Adam + Kate

Adam: Ovšem měl jsem z toho prdelky a nebál se tedy, dokud se něco nestalo. Vlkodlak udeřil vedle mě, když jsem se někdy v zápalu podivného souboje dostal na zem, a ta ruka mu vzplanula ohněm. Teprve teď jsem pocítil úzkost a vzpomínky, které mě zasáhly svou drtivou bolestí. Nevím, jak mě to mohlo tak vyvést z míry, ale tou rukou mi pak vrazil, když mě zvedl z té země a já proletěl tak určitě jedním stolem a možná i něco dalšího rozbil svým tělem. Ta tvář mě pálila a v místnosti se rozhlehl puch škvařeného masa. Sakra, jak jsem mohl tak lehce podlehnout vzpomínkám. Opět jsem vdechl zhluboka okolní vzduch a oči ho pak chladně propalovaly, přestože stál tak blízko, že by to mohl udělat znovu. Vztek ve mně něco spustil. Natáhl jsem ruku dlaní k němu a něž to stihl postřehnout, tak jsem něco zamumlal. Vzplanuly mu vlasy. Začal řvát a rychle se rozutekl pryč. Mé duhovky zase nabraly svou modrou barvu a já rychle stáhl tu ruku k sobě. Pro boha, zase jsem to udělal… Zase jsem použil tu drtivou moc, kterou měla mou matka. Oh můj bože… Pomalu jsem se drápal na nohy, ale už jen podle toho, jak jsem se pracně drápal na nohy bylo vidět mé rozdrcení a jistá slabost. Doufal jsem, že se mi má tvář začíná hojit, i když jsem moc dobře věděl, že tou magii jsem právě vyčerpal asi zbytek krve, co jsem měl zbrzka rána, když jsem se nudil a věděl, že se vyplácí své zásoby krve dobít. Kdybych ruce nějak nemnul a nesnažil se uklidnit jakým si mumláním pro sebe, tak by se mi asi třásly i ruce a kolena z toho, co jsem právě udělal. Kudlanka vložila tu odpornou moc i do mě. Byl jsem její zkažený sémě, i když jsem nechtěl.

Kate: Ty dva jsem držela stále tak hezky ve své moci. Ve svých spárech, které jim utvářely něco nehezkého v mysli. Tahle hypnóza mě bavila. Bylo to něco, co je naprosto udržovalo ve zvláštní euforii. Stačilo by jednoho nakopnout a ten druhý by se na mě vrhl, ale já bych ho zabila. Přemýšlela jsem nad tím a utvářil se mi šibalský úsměv ve tváři. Ale pak se něco stalo, odtrhla jsem pohled od těch dvou a podívala se na letícího Adama a pak hořícího muže. Vytřeštila jsem oči a zamrkala jimi. Ti dva procitli a vrhli se na mě, ale když sáhli po mém krku, otočili se na svého kámoše. Vzplanuly mu vlasy a on utíkal pryč. Já natáhla ruku k tomu, co mě držel za krk, ale nestiskl. Jednoduše jsem mu dala velkou ránu pěstí do tváře, až on viděl hvězdy kolem sebe, ale sesunul se k zemi. Ten třetí se rozutekl pryč a já se podívala na mladíka, který se pracně drápal na nohy. ,,Adame…jsi v pořádku?" podívala jsem se na něj se starostí v hlase. Šla jsem k němu blíž a zadívala se do jeho očí. Z mých se pomalu vytrácela fialová barva, ještě tam byly zbytky po ní, ale za chvíli se vytratí jako pára nad hrncem. Za mými zády ležel tamten po ráně mé pěsti, jo, ta ho uspala dost slušně.

