Kyu(ník) + Mind(es)

Miesto: Začína sa u Shina/Minda (neviem teraz) doma a je ráno po žhavej fantastickej noci (:3). Miesto sa bude postupne meniť pohybom postáv po všetkých oblastiach, ktoré si len vyberieme.

Počasie: Je slabý vietor, prehánky v podobe snehu. Ovzdušie je pomerne chladné a obloha vlastní farbu sivej, čo na niektorých ľudí môže pôsobiť smutným dojmom (však Mind?). Počasie sa taktiež bude meniť, pretože v dnešnej dobe nikdy neviete (.-. ).

Poradie: Neviem, asi Mind a potom Kyuník.

Opláchol som si tvár studenou vodou, pričom som trochu okvapkal podlahu, ako vždy. Pozrel som na seba do zrkadla. Bol som síce bledý ako stena, ale líca som mal zafarbené do červena, za čo mohol chlapec v kuchyni. Usmial som sa a otvoril som dvere, no kým som sa vytrepal z kúpeľne, noha sa mi pošmykla na vode a myklo mnou dozadu, pričom som malíčkom narazil do okraja dverí. Pozitívne bolo, že som sa nevyvalil na zem a Kyu ma nemusel prísť ratovať. Ale to horšie bolo, že.. „Aaaauu.“ vypískol som a zachytil som si malíček. Skákal som na jednej nohe po kúpeľni a jojkal som. Do čerta, si tak nešikovný, Mind, to je otrasné. zanadával som si v hlave a čakal som už len, kedy ku mne pricupitá Kyu s vystrašeným pohľadom, či som si náhodou nezapríčinil otras mozgu, čo v mojom prípade bolo veľmi pravdepodobné. Kde ty vždy nechávaš hlavu? Prečo musíš vždy okolo umývadla celú podlahu vodou pokvapkať? pýtal som sa sám seba, zatiaľ čo som si sadol na vaňu a pozrel som sa, či sa mi náhodou neuvoľnil nechet na malíčku. Nič sa nestalo, ale bolelo to dosť.

Když jsem měl všechno nachystané, podrbal jsem se ve vlasech a povzdechl si, ale hned se mi na tváři objevil úsměv, který mi tam moc dlouhou nevydržel, když se ozval z koupený hrozivý křik, jako kdyby někomu trhaly vlasy z hlavy. „Mind!“ vyhrkl jsem a okamžitě jsem se pobral do koupelny, kde jsem byl za sekundu a okamžitě se rozhlížel po místnosti. Můj pohled však stanul na Mindovi, který seděl na vaně a hleděl před sebe. Pomalu jsem se k němu pobral, přičemž jsem ho zkoumal starostlivým pohledem. „Není ti-“, větu jsem však nedokončil, protože sotva jsem se k němu pobral, podjelo mi to na mokré podlaze a já se převrhl dozadu. „U-uááá,“ vyhrkl jsem a snažil se rukama čehosi chytit, ale nepodařilo se mi to a tak jsem skončil na zádech. Nohy mi vyletěly až kamsi a proto se mi nepodařilo přistát na zadku.

Sedel som na vani, cítil som v malíčku bolesť, ktorá ale pomaly ustupovala. No v jednu chvíľu do kúpelne pribehol Kyu. Chcel som mu povedať, aby nerobil prudké pohyby, lebo sa môže šmyknúť, ale nestihol som to a Kyu sa pošmykol. Natiahol som k nemu ruku, chcel sa niečoho zachytiť, ale nestihol som to a Kyu dopadol na zem. Ihneď som sa k nemu vrhol, pričom sa mi stále trochu šmýkalo.
„Kyu, si v pohode?“ opýtal som sa a začal som si ho prezerať od hlavy po päty a snažil som sa mu pomôcť vstať. Za to môžeš ty, Mind, nauč sa umývať si tvár. rozkázal som si v hlave a pokýval som ňou. „Ospravedlňujem sa, ale u mňa je to takto často s tou mokrou podlahou.“ začal som sa ospravedlňovať a pritom som jednou rukou šmátral vo vzduchu. „Musím sa naučiť toľko okolo seba nekvapkať.“ vzdychol som a pousmial som sa. „Dúfam, že ťa nič nebolí.“ povedal som potom a natiahol som k nemu ruky k objatiu. Tu máš motiváciu, prečo sa naučiť umývať si tvár. prebehlo mi hlavou a musel som sa znova usmiať.

