Kyu + prej nějaká Louisa :D Aneb výprava do tajuplného lesa!

Na chvíli jsem se trochu sklíčeně zadíval na papírek v mých rukou, byl skrz na skrz rozmočený. Kromě toho, když jsem se jej pokusil víceméně rozdělat abych zjistil jak moc se inkoust na něm rozpil, přetrhl se. Chtěl jsem znovu zanadávat a už, už jsem se nadechoval že zase vypustím z pusy pár sprostých slov, kdežto mě najednou oslovil cizí hlas, tedy myslím že byl ten pozdrav mířen ke mě. Zvědavě jsem se otočil a zahlédl dívku, která si pochutnávala na poháru ledové zmrzliny. Vypadalo to že nouzi o dobrou náladu rozhodně nemá, zatímco já jí tak trochu postrádal. „Také zdravím,“ odvětím a opět přemístím svůj pohled na papír v rukou a povzdechnu si. To se ti zase něco povedlo, jsi vážně idiot idiotskej, zanadávám si a lehce nad sebou pokroutím hlavou. Papír nakonec zmuchlám a vyždímaný jej strčím do kapsy. Chvíli se zamyslím co teď, ale nakonec si sednu na kamený okraj fontány a zadívám se na dívku, která seděla na lavičce před ní, tedy teď někde níž poblíž mého levého boku. Zvědavě k ní natočím hlavu a prohlédnu si ji. Čím déle jsem si ji prohlížel, tím více mi byla povědomá, tím jsem si byl opravdu jistý. „Dneska je celkem fajn, chci říct že je hezké počasí viďte?“ zkusím nějaký pokus o konverzaci, přeci jenom zůstat u pozdravu. I když na druhou stranu proč ne, ale i tak nikam jsem nespěchal a jen tak se s někým hodit do řeči, to byl občas i dobrý způsob jak zahodit některé myšlenky a trochu se odreagovat. Dívka byla velice slušně oblečená, tak pohodlně a svým způsobem elegantně. Musel jsem uznat že na oblečení má rozhodně vkus a věděla co jí padne a ladí k postavě. Lehce jsem se pousmál, spíše z přátelského gesta, než z nějakého pohnutku.

Koho by napadlo, že narazím na někoho, kdo mi bude šíleně podobný. Tedy, ne podobný mně, ale někomu, koho znám celkem dost dobře. Navíc, já nevím. Držela jsem v ruce kelímek se zmrzlinou, jedla spokojeně chladivou dobrotu a měla dobrou náladu, i když jsem měla několik šrámů na rukou a jeden krásný škrábanec na tváři. Já toho upíra zabiju… počkat, on už vlastně mrtvý je! Jo, zabila jsi ho hezky pěkně, ale aby ses díky němu uzdravila, to ne. Zasmála jsem se v duchu. Prohlížela jsem si ho tak lehce, když se na mě otočil a prohlédl si mě. Měl takový zvědavý výraz v očích. Také mě pozdravil a já už zařazovala jeho hlas do své kartotéky v hlavě. Ještě ty jeho myšlenky, které se mu honily hlavou, mě málem rozesmály, ale udržela jsem si úsměv. Měl v rukou nějaký zmuchlaný a zmáčený papír. Ten ale strčil do kapes, kdy se mladík na mě zadíval a víc si mě prohlížel zvědavě. Znovu jsem si strčila další kus zmrzliny do úst a přemýšlela, jestli to je opravdu on. Po chvilce stočil rozhovor k počasí. ,,To je, skvělé na procházku," usmála jsem se. On si sedl na okraj fontány, kdy byl k mému pravému boku. ,,Teď se omlouvám, ale… nejsi náhodou Kyu?" zamrkala jsem nevinně očima, prohlížela si ho a usmála se. Sundala jsem si klobouk, kdy mi spadly kaštanové vlasy, až jsem si je znovu sepnula do culíku a hodila na hlavu zpět klobouk a usmála se.

Ta dívka, spokojeně snědla další sousto zmrzliny, až jsem jí ten výraz ve tváři a v očích záviděl. Tu jistou spokojenost, nespoutanost. Povzdechnu si a zapřemýšlím nad tím papírkem co mi před nemalou chvílí uletěl. Bylo na něm telefonní číslo, ale teď už jaksi není, výborně. Prohlížela si mě a nakonec promluvila. Na chvíli jsem svou pozornost přemístil do dálky na jakéhosi kolemjdoucího se psem, ale jakmile prošel okolo nás, opět jsem se raději věnoval dívce. Nevím, asi jsem byl nějak vysazený na to, že nás může poslouchat okolí, neměl jsem rád když se někdo cpal do cizích záležitostí. Některé věty a slova by měla být zdejším uším zapovězena. Odpověděla mi, že počasí je opravdu skvělé zejména na procházku. Musel jsem s ní souhlasit a proto jsem se lehce pousmál, ale mlčel dál, protože to vypadalo že má ještě něco na srdci. Náhle ze sebe vysypala větu, kterou bych od ní neočekával a trochu zvídavě jsem nadzvedl obočí tak trochu i v překvapení. Chtěl jsem ji odpovědět, že má pravdu, ale když si sundala klobou a usmála se, stáhla si vlasy do culíku a opět jej vrátila na svou hlavu. V tu chvíli mi to blesklo. „Louis?“ úžasle jsem si ji prohlédl a trochu vyvalil oči, byla to opravdu ona? Většinou jsem si tváře lidí a hlasy moc nepamatoval, ale tahle holka mi prostě utkvěla v paměti ať chtěla nebo ne. Ale nevěděl jsem jaký přístup k ní teď mám mít, přeci jen jsme se až tak moc předtím neznali a já byl jiný, nafackoval bych si nejraději za to jak jsem se dříve choval. Takové malé, zakrslé štěně co by ani mouše křídlo neutrhlo. Bezbranný a hloupý, možná až všetečně ke všem milý a vstřícný. Jo, byl jsem prostě pošetilé, malé dítě co mělo sny ve které věřilo. Zůstal jsem na ni viset pohledem a doufal že tohle není jenom jeden velký omyl, nejraději bych to svedl na náhodu, ale prozatím jsem jenom mlčel a čekal na její odpověď.

Já nějak netušila, jestli jsem se opravdu nespletla. Přeci jen, mladík přede mnou vůbec nevypadal jako ten, koho jsem potkala před dvěma měsíci v lese před několika měsíci jsme byli v restauraci. Taky jednou jsem ho zachránila od „silně zdrogované ženy“ jak jsem ji nazvala, i když to byla upírka, kterou jsem si nádherně podala. Kolem nás prošel nějaký muž se psem, kdy jsem se na něj zadívala a prohlédla si ho, prozkoumala jeho myšlenky, ale zapomněla na ně a zase se soustředila na mladíka, kterému jsem řekla, že je opravdu krásně na procházku. On se lehce pousmál, mlčel a já k němu měla menší otázečku. Buď mě bude brát za blbce, nebo je to skutečně Kyu! To bych musela mít špatné smysly, na známé lidi jsem si dost dobře pamatovala. On pozvedl v překvapení a v samé zvědavosti obočí. Já sundala klobouk a usmála se. Možná to mu mohlo říct, kdo jsem, připomenout mu moji tvář. Nevím, těžko říct. Najednou užasle promluvil a řekl mé jméno, kdy trochu vyvalil oči. Pozvedla jsem koutky, usmála se a kývla hlavou. ,,Jasně, stále žiju," usmála jsem se a prohlédla si ho. Po delší době jsme se znovu setkali, netušila jsem, jak dlouhá doba utekla od našeho posledního setkání. Poslední kousek zmrzliny jsem si strčila do pusy i s kouskem ovoce, kdy to bylo všechno. Osvěžila jsem se opravdu dobře. Podívala jsem se po koši, který byl blízko, proto jsem se zvedla a odnesla kelímek do koše, kdy jsem se usmála. ,,Hezká náhoda," usmála jsem se a lehce se protáhla v ramenou.

