvíli úplně zastavím a zavřu oči. Vybavím si jednotlivé body životních energií okolo nás, už jsem věděl kde jsou, věděl to a proto jsem mohl pokračovat. Ale Cora, nebude stíhat a samotnou jí tady nenechám. „Zlato, přeměň se do své vlčí podoby, budeš potom rychlejší a hbitější. Hlesl jsem a potom se rozběhl dál. "Tudy,“ vydechnu a rozběhnu se co nejrychleji dokážu. Běželi jsme chvíli a byli jsme čím dál blíže a blíže, cítil jsem to. Až se kolem nás trochu rozprostřely stromy a já už zdálky zahlédl pár postav. Dva nalevo, dva napravo a jeden dřel Mirys namáčklou na strom. „Mirys!“ vykřiknu aniž bych si to uvědomil a upoutám na sebe veškerou pozornost, ale přesto se nezastavuji. Zběsile vletím mezi ně a prudce strhnu stranou toho muže, který věznil mou sestru. „Parchante,“ zasyčím a odskočím od něj, hned jakmile se začne zvedat na nohy. Jenže dříve než se stačí vzpamatovat, pomocí vzdušné magie si v ruce vytvořím malou vzduchovou kuličku, kterou ho odhodím pěkně daleko. Okamžitě se otočím na ty ostatní, už zvedali své zbraně a chystali se po mě střílet. Respektive po nás. Urychleně jsem se přiřítil k Mirys, vzal ji do náruče a zavřel oči. Buď teď a nebo nikdy, jestli to zvorám, zastřelí nás, uvědomuješ si to Gabrieli? pomyslím si a trochu znervózním Ne, nesmím se nechat ovládat svým strachem. Coro, vím že je drzé tě o to žádat, ale prosím tě schovej se za strom, až odrazím jejich útok nehleď na to co se stane, prostě jdi a prokousni jim krční tepny. doufal jsem že mě slyší, protože jestli ne, riskuji opravdu všechno, ale já jí věřil. Věděl jsem že mě nezklame, věděl jsem že mě musí slyšet. Nashromáždil jsem kolem sebe část vzduchu okolo nás, neměl jsem na to příliš času, takže jsem věděl že všechny kulky tahle vzdušná vlna při jejich ráži a blízkosti nezastaví. Ale byl jsem připravený, připravený dát do toho všechno. Zhluboka jsem se nadechl a vnímal tuhle chvíli, tu chviličku, možná pár desetin sekund. Když jsem zaslechl výstřel ze zbraní, okamžitě jsem všechen vzduch okolo nás obrátil proti nim. Tři výstřely se vrátily zpátky k těm, kteří od nás byli dostatečně daleko, dostali zásah a padli k zemi mrtvý. Ti dva kousek od nás, dostali zásah vzdušnou vlnou, proto je to naštěstí odzbrojilo a smetlo dál od nás. Teď už jsou na Cor. Ale ty zbývající dvě kulky… prošli skrz. Sám jsem se natočil tak, abych zásahy dostal já a ne Mirys. Ne, nehrál jsem si na hrdinu, věděl jsem že nemám šanci odrazit všechno, ale v tom to spočívalo. Jeden zásah do kolene a druhý do klíční kosti. Zaúpěl jsem bolestí a podlomila se mi noha bolestí a nárazem, přeci jen mé tělo bylo stále lidské. Jenže v ten samý moment co jsem zásahy dostal, jsem také pevně stisk víčka k sobě a zamumlal. „Convertero temporis momentum afferre,“ šeptl jsem a na zem dopadl zcela v pořádku jakoby jsem zásah nikdy nedostal. Dopadl jsem tak aby se Mirys nezranila.

