Cora + Gabriel + Mirys

Brzy po tom nepříjemném pocitu jsem zaslechla někoho v lese. Byli dva a byla z nich cítit magie. Rychle jsme se proměnila v černou vlčici a schovala se do křoví. Nechala jsme vítr, aby přivál jejich vůni ke mě, alespoň jsem se tak dozvěděla kde jsou. Ucítila jsem povědomí pach, ale nemohla jsem si vzpomenout odkud jej znám. Přimhouřila jsem oči a koukala zvědavě skrz křoví, kdo sem jde.

Keď začne vyprávať tak sa pozriem na neho a počúvam ho. „Vážne? A nebojíš sa toho? A čo môže stať?“ Opýtam sa lebo som dostala trochu strach s toho čo sa môže stať. Ak mu to má nejako ublížiť tak to potom nech to ani nerobí. Neprežila by som ak by sa mu niečo stalo a ja by som o neho prišla. „Ja sa ti smiať nebudem. Hlavne buď opatrný nechcem aby sa ti niečo stalo.“ Pousmejem sa a dám mu pusu na líce. Konečne prídeme na miesto ktoré som veľmi dobre poznala a vedela som že je tu aj jazero.

Gabriel: „Není to nic života nebezpečného, to se neboj,“ hlesl jsem poněkud pobaveně a potom jsem se zhluboka nadechl. „Chtěl jsem zkusit přeměnu ve zvíře, když už jsme teda v lese, sice vydrží možná tak pár hodin, ale zkusit bych to mohl, samozřejmě asi těžko budu mít nějaké vlkodlačí schopnosti a sílu jako máš ty, ale úrovni normálního vlka bych se snad vyrovnat měl,“ zasměji se a nakonec se společně s Cor zastavíme. Dala mi pusu na líčko a já se musel usmát jako malý. „Budu, to se neboj, jen jsem si představil že poloviční přeměna by vypadala opravdu příšerně,“ dodám a zasměji se tomu, bůh ví jak by to dopadalo, co kdybych měl jednu nohu zvířecí a k tomu ocas, no nejeden by se mi smál, pomyslel jsem si a ušklíbl se nad tím. Náhle jsem se však zarazil, měl jsem zvláštní pocit, cítil jsem na sobě ještě něčí pohled a vůbec se mi to nelíbilo. Jeden z mých skrytých amuletů reagoval na cizí přítomnost a já jsem udělal ještě jeden krok ke Coře a pevněji jsem ji chytil. „Někdo tu je,“ špitl jsem a začal se ostražitě rozhlížet okolo, já býval vždy přehnaně opatrný, měl jsem důvod, velký důvod, který jsem tak nenáviděl.

Sledovala jsem je ale skrz křoví to nebylo bůh ví jak super pohled. Zavrčela jsem a vyskočila ze strachu z křoví a skočím na ně. Stále u toho vrčím a prohlížím si je. Nelíbilo se mi že jsou dva, ale pak jsme se zarazila a překvapeně koukala na dívku. Hned jsem se stáhla. Ta dívka…Odkud ji znám? Já ji znám! Přemýšlela jsem a koukala na ni svýma čistě tyrkysovýma očima. Přimhouřila jsem je a snažila se vzpomenout si. Začala jsme kolem nich tedy kroužit, dokud jsem si nevzpomněla. Zarazila jsem se a upřela oči zase do těch jejich.

Keď ma ubezpečí že to neni životu nebezpečné tak sa pousmejem a vydýchnem si. „Tak to som rada že ti nič nehrozí.“ Pousmejem sa a potom som ho počúvala čo hovorí. „Premena na zviera? Tak to je zaujímavé. To nevadí že to nebudeš mať či?“ Opýtam sa a poobzerám si ho a v hlave si snažím vybaviť ako by vyzeral ako zviera a celkom sa mi tá predstava páčila. „Pre mňa by si bol stále krásny a dokonalý nech by si vyzeral ako koľvek.“ Usmejem sa a keď zrazu zastavil a pevne ma chytil tak sa mi to nepáčilo ale keď povie že tu niekto je tak sa začnem obzerať okolo seba a snažím sa zachytiť nejaký pach ale vietor fúkal od nás tak som nič necítila. V tom ale s kríkov vyskočil nejaký vlk a vrčal na nás už som sa chystala že sa premením ale v tom prestala a začala okolo nás chodiť. „Neboj sa my ti nechceme ublížiť.“ Poviem potichu aby som ho nevyplašila.