Adam: Pociťoval jsem tu popálenou tváře, když jsem se jí jen zlehka pokusil dotknout prsty, které se mi klepaly. Proč se teď musím zrovna pomalu hroutit nad tím? Proč jsem vůbec použil, to co dělávala kudlanka. Před Kate jsem sklopil pohled, i když jsem věděl, že tu tvář musela vidět, a i kdyby ne cítila by ve vzduchu to spálené maso. Stesakramensky to bolelo, to jo, ale dokud nevymyslím, jak si momentálně takhle otřesený sehnat krev, tak nevím. Nejlepší by asi bylo se uklidnit, alespoň teď, dokud tu je Kate a pak se klidně zhroutit. Obávám se, že ta si momentálně o mě myslí, že jsem strašný nemehlo. Každopádně aspoň mi to nezasáhlo oko ani nos, prostě jen jednu tvář, i když asi jsem musel vypadat skoro jak zombie, obzvláště, když jsem měl pocit, jako by mi z těla zmizela nějak tím vším krev. Tím strachem, že ze mně bude jednou to, co bylo z mé matky. Ta šílená osoba, co vraždí na potkání. Ne teď jsem se nemohl zhroutit, ale také jsem se nezmohl na odpověď, která měla být lež. Snažil jsem se skrýt, že je možný, že bych se mohl potáce a také to, že bych mohl zkolabovat, i když to by bylo asi dost blbý momentálně zkolabovat. Tak že Adame drž se nějak při vědomí a hlavně zatím stůj na místě. V hlavě se mi honilo mnoho slov o tom, jaká velká zrůda jsem, když jsem použil moc mé matky… Kudlankovité matky… Opřel jsem se radši o nejbližší stabilní předmět a snažil se to rozdejchat.

Kate: Dívala jsem se na něj. Trpěl, měl popálenou tvář. Navíc ve vzduchu jsem cítila spálené maso, kdy jsem svraštila lehce nos, když v tom byly cítit spálené chlupy. Fuj, to byl teprve hnus. Podívala jsem se na něj, kdy mi ani neodpověděl. Nadechla jsem se, ale do rukou popadla toho na zemi. Tekla z něj krev. No, má pěst mu vyrazila několik zubů a zlomila jsem mu nos. Přetáhla jsem ho až k mladíkovi, kdy jsem se na něj podívala. ,,Napij se a dělej," řekla jsem mu a dívala se na něj. Usmívala jsem se. To jsem byla já, ta, která se i ve špatných chvílích usmívala. Až nastane dobrá rozbrečím se…pozor na mě! Ušklíbla jsem se v duchu. ,,To chce klid, krev a čerstvý vzdoušek," usmála jsem se a dívala se na něj.

Adam: Zakroutil jsem hlavou. „Teď nemůžu…“ řekl jsem upřímně a pohlédl více na své rozklepané ruce, které jsem trochu natáhl. V tomhle světle byly až moc zřetelně vidět ty pentagramy, co mi na těch zápěstí zůstanou navždy. Oh, copak jsem stejný parchant, jako ona? Copak musím na ně sesílat oheň? Její zkurveně zatracenej oheň? Snažil jsem se začít poklidně dýchat, ale moje myšlenky šli víc a víc do háje, tak že pokud se tu nezhroutím, tak to bude zázrak. Nedokázal jsem se ani Kate podívat do očí, protože jsem si připadal, jako stvůra. Radši jsem sám nechtěl tušit, jak z toho všeho jsem moc bledej. Musel jsem určitě, ale být zatraceně bledej. Snažil jsem se uklidnit, ale spíš jsem víc a víc přemýšlel nad ní… Nad ohněm, co se několikrát prohnal mým životem. A vůbec na celé to zkurvené dětství, které jsem si nikdy takhle nemohl užít, tak jak bych si přál.

Kate: Řekl, že nemůže. Povzdechla jsem si a dívala se na něj. Zkoumala jsem ho pohledem. Měl rozklepané ruce, kdy je natáhl. Můj bystrý zrak se zahleděl na pentagramy. Pozvedla jsem obočí a zamrkala. Zápěstí s pentagramy, co se mu stalo? Snažil se poklidně dýchat, ale nešlo mu to. Chvilku jsem přemýšlela, jestli nemám tady spustit svoji uklidňující auru. Hodila by se. Podívala jsem se kolem sebe, ale rozešla se k němu, kdy jsem ho lehce objala zezadu. Pamatovala jsem si na slova mého bráchy, který vždy říkal, že jsem kouzelná osoba, která ani svoji schopnost na uklidnění druhých nepotřebuje. Že mé objetí vyléčí každé smutné duše. Těžko říct, už dlouho jsem nikoho neobjímala. Naposledy brášku před… padesáti lety? Sakra, neviděli jsme se hodně dlouho. Nadechla jsem se a vydechla.

Adam: Zatraceně, proč jsem se zrovna dneska musel začít takhle mizerně hroutit. Všiml jsem si, že se dívala kolem sebe, proto jsem na chvilku vzhlédl a když mě nakonec objala zezadu, tak mě to spíš v první chvíli šokovalo, ale pak je pravdou, že jsem se uvolnil a nechal ten klid proniknout i do morku kostí. Potřeboval jsem ten klid, který ona přinesla se svým objetím, i když to bylo zvláštní a divné. Každopádně mé ruce se po té přestaly tak třást a možná jsem i trochu nabrala živější barvu. Cítil jsem lépe její pach. Byla to nádherná vůně. Lépe jsem ji vdechl a mým celým tělem se rozlil větší klid.

Kate: Vypadal hrozně. Něco se stalo, něco mu nejspíše něco připomnělo. Jako předtím na té ulici, kdy jsem zmínila, že každé místo je svým způsobem nádherné. On to tak nebral. Rozhodla jsem se, že ho uklidním. On ke mně vzhlédl, když jsem se rozhlédla kolem, ale pak jsem k němu došla a objala jej zezadu. Lehce jsem ho stiskla a on se uvolnil. Usmála jsem se a nepouštěla ho z objetí. Cítila jsem, jak se jeho ruce přestaly třást a on se pomalu uvolňoval. Podívala jsem se na něj, už vypadal víc živěji, než tomu bylo předtím. Vdechla jsem jeho vůni a usmála se. ,,Už je to lepší?" promluvila jsem na něj po chvilce a lehce ho v objetí stiskla.

Adam: Zhluboka jsem se nadechl. Její přítomnost mě opravdu uklidnila a možná by to bylo dobrý, kdyby se mi náhodou v jednu chvíli skoro nezatmělo před očima. Opatrně jsem se jí tudíž vymanil, abych jí náhodou nevzal sebou. Někdy jsem zapomínal, jakou energii mi to bere, když se sama nějak použije ta temná stránka mého já. Ta temná magie, která je jako černou tečkou na mém srdci. Podíval jsem se na Kate. „Asi bychom to tu měli trochu uklidit, přeci jen ze slušnosti, i když ti, co se nenápadně dívali, už nikdy psychiku nebudou mít v pohodě, ale to je jen maličkost, která je nepodstatná.“ řekl jsem k ní s menším falešným pousmáním. Rozešel jsem se k tomu skoro mrtvému, že ho odklidím. Snažil jsem se teď chovat, jako že mi nic není, někdy je to tak lepší, jak pro mě, tak pro okolí.

Kate: Podívala jsem se na něj, když se zhluboka nadechl. Zamrkala jsem očima a snažila se ho uklidnit, kdy se to nejspíše povedlo zčásti. Nakonec se vymanil opatrně z mého objetí, kdy jsem ho pustila a zvedla se, lehce se protáhla a podívala se na něj, když se on podíval na mě. Poslouchala jsem jeho slova a spatřila jeho pousmání. Prohlédla jsem si ho. ,,Jo, to bude lepší. Oni na to třeba časem zapomenou," pokrčila jsem rameny, ale usmála se. Uklízela jsem stoly a trochu to, co se zde stalo a nebylo to vůbec dobré. On se rozešel k mrtvole. No, prostě jsem to se svojí rukou moc přehnala, ale já za to nemohu, mám ránu dost velkou. Pobaveně jsem se nad tím usmála, ale protáhla se a vydechla zdlouhavě.

Adam: „Třeba anebo umřou, jsou to přeci jen lidé a ti umírají rychleji.“ řekl jsem naprosto v klidu. S tímhle faktem jsem se už smířil, proto jsem nikdy neměl za přátelé lidi. Umírali moc brzo. Je to jako dostat morče, co vám pojde za 5let, což si moc neužijete. Takový domácí mazlíček na nic… Uklidil jsem tu mrtvolu, i když prvně jsem si vzal trochu té zdechlinovské hnusné krve, aby se mi zahojila ta tvář a vůbec, abych nabral nějakou energii. Byl mrtvej, tak jsem ho spálil na popel. To mi nevadilo, prostě jsem si jen hrál na hrobníka a neupaloval jsem lidi za živa a teď jsem moc nad tím ani nepřemýšlel. Když jsme to tam nějak dali do pořádku, tak jsem se podíval na Kate. „Asi bychom se měli zdekovat někam, kde se už nic takového nebude moct stát, nemyslím, že by nám brzo pak sežrali, že to byla jen náhoda, kdyby to vidělo nakonec celé město.“ řekl jsem s tím rošťáckým úsměvem a čekal, co ona na to.

