Elissa + Erik

Sledovala jsem překrásné město a blankytné nebe, na kterém nebyl jediný mráček. Pousměji se a zavřu oči, užívala jsem si ten vítr ve tváři, který si hrál s pramínky mých vlasů. Erik mi složí kompliment začnu se červenat, ale s úsměvem se na něj podívám, k mému překvapení se červenal také.
"Děkuji, tobě to taky sluší, ale slušelo by ti to ještě více bez trička," řeknu s úšklebkem a až po chvilce si uvědomím, co jsem vlastně řekla. Počkat, cože? Já to říct nechtěla! Co to se mnou je? V tu chvíli bych přísahala, že slyším smích od Kitsune, bylo to zvláštní. Zamračím se a otočím se zády k oknu. Rozejdu se k posteli, na kterou si sednu a schovám tvář do dlaní. Nebyla jsem si jistá, jestli mě nějak Kitsune ovlivňuje, nebo jen říkám to, co si myslím, aniž bych přemýšlela.
"Promiň, nevím, co to dneska se mnou je, pořád říkám věci, které měly zůstat jen myšlenkami," zaúpím a prohrábnu si vlasy, stále jsem se však dívala na podlahu a neodvážila jsem se podívat na Erika. A taky jsem se trošku bála, že plácnu něco, co nechci.

Už zase se lehce červenala, musel jsem se pousmát, protože i já měl lehký ruměnec na tvář, ale nakonec mě přešel. Když mi poděkuje s úsměvem že skončila se na ni pousměji, ale ona pokračovala dál a věta který z ní vypadla mě vskutku pobavila. Nadzvedl jsem obočí, zatímco ona se omluvila že neví co to s ní je a že ji sem tam nějaké myšlenky uklouznou. Možná to mělo co dočinění s Kitsune? Přece jen to co se stalo předtím... Zhluboka se nadechnu a pomalu dokouřím svou cigaretu. S pohledem do města jsem se stále zaobíral svými myšlenkami. Elie stála někde u postele, přemýšlel jsem nad večerem, přece jen do města to byla docela štreka a já nevěděl jestli se mnou bude schopná sednout na motorku. V klidu dokouřím cigaretu a okno zavřu, nakonec se přemístím ke stolu, kde hodím na recepty pár podpisů. Chci se stavit do lékárny a vybrat pár léků, o kterých ředitelství vědět nemusí. Na chvíli zavřu oči a zaposlouchám se do okolí, bylo tady ticho, žádný křik, řev ani hluk. Nakonec se obrátím k Elie.
"Půjdeme?" navrhnu nakonec a rozejdu se ke dveřím, které otevřu a počkám až vylezeme na chodbu abych mohl zamknout.

Stihla jsem se alespoň trochu uklidnit. Tiše jsem sledovala Erika, dokouřil zavřel okno a šel ke stolu. Pousměji se, když začne pracovat, práce pro něj znamenala opravdu hodně, to jsem poznala velmi brzo. Měl na tváři soustředěný výraz, nejspíš nad něčím zase přemýšlel. Obklopovalo nás uklidňující ticho, které jsem po dlouhé době přivítala a dokonce jsem si ho užívala. Spokojeně přivřu oči a podaří se mi na nic nemyslet. Ovšem pouze do chvíle, kdy se na mě otočí Erik, ihned zbystřím a jakmile se zeptá, jestli půjdeme, přikývnu a vyskočím na nohy. Otevře mi dveře, kterými hned projdu a usměji se na něj. Bylo to hezké gesto, i když mi spíše chtěl jen naznačit, abych už šla. Počkám, až zamkne dveře a poté se na něj zadívám.
"Co teď?" zeptám se potichu a přešlápnu na místě. Nemohla jsem ho zdržovat, zároveň jsem ale nechtěla být sama.... Fajn, chtěla jsem být s ním. A co? Diví se mi někdo? Kdo by nechtěl trávit čas s tak úžasným doktorem, ze kterého jsem nemohla spustit oči? Bože, co to se mnou je?
"Mám se vrátit do pokoje?" Zeptám se, abych přerušila své myšlenky. Možná bych se měla více soustředit, to by rozhodně pomohlo.

Vrátit do pokoje? Na chvíli se zarazím a potom se pousměji.
"Nechtěla jsi se projít?" připomenu a potom se pomalu rozejdu chodbou s očekáváním, že mě bude následovat. Času jsme měli do večera dost a já sám bych se rád prošel po venku, přece jenom neustálé sezení v pracovně nebylo až tak záživné. Nejspíše bych zešílel, kdybych neměl možnost vyjí ven na čerství vzduch. Sice jsem pracoval opravdu rád, ale sem tam mi odpočinek taky neuškodil. zdejší doktoři opouští léčebnu kolem šesté, sedmé hodiny, takže kdybychom vyrazili kolem té osmé nic by se nestalo, můžeme tam potom býti mnohem déle a alespoň si Elie vybere. Bylo to zvláštní, jindy bych nakoupil a donesl ji věci sám, jenže tak nějak jsem chtěl aby šla se mnou, aby se podívala také ven z léčebny. Sice jsem nevěděl co můžu čekat, ale byl jsem připravený na všechno, tak nějak jsme věřil tomu že neuteče. Zhluboka se nadechnu a opustím budovu, ještě Elie podržím dveře a nakonec se společně vydáme do parku.
"Hmmm, nechceš mi něco zase zahrát na klavír?" navrhnu po chvilce a ohlédnu se okolo na ostatní lidi a pacienty. Bylo tu pár doktorů, kteří se na nás otáčeli s jistou pozorností, které jsem si moc nevšímal. Dokud na nás nikdo nemluvil, bylo mi jedno jestli mají nějaký problém nebo ne.

Nabídne mi, že můžu jít s ním, poskočím na místě a na tváři se mi objeví šťastný úsměv.
"Ráda," vypísknu nadšeně a rozběhnu se za ním. Srovnám s ním krok, abych šla vedle něj a začnu si tiše pobrukovat. Rozhlížela jsem se okolo, procházeli jsme dlouhými chodbami, snažila jsem se zapamatovat si cestu. Erik mi opět podrží dveře na dvůr, tiše mu poděkuji a vydáme se do parku. Doktoři si opět neodpustili ty jejich pohledy, ale pro jednou jsem se cítila vedle Erika sebevědomě. Nesklopím hlavu k zemi, tak jako vždycky, místo toho se na ně usměji a přestanu si jich všímat. Tedy do chvíle, než uvidím Marka. Vesele na něj zamávám a on mi gesto oplatí. Pak ale pokračuje do budovy, nejspíše měl vlastní povinnosti. Erik se mě zeptá, jestli nechci něco zahrát na klavír.
"Umím jen jednu skladbu, pamatuješ?" řeknu s úsměvem. "Ale ty mi můžeš něco zahrát, budu ráda a možná si i zapamatuji noty," dodám po chvilce. Milovala jsem hudbu a ráda bych si něco poslechla, zvláště když bude hrát on. Hrál nádherně, pořád jsem si pamatovala tu melodii a to, jak hrál. Usměji se a okamžitě zamířím k místnosti s klavírem. Další plus bylo, že tam budeme mít soukromí.