Gabriel: Věděl jsem to, když z křoví vyskočila vlčice, málem bych použil jeden ze svých obranných amuletů, ale rázem vrčet přestala a akorát okolo nás kroužila jako kdyby jsem byly nějaké kořisti, nelíbilo se mi to, zatímco Cor ubezpečila vlčici, že jí ublížit nechceme, já si tím tak jistý nebyl. Já nebyl důvěřivý, měl jsem důvody být ostražitý a nevěřit nikomu, já jí nevěřil, vždyť kdyby mohla, před chvílí by se do nás s verbou bez problému zakousla! Nelíbilo se mi s jakým upřeným pohledem se dívá na Coru, byl jsem připravený kdykoli zaútočit v mžiku a sekundě, kdyby se jenom pokusila jí ublížit. Připomnělo mi to mnoho událostí z minulosti, nelíbilo se mi jak Cora jedná, ale nechal jsem ji, byla dospělá a já jí přece nebudu kázat o zodpovědnosti, sama to věděla, jen tomu všemu měla asi jiný přístup než já, protože já vím, jaké to je zemřít rukou někoho, od koho bych to nikdy nečekal. Přísahal jsem si, že ochráním to co v životě nejvíce miluji a teď to byla Cora, nenechám nějakou vlčici aby ji ublížila. Nervózně jsem se kousl do rtu, nelíbilo se mi to.

Natáhla jsem opatrně hlavu ke Coře a očichala si ji. Stále jsem ale sledovala její oči. „Já tě znám…“ Vydechla jsem a koukala na ni. Nechtělo se mi přeměňovat, když jsem nevěděla co bych od nich mohla čekat. Ale nakonec jsme se proměnila do lidské podoby a prohlédla si Coru od hlavy až k patě…

Videla som na Gabovi že je v strehu ale ja som vedela že nám neublíži. Keď ma očuchala tak sa pousmejem a pohladím ju. Potom keď sa premení na človeka neverím vlastným očiam. „Myris? Ty žiješ?“ Usmejem sa a potom sa pozriem na Gaba. „Môžeš byť kľudný to je kamarátka Myris.“ Poviem a potom sa pozriem na Myris. „To je on o ktorom som ti hovorila že by ti mohol pomôcť.“ Teda dúfala som že jej pomôže. Znova sa pozriem na Gaba a pousmejem sa. Hádam by nebol taký že by nepomohol.

Gabriel: Když se vlčice přiblíží ke Coře, lehce se zamračím, ale když se nakonec odtáhne a promění se do lidské podoby, jenom si ji prohlédnu , když mě však Cor uklidní že není nepřítelem, tak si pomalu oddechnu, ale stále nepolevuji na ostražitosti. * Nikdy nevěř ani vlastní rodině * pomyslím si, okamžitě mě zasáhne vzpomínka a já nad ní jenom zavrtím hlavou a potom si povzdechnu a udělám jeden krok blíže k ním. Stoupnu si vedle Cor a nakonec si prohlédnu tu dívku před námi. Byla to brunetka s dlouhými vlasy a měla modravé oči lákavé jako oceán, chvíli jsem si jí prohlížel. „Omlouvám se, jsem jenom opatrný,“ dodám ale dívka se spíše zajímá o Coru, což mě tak nějak pořád drželo v napětí toho, jestli jí nakonec přeci jen neublíží. Když však Cora promluví o mne, že bych ji mohl pomoci, jenom mlčím a stojím dál vedle nich, spíše se nezapojuji do konverzace, dokud nejsem osloven a jen poslouchám co si ty dvě říkají.

