Mind + Tris + Louis + Kyu(ník)

Miesto: Začína sa, kde len chcete. (Tris chcela začať v útulku, tak tam začne Mind, ale ostatní si miesto vyberte sami ). Miesto sa postupom hry bude stále meniť. Každá postava si môže zájsť kde chce.

Počasí: Počasie je príjemné. Také akurát. Cez deň sa môžete pohybovať iba v tričku, ale noc je chladnejšia. Sem-tam padne niekoľko kvapiek dažďa, ale slnko sa stále dostáva pomedzi sivé mraky, čím atmosféru okolia vyrovnáva. Je bezvetrie.

Poradie: Podľa nadpisu hry.

Natešene som si vykračoval po ceste s náručou preplnenou balíkmi granúl. Usmieval som sa od ucha k uchu, akoby som práve vyhral v lotérii. Pomáhať je taká zábava. pomyslel som si a hneď na to som pokrútil hlavou nad sebou samým. Ľudia ma míňali, nehľadeli na mňa. Veď kto by sa pozeral po akomsi vysmiatom Aziatovi, ktorý sa ktovie kde trepe s 20 kilogramami granúl? Prišlo mi trochu zvláštne, aký sú ľudia nevšímavý. ,, A soft sound. To the way she wears her hair down. Covering up his face. Oh what a let down, I don't seem to be having any effect now. Falling all over the place.“ Spieval som si veľmi potichu, pretože aj keď som bol vo veľmi dobrej nálade, nikto ma nemusel počuť. Granule v náručí som si slabo vyhodil do vzduchu, aj keď boli ťažké a znova som ich zachytil, pričom som si slabo pískal v rytme pesničky, ktorej kúsok textu som pred chvíľou spieval. Kto vie, kde je Kyu. napadlo mi a slabo som sa pousmial pri spomienke na jeho úsmev. Vedel ma potešiť, ej keď práve nebol vedľa mňa. Kto vie, prečo má na mňa taký pozitívny dopad. Možno som sa stal aj väčším optimistom, než som bol doteraz. Pomalým krokom som sa blížil k útulku. Štekot psov bolo počuť už na diaľku a ja som sa tešil, ako sa s nimi všetkými pobláznim.

Cestou do útulku jsem koupila pár dek pro psy a další potřebné vybavení, mohla jsem přispět aspoň takto, jelikož jsem si je nemohla vzít domu, už jen kvůli tomu že mám doma již kocourka a taky můj byt byl docela skromný a akorát.* Proč mě tak sleduje..* pomyslím si ,když divím jak Angelius cupitá za mnou, nechápala jsem proč mě všude pronásleduje, no skoro všude a kdy má náladu.A tak jsem jej radši dal do košíku v nemž jsem nesla věci pro útulek, lepši než toho malého neposedu, někdy vytratit. Již jsem začínal slyšet psí štěkot a pachy různé zvěře „Škoda, že tu není Bastien, myslím si, že by se v tom vyžíval, že Angeliusi?“ zazubila jsem se široce. I když jsem měla menší obavy, že někteří psy mě budou považovat za hrozbu, už jen kvůli tomu, co jsem. Je zvláštní vědět, že jsou na světě bytosti, který vnímají naši přítomnost,stejně jako malé děti vid, to co jiné oči nespatřím, kromě těch našich. Ale tak jsem si nechala ničit náladu, když už bylo tak krasné přivětivé počasí, které mi doslova vyhovovalo.

Protočila jsem si minci mezi prsty a pousmála se. Dostala jsem peníze nazpátek, sice málo, ale věděla jsem, že nesu velký dar. Držela jsem šest psích oblečků – ne nebyla jsem blázen, nebrala jsem růžové, ale neutