Kyu(ník) + Mind(es)

Kyu mi podal nejaké oblečenie. Pousmial som sa a nakoniec som to veľké tričko a veľké nohavice zo seba stiahol a navliekol som na seba oblečenie, ktoré mi konečne vskutku sadlo a bol som rád, že si nebudem musieť nohavice stále ťahať dohora, aby mi nespadli až ku členkom. Vydýchol som, prezrel som si sám seba potom som pohľad presunul na Kyuiho. Prikývol som. „Áno, teda, ja som hudbu robil, keď som mal ešte byt, ale teraz už sú to iba texty. Teda, od.. včera.“ preniesol som a celý čas som sa pri tom usmieval, aj keď som premýšľal nad tým, čo sa stalo s mojim bytom a so Shinom. Ale nakoniec som bol aj celkom rád, pretože som spoznal Kyuiho a to je výhra. „A prečo už sa nebudeš hudbe venovať?“ opýtal som sa, podišiel som k nemu zozadu a objal som ho a hlavou som sa oprel o jeho chrbát. Vdýchol som jeho vôňu. Cítil som sa pri ňom príjemne v jeho oblečení, v jeho dome. Už mi to pripadalo, akoby som mu patril a tomu by som sa absolútne nebránil. „Cítim s apri tebe ako veľké dieťa.“ zasmial som sa zrazu a keď som sa narovnal, pobozkal som ho zozadu na krk a pár krokov som cúvol. Moje ruky vyleteli ku stropu a naširoko som sa usmial. „Teším sa na deti, poďme.“ vykríkol som natešene a znova som sa vrhol ku Kyuimu, ktorého som uväznil v silnom objatí.

Pousmál se a nakonec se převlékl, dozvěděl jsem se že hudbu dělal když měl ještě byt, přičemž jsem se k němu zvědavě otočil a přeměřil si jej pohledem. Od včera? Zahleděl jsem se do jeho očí a jen na něj hleděl, přemýšlel a sledoval ho. Usmíval se, i když jeho očí plakaly, tedy ne doslovně, jakoby prozrazovaly jeho nejhlubší pocity. Vydechl jsem když mi položil otázku, no hned na to mě objal ale ne nadlouho. Jeho blízkost pro mě byla tak drahá, tak cenná, více než můj život sám. Bylo to zvláštní. Cítí se při mě jako velké dítě, políbil mě na krk a já se při všech těch slovech a té jeho blízkosti musel zachvět. Ale když vykřikl, trhl jsem sebou a srdce mi leknutím poskočilo, protože jsem se opravdu lekl. Od někoho jako byl on, vlastně znal jsem ho jenom den a za tu dobu byl většinou potichu a tak jsem nečekal, že bych kdy jeho hlas mohl slyšet lépe než jenom v pološepotu. Šokovaně jsem před sebe hleděl, ale to už mě silně a pevně objímal a já jen se svěšenýma rukama hleděl na místo kde před chvíli ještě stál. „Tohle už nedělej, málem jsem dostal infarkt!“ vydechl jsem a srdce mi zběsile tlouklo tak že to mohl cítit. No najednou jsem se tomu zasmál, ale hned na to jsem zvážněl, když jsem si v hlavě urovnal otázky. Nadechl jsem se a pohladil Minda ve vlasech. „A co se stalo s tvým bytem?“ cítil jsem v té otázce, něco víc, vždy když se o svém bytu zmínil, ty oči jakoby zaplakaly, schované hluboko za jeho úsměvem.

Preľakol sa toho, ako som vykríkol, čo ma trochu zamrzelo, pretože som ho nechcel vydesiť. „Prepáč.“ ospravedlnil som sa mu, ale stále som ho držal v objatí, pričom som cítil jeho srdce. Zrazu sa ma opýtal na byt. Trochu som zamrzol, stiahol som ruky a naširoko som sa na neho usmial. „To vlastne ani nie je podstatné.“ povedal som. Aj keď bolo smutné to, čo som urobil, stále som sa usmieval, pretože som pred ním ani nechcel plakať a s tou radosťou som sa nepretvaroval. Bolo to proste tak, že pri ňom sa dalo iba usmievať, nič viac. „Teda, poviem ti to inokedy. Dnes nie je ten správny čas.“ doplnil som ešte a otočil som sa a vydýchol som. „Keby si chcel, potom ako sa vrátime zo sirotinca, tak ťa tam vezmem…“ začal som, znova som sa k nemu obrátil a naširoko som sa usmial. „..Vezmem ťa k môjmu bývalému bytu.“ Potom som sa natiahol k jeho ruke, aby som ho za ňu potiahol, nech už ideme za deťmi. Dúfal som, že už sa nebude znova pýtať, kým mu to neukážem. Teda, nechcel som tam veľmi ísť, ale potreboval som vedieť, ako to tam vyzerá. Ako to teraz je s mojim bytom. Určite tam už nič neostalo celé. Všetky spomienkové veci, všetky pocity z minulosti a texty, ktoré som písal, zmizli a už to nikto z nás neuvidí. Vlastne teoreticky začínam od začiatku.. úplne so všetkým. A výhoda a šťastie pre mňa je, že hneď na začiatku som stretol Kyuiho. „Tak ideme?“ opýtal som sa ešte.