Zůstal jsem ležet a chvíli se díval na strop od koupelny, než se nade mnou objevil Mind a okamžitě mi pomohl vstát, ochotně jsem se s jeho pomocí postavil a když se omluvil za to že kolem sebe vždy tolik nacáká, tak se tomu zasměji. '„To je v pořádku a ne, nic mě nebolí, na podobné nehody už jsem si zvykl,“ usměji se a prohlédnu si ho. „A co to bylo za hrozivý křik, byl slyšet až do kuchyně, úplně jsem se lekl,“ vydechnu všechen vzduch co jsem měl v plicích a zahledím se mu do očí, přičemž se zhluboka nadechnu. Natáhne ke mě ruku k objetí a já se k němu spokojeně přisunu, ale opatrně abych znovu neuklouzl. Obmotám okolo něj své ruce a vydechnu mu na krk. * Jaká sladká bytost, * pomyslím si po čas objímání se neustále usmívám.

„No, šmykol som sa a narazil som.. no, malíčkom do dverí.“ odpovedal som mu počas objatia a trochu som sa začervenal, lebo som si až teraz uvedomil, ako nahlas som zakričal. „Ospravedlňujem sa, že som ťa vydesil.“ dokončil som potom a odtiahol som sa od neho. Ah, takéto ráno… a že sa necítim až tak divne po tom, čo sa včera stalo.. čudoval som sa sám nad sebou v duchu a musel som sa na Kyuiho usmiať. „Tak poď sa najesť.“ navrhol som, jemne som ho vzal za ruku a potiahol do kuchyne. Predtým som ešte zhasol svetlo v kúpeľni. „Tak čo sa chystáš dnes robiť?“ opýtal som sa ho milo, pričom som sa stále slabo usmieval. Sadol som si ku stolu a stále som na neho hľadel a premeriaval som si ho pohľadom, pretože ako človek, ktorý ho začal zbožňovať, som na neho musel proste nechať oči. Bol sladký, ako jemne sa hýbal, okrem toho, keď padal na zem, lebo vtedy ma to skôr vydesilo, než by som sa pri tom mal rozpúšťať. Ale pri padaní asi nikto nevyzerá svetoborne. Musel som sa nad svojimi myšlienkami zasmiať, vstal som a znova som ho musel objať okolo ramien. Vydýchol som mu do ucha. „Môj zlatý.“ zamručal som milo a urobil som divný zvuk podobný slovu „ňuňu“.

Tak malíčkem do dveří? Musel jsem se nad tím pousmát. „Ach, ty chudáčku můj,“ hlesl jsem a když se omluvil, jenom jsem pokýval hlavou že není potřeba aby se omlouval. Takové rána bych chtěl zažívat každý den, tedy kromě toho padání na zem. Musel jsem se nad tím pousmát, no ale v tu chvíli se odtáhl a vzal mě za ruku, následoval jsem ho do kuchyně, no vždyť ano, snídaně. Málem bych na ni zapomněl, z toho strachu jsem nějakou snídani úplně vypustil z hlavy. Zeptal se mě co se dnes chystám dělat, zamyslel jsem se, dneska byla sobota a soboty jsem většinou trávil v sirotčinci. Zvedl jsem ruku abych si protřel oči a ještě poměrně rozespale jsem zívl a usmál se hned jakmile mě jeho ruce opět objaly okolo ramen a on mi do ucha zašeptal tak krásná slova, po kterých jsem se lehce začervenal. Znamenalo to.. „No soboty trávím většinou v Antagorském sirotčinci, pokud chceš můžeš tam jít se mnou, budu jen rád,“ usměji se na něj mile a na chvíli ho obejmu rukama a jednou ho pohladím po vlasech, než se odtáhnu a zadívám se mu do obličeje. Jak to tedy mezi námi je? Chtěl jsem se ho zeptat, ale nevěděl jsem jak, nebo spíše jakou otázku zvolit a tak jsem jenom mlčel a hleděl na něj.

