Adam + Kate

Adam: Zůstal jsem stát a sledoval, jak ode mě odchází, když mi zmizela z dohledu musel jsem se nad tím pousmát. Byl jsem šťastný, tedy než jsem se otočil o pár centimetrů doprava. Šokovaně jsem uskočil, i když už jsem si mohl zvyknout, co někdy vidím. ,,Pro boha, co tu zase děláš?" zašeptal jsem vyčítavě k duchovi, dokud jsem si byl naprosto jistý, že tu není Kate.

Kate: Zalezla jsem do koupelny, obvykle jsem se nezamykala a dnes… ne, dneska se taky nezamknu. Adamovi věřím, je tu se mnou a nemusím se bát, že by mi něco udělal. Kdyžtak umím kousat! Podívala jsem se k věšáku, kde byly dva ručníky. Usmála jsem se, ale vzala ten jeden a nadechla se, voněl nádherně…voněl jím. Zamrkala jsem a svlékla ze sebe jeho hadry. Protáhla jsem se, ale vlezla do sprchy, kdy jsem se začala pomalu sprchovat.

Adam: Pokrčil rameny a rozhlížel se kolem, jako by něco hledal. ,,Zmiz." sykl jsem k němu tiše naštvaně a ty své oči bez života upřel na mě. Oči mrtvého člověka. Zašklebil jsem se. Nějak se snažil gestikulovat rukama, jako by se mi snažil něco říct, ale netušil jsem co. Nechtěl jsem ho už vidět. Dlouho jsem ho neviděla, tak proč se objevoval právě teď? Proč pro boha? ,,Vypal." šeptl jsem k němu neodbytně. Ve tváři se mu objevila hrůza a neustále se mi snažil něco ukázat. Smutnější bylo, že nikdo krom mě duchy neviděl, tak že to já jsem pak vypadal, jak magor.

Kate: Vzala jsem si houbu a sprcháč, kdy jsem se začala omývat. Bylo fajn cítit, jak teplá voda konečně ze mě smývá všechno špatné. Otřásla jsem se nad vzpomínkou, kdy jsem viděla umřít moji matku a brášku. V tuhle chvíli jsem si i vzpomněla, že vlastně dodnes jsem nepoznala svého otce. Je asi trochu pozdě myslet na svého otce, já vím. Zachvěla jsem se, ale zdlouhavě se nadechla a promnula si čelo. Musím za Adamem a vyklepat tyhle myšlenky z hlavy. Vylezla jsem ven ze sprchy a natáhla se pro ručník, kdy jsem se jím otřela a začala se oblékat.

Adam: Neodcházel, ať jsem na něho cedil slova anebo syčel, aby odešel. Nechtěl jsem se dívat na tu ožehlou mrtvolu svého otce, i když to byl jen duch, tak někdy jsem míval záchvaty paniky, které se projevovaly, tak že jsem dýchal ztěžka až jsem jednou se nemohl nadechnout. ,,Odejdi! Nechci tě tu! Už jsem ti posledně řekl, že ty jsi mrtvej a já žiju!" vyštěkl jsem už na něho nevrle, jelikož mě v tu chvíli doháněla má panika a vzpomínky z dětství. Duch jen na mě upřel ten mrtvolný pohled do prázdna a něco opět ukázal rukama a bezhlesně něco hláskoval. Mohl bych odhadnout, co říká, ale byl jsem tak rozrušený a chtěl se ho tak moc zbavit, až jsem to nezvládal.

Kate: Pocítila jsem nějaký moc zvláštní záchvěv něčeho. Pak, jak Adam něco… co? Co se tam děje? Zamrkala jsem očima, ale dala ručník přes sušák a oblékla se do oblečení. Protáhla jsem se a otevřela dveře koupelny. ,,Adame?" zamrkala jsem, ale šla tam, odkud vycházel nejvíce jeho pach, ono bez vlčí podoby se čichá špatně, ale stále je ten čich na dobré úrovni.

Adam: Cukl jsem sebou, když jsem uslyšel Kate a snažil se ignorovat ducha svého otce, i když stál vedle mě a zoufale se mi snažil něco říct. Snažil jsem se potlačit paniku, přestože jsem věděl, co vedle mě stojí, což tomu nijak nepomáhalo. Něco mě najednou dalo něco, jako elektrickou ránu. Sykl jsem a cukl sebou a když jsem si uvědomil, že se mě nejspíše duch dotkl tím zkrvaveným pahýlem, tak se mi udělalo najednou zle. Předklonil jsem se a snažil se to zadržet. Začínal jsem se cítit dost mizerně. Jizvy mě pálily a zároveň svědily, ale teď jsem měl, co dělat s tím, abych se tam v obýváku nepozvracel.