Bylo času dost, takže jsme nijak nespěchali. Elie pro dnešek vypadala sebejistě, i když bych tomu ještě před chvílí ani nevěřil. Je zvláštní jak se od našeho prvního setkání změnila, ale byl jsem za tuhle změnu rád. Kdyby se dostala zase na začátek, nevím co bych dělal. Na chvíli se ztratím v myšlenkách že si nevšimnu ani procházejícího Marka, jenom zaregistruji nějakou postavu, na kterou Elie vřele mávala. Tak nějak jsem se rozhodl, že se ptát nebudu, přeci jen nebyla pořád se mnou i když většinu času ano, bylo by fajn kdyby tu poznala i jiné lidi, ale zároveň jsem se toho bál. Dost dobře jsem totiž věděl že tady těch dobrých lidí moc není a hádám že ostatní pacienti nebudou mít zrovna vlídné názory na své doktory a už vůbec ne na mě. Zhluboka se nadechnu a hrábnu pro cigaretu, Elie mi připomene že umí hrát jenom jednu skladbu a zároveň navrhne mě, že bych ji něco mohl zahrát. Neznělo to jako špatný nápad.
"Tak tě nějaké naučím," pousměji se a vzpomenu si na chvíli, jak jsme spolu poprvé byli v budově a ona byla schopná zahrát skladbu kterou jsem ji ukázal hned napoprvé. Pousměji se nad touto vzpomínkou ale z přemýšlení mě vytrhne doktor, který se nám postaví do cesty. Byl to ten muž, ten muž který ohrozil život Elie a sám ten svůj.Ruku měl stále v dlaze a vypadal zničeně, ale zároveň se v jeho očích odráželo jakési rozpoložení.
"Já.." začal a upřel pohled na mě, který však nakonec stočil k mojí pacientce. "..omlouvám se, za své hloupé chování," odvětil s očekáváním. Překvapeně nadzvednu obočí, ale nakonec si zapálím, tenhle rozhovor nebyl věnován mě, ale pokud řekne nebo udělá nějakou pitomost, nezaváhám vkročit.

Těšila jsem se, až se zase něco nového naučím, tedy přesněji zahrát novou skladbu. Jenže to mi nestačilo, chtěla jsem být schopná zahrát něco i z not, nebo sama od sebe a to vyžadovalo víc než jen kopírování písniček díky mojí schopnosti. Budu o to muset poprosit Erika. Pousměji se a zadívám se na něj, měl opět zamyšlený výraz, někdy bych mu opravdu ráda viděla do hlavy. Pár věcí by mi to rozhodně usnadnilo a možná bych ho lépe pochopila. Byl pro mě komplikovaná osoba a když už jsem si myslela, že ho začínám chápat, něčím mě překvapil. Chtěla jsem ho doopravdy poznat takového, jaký je. Trvalo to, ale měla jsem dost času a trpělivost. Slíbí mi, že mě něco naučí, přikývnu a vesele poskočím na místě. Stále jsem ho sledovala, ale najednou zastavil a díval se přímo před nás. Zmateně se otočím a uvidím toho doktora, kterého jsem.... kterého Kitsune málem zabila. Zamračím se, ale jeho slova mě zarazí, omluví se a vypadal, že to myslí vážné. Nervózně přešlápnu na místě a stočím pohled k Erikovi. Zapálil si cigaretu a vypadal, jako by se o něj nezajímal, já však věděla, že je připravený mě bránit. Váhavě se otočím na druhého doktora s rukou v sádře a pomaličku se k němu rozejdu. Snažila jsem se působit klidně, ruce jsem měla svěšené podél těla, ale dívala jsem se mu do očí. Lehce sebou cukl, ale zůstal stát na místě, měl ale očividně strach.
"Nevím, proč jste to udělal, ale jak můžete vidět, jsem v dobrých rukou. Vaši omluvu přijímám," řeknu mu a natáhnu k němu ruku. Byl překvapený, to jsem poznala, ale viděla jsem i něco jiného. Zklamání? Zlost? Doufal, že ho tady přede všemi napadnu, nebo co? Udělám k němu ještě o krok blíž a probodnu ho pohledem.
"Jestli se mě ještě jednou dotknete, neručím za sebe," zavrčím tak, aby mě slyšel jenom on. Poté se mile usměji, otočím se k němu zády a dojdu zpátky k Erikovi.
"Půjdeme?" zeptám se ho vesele a poskočím na místě.

Jenom jsem tam stál v případě nutnosti zasáhnout. Chvíli jsem poslouchal o čem se baví, než mou pozornost upoutal zcela někdo jiný. Byla to doktorka s doktorem, kteří si celou tuhle situaci měřili přísným pohledem. O co jim jde? Na chvíli upřu svou veškerou pozornost na ně. Proč mám takový divný pocit že je tu něco špatně? Chichotali se a o něčem diskutovali mezi sebou. Udělal jsem pár kroků jejich směrem, ale stejně byli příliš daleko na to abych je slyšel. Trochu nevrle přešlápnu na místě a potáhnu z cigarety, v tom se mi ale hlavou rozezní ženský hlas. *Ale doktore, nebuďte tak podezíravý,* zasměje se v mé hlavě a já sebou jenom překvapeně trhnu. Překvapeně se začnu rozhlížet kolem sebe. Změřím si pohledem nejenom Elie ale i toho doktora, vypadalo to že diskuzi vedou bez problému. Já se však stále snažil přijít na to odkud ten hlas vlastně přichází a proč je v mojí hlavě?! Musel jsem teď vypadat trochu jako cvok. *Ale, ale, přece na sebe nechcete strhnout veškerou pozornost,* opět se zasměje a můj pohled stane na nedaleké doktorce, která se škodolibě usmívala a doktor stál mlčky opřený vedle ní a na tváři měl připitomělý úšklebek. Byla to snad ona? *Také mě těší,* zamává mi aniž by otevřela svá ústa. Zamračím se, ale trochu se uklidním a prozatím to nechám být, přece jenom je tu příliš lidí a ona? Nejspíše mi četla myšlenky, rozhodně mi je četla. Věděla co jsem chtěl udělat a proto mě varovala. *Mlčte a nikomu se nic nestane,* přehraji si znovu co říkala a potom si povzdechu. V tom zaslechnu Elie, která mě z celé téhle šarády vytrhne. Půjdeme? Ozve se a já jenom pomalu přikývnu a naposledy se ohlédnu na doktorský pár přede mnou, než se spolu s Elie rozejdu parkem dál. *A ještě jedna věc, když nebudete poslušný, mohla by se stát nehoda vaší drahé pacientce," zasměje se a já v tu chvíli ztuhnu, zastavím se a zůstanu hledět před sebe. Na chvíli sklopím hlavu a zadívám se na zelenou trávu. S povzdechem nakonec pomalu vykročím dál.

Chtěla jsem odtud opravdu vypadnout, cítila jsem na sobě pohledy doktorů i některých pacientů a chtěla jsem utéct. Zadívám se na Erika a trošku se uklidním, přikývne a rozejdeme se dál parkem, najednou si však uvědomím, že Erik vedle mě není. Zmateně se otočím, zaraženě stál na místě a díval se na zem, vypadal zamyšleně. Rozhlédnu se okolo a všimnu si dvou doktorů, kteří se na nás dívali. Jedna z nich byla žena a dívala se na Eirka se zvláštním výrazem. Usmívala se, ale z jejího úsměvu mi běhal mráz po zádech. Tiše na ni zavrčím a probodnu ji pohledem. Na vteřinku se na mě podívá, ale bylo to, jako bych ji vůbec nezajímala, dívala se pouze na mého doktora. Opakuji, mého. Erik se opět rozejde, tentokrát ho ovšem chytím za ruku a trochu rychleji se rozejdu k uzavřené části budovy.
"Co se děje?" zašeptám potichu a mírně nakloním hlavu, abych na něj viděla. Tahle situace se mi nelíbila. Nic se v podstatě nestalo, ale měla jsem z toho zvláštní pocit. Kitsune z nějakého důvodu chtěla běžet zpátky k té ženě a utrhnout ji hlavu. Ani ona nevěděla proč, byl to ale její instinkt. Zavrtím hlavou, poslední dobou vnímám čím dál více její přítomnost a je to jako by mě ovlivňovala. Raději nad tím přestanu přemýšlet.
"Kdo byla ta žena?" vyprsknu, ten tón jsem použít nechtěla, ale co když je to někdo z Erikovy minulosti? Nějaká bývalá přítelkyně? Už teď jsem ji nesnášela a to ani neznám její jméno. Raději ho to nechám vysvětlit, nebo mi sdělit, co ví, nechci dělat unáhlené závěry.

Rozhodnutý odsud vypadnou se rozejdu pomalu pryč od zdejší společnosti. Náhle však ucítím něčí dotek na své ruce a nakonec pevnější stisk. Byla to Elie, nejenom že mě chytila za ruku, ale přidala na kroku a proto jsem byl donucen zrychlit i já abych jí vůbec stačil. Netušil jsem co mělo tohle gesto znamenat, možná si všimla že se něco děje. Možná jí bylo jenom ve společnosti těch lidí nepříjemně. Když mi však položila otázku, upřeně jsem se na ni zahleděl, ale nezastavoval jsem se. Byl jsem varován, kdybych jí to řekl, mohli by to brát špatně? Určitě nás ještě sledují a pokud se mi opravdu umí vkrást do hlavy, je to špatné, hodně špatné. Co mám dělat? Nemůžu si být jistý jestli jí o tomhle mohu říci, pokud to udělám, může být v ohrožení života okamžitě, nemůžu si dovolit její život ohrožovat, mám ji přece pomáhat, ale... S povzdechem se na chvíli zahledím pod nohy, ale nakonec vzhlédnu k Elie pousměji se.
"Nic, jenom jsem si vybavil něco z minulosti, něco ne zrovna dvakrát příjemného, promiň," omluvím se a snažím se znít sebejistě, i když to možná až tak jistě nevyznělo. Elie zavrtěla hlavou a já se akorát zhluboka nadechl, cigareta mi už za tu chvíli pohasla a já už se ani nesnažil o to ji zapálit znovu, alespoň ne teď. *Hodnej doktůrek,* ozve se znovu ten ženský hlas a já se zamračím.
"Nikdo koho bych znal osobně, vím jenom že tady pracuje už nějaký ten rok," odpovím a neujde mi při tom její otrávený tón, snad jako kdyby jí ta žena pila krev už jenom od pohledu. Osobně, mě ji pila už jenom od toho pohledu. Každopádně něco měla zalubem. Něco mi říkalo že tohle byl jenom začátek něčeho velkého co teprve mělo přijít a mě se to nelíbilo. Už jenom ta poslední věta, jestli nebudu poslušný. Poslušný? V čem? Tohle mě v klidu rozhodně nenechalo, i když jsem se snažil před Elie působit klidně jako vždy, tentokrát to nebylo tak snadné. Nejenom že jsem neměl rád neznámo, ale zároveň jsem si teď připadal jako nějaká loutka. Nerad jsem se někomu podřizoval ať už to byl kdokoli, už jenom ta myšlenka ve mě se bouřila.

Rázně jsem pokračovala dál parkem, pryč od těch lidí. Brzy budeme v místnosti, kam nikdo nechodí, kde budeme mít klid a soukromí. Erik řekne, že si jen na něco vzpomněl, ale něco na jeho tónu mi nesedělo. Podívám se na něj přes rameno a ani si neuvědomím, že se na mé tváři na vteřinku objevil ublížený výraz. Otočím se zase dopředu, pustím jeho ruku a trošku zpomalím. Něco přede mnou nejspíš skrývá. Prý tu ženu nezná, ale... Tušila jsem, že je za tím něco víc, celá ta situace byla zvláštní. Váhal. Nevěděl, jestli mi má něco říct, nebo ne. Nehodlala jsem to však řešit, možná to tak bude lepší. Přeci jen nemůžu strkat nos do jeho osobních záležitostí.
"Aha," odpovím mu a ani se na něj nepodívám, nevěděla jsem, co říct, naštěstí jsme však už byli u dveří. Postavím se stranou a opřu se zády o stěnu. Přeci jen jsem neměla klíče a místnost byla zamčená, aby se tam jen tak někdo nedostal. Založím si ruce na prsou a zadívám se na modrou oblohu. Pomalu po ní pluly bílé mraky a tak nějak mě to uklidňovalo. Pořád jsem přemýšlela nad Erikem a tou ženskou. Už teď jsem jí nesnášela a štvalo mě, že mi Erik neřekl, co se děje. Znala jsem ho lépe, než si myslel. Něco ho trápilo a kvůli minulosti to nebylo. Tiše si povzdechnu a rozhlédnu se po okolí. Možná nad tím jenom moc přemýšlím a jsem paranoidní, bude to dobrý, klid Ellie.

