Kyu + prej nějaká Louisa :D Aneb výprava do tajuplného lesa!

Místo: Les a zase les, lesovaté okolí a všechno co se prostě dá. :p
Počasí: Úkrutné horko, samé slunce a sem tam nějaká ta krátká přeháňka a pak zase horko dusno
Pořadí: Lousia a Kyu

Podívala jsem se kolem sebe. Bylo vedro, jen a jen vedro. Nelitovala jsem toho, že jsem psychický upír, být obyčejným upírem je ze mě popel! A to bych nejspíše všem chyběla. Vrátila jsem se po několika měsících od Stefanie, která s rodinou musela žít jen po nocích a já byla tvor, který rád v noci spal. Nemohla jsem jim to mít nijak za zlé, protože oni byli zkrátka náchylní na prudký sluneční svit. Proto jsem uvítala, když jsem se konečně od autobusové zastávky dovlekla až před svůj dům. Lilo ze mě jako při tom největším dešti. Vzdychla jsem si, ale našla si klíče od domu a vstoupila tam. Nadechla jsem se a vdechla známou vůni skořice a všeho dalšího, co se u mě doma skrývalo. Kdybych jen věděla, kde je Neran. Zamáčkla jsem si slzu a poklidila si věci v pokoji. Ale po chvilce vybalování jsem toho měla dost, hodila rychlou sprchu a vzala si kraťasy a tílko. Ještě jsem si vzala klobouk, mobil do kapes a vyrazila ven před barák, který jsem zamkla, klíč hodila do kapes a konečně vyrazila na procházku. Už jsem věděla, kam půjdu…rovnou do lesa! Jo, tam bude chlad.

Kyu: Máchl jsem rukou po vypínači, spíše tak naslepo abych rozsvítil světlo, což se mi po chvilce podařilo a místnost se rozzářila ve své plné kráse. Povzdechl jsem si a nakonec párkrát zamrkal abych se trochu vzpamatoval. Podařilo s mi usnout u psaní písně, je pravda že jsem toho poslední dobou moc nenapsal. Povětšinou jsem se pořád něčím stresoval a hodně času jsem věnoval do sirotčince, hlavně poslední měsíc. Bylo to docela náročné a upřímně mi to ubíralo na energii. Odložil jsem tužky stranou a projel si prstama vlasy, načež jsem se vydal do ložnice hodit na sebe něco volnějšího. Když už jsem byl převléknutý, rozhodl jsem se že si udělám menší výlet po Antagoře. Hrábl jsem po telefonu, sluchátkách a klíče jsem si hned poté, co jsem zamkl barák strčil do kapsy. Nezapomněl jsem si ani vzít láhev vody, protože jsem se rozhodl pro chvilku běhu na probuzení. Přeci jen jsem své rozespalé tělo potřeboval nějak rozhýbat. Zrovna teď jsem se na chviličku snažil rozpomenout, kde že to vlastně Mindes je, ale bylo mi to houba platné, protože jsem ještě napůl spal a nepřipadal jsem si moc vzhůru a vzhledem k tomu jak se mi oči zavíraly, jsem zřejmě ani moc nebyl.

Cítila jsem se příšerně… ale příšerně dobře, než příšerně špatně! Jak se můžu tak cítit, bylo to jednoduché. V autobuse se vystřídalo takových lidí a já jela hodně dlouhou dobu, kdy jsem nasbírala dost energie k tomu, abych v tom vedru přežila. V tom spěchu – vesměs jsem nikam nepospíchala – jsem si zapomněla vzít svoji lahev! No super, někde se usoužím žízní a bude ze mě vyprahlá mrtvola. Třeba bych mohla být považována později za mumii. Louisa Fey – první doložená a dochovaná mumie. Nad tím jsem se musela zasmát, ale pak se uklidnit, abych na sebe neupoutala pozornost. Zahnula jsem do jednoho lesoparku a protáhla se. Bylo ticho a klid. V dálce byla studna. Mám vidiny? Jsem na poušti? Ale ne! Byla to fakt studna s čistou vodou. Doběhla jsem k tomu a jako nešťastní, kterému uplaval sud s pivem, jsem hodila džber dolů a vytáhla si vodu. Napila jsem se, trochu si opláchla obličej, ale nezdržovala se u studny moc dlouho a s pískáním se vydala vpřed. Dívala jsem se kolem sebe a pískáním leda na sebe upozorňovala, proto jsem po chvilce přestala. Byla jsem plná síly, protože lidskou krev jsem měla v poslední době celkem dost často na talíři. Ono když bydlíte s pravými upíry, jste rádi, že vás nezabijou. Promnula jsem si krk, ale zastavila se u nějakého jezírka, kdy jsem se posadila na břeh a sklouzla nohama do vody. Měla jsem žabky a voda příjemně chladila.