„Coro…no jo..žiju.“ Usmála jsem se a prohlédla si toho kluka. „To je vážně on?“ Zeptala jsme se Cory trochu užasle. Málem jsem vážně uvěřila, že nikoho nikdy nenajdu. „Ty…Ty jsi Lu-han?“ Zeptala jsem se a začala si ho se zaujetím prohlížet. Měl v obličeji některé rysy celkem výrazné. Ale mě na něm překvapili spíše ty dlouhé vlasy. Ale co, slušelo mu to. Kousla jsme se do rtu, ale rychle si je radši olízla a rozhlédla se. Bála jsme se, aby to nezjistil Jessy, ale ten tu určitě nebyl. Zase jsme si prohlédla toho kluka a mnula si ruce nervozně.

„To som rada.“ Pousmejem sa a keď sa opýta či je to on tak prikývnem. „Ano to je on.“ Poviem a pozriem sa na neho a potom na Mirys. Trochu sa mi nepáčilo ako si ho obzerá. Hej on je môj a ja nikomu nedám. Zamračila som sa a sledovala som každý jeden jej pohyb a gesto. Teda nečakala som že budem až tak moc žiarliť. Preto som pevne stiskla Gabovi ruku a sledovala som Mirys.

Gabriel: Byl jsem trochu zamyšlený, když jsem se na ní zadíval, když se mě zeptala jestli jsem Lu-han, tak trochu koktavě, lehce jsem přikývl a natáhl k ní ruku. „Ano, Gabriel Lu-han,“ hlesl jsem a čekal jestli mi ruku podá nebo ne, bylo to zvláštní. ještě jednou jsem si ji řádně prohlédl, dívka se na mě dívala jako na zjevení, snad jako kdybych měl listí na hlavě, kousla se do rtu, vypadala opravdu nervózně, až jsem se podivil. Když se rozhlédla, donutilo mě se ohlédnout taky, ale nikoho jsem v okolí necítil, mé amulety byly také na pozoru jako já, ale nikdo nikde, jenom mi. Náhle jsem však ucítil jak mou ruku pevněji stiskla Cor a proto jsem se ohlédl na svou milou, tak trochu překvapeně, ale musel jsem se usmát a palcem jsem ji po ruce pohladil, abych ji dal najevo, že mám oči jenom pro ni a že se nemusí bát, bylo to roztomilé, snad nežárlila.

„M-Mirys…jen Mirys..“ Zašeptala jsme radši a zhluboka se nadechla. „Já…chtěla bych..se zeptat na pár věcí teda…jestli…jestli by ti to nevadilo…“ Vysoukala jsem ze sebe po té, co jsem mu lehce a krátce potřásla s rukou. „Jde o tvého otce.“ Upřesnila jsem radši hned a prohlížela si je teď oba nenápadně. Z té mé nervozity jsem ovlivňovala přírodu kolem nás a ani o tom nevěděla. Zavál mírný chladný vítr a listí v korunách stromů zaševelilo. Naprázdno jsme polkla a zahleděla se do jeho očí, načež z jezera vystouplo několik vodních koulí, které kolem nás začali poletovat a rozdělovat se na menší a menší kuličky.

Ucítila som ako ma pohladil po ruke a tak som sa na neho pozrela a pousmiala som sa. Potom Mirys začala hovoriť a keď povedala že ide o jeho otca tak ostanem prekvapená. Čo sa to tu deje? O čom to hovorí? Prečo? Čo mi preboha tají? Začala som sa báť čo teraz príde čo ak v minulosti mali niečo spolu? Potom vzdyhcnem a skloním hlavu a len som ich ďalej počúvala aby som zistila o čo vlastne ide.