Aha, odvětila a rázně zpomalila. Už jenom z jejího tónu bylo poznat že není zrovna moc nadšená z mé odpovědi. Že by něco poznala? Nejspíše, nezněl jsem zrovna dvakrát přesvědčivě ani vůči sobě, natož vůči ostatním. Rád bych ji řekl že nejsem jediný kdo sleduje naše kroky a rozhovory, ale nebylo to tak jednoduché jak jen se to mohlo zdát. Je možné že mi může vlézt do hlavy i na dálku? Díky téhle malé informaci jsem byl na vážkách, absolutně jsem ztratil kontrolu nad svým světem a to mě nezkutečně rozčilovalo. Takže jsem byl teď jako ryba ve vodě? Ne, jako ryba uprostřed oceánu? Co mám sakra dělat? Očekávají snad ode mě že se budu chovat klidně jako vždycky? Vždyť jsem ani netušil co mají v plánu, co chtějí a co jsou zač. Něco mi však říkalo, že to jenom tak obyčejní lidé nebudou. Za chvíli jsme se však objevili u dveří a Elie se opřela o chladnou zeď od budovy. Pohledem jsem sklouzl po dřevěných dveřích a hrábl do kapsy pro klíče abych mohl odemknout. Jak bych mohl Elie všechno vysvětlit? Tak rád bych ji něco řekl, ale... v tu chvíli mě to napadne. Ne, blbost, když se ji pokusím něco napsat, budu u toho přemýšlet a ona se to dozví, zatraceně! Copak není žádný způsob jak ji říci, že je něco špatně? S povzdechem rozevřu dveře a udělám krok dovnitř, v tu ránu se ale díky své schopnosti vyhnu noži, který mi proletí těsně kolem krku a s pomocí salta se dostanu z malých schůdků na trávu na zadním dvoře. Co to? Ze dveří se vynoří chlápek s hravým výrazem ve tváři a než stačím zareagovat, vyběhne směrem ke mě. Okamžitě vystřelím pohledem po Elie abych zkontroloval jestli je v pořádku, jenže v tom se ze dveří vynoří ještě někdo. Ten někdo byla žena, v ruce držela jakousi tyč a její pozornost upoutala Eliss, proto se k ní vydala s jakýmsi zlým úšklebkem,ze kterého se nedalo vyčíst nic dobrého. Zatraceně!

Rozhlížela jsem se kolem a moji pozornost upoutalo až to, jak Erik odskočil ode dveří. Překvapeně se na něj podívám, v tom si ale všimnu nože na zemi. Odskočím ode dveří zrovna ve chvíli, kdy ze dveří vyběhne nějaký muž. A mířil přímo k Erikovi. Rozběhnu se k němu, ale zastaví mě železná tyč, která narazí do mého hrudníku. Vyrazí mi dech a dopadnu dozadu na záda. Rozkašlu se, ale ihned se podívám na mého útočníka. Byla to ta doktorka! Jak se sem dostala? Zavrčím na ni a když se znovu napřáhne tyčí s úsměvem na rtech, odkutálím se stranou a vyšvihnu se na nohy.
"Tak teď jsi to vážně posrala," zavrčím naštvaně a potlačím Kitsune, která doslova běsnila.
"Hej, Kitsu, tohle zvládnu sama. Ne, že bych si tvé pomoci nevážila, ale tuhle potvoru sejmu sama," zavrčím potichu, ale odhodlaně. Moje Alter Ego se mnou přestane bojovat o nadvládu nad tělem, místo toho jsem od ní cítila jakousi spokojenost.
"Co jsi to říkala?" zeptá se mě žena v bílém plášti a mile se usměje, zatímco si tyč opře o rameno. Bože, já ji ten úsměv tak ráda smažu z toho jejího odporného ksichtu. Byla jsem vážně vytočená a možná mě i částečně ovlivňovala Kitsune. Změním své nohy na gepardí a z konečků prstů mi vyrostou ostré drápy, byla jsem teď opravdu ráda, že na sobě nemám boty. Prudce proti té ženské vyrazím a na tváři se jí objeví překvapený výraz, nejspíš takovou rychlost ode mě nečekala. Zamířila jsem rukou přímo k jejímu krku, místo toho jsem ale chytila železnou tyč. Prudce s ní škubnu a podaří se mi ji rukou škrábnout v obličeji, teď měla na tváři tři hluboké škrábance, což ji očividně vytočilo. Začne se po mě ohánět tyčí, naštěstí jsem byla, díky mým reflexům, schopná se vyhnout, ale nedala mi příležitost k útoku, mohla jsem se pouze bránit.

Rozhlížela jsem se kolem a moji pozornost upoutalo až to, jak Erik odskočil ode dveří. Překvapeně se na něj podívám, v tom si ale všimnu nože na zemi. Odskočím ode dveří zrovna ve chvíli, kdy ze dveří vyběhne nějaký muž. A mířil přímo k Erikovi. Rozběhnu se k němu, ale zastaví mě železná tyč, která narazí do mého hrudníku. Vyrazí mi dech a dopadnu dozadu na záda. Rozkašlu se, ale ihned se podívám na mého útočníka. Byla to nějaká ženská. Neznala jsem ji, ale jak to tak vypadá, nemá dobré úmysly Zavrčím na ni a když se znovu napřáhne tyčí s úsměvem na rtech, odkutálím se stranou a vyšvihnu se na nohy.
"Tak teď jsi to vážně posrala," zavrčím naštvaně a potlačím Kitsune, která doslova běsnila.
"Hej, Kitsu, tohle zvládnu sama. Ne, že bych si tvé pomoci nevážila, ale tuhle potvoru sejmu sama," zavrčím potichu, ale odhodlaně. Moje Alter Ego se mnou přestane bojovat o nadvládu nad tělem, místo toho jsem od ní cítila jakousi spokojenost.
"Co jsi to říkala?" zeptá se mě žena a mile se usměje, zatímco si tyč opře o rameno. Bože, já ji ten úsměv tak ráda smažu z toho jejího odporného ksichtu. Byla jsem vážně vytočená a možná mě i částečně ovlivňovala Kitsune. Bylo mi jedno, že ji ublížím, či zabiji, napadla mě a někdo ohrožoval Erika, to mě štvalo nejvíc. Měla jsem pocit, že se kvůli mě pořád dostává do nebezpečí a kvůli mě je zraněný. Změním své nohy na gepardí a z konečků prstů mi vyrostou ostré drápy, byla jsem teď opravdu ráda, že na sobě nemám boty. Prudce proti té ženské vyrazím a na tváři se jí objeví překvapený výraz, nejspíš takovou rychlost ode mě nečekala. Zamířila jsem rukou přímo k jejímu krku, místo toho jsem ale chytila železnou tyč. Prudce s ní škubnu a podaří se mi ji rukou škrábnout v obličeji, teď měla na tváři tři hluboké škrábance, což ji očividně vytočilo. Začne se po mě ohánět tyčí, naštěstí jsem byla, díky mým reflexům, schopná se vyhnout, ale nedala mi příležitost k útoku, mohla jsem se pouze bránit.