Keď si zívol, iba som si pomyslel, aký je rozkošný. Po mojich slovách mi odpovedal, že soboty trávi v sirotčinci s deťmi, čo ma prekvapilo a potešilo a zasiahlo do srdca. Tak úžasný. pomyslel som si a vydýchol som. Objatie mi opätoval a pridal aj pohladenie, za čo som sa nebránil. „Oh, samozrejme pôjdem rád s tebou.“ odpovedal som mu ihneď, keď spomenul, že by som mohol ísť s ním. Urobilo mi to veľkú radosť, Aspoň nebudem v sobotu sám, budem s človekom, ktorého pravdepodobne milujem a ešte k tomu tam budú deti. Trochu sa mi chveli ruky a zahľadel som sa do jeho očí. Síce som skákal radosťou, niečo ma prinútilo skenovať jeho oči o niečo dlhšie a detailnejšie. „Máš prekrásne oči.“ zašepkal som potichu a trochu zasnene som hlavu začal prisúvať trochu bližšie k nemu. „Uh.“ strhol som sa, keď mi zahučalo v bruchu. Zasmial som sa a cítil som, ako sa červenám. To bolo prvýkrát, čo sa mi to stalo pred človekom, ktorého som sa snažil pobozkať. Ale zas tých ľudí, ktorých som chcel pobozkať, nebolo veľa. Boli to Kyu a Chris, nič viac. „Prepáč.“ ospravedlnil som sa a chytil som sa za brucho. Nakoniec som mu dal krátku pusu na pery a odsunul som mu stoličku. „Nech s apáči, mladý muž.“ preniesol som a naširoko som sa usmial.

Když řekl, že se mnou půjde rád, na široko se usměji a srdce mi poskočí radostí. Ach, on je vážně tak sladce dokonalý. V sirotčinci ho určitě rádi poznají, každý hodný člověk byl pro ně pokladem a že tam moc lidí nechodilo, nenápadně jsem si povzdechl, ale když se zahleděl i on do mých očí a zašeptal že jsou krásné, lehce jsem se začervenal. No hned na to měl chtěl políbit, ale zakručelo mu v břiše, což mě rozesmálo. „Tak to bylo sladké,“ pronesu a když mi dá krátkou pusu, usměji se a přemístím se také ke stolu, za který si už stihl sednout. „I tobě,“ odpověděl jsem ale ještě jsem se do jídla nepustil. Zapomněl jsem na to, že mám na kuchyňské lince nachystané kafe jak pro něj tak pro sebe. Postavil jsem se tedy a došel pro něj, jedno jsem mu položil k talíři a druhé k sobě na místo, přičemž jsem přešel za něj a položil mu ruce na ramena. „Tak se nadlábni a vyrazíme, už tak mám zpoždění,“ šeptl jsem a políbil jsem ho do vlasů, hned na to jsem se přemístil ke stolu a napil se hrknu kafe a zakousl k tomu palačinku.

„Ďakujem.“ zabásnil som a natiahol som sa po palacinku, keď mi zrazu k tanieru pribudol pohár, z ktorého sa rozletovala krásna vôňa kávy. Vydýchol som a zahryzol som si do pery. Kto by nechcel takého partnera? napadlo mi a ihneď som sa zarazil. Veď.. nie sme partneri, alebo…? Ostal stáť za mnou a držal ma za plecia, pobozkal ma do vlasov a ja som sa sám pre seba zasmial, aký je roztomilo starostlivý a že keby som mal manžela ako je on, nikdy by som mu neskrivil ani vláska. Vydýchol som a pootočil som k nemu hlavu a celý čas som ho sledoval, až keď si sadol ku stolu a ja som sa len naširoko usmial, vzal som si palacinku do rúk a zahryzol som sa do nej. Cez ústa, hrdlo až do brucha mi preletela vlna chuti najlepších palaciniek vôbec za celý môj život. „Sú chutné, sú sladké, sú božské.. sú.. Do-ko-na-lé!“ začal som sa rozplývať a celú palacinku som do seba hneď napučil a vzal som si ďalšiu. Nejak som si neuvedomil, ako to musí vyzerať, ale … ak by ste niekedy ochutnali tie palacinky, nikdy v živote by ste nechceli iné. „Ďakujem.“ vyhŕkol som, položil som rozjedenú palacinku na tanier, vstal som a presunul soms a k nemu, kde som ho nadšene objal a vybozkal som ho po celej tvári. V očiach mi hrala radosť.