Gabriel: Sledoval jsem ji, poslouchal jsme všechno co mi chtěla říct. Stále jsem k ní měl nataženou ruku a prohlížel si ji a tou druhou hladil Coru, ale když mou ruku chytila, náhle jsem ucítil jakýsi prudký přísun energie do mého těla a probleskla mi hlavou jakási událost, které jsem ani nerozuměl, byla v ní ona, James a nějaká žena, držely se za ruce a vedly vedle sebe malou holčičku. Okamžitě jsem leknutím odskočil a pustil jak Coru, tak i ji. „Huh?“ vyhrkl jsem ze sebe a potom si prohlédl dívku, když řekla že se to týká mého otce, zamračil jsem se. „Co s Jamesem?“ řekl jsem už trochu rázněji a chladněji, když jsem však viděl, že okolo nás se zvedlo tisíce drobných kapek, které se rozdělovaly v menší a menší kuličky, zvedl jsem ruku a mávl jsem s ní ve vzduchu hned několikrát a nechal jsem je všechny aby se vypařily. „Živly jsou nekontrolovatelné, nebezpečné asi jako plující emoce, měla by jsi se je naučit ovládat, mít klidnou mysl, nenechat ovlivnit své myšlenky mocnými kouzly jinak tě to pohltí, zničí, roztrhá,“ upozornil jsem ji, aby se trochu uklidnila. Dívala se mi do očí a já se díval do těch jejích, ale hned na to jsem se ohlédl na Coru a lehce se pousmál. Zatímco ona měla sklopenou hlavu a tak jsem k ní přistoupil a lehce jsem ji pohladil od ramena až po zápěstí.

Nechápavě jsem sledovala, jak ode mě Gabriel odskočil. Radši jsem rychle stáhla svou ruku k sobě a omluvně se na něj zadívala. „Tvůj otec…se..on se jmenoval James?“ Zeptala jsme se překvapeně, ale hned si řekla, že to musí být jen náhoda. Zhluboka jsme se nadechla a snažila se odprostit od všech pochybných a nervozních myšlenek. „Jistě…já vím jen..je to pro mě nové, ještě se učím.“ Zamumlala jsem omluvně a sklopila na chvíli hlavu. Pak jsem si ale vzpomněla proč s ním vůbec mluvím. „Já no…Myslím že to je i můj otec. Ráda bych se to nějak dozvěděla… Otce jsem nikdy nepoznala, vlastně nikoho jiného než matku a příbuzné z její strany.“ Dodala jsem a vzhlédla zase ke Gabrielovým očím.

Keď ma držal za ruku a hladil ma tak som sa cítila príjemne ale v tom ma zrazu pustil a odskočil. Vzdychnem si a pozriem sa na neho smutne. Čo to má sakra znamenať a kdo je tá Mirys zač? Pomáli som začala ľutovať že som jej slúbila že ju s Gabom zoznamím. Potom ale Gab začal rozprávať o živloch ale to som nejako nevnímala až vtedy som vnímala keď ma pohladil od ramena až k zápästiu. Nakoniec som sa pozrela na oboch. „Asi vás nechám samých.“ Poviem potichu a pomáli začnem cúvať do zadu. Prečo mi zrazu prišlo že oni dvaja majú toho toľko spoločného a ja s ním nie?

Gabriel: Zhluboka jsem se nadechl, sledoval jsem Coru vedle mě, copak se stalo, chtěl jsem se zeptat, ale neudělal jsem to, vyčkával jsem a mlčel, obrátil jsem se k té druhé dívce a když se mě zeptala, jestli se můj otec jmenoval James, jen jsem přikývl, nebyla potřeba pořád mluvit. Nakonec řekla že ví, že je to pro ni nové, stále jsem nic neříkal, i tak by si na to měla dávat pozor. „Právě proto,“ podotkl jsem a když řekla, že si myslí že je to i její otec, jen jsem na ni překvapeně hleděl neschopný cokoli říci. " Lilianes Stellae de Caelo?" zeptám se, viděl jsem jak se v té chvilkové vidině občanský průkaz který držel James v rukou, držel se s tou dívkou a tou holkou, byl jsem z toho trochu mimo. „Když jsem se tě dotkl, měl jsme vidění, byl v něm můj otec a držel za ruku malou holku s modrýma očima, byla jsi to ty, oči měla tvé, ale kromě toho držel za ruku ženu kterou neznám, bylo to na náměstí, nedaleko od pošty…“ hlesl jsem a prudce vydechl. Poté jsem však zaslechl Coru, která začala couvat a řekla že nás tu nechá samotné. Pomalu jsem k ni natáhl ruku, za kterou jsem ji chytil a přitáhl si ji k sobě. „Prosím, neodcházej, potřebuji tě tady…“ zhluboka jsem se nadechl a použil jeden ze svých amuletů, abych skryl své myšlenky před tou dívkou naproti, Mirys. * Neznám tu ženu, nemám nejmenší tušení kdo je a co se mi tu snaží říci, tak prosím… neodcházej, potřebuji tě, * pomyslel jsem si a věděl jsem že mě Cora uslyší, protože mé myšlenky byly mířené na ni. Pevně jsem ji chytil ale něžně abych ji neublížil. Nechtěl jsem aby odešla.