Kate: Poslouchala jsem jeho slova a pak se jim zasmála. ,,Jo, proto je lepší nemít za kamarády lidi, když víš, že budeš žít dýl," usmála jsem se a pokrčila rameny. Nadechla jsem se, ale poklidila stoly a židle, jednu z rozbitých skleniček jsem hodila do koše a on zatím vypil krev toho mrtvého. Jeho tělo spálil na popel a já se rozhlédla po lokále, ale nakonec se zastavila pohledem na něm. ,,To bude nejlepší řešení, takže, kde vyvoláme pozdvižení tentokrát?" usmála jsem se škodolibě a protáhla se lehce v ramenou.

Adam: „Přesně proto se ani nebavím s lidmi. Hrozilo by, že by se mi na nich mohlo něco zalíbit a chtěl bych je za přátelé“ odvětil jsem jí na to s pobavením. Přešel jsem blíže ke dveřím a zkontroloval radši znovu celou místnost. Jo už to tu vypadalo normálně, aspoň tím jistým způsobem, kterým to tam mohlo vypadat normálně. „No navrhl bych ke mně domů, protože je mi poněkud trapný se cpát k tobě, když se ještě teprve zabydluješ.“ řekl jsem jí upřímně a mile a přitom se na ní usmíval, jak pako. „Tam mi takhle návštěvy nechodí.“ dodal jsem s lehčím pobavením. Vlastně jsme to tu uklidili celkem dobře na to, jaký masakr se tu stal. No ti lidé by mohli mlčet, stejně by jim to nikdo nevěřil a to by aspoň mohli vědět, jako jednu za mála věcí, který by mohl vědět každý hňup.

Kate: Prohlížela jsem si ho a usmála se, když mi řekl, že se nebaví s lidmi. ,,Jo, moje řeč, je lepší se bavit s vlastním druhem, nebo s někým, kdo tu bude taky stovky let," usmála jsem se a podívala se na něj, když došel ke dveřím. Nakonec navrhl, jestli nechci k němu domů, protože já se teprve zabydluji. Řekl to tak upřímně, mile a usmíval se jak měsíček na hnoji, vážně. Trochu prozíravě jsem si ho prohlédla. Dobře, nebyla jsem zrovna dvakrát důvěřivý typ člověka. Ale jdi ty Kate, je v pohodě! Celou dobu si to rozumíte a teď si myslíš, že vytáhne na tebe bambitku a zastřelí tě? Ozvalo se mi v mysli. Jo, co když ji má za opaskem místo nože. Odfrkla jsem si. Ani ten nůž nemá. Zasmálo se podvědomí a já si v duchu povzdechla. Ale nakonec jsem se pousmála a přikývla. ,,Tak dobře, alespoň tam na nás nikdo nepřijde," usmála jsem se pobaveně a vykročila směrem ke dveřím.

Adam: „Začínám mít pocit, že si buďto myslíš, že jsem úchyl anebo, že tě tam zabiju.“ řekl jsem k ní s pobavením, když tak přemýšlela. „Myslím, že jak jsi měla možnost si všimnout, kdyby mi o něco takového šlo, tak bych to asi udělal už dávno…“ řekl jsem jí mile a podržel jí opět otevřené dveře. Pak jsem jí pomalým krokem vedle ní vedl směrem ke mně domů. Nechtěl jsem jí děsit a ani jsem nebyl děsivej ani jako vlk. To jsem spíš byl, jak chundelatá koule plná chlupů, která vypadala možná, jako ovečka.

Kate: Podívala jsem se na něj a trochu zamrkala očima. ,,Promiň, nejsem zrovna důvěřivá..," usmála jsem se provinile a kdybych byla ve své vlčí podobě, sklopím uši, ale to právě teď nešlo. Nakonec mi mile řekl to, co z jeho úst znělo pěkně. Podržel mi dveře, kdy jsem vyšla ven a usmála se, ale kráčela spolu s ním k němu domů. Jak vypadá ve své vlčí podobě? No, mně se začalo přezdívat Ohnivý přízrak, možná to bylo díky tomu, jakým způsobem jsem se objevila a zmizela. Vždy viděli jen vlčici se zajímavým zbarvením a pak nic. ,,Ale tvému roztomilému kukuču podlehnu a věřit budu," usmála jsem se lehce pobaveně a zamrkala očima zas.