Po čas jídla jsem do sebe sunul palačinky které byly na talíři a při pohledu na Minda jsem se musel zasmát. Jak si světoborně nacpal celou palačinku do pusy, až mi vytryskly slzy od smíchu a od toho pohledu. Taková rána by byla dokonalá, trávit čas po jeho boku .. náhle jsem se ale smát přestal a spíše se zamyšleně zahleděl do talíře, no protřel jsem si lehce uslzené oči. Jakmile jsem ale zaslechl jeho hlas, opět jsem mu věnoval pozornost a když vychválil mé palačinky, trochu jsem se začervenal. Chutná mu moje jídlo… on je tak, pozorný. Olízl jsem si pomalu rty od kávy hned co jsem se z ní opět napil, no nakonec opět vstal a já si ho jenom zvědavě prohlížel a zakousl jsem se opět do palačinky, než ke mě došel. Jeho překrásné ruce mě objaly a když mě začal pusinkovat na obličeji, přišlo mi to tak rozkošně dětinské až mě to nabádalo k tomu udět mu to samé, ale neudělal jsem to. Jenom jsem tam seděl a naklonil jsem k němu hlavu, abych ho mohl políbit i já, což jsem také udělal. Chtěl jsem se ho zeptat proč je tak sladký, ale nechal jsem to tak a jenom mlčel a usmíval se. Takové rána… by byla skvělá. Potichu jsem vydechl a podíval se do talíře, no vzepjal jsem ruce a prohrábl jsem mu vlasy aniž bych se na něj díval. „Víš, jsi pro mě takový zázrak,“ usmál jsem se a ještě jednou se napil kávy až do dna a poté vstal od stolu a pohlédl na něj. Bože byl tak krásný, až jsem se nad svými myšlenky zašklebil. * Ještě chvíli se na něj dívej a budeš závislý * pomyslel jsem si, ale tak nějak už jsem věděl, že té závislosti na něj se nezbavím, i kdybych ho měsíce neviděl. Jenže to bych asi nepřežil, být od něj pryč dvě minuty bylo těžké, natož aby to byl měsíc.

Hneď ako som ho vybozkal po celej tvári, naklonil ku mne hlavu a pobozkal ma aj on, čo ma nesmierne potešilo. Prešiel som mu dlaňou po líci a vrátil som sa k jedeniu toho božstva na tanieri. Povedal, že som pre neho zázrak, ale keď som chcel odpovedať, uvedomil som si, že mám ústa plné jedla a tak som nepovedal nič, iba som na neho pozrel a moje oči sa smiali, aj keď moje ústa nemohli. Nakoniec som to všetko prehltol a napil soms a kávy, aby mi to všetko lepšie skĺzlo do brucha. Usmial som sa na neho a naklonil som hlavu doľava. „Ak zázraky zbožňujú dokonalosť, tak budem aj zázrakom.“ odpovedal som mu. „si pre mňa dokonalý tak, ako sú tieto palacinky.“ dokončil som a celú kávu som hodil do seba. „Ďakujem veľmi pekne za úžasné raňajky.“ poďakoval som sa slušne a ešte k tomu som sa ľahko uklonil. Potom som sa narovnal a posunul som sa k nemu. „Môžeme ísť.“ vyhlásil som, prstom som mu ťukol do nosa a pomaly som sa pobral do izby, kde sme.. spali (xD). A vtedy som sa zarazil v polovici cesty a obrátil som sa ku Kyuimu. Začal soms a hrať s lemom trička a hľadel som do zeme. „Teda, nemôžem si vziať.. veď vieš.. Shinove veci.“ vyhlásil som a pohľad som presunul na neho. Nevedel som, čo mám teraz robiť.

Po celou dobu jsem se musel usmívat, v jeho přítomnosti to ani jinak nešlo. „Nejsem dokonalý, mám spoustu chyb, stejně jako tyhle palačinky,“ řeknu na protest a když se ukloní uculím se. Tak zdvořilý… čím dál více mě překvapoval a čím dál více jsem ho zbožňoval. Počkat, ono se to dalo ještě víc? Nakonec jsme oba dva zmizli do ložnice a v ten moment když se ke mě Mind otočil s tím že si nemůže vzít Shinové věci, zaseknu se a zamyslím. „No, zatím si na sebe něco vezmi, můžeme se stavit ke mě domů a můžeš si vybrat nějaké věci u mě, jsou o dost menší a myslím si že tam určitě najdu něco co je mi malé,“ hlesnu a vezmu si na sebe zbytek věcí, co jsem měl včera. I mě byly Shinové věci velké, jeho kalhoty jsem pomalu vláčel po zemi a tričko měl jako ženská sukni.