Kyu: Byla to už nějaká chvilka co jsem vyběhl od svého domu a proběhl okolo parku. Minul jsem cestou několik lidí, sirotčinec, útulek a i park, takže jsem se blížil na kraj města. Nijak jsem se v tom horku nehonil, spíše jsem se rychloplazil! Pořád jsem se myšlenkama vracel tak nějak k Mindovi, ale zaboha jsem si nemohl vzpomenout co mi to říkal – teda, pokud mi vůbec něco říkal. Usoudil jsem že nemá cenu nad tím přemýšlet, stejně žádná návnada na můj prut v mozku nezabere a tak jsem to nechal plavat. Podařilo se mi opustit město a po známé stezce jsem seběhl dolů do lesa, kde kupodivu pro mě bylo docela příjemně. Slunce tu přes koruny stromů moc neprosvítalo a o to chladnější prostředí v lese bylo a také díky mechu a kapradí a a častému stínu přes husté stromy. No i když ze začátku moc ne, spíše až když jsem doběhl hlouběji. Nakonec jsem se zastavil až nkde trochu dál, ale nesešel jsem ze stezky, která se táhla lesem. Vytáhnu si láhev vody a napiji se, než se dám zase do pohybu, rozhodl jsem se, že to vezmu jezírka, stejně tam tahle stezka vedla.

Dívala jsem se na vodní hladinu, až jsem se přesunula ke stromu, který byl obrostlý mechem. Bylo zde trochu chladněji, ale stále víc příjemněji, než tomu bylo ve městě. Tady byl klid a já poslouchala zpěv ptáků. Své vlasy jsem si rozpletla a smočila je ve vodě, kdy mi ještě voda kapala z obličeje dolů, po vlasech, takže jsem brzy byla mokrá všude, teda skoro. Byla jsem opřená o strom a vlasy si hodila do culíku, aby mi ofina nelezla do očí. Zívla jsem si a dala si nakonec ruku před pusu, i když tu nikdo nebyl. Žíly mi pnuly energií, kterou dnes moje tělo dostalo. Vzpomněla jsem si na včerejší večer, kdy nějaká skupina vlkodlaků napadla tábor. Upíři je zahnali a pochutnali si na krvi už tak mrtvých lidí. Já si taky vzala krev, ale musela jsem se svojí kořistí zmizet, nebo by to nedopadlo zrovna nejlíp. Dívala jsem se na hladinu jezera a měla stále nohy v studené vodě. Sice tu a tam zavanul větřík, ale to bylo jedině dobře, bylo to nádherně osvěžující a já vdechovala ten čistý vzduch. Smysly pracovaly dost dobře na to, abych cítila případné nebezpečí, ale zatím vše bylo v klidu.

Kyu: Nějakou chvíli jsem se plahočil lesem, ale začínal jsem mít pocit že se ztrácím, kdežto najednou se přede mnou v dálce zaleskla hladina jezírka, nebo to tak alespoň vypadalo. Spokojeně jsem si oddechl a schoval láhev s pitím zpátky do batohu. Posledně jsem sebou sekl někde na chodníku, proto jsem se rozhodl že bych si měl zvednout trochu výdrž a kondičku, aby mi nebývalo tak nevolno. Nakonec jsem musel přiznat, že jsem se za poslední měsíc trochu změnil. Přišlo mi že už jsem byl docela obrněý vůči některým věcem, ale ten hnusný pocit jsem ml uvnitř sebe stále. Sníval se mi sen, nejspíš, protože kyby to byla realita bylo by to až moc divné. Procházel jsem se lesem a potkal tu dívku, nevypadala jako člověk, spíše jako něco co člověka připomínat mělo, ale ani zdánlivě se to člověku chováním nepodobalo. NA chvíli jsem se zamyslel, ale nakonec zatřepal hlavou a povzdechl si. Nebudu si těmahle myšlenkama přece kazit zbytek dne, nemá to smysl. O pár minut na to se přede mnou rozestřelo malé jezírko, ale já na nj neupřel svou pozornost, ta byla právě u jednoho keře, které hrozivě zašustělo, až jsem se napjal a očima probodával kus keře. Všechen pocit nebezpečí ustal když z křoví vyskočil králík a odhopsal někam do halelůja, to jsem si oddechl a jen zakroutil hlavou nad sou přehnanou ostražitostí. Vždyť mi nic nehrozí, dokonce i pád meteoritu na mou začínal být jistější než nějaká nadpřirozená bytost uprostřed lesa, ty byly jenom v pohádkách a já na ně nevěřil. Až teprve teď mě napadlo se ohlédnout, jestli okolo někdo vůbec není a tak jsem hlavu lehce pootočil doleva.