Měřil jsem si jej pohledem, no on se mi omluvil za svou nečekanou reakci, vlastně neměl důvod se omlouvat, to jen já byl překvapený a trošku šokovaný, ale ne že by mi to vadilo. „To je dobrý, hlesl jsem a na chvíli jsem ho objal rukama i já, než po mé otázce zamrzl, odtáhl se ode mě a na široko se usmál, což mě tak nějak překvapilo a vyvedlo z míry, proto jsem na něj hleděl tak trochu zaraženě. Mírně jsem se zamračil na jeho odpověď, řekl že to není podstatné, no všechno co se týkalo okolo něj mě zajímalo, i když jsem věděl že nemám nejmenší právo se ho na to ptát a nebo se v tom vrtat. Usmíval se a řekl že mi to poví jindy, dnes není ten správný čas, no otočil se a vydechl, já ho stále s překvapením pozoroval, ale nakonec když se obrátil a řekl že mě tam vezme pokud budu chtít jak se vrátíme ze sirotčince. Párkrát jsem překvapeně zamrkal a nakonec si povzdechl a podrbal se ve vlasech. "Ne, to je dobrý,“ odpověděl jsem mu. Nakonec mě potáhl za ruku a zeptal se jestli už půjdeme a já jenom přikývl. Byl jsem překvapený, přišlo mi že je z té návštěvy sirotčince strašně nadšený, což mě vlastně těšilo a hřálo u srdce. Pustil jsem jeho ruku a podešel k polici, vzal jsem si čepici, no vzal jsem ještě jednu a hodil ji Mindovi. „Až mě tam budeš chtít vzít a budeš mi o tom všem chtít sám říci více, budu tu pro tebe i tvá slova,“ usmál jsem se a mrkl na něj, nakonec jsem se rozešel ke dveřím. „Na některé věci je čas, minulost i vzpomínky jsou vzácné, kromě toho mě znáš jenom den,“ hlesl jsem a rozešel se po schodech zase dolů. /Kromě toho tě chci poznávat kousek po kousku odhalovat tvou duši, tvá temná i zářivá zákoutí srdce. Chci si zasloužit a vybojovat tvé srdce, lásku, tajemství a důvěru./ pomyslel jsem si a obul boty. Nakonec jsem počkal na Minda a když jsem podržel dveře a měl tu možnost, přece jen jsem se ho zeptal. „Hej, Mind, máš rád děti?“

Povedal, že tam nechce ísť, že je to v pohode. Pousmial som sa a keď mi pustil ruku a podišiel k polici, celý čas som na neho pozeral a v hlave som si rozoberal, aký je sladký a pekný. Nakoniec po mne ale hodil čiapku, ktorú som ledva zachytil. Nečakal som to a hodil som na neho prekvapený, ale zároveň pobavený pohľad. Kývol som mu a natiahol som si čiapku na hlavu. Bola mi, samozrejme, dobrá a tak som sa iba natešene usmial. „Ja ti to chcem ukázať, pretože čím neskôr ti to ukážem, tým viac to bude v poriadku.“ odpovedal som mu, ale stále som mal úsmev na perách- on ma k tomu nútil, aby tam ten úsmev stále bol. „Máš pravdu, poznám ťa iba deň, ale cítim sa, akoby som ťa poznal už dosť dlho.“ ešte som doplnil a prešiel som ku nemu, pričom som mu pozrel do tváre a premeriaval som si jeho oči. Potom sa pobral po schodoch dolu a ja za ním. Potichu sme si obuli topánky a keďže bol prvý, podržal mi dvere. Prešiel som cez ne so širokým úsmevom a poďakoval som najkrajšie, ako som vedel. No opýtal sa jednu otázku, ktorú som nečakal, vzhľadom na tému, ktorú sme pred chvíľou rozoberali. „Milujem deti, kým nehádžu kamene.“ odpovedal som mu a zasmial som sa. Keď som bol trošku mladší, niektoré deti boli naozaj zlé a hádzali po mne kamene a to, čo mali po ruke. Tie deti som nemal rád. „A teba sa asi nemusím pýtať, však?“ ozval som sa. „Veď ja som teoreticky tiež stále ešte dieťa.“ dokončil som a pretrel som si jedno oko.