Adam: „Když tě baví, jakej mám ,roztomilý kukuč', tak by tě jistě i pobavila má vlčí podoba.“ řekl jsem s pobavením. „Ale to ti ukážu možná až ve svém zázemí, doufám, že mi pak ten kožich nebudeš chtít vyholit a uplést si z něho svetr.“ dodal jsem s pobavením a hledal už v kapse u kalhot klíče od domu. Naštěstí jsem je vyštrachal právě včas, když už jsem byl před dveřmi právě mého oného pověstného domu, no spíš bytu. Otevřel jsem dveře do paneláku a pak i dveře do svého skromně zařízeného bytu. Nepotřeboval jsem luxus, stačilo mi fakt málo k radosti a životu. „Tak vítej v mém velice chudém a skromném panství.“ přivítal jsem jí do svého bytu s pobavením, hned po té, co jsem za námi zavřel dveře. Nezamykal jsem, jen jsem je zavřel, aby se necítila v cizím domě bez únikové cesty, navíc já sám nenáviděl, když není někde únikový východ.

Kate: Poslouchala jsem ho a zasmála se. ,,Už se na ní těším, jsem zvědavá, co pak řekneš na moji," usmála jsem se zasmála se nad tím, když mi řekl něco o jeho kožichu. ,,Jééé, škoda, neumím plést, tedy, je to hodně dlouhá doba, co mě to jedna osoba učila," povzdechla jsem si, když jsem si vzpomněla na matku. Trochu jsem se ztratila očima v minulosti, ale nakonec zamrkala a usmála se, když jsme došli k paneláku, kdy on našel klíče a já prošla dovnitř a pak zase dovnitř, když mě přivítal ve svém chudém a skromném panství. ,,Děkuji vám mladý muži, máte to tu krásné," roztáhla jsem svůj úsměv, ale zula se, kdy jsem se lehce podívala kolem, ale zase se zahleděla na něj s úsměvem.

Adam: Chvilku jsem váhal se zouváním, ale nakonec jsem se zul. Sundal si ihned ponožky a šel do koupelny. „Zatím se tu klidně porozhlédni.“ řekl jsem jí poklidně s pousmáním a zalezl si do koupelny. Přiznejme si komu se v tomhle létě nepotily nohy? A víte sami, jaké důsledky to má, když se vám potí nohy? Pokud ne, tak to vážně nechte vědět. Můj malý skromný byteček se skládal ze čtvercovité maličké chodby, která vedla přímo do obýváku a obývák pak měl průchod do mého pokoje, kuchyně, koupelny a záchodu. To bylo vše, co jsem potřeboval k životu. Možná jsem vynechal ten malej balkónek, na který se dalo dostat leda tak přes můj pokoj. V koupelně jsem se svlékl a osprchoval se, přičemž jsem se pak ihned utřel a pak se proměnil v toho chundelatýho vlka. Vyšel jsem z koupelny ve své vlčí podobě a tiše jsem jí šel hledat po čuchu, i když pravděpodobné bylo, že ona najde dřív mě.

Kate: Usmála jsem se a podívala se kolem sebe. On mi řekl, abych se zde porozhlédla. ,,Dobře," usmála jsem se a on zalezl do koupelny. Rozešla jsem se chodbou do obýváku. Bylo to tu skromné, ale to nevadilo. Je zde pokoj, kuchyň, záchod, koupelna a nejspíše i balkonek. No, co jiného by člověk čekal od bytu, že ano. Chvilku jsem přemýšlela, zda ho nepřekvapím ve své vlčí podobě, kdy bych na něj odněkud skočila, ale zatím se jen postavila k oknu v obýváku a podívala se ven. Pak jsem zaslechla a ucítila pach vlka. Usmála jsem se, ale rozešla se k vchodu do obýváku, kdy jsem se postavila stranou, aby mě hned neviděl. Po pár minutách jsem spatřila bílého chundeláče. Dobře, asi nebyl čistě bílej, ale to mi bylo jedno. ,,Ty jsi ale úžasný!" rozzářily se mi oči a zasmála jsem se vlastnímu cukrování.

