Kyu + Mind

Místo: Antagorské okolí, převážně se všechno odehrává ve městě, ale vlivem hry se mění i místa, takže se může kdykoli změnit, ovšem hra začíná venku v ulicích zdejšího města.
Počasí: Sněhové přeháňky a prudký zimní vítr, který si pohrává s korunami stromů. Stejně tak se ve hře mění s příchodem noci a rána.
Pořadí: Kyu a Mind

Poslední dobou jsem měl více volna než obvykle a hudbě jsem se věnoval trochu méně, potřeboval jsem to, protože mi chvilka odpočinku vždy prospěla. Napadlo mě navštívit Shina, pokud vím v tuhle hodinu už vždy býval vzhůru, sám jsem nemohl spát, měl jsem dneska nějaký zvláštní den, takový jiný, smutný, jakoby se všechno mělo obrátit vzhůru nohama. Kromě toho jsem u něj byl naposledy, vlastně už si to ani nepamatuji… často jsme si psali, ale já byl pořád pryč a tak jsem dlouho neměl možnost ho navštívit. Oblékl jsem na sebe nějaké věci a vydal jsem se ven, do toho zimního počasí, které na mě mělo takový zvláštní dopad. Měl jsem zimu rád, dokázal bych být venku tak dlouho, dokud bych neumrzl, ale na druhou stranu jsem měl svou práci rád a hudba pro mě byla důležitá. S mírným povzdechnutím jsem si strčil ruce do kapes a plahočil se licí Antagory. Všude byla tma, bylo to zvláštní, vždyť ještě bylo brzo a nikdo tu nebyl. Pouliční lampy svítily prudce na okolo a já se procházel po ulici v tak brzkou ranní hodinu. Ale možnost procházet se po tmě, takto nikým nerušen pro mě byla k nezaplacení. Na chvíli jsem zavřel oči a poslouchal křupající sníh pod mýma nohama. Skoro bych je zapomněl otevřít, kdyby mi to trochu nepodklouzlo, ale ustál jsem to a pokračoval dál. Ale v dálce jsem zpozoroval někoho, kdo si očividně dával šlofíka na lavičce. Když jsem přišel blíže, všiml jsem si že je to mladý kluk a … je to asiat? Zarazil jsem se a zastavil, chvíli si ho prohlížel, nebyl oblečený zrovna teple, nezaspal tady náhodou nebo tady spal dobrovolně? Moje přátelská povaha mi ale nedala a přišel jsem k lavičce blíže a položil jsem mu ruku na rameno a jemně s ním zatřásl, dřepl jsem si, abych byl v úrovni jeho obličeje, aby se mě nějak nevylekal, přeci jen byl to cizí člověk a já nemohl vědět co udělá a jaký je jeho důvod spaní na lavičce, ale… když jsem ho tam viděl spát, nevypadal na zlého člověka, nebo někoho, kdo by ostatním ubližoval. Po zádech mi přejel lehký mráz, na hlavě jsem měl černou čepici a rukavice na rukách, i když jsem jinak moc teple oblečený nebyl, ovšem na jeho lehké oblečení jsem neměl.

Nechcel som tam byť, hlavne nie teraz. Budem sa tam musieť vrátiť, ale teraz nie. Proste som si sadol na lavičku, aj keď mi zadok pomaly začal mrznúť. Položil som si tvár do dlaní a plakal som. Umriem… možno by to pre mňa bolo najlepšie. premýšľam a odhrniem z lavičky sneh. Ľahnem si a aj keď to chladí, ihneď ma premôže spánok, ktorý som mal celý ten čas uložený na viečkach a v slzách. ,,Všetci odchádzajú.“ Zašepkám do ticha a zahľadím sa ešte na chvíľu na chodník oproti mne. Pomaly vydychujem dym z úst a oči sa mi zatvárajú, aj keď sú plné sĺz.
Sníva sa mi sen. Je veľmi krátky, ale pritom príjemný. Sedím pri ohni, zabalený v deke a v rukách držím pohár s mätovým čajom. Privoniavam k nemu a s úsmevom otáčam hlavu k osobe vo dverách. Hľadí na mňa a ja na neho. ,,Mind..“ ozve sa a naširoko sa usmeje. Som prekvapený, pomaly položím pohár, odkryjem sa, vstanem a pribehnem k nemu. ,,Chris.“ Zašepkám a necítim ani trochu smútku. Akoby nikdy neumrel. Chcem ho objať, no zrazu sa sen vyparí a ja pomaly vnímam zimu, ktorá ma objíma po celom tele. Ruky mám zložené pod hlavou a nohy krčím k sebe. A keď pomaly otváram oči, vidím postavu, ale zaspatím pohľadom nerozoznávam tvár. ,,Shin?“ zašepkám. Môj mozog sa ešte nezobudil a či mi vôbec neprimrzol. Zabudol som na to, čo sa stalo. Môj mozog nezačal ešte dobre pracovať. Ani si neuvedomujem, že ležím na lavičke. Ani si neuvedomujem že človek, ktorý pri mne kľačí, je niekto úplne iný a že Shina vlastne takto už nebudem môcť uvidieť. ,,Shin, si to ty?“ opýtam sa ešte potichu a pomaly privieram oči. Chce sa mi spať.

Jeho tvář byla pokrytá chladem, byl celý bledý a kdyby se mu od úst nevznášel obláček páry, vypadal jako kdyby ho někdo uložil k poslednímu spánku. Mé oči ho sledovaly a starostlivě si ho prohlížely. Povzdechl jsem si a olízl si rty, které mi chladem vyschly. Párkrát zamrkám, když otevře oči, sice velmi pomalu a zahledí se na mě, vypadne z něho slovo, které by měn nikdy nenapadlo. Shin? zašeptal, ruce měl složené pod hlavou a chtělo se mu spát, opět se mu pomalu zavíraly a on se mě zeptal, zda-li jsem Shin, při tom jméně mi problesklo hlavou několik hezkých ale i smutných vzpomínek, přesto jsem se vůbec neusmíval. Stále byl ještě rozespalý víčka mu klesala opět zpátky a přísahal bych že tady znovu usne, kdybych teď odešel. „Ne, nejsem Shin, ale vím kdo Shin je“ hlesl jsem potichu a potom mi poloha ve které jsem byl začala být velice nepohodlná a tak jsem se postavil a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. A sledoval obláček páry, jak se vznesl od mích úst někam k bílým oblakům. „Spát v této zimě na lavičce, není nejlepší“ hlesl jsem, i když jsem věděl, že to určitě ví. Poodstoupil jsem a rozhlédl se, ale můj pohled opět spadl na toho mladíka, který pomalu zase zaspával.

Zrazu sa ozve hlas, ktorý som v živote nepočul. Hovorí, že pozná Shina a ja už sa pomaly prebúdzam a do hlavy sa mi znova tlačí mnoho smutných myšlienok. Shin, ktorý odišiel. Pozná Shina.. zopakujem si v mysli, ale oči stále neotváram. Ležím tam ako zamrznutý. Počujem, že vstal a nakoniec prehovorí, že ležať na lavičke v zime nie je dobré. A vtedy si uvedomím, že ležím na premrznutej lavičke, všade okolo je sneh a práve sa pri mne nachádza človek, ktorého nepoznám, ale on pozná Shina. Nakoniec otvorím oči, spod hlavy si vytiahnem ruky, na ktorých si necítim prsty. Pošúcham si ich a zdvihnem pohľad k neznámemu mladíkovi. Ešte stále sa cítim trochu zaspato, ale už premýšľam a cítim iba smútok, akoby ostatné pocity pre mňa už neexistovali. Tlačia sa mi slzy do očí, ale zaháňam ich najviac ako sa dá, aby som znova neplakal pred neznámym človekom. Pomaly vstanem, cítim sa ako kus ľadu a jediné, čo ma zohrieva, je moje srdce, ktoré ešte stále neprestalo biť. Potom si skontrolujem vrecko, v ktorom som mal kľúč od Shinovho domu. ,,Je tam,“ vydýchnem si potichu pre seba a pozerám niekde do boku, smerom k Shinovmu domu. Nechcel som uveriť, že aj on vymizol. Že sa stratil ako ďalšie množstvo ľudí predtým. Prudko sa nadýchnem a chladný vzduch mi ohlodá celé pľúca, až mám pocit, že som o ne prišiel a tak zaženiem slzy, ktoré sa valia von. Nič nerozprávam, nechcem ukázať, ako by sa môj hlas triasol. Rukami si pošúcham aj líca, pokývam prstami v topánkach a sklopím hlavu dole. ,,Chcel som si oddýchnuť.“ Povedal som mu nakoniec. Bola to odpoveď na to, že ležať na lavičke nie je dobrý nápad. Snáď aspoň niečo som zo seba vyprodukoval, aspoň niečo zmysluplné. Viem, že lavička nie je v zime dobrá na odpočinok, ale komu na tom záleží, či by som tu umrzol alebo nie? Veď kto by ma hľadal?