Chce mi to ukázat, protože čím dříve mi to ukáže, tím více to bude v pořádku. Mám pravdu, pozná mě jen den, ale cítí se jakoby mě poznal už dlouho, miluje děti, když nehází kameny, nemusí se mě ptát, vždyť je stále ještě dítě. Přehrával jsem si v hlavě jeho slova a nic jsem neříkal, počkal jsem až se obuje a nakonec za námi zavřel. Zamkl jsem byt a rozešel jsem se po chodníku směrem kde byl sirotčinec, přičemž jsem se musel podívat na Minda a pousmát se, vždyť i on se stále usmíval, byl jsem překvapený, protože jsem ho viděl za celý ten čas co jsem s ním byl spíše plakat než-li se smát a proto jsem byl možná trochu více překvapen. Jediné co jsem nechtěl bylo aby se přede mnou přetvařoval a nebo skrýval svou radost. Pokroutil jsem hlavou nad svými myšlenky a nakonec vydechl všechen vzduch co jsem měl v plicích. „Když jsi ještě dítě, kolik máš let?“ pousmál jsem se jedním koutkem oka, no vlastně ano… ještě jsem se ho na to nezeptal, je tolik věcí co o něm ještě nevím. Strčil jsem ruce do kapes a zahleděl se do země, byl bych hodně nerad aby tohle skončilo jako jeden pitomý úlet, protože ty pocity byly na úlet moc silné. Nakonec jsem se usmál a dal si ruku před pusu, jelikož jsem zívl. „No teď už mám rád,“ usmál jsem se a olízl si rty, Mind byl tak roztomilý, takže po celý čas co jsem na něj hleděl jsem měl mírně narůžovělé tváře.

Obidvaja sme sa rozišli po chodníku. Usmieval som sa, stále. Opýtal sa na môj vek. Nemám potrebu mu klamať. Síce som prekročil osemnásti rok, vo vnútri som bol stále také to malé dieťa, ktoré si žilo alebo prežívalo optimisticky. Teda, ako kedy.
„Mám dvadsať dva. A čo ty?“ opýtal som sa, len tak. Akoby som sa ho pýtal, aký mal deň. Mal som divný pocit radosti a pokoja. Cítil som sa pri ňom tak isto. Akoby som mu mohol povedať čokoľvek. Vedel som, že o ňom neviem skoro všetko. Ale musel som to postupne zisťovať. Musel som mu sem-tam povedať niečo o sebe a on potom bude rozprávať mne. Necítil som, že by som ho chcel opustiť. Stal sa teraz jediným bodom, o ktorý sa budem starať. „A ako si sa vlastne k tomu sirotincu dostal?“ opýtal som sa ďalšiu otázku a popošiel som k nemu a vzal som ho za ruku, pričom som sa zahľadel do zeme so slabým úsmevom na perách. Nebude mu to vadiť, však? pomyslel som si povzbudivo a pootočil som hlavu na neho, aby som ho videl aspoň kútikom oka.
Zdal sa byť starší ako ja. Výzorom a aj v chovaní. Zdal sa byť rozumný, priateľský, milý. Páčil sa mi celkovo.. ON.