Ani jsem nestihla nijak zareagovat když se k nám přiřítil Gabriel a strhl toho muže, co mě držel na zem. „Gabriely?“ Zeptala jsem se překvapeně když jsem ho viděla a nechápavě zamrkala. „Co tu děláte?! měli jste být dávno pryč.“ Vydechla jsem když odrazil toho muže pryč od nás a pak mě popadl do náruče. Strašně jsem se bála, že mu ublíží. Natiskla jsem se na něj a objala ho kolem krku. Pak jsem zaslechla výstřel a následně jsem ucítila jak zavál hodně silný vítr od nás a odvrátil tak pár kulek. Ale já viděla jak jedna z nich Gaba zasáhla. Vykřikla jsem a zděšeně na něj dívala. Proč to nenechal aby to zasáhlo mě? Vždyť já bych se uzdravila! Křičela jsem sama na sebe v duchu. Pak Gabriel spadl k zemi a já s ním. Ale pak něco zamumlal a dopadl jako bez postřelení. Zavřela jsme oči před dopadem a pak se na něj podívala. Zrychle jsem dýchala a hrozně se třásla. „Gabriely! Jsi v pořádku?“ Vyjekla jsem hned a slezla z něj abych neležela na něm. Naprázdno jsem polkla ve strachu o bratra a prohlédla si ho, ale nenašla jsme mu na těle ani jeden šrám…a žádnou krev. Překvapeně jsem zamrkala, než mi došlo, že ještě dva nejsou mrtví. Vzhlédla jsem k nim a pak už jen sledovala Coru ve vlčí podobě, jak je zabíjí. Zase jsem pocítila ten divný tlak na hrudi a ztěžka jsem oddychovala. „Proč jste neutekli? Mohli váš teď zabít…“ Vydechla jsem a měla slzy na krajíčku. Věděla jsem, že kdyby utekli tak bych nejspíš zemřela, ale to přeci… Konečně bylo po všem a já s úlevou vydechla. Ale stejně jsem se nedokázala přestat třást.

Keď spomalil a ospravedlnil sa mi tak sa len pousmejem. „To nič nebolo to také hrozné.“ Poviem a sama som si to uvedomovala že ako človek nie som moc rýchla. Mala by som asi trénovať aby som bola rýchla ako Gab. Keď mi povedal aby som sa premenila na vlka tak neváham ani sekundu a hneď sa premením na vlka a bežím za ním. Tento krát som bola dosť rýchla a nerobilo mi to žiadne problémy. Dobehli sme na miesto a hneď sme videli čo sa deje. Zavrčím na nich ale Gab s nimi poradil. Pousmejem sa. Bola som rada že si vie poradiť a ja sa o neho nemusím báť. Sledovala som ako používa svoju mágiu. A ešte som ho nevidela takého naštvaného ako bol teraz. Zrazu som zachytila Gabovie myšlienky. Hovoril aby som sa schovala za strom a že keď odvráti ich útok tak im mám prehryznúť tepny. Len som prikývla že rozumiem a poslúchla som ho. Bežala som sa schovať za strom. Spoza stromu som ale sledovala situáciu ktorá bola dosť vážna a ja som sa začínala báť o Gaba. Videla som že niektorý dostali zásah a boli mŕtvy. Dvaja odleteli preč a keď dopadli na zem tak som sa k ním hneď rozbehla. Dobehla som k ním a začala som ich trhať na kusy. Keď som ich zabila tak som sa pozrela na Gaba ktorý bol zranený. Gabriel!! Zavyjem a bežím k nemu. Nesmie zomrieť. Lenže než som dobehla k nemu tak bol v poriadku. Hneď ho oliznem a zakňučím. Potom sa pozriem na Mirys či je v poriadku. Vyzerala že je v poriadku. Tak ju oliznem a pousmejem sa. Keď že som sa s ňou nemohla dorozumievať pomocou myšlienok tak som to teraz nechala na Gaba.

Byl jsem rád že je Miry v pořádku. Urychleně jsem se ohlédl po Cor, abych se ujistil že je taky v pořádku a když jsem zjistil že je to skutečnost, ulevilo se mi. Byla stále ve své vlčí podobě, ale neviděl jsem na ní žádná zranění. Mirys ze mě slezla a okamžitě si mě začala vyděšeně prohlížet, neměl jsem jí to za zlé, muselo je to vyděsit. „Proč jste neutekli? Mohli váš teď zabít…“ zaslechl jsem a potom se upřeně podíval na ni a zamračil se. „To jsme tě tu měli nechat napospas těmhle lovcům? Zbláznila jsi se? Můžu mít človka rád jak chci, můžu ho nenávidět jak chci, mohu se s nim pohádat jak moc chci, ale nikdy bych ho nenechal jenom tak napospas osudu který si nezaslouží…“ hlesnu a nakonec se postavím, opráším a podívám se na Coru. Vděčně pokývnu hlavou a nakonec se postavím, rozejdu k ní a těsně před ní si kleknu a obejmu ji. Zabořím prsty do její hebké srsti a spokojeně si vydechnu na její kůži. „Ani nevíš jak jsem rád, že jsi v pořádku, tak rád,“ zamumlám s hlavou v její srsti a nakonec zvednu hlavu a kouknu se do jejich vlčích očí. Tenhle pohled mě nikdy neomrzí, ty oči jsou stejně tak nádherné v lidské jako ve vlčí, pousměji se a zůstanu hledět na svou vlčí slečnu. Až po chvilce se otočím na Mirys. „A co tvoje rány? Měli bychom ti je ošetřit a neotálet tady,“ řeknu naléhavě a nakonec se postavím a rozejdu k Mirys.