Být vlkodlak, přeměním se do podoby vlka a vlezu do té vody a chladím se. Jenže v podobě člověka a navíc, když jsem upír, se mi tam dvakrát lézt nechtělo. Proto jsem raději zvolila možnost A), tudíž zůstat na břehu, máchat si nohy a jen tak nechat proplouvat své myšlenky a pocity tímhle místem. Nebyl na mě ani náznak upíra, jak by taky mohl. Psychičtí upíři, jaká výhoda, že mi slunce neublíží. Jestli někdo přijde s foťákem v ruce, zdejchnu se, protože už vidím to prázdné místo na fotce. Takhle to vypadá, když si fotíte upíra. Ušklíbla jsem se, ale dívala se na malé jezírko. Cítila jsem kolem sebe přítomnost několika živočichů. Smysly pracovaly plnou parou a hlídaly si mě, kdy já byla spokojená a po chvilce něco zaslechla. Přimhouřila jsem oči, protáhla se, ale klobouk si dala z tváře trochu více na týl hlavy. Slyšela jsem kroky a dupání králíka v křoví. Poslouchala jsem myšlenky, kdy jich ke mně pár putovalo. Zvířata a lidi. He, baf, číhá tu na vás nadpřirozeno, vítejte v Dreamlandu. Opřela jsem se o strop, plácla komára a podívala se stranou, kde se někdo objevil. Jen abych se ještě vrátila k poznámce s komárem. Jak si může dovolit dosednout na mě? Moje pokožka byla zatraceně ledová a krve by se ve mně nedořezal, takže to měl tak jako tak marné! No, nakonec jsem se podívala na tu postavu. Necítila jsem z ní žádnou magii, přítomnost nadpřirozena. Nic, naprosto nic. Byl to člověk, až jsem se vnitřně otřásla. Nažrala ses dost neprovokuj. Okřikla jsem v duchu svoji sílu, ale toho člověka já přeci znám! Byl to Kyu, no jasně! ,,Ahoj," usmála jsem se a doufala, že ho nevyplaším… ale spíš, neměla bych nýt vyplašená já, když se tu tak najednou zjevil? I když já o něm věděla dost dlouho, alespoň od chvíle, kdy jsem ho zaslechla.

Kyu: Posledních myšlenek jsem se tak nějak zbavil a nakonec jsem přestal přemýšlet nad vším co se mi honilo hlavou. Snad jako kdybych měl v hlavě nějak tlačítko jsem v mžiku na nic nemyslel a jenom si užíval okolí. Náhle jsem zaslechl hlas a vzápětí spatřil dívčí postavu, která si máčela nohy ve vodě. Dlouhé kaštanové vlasy a klobouk na tváři. I přesto že jsem v prvním momentě dívce neviděl do obličeje, rozvzpomněl jsem si na hlas, který jsem znal. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem se oklepal a vydal se směrem k dívce a zastavil se až na metr a půl od ní. „Brej večír,“ hlesnu a zadívám se na vlnící se hlasnu jezírka. Nebylo moc velké ale ani moc hluboké, hádám. Spíše takové menší, lesní… přesně na posezení a schlazení, ale vodu bych z něj vážně nepil. Nějakým způsobem mě těšilo, že mě Lousia poznala, i přes mou vzhledovou změnu. Vlastně mě potěšilo už jen to, že si mě pořád pamatuje. „Nenapadlo mě, že bych tu někoho mohl potkat,“ hlesnu nakonec a upřeně se podívám dívce do očí. Nad čím asi tak přemýšlela? A vlastně, záleželo na tom? Povzdechnu si a ještě jednou vytáhnu z batohu láhev s vodou a napiji se. U jezera bylo chladněji a příjemněji, jen pár komárů mi proletělo kolem hlavy. Rád jsem se však napil, cesta si vyžádala určitý podíl tekutin, přeci jen jsem celou cestu jenom nešel, ale i běžel.

Myšlenky, které jsem chytila, byly po chvilce poslední myšlenky dnešního dne. Mladík přestal přemýšlet nad věcmi. Ještě mi řekněte, že má nějaký vnitřní senzor na vypínání před Louisou! Nad tím jsem se v hlavě pobaveně zašklebila, ale nakonec ho pozdravila, když byl ke mně blíž. Taky jsem si ho mohla lépe prohlédnout, kdy jsem viděla, jak najednou změnil image. Vypadal jak duha! Mladík se chvilku vzpamatovával, až se nakonec rozešel ke mně, kdy mě i on pozdravil a podíval se na jezírko. Takové krásné menší a hlavně chladivé. Bylo to něco nádherného. Kyua jsem poznala, nějak jsem dokázala rozeznávat přítomnosti těch, které jsem znala. Smysly mi navíc pracovaly jako ďasové, proto jsem mohla být naprosto v klidu. Dívala jsem se na jezero, ale podívala se na mladíka, který se mi upřel do očí pohledem. ,,Taky jsem tu nikoho nečekala," kývla jsem s úsměvem. ,,Ale ráda tě vidím," usmála jsem se a podívala se na hladinu jezera. ,,Vrátila jsem se po pár měsících od kamarádky a rozhodla se, že si vyrazím na procházku do přírody, když je večer příjemně. Chtěla jsem vidět, jak se moc Antagora změnila," pousmála jsem se a promnula si krk. Jak dlouho budu čekat na Nerana tentokrát? Těžko říct. Pomyslela jsem si, přimhouřila oči. Mladík se napil a já se dívala po zvířatech, ale především tu byl hmyz. Otravný kousací hmyz, který se ode mě spíše začal pomalu stahovat. ,,A co jinak? Co jsi dělal v posledních měsících? Jsou nějaké žhavé novinky?" usmála jsem se a podívala se mladíkovi do očí. Už začalo být pomalu líp, líp, než bylo před několika hodinama v autobuse. Tam bylo na umření! Ještě že jsem to přežila a najedla se energie.