Nakonec vstal a celý ten čas nic neřekl, jen si pro sebe něco tiše zašeptal, ale já se nesoustředil. Cítil jsem jak mi mráz leze po zádech a když jsem ho tam viděl ležet, začala mi z toho býti ještě větší zima. Potichu jsem vydechl a nakonec jsem si ho prohlédl. Nevypadal nadšeně že jsem ho probudil a možná jsem to dělat neměl, zachtělo se mi omluvit, ale to zašeptal, že si chtěl oddychnout, načež jsem už nijak nereagoval, jenom jsem mu věnoval krátký pohled, než ho on sám odvrátil stejným směrem, kterým jsem se podíval i já. Stál jsem tam a pozoroval chlapce, jehož oči se mnohokrát zaleskly slzy pod světlem pouliční lampy ale mlčel jsem a nevyptával se. Ruce jsem z kapes vytáhl a svěsil je podél těla, probudil jsem úplně neznámého člověka na lavičce a teď co? Nikdy jsem takovéto věci dopředu nerozmýšlel a tak jsem přešlápl na místě a opět vydechl. Poslední dny byly zvláštní, ale možná to bylo tou pauzou kterou jsem měl, pomalu jsem netušil jak se zabavit za celý den, jindy když jsem pracoval mi to ani nepřišlo a toho času jsem měl málo, ale teď? Měl bych už jít pomyslím si a nezachtělo se mi tu obtěžovat toho klučinu. Nadechl jsem se a věnoval mu poslední pohled a rozešel jsem se k Shinovému domu. „Tak to se omlouvám, že jsem obtěžoval“, hlesnu nakonec a ruce schovám zpátky do kapes, nakonec se krátce usměji ale můj úsměv hodně rychle zmizí a vrátí se do obvyklé neutrality. Zahledím se do země a se zamyšleným pohledem se rozešel dál. Neměl by jsi se starat do života jiných, ale spíše řešit ten svůj… napomenul jsem se, ale stejně jsem věděl že to nezměním, ani jsem nechtěl.

Nič nerozprával, cítil som sa ešte zvláštnejšie. Nakoniec sa pobral smerom, ktorým bol Shinov dom. Povedal, že sa ospravedlňuje, že ma obťažoval. Chcel som mu povedať, že sa nič nestalo, že je to v pohode, ale nakoniec som ostal mlčať. Kráčal ďalej, potom ma napadlo, že na neho zakričím- Shin odišiel. Už nepríde.- Ale ako môžem vedieť, že ide práve k Shinovi? Otočil som hlavu druhým smerom a slzy mi pomaly tiekli po tvári. ,,Nie, neplač.“ Zašepkal som sám pre seba, utrel som si líca do rukávov a znova som pozrel smerom za neznámym chlapcom. Prečo ma vlastne zobudil? Určite okolo mňa prešlo mnoho iných ľudí a nechali ma tu mrznúť, ale on ma zobudil a potom odišiel. Zvláštne, milé, prekvapujúce. Čo ak ide k Shinovi? Možno si bude myslieť, že Shin iba nie je doma a keď príde nabudúce a budem tam ja a Shin nie? Čo ak ma bude považovať zlodeja? Možno si bude myslieť, že som Shinovi dom ukradol. Že som ho vyhodil. Že som mu ublížil. zrazu mi do hlavy naskákalo toľko myšlienok. Nevedel som, či mám nad tým plakať alebo sa smiať. Či sa mám rozbehnúť za ním alebo nie. Nakoniec som pomaly vstal. Zadok som mal zamrznutý, prsty ešte viac, ale to prešlo hneď, ako som sa pobral za ním. Pobehol som, aby som ho dobehol skôr, než príde k Shinovmu domu. Chytil som ho za rukáv. ,,Hovoril si, že poznáš Shina.“ Zašepkal som a vydýchol som zo seba vzduch.

Zhluboka jsem se nadechl. Kráčel jsem možná pomalu, ale za to opatrně abych neupadl. Hluboko v sobě jsem ucítil náhlý smutek, který se dral na povrch, ale nedokázal jsem určit proč a tak jsem polkl a přivřel oči, nestihl jsem se pořádně rozmyslet co řeknu shinovi, až ho uvidím, ale náhle me napadalo. Co když tam nebude, doma… Byla to sice malá pravděpodobnost, ale co když tam skutečně nebude? Povzdechl jsem si. Mohl bych mu nechat zprávu na mobilu, mohl bych mu napsat, zavolat, stavit se někdy jindy. Zahnal jsem ten divný pocit hluboko do sebe abych se tak zvláštně necítil a v tom jsem se rovzpomnel na toho mladíka, kterého jsem nechala někde za sebou. Shin by ho tam taky nenechal pomyslel jsem si a potom se na vteřinu usmál a zase úsměv zahodil, když mě někdo chytil za rukáv. Zastavil jsem se, ale neotacel se, ani hlavu, no nakonec když promluvil, poznal jsem v hlase toho kluka a otočil se, stále me držel za rukáv. Proletl jsem po nem pohledem a zastavil se u jeho tváře, když se zmínil o shinovi. „Ano, jsme přátelé“,hlesl jsem k němu potichu a stále na nej upiral své oči.* vlastně jsme jako rodina*proletlo mi hlavou a já se zhluboka nadechl a poté vydechl. Ale mlčel jsem, jistě se zeptal protože se chce na něco zeptat a nebo mi neco sdělit, jenom jsem tam stál a upíral na nej své očí, přičemž jsem si ho prohlížel, no nakonec jsem se usmál, abych ho svou neutralitou nevydesil nebo aby si nemyslel, že mě obtěžuje. Bylo zvláštní, se s nněkým takto vybavovat, pokud se tomu vůbec dala říkat konverzace. Ale dneska jsem toho sám moc nenamluvil, dneska jsem byl už od rána více uzavřeny do sebe a moc nekomunikoval.

Keď sa na mňa otočil, odpovedal, že sú priatelia. Ako som tak na neho hľadel, trochu som si pripadal ako malé dieťa, ktoré prosí o cukrík. Bola to situácia na smiech a na plač zároveň. Sklopil som pohľad, pustil som ho a zakašľal som. ,,Vlastne, je to zložité.“ Poviem nakoniec, sčervenám a pozriem na neho. Roztrasiem sa, s ťažkosťou zaháňam slzy. Nakoniec s roztrasenou rukou vytiahnem z vrecka kľúč a zdvihnem ho do výšky mojich očí a zahľadím sa naň. Musím vyzerať ako úplný pako, ale je jedno, či sa to dozvie dnes, zajtra alebo inokedy potom. ,,Je od Shinovho domu.“ Prenesiem, sklopím hlavu až k hrudi a viečka zatláčam pevne k sebe, aby sa cez ne nepredrala ani jediná slza. Nakoniec kľúč ukryjem v dlani, ktorá mi klesne k boku. ,, Shin … on musel odísť a dom mi nechal. Neviem prečo to urobil, asi za to mohla ľútosť a možno len chce, aby sa mu o dom niekto postaral, kým bude preč.“ Rozhovoril som sa a nakoniec som sa aj tak rozplakal ako dieťa, ktoré cukrík nedostalo. ,,Je pre mňa nepochopiteľné, že keď má teba, tak aj tak dom dal mne.“ Poviem, utriem si oči do rukáva a znova úplne zabúdam, že mi odmŕza zadok a slzy na lícach mi primŕzajú. Čo si o tebe, sakra, zas pomyslí? To už je v poradí tretí človek za dva dni, pred ktorým plačeš, ty hlupák. ohriaknem sa v mysli, ale slzy neprestávajú tiecť. ,,Vlastne aj keď odišiel, neviem, ako mu poďakovať a … a…“ neviem, ako mám pokračovať ďalej a tak zmĺknem, znova si utriem oči. ,,Ja sa .. ospravedlňujem. Možno ste ten kľúč mali správne dostať vy.“ Zašepkám, ale dlaň, v ktorej mám kľúč, neroztvorím.