Vydechl jsem a překvapeně se na něj podíval když mi řekl že má dvacet dva let, jen jsem pokroutil hlavou a zasmál se, tohle jsem vážně nečekal. Myslel jsem si že bude mladší než já, ale hádám že čísla dokáží lhát a vzhled také a to chování, umí se chovat jako malé dítě, ale také jako někdo kdo se musí v životě umět rozhodovat o důležitých věcech. I on se mě zeptal kolik mám let a tak jsem se jenom pousmál. „Mám devatenáct,“ hlesl jsem a uculil se na něj. Zavřel jsem na chvíli oči, ale ne na dlouho, protože se mě po chvilce zeptal jak jsem se k tomu sirotčinci dostal. Párkrát jsem zamyšleně zamrkal a v tom mě uchopil za ruku. Zvědavě jsem k němu natočil hlavu a když se díval do země se slabým úsměvem, musel jsem se usmát. „Vyrůstal jsem tam,“ pevněji jsem ho vzal za ruku a jistěji se pousmál a vykročil přes přechod na druhou stranu silnice. Když jsem s nim tak kráčel přes tu cestu, spokojeně jsem s nim propletl prsty a natiskl se na něj tak, že jsem se ho ramenem dotýkal a přitom se neustále blbě usmíval, cítil jsem se s ním všemocně.

Vyvalil som na neho oči, keď povedal svoj vek. „Vážne devätnásť?“ opýtal som sa a moje oči sa rozšírili do údivu. „No, prídeš mi.. starší.“ povedal som a usmial som sa. A potom som sa začudoval aj nad tým, že vyrastal v sirotinci, do ktorého práve ideme. „Naozaj? Oh.. Prepáč, že som sa pýtal.“ preniesol som a pritiahol som jeho ruku bližšie k sebe. Vždy mi takéto témy prišli smutné. Nie každý mal rodinu a všetko, čo len chcel a prto mi vždy bolo ľúto, keď som sa opýtal zlú otázku. „Pripadám si trochu zvláštne.“ zašepkal som, keď okolo nás prechádzala partia chlapcov, ktorí hneď stíchli, keď nás videli. Nebol som si istý, či to neznamenalo niečo zlé, ale bolo mi to jedno. Som démon. Keď bude potrebné, Kyuiho ochránim a čo mi pripomína… Kedy mu to chcem povedať? Že má vedľa seba démonické stvorenie, ktoré je ale tak ľudské, že by niektorí ťažko uverili, že som démon. „Ako ďaleko ešte?“ opýtal som sa, ale stále som sa obzeral do strán.
Chcel som zachytiť, keby sa niečo dialo. Tí chlapci vôbec nevyzerali dôveryhodne. A kto vie, koľko upírov sme počas cesty už stretli, aj keď sme veľa ľudí nepostretávali. Ale aj tak… zrazu som si začal dávať obrovský pozor.

Zasmál jsem se, řekl že mu přijdu starší, no ano vypadal jsem starší ale nějak jsem to neřešil. Pousmál jsem se a nakonec vydechl vzduch z plic a zadíval se na kluky před námi. No najednou se ke mě překvapeně otočil s tím že se omlouvá že se vůbec ptal, načež se všechno událo v tak krátké chviličce, že jsem nevěděl na co mu mám odpovědět první. Připadal si zvláštně, proč? A jak daleko ještě? Na těžko jsem polkl a změřil si Minda i ty kluky pohledem, ale potom se ztratili nikde za námi, takže už jsem se neotáčel, akorát jsem si povzdechl. „Neomlouvej se, je to už rok zamnou,“ usmál jsem se a všiml jsem si jak Mind znervózněl od doby co kolem nás tak nepříjemně prošla ta banda. Děje se něco? Nervozně jsem polkl a zakroutil hlavou. „Je to už jen kousek, tady dvě ulice doleva“, hlesl jsem a prohlédl si Minda který vypadal opravdu znepokojeně. Je možné že je zná, nebo?

„No ale aj tak.“ povedal som a snažil som sa trochu odľahčiť atmosféru veľkým úsmevom. Ale keď som zistil od Kyuiho, ako blízko to je, nadšenie vo mne ešte stúplo a bol som rád, že idem k deťom. S deťmi som nebol už tak dlho s tým, aby som sa s nimi hral a zabával. „Kyu, zoznám ma s každým dieťaťom, prosím.“ vyhŕkol som na neho. Možno som mu mohol pripadať vážne detinsky a ako malé dieťa, ale chcel som mu ukázať nadšenie, ktoré chovám k deťom.
„Kyu a ešte mi povedz niečo o sebe, kým tam prídeme.“ navrhol som a veselo som sa usmial. Moja radosť zakryla ten strach a tak som znova nemyslel na nič iné, iba na Kyuiho, idúceho vedľa mňa a na deti. A taktiež na to, ako vyriešime ten náš vzťah. Ako to vlastne je? To sa možno pýta aj on. Rozhodol som sa opýtať sa ho až keď pôjdeme od sirotinca. Samozrejme to nebudeme preberať pred deťmi.