Prudce uhnu do strany a vyhnu se tak ráně neznámého útočníka. Teda v prvním momentě se jevil jako neznámý, ale vzápětí na to jsem v něm rozpoznal jednoho z kolegů. Má pozornost se však urychleně stočila k Elie, která dostala tyčí do žeber a dopadla na záda.
"Elie!" vykřiknu starostlivě a pevně stisknu zuby k sobě. V tom se na mě ten muž rozběhne a pokusí se mě udeřit pěstí. Jeho ránu však vychytám a zasadím mu vlastní přímo do obličeje. Muž se zapotácí, ale hned na to je opět v pohybu. Díky své schopnosti jsem se mohl ohlížet i po Elie aniž bych dostal nějaký vážný zásah, ale i přesto bych svého protivníka neměl podceňovat, přeci jenom i já nerad spoléhal na své schopnosti. Možná proto jsem je skoro nevyužíval a tahle ta byla víceméně automatická. Zaslechl jsem jak se Elie s někým vybavuje, nejspíše s tou ženskou, vzhledem k tomu, že na ni zavrčela cosi nesouhlasného. Uleví se mi, když zjistím že je na nohách a dá se do boje, v tom případě se mohu na svého protivníka soustředit i já. Koneckonců Elie byla měnič, když se mě pokusila zabít ukázala mi jak děsivá dokáže být a většinou když šlo do tuhého Kitsune se o to postarala. Tak nějak jsem za ten čas poznal, že už jsou na tom spolu lépe než předtím. Ale i přesto jsem se nemohl zbavit jistého vnitřního strachu, který mě zachvátil pokaždé co se dostala do nebezpečí. Můj protivník na sebe ale nenechal dlouho čekat a okamžitě mě vytrhl z myšlenek tím, že mi podkopl nohy. Dopadl jsem na zem na břicho, ale když se mi pokusí dát pěstí, odkutálím se do boku a vyskočím na nohy. Dříve než se stačí narovnat do něj prudce kopnu já. Muž hlasitě zasyčí a dopadne na zem, mojí další ráně se však vyhne rychlostí, která nebyla lidská. Takže tohle taky není člověk, v tom případě ani ta žena nebude zcela obyčejná. Jeho ráně stihnu uhnout, ale hned se mi pokusí zasadit další a další a já nestihnu najít skulinu v jeho obraně, abych vůbec mohl zaútočit, proto jenom zvednu ruce a snažím se odvrátit jeho veškeré útoky. Jako kdyby toho dneska nebylo dost! S každým dalším zásahem se mi má obrana lámala, ale snažil jsem se ji udržet co nejdéle to šlo. Nakonec však zapřáhnu všechny svaly na rukou a začnu se soustředit na způsob jeho útoku. Musí mít přece nějakou slabinu, musí. *Eriku!* zařve ženský hlas a já se díky hlasitému varování ohlédnu okolo, což mělo za následek jenom jedno. Muž přede mnou prudce vykopl proti mě a jeho rána mě odmrštila do zdejšího plotu, do nějž jsem narazil zády a skončil na zemi. Opět se mi hlavou rozezní ten smích, ten otravný smích, který napovídal k tomu, že jsem naletěl. Moje tělo na chvilku vypoví službu, ale hned jakmile se otřesu, vydrápu se na nohy a zadívám se na muže, který si mě měřil pohledem a kráčel si to rovnou ke mě. Co je to za sílu? Tohle není upíři síla, nebo snad ano? Očima jsem měřil svého protivníka, zatímco Elie bojovala proti ženě s tyčí. Byla to také doktorka, nebo to tak alespoň podle pláště vypadalo, ale její tvář jsem si nepamatoval. Prosím, jen buď v pořádku... musím se co nejdříve vypořádat s ním, jinak nepomůžu ani sobě, natož jí.

Vyhýbala jsem se jejím ranám a doufala, že ani jednu neschytám, hrudník mě pořád bolel a opravdu jsem nechtěla další takovou ránu. Jen mě tahle hra přestávala bavit. Naštvaně zavrčím, což jen vyvolá smích u mojí protivnice. Nebyla člověk, to jsem poznala hned. Zaslechnu za sebou ránu a musím použít veškerou svou vůli, abych se neotočila, bála jsem se o Erika, ale musela jsem mu věřit a doufat, že bude v pořádku. Pokud to s tou ženskou rychle vyřídím, můžu mu pomoci. Nechci být přítěž, vždycky to byl on, kdo mě chránil, kdo schytával rány, to už nedovolím. Vyhnu se další ráně a odskočím dozadu, abych mezi námi vytvořila rozestup. Musím ji sebrat tu tyč. Přeměním se na bílou lvici a přikrčím se k zemi, připravená ke skoku. Žena se usměje, ale zůstane na místě, čekala, co udělám. Dívala jsem se jí zpříma do očí a pomalu se plazila k ní, viděla jsem, že má všechny svaly napjaté, připravené k obraně i k útoku. Byla jsem ještě dost daleko, ale i přesto jsem se vymrštila do vzduchu a jedním skokem jsem se rychle blížila k mé kořisti. Drápy jsem měla vytažené a cenila jsem na ni své zuby, připravena ji roztrhat. Naštěstí jsem ji překvapila, nečekala, že skočím tak daleko. Nastaví před sebe tyč, do které se zakousnu a zapřu se i no tlapami. Byla jsem teď mnohem vyšší než ona a také jsem využívala své váhy. Byla však silná, nespadla na zem, ale také mě nedokázala odhodit. Ušklíbnu se a zapřu se zadníma nohama do země a odrazím se dozadu, jako bych padala, tyč jsem však stále svírala v zubech. Pustí ji a odskočí dozadu, já dopadnu na záda, ale ihned se překulím na nohy a změním se na člověka. Prohlédnu si tyč a ušklíbnu se na mou protivnici, teď jsem si získala výhodu já, ale nevypadalo to, jako by ji to moc trápilo, pořád měla na tváři ten arogantní úsměv, který jsem jí opravdu chtěla smazat z obličeje. Rozběhnu se proti ní a napřáhnu se železnou tyčí, vyhne se mojí první ráně a i těm dalším, vypadalo to, že má s boje zkušenosti, jako by předvídala moje pohyby. Namířím na její hlavu a když se jí nepodaří vyhnout, zaraduji se, avšak jen do té doby, než chytí tyč holýma rukama, kopne mě do bolavého hrudníku a odletím několik metrů dozadu jako hadrová panenka.

Ohlédnu se po Elie, netušil jsem a ani nedokázal říci kdo z těch dvou má navrch. Nelíbila se mi už jenom představa že se jí pokouší někdo ublížit. Věděl jsem že je tu přece jenom něco, co bych mohl udělat, ale jenom najít vhodnou příležitost, vhodnou chvíli. Muž se proti mě opět rozběhne a já se jeho pěstí obratně vyhnu. Nevyčkává však dlouho a zaútočí znovu, ale tentokrát se po vyhnutí dám do útoku i já. Podaří se mi mu dát pěstí do břicha, ale nijak to s ním nehnulo. S povzdechem odskočím dozadu a zahledím se na protivníka. Skenoval jsem jeho tělo pohledem a přemýšlel jak bych jej mohl zasáhnout, po chvilce na to si vzpomenu na nůž se kterým na mě vyběhl. Možná by se dal nějak použít, jenže sotva si na něj vzpomenu, v tu stejnou chvíli se muž ohlédne na nedalekou zem, kde se blyštivá zbraň leskla. Lehce se zamračím, ale to už se můj protivník posbírá a zbraň ze země zvedne. Můj pohled spadne na Elie, jakmile zaslechnu jakousi ránu opodál. Ležela na zemi a držela se za hrudník, snažila se postavit na nohy, ale sotva se vydrápala do sedu, zatímco žena už sen a ni s tyčí v ruce opět sbíhala. Tohle bude těsné... Pomyslím si a zhluboka se nadechnu, dám ruku před sebe. "Room," hlesnu potichu a když se muž s nožem rozběhne a zamíří na můj krk, počkám si na správnou chvíli, než bude u mě a ta žena u Elie. Jakmile usoudím že jsou oba dva dostatečně blízko nám oběma, nechám tělo muže prohodit s tělem Elissy. Muž nečekaně s přesností podřízne hrdlo ženě, která doslova naběhla na jeho ostří, zatímco já chytnu Elie do náruče a odskočím k plotu, kde ji opatrně položím. Stále tu máme ještě jednoho protivníka a já to s nim hodlal ukončit rychle. Než se muž stačí vzpamatovat z toho co se stalo, vyběhnu proti němu a kopnu ho vší silou do hlavy, díky čemuž odletí a zastaví se až o zem. I nůž který před chvíli držel v ruce odletí někam opodál. Díky tomu že byl stále v dosahu mé schopnosti jsem byl schopen přemístit zbraň do mé ruky, se kterou jsem poté vyběhl a namířil na krk onoho muže. Jenže v moment kdy se napřáhnu, se ozve znovu ten ženský hlas. *zabiješ ho a zabijeme mi ji,* zavrčí a já v tu chvíli zastavím, čehož muž využije, podrazí mi nohy a s prudkým pohybem mi vytrhne zbraň z ruky a přiloží mi ji ke krku. Moje schopnost se tím zruší, už jenom protože vyžaduje dostatek koncentrace a já byl s nějakou koncentrací momentálně v háji.
"Hni se a jsi mrtvej," zavrčí chlap a já se na jeho slova jenom zamračím. Zároveň jsem však věřil své společnici, kdyby se ji podařilo získat tu tyč, mohla by s ním sejmout mého protivníka, musela by být však extrémně nenápadná, proto jsem se snažil upoutat jeho pozornost já, dříve než mu to dojde.
"Tvoje síla není lidská, ale nepřijde mi ani upíří, tak co jsi zač?" zasyčím a zadívám se mu přísně do očí.
"Takže ty na nadpřirozenu víš?" zasměje se trochu zklamaně. "Jaká škoda, já doufal že to bude větší legrace když nebudeš mít ponětí o co jde," povzdechne si a potom se rozesměje na celé okolí, zatímco já z něj nespouštím oči.

Tvrdě dopadnu na zem a opět si vyrazím dech, začnu kašlat a lapat po dechu, zároveň jsem se však snažila vyškrábat na nohy. Jsem k ničemu, ani s jedním protivníkem si neporadím. Podaří se mi se posadit, ale při každém mém pohybu mě zabolel hrudník, mé svaly i kosti protestovaly proti pohybu, ale já se odtud musela dostat. Žena se na mě již řítila s tyčí v ruce napřažená k poslednímu úderu, který mi jistě rozdrtí lebku. Je tohle konec? Probleskne mi hlavou a znovu se pokusím postavit, jenže marně. Zavřu oči, ale najednou jako by se se mnou svět zhoupl a již jsem neseděla na zemi. Byla jsem v Erikově náručí. Odskočí k plotu, kousnu se raději do rtu, ve snaze zmírnit bolest, která mi projela celým hrudníkem. Nechtěla jsem to na sobě dát znát.
"Děkuji," špitnu, jakmile mě položí na zem. Chtěla jsem mu pomoct, ale vypadalo to, že mě nepotřebuje. Zůstanu tedy sedět na zemi a sleduji ho. Vyhrával, ale najednou jako by se zasekl, nebo zaváhal. Muž ho shodí na zem a přiloží mu nůž ke krku. Moje srdce začne bít jako o závod, musím něco udělat! Opět se přeměním a dopadnu na všechny čtyři v podobě lvice, měla jsme o Erika strach, musím mu nějak pomoct! Rozběhnu se k nim a skočím po tom muži rychleji než kdy dříve v mém životě, možná tomu pomohl všechen ten adrenalin. Cítila jsem pouze zuřivost, chtěla jsem jeho krev, za to, že ohrozil mého Erika. Už jsem necítila bolest v žebrech, ani to, když se mi nůž zaryl do těla. Několikrát jsme se překulili, až jsem přimáčkla muže k zemi pode mnou. Začnu se zuřivě sápat po jeho krku, bránil se a celkem se mu dařilo držet mou tlamu od jeho těla. Zaryji drápy hluboko do jeho masa a naštvaně zavrčím, chňapala jsem po něm, až se mi podařilo zakousnout se mu do ruky, prudce škubnu a v puse ucítím jeho krev. Vyjekne a praští mě z boku do hlavy, odsune mě kousek stranou, ale dá mi příležitost zakousnout se mu do krku. Ostré tesáky proniknou kůží jako nůž máslem, ještě však několikrát škubnu, než pustím jeho bezvládné tělo na zem. Ustoupím o pár kroků dozadu a stočím hlavu k mému rameni, ze kterého trčel nůž. Po bílé srsti mi tekla, krev, ale bolest ke mně stále nedoléhala. Stočím pohled k Erikovi a tiše zakňučím, neodvažovala jsem se si ten nůž vytáhnout, nebo se proměnit, byl celkem hluboko a já netušila, co dělat.