Hleděl jsem na něho a přemýšlel co mi asi tak chce sdělit, najednou mě opět přepadl ten smutný pocit a já musel přenést váhu na druhou nohu. Můj tlukot srdce se trochu zrychlil a já zvedl ruku k puse a odkašlal jsem si. „Omlouvám se“ hlesl jsem následně na odkašlání a potom jsem očima prolétl okolí, než jsem se vrátil opět k němu. Tento den byl zvláštní, vím že už jsem si to opakoval asi po dvacáté, ale tentokrát to bylo mnohem více k povšimnutí. Bylo zvláštní, že jsem tu narazil zrovna na něj, moc lidí se ve čtyři ráno venku neprocházelo. Kromě toho byl víkend, takže do práce lidé nechodili. Chlapec přede mnou se roztřásl a do očí se mu hrnuly slzy, které se s největší pravděpodobností snažil zahnat, když je přivřel. Ale také vytáhl z kapsy klíč, který zvedl do úrovně svých očí a já se na něj zadíval stejně tak jako on, když hlesl že je od Shinového domu. Mé oči se na něj zvědavě dívaly, stál jsem tam a čekal co řekne dál, chtěl jsem znát ten důvod toho, proč nebo jak se dostal ke klíči někoho, kdo byl pro mě hodně důležitý. Ale přesto jsem mlčel a nic jsem neřekl, než opět začal větu jeho jménem. Musel odejít a jenom chce aby se mu někdo postaral o byt dokud nebude pryč. Bodlo mě u srdce když to řekl a ten hluboký smutek uvnitř mě najednou vyskočil na povrch a já se roztřásl. Chtělo se mi plakat, ale neplakal jsem. Nechtěl jsem aby viděl mé slze, mé slabosti když jsem ho neznal. Zachoval jsem si klid, i když jsem přemáhal nutkání na něj vyvalit tolik otázek, ale když se mi tam rozplakal, najednou jako by nebyly důležité. Poslouchal jsem mezi vzlyky jeho další slova, stál jsem tam a díval se na něj, než klíč schoval ve své dlani a dal jej k boku. Natáhl jsem k němu ruku a položil jsem mu ji na rameno a i přes všechnu tu těžkost co jsem uvnitř sebe cítil, jsem se usmál a zadíval se mu do uplakaných očí. „Pokud ti Shin ten klíč dal, měl k tomu dobrý důvod a nenáleží nikomu jinému než tobě“, odpověděl jsem mu i když nepoložil žádnou otázku. Shin je pryč probleskne mi hlavou a já jeho ruku pustím, když ucítím slabost, která mě přemohla. Je pryč zarazím pohled do země a odstoupím o jeden krok dozadu. I když se uvnitř mě rojilo tolik pocitů, stál jsem tam a hleděl do země, skoro jako by to pro mě nic neznamenalo. Nakonec jsem si povzdechl a vytáhl z kapsy mobil, na kterém jsem vyťukal Shinovo číslo a přiložil si telefon k uchu. Ale když se ozvalo, že dané číslo neexistuje, pochopil jsem, že už se Shin nevrátí. Kdyby jenom odešel a měl se vrátit, ozval by se… Je to přeci Shin. " Prohlédl jsem si mladíka, který naproti mě poplakával, objal bych ho ale bál jsem se že by ho to akorát vyplašilo a tak jsem zůstal stát dále od něj a svůj pohled stočil k obloze, začínalo sněžit. „Shin mi jednou řekl…“ začal jsem a potichu vydechl obláček páry, ale pohled zůstával stále někde nade mnou. „jestli někdy zmizím aniž bych se ozval, už se nevrátím, poznáš to“ dořekl jsem a sklopil pohled k zemi a stiskl ruce v pěst. Cítil jsem že je od rána něco jinak, něco špatně, že něco chybí, už jsem tomu pocitu rozuměl. Zvedl jsem ruku a přiložil si ji k místu, kde jsem měl srdce. „Shin…“ zašeptal jsem a mobil, který jsem držel v druhé ruce, jsem schoval do kapsy. Pohlédl jsem na mladíka a zavřel oči. „Děkuji, že jsi mi dal vědět“ zašeptal jsem a zhluboka se nadechl a jednou se otočil na místě. Roztáhl jsem ruce a zvedl hlavu k obloze. „Looking up high, found a steel tower. Wondering how I would feel, if I fall down..“ potichu jsem zazpíval a chvíli mlčel. „Was it a dream? I saw deep red.. " vydechl jsem a opět se nadechl a udělal jeden krok dopředu a otočil se k tomu klukovi zády. "Looking down below from top of the tower.. Fear takes over my heart.“ slzy se mi draly do očí, ale já plakat nechtěl, ale přeci jen jsem jedné slze nezabránil. „Then I realize, I'm falling down! Why do the things I have loved, always breaking?“ opět jsem se otočil k tomu mladíkovi a otevřel oči… „My knees won't stop shaking, Don't know , why but the beauty, is really want may seem to be ugly to someone's eyes..“ nakonec mi z očí spadla další slza a já se usmál. „Was it a dream? Always screaming… but I'm not cold at all.“ Ruce jsem dal zpátky k tělu a zachvěl se. „Something brought me here so far from home… You know it all, you know.“ ztichl jsem. Tahle píseň pro mě byla důležitá, nebyla jenom má, ale i Shinova. Napsali jsme ji společně a společně ji také zpívali, teď mi jeho hlas opravdu chyběl. „Chtěl bych…“ zašeptal jsem a do očí se mi nahrnuly slzy, ale rychle jsem je setřel. „Chtěl bych požádat, zda bych si z jeho bytu mohl odnést tuto píseň psanou jeho rukopisem,“ zašeptal jsem a slabostí se mi málem podlomily, kolena, ale snažil jsem se zůstat klidný. „Poté už nebudu na obtíž“, zašeptal jsem a nakonec se usmál, i když to bylo těžké. Musel jsem vypadat hloupě, ještě když jsem si před ním prozpěvoval, ale bylo mi to jedno, alespoň pro teď jsem to nijak neřešil a nakonec opět stanul u jeho tváře. „Shin je dobrý člověk, pokud dal klíč tobě, chtěl aby jsi ho měl, kdyby to nechtěl, nedal by ti ho, věř mi. Nebude v tom jenom to, aby mu někdo pohlídal dům, takhle on nepřemýšlí“ zašeptal jsem a nakonec se usmál. „Shin, budeš mi chybět“ zašeptal jsem a usmál se, ruku si opět položil na srdce, ale poté ji dal dolů a přistoupil jsem k mladíkovi. Možná to bylo troufalé, ale vytáhl jsem z kapsy kapesníky a setřel jsem mu slzy, které mu stékaly z očí.