Zakroutil jsem hlavou a s lehkým úsměvem jsem pokračoval dál. Nemohl jsem si nepovšimnout Midnového nadšení. Doslova sršel radostí a nervozitou, což mi přišlo hrozně vtipné a zároveň roztomilé. Ale on byl roztomilost sama, takže to bylo spíše samozřejmé. Pootočil jsem zvědavě hlavu, když mě poprosil aby jsem ho seznámil s každým dítětem. S letmým úsměvem přikývnu na jeho prosbu a zatočím doleva do vedlejší ulice. „Říct něco o sobě?“ nadzvednu obočí a zamyslím se, vlastně jsem netušil co bych mu tak o sobě měl říci. Ne že bych nechtěl, jen bylo docela dost věcí, o kterých bych mohl začít mluvit. Zhluboka se nadechnu, ale nakonec stejně nic neřeknu. „No, co by jsi rád věděl?“ položím mu nakonec otázku a prohlédnu si jeho sladkou tvář. Jak někdo může být tak zatraceně roztomilý? Pomyslím si a při té myšlence trochu zčervenám. Možná i tím že jsem ho už nějakou chvíli pozoroval a nebylo mi to ani trochu blbé.

Zamyslel som sa. Čakal som, že sa opýta, čo chcem vedieť, ale vlastne som nevedel, čo prvé chcem vedieť, keďže je toľko vecí, čo mi môže povedať. Čo by som chcel vedieť? Všetko. Čo prvé? Všetko. Čo keď mu poviem, že má povedať čokoľvek? Asi by povedal, že nevie čo prvé. Premýšľal som. Zapozeral som sa pred seba a nevenoval som pozornosť ani jemu a ani okoliu. Nakoniec som sa rozhodol, že sa opýtam na pár menších nejakých otázok.
„No, napríklad… Akú hudbu máš rád? A jedlo aké? A zviera? Čo si myslíš o živote a smrti? Odsudzuješ ľudí podľa farby pleti alebo národnosti? Prepáč, zvláštne otázky, ja viem.“ povedal som nakoniec a začervenal som sa. A to som sa chcel opýtať iba na obyčajné veci ako na akú školu chodil, či mal nejakú prezývku alebo aké má koníčky. No, asi keď mám dobrú náladu, hovorím divné veci a pýtam sa divné otázky. Silno som sa na Kyuiho natlačil a vydýchol som z nosa vzduch, ktorý sa v malom obláčiku pary rozplynul vo vzduchu. „Väčšinou nebývam veľmi v kontakte s ľuďmi, preto sa môžem zdať zvláštny a…dávam aj divné otázky.“ povedal som a cítil som, ako začínam v lícach horieť.

Zvědavě jsem k němu stočil oči, když mi položil několik zajímavých otázek, ale nad jeho stydlivostí a způsobem jakým mi to podal se musel usmát. S úšklebkem jsem pozoroval jak se na mě nalepil a já ho spokojeně nechal a sám pro sebe, se vítězně ušklíbl. Začal mi vysvětlovat, že pokládá divné otázky protože nebývá s lidmi často v kontaktu a já ho poslouchal. Mezitím jsme opět zabočili do vedlejší ulice a já už z dálky zahlédl dlouze se táhnoucí sirotčinec. „No, což se hudby týče jsem hodně vybíravý a kritický, těžko říci,“ hlesnu a pozorně si ho prohlédnu. Vypadal uvolněněji než kdy předtím a mě se to líbilo. Působil tak hravě a dětinsky, mělo to na mě takový zvláštní dopad. „Mám rád zvířata, všechny krom hmyzu a miluju jídlo a… " zamyslel jsem se nad jeho poslední otázkou. Nikdy jsem nepřemýšlel nad životem a smrtí, vlastně ano přemýšlel, ale z trochu jiného soudku. "No, ještě jsem nad těmahle věcma moc nepřemýšlel, a ty?“ zeptám se pro změnu já a trochu se napřímím, abych nebyl tak hrbatý.