Kyu: Odpověděla mi. Stejně jako já tu nikoho nečekala, načež jsem se jenom lehce pousmál a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. No čerstvého zrovna dvakrát ne, protože i přes zdejší klima lesa tu pořád bylo lehce dusno. Chtěl jsem odpovědět, že ji tak rád vidím, ale nakonec jsem mlčel a jenom poslouchal dál. Sem tam mi oči sklouzly po okolí, nevím proč, asi to byla nějaká jistota, které mě měla přivést k tomu, že jsme tu opravdu jenom mi dva. „Takže jsi byla pryč? A užila sis to alespoň?“ zeptám se hlasitě směrem k ní a lehce se pousměji. Cosi mě zašimralo na krku a proto jsem se podrbal a ohlédl někam do lesa. „Já se pro změnu potopil do práce, takže jsem byl buď zalezlý doma, nebo v sirotčinci,“ hlesnu po chvilce ticha a nakonec si sednu vedle dívky na zem. Nohy si ale do jezera nenamáčím. „Už jsem z toho vážně unavený, proto jsem si myslel, že mi procházka po lese prospěje,“ dodám a potom se zasměji, když se mě zeptá na nějaké novinky. „Novinky?“ hlesnu a nadzvednu obočí, což mě donutí zapřemýšlet. „Vlastně ani ne, jenom mám poslední měsíc sám divné, noční můry,“ zasměji se tomu a položím batoh s věcma vedle sebe, teď jsem je nepotřeboval.

Dusno, v celém lese bylo dusno, ale i přes to se tu dalo být. Poslouchala jsem lesní zvuky a přemýšlela tak nějak nad vším. Klidně i nad blbostmi. Poslouchala jsem i jestli neuslyším myšlenku. Kyu mi chtěl taky odpovědět, ale nedostal se k tomu. Nevadí, já jeho ráda viděla. Usmívala jsem se a nezachytila přítomnost ničeho cizího. Ale neměla jsem zas tak dobré smysly, abych ho cítila přes celý les – jo to by bylo bezva. ,,Jo jo pryč, naštěstí domek stojí na stejném místě," zasmála jsem se a přikývla. ,,Ano, bylo to skvělé. Kamarádčina rodina vlastní ranč s koňmi, takže užitý a zasloužený volno," usmála jsem se a podívala se na mladíka, který se podrbal na krku a zadíval se někam do lesa, kdy mi vyprávěl, co dělal on. ,,Tak to jsi byl velký pracant," usmála jsem se a pak přemítala nad slovem sirotčinec, ten jsem znala. Přeci jsem vyhrála onen maraton! ,,Byla jsem ve Španělsku před několika měsíci a běžela tam maraton. Pro místní útulek i sirotčinec jsem to vyhrála a šeky předala, ta radost z těch lidí, co to vedou, byla naprosto nádherná," usmála jsem se a vzala si kamínek, který jsem si chvilku přehrabovala v ruce. Kyu si zasedl vedle mě a zasmál se, když jsem se ho zeptala na novinky. Chvilku přemýšlel, kdy moje hlava si je spokojeně brala. Jednou začnu sát energii i z myšlenek ostatních. Malý mihotavý smích v hlavě a pak zase soustředěnost na mladíka. ,,Juj noční můry, ty já mívala ještě před pár lety, ale už jsem se jich zbavila," zazubila jsem se a hodila kamínek do vody, kdy udělal dvě žabky a já se usmála i celkem spokojeně.

Kyu: „Já už se s nima pomalu učím žít,“ s touto odpovědí jsem se zadíval na hladinu jezera. Lou hodila kamenem a s úspěchem se ji podařilo udělat dvě žabky. Zamyslel jsem se, ale moc myšlenek mi to nepřinášelo, leda ty, že se stmívá a brzy bude tma. Naposledy jsem si nevzal ani baterku, dokonce ji nemám ani teď! Začínalo mi tak trochu docházet, že jsem nepoučitelný. Stejně jsem si z toho nakonec nic nedělal a akorát se opět otočil na dívku. Oproti dřívějšku jsem se teď lépe soustředil na okolí a své emoce jsem už dokázal plně ovládat. Teď už bych se nenechal zahnat smutkem nebo vlastním strachem, dříve ano, ale teď? „Opravdu?“ nadzvedl jsem obočí, nad její větou ohledně sirotčince a pozorně si dívku prohlédl. „Tak to máme docela podobné, téže financuji zdejší sirotčinec. Sám jsem v jednom vyrůstal ale byl nuceně uzavřen. Nechci aby podobný osud potkal ten zdejší, proto tam s oblibou chodím, kromě toho mě ty děti dobře znají a já znám dobře je,“ hlesnu a vydechnu poslední vzdoušek z plic, abych se mohl znovu nadechnout. „Netušil jsem, že jsi tak starostlivá, ale je to milé,“ poznamenám a lehce se ušklíbnu a pohledem opět proletím kousek zdejší krajiny.

Kyu mi odpověděl, že se už s nočními můrami naučil žít. Na to jsem se na něj podívala, usmála se a přikývla. Hodila jsem si následně kamínkem do vody, kdy se mi podařilo udělat dvě žabky. Nikdy jsem to pořádně neuměla, ale vůbec mi to nepomohlo. Načerpávala jsem si zde pozitivní energii. Prakticky jsem mohla říct, že vodu a jídlo nepotřebuji, protože ty dávky krve a energie. Přišla jsem si děsně přecpaná, ale to nevadilo. Zachytila jsem myšlenku, že se začíná stmívat a brzy bude již tma. Usmála jsem se a vytáhla nohy z vody, aby mi neumrzly, i když byly studené jako celý zbytek mého těla. Nad tím jsem se musela v hlavě zašklebit. Nakonec jsem zmínila, že jsem dala peníze do útulku i sirotčince, kdy mladík pozvedl obočí a prohlédl si mě pozorně. Stočila jsem k němu hnědé oči, usmála se, pokrčila rameny a kývla. On hlesl, že sám vyrůstal v sirotčinci, který musel být ale zavřen. ,,To mě mrzí, že jsi tam vyrůstal," pousmála jsem se. ,,Já vyrůstala s rodiči a třemi sourozenci, ale rodina mě zavrhla, takže jsem už taky sirotek," usmála jsem se a podívala se k nebi. Zavrhla tě, ale proč Lou… proč tě zavrhla? Hádej. Ozval se v mysli hlásek, moje myšlenka. Protože dle otce jsem ďábel, ale mýlí se… odpověděla jsem si sama sobě v hlavě a podívala se po odrazu v jezírku, kde byla tmavá obloha snad ještě tmavší. Jo, mýlí se, ty jsi jen neškodný upírek, který se umí pěkně vztekat. Vážně ten hlas v hlavě byl tak otravný! Z myšlenkovýho dohadování mě vytrhl Kyu, který poznamenal, že netušil, že jsem až tak starostlivá. ,,Spousta lidí, kteří mě neznají, dělají ukvapené závěry," usmála jsem se. Hlavně když zjistí, že jsem upír. To se pak nemohou rozhodnout, zda mě zabít, či se se mnou i nadále bavit jako přátelé. Další myšlenka v hlavince. Někde z dálky k nám dolehlo houkání sovy. ,,Ráda pomáhá druhým," usmála jsem se a podívala se kolem sebe. ,,Nechceš už jít? Třeba se projít do lesa, nebo ještě zůstaneme tady?" podívala jsem se na mladíka a usmála se.

Usmála se, zatímco já se pozorností opět soustředil na zdejší jezero. Dívka se bavila házení žabek do jezera, nevadilo mi to. Bylo to takové zpestření ticha. Přemýšlel jsem a poslouchal zdejší okolí. Čerpal jsem energii ze zdejšího lesa, z toho okolí, které nebylo přecpané silnicemi. Čerstvý vzduch bylo to všechno, co jsem teď potřeboval. Teda znal jsem ještě jednu věc, kterou jsem měl neskutečně rád. Bylo to objetí toho sladkého mladíka, který sem i teď neznámo kde potuloval a mě to docela znervózňovalo. Poznamenala že jí to mrzí, to že jsem vyrůstal v sirotčinci a já se zamyslel proč vlastně. „Není důvod k tomu aby tě to mrzelo,“ hlesnu a zadívám se na oblohu, skrze koruny stromů nad námi. V sirotčinci jsem se naučil nevěřit lide, nejen to. Zároveň jsem získal jakousi jistotu sám v sebe. Vyrůstala s rodiči, ale rodina ji zavrhla, poslouchal jsem a mlčel. Existuje mnoho důvodů proč tě rodina může zavrhnout. Někdy jsou to vážné případy, až naprosté banálnosti. „To je teprve k politování,“ hlesnu a povzdechnu si nad tímto tématem. „Nedělám unáhlené názory, sám je nemám rád… ale těší mě že existují ještě starostlivý lidé, nic víc jsem tím říci nechtěl,“ dodám a potom se postavím ze země, když dívka navrhne jestli bych už nechtěl jít. „Můžeme se projít, pokud chceš, nevadí mi to,“ odpovím a s úsměvem si hodím batoh na záda.

Chvilku jsem přemýšlela nad tím, jaké to bude, až půjdu v žabkách po lese. Bude to jistě chvilku čvachtat, ale na druhou stranu nemělo by. Třeba to rychle uschne a bude to v pořádku a jen myslím na samé špatné věci. V tomto lese jsem trávila občas více času, než bylo zapotřebí. Možná to bylo i tím, že se zde našel tu a tam nějaký ten zlý člověk, kterého jsem lehce zabila. Proč nechat žít nějakého zlomyslníka, že? To už ho raději sundám! Opravdu jsem někdy měla zvláštní myšlenkovité pochody. Vyjádřila jsem lítost s tím, že vyrůstal v sirotčinci. Prý by mě to nemělo mrzet. Podívala jsem se na něj, ale usmála se a pokrčila rameny. ,,Mně je sirotků líto, nikdy nepoznají rodiče, ale zase uvažuju na druhou stranu, že by se ve své rodině nemuseli cítit dobře a prakticky v sirotčinci jsou v bezpečí a ve společnosti se člověk učí," usmála jsem se a cítila, že už mám vlasy skoro suché. Pak jsem mu řekla, že mě rodina zavrhla. Sice jsem neřekla kvůli čemu, ale to bych mu asi nemohla ani říct, protože bych ho zbytečně vylekala. Povzdechl si nad tímto tématem a já se usmála. ,,Už jsem to přešla a kamarádčina rodina mě má za vlastní," usmála jsem se. Protože jsou upíři, sice krvelačnější než ty. Ozval se zase tichý hlásek. Kopnu tě, až tě najdu. Zavrčela jsem si v duchu, ale povzdechla si. ,,Unáhlené závěry lidí vedou někdy až k chaosu," usmála jsem se. Přijdou s loučema a půjdou ti po krku, až zjistí, že jsi upír. A nikdo nebude dívat na to, že jsem neškodná. Odfrkla jsem v odpověď ve své mysli, ale nějak ten hlásek zatlačila do kouta, protože se neozval. Mladík se po mém návrhu zvedl, proto jsem se zvedla taky, lehce se protáhla a vzala si ze země mobil, který mi tam spadl. Dala jsem ho zpět do kraťasů a usmála se. ,,Ráda se projdu, nikam nepospíchám, nikdo na mě nečeká," usmála jsem se a podívala se kolem sebe, ale rozešla se.

„To máš pravdu, unáhlené závěry nikdy nepřinesou nic dobrého,“ dodám a usměji se nad tím, že máme podobné smýšlení, alespoň v tomhle. Lousia byla po dlouhé době člověk se kterým jsem si opravdu rozuměl a to se mi moc nestávalo. Já s lidmi neuměl vycházet, vždy jim na mě něco vadilo a pokud ne hned, časem to stejně přišlo. Zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu a pomalu se posbírám dál od jezera. „Fajn, takže se můžeme proj-“ nedokončím větu, jelikož se lesem ozve zvonění telefonu. Trochu Otráveně hrábnu do kapsy a omluvím se Lousie. Popojdu dál a podívám sen a číslo telefonu a v další vteřině hovor zvednu. Nějakou chvíli se s osobou dohaduji. „A-ale jak?“ zavrčím do telefonu, ze kterého se ozve otravný řev. „Dobře,“ zasyčím nakonec a s povzdechnutím hovor ukončím a telefon zasunu do kapsy. Potom se omluvn odeberu k dívce a prohlédnu si ji. „Omlouvám se, ale musím se vrátit, mám ještě něco na práci,“ hlesnu a vytáhnu z tašky flašku s pitím a napiji se. „Takže naši procházku budeme muset odložit, nezlob se,“ vysvětlím a nakonec na dívku mávnu a pomalu odběhnu místem cestou, kterou jsem přišel. „A díky Louis!“ hlesnu důrazně a nakonec zmizím někde mezi stromy.

Usmála jsem se a přikývla. Jo, mysleli jsme oba dva dobře. S mladíkem bylo fajn být. Uměla jsem se kamarádit s kýmkoliv, pokud nebyla na velení má druhá půlka. Má druhá část, která byla zákeřná mrcha a potvora, která se uměla docela dost dobře ozvat a přebrat kontrolu nad druhou půlkou. Možná jsem měla ještě nějaké své já, ale to jsem nijak nerozeznávala. Pomalu jsme se odebírali od jezera, když se najednou ozvalo zvonění Kyua mobilu. Podívala jsem se na něj, kdy se mladík omluvil. ,,V pohodě," kývla jsem, usmála se a klobouk si trochu stáhla z očí, kdy jsem si ho nahodila na záda, když byl na šňůrce a nemohl spadnout. Rozpletla jsem si vlasy, když se mladík s někým po telefonu dohadoval. Neposlouchala jsem to raději. Nebylo to slušné. Znovu jsem si dala klobouk na hlavu a podívala se po svém okolí, když najednou mladík přišel, kdy se mu omluvil. ,,Dobře, v klidu, necháme to na příště," usmála jsem se a přikývla. ,,Já děkuju za společnost," mávla jsem mu a dívala se na něj, když odběhl na cestu a ještě na mě zavolal slova díků. Usmála jsem se, zamávala mu a sledovala jej, jak mi zmizel mezi stromy. ,,Utekla ti večeře, Louí," pronesla jsem potichu sarkasticky, zasmála se, zavrtěla nad sebou hlavou a rozešla se pomalu pryč z lesa ke studni, kde jsem se chtěla znovu napít. Možná přeci jen si ještě zajdu na nějaké místo, kde si naberu trochu energie… Nepoučitelná Lou forever. Problesklo mi hlavou, až jsem se ušklíbla, ale pokračovala cestou s rukama v kapsách kraťasů a pustila si přeci jen potichu písničky v mobilu, když já blb si zapomněla sluchátka!