Nechcem sa na neho pozrieť, lebo mám strach, že sa rozplačem ešte viac pri pohľade do jeho očí. Viem, že ho to dostalo alebo dostane. Viem, že možno sa v jeho očiach zračí smútok, aký by sa našiel u každého človeka, ktorého opustila blízka osoba. Sakra, veď títo dvaja sa musia poznať už vážne veľmi dlhú dobu a ja sa so Shinom poznám iba chvíľu a plačem tu ako decko. Som vážne otrasný. pomyslím si. Povedal mi, že ten kľúč patrí mne, ak mi ho Shin dal a že nepatrí nikomu inému. Ale to nie je predsa správne. Ani ma nepozná, zatiaľ čo jeho vzťah s jeho priateľom, ktorý teraz stojí oproti mne, bol určite stokrát silnejší. Shin musí byť skvelý človek. A ja stále plačem, aj keď som sa už aspoň dvadsaťkrát zahriakol, že to nemám robiť. Potom sa znova ozve mladík, vlastne skoro ani neviem, ako vyzerá, keďže som mu nepozrel poriadne do tváre. Hovorí, že Shin by sa ozval, keby sa mal vrátiť. To ma bodlo ešte viac. To, že už sa na mňa neusmeje. To, že mi nestihol zahrať. Že som s nim strávil málo času a za ten čas videl viac mojej bolesti, než ktokoľvek iný na svete a neukázal som mu, že sa rád usmievam. Zabolelo to, že ho neuvidím, ale všetko v jeho dome je vlastne stále jeho a ja neviem, či si zvyknem na to, aby to bolo niekedy moje. Mladík oproti mne začína spievať. Tá pieseň je krásna. A jeho hlas ešte krajší. Prediera si cestu k môjmu srdcu, počúvam natoľko, že na chvíľu zabúdam plakať, iba si tisnem ruky k sebe. Jeho spev je ako chvíľa, malý moment, ktorý by sa mohol opakovať stále dookola a nikdy by ma neomrzel. Síce ten text neutešuje, síce je to pre mňa smutné, chcem, aby neprestal spievať. Moje slzy sa znova spustia, keď dospieva a ja sa nemôžem udržať. Utieram si slzy, mám chuť zvaliť sa na zem, ale neurobím to. Chlapec sa zrazu ozve mojim smerom. Chce si vziať ten text. Som trochu prekvapený, ale ihneď prikývnem a dvihnem hlavu. Konečne na neho vidím poriadne. Tak krásna tvár, tak krásny hlas. Čo sa to so mnou deje? Už som vážne úplne zmrznutý, smutný, biedny, je mi zle zo seba samého. ,,Môžeš si pokojne vziať čo budeš chcieť. Neobťažuj sa pýtať sa, koľko môžeš, ber všetko, čo bude pre teba dôležité, že to budeš potrebovať alebo chcieť.“ Odpovedal som mu potichu a znova som si utrel slzy do rukávu. Hneď na to pokrútim hlavou. ,,Nie si na obtiaž, nikto nikdy nebol.“ Odpoviem mu, snažím sa o úsmev, ale vyjde z toho iba smiešna grimasa. Chcel, aby som ho mal. Ja som mu hovoril, že je dobrý človek.. Keby som sa opýtal tohto jeho priateľa, určite by mi prikývol. napadlo ma, znova som pozrel na mladíka, ktorý ku mne pristúpil, vybral z vrecka vreckovky a utrel mi slzy. Koľko dobrých ľudí je na svete. pomyslel som si a pousmial som sa smutným úsmevom. ,,Tak veľmi ma mrzí, že si sa to dozvedel takto. Od neznámeho človeka, ktorý vyzerá skôr na to, že by si od Shina ten kľúč ukradol, než že by ho od neho dostal.“ Prenesiem nakoniec a mám nutkanie utešiť ho objatím, ktoré by sa hodilo aj mne samému.

Setřel jsem mu slzy a byl jsem rád, že neměl nic proti tomu, abych si tu píseň vzal. Ale stále to nebyla věc, která by mě uklidnila, i když jsem se třásl a bylo mi do breku, snažil jsem se držet a být pozitivní. Shin sám mi jednou řekl abych neplakal když zmizí a … já nechtěl plakat, když si to přál. Potichu jsem vydechl a pohlédl mladíkovi do tváře, byl opravdu krásný a jeho oči na mě působily tak zvláštně. Vyvolávaly uvnitř mě nejenom smutek, ale i pocit okouzlení, že jsem se do nich upřeně zahleděl a na chvíli zapomněl. Nejsem na obtíž, nikdy nikdo nebyl.. hlesl a já se po jeho slovech krátce musel usmát. „Důležité je že to víš, už jen to vědomí z tebe dělá krásného člověka, hlavně na duši“ špitl jsem a když se mi do oka nahrnula slza, setřel jsem si ji a zasmál se sám sobě, ale jenom na chviličku, než můj úsměv zase zmizel. „Takových lidí je málo“ šeptl jsem po chvilce a potom jsem k němu přistoupil a opět jsem vytáhl čistý kapesník a začal mu utírat slzy, co se z jeho krásných očí jenom kutálely jedna za druhou. „Tak neplač, nebo tu budu plakat s tebou…“ pousmál jsem se a nakonec ho mé ruce objaly. Možná mě odstrčí, možná bude naštvaný, ale teď mi to bylo jedno, prostě jsem ho objal a více to neřešil. Chvíli ho držel v obětí. V ten moment se mi po tváři skutálelo několik dalších slz. Neplač ty idiot pomyslel jsem si a potom si povzdechl a nakonec ho pustil, nechtěl jsem ale pocit že s tím nemusí být zrovna spokojený a to, že ho držím dlouho mi nedal jinak. Podíval se mu do tváře a na té mé se zračil lehký úsměv, zatímco ta jeho byla smutná, asi jako jeho oči. To objetí bylo krásné, sice krátké, ale i tak mě dokázalo potěšit více než cokoli. Ale když jsem mu utíral slzy a lehce se dotkl jeho tváře, byl ledový, až nezdravě chladný. „Jsi zmrzlý, až se mi to nelíbí“ hlesl jsem starostlivě a potom mu nabídl ruku. „Když už jsme u té známosti, neznámosti… jmenuji se Sunggyu, ale můžeš mi říkat ve zkratce Kyu,“ hlesl jsem a usmál se na něj. Druhou rukou jsem si trochu srovnal čepici, která mi sklouzla na bok a povzdechl si. Dnešní den začínal smutně, bál jsem se věcí, jak budou pokračovat dál. Po Shinovi zůstane díra a díra znamená smutek, smutek chaos v srdci a chaos v srdci znamená strach. Strach vede k neschopnosti. Budu si muset vzít v práci delší volno, nebo ty pocity pohřbít hluboko do sebe, ale copak to jde? Co když se potom zhroutím a rozpláču v nevhodnou chvíli? Tyto myšlenky, se ale okamžitě vytratily, když jsem pohlédl na mladíka stále s nataženou rukou. Působil mile a tak nevinně, kdybych ho znal déle, zabalil bych si ho a odnesl domů. Nad touto myšlenkou jsem se v duchu uchechtl a zadíval se do jeho očí. Byly krásné, i on byl krásný, také jak jsem zaregistroval pozorný a milý. Trochu mi připomínal Shina, svou občasnou plachostí, alespoň na začátcích, když jsme se ještě tak dobře neznali. Shin je pryč, nemysli na něho, teď. blesklo mi hlavou, ale mě se ta myšlenka nelíbila, chtěl jsem na Shina vzpomínat a v dobrém. Nechtěl by, abych plakal a vzdal se kvůli němu všech svých snů, neodpustil by mi to. Stále jsem tam stál s nataženou rukou, na nos mi přistála jedna sněhová vločka a já se na ni zadíval, než pomalu roztála. Na vlasy se mi i jemu začínaly uchycovat další a další. A když jsem tam jenom tak stál, čekal jak bude reagovat, opět mnou prolétlo tolik myšlenek, nad kterými jsem se jenom kroutil hlavou, přišli mi krásné, zábavné a naivní. Přitom nakonec úplně hloupé. Chtěl bych vidět jeho oči se usmívat, měl v sobě tolik smutku. Už od pohledu byl dech beroucí.