Všechno se to odehrálo tak rychle. Netušil jsem co mám dělat, na chvíli jsem úplně ztratil veškerou koncentraci nad situací. Sledoval jsem oči muže a přemýšlel jak se z toho všeho dostat. I přes komunikaci kterou jsme vedli, jsem hledal nějaké způsoby jak se z toho vymanit. Jenže v tu samou chvíli jsem ucítil jak mi ostří nože přejíždí lehce po kůži a než jsem se nadál, váha muže byla pryč. Okamžitě v prvotním šoku vyskočím na nohy a ohlédnu se po Elie, která bojovala. Muž bránil její silné tlapy i přes proměnu, tohle rozhodně nebude člověk, ale mrtvé tělo ženy opodál dokazovalo, že ani upír. Všechno to ale skončilo v několika sekundách, muž sebou několikrát škubl, když se ji podařilo prokousnout jeho krk. Ale já se neradoval. Když ke mě otočila svůj pohled, zděšením jsem skoro přestal dýchat. Projel mnou takový odporný pocit, který mi podlomil kolena, ale z jeho paralýzy jsem se probral až moc rychle.
"Elie!" zdůrazním a okamžitě doběhnu k mé společnici.
"Teď mě dobře poslouchej, vytáhnu ti ten nůž z těla, ale hned nato se musíš proměnit, věř mi," hlesnu a utrhnu kousek lékařského pláště, který se zdál být čistý. Snažil jsem se jednat rychle a hlavně důvěryhodně, i když jsem se o ni neskutečně strachoval.

Stála jsem a raději jsem se ani nehýbala, adrenalin ze mě opadl a ke mně začínala doléhat všechna bolest. Pálilo mě rameno a měla jsem chuť si ten nůž ihned vyrvat zuby, nejspíš bych se ale ještě více zranila. Bezmocně zakňučím a podívám se na Erika, měl ve tváři zděšený výraz, hned na to vykřikl mé jméno a rozběhl se ke mně. Sednu si na zadek a váhu přenesu pouze na zdravou tlapu. Pozorně jsem ho sledovala a snažila jsem se ho i poslouchal. Vysvětlí mi, co mám dělat, ano, věřila jsem mu. Svěřila bych mu bez váhání život a byla bych si jistá, že se mi nic nestane. Opatrně přikývnu a podívám se stranou, nepotřebovala jsem to vidět. Po pár vteřinách ucítím, jak chytil nůž a jedním pohybem ho vytáhne, z rány mi vyteče větší množství krve, která potřísní mou bílou srst.. Nedokázala jsem zadržet bolestivý výkřik, který ale v mojí podobě byl spíše zařváním, hned si však vzpomenu na to, co mi říkal. Obklopí mě světlo a vrátím se do lidské podoby. Zatnu zuby a nakloním se více k Erikovi, zdravou rukou stisknu okraj jeho pláště a pevně zavřu oči. Věřila jsem, že mi pomůže a tak jsem jen seděla na zemi a čekala, až mě ošetří, nebo mi dá další instrukce.

Křečovitě svírala můj plášť v rukou a tiskla víčka pevně k sobě. Věděl jsem že teď nejspíše trpí, ale oproti té veškeré psychické bolesti kterou si zažila, bylo tohle pravděpodobně nic. Okamžitě začnu ránu obvazovat abych zmírnil krvácení. Pokusím se ji utáhnout co nejvíce, ale zároveň ne příliš abych to nepřehnal. Opatrně ji vezmu do náruče a urychleně se vydám do odlehlé budovy. Jakmile vstoupím do pokoje, shodím veškeré věci z gauče a dívku tam položím. Okamžitě se začnu dívat po lékarničce, kterou nakonec najdu hned vedle spíže a pustím se do ošetřování pobodaného ramene mé pacientky. Pozorně si dávám pozor aby se do rány nedostaly žádné nečistoty a aby se mi desinfekce nedostala přímo do rány, ale jenom na okolní kůži. Bylo jenom štěstím že bodná rána nepoškodila nervy a tkáně, takhle jsem alespoň mohl vyloučit nějaké trvalé následky, nebo jsem alespoň doufal že je vyloučit mohu. Když skončím s ošetřením, všechno náčiní uklidím a to zakrvácené hodím do dřezu, potom se starostlivě sesunu k Elie a položím jí ruku na čelo. Víc už pro ni neudělám a dát ji nějaká sedativa od bolesti, to nemělo smysl s jejím strachem z injekcí.

Nic neříkal, jen se mlčky dal do obvazování rány, seděla jsem tiše na trávě a sledovala ho. Opatrně mě vezme do náruče, usměji se nad tím, byl vždycky tak opatrný a starostlivý. Nevěděla jsem, kam hodlá jít, tohle by se špatně vysvětlovalo, kdyby nás někdo viděl. Odnese mě ale do odlehlé opuštěné budovy. Užívala jsem si jeho blízkost a ten pocit bezpečí, který jsem s ním měla. Položí mě na gauč a někam odejde, chtěla jsem, aby zůstal, ale věděla jsem, že mě jen chce ošetřit. Brzy se vrátí s lékárničkou a dá se do práce. Byl opatrný a i když to občas zabolelo, nedávala jsem to najevo. Jakmile skončí, všechno uklidní a sesune se vedle mě. Starostlivě se na něj podívám a jeho ruku, kterou mi dal na čelo, vezmu do těch svých.
"Jsi v pořádku?" zeptám se ho a celého si ho prohlédnu, jestli nemá nějaká zranění. Strachoval se o mě a na sebe nejspíš zapomněl. Natáhnu se k němu a jednou rukou ho pohladím po tváři, chvíli se na něj zkoumavě dívám, než spustím ruku do klína. Měla jsem o něj strach a začínalo mi vrtat hlavou, kdo jsou ti dva.
"Znal jsi je? Já je nikdy dříve neviděla, ani v léčebně. Proč po nás šli?" zeptám se ho a nakloním hlavu na stranu, zatímco ho pozoruji. Jen jsem doufala, že jsem ho zase já nedostala do problémů. nesnášela jsem, když byl zraněný kvůli mě.