//Přeskakujeme dobu zhruba dvou měsíců, kvůli hlavní změně v mém profilu, teda jedná se o vzhledový a povahový new kyunes level power up (y)
„Vážně se mi to nezdá?“
„Nezdá, to jenom náš admin je kretén,“

Zadíval jsem se na dům, který přede mnou čněl. Dva měsíce, dva dlouhé měsíce jsem ho neviděl. Teď jsem zrovna neměl na mysli ten dům, i když to tak mohlo vyznít, ale spíše to Mindovaté stvoření, které mi tak moc chybělo. Bylo to nesnesitelný! Povzdechnu si a vydám se do bytu, kde ale nikdo nebyl. Zpočátku jsem to trochu nechápal, možná že byl jenom někdo na procházce. Ale když jsem zabloudil do kuchyně, našel jsem na stole vzkaz, který mě ujistil o tom, že všechno je v pořádku. Oddechnut jsem ze sebe shodil propocené věci a dal si ledovou sprchu abych se trochu probral, nechtělo se mi ještě do postele, i když bych nejspíš měl.
Půlhodinku jsem strávil pod ledovou vodou, než jsem začal být promrzlý. Vylezl jsem a navlékl se do nového oblečení a s úmyslem si zacvičit, jsem hrábl po hodinkách, klíčích, mobilu a vyběhl z bytu ven. Samozřejmě jsem za sebou ještě zamkl a až potom běžel do vedlejší ulice s úmyslem vzít to zkratkou přes park.

No výtečně! Louisa se zase jednou vyznamenala a … pche! Nechala se skoro zmlátit upírem. Ale žije! Jo, takhle nějak bych mohla okomentovat svojí výpravu do lesa. Podívala jsem se na své ruce, které byly poškrábané až do krve. Skoro jako bych se sebepoškozovala a tohle byl toho výsledek. Zašklebila jsem se, ale protáhla se, odfrkla si nějak zklamaně a přerývaně. Vážně, tohle je strašný. Zašla jsem do koupelny a podívala se na sebe. Ten upír mě naštval, tedy, už mě štvát nebude. Právě nyní ležel někde pod drnem pěkně v chládku. Teda vlastně… On už se obrátil v prach. Zazubila jsem se na sebe do zrcadla a vlezla do sprchy, abych ze sebe smyla ty krvavé stopy. Jenže nebyla to moje krev. Taky jsem se mohla nejdříve vyléčit, ale nějaké menší ranky mi neublíží. Protáhla jsem se, odfrkla si a nakonec přeci zase vylezla ze sprchy. Utlačila jsem svoje zákeřné já a podívala se, jak je venku. Teplo… možná vedro! Ušklíbla jsem se, nazula si tenisky, vzala černé kraťasy s přidělaným řetízkem zepředu dozadu. K tomu jsem si vzala fialové triko s rozparkem vpravo a nakonec i svůj černý westernový klobouk, který mi nesměl chybět! Vzala jsem si malý batůžek, ten hodila na záda, kdy do něj přistál mobil, voda a sluchátka. Stejně ty jsem zapojila do mobilu, pustila si písničky a sluchátka strčila do uší. Přivřela jsem oči slastí, ale vytrhla se z tranzu a vyrazila ven před dveře domu. Dýchal na mě klid venkovního života. Klid… když jsem ještě před chvílí vraždila upíra, či chtěl zavraždit on mě? To je jedno! Měla jsem jednu menší ranku i na tváři, ale já na to kašlu! Zamkla jsem dveře domu a vydala se do parku, který jsem měla tak blízko. Mohla bych si jít koupit zmrzlinu. Ta myšlenka se mi hodně moc líbila, proto jsem šla dál.

Sem tam jsem se ohlédl kolem sebe abych do nikoho nevrazil. Vydal jsem se ven prostě s tím, že nebudu trčet doma a také s myšlenkou že mi čerstvej vzduch neublíží. Potřeboval jsem se uvolnit, už jsem byl napnutý dva měsíce a přestávalo mě to bavit. Mám pocit že to na mě zanechalo docela drsnej dopad, ale už jsem si navykl na to, že život jednoduchý nebude. Pohodil jsem hlavou na stranu a vytáhl z kapsy černou čepici, kterou jsem si nasadil na hlavu, byla černá a uprostřed měla mou přezdívku v hudebním odvětví, kterému jsem se věnoval. Těšil jsem se na Minda víc než kdy jindy, vlastně jsem měl pocit že to bez něj nevydržím. Snažil jsem uklidnit své vnitřní touhy po jeho přítomnosti a nechal se unášet vlastníma představami, tedy do doby než se přede mnou objevila brána zdejšího parku. Vklouzl jsem do něj téměř bez povšimnutí a zastavil se u nejbližší lavičky, abych si zavázal a upevnil tkaničku na botě co se mi uvolňovala. „Kam teď půjdu,“ vydechnu pro sebe do prázdna a stále se soustředím na tkaničku na botě.