Nevedel som, ako reagovať. Áno, dôležité je, že viem, že ostatní nikdy neboli na obtiaž, ale čo sa týkalo mňa, taký pocit som už nemal. Pokrútil som hlavou na znak toho, že nemám krásnu dušu a ani nič iné, ale nič som nepovedal. Potom ku mne pristúpil znova, aby mi z tváre zotrel slzy, ktoré stále nemizli a nakoniec preniesol, že ak neprestanem plakať, tak začne aj on a tak som sa nadýchol, utrel som si oči a pozrel som dohora, len aby som neplakal. ,,Nechcem, aby si plakal.“ poviem. Nikdy sa mi nepáčilo, keď plakali iní ľudia. Vždy to na mňa pôsobilo tak smutne, až som mal pocit, že sa ľudia zabúdajú usmievať. A to som nikdy nechcel. No keď ma v jednu chvíľu objal, srdce mi nadskočilo snáď ešte vyššie, než boli oblaky nad nami. Neodstrčil som ho, pretože milujem objímanie, nech už je od kohokoľvek a tento mladík vystupoval tak… milo, dôstojne, ladne. Keď ma pustil, slzy mal od sĺz. Zamrzelo ma to, schladilo ma pri srdci. Je mi chladno na svete. prebehlo mi hlavou a striaslo ma. Hneď na to povedal, že sa mu nepáči, aký som studený a ja som sa posnažil o ľahký úsmev a prikývol som. Ponúkol mi ruku a predstavil sa. Svoje meno povedal ako prvý. napadlo ma, musel som sa nad tým v duchu usmiať, aj keď som smútil. Pomaly som dvihol svoju ruku a pozrel som mu rovno do očí, akoby som mu mohol čítať rovno z duše. Akoby som ho mohol spoznať v jeden jediný moment. Vyzeral tak nežne, až som ho chcel jemne pohladiť po tvári. ,,Ja som Mind, môžem mi v skratke hovoriť Mind.“ Predstavil som sa aj ja a potom som si uvedomil, že som povedal riadnu somarinu a pokýval som hlavou. Som Mind ale v skratke mi môžeš hovoriť Mind?! No ty si kretén.. zavrčal som na seba v mysli, no hneď na to som sa objal okolo ramien. ,,Já.. asi by sme mali ísť do vnútra.“ navrhol som potichu a vzdychol som.

Když jsem ho objímal, neodstrčil mě. Nechce abych plakal, proč mě jeho slova i když jich nebylo tak mnoho nutily k úsměvu? Byl tak hodný a skromný, až mě z toho hřálo u srdce. Sám vůči sobě působil tak nejistě, jako by měl být tím nejhorším člověkem pod sluncem. Neznal jsem ho, ani jeho minulost, ale cítil jsem že v jádru duše není špatný a ani na povrch nevypadal jako někdo, kdo by se zrodil z čirého zla. No když jsem tam tak stál a dychtivě čekal na jeho reakci, uklidnilo mě, když mi pohlédl do očí, možná jsem na chvíli čekal že odmítne, ale když zdvihl ruku, jemně jsem ji chytil a on se mi představil. No hned na to jsem se musel pousmát. „Těší mě Mind, ve zkratce Mind“ vydechl jsem a přivřel oči. Byl roztomilý, i v tom co říkal. Pokýval hlavou a objal se okolo ramen, navrhl že bychom měli jít dovnitř a já přikývl. Vydechl jsem a zvedl pohled k obloze, ve vzduchu se vznášely sněhové vločky a já se usmál. Na rozdíl od Minda, jsem nespal na lavičce, nebylo divu že mu musela být zima, za to mě bylo horko. Mind ozve se v mojí hlavě a já se usměji a zavřu oči. Zhluboka se nadechnu, no stále cítím ten smutek hluboko v sobě, ale snažím se ho skrýt. Měli jsme jít k Shinovi domů? Co když to nezvládnu a neudržím se? Co když se před ním sesypu? Ne, zvládneš to snažil jsem se povzbudit a nakonec jsem vykročil vpřed. „But I''m not cold at all…“ zašeptal jsem spíše pro sebe a potom se otočil na Minda, jenže když jsem udělal krok zpátky k němu a natáhl k němu ruku, na sněhu mi to podjelo a já dopadl na záda. Čepice mi spadla a já jen překvapeně hleděl nad sebe na zasněženou oblohu, než jsem se zasmál a povzdechl si a zhoupl se do sedu. „Jsem to ale tele“ pronesl jsem a vzhlédl k Mindovi.

Prikývol. Som rád, ale smútim. Akosi som zabudol na iné zlé veci, čo sa mi stali a teraz tu bol len smútok za Shinom a žiaľ z toho, že sa nerozlúčil s Kyuim. ,,Tiež ma teší.“ Zašepkám a pousmejem sa. Zlepšila sa mi nálada. Je tu ďalší dobrý človek, jeden z tých, ktorí ma už videli plakať. Keď sa rozíde k domu, chcem sa pohnúť za ním, ale hneď na to sa ku mne otočí a keď ku mne vykročí, pošmykne sa. Trochu som sebou trhol, chcem ho zachytiť, ale nestihnem to a on sa ocitne na zemi, zatiaľ čo ja stratím rovnováhu a tiež sa vyvalím na zem. Iba pred seba hľadím s vyvalenými očami. Možno keby nás teraz niekto videl, myslel by si, že na tej zemi ležíme a oddychujeme. Tiež sa posadím, tak ako to pred malou chvíľou urobil Kyu a pozriem na neho. ,,Nenechal som ťa v tom samého.“ Povedal som a pousmial som sa nad touto trápnou, ale pritom vtipnou situáciou. Zaborím sin ruku do vrecka a hľadám v ňom kľúč. Stále je tam, chválabohu. Keby som ho stratil, bolo by to akoby som si nevážil to všetko, čo mi Shin dal a to nie je pravda. Náhoda vždy vie, ako zasiahnuť. pomyslel som si a hneď som si spomenul na to, ako ku mne prišiel Shin vtedy, keď som vyskočil z toho okna. Náhoda vždy vie, ako si poradiť. Spomenul som si na to, ako som ležal na lavičke a pomýlil som si Kyuiho so Shinom. Zvláštne, ako sa to všetko preplieta. Nakoniec… s týmto chlapcom sa tiež cítim dobre, aj keď je to iba malá chvíľka. Iba malý moment, čo sa poznáme. Veď vieme iba svoje mená. Inač nevieme vôbec nič. Ale v jeho očiach je neskrotná krása, je sladký. Pousmejem sa, vydriapem sa na nohy a natiahnem k nemu ruku, aby som pomohol vstať aj jemu.