Otočil sa ku mne a navrhol, že mi nejaké veci požičia on. „Oh, tak… tak dobre, ďakujem.“ odpovedal som, usmial som sa a vošiel som do izby. Pozrel som do prvej skrine, ktorú som našiel. Na prvý pokus, yea.. pomyslel som si a hneď za tým som sa zamyslel nad tým, že keď mám dobrú náladu, chovám sa ako dieťa. Bude potrebné to v nevhodných situáciách zmeniť. povedal som si v mysli a pousmial som sa nad tým. Vzal som prvé tričko, bielej farby, ktoré som našiel na vrchu kopy a nejaké čierne nohavice, ktoré vyzerali veľmi veľko, ale nechcel som to tam všetko zbytočne rozhádzať, tak som si na seba tričko a nohavice navliekol. Vyšiel som z dverí, nohavice som si musel zadržiavať rukami. „Som hotový.“ zakričal som ku Kyuimu a pozeral som si na nohy. Bože, keď ťa takto udiví, nikde ťa nevezme. pomyslel som si a musel som nad tým pokývať hlavou, pretože Kyu taký určite nie je. Snáď teda nebýva ďaleko. Dúfam.

Když zakřičel, že už je hotový, odebral jsem se za ním do pokoje. No jak tam tak stál, musel jsem si ho přeměřit pohledem. Rukama si držel nohavice a já se při pohledu na něm doslova visící oblečení, prostě musel zasmát, to jinak nešlo. „Až na tu velikost, sluší ti to opravdu ve všem, tak pojď,“ pobídl jsem jej a seběhl nadšeně schody, navlékl na sebe boty a mikinu co jsem měl na věšáku a vyběhl jsem ven, kde jsem na Minda počkal. Ach, no stále jsem nevěděl jak se ho zeptat, ale doufal jsem, že mě něco napadne. Stál jsem přede dveřmi a změřil jsem si ulici pohledem. Nebydlel jsem daleko, bylo to kousek na konci města a Shin bydlel jen jeden blok ode mě, to se dalo ujít za deset minut úplně s rezervou. Zhluboka jsem se nadechl a ohlédl se zpět do baráku po tom dokonalém a sladkém stvoření.

Kyu vyšiel z izby, kde sa prezliekal on a keď ma uvidel, zasmial sa. S hlavou naklonenou nabok som ho sledoval a keď mi povedal, že mi to sluší, okrem tej velikosti, musel som sa pre zmenu zasmiať ja. Nakoniec prebehol cez schody dole a ja som sa terigal za ním s tými veľkými nohavicami. Ale to dlhé biele tričko sa mi páčilo a tak mi nevadilo. Teda, sám som nosil veľké trička, ale nohavice, tie robili problém vždy. Na moje tenké nohy sa ťažšie niečo hľadalo, čo by sa na tých nohách aj udržalo. Pomaly som prešiel ku schodom a na poslednom schode sa mi nohavice dostali pod nohu, takže som skoro stratil rovnováhu. Na zem som sa, chvála Bohu, nerozčapil a to bol pre mňa veľmi veľký úspech. Zlepšuješ sa, Mind. pochválil som sa v mysli, nad čím som sa musel sám pre seba zasmiať. Kyu už bol von z domu, zatiaľ čo ja som si obul topánky a zaviazal som si ich. Z vešiaka som si vzal dlhú čiernu mikinu, ktorá mi siahala do polovice stehien. Zo stolíka som vzal kľúč, vyšiel som von a zamkol som. Kľúč som si hodil do vrecka od nohavíc, aj keď som dúfal, že sa v tom vrecku nestratí. Nie že by bol Shin taký obrovský, to ja som bol taký krpatý. „Fajn, kde teraz?“ opýtal som sa a poobzeral som sa zľava doprava a tak som pohľad presunul na Kyuiho, ktorého krásnu tvár som si začal očami skenovať.