Podívala jsem se do parku a pak k cukrárně, která byla hned vedle. Rozzářily se mi oči a šla si koupit ovocné pokušení. Nechyběly tam borůvky, maliny, ananas, mango… a pak samotná zmrzlina, která byla vanilka asi čtyři kopečky a polité karamelem. Ach ty mé chutě. Ušklíbla jsem se v mysli, ale zaplatila si to, vzala plastovou lžičku a vyrazila ven z cukrárny rovnou do parku. Jedla jsem zmrzlinu a podívala se po místě, kam bych si sedla. Našla jsem si fontánu, která se mi tolik líbila. U té jsem si sedla na lavičku a litovala toho, že jsem si nevzala svoje brýle na oči, ale dívala se k nebi a vychutnávala si chuť už takhle dobré zmrzliny. Měla jsem vážně dobrou náladu, no, vážně. Po zážitku, který se mi stal ani ne před hodinou. Ušklíbla jsem se nad tím, ale prohrábla si vlasy, zívla si a sledovala z lavičky lidi, co kolem procházeli. Přimhouřila jsem oči, brala jejich energii a přemýšlela nad tím, koho bych dnes mohla potkat dalšího. Tentokrát bych si mohla pohrát třeba s nějakým zvířetem…ale ne, já nechci už nic. Stačil mi upír a teď jsem jen tak poklidně seděla a jedla zmrzlinu.

Konečně se mi podařilo utáhnout tkaničku na botě a tak jsem se vítězně usmál a vydal dál. Antagora se vůbec nezměnila, no bylo by zvláštní kdyby během dvou měsíců ano. Vážně, to by se mohlo stát leda tak, kdyby vypukla nějaká apokalypsa a ta opravdu nehrozila. Navíc, že bych měl mít zrovna já štěstí a minout ji? Těžko říct, poslední dny jsem byl na facku. Vážně, to jsem dokázal uznat i já. Vytáhl jsem z kapsy kousek papíru a rozložil jej, abych si ho mohl přečíst, jenže zafoukal vítr a papír mi z ruky vylétl. „No výborně,“ zavrčel jsem a rozhodil rukama. Sledoval jsem lístek, který letěl k fontáně a tak jsem trochu zrychlil, abych ho dohnal a chytil dříve, než spadne do vody. No, nepovedlo se… Zrovna jsem se prudce ohnal po lístku nad fontánou, na jejímž kamenném kraji jsem dřepěl, ale minul jsem. Nestihl to, poryv větru lístek nakonec do vody shodil. „Doprdele,“ zasyčím a povzdechnu si, když málem spadnu do fontány. Naštěstí udržím balanc a seskočím zase dolů na pevnou zem, ale ještě před tím hrábnu po mokrém lístku, který se plavil ve vodě a vytáhnu ho ven.

Dřepěla jsem poklidně na lavičce a hleděla kolem sebe. Užívala jsem si pohled na dnešní den. Co víc si přát. Byl klid, klid, který jsem potřebovala. Vyhledávala jsem klid a zde ve městě jsem ho našla. V jiných dnech to tu žilo, ale dnes? Právě nyní tudy prošlo asi jen… deset lidí. Dobře, za těch pět minut, co tu jsem, je to docela dost. Pobaveně jsem se usmála a protáhla se, kdy jsem si zívla a přemýšlela, co bych mohla udělat. Koho bych mohla naštvat, vyprovokovat, komu vysát energii. Zalez zákeřné já, tady velím já! Zavrčelo cosi vevnitř mě. Povzdechla jsem si a najednou zaslechla nějaký hlasy, nějaké kroky a pak nějaké nadávky. Ne, všechno to šlo od jednoho člověka. Promnula jsem si krk a dojídala pomalu zmrzlinu, ale přeci jen se nakonec otočila a spatřila mladíka s mokrým papírkem v ruce, kterak stál u fontány. Prohlížela jsem si ho, někoho mi šíleně připomínal. ,,Zdravíčko," usmála jsem se, jako by se nechumelilo. Měla jsem až moc dobrou náladu na to, abych zdravila každého na potkání. Zmrzlina se mi začala roztékat, ale o to lepší bylo ji jíst. Milovala jsem kašičky, které se z ní tvořily. Vzala jsem si kousek manga a to během chvilky spolkla. Tohle ledové pokušení bylo opravdu skvělé!