Sledoval jsem ho, ale když se zlekl mého pádu, lehce jsem se zasmál. Též dopadl na zem a hleděl před sebe asi tak jako já před chvíli. No když, řekl že mě v tom nenechal samotného, usmál jsem se, přičemž jsem se mu zadíval do tváře hned jakmile se i on vyhoupl do sedu. Usmál se a mě jeho úsměv zahřál u srdce, zavřel jsem oči a připitoměle jsem se usmál. Z ničeho nic se mi zachtělo zpívat z plna hrdla a tancovat co by mi síly stačily. Místo toho, jsem mlčel a hleděl na něho, jako by byl z jiné planety. Ani on nic neříkal, nemohl jsem si na to ticho zvyknout. No na chvíli jsem sklonil pohled k zemi a do očí se mi nahrnulo pár slz, prostě jen tak, ani jsem netušil proč, ale rychle jsem si přetřel oči rukávem a zasmál se. Bylo to zvláštní, tahle chvilička, tento den, Shinův odchod a vlastně úplně všechno. Najednou jsem se začal cítit hrozně, přepadl mě příšerný pocit ztráty a já si schoval obličej do dlaní, jeho ruku jsem tak odmítl, ale nevědomky. Nemůžeš plakat, nemáš na to právo, nechej toho upozornil jsem sám sebe a potom si tváře odkryl a pohlédl na Minda. „Promiň…“ omluvil jsem se a potom se lehce pousmál a nakonec jeho ruku vzal a s jeho pomocí se dostal na nohy. Chtělo se mi psát, křičet, smát se, vlastně všechno dohromady a já jsem se toho polekal. On Mind, zpříjemnil mi den, ale zároveň do mého života přinesl drtivou vzpomínku, ale… přeci i on znal Shina, bylo by sobecké se tu sesypat, protože i on o něj přišel, kdo ví jak to mezi nimi bylo. Nakonec jsem si oprášil zadek od sněhu a ještě se zohl pro čepici, která zůstala ležet na zemi a nasadil si ji na hlavu. No můj pohled opět spadl na Minda. „Tak?“ položil jsem otázku a povzdechl si. Když mě opět přepadla slabost, chtěl jsem si znovu sednout na zem, ale zůstal jsem stát a jenom se zhluboka nadechl. Najednou jsem si připadal hloupě, když jsem tam tak zmateně stál naproti něj a tak jsem se snažil uklidnit a zahnat ty pocity pryč. Nedokázal jsem se na něj dívat a tak jsem se otočil zády k němu a zahleděl se do dálky. Chytil jsem se za hlavu a zhluboka se nadechl, no potom dal ruce dolů a usmál se. Je zvláštní, že ho znám pár minut, ale je mi s ním dobře. Má tak velké srdce a duši, je citlivý, pozorný. Zatoužil jsem Minda poznat více, ale váhal jsem. Nemohl jsem tušit, zda má ten zájem i on. Přeci jen, dojdu si k Shinovi domů pro písničku a odejdu, třeba už se nikdy neuvidíme a pokud ano, co když už spolu takto nikdy nepromluvíme, budeme jenom jako známí co se pozdraví na ulici a všetko…? Ne… takto bych to nechtěl.

Schoval si tvár do dlaní, akoby mal chuť rozplakať sa. A možno aj plakal, ale ja som to nevidel. Stál som nad ním a nevidel som mu do tváre. Ruku som tam stále držal, vedel som že na zemi neostane dlho, keďže z nej sála chlad. Nakoniec ku mne vzhliadol, ospravedlnil sa a vstal. Sklopil som pohľad. ,,Nemusel si sa ospravedlňovať. Ak chceš plakať, tak plač. Nikomu sa za prejav pocitov nevysmievam, keďže ani mne… to je jedno.“ nakoniec som to zakončil odkašľaním a pozrel som na neho. Zdvíhal si čiapku a tak nemohol môj pohľad zachytiť. Ako som sa tak na neho pozeral, na chvíľu ma napadlo, že mu navrhnem, aby býval v Shinovom dome so mnou, ale hneď som to zavrhol. Nepozná ma, ja nepoznám jeho. Určite by smútil každý deň, keby videl všetky Shinove veci a namiesto neho by tam videl iba mňa. Žialil by, tak ako budem aj ja, lenže u mňa to nebude len kvôli Shinovmu odchodu, ale kvôli všetkému, čo sa udialo a kvôli veciam, ktoré som pokazil. ,,Tak teda poďme .. tam.“ Preniesol som na jeho otázku a na chvíľu som sa zahľadel do neba. Keby Shin neodišiel, možno by sme sa s Kyuim stretli v lepšej a veselšej situácii. Otočil sa ku mne chrbtom, chytil sa za hlavu. Kyu, nie je ti dobre? napadlo ma, ale neopýtal som sa. Nebuď smutný sú chabé slová na útechu.. pomyslel som si tiež a tak som podišiel k nemu, objal som ho, no hneď som sa stiahol. Nič som nehovoril, pretože moje schopnosti útechy boli slabé. Obišiel som ho, vytiahol som z vrecka kľúč a namieril som si to k Shinovmu domu. Prečo si to urobil, Mind? Bože.. prebleslo mi hlavou a zvláštne soms a sám nad sebou zatváril. Ako sa asi kvôli tomu bude cítiť Kyu? Určite to bude pre neho divné, určite sa bude chcieť čo najskôr vzdialiť od zvláštneho chlapca v šedej mikine, hneď potom, ako si vezme všetko, čo bude chcieť. Nehnevaj sa na mňa, prosím. prosil som v mysli a zaťal som päste, akoby mi to mohlo pomôcť.

Nemusel jsem se omlouvat, jestli chci plakat, mám. Nevysmívá se za projev citů když ani mu… ale tehdy se zarazil. Bedlivě jsem ho poslouchal, ale on si odkašlal. Chtěl jsem ho vybídnou aby pokračoval, ale nakonec jsem to nechal tak. Bylo mi hrozně, že jsem se takto nechal unést, bylo mi hrozně, že jsem mu neřekl aby pokračoval, bylo mi… záleželo vlastně na tom jak mi bylo? No mne samotnému ani ne. Povzdechl jsem si, když jsem se díval do dálky, no najednou mě objaly jeho ruce a já překvapeně vydechl. Otevřel jsem oči dokořán a párkrát zamrkal, ale odtáhl se tak rychle, že jsem si jeho obětí nestačil užít. Ale ten pocit, který ve mě přetrval v tu chvilku co mne jeho ruce objímaly, byl nepopsatelný. Když se odtáhl a okamžitě se rozešel k Shinovému domu, jako bych tu ani nebyl, natáhl jsem po něm ruku, ale minul jsem a on šel dál. Mind, proč si mě obejmul? napadlo mě, ale neusmál jsem se, místo toho jsem tam stál a hleděl na něj jako smyslů zbavený. Mind, si hodný, proč? ozvalo se znovu. Proč ode mě tak rychle utíkáš? napadlo mě, ale v další chvilce jsem na nic nečekal a rozběhl jsem se poklusem za ním, no když jsem byl skoro u něj, zpomalil jsem a jen pár kroků za ním jsem natáhl ruku a chytil ho za rukáv od šedé mikiny. Nemohl jsem, musel jsem to udělat znovu, do očí se mi nahrnulo pár slz, pro změnu jsem si připadal hloupě a ubrečeně já. Objal jsem ho kolem pasu a zabořil hlavu do jeho kapuce, objal jsem ho trochu pevněji, přičemž jsem se kousl do rtu, ale to neměl šanci vidět. „Děkuji…“ zavzlykal jsem a pár z mých slz, se hned vsáklo do látky. Stál jsem tam a objímal ho. Co si o mě pomyslí? Mind, promiň mi to, vím že je to pro tebe těžké pomyslel jsem si, ale nic jsem neříkal. Nechtěl jsem ho pustit, bál jsem se že zmizí, když to udělám. Posloucháš se vůbec, víš jak neuvěřitelně to zní? Myslíš, že by ti věřil, kdyby jsi mu řekl ať zůstane? vydechl jsem do látky a poté od něj ruce odtáhl a udělal krok dozadu. Utřel jsem si zbytek slz a sklopil pohled. „Já…“ špitl jsem a udělal další krok dozadu. „nechtěl bys…“ zasekl jsem se a ztěžka polkl. Uklidni se vybídl jsem sám sebe a potom se zhluboka nadechl a zvedl pohled k němu. Proboha, už ani nevím co jsem chtěl říct! Stál jsem tam s rozevřenými ústy a hleděl na něj, možná trochu zmateně a zamyšleně. „Nechtěl by jsi se někdy stavit ke mě na kávu, nebo čaj, nebo vlastně jenom tak?“ zeptal jsem se nakonec a lehce se pousmál a vyčkával na jeho odpověď.