Když se po nějaké chviličce i Mind pobral z domu, zamkl za sebou a optal se mě kudy, lehce jsem se pousmál a pobral jsem se doleva. Nebylo to daleko. „Bydlím na kraji města, je to jeden blok odsud, zhruba deset minut chůze, " přiblížil jsem mu a potom se ohlédl jestli jde za mnou. Počkal jsem, ať se mnou může srovnat krok. "Víš, jsem opravdu nadšený, že se mnou půjdeš do toho sirotčince, opravdu,“ hlesl jsem a měl sto chutí se mu vrhnout vděčně kolem krku. On sám možná ani netušil jak moc to pro mě znamenalo. Už jsem viděl ty překvapené tváře, kromě toho jsem byl zvědavý na to, jak bude Mind reagovat na děti. Po čas cesty jsem ho neustále jedním okem sledoval, vážně jsem byl na něm závislý, ale když on byl tak překrásný, prostě jsem si nemohl pomoci. Chtěl bych ho mít neustále vedle sebe, nebo spíše vědět, že když se vrátím domů, bude tam on. Sakra, chtěl jsem si ho nastěhovat domů a už ho nikdy nepustit a nenechat utéct, odejít. Chtěl jsem aby byl jenom můj, dělat si na něj nároky a odhánět každého, kdo by se pokusil ukrást mi jeho srdce. Úplně jsem se zamyslel, že jsem po cestě malém narazil do pouliční lampy.

Kyu sa pobral doľava a ja hneď za ním, pričom som si pripadal trochu ako nemotorný, keď sa mi sem-tam zamotali nohavice pred nohy. Nakoniec som Kyuiho dobehol do rovnomernej rýchlosti. Desať minút nie je veľa. pomyslel som si a chvíľu som si obzeral okolie. Bolo ticho, teda, okrem pár ľudí, ktorí už vybehli zo svojho domu a niekde utekali. Okrem mačky, ktorá prevrátila kôš a starú pani, ktorá vykrikovala na celé okolie, že jej decká nemajú hádzať smeti na zem.
Pousmial som sa a otočil som hlavu ku Kyuimu. „Ďakujem, že sa tak o mňa staráš.“ preniesol som usmial som sa tak, že namiesto očí som mal iba dve paličky. Niektorí ľudia mi povedali, že sa tak nemám usmievať, pretože vyzerám divne. Nikdy som to neposudzoval, ale radosťou som s atak usmieval stále. „Aj za tie palacinky a to oblečenie a že ma doma nenechávaš samého.“ dokončil som a pozrel som pred seba. Celú cestu na mňa ľudia, ktorých sme stretli (a nebolo ich veľa), pozerali, akoby som spadol z Marsu. Taktiež ma napadlo, čo s mojim bytom a kde som vlastne položil denník od Shina. Napadlo mi to iba tak, zrazu, ale nechcel som to s Kyuim rozoberať. Nechcem ho takými vecami otravovať a o mojej samovražde sa môže dozvedieť o trochu neskôr.
Teraz pôjdeme k nemu domov a potom za deťmi. Ako ja s ateším, keď ho uvidím hrať sa s tými malými drobcami. To bude najroztomilejšia vec na svete.

Možná jsem příliš spěchal, ale uvědomil jsem si to, když jsem pohled obrátil k Mindovi, který se s nohavicemi plahočil za mnou, bylo to legrační, ty kalhoty na jeho nožkách doslova visely a já se nad tím musel ušklíbnout, bylo to svým způsobem strašně rozkošné, i když na nás tedy spíše na Minda všichni hleděli jako na blázna. No najednou mě doběhl a usmál se s větou, která mě překvapila. Zahleděl jsem se na něj, tak trochu nepřítomně, když jsem si to vlastně uvědomil, udělal bych pro něj první poslední, byl bych schopný si obléct stejně dlouhé nohavice a jít s ním uprostřed davu, nezáleželo mi na tom jak mě vidí ostatní když jsem byl vedle něj, důležité pro mě najednou bylo jak mě vidí on sám. A když se na mě tak legračně usmíval, musel jsem se usmát taky, ale místo toho abych tam jenom stál, natáhl jsem se k němu a ještě když měl zavřené oči jsem mu do toho jeho úsměvu vlepil pusu na rty. „Nechci aby jsi mi děkoval za něco, co beru jako samozřejmost a kromě toho dělám to rád, protože mi na tobě neuvěřitelně moc záleží,“ hlesl jsem a chytil Minda za ruku a rozešel jsem se dál abychom nemeškali. Už jsme se pomalu byly u mě, stačilo zatočit za tuhle ulici a byly jsme tam. „Už tam budeme,“ vydechl jsem a olízl si rty, je to už hodně velká doba co u mě nikdo nebyl, nezval jsem lidi domů, ale jeho bych si tam nejraději nastěhoval, ach.