„To je má matka..!“ Vyhrkla jsem překvapeně když řekl jméno mé matky. Vytřeštila jsme na něj oči a poslouchala ho. Cítila jsme jak se mi do očí hrnou slzy. „Tedy byla.“ Zašeptala jsem a cítila jak mi po tváři stekla jediná slza, která se vznesla do vzduchu. Následně se ale spustila k zemi a zmizela v trávě pod mými nohami. „Coro nemusíš odcházet… Já…jen se snažím zjistit něco o své rodině, o sobě. Gabriela vidím poprvé, přísahám.“ Myslela jsem si že to vypadá tak, jako bych ho hledala jen kvůli tomu, že jsme spolu třeba kdysi byli nebo tak něco. Nechtěla jsem, aby se kvůli mě nějak rozhádali, hlavně když předtím když jsem je viděla, vypadali celkem šťastně.

Cúvala som pomáli ďalej ale v tom ma chytil a pritiahol si ma bližšie k sebe. Potom keď povie aby som neodchádzala že ma potrebuje tak len prikývnem. Keď mi poslal myšlienku že ju nepozná a že nemá tušenie čo sa mu snaží povedať a že nemám odchádzať že ma potrebuje tak si vzdychnem. „Dobre.“ Poviem potichu a pritisknem sa k nemu aj keď som mala obavy s toho že by … Pokrútim hlavou a zahodím tu myšlienku a potom sa pozriem na Mirys a trochu zamračím na ňu. A keď to povie tak len prikyvnem ale neodpoviem jej.

Gabriel: Zhluboka jsem se nadechl a svíral jsem v rukou Coru. „Věříš mi, že mám oči jenom pro tebe?“ otočil jsem se k ní a zadíval se do těch jejích nádherných, očí které mě tolik znervózňovaly. Dívce jsem tam neodpovídal, bylo pro mě důležité to vlkodlačí blonďaté stvoření přede mnou, nechtěl jsem ji ztratit jenom kvůli nedorozumění. Nakonec jsem si povzdechl a opět se otočil k té dívce, Mirys. „Je mi líto tvé matky, ale ano, jak jsem řekl… sám nevím, neznám tě, ale jsi mi povědomá, máš oči po Jamesovi,“ hlesl jsem a povzdechl jsem si. Sklopil jsem pohled do země a na chvíli se zamyslel. BYlo pro mě těžké mluvit o rodině, zvlášť když mé vztahy s nimi byly teď tak složité.

Naprázdno jsem polkla. „Nechtěla jsem vám…nějak…něco­..něco provést.“ Vysoukala jsme ze sebe nakonec. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. „Asi bych si prostě měla zvyknout, že tu budu vždycky sama.“ Špitla jsem smutně, i když jsme věděla, že s tím se nikdy nesmířím. „Myslíš…Myslíš, že bych tě mohla poprosit o nějakou radu, jak se seznámit s otcem? Jak ho najít nebo…něco…“ Vydechla jsme skoro zoufale, ale snažila se své emoce ukrýt hluboko do svého nitra i před sebou samou. S nadějí jsem vzhlédla ke Gabrielovi a doufala, že mi nějak napoví. Zároveň jsme se snažila zapamatovat si jak vypadá. Vždyť to byl můj nevlastní bratr. Ale chápala jsem, že jím asi být nechce.