Nejde za mnou, nepočujem kroky. Trochu spanikárim, pretože neviem, čo si mám myslieť. Neobzerám sa za ním, aby si nemyslel, že na ňom lipnem ako malé dieťa. Sakra, určite utiekol… napadlo ma a tak som pootočil hlavu, aby som aspoň kútikom oka videl, kde sa nachádza. Práve ku mne pomaly pribehol, akoby na tom mieste, kde pred chvíľou stál, nad niečím premýšľal. Musím sa pousmiať. Zrazu ma zaťahá za rukáv, čo ma donúti zastaviť a pomaly sa k nemu chcem otočiť, ale v tú chvíľu ma objíme. Som prekvapený, trochu potešený, ale smutný a počujem, ako mi ďakuje. To ma snáď prekvapí ešte viac, pretože neviem, za čo mi ďakuje a či vôbec. Nič som pre neho neurobil, vlastne som ani nemal šancu. Zrazu mi prišlo smutno. Ľudia ma nikdy neobjímali, on áno. Viem, potrebuje utešiť a tak sa mu budem snažiť pomôcť, kým budem nablízku. Keď sa odtiahne, otočím sa k nemu a keď vidím jeho uslzenú tvár, zabolí ma pri srdci. Ľudia nesmú plakať. prebleslo mi mysľou a hneď na to sa ozval Kyu. Počkať.. on- on chce, aby som k nemu niekedy prišiel? Hľadím na neho trochu neveriaco, ľudia ma nikde nikdy nepozývali. On… je iný, zdá sa. Je milý, môj pohľad na neho je stále krajší. Jemu a Shinovi som dôveroval vcelku rýchlo. Zvláštne. Srdce mi búšilo trochu viac, že keby sme obaja úplne stíchli a okolie by nevydalo ani hláska, určite by sme ho počuli. Prečo…? Musím sa usmiať, naširoko, pretože ma to potešilo. Nesmieš odmietnuť, tak ako si odmietol Shina. Neodmietaj, možno sa už viackrát neopýta. prebehol som si v hlave a prikývnem. ,,Pôjdem veľmi rád.“ Odpoviem mu, do líc sa mi nahrnie červeň a tak sklopím pohľad a otočím sa. Prečo sa otáčaš? Vyzerá to zvláštne. pomyslím si a tak sa otočím späť. Nechcem, aby videl moje líca, ach.

Ta chvilka byla zvláštní, hleděl jsem na něj a on hleděl na mě. Měl jsem uslzený obličej a začínalo mi to trochu vadit. Tedy, když jsem si uvědomil že tento člověk viděl moje slzy, což jsem si posléze uvědomil hodně rychle a také si je setřel. Nechtěl jsem před ním brečet, nechtěl jsem aby někdo viděl mé slabosti a to platilo i pro lidi, se kterými už jsem se znal řádku let. Dokonce i před Shinem jsem měl problém ukazovat své pocity, ale teď… už jsem se neudržel, nešlo to. Najednou jsem si přišel hrozně sobecký a udělalo se mi ze sebe samotného špatně. Pokýval jsem hlavou a najednou když neodpovídal mi má otázka přišla hloupá a já se za ní snad i zastyděl! Znám se s ním pár minut a už ho zvu k sobě domů? Nevypadá to trochu divně? Ale jak bych měl definovat slovo divný? Sám jsem byl divný. Povzdechl jsem si a když delší chvíli neodpovídal, chtěl jsem se za tak blbou otázku omluvit. Máš samé hloupé nápady pomyslel jsem si a otevřel jsem rty, abych se omluvil, jenže v tom přikývl s tím, že půjde velice rád. Doširoka se usmál a ten jeho úsměv mě doslova očaroval, že jsem na chvíli zapomněl dýchat, no hned na to sklopil pohled a otočil se, byl tak zvláštní. To gesto bylo roztomilé, ale proč se otáčel? Zaraženě jsem zamrkal a vydechl jsem vzduch, který jsem v plicích měl abych se mohl nadechnout. Ale potom se otočil zpátky. Když jsem k němu zvedl své oči, povšiml jsem si jak se mu tváře zbarvují do červena, pochopil jsem. Mé koutky se stočily do úsměvu a já se až pitomě uculil, bože… úplně mě to k úsměvu donutilo jako nějaké malé dítě a já to pitomé uculení nedokázal ovládat, musel jsem vypadat vtipně, ale … co to se mnou proboha je? polilo mě horko snad po celém těle a nejvíce mě zahřálo u srdce. No když jsem cítil jak se můj úsměv nehodlá ztratit, strčil jsem obličej do dlaní a zasmál jsem se sám sobě, jenže mě to přemohlo a já si dřepl, ruku hodil kolena a čelo si položil na ruku, zahleděl jsem se do země a snažil se schovat svůj pitomý úsměv. Oči jsem měl snad úplně zavřené, kdyby mě viděl, tak by se smál mému obličeji. Chovej se trochu napomenul jsem se, ale v tuhle chvíli to nešlo, proboha proč byl tak roztomilý?! Úplně mě to zasáhlo a já se už ani neudržel na nohách a tak jsem si z podřepu sedl na zadek na zem. Proboha ozvalo se v mé hlavě, bylo mi horko, musel jsem být rudý jako rak, začal jsem se za sebe stydět, ale… ale to nešlo! Tak tohle se mi ještě nestalo, připadal jsem si strašně trapně, nechtěl jsem zvedat obličej. Minde co jsi mi to udělal! uvnitř mě se to jenom chvělo, třásl jsem se radostí, až se mi chtělo brečet smíchy ze sebe samotného. Tohle snad není ani možný! začal jsem si přát, abych se propadl do země nebo vypařil, cokoli, jen aby mě takhle neviděl.

Keď k nemu pomaly dvihnem hlavu, usmieva sa. Do tváre sa mi nahrnie ešte viac červenej, než predtým. Dá si tvár do dlaní, zasmeje sa a ja neviem prečo. Som trochu prekvapený. Hľadím na neho, nič nehovorím a úplne horím. Cítim to v tvári, že vyzerám ako rajčina v lete. Keď si drepne, stŕpnu mi ruky a tiež sa musím usmiať, aj keď si nie som istý, či sa zo mňa náhodou nesmeje, aký som hlupák. Keď si sadne, prikročím k nemu o krok a naširoko sa usmejem. To ho až tak dostala moja odpoveď? podivil som sa a môj úsmev sa ešte viac rozšíri, až sa začnem nahlas smiať aj keď som smutný. Rozveselil ma, ako to dokázal? Ako to je možné? Zdá sa, že je to rozkošný človek, začínam ho mať rád stále viac. Premýšľal som nad touto situáciou a nad tým, čo sa stalo, nad všetkým, ale stále sa neprestávam smiať. ,,Neviem, prečo sa smejem, ale mám to rád.“ Poviem, keď sa trochu upokojím a pozriem na neho. Vrtím sa, chce sa mi skákať a behať okolo. To pozvanie ma naplnilo radosťou, akoby na mňa vyslal magické kúzlo šťastia. Čo to.. je za čary? pomyslím si a keď si ho premeriam, musím sa znova usmiať a chce sa mi aj plakať zároveň. Ale slzy udržujem a prudko sa nadýchnem. ,,Poď, lebo na tej zemi prechladneš.“ Navrhnem mu a nastavím ruku, aby vstal. ,,Nie že ešte ochorieš a budem sa o teba starať, lebo to by nedopadlo dobre.“ Poviem a keď si uvedomím, čo som povedal, som bordový a tak uhnem hlavou doprava. Zlepšil mi náladu. Je magický, má čarovný hlas. Pozná Shina… On ma zobudil jediný, keď som ležal na lavičke. Jediný predo mnou spieval a plakal… A za dlhý čas bol jediný, čo ma niekde pozval. napadlo ma zrazu. Nahrnú sa mi znova slzy do očí, sú to slzy smútku a radosti zmiešané dohromady. Vážne ma takto okúzlil? Chcem si ho vziať domov, zabaliť do deky a starať sa o neho. Posadím ho na gauč a už ho nikdy nepustím preč.