Počúval som ho a musel som sa znova pousmiať a spokojne som vydýchol. Cítil som sa pri ňom tak dobre. Otvoril som ústa a olizol som si hornú peru. „No, s hudbou to mám tak… Píšem texty, takže som vyberavý na texty, ale na žánre a štýly vyberavý nie som.“ povedal som, aj keď som si vôbec nebol istý, či chcel vedieť aj to o hudbe. A pokračoval som: „Ja som nikdy skoro nejedol, alebo skôr veľa. Jedlo mi nechýba, ale mám ho rád. Hlavne mäso. A zvieratá mám rád šteniatka a hady a aj mačky.. ale inač všetky okrem hmyzu, ako ty.“ Keď som dokončil moju odpoveď, ktorá mi prišla hrozne dlhá, chvíľu som stíchol a nadýchol som sa.
„A čo sa týka života a smrti, premýšľam nad tým každý deň. Premýšľal som nad tým, že nemám pre čo žiť, ale chuť žiť ma vždy udržiava nažive.. a teraz to budeš aj ty.“ zašepkal som, pretože táto téma bola pre mňa citlivá, ale chcel som mu to povedať. Bolo treba, ak mi má veriť. No nakoniec som na neho pozrel a usmial som sa. Keď sa vyrovná, je ešte vyšší, takže sa cítim malý, aj keď to nie je tak veľký rozdiel.

Jakmile začal mluvit, zmlkl jsem a poslouchal. Byl jsem opravdu potěšený že mluví sám od sebe, každá maličkost co mi o sobě řekl, řekněme že jsem byl rád že se mnou komunikuje aniž bych se ho na něco musel ptát. Já takhle o sobě nikdy moc nemluvil, nebylo s kým protože se nikdo nezajímal a když ano, tak až příliš. Někdy na takové úrovní že mě to vytáčelo. Ale on, nějakým záhadným způsobem mi byly jeho otázky pohodlné, ať už se týkali hudby, života nebo jídla. Dozvěděl jsem se že na hudbu je hodně vybíravý, tedy na texty. To já byl také, neposlouchal jsem hudbu u které neznám text, to se mi tak nějak příčilo. Ale já byl kromě toho vybíravý i na kompozici. Nemohl jsem si zkrátka pomoci. Šel jsem vedle něj a jenom jsem se usmíval a dával mu najevo že ho poslouchám. Zajímalo mě to, zajímalo mě všechno co řekl a já si ty informace ukládal do paměti, přeci jenom jsem o tomhle roztomilém stvoření chtěl vědět co nejvíc. Moc nejí ale má rád maso, jídlo mu nechybí. Vypadal na to, stále si pamatuji jak byl malý a křehký, měl jsem pocit že se každým ráznějším dotekem může zlomit. Musel jsem se nad tím pousmát ještě o něco více, až jsem měl na tváři jakýsi potutelný úsměv, když jsem si to všechno vybavil. Určitě si toho musel všimnout, pokud se díval mým směrem a ne někam před sebe. Snažil jsem se ho zahnat, ale nešlo to. Přesto jsem ho však poslouchal dál a nevyrušoval jeho tichý hlas. Má rád všechny zvířata, krom hmyzu asi tak jako já, a co se týká života a smrti… Musel jsem se na chvíli zastavit a chytil jsem za rukáv i jeho. Donutil jsem ho podívat se mi zpříma do očí. „Takže, to znamená že neodejdeš?“ potichu polknu a zvědavě si ho v očekávání odpovědi změřím pohledem. Rukáv jsem mu však stále nepouštěl. Chtěl jsem aby zůstal, chtěl jsem to snad ze všeho nejvíc ale nebyl jsem si jistý jak bude reagovat a pokud vlastně bude chtít. Někdy jsem se v tom jeho zmatku prostě ztrácel. Najednou nastalo ticho, ale to jsem naprosto ignoroval, jenom jsem stál naproti něj, držel ho za rukáv a čekal co mi odpoví.

Zmĺkol som. Čo to je za otázku? Prečo by som odchádzal? Typoval by som skôr na neho, že by odišiel, ak som otázku pochopil správne. Naklonil som hlavu na bok a jemne som pokrútil hlavou. „N-nie, neodídem. P-prečo by som to robil?“ opýtal som sa potichu a sklopil som pohľad na jeho ruku na mojom rukáve. „Nikdy som neplánoval niekde odchádzať. Ostanem tu.“ doplnil som ešte. Prešliapol som na mieste, dvihol som k nemu pohľad a usmial som sa. Potom som jemne vzal jeho ruku do tej svojej a sklopil som znova pohľad k zemi. Červenal som sa. „Vždy, keď nájdem niečo, čoho sa chcem držať, zmizne to a … jedno jediné mieste v mojom srdci ostáva vždy prázdne a smutné. Znova som niečo také našiel, takže…“ zastavil som svoje rozprávanie a úplne celý som až horel, ako som sa hanbil. „Takže…“ stíchol som a odhodlane som k nemu otočil svoju červenú tvár. „Takže ťa tu nemôžem nechať a niekde len tak bezdôvodne odísť… Z mojich sebeckých dôvodov…“ zrazu som pocítil, že ma štípu oči. Prečo? Prečo som tak precitlivený? Do frasa.
Otrel som si oči spakruky a stlačil som jeho ruku vo svojej dlani. Nebudeš plakať, Mind, nemôžeš, pomyslel som si a sám pre seba som sa usmial. Nechcel som, aby ma Kyu poznal iba usmrkaného chlapca, čo má už nad dvadsať rokov a nedokáže ovládať svoje pocity. Hlavne že pocity ostatných môžem ovládať veľmi dobre, Bože. „Prepáč, neviem, či som tvoju otázku pochopil dobre, ale z akéhokoľvek uhlu na to pozerám, neplánujem odísť nikde.“ dodal som ešte potichu.

Chtěl jsem, chtěl jsem něco dodat ale zůstal jsem potichu. Upíral jsem mu svůj pohled do očí, držel jej za rukáv a čekal co mi odpoví. Na chvíli jsem dostal strach že si pomyslí jaký to jsem idiot a bezeslovně se otočí a půjde pryč. Možná by to měl udělat, ale nejsem si jistý že bych, ne… nepustil bych ho po tom všem. Nadechnu se, když řekne že zůstane tady. Pustil jsem jeho rukáv v momentě když mě chytil za ruku a podíval se do země. Co se ti teď honí hlavou? Chci to vědět, pomyslím si a párkrát zmateně zamrkám. Poslouchal jsem jeho neuvěřitelná slova, která do mě opět vlévala jakýsi pocit radosti, tenhle kluk věděl jak mi přivodit srdeční kolaps. Jeho poslední větu jsem úplně ignoroval, místo toho jsem se k němu natáhl a pevně ho zmáčkl v objetí.„To je všechno co jsem chtěl slyšet,“ hlesnu a nakonec se od něj odtáhnu, sotva se pousměji, vezmu ho za ruku a rozejdu se s nim dál. Přešel jsem takto asi jednu celou ulici, nic víc jsem neříkal, nebyla potřeba i když to mohlo působit zvláštně. Usmíval jsem se a spokojeně za sebou vlekl Minda. Tedy alespoň do té doby, než jsem se zastavil před jednou větší budovou a otočil se na Minda. Stále jsem ho však nepouštěl, akorát jsem se pousmál ještě o něco více a natáhl druhou ruku před sebe. „Tak, už jsme tady,“ vypísknu a pomalu se vydám ke dveřím.

Nečakal som objatie, preto som na malú chvíľu vyvalil oči, dokým sa moje ruky pomaly nedvihli a objatie som mu neoplatil veľmi jemným spôsobom. Ťahalo ma to k nemu, chcel som sa ho držať, objímať ho, stále viac a viac. V jeho náruči som mal pocit, že som pod ochranou najsilnejšieho človeka na Zemi a nikto nám neublíži. Keď sa odtiahol, nespokojne som zamručal, ale nechal som to tak a keď ma chytil za ruku, pousmial som sa a môj pohľad znova smeroval k zemi.
Stlačil som mu ruku, ale len tak slabo, aby ho to nijak nebolelo a dvihol som k nemu hlavu. Vtedy, ako som otvoril ústa, že niečo poviem, aby nebolo ticho, sme sa zastavili a pozrel na mňa s úsmevom, čo am donútilo stíchnuť a zahľadieť sa do jeho krásne hnedých očí. Nadvihol som obočie a keď ukázal na budovu a prehlásil, že sme na mieste, moje ústa sa jemne otvorili a otočil som hlavu k budove. „Páni, to je… krásne.“ posledné slovo mi prišlo dosť otrepané na vyjadrenie niečoho, čo sa nám páči, ale v ten moment som nad ničím originálnym nepremýšľal. Potiahol som Kyuiho k dverám a pozrel som na neho.
„Chcel by som vidieť všetky deti a vedieť ich mená. Chcem vidieť tiež, kde vyrastal človek, čo teraz zapĺňa to osamelé miesto v mojom srdci…“ povedal som mu potichu a slabo som zaklopal.