Natiahol sa ku mne a dal mi pusu, čo ma trochu prekvapilo, pretože som to nečakal a tak som na neho s úsmevom vyvalil oči. Nevadilo mi, že by nás niekto videl, lebo Kyu bol teraz akýmsi šťastím môjho života. „Aj mne na tebe záleží.“ povedal som potichu, usmial som sa a keď ma chytil za ruku, cítil som, ako som sa trochu začervenal a tak som sklopil tvár a s jemným úsmevom na perách som pokračoval za ním, zatiaľ čo som si nohavice stále držal, aby nespadli. Cítil som sa trochu ako dieťa, ktoré jeho mamka ťahá na zmrzlinu. Bol som taký natešený. Čo bude dieťa robiť s deťmi? napadlo mi a musel som sa krátko zasmiať, čo mohlo Kyuimu prísť trochu zvláštne, pretože nemohol vedieť, čomu sa smejem. Nakoniec som trochu podskočil, aby som znova dohnal jeho krok, pretože som bol príliš zamyslený a išiel som pomaly. Nakoniec povedal, že už sme blízko a tak som na neho pozrel, usmial som sa zoširoka a prikývol som. Tešil som sa, keď uvidím, kde Kyu býva a ako to u neho vyzerá. Určite to tam bude mať pekné a taktiež si aspoň vymením tie nohavice, chvála Bohu.

Tenhle kluk, otočil jsem se za chodu na Minda a usmál se. Tenhle kluk byl teď středem všech mých zájmů a potřeb které jsem měl. Po jeho boku jsem se cítil tak hezky, celý svět byl najednou tak jiný. Stačilo se jenom podívat do jeho očí a byl jsem v pasti, chycen a lapen v té temné kráse. V ten moment nebylo nic důležitějšího než on. Když zašeptal že i jemu na mě záleží, srdce mi spokojeně poskočilo, byl jsem jako omámený nějakou drogou, mohl za to on. Táhl jsem ho za sebou, no nakonec jsem zpomalil a zaslechl jsem jak se Mind něčemu zasmál a tak jsem k němu zvědavě stočil své oči, ale to už jsem se zastavil před jedním domkem, který byl v černobílém dizajnu a uvnitř to hrálo v černých, bílých a zelených barvách. Přeměřím si Minda ještě pohledem a zasměji se. „Tady bydlím,“ hlesl jsem a rozešel jsem se ke dveřím domu, které jsem po chvilce odemkl.

Zastavili sme pri domčeku, ktorý sa mi na prvý pohľad veľmi zapáčil. Vydýchol som, ale nič som nepovedal. Cítil som v sebe toľko rôznych pocitov. A hlavne radosť z dvoch vecí. Po prvé z toho, že navštívim miesto, kde býva môj nový najvyšší bod vesmíru a po druhé, že si konečne vymením nohavice. Pobral som sa za ním a keď otvoril dvere, nevbehol som tam, ale iba som sa naklonil ponad jeho rameno a pootáčal som hlavu doprava a potom doľava. Veľmi sa mi tam páčilo a tak som pomaly prešiel okolo Kyuiho a pozrel som si miestnosť, v ktorej som sa teraz nachádzal. „Väčšie než môj byt..“ zašepkal som sám pre seba a zaligotala sa mi radosť v očiach. „Krajšie ako môj byt..“ povedal som potichu a otočil som sa ku Kyuimu. „Môj byt bol menší a škaredší. Nikdy som sa veľmi nevyznal v takých tých veciach ako dizajn izieb a podobne.“ začal som vysvetľovať a až potom som sa zastavil a naširoko som sa na neho usmial. „Prepáč.“ začervenal som sa a otočil som hlavu doprava.