Seděl jsem na chladné zemi s očima stále zahleděnýma do země, cítil jsem jak chlad od chodníku prostupuje celým mým tělem, cítil jsem se hrozně trapně, chtělo se mi smát, ale i brečet. Stále se to uvnitř mě chvělo a když jsem zaslechl jeho smích, proboha bylo to tu zase, nemusel jsem se na něj ani dívat! Už dost pomyslím si, ale najednou mám strašnou chuť začít se smát, ale vlastně sám sobě a tomu jak legračně až hloupě musela moje reakce vypadat. Zaslechl jsem jeho větu, nad kterou jsem se musel pousmát, směje se rád, potěšilo mě to zjištění. Proč byl tak sladký? Úplně mě to iritovalo a tak jsem se raději schovával? Proboha, logika alá Sunggyu pomyslel jsem si a hned na to obličej zvedl, jenže to jsem neměl dělat, to jsem sakra vůbec neměl dělat! Stál u mně a natahoval mi ruku, díval jsem se na něj jako by byl z jiné planety, byl jsem rudý a do očí se mi tlačily slzy ze smíchu, který jsem směřoval sám k sobě. Ale já nemohl, já sebou prostě praštil na chodník a lehl jsem si tam. Začal jsem se smát nahlas, ale tentokrát jsem si obličej nezakrýval, místo toho jsem začal brečet, ale od smíchu, smutku a všeho zároveň. Válel jsem se tam jako lachtan na pláži a všemožně se kroutil, až jsem nemohl dýchat. „P-prom-iň, t-tak moc se stydím“ vykoktal jsem ze sebe mezi smíchem a snažil se uklidnit. Vzduch, potřebuji vzduch! blesklo mi hlavou, ale já se místo toho chytil za břicho a čekal až mě to přejde. Nakonec jsem se nadechl a uklidnil se, vyhoupl se do sedu a zapátral očima po Mindovi. No stále jsem byl červený, až se mi zachtělo znovu smát, ale místo toho mi zacukaly koutky. Proboha já nejsem normální pomyslím si a nakonec se vyhoupnu i na nohy. „Děkuji za starost, ale do tepla bychom měli jít hlavně kvůli tobě, mě je teď… horko“ zasmál jsem se a potom se mile usmál. Měl jsem chuť skočit mu kolem krku, ale neudělal jsem to. Místo toho jsem došel až k němu a stoupl si naproti něj. Utřel si oči od slz a usmál se. „Za ten tvůj sladký obličej by nejeden padl“ hlesl jsem se a když jsem si uvědomil, že jsem to řekl nahlas a ne v myšlenkách, úplně mě otrne a zarazím se, no nakonec zčervenám, otočím se na místě a odejdu opačnou stranou než stojí Mind ke kraji chodníku. „P-potřebuji ledovou sprchu,“ hlesnu a seknu sebou do sněhu tak, že obličejem plácnu do sněhu. Chci se vypařit ,rozpustit, cokoli prosím! Teď hned! Jak se za sebe stydím. Co to proboha děláš Sunggyu? Jsi vážně hlupák pomyslím si, ale nakonec se nad tím zasměji a obličej stále nechávám ve sněhu.

Celý čas sa smeje a ja neviem, čo mám robiť. Chvíľu som tam len tak stál s natiahnutou rukou a čakal som, kým sa zdvihne. No keď na mňa uprie oči, znova sa začne smiať a zvalí sa na zem. Stiahnem ruku a rukami si prebehnem po tvári. Čo je zle? pýtam sa sám seba v mysli a trochu sa mi nahrnú slzy do očí. Nesmeje sa z teba, Mind. Nebuď paranoidný. hovorím si v mysli, ale zrazu ma zaplaví smútok. Pozerám na Kyuiho, ktorý sa nejde skoro pokrájať, ako sa smeje. Tiež sa zasmejem, ale taktiež mi z očí padnú slzy. Ihneď si ich utriem, len aby sa nepýtal, len aby si to nevšimol. Zrazu vstane, usmieva sa, je tak roztomilý. Prehlási, že by sme mali ísť dnu kvôli mne. Bol som v snehu s bosými nohami, spanie na lavičke mi až tak neublíži. chcem povedať, ale iba sa zasmejem. ,,Za to ty byť chorý nemusíš.“ Prenesiem a znova sa začervenám, akoby to bolo automatické práve vtedy, keď mu niečo poviem. No hneď na to sa predo mňa postaví a povie mi niečo, čo by som nečakal. Úplne sčervenám, strniem na mieste a hľadím na neho, ako sa otáča, príde ku kraju chodníka a sekne sebou do snehu. Ihneď k nemu pricupitám a tiež sa hodím do snehu. Nezáleží na tom, že som iba v mikine a nohaviciach. Nezáleží na tom, kto nás uvidí, ale potreboval som sa ubezpečiť, či nesnívam. Musel som vedieť, že mi to naozaj povedal. Mal som chuť smiať sa na celé okolie. Nie, nie.. aa, čo to povedal… mám rozhádzané myšlienky. Je tak roztomilý, krásny, zvláštny, šialený. Chcem ho dvihnúť z toho snehu, zobrať do náruče a odviezť ho domov, aby nezamrzol. Ale jediné čo robím je, že mám tvár zaborenú v snehu a blbo sa usmievam. ,,Tak sladký..“ zašepkám do snehu a už cítim, ako mi kúsky snehu primŕzajú k tvári, tak ju dvihnem, ale hneď an to ma začnú páliť líca z toho, ako sa červenám.

Hrozně jsem se za sebe styděl, nejen že jsem se zachoval hrozně, ale na druhou stranu jsem se chvěl nervozitou, radostí a smutkem, vlastně úplně vším. Najednou uslyším, jak vedle mě něco dopadlo, chvilku váhám, ale potom zvednu hlavu na které mám přilepený sníh a podívám se vedle sebe. Byl to Mind, bože jak byl roztomilý, něco zamumlal, ale moc jsem mu nerozuměl, čehož jsem začal litovat, ale když jsem ho tam tak sledoval, nakonec jsem zabodl loket do sněhu a přetočil se na bok a podepřel si hlavu. Sledoval jsem ho chvíli jak boří obličej do sněhu a pitomě jsem se ušklíbl. „Omlouvám se, občas jsem jako neřízená střela“ pousmál jsem se a když zdvihl obličej a já zahlédl jak je červený, začervenám se taky a rozpačitě hodím očima někam do strany. Nakonec se posbírám a podám mu ruku pro změnu tentokrát já. „Nevadilo by mi s tebou ležet zbytek dne ve sněhu a jen tak si povídat, ale nechci aby jsi nachladl, když je to tedy vzájemné, pojď… vstávej, dáme si něco teplého k snědku a k pití.“ usměji se co nejmileji snad umím a stále se u toho červenám, ale už mi to tolik nevadí. Druhou ruku si upravím čepici a ušklíbnu se na Minda.

Keď otočím hlavu k nemu, pozerá na mňa a tak mám chuť vraziť si tú hlavu späť do snehu, ale neurobím to. Hej, o čo ti ide Kyu? Mám sa zblázniť zo všetkých tých pocitov? premýšľam, zatiaľ čo on vstane a podá mi ruku. Nesmej sa! rozkážem si v mysli, ale to nebude žiadny problém. Musím sa na neho usmiať, keď si o mňa robí také starosti-nestarosti. Pomaly k nemu natiahnem ruku od snehu a chytím ho. Zamrazí ma z toho dotyku. Zdá sa mi byť niečím zvláštny, iný, taký príjemný. Akoby sa ma dotkol domov. ,,Ď-ďakujem.“ Vykoktám zo seba a sklopím pohľad. Mám stále trochu červené líca a mám chuť objať ho. A prečo nie? Potrebuješ to, chceš to. premýšľam a tak pozriem na chvíľu na Kyuiho a pousmejem sa. ,,Prepáč, ale…“ zašepkáma vrhnem sa mu okolo krku. Chcem ho držať dlhšie, ale hneď sa odtiahnem. Je to pre mňa zvláštne pri neznámom človeku, ale nevadí mi to. On je tak roztomilý, krásny, iný. On je zvláštny a mám to rád.