Dívka se usmála a poznamenala že ještě žije, byl jsem překvapený že jsem ze všech lidí tady v Antagoře narazil na někoho koho znám a tak trochu nejspíše i potěšen, ale nechtěl jsem to na sob dát příliš znát. Zůstal jsem sedět na fontáně, zatímco dívka dojedla zmrzlinový pohár a odebrala se ke koši. Sledoval jsem ji a stále si ji trochu překvapeně prohlížel. Ale za chvíli už jsem své překvapení dokázal ovládat a proto jsem se jen lehce pousmál a natáhl ruku na hladinu vody ve fontáně a začal jsem na její hladině kreslit všemožné obrazce. „To ano, nenapadlo mě že tady někoho známého potkám, tedy alespoň ne teď tady, ale těší mě to, rád tě opět vidím,“ podotknu a upřu od hladiny vody pozornost k dívce s kloboukem. Opravdu to byla Louisa, teď jsem si byl jistý, když jsem si ji prohlédl blíže. Ty oči bych nemohl zapomenout. Ale když jsem zaostřil a prohlédl si i její tvář, povšiml jsem si ranky, kterou na ní měla. A pár šrámů na rukou, snad jako kdyby se s někým prala. „Copak jsi dělala?“ nahodím téma a poukážu na její zranění, která byla sice lehká, ale i tak vypadala jako po stopách nějakého zápasu. Asi bych neměl být tak zvědavý, kromě toho je to její věc, když neodpoví, nic se nestane svět se mi po odmítnutí nezhroutí, to už jsem se naučil. Předtím jsem s tím měl problém, ale teď to bylo v pořádku. „Je to doba co jsme se neviděli, zhruba dva měsíce a víc,“ zasměji se a opět vložím ruku do vody a začnu si s ní pohrávat. „Což mě vede k otázce, jak jsi se vůbec měla? Nějaké novinky?“

Po delší době jsem znovu narazila na mladíka, kterého ale vidím ráda. Jasně, proč bych ho viděla nerada? Nemáme mezi sebou spory, špatné vztahy, ale jen dobré vzpomínky. Dobré přátelství, tedy myslím si to. Mladík seděl i nadále na kamenité fontáně, kdy já dojedla pohár a šla ke koši. Cítila jsem jeho pohled, možná byl překvapený, ale nějak jsem na to nebrala ohledy. Usmála jsem se, když něco začal dělat na vodní hladině. Řekl mi, že nečekal někoho známého, když odvrátil pozornost od hladiny na mě. ,,Mě to taky těší a vidím tě dost ráda," usmála jsem se a přikývla, kdy si mě prohlédl a já se jen pousmála. Jo, všiml si mých menších ranek, kdy na ně poukázal a zeptal se, co se stalo. ,,No, maličko jsem měla menší nedorozumění s nějakou holkou v baru, nevím, dostala nějakýho rapla," mávla jsem nad tím rukou a usmála se. ,,A šrámy na rukou mám od koček, byla jsem v útulku se podívat," usmála jsem se. Jo kočky a holka v podobě upíra, co mě chtěl zabít, ale byl sám mrtvý. Zašklebila jsem se v duchu, ale usmála se. Pak zmínil, že to je doba, co jsme se neviděli, až se zasmál a vložil ruku zpět do vody. ,,To je, celkem dost slušně dlouhá doba," usmála jsem se a přikývla, kdy se mě zeptal na novinky. ,,Tak, celkem jsem přežívala dobře, chodila za kamarádkami, byla znovu u Stefanie a koní, taky jsem byla se svým přítelem..," usmála jsem se a opřela se o fontánu, kdy jsem se nenakláněla nad hladinou – proč asi… no jo pročpak. ,,A novinky nemám žádné, vše je u mě při starém," otočila jsem hlavu na mladíka a usmála se. ,,Co ty? Nějaké novinky?" usmála jsem se a podívala se mladíkovi lehce do očí, ale pak se zadívala na druhou stranu parku, kde zakřičelo nějaké dítě.