Hleděla jsem na Gabriela a pak i na Coru, když se k nám přidala. Pousmála jsme se když olízla Gaba ale pak i mě. Vděčně jsem na ni pohlédla a usmála se. Pak jsem sledovala oba dva. Bylo vidět jak moc se milují. Jak by jeden pro druhého zemřeli. Náhle mě napadlo, jestli by tohle pro mě udělal i Jessy, ale pak jsem si uvědomila, že určitě ano. Už několikrát to udělal – tedy vlastně už hodně krát. Najednou mě z myšlenek vytrhl Gabův hlas: „A co tvoje rány? Měli bychom ti je ošetřit a neotálet tady,“ Zadívala jsem se do jeho očí, jak se přibližoval. „Ale já…“ Zarazila jsem se a prohlédla si bok a pak rameno. „…Žádné nemám.“ Vydechla jsem a dívala se zase na Gaba. Po mých ranách zůstaly jen malé jizvy. Byla jsem od krve, to ano, ale nejen od té své. „J-Já nevím jak je to možné.“ Zamumlala jsem hned a začala se zvedat. Byla jsem stále taková bolavá a unavená, ale na roztřesených nohou jsem se ještě držela. Zatím. Objala jsme se rukama a pak si rychle zavázala roztržené ramínko trička. „Mě nic není, jen jsem v šoku.“ Špitla jsem následně a zabodla pohled do země.

Keď vidím že sú obaja v poriadku vydýchnem si a pousmejem sa. Potom si sadnem a sledujem tých dvoch. Mirys zliezla z Gaba. Všimla som si ako sa Gab zamračil a ani som sa mu nečudovala. Veď my sme prišli zachrániť Mirys a miesto vďaky máme toto? Povzdychnem si a pokrútim hlavou. To by bola radšej ak by zomrela alebo čo? Gab sa dal do rečí a ja som počúvala. Úplne som s ním súhlasila. Nikto si nezaslúži zomrieť. Potom sa pozriem na Gaba ktorý sa postavil a ide ku mne. Znova som si ho celého poobzerala aby som sa ubezpečila že nemá žiadne zranenie. Našťastie vyzeral v poriadku. Čo ma tešilo. Kľakne si ku mne a objíme ma. Zakňučím a pritisknem sa k nemu. Potom keď sa zodvihne pozriem sa na neho a usmejem sa. Toto mi už nerob! Vieš ako si ma vystrašil?! Pošlem mu trochu nahnevane ale potom ho oliznem. Potom sa Gab pozrie na Mirys a opýta sa jej na rany a ide k nej. Ja sa medzi tým premením na človeka a pozriem sa na Mirys. Všimla som si že žiadne rany nemá. To je ako možné? Ja sa porežem a týždeň sa mi to hojí ale ona? Zamračím sa lebo som jej závidela že nemá nič na sebe. Teda ak nerátam krv a roztrhnuté ramienko na tričku.

Byl jsem rád že jsou všichni v pořádku a moje svaly už se z chvilkového šoku konečně vzpamatovaly a tak jsem chytil tu jistotu. Nakonec mi ohlásí že žádné rány nemá a tehdy mi to dojde. Nejspíše to bude jejíma schopnostmi, to je to jediné co by to vysvětlovalo. Zhluboka se nadechnu a ohlédnu se po Cor, která se mezitím proměnila na člověka. Okamžitě se k ní rozejdu a stisknu ji pevně a láskyplně v objetí.
„Omlouvám se, ale nedalo se to v tu chvíli jinak,“ hlesnu omluvně na její stížnost, kterou mi vyslala do myšlenek a nakonec ji dám jednu velkou pusu na rty a přitáhnu si ji k sobě, než ji zase pustím a za ruku přistoupím spolu s Corčou až k Mirys.
„Mám návrh,vezmeme tě k nám, u nás si můžeš odpočinout a dát se do kupy,“ hlesl jsem a věděl jsem že to Cor vadit nebude, tedy doufal jsem. Sledoval jsem jak se sotva drží na nohách. Vypadala unaveně a vyčerpaně, proto jsem se ji rozhodl podepřít, ae stále jsem Corčinu ruku nepouštěl. Držel jsem ji jako by mi ze strachu měla zmizet, rozplynout se a já už bych ji niky neuviděl. Nevím proč mě ten strach popadl, novém proč mě to vzalo, ale i tak jsem ji svíral zlehka za ruku a bál se ji pustit. Mezitím jsem s podepíráním Mirys pomalu vyrazil z lesa k nám domů.