Vzala mou ruku do těch svých a jako vždy se mě zeptala jestli jsem v pořádku. S úsměvem na tváři přikývnu, vždycky byla tak starostlivá. Ke svému zranění se nijak nevyjadřovala a místo toho si dělala starosti o mě. Chtěl jsem ji ruku položit do klína a zdůraznit aby s ramenem příliš nehýbala, ale nakonec to udělala sama a tak jsem se trochu uvolnil a sedl si pohodlněji na zdejší podlahu. Na chvíli se úplně zapomenu, moje tělo toho vydrží rozhodně více než to její, s takovou ani dneska nikam nepůjdeme, rozhodně nebudu riskovat její bezpečí, ale teď? Co jsem měl dělat? Nevím do čeho jsem se to zamotal, ale je v ohrožená života kvůli mě... Zamyšleně se mě zeptá, jestli jsem ty dva znal. Zamyslím se jestli si vybavím i obličej té dívky, ale ať se snažím jak chci, nevzpomenu si.
"Tu ženu nepoznávám, ale obličej toho muže je mi dobře znám. Pracuje tady už pár let, byl tu už od doby kdy jsem nastoupil," odpovím a zamračím se. O co jim šlo? Ani já netušil proč po nás jdou, tušil jsem že to bude mít nějaké spojení se mnou, ale ač jsem se snažil přijít na cokoli, nenapadal mě žádný důvod.
"Kéž bych ti na tohle dokázal odpovědět," vydechnu a zadívám se na rozražené dveře. Teď mě tak napadlo že ty těla tam stále jsou a že bych s nimi něco měl udělat, než na tohle někdo přijde.
"Počkej tady, měl bych se zbavit těl," hned jakmile jsem se postavil a uvědomil jsem si co jsem řekl, vyznělo mi to tak neskutečně blbě, ale ve skutečnosti to bylo přesné. Už zase jsem musel zabíjet... ale věděl jsem, že pokud bude někdo ohrožovat život Elie, budu rozhodnutý to udělat znovu a znovu. S pohledem ve dveřích se na chvíli úplně zapomenu, musím zjistit co se tady děje, za každou cenu.

Pohodlně se usadil na podlaze, chtěla jsem mu říct, aby si sedl na gauč, že ji místa dost, ale nechtěla jsem ho vyrušovat. Na tváři měl zamyšlený výraz, nejspíš přemýšlel, odkud je zná. Takže tu ženu neznal, ale muže ano. Zamyšleně se zadívám na protější stěnu a chvíli nic neříkám. Skoro si nevšimnu, že na mě promluvil, začnu vnímat až když se postaví na nohy. Chtěl odklidit těla. Při té větě se otřesu, nebyla jsem na to zvyklá a až teď mi došlo, že jsem někoho zabila. Polije mě studený pot a na chvíli zavřu oči. Ale k mému překvapení mi to nevadilo. Necítila jsem lítost, ani nic jiného. Ohrozili Erika, jen jsem nás bránila. Pro něj bych byla schopná udělat cokoliv. Podívám se na něj, ale stál ke mně zády a díval se na dveře. Další otázka mi také vrtala hlavou. Nebyli lidé, tak co byli zač? Upíři to určitě nebyli, oči by se jim zbarvili do ruda a všimla bych si jejich špičáků. Vlkodlaci by se proměnili, takže zbývali...
"Byli to démoni, že ano?" zašeptám potichu a postavím se na nohy. Erikovi nejspíš nepomůžu, ale nechci tady zůstat sama, půjdu s ním a alespoň budu dávat pozor, jestli někdo nejde. Jediná výhoda byla, že tu ženu zabil ten doktor a ho... Na jeho krku byly otisky zubů nějaké šelmy, policie neví o nadpřirozenu, takže by na to nejspíš nikdy ani nepřišli. Jenže pokud by mezi nimi byl někdo, kdo ví příliš, byl by to problém... Navíc přitahovat pozornost nebylo nikdy dobré.

Stál jsem ve dveřích a přemýšlel jak bych se těl mohl zbavit, aniž bych si toho kdokoli všiml, přece jen tohle by mohl být docela velký problém. V tom všem přemýšlení si ale všimnu stínu, který se mihl opodál mezi stromy. Co to mělo znamenat? Zamyšleně se zamračím a lehce ucuknu pohledem do strany, jenže v tu samou chvíli co stín zmizí někde v parku, se začnou těla přede mnou rozkládat. Urychleně se k nim vydám a oběma z oblečení vezmu visačky, abych si je prohlédl, ještě prohrábnu kapsy, kdyby v nich náhodou něco bylo, ale k mému překvapení vytáhnu složku. Hned poté tělo pode mnou zmizí. Složka? Nejdříve nad tím zakroutím hlavou, ale hned na to ji schovám do kapsy a rozejdu se pátky k Elie.
"Nejspíše ano, ale zmizeli" odpovím na její otázku s démony. Ano zmizeli protože se někdo snažil skrýt důkazy. A ten stín, určitě za jejich rozklad může on, dávalo by to smysl. Normální upír by zmizel, ale démoní těla byla jiná. Tohle by byl možná problém i pro útočníka a kdyby se do toho zapletla policie... když nic nezůstane, žádný důkaz, nikdo to řešit nebude. Zajímalo by mě do čeho jsme se to zamotali, ale jednu věc jsem věděl jistě, že se mi to nelíbí. Zakroutím nad tím vším hlavou a nakonec se zastavím až u Elie. Sundám si plášť a přehodím ho přes dívku, přece jenom má oblečení zkrvavené a zbytečně by to přitahovalo jenom pozornost.
"Tak pojď, umyješ se a převlečeš do něčeho čistého, potřebuješ si teď odpočinout," hlesnu starostlivě a potom si povzdechnu, tohle nám ještě scházelo.