Stále jsem si hrál rukou na hladině vody, byla studená ale nevadilo mi to. Vlastně ani trochu, i kdybych do ní teď spadl- Ne.. to by mi rozhodně vadilo, protože by dnešní den začínal opravdu geniálně. Usmál jsem se nad tím že mě vidí dost ráda. „Ono se moc často nestává že by mě někdo rád viděl, spíše naopak,“ dodám a prohlédnu si ji, než od ní odpoutám oči abych na ni příliš nehleděl. Škrábance měla od koček z útulku a ten na tváři od jedné dívky z baru, zamyslel jsem se nad tím. „Tak to jsi musela mít pěkný zážitek,“ hlesnu ironicky a olíznu si suché rty. Bylo opravdu horko a já měl ještě šálu, jeden by si pomyslel že jsem trochu šibnutý, i když ono to tak trochu byla pravda. Svým způsobem jsem byl naprostý cvok. Teda alespoň podle většiny. Sám jsem věděl že řídit se většinou je blbost, ale já jsem se tak cítil líp, mnohem líp, když jsem věděl že nejsem tak úplně normální. Zvláštní co? Zajímalo by mě, co si idioti myslí o idiotech, problesklo mi hlavou a já se své otázce trochu podivil. Bože, měl bych toho nechat, nebo se k nim brzo přidám, pomyslím si a zasměji se v duchu sám sobě. Ty nikdy nepřestaneš s těmahle úvahama co? dodám a potom si povzdechnu a podívám se opět na Lou. Je to slušná doba, to rozhodně byla, Ty dva měsíce mi utíkaly tak pomalu… Skoro až hlemýždím tempem. I když, to jsem možná trochu přestřelil, přece jen jsem to přežil a teď jsem zase doma. Jó zase doma v Antagoře, městě ve kterém se cítím fajn. Byl to příjemný pocit. Poslouchal jsem její zážitky. Přežívala prý dobře, užívala si to, chodila za kamarádkami a byla u Stefanie. Vzpomněl jsem si u jezera jak mi vyprávěla. Musel jsem se pousmát, vlastně to začala být jakási automatika když jsme se bavili o něčem pohodlném. Lou byla dobrá kamarádka, byla v pohodě. Neměl jsem proti ní byť jen jednu výtku, byla prostě super a víc jsem k tomu neměl co říct. Těšilo mě, že si s někým rozumím tak jako s ní. Podotkla že byla se svým přítelem a já se trochu zakřenil. No jo, já s Mindem nebyl. Ani nevím kde je mu teď konce, ale nechtěl jsem si kazit náladu a tak jsem se tímhle smutným tématem raději nezabýval a odsunul ho na později. Máš tu známou dobrou kamarádku, tak se nechovej jak debil a věnuj se jí a ne svým pochodovým myšlenkám týkající se Minda, pitomče! okřiknu se nakonec vydechnu všechen vzduch z plic, abych se mohl znova nadechnout čerstvé- vlastně dusného vzduchu. Když domluvila, položila otázku mě, ale já nevěděl co říct, přesto jsem se o něco pokusil. „Tak to jsi měla docela záživný měsíce, to já pro změnu pracoval a pracoval mimo město, v zahraničí. Neměl jsem ani chvilku volna, dost mě to vyčerpalo, ale taky mi to dalo pár přínosů do života. Pochopil jsem věci, které jsem dříve nechápal a zdá se že jsem našel sám sebe, i když to je vrtkavé téma, protože si tím nejsem úplně až tak jistý, ale jinak bylo fajn, přežil jsem to a žiju dál, takže to beru jako úspěch,“ odpovím a odhrnu si pramínky vlasů z čela, které se stejně hned vrátili do původního tvaru, takže to nemělo žádný efekt. Náhle jsem se však otočil do parku za křičícím dítětem, stejně tak jako to udělala moje společnice.