Kate: Šla jsem dál, kdy jsem se lehce zachvěla. Co se to děje? Byla jsem lehce vyděšená, ale došla do obýváku, kde Adam byl v předklonu a nevypadal zrovna nejlíp. ,,Pro boha Adame, co ti je?!" vyjekla jsem se starostmi a došla k němu, kdy jsem mu položila ruku na záda a zamrkala očima. Co s ním je?

Adam: ,,Prosím, jdi trochu dál…" zašeptal jsem zoufale ke Kate, i když jsem měl chuť zase zařvat na ducha, který tam stále postával a něco bezhlesně říkal, ale držel jsem se a držel vůbec to, abych tady nepozvracel podlahu. Ale také jsem tušil, co se děje, když mě pálily a svrběly jizvy, proto jsem nechtěl, aby byla tak blízko.

Kate: Zamrkala jsem nechápavě a překvapeně očima, ale nadechla se, vydechla a odstoupila od něj stranou. Dobře, celkem dost stranou, kdy jsem byla až u jeho televize a dívala se. Co se to děje? Bála jsem se o něj, hrozně moc!

Adam: Když se ode mě odtáhla začal jsem popadat dech, kvůli tomu, jak moc jsem někdy trpěl panikou. Klekl jsem si na kolena a zapřel se rukama o zem. Když v tu chvíli už jsem cítil, jak se mi spalují jizvy a pod mými dlaněmi vzplanul oheň, tak že spíš to vypadalo, jako by vzplanuly moje ruce, i když mě to nepálilo, tedy ten oheň, tak jsem zařval bolestí, protože jizvy se mi zase začaly vypalovat do krve, tak před tím mě chtěl varovat otcův duch.

Kate: Dívala jsem se na něj. Vypadal, jako by byl v panice. Co se to s ním děje? Klekl na kolena a zapřel se rukama o zem. Najednou mu vzplanuly ruce? Vytřeštila jsem oči. ,,A-a-dame…," špitla jsem vyděšeně, ale neodhodlala se k němu rozběhnout. Jen jsem vyděšeně jeho sledovala, když najednou zařval bolestí. Zamrkala jsem očima a celá se zachvěla, co se to s ním děje? Skousla jsem si ret a dýchala zhluboka, protože jsem se o něj bála a pokud budu mít přehnané emoce, aktivuju kolem sebe auru.

Adam: Zatl jsem zuby a sklonil hlavu. zavřel jsem oči a snažil se vyhnat i ze své tváře tu bolest. Oheň pomalu zmizel z mých rukou a z jizev nyní zase z čerstvých ran stékala krev na podlahu. Bolelo to a to dost šíleně, ale zatínal jsem pevně čelist. Bylo po tom nejhorším, ale rány se teď nezahojí nějakou dobu. Zatracená matka…

Kate: Dívala jsem se na něj. Nemohla jsem mu nijak pomoct a o to více mě to hlodalo. Možná bych mu mohla pomoct, nějak bych to dokázala, ale jak? Mám použít svoji auru? Neublíží mu to mnohem víc? Celá jsem se zachvěla a nadechla se zhluboka. Spatřila jsem, jak mu z rukou, kde měl jizvy, stékala znovu krev. Zachvěla jsem se, ale otočila se k jeho skříni. Měl by tu mít někde lékárničku… ne? V koupelně? Zkusila jsem se nadechnout a nasát pach desinfekce, ale v této podobě to je těžký. ,,K-kde máš lékárničku?" zeptala jsem se ho vyděšeně.

Adam: ,,Kate… to neošetříš…" zašeptal jsem upřímně. ,,Promiň, nechtěl jsem, abys tohle viděla…" zašeptal jsem omluvně, i když jsem chraptěl, protože mé hlasivky se mi zase nějak zničily. Nenáviděl jsem paniku a už vůbec svou matku.

Kate: Zamrkala jsem očima a nadechla se. ,,Co…co se stalo?" zeptala jsem se nechápavě, ale zůstávala na místě, když jsem nevěděla, jestli se vůbec mám hýbat. Měl mi to možná říct dřív, abych na tohle byla připravená, ale rozhodně chci, aby byl v pořádku.