Jednou rukou som ho chytila okolo pása a pozrela som sa na neho. „Ano verím ti.“ Prikývnem a trochu sa pousmejem a ostala som sa na neho dívať. Ale ako som ich tak počúvala tak to vyzeralo ako keby boli rodina. Čože? Mirys a Gab sú rodina? Ostanem prekvapená a teraz si uvedomím že o Gabrielovi neviem nič. No nevadí keď budeme sami tak sa ho na to opýtam. Keď ale vidím že je Mirys smutná vzdyhcnem si. „Mirys nič si nespravila ja len …“ Odmlčím sa a nedokončím to. „Nikdy nebudeš sama. Sme tu my predsa.“ Pousmejem sa a sledovala som ju. Teraz som sa cítila hrozne.

Gabriel: Hleděla na mě s jakousi nadějí, po tom co řekla, jestli bych ji mohl nějak pomoci s kontaktem ohledně otce.Přivřel jsem k sobě pevně oči a pustil Cor, stiskl jsem ruce v pěst a potom jsem potichu vydechl. „Kdyby tě viděli, neváhaly by tě zabít, jsou z nich stvůry,“ hlesl jsem najednou a potom jsem se odmlčel a zadíval jsem se do země. Pohlédl jsem na listí pod nohama a tak trochu jsem kousl do rtu. „Je to má vina, nedokázal jsem je přivést k rozumu,“ pokračoval jsem a nakonec jsem zvedl pohled k Mirys a podíval se jí do očí. „Je mi to líto, ale jejich upíří část je silnější jako ta lidská,“ hlesl jsem ale nebrečel jsem. nechtěl jsem, slíbil jsem si že nebudu, jediný kdo mě po dlouhé době donutil brečet byla Cora, protože ona byla mou jedinou rodinou. Otočil jsem se na Coru. „…A už nejsou má rodina, jsou to stvůry, už nemají vlastní mysl, alespoň většina z nich a ten který ji má, je navádí k hříchům tak odporným, že už lidmi nikdy nebudou.“ hlesl jsem a potom jsem na chvíli zavřel oči a snažil se být klidný a nenechat se těmi emocemi příliš unést. Nebyl jsem bezcitný, jen jsem nechtěl být tak sobecký abych se zabíral tím, jak je to pro mě těžké.

Zalapala jsem po dechu a zoufale se na něj dívala. „Ne to…to není pravda. Nemůže být…“ Vydechla jsem zoufale a cítila jak se mi podlamují kolena. * Šla jsme sem jen kvůli tomu, abych je přece našla. Abych věděla, čí krev mi koluje v žilách. Abych věděla kdo jsem… Také kvůli naději, tak proč mi ji teď on bere?* Hlavou se mi honilo tolik zmatených myšlenek, že jsem skoro nechápala ani jednu z nich. Jen jsme upřeně a zoufale hleděla na Gabriela a cítila, že se mi do očí hrnou slzy. Ale proč vlastně? Ani jsem je neznala a brečím? Cítila jsem, jak jsem klesla na kolena a zatajila dech. Všechno kolem mě přestalo existovat. Takže jsem přišla o matku a s otcem se nikdy neuvidím? Nemám…vážně nemám nikoho? Problesklo ni hlavou když už mi cuchal vlasy divoký vítr, který byl ovládám jen díky mým emocím. Bylo to jako bych živlům dala skrze mě volnost, ale sama jsem to nevnímala. Okolo nohou se mi obtáčeli stébla trávy a pevně je svazovali k zemi. Voda z nedalekého jezera se plazila po zemi až ke mě a začala mě celou pohlcovat a zamrzat, jako ledové vězení mě nenechala nic udělat, jen pociťovat, jak ze mě odchází zbytečky naděje.