Mladík si stále hrál rukou ve vodě, kdy jsem se v hlavě tak trochu zašklebila a ušklíbla se, že brzy zmrzne, pokud se tedy voda neohřála díky slunci. Taky jsem se divila, že není v pozoru moje zákeřné já, které by nyní vymýšlelo blbosti, třeba shodit mladíka do vody. To jsi řekla ty! Ozval se mi v hlavě nevinný hlásek. A je to tu zas. Zavrčela jsem si v duchu, ale ušklíbla se. Mladík řekl, že se moc často nestává, že ho někdo rád vidí. ,,Nemám k tobě špatné vzpomínky, takže tě vidím ráda," usmála jsem se, kdy jsem mu řekla, proč mám škrábance. No, sice pravda byla jiná, ale on… neříkala jsem mu snad, že nadpřirozeno neexistuje? Má ovlivňovací polovička tedy ano. Řekl mi, že jsem měla pěkný zážitek celkem ironicky. Trochu jsem překvapeně zamrkala očima, ale skryla to, protože jsem to nečekala, rozhodně ne od tohoto mladíka ne. ,,To rozhodně byl skvělý zážitek," poušklíbla jsem se a lehce se protáhla. Podívala jsem se na mladíka, který měl na sobě šálu. No, bylo pěkně velké vedro. Poslouchala jsem potají jeho myšlenky a málem se skácela smíchy na zem, ale to jen v mysli. Jinak jsem byla úplně v klidu a vypla svoji kontrolku na telepatii. Ovšem řekla jsem, že od posledního setkání utekla dlouhá doba. Naposledy jsme se potkali v tom lese u jezera. On se pousmál, kdy jsem byla já spokojená. Jo, nic se nezměnilo. Užívala jsem si klidu, když už mám v kapse titul psychologa. Pak jsem i dodala, že jsem byla s přítelem, kdy jsem viděla zakřenění mladíka a trochu popustila svoji kontrolku na čtení myšlenek. Něco tam bylo o Mindovi, proto jsem mu do toho radši víc nelezla a vypla zase kontrolku, ono se nic nestane! Já mezitím domluvila a zeptala se na něj. Řekl mi, že jsem měla záživný měsíce, kdy jsem přikývla s úsměvem, ale nechala ho mluvit. Pracoval v zahraničí, kdy neměl ani trochu volna. Uznale jsem pokývala hlavou a usmála se, když ke mně mluvil. ,,To je skvělé, nasbírání nových zkušeností dá zabrat. Navíc práce v zahraničí, to zní výtečně a skvěle. Už dlouho jsem nebyla za hranicemi," usmála jsem se a pokývala hlavou. Mladík si pramínek vlasů odhrnul z čela a já se usmála, ale nadále se otočila do parku, kde křičelo dítě. Vymáhalo si na matce zmrzlinu, kdy jsem neslyšela slova matky, protože mluvila potichu. ,,Ach ty děti, hádám, že tohle dítě se narodilo jako nejmladší," pousmála jsem se a promnula si krk.

Dítě křičelo a křičelo že chce zmrzlinu, bylo už napohled vidět že je rozmazlené jako fracek. Tenhle typ rodičů jsem neměl rád, nakonec vždy povolili a koupili děcku co chtěli, jenom aby mu zavřeli ta uřvaná ústa. Jo, zažil jsem takové, sice to bylo trochu jiné a nebylo to z rodičovského hlediska, ale i tak si dokázali u vychovatelek dost vydupat. Já to nikdy nechápal, bylo to tak potupný… Zhluboka se nadechnu a upřu pozornost na Louis. „Nechceš zajít na ledovou kávu třeba do kavárny?“ navrhnu, nechtělo se mi pařit na tom slunku a neměl jsem co dělat, takže mi společnost neuškodí a za její budu vskutku rád. „No zkušeností to ano, ale není to žádná výhra, takže až tak po tom cestováno v zahraničí netoužím,“ přiznám a nakonec se lehce pousměji. „Jo, nejspíš jo,“ hlesnu a zadívám se na dítě, které bylo vláčeno svou matkou za ruku ke zdejšímu zmrzlinářskému vozu. Jak jsem si myslel.

To dítě bylo slyšet možná na celý park. Ječelo, křičelo a drželo se matky. Takovouhle výchovu nesnáším. Vzpomněla jsem si na své tři mladší sourozence. Eh, jakého byli pohlaví? Zamyslela jsem se. Ježiš, ty ani nevíš, co byli tví sourozenci zač? Zasmál se nevinný hlásek Hlavně že ty to víš! Zašklebila jsem se v duchu. Jeden byl kluk, který mi jednou trhal plakáty, proto jsem jaksi musela odejít z domova, když jsem ho maličko… Skousla jsem si zevnitř ret a v mysli se zazubila. Kyu najednou na mě upřel pozornost a navrhl, jestli nechci do kavárny. ,,Ale jo, ráda, neodmítnu," usmála jsem se a přikývla. Enerie, Energie přichází, zpívejme přátelé! Zanotoval si hlásek v hlavě. Ježiš, Vánoce byly před sedmi měsíci! Blbče! Zavrčela jsem v hlavě, ale zasmála se v ní. Ve skutečnosti jsem se jen usmívala, kdy mladík řekl, že po cestování moc netouží. ,,Jo, doma je doma," usmála jsem se a podívala se k dítěti, které bylo v závěsu za matkou, která ho vedla k zmrzlinářskému vozu, jen aby ho umlčela. Jak typické, stačilo by trochu sebrat energii, ovlivnit… Usmála jsem se, málem se mlsně olízla, ale neudělala to a otočila se na Kyua a přikývla s úsměvem.