Adam: ,,Daň za to, co mě matka naučila…" zašeptal jsem sklíčeně, ale pokusil se postavit už na nohy, přestože mi rány ve tvaru pentagramů stále krváceli, jako by mi je zase matka vyřezala, i když tomu tak nebylo, ale stále to bylo stejné a bude neustále. ,,Asi bych ti měl něco říct…" uznal jsem nakonec, i když né moc rád.

Kate: Podívala jsem se na něj, zamrkala očima a nadechla se, když se postavil pomalu na nohy, i když mu stále rány krvácely. Maličko jsem se zachvěla, ale šla k němu blíž, když mi řekl, že něco mi musí říct. ,,J-já, ti taky něco řeknu…," vydechla jsem, i když vím, že se mi o tom špatně mluví, ale pokud mi něco řekne on, tak já taky!

Adam: ,,Posaď se." řekl jsem jí tiše a stále chraplavým hlasem. Musel jsem jí to říct, už jsem jí na dále nemohl nechat v nevědomosti, pokud jsem chtěl opravdový vztah a ne jen vztah, který nevydrží ani měsíc, protože by v něm bylo hodně tajemství. Vždy jsem tajně snil o té pravé a když tu tak stála teď přede mnou, tak jsem před ní nechtěl mít tajemství. Vyndal jsem obvazy ze šuplíku v skřínce v obýváku, které jsem tam právě měl na takový stav nouze a zatím si to aspoň zavázal, aby to nevypadalo zase tak příšerně. Sice obvazy prosakovaly krvý, ale aspoň už nebylo vidět to vypalené maso do tvaru pentagramu. Sedl jsem si na pohovku a nechal jí sednout, kam chtěla. Nechtěl jsem jí nutit, aby si sedala vedle mě, pokud sama nechtěla. Ale čekal jsem, dokud se neusadila, abych začal s vyprávěním, toho, co může očekávat v mé přítomnosti a co vůbec se mnou je špatně.

Kate: Podívala jsem se na něj, ale přikývla. On si odešel pro nějaké obvazy, které i po převazu prosakovaly, ale to by se snad mělo brzo změnit. Posadil se na pohovku, kdy jsem neváhala a šla k němu, kdy jsem si sedla do tureckého sedu a dívala se mu do očí. Chtěla jsem být k němu, co možná nejblíž to šlo. Byla jsem schopná ho vyslechnout. Zamrkala jsem očima a nadechla se s výdechem.

Adam: Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Přemýšlel jsem, jak vůbec začít, protože jsem si to moc nepromyslel. ,,No… Víš do určitého věku jsme vyrůstali, jako každé děti, samozřejmě až na to, že jsme byli polovlkoupíři. Já, Lisa a Stefan… Moje matka ovládala černou magii, ale tou dobou to byly nádherné kouzla a ten talent jsem měl i já… jenže jednoho dne jsem jí viděl… No, jak upaluje mého otce…" ztěžka jsem polkl, protože se mi o tom dvakrát dobře nemluvilo ,,… za živa… řval, dokud mohl… A ona věděla, že jsem to viděl, proto potom noc, co noc mě tahal do sklepa, kde mě využívala, jako oběť pro svou nenasytnou magii, proto ty pentagramy na zápěstí… Bylo mi to jednou, chtěl jsem umřít, proto jsem se řezal, schovával se a vůbec… dokud mě jednou nenašla Lisa, má mladší sestřička a já jí nepověděl o tom, jak vidím mrtvého otce… Stefan s námi už tou dobou snad ani nebydlel… Později jsem potkal holku, do které jsem se zamiloval na první pohled, ale tu noc to bylo horší, než jakoukoliv jinou… má matka jí upálila za živa přímo před mýma očima…" hlas se mi už třásl, ale ještě se to nechýlilo ke konci… ,,…Později zmizela Lisa a mě napadlo, to co jsem si myslel… Stala se novou obětí matky… proto jsem šel do sklepa, kde jsem našel i Stefana, což mi bylo divné, ale vzápětí mi došlo, že nás chce obětovat všechny a tak se nás zbavit… No spíš posílit už tak svou nenasytnou moc… Dostal jsem je oba ven a pak svedl s matkou poslední boj… Zabil jsem jí… Zabil její mocí… plameny, kterými spálila všechny…" ruce se mi začali lehce třást ,,…Myslel jsem si, že jsem nás všechny dostal ze spárů matky, ale má moc právě dělá tohle, protože nikdy nikoho pro tohle neobětuji,… i když jsem stejná stvůra, jako má matka… trpím záchvaty paniky, kdykoliv vidím otce, tak zohaveného ohněm, protože jeho duch mě občas chodí varovat před špatnými věcmi… Nemohu se někdy v tu chvíli nadechnout a vůbec nejsem asi tak dokonalý, jak jsi si mě představovala…" zakončil jsem tiše a víc upíral zrak na své rozklepané ruce a snažil se je trochu zklidnit. Nechtěl jsem se tu teď zhroutit, ale musela to vědět… Ona to musela prostě vědět…

Kate: Celkem jsem ztuhla. Ztuhla mi krev v žilách a já ho poslouchala. Poslouchala jsem jeho slova, kdy mi vyprávěl to, co chtěl. Všechno mi převyprávěl. Poslouchala jsem ho velmi pozorně a snažila se klidně dýchat. Lehce jsem vytřeštila oči, ale když mi to všechno dořekl, poposedla jsem si k němu a objala ho kolem ramen. ,,Pro mě budeš dokonalý… i kdybys mohl za nějaký atentát…," zamumlala jsem a lehce se zachvěla. Ovšem jednou rukou jsem mu lehce sjela po tváři a pousmála se. ,,Miluju tě, i kdyby tvoje minulost byla sebevíc horší," zamrkala jsem očima a pousmála se.

Adam: Nechal jsem se od ní obejmout, i když jsem nebyl moc na objímání a dotyky, tak ty její byly jako led na mé nezhojené rány minulosti. Opatrně jsem jí omotal své paže kolem pasu a víc se k ní přitiskl. Miloval jsem jí, i když jsem prvně ze začátku netušil proč. ,,Taky tě miluji princezno a věř tomu, že tě chci chránit… Nechci tě ztratit… Možná to bude znít sobecky… Ale já tě potřebuji, protože si už nedokážu představit ani minutu bez tebe." zašeptal jsem u jejího ucha, když jsem se k ní tiskl, abych uklidnil jeden ze svých možná nadcházejících záchvatů.

Kate: Držela jsem ho v objetí, kdy si mě k sobě více přitiskl. Nepustím ho, nechci ho opustit. Nikdy jsem si nemyslela, že by láska na první pohled existovala, ale ona to je asi pravda. Tedy, asi, určitě! ,,Taky tě nechci ztratit… nikdy..," usmála jsem se a pevně ho sevřela, až jsem si položila hlavu na jeho rameno. ,,V-víš… taky jsem přišla o někoho, kdo byl v mém životě nejbližší," skousla jsem si ret, ale nadechla se. ,,Je to už několik let, co jsem žila s matkou a dvěma bráchy v chaloupce u lesa. Roon je o něco starší a Tim… ten byl z nás nejmladší, ještě takové štěně. Jednoho dne…," vydechla jsem a dodala si odvahy tím, že jsem ho stiskla. ,,Jednoho dne nás našli upíři, lovci, byli tři. Já zrovna byla na louce a Roon mě šel hledat, když jsme se vrátili k domku, ti tři drželi matku s Timem na řetězu, byli v příšerném stavu…," vytekla mi slza a zachvěla se. S Roonem jsme vyřídili ty dvě upírky, kdy upír ze žalu a vzteku, protože ty upírky byly jeho..nevím, možná manželka s dcerou, sežehl naši matku s Timem modrým krutým ohněm," stiskla jsem ho. ,,Od té doby nedokážu vydržet v blízkosti ječících dětí, nedokážu slyšet dětský pláč, když to ve mně vybuchne a já se hystericky rozbrečím…," zamrkala jsem očima, ale vydechla. Chtěla jsem mu to říct a snažila se, aby to bylo pochopitelné, i když bych dokázala nyní i působit poněkud více nesrozumitelně.

Adam: Poslouchal jsem opět jí, co mi chtěla říct a už při prvních slovech jsem pochopil, že to nebude nic dobrého, proto jsem jí instinktivně začal jemně hladit po zádech, i když jsem si jí držel u sebe. V jednu chvíli jsem měl chuť vrčet, když se zmínila o upírech. Vlastně upíři mi vždy byli proti srsti už od narození a ani jsem netušil proč, prostě protože to byly pijavice, co chodili ven jen v noci a měli bledou pleť… Prostě ohavná stvoření… Dobře říká to ten pravý, ale tak já aspoň nebyl ledový, jako led a bledý, jako smrt… Cítil jsem, jak jí to nedělá dobře, proto jsem jí chtěl říct, že to říkat nemusí, ale ten příběh akorát dokončila. Dál jsem jí hladil jemně po zádech. ,,Jsem tu u tebe a s tebou… A žádný upíři si na tebe už nedovolí…" konejšil jsem jí.