Adam: Cítil jsem jí někde v obýváku, ale mé smysly teď byly ještě trošku zmatené, což se mi občas stává. Tak že, když se ozvalo, že je někdo úžasný, tak jsem uší přitiskl k hlavě a trochu se bojácně přikrčil, ale když jsem ten hlas poznal, tak jsem se k němu, jako ten chundeláč vydal s menším vrtěním ocasem a s ušima, které jsem lehce dával dozadu, aby se nebála, že jí kousnu, i když už takhle jsem vypadal, jako dost bezbranný stvoření. Přesněji jsem spíše představoval vlka v rouše beránčím, tedy aspoň dle svého názoru, ale to je jedno teď. Došel jsem až k ní a čekal, co ona udělá dál. Ten kožich nevypadl jen jemně, protože on byl heboučký, až bych se za něho měl stydět.

Kate: Asi jsem neměla vypísknout tak nadšeně, že je úžasný. Jo, měla bych si uvědomit, že je to vlk. Vlci mají citlivý sluch, znala jsem to. Usmála se, ale podívala se na něj, kdy přitiskl uši k hlavě a bojácně se přikrčil. Nakonec mu přeci jen došlo, že jsem to já. Vydal se ke mně s vrtěním ocasu a jeho uši hrály. Usmála jsem se, vypadal tak úžasně. Takový chundelatý vlček. Usmála jsem se, skoro jak cukrová vata, vážně. On došel ke mně a já si přidřepla k němu, kdy jsem ho pohladila po hlavě. ,,Tohohle kožichu na svetr by byla škoda," usmála jsem se, když jsem mu rukou projela v jeho srsti. Byla tak jemná, heboučká a prostě… nádherná!

Adam: Nechal jsem se hladit. Nebylo to, tak že by se mi to nelíbilo, naopak líbilo se mi to a ještě jsem spokojeně mručel na její hlazení. Kdy jsem naposledy nechal někoho, aby se mě dotkl? To už si sám nepamatuji a nevím, jestli bych si to chtěl pamatovat. Nechtěl jsem moc vzpomínat, ne teď když mě v mém kožichu rozptylovaly její ruce. Ještě jsem jí nakroutil hlavu, tak aby mě podrbala za uchem. Dobře byl jsem moc vlezlý na to, že jsem jí jen chtěl ukázat svou vlčí podobu, ale mě fakt za tím uchem svědilo a potřeboval jsem tam podrbat.

Kate: Nechával se hladit a já projížděla rukama v jeho nádherné srsti. On si spokojeně zamručel, že se mu to líbí. Zasmála jsem se a drbala jej a hladila. Vážně, jako člověku se tohle zdá normální. Drbete vlka, ale kdybyste věděli, že je to vlkodlak. Navíc on je ale polovlkoupír, ne vlkodlak. Usmála jsem se, ale pak se zasmála, když mi nastavil hlavu tak, abych ho podrbala za chem. Podrbala jsem ho tam. ,,Víš, že za ušima to mají ráda prasátka?" zasmála jsem se, drbala jej a projížděla rukama v jeho jemné srsti.

Adam: Ve chvíli kdy jsem se cítil už udrbanej nebo spíš uhlazenej k smrti, přestože se mi to líbilo, tak jsem lehnul s ránou na zem. Ale nebylo to, že bych zkolaboval, tohle jsem dělal vždy, když jsem byl línej si složitě lehat, tak že to vždy mohlo působit, že jsem zdechnul, i když podle vyplazaného jazyka a dýchání, jako bych uběhl maratón, dávalo jasně na jevo, že jsem v pohodě a žiju, ale také to ukazovalo na to, že jsem pako, co si je líný lehat normálně a radši sebou flákne o zem. Oddechoval jsem stále zrychleně, ale to bylo jen kvůli tomu zatracenýmu vedru a mému až moc huňatému kožichu, i když byl, tak jemný, tak bylo výhodně, že těžko mě někdo pokousal a či, že by mi v zimě bylo vedro, ale v létě to mělo jisté nevýhody.