Vydechl jsem a usmál se, když jsme oba vešli dovnitř a Mind si to tu začal rozhlížet. Bylo to rozkošné a já za námi akorát zavřel a no hned jsem se otočil opět do místnosti a rozhlédl se okolo, v ten moment se ke mě otočil a začal vyprávět o svém domě, byl prý menší a škaredší. Já se jenom usmíval a hleděl na něj, najednou neschopný cokoli říci a když se tím sladkým gestem s úklonem hlavy na pravou stranu omluvil, myslel jsem že se složím, ale nakonec jsem se jeho sladkým gestem nenechal ovládnout a jenom tiše jsem se uchechtl, došel až k němu a rozcuchal mu vlasy na hlavě a raději se zase vzdálil, kdyby ho napadla odplata. „No, není až tak krásný je velký, divný a .. prázdný,“ hlesl jsem. Teda věci tady byla spousta, ale bydlel jsem sám, bylo to tu na mě až moc opuštěné, možná proto jsem raději volné dny trávil venku spíše než-li doma. „A… taky nejsem dobrý v dizajnu, s výběrem věcí mi pomáhal Shin, já mu akorát předložil barvy ve kterých jsem to chtěl,“ zasmál jsem se a nakonec jsem se rozešel ke schodům a ještě před nimi se otočil na Minda aby šel za mnou a namířil jsem si to přes kuchyň do ložnice, skrze zkušební nahrávací místnost, která byla za rohem v kuchyni. Takže to bylo něco jako obýváková kuchyň… No nakonec jsem otevřel dveře do ložnice a zamířil si to k poličkám, kde jsem měl uskládané věci a začal v nich hrabat kalhoty menší velikosti, které by Mindovi mohly být.

Rozcuchal mi vlasy, pri čom som sa ešte viac usmial a pripomenulo mi to, ako mi ich vždy rozcuchával otec alebo Chris. Ale táto spomienka mi náladu neskazila, sám som nevedel prečo, pretože vždy, keď som si z minulosti na niečo spomenul, zosmutnel som. Dnes nie. Možno to bude Kyuiho kúzlom, kto vie. „Nie je divný, je hezký.“ zabásnil som veselo a keď spomenul Shina, pozrel som do zeme a poškrabal som sa na krku. „Ah..“ ozval som sa veľmi potichu a keď sa pobral ku schodom, dvihol som k nemu hlavu a pobral som sa za ním. Vyšli sme hore a zbadal som obývačko-kuchyňu, alebo ako to nazvať. Veľmi sa mi páčila celková kombinácia farieb. Bolo to také.. pekné. Vydýchol som, pretože sa mi tam zdalo útulne. „Prázdne? Mne môj byt tiež prišiel prázdny.“ preniesol som a pobral som sa za ním do spálne, počas čoho som si všimol, že sme prechádzali cez skúšobnú miestnosť. „Ty tiež pracuješ na hudbe, však?“ opýtal som sa, keď som vošiel za ním do izby a uvidel som ho, ako sa začal hrabať medzi vecami a vyberať mi nohavice. Chcel som si už stiahnuť nohavice, ale zrazu mi to prišlo také.. divné, akoby ma predtým nikdy nikto bez nohavíc nevidel. Usmial som sa a začervenal.

Není divný, je hezký, zopakoval a já se usmál. No když vydechl a uvědomil jsem si co jsem řekl. Možná bylo sprosté vzpomínat někoho o kom jsem věděl, nebo spíše tušil že už se nikdy nevrátí, i když bych si přál aby to nebyla pravda… Jenže i přesto že to bylo těžké, nechtěl jsem se nechat těmi vzpomínky zlomit. A když tu byl Mind, musel jsem být silnější nemohl jsem jenom brečet, musel jsem se snažit už jenom pro něj a pro sebe. No nakonec jsem vybral nějakou kupku oblečení a podal ji Midnovi, přičemž jsem se lehce usmál a otočil se k oknu, které jsem nakonec došel otevřít aby tady bylo trochu čerstvého vzduchu. Zeptal se mě jestli také pracuji na hudbě, a dozvěděl jsem se že jeho byt mu také přišel prázdný. „Taky?“ nadzvedl jsem obočí a lehce se pousmál a zahleděl se na papíry s noty, které ležely opodál. Chvíli jsem na ně hleděl a potom jsem vydechl všechen vzduch co jsem měl v plicích. „Už ne,“ rozhodl jsem se právě teď že s tím končím, věnovat se hudbě by znamenalo odjíždět i do zahraničí a daleko od něj, to… to by přeci nešlo. Ach, už jsem přemýšlel jako bychom byly pár, no byl bych šťastný kdyby ano, ale bál jsem se zeptat a kromě toho nevěděl jak. A byl by vůbec schopný se semnou ukazovat na veřejnosti? Pochyboval jsem i když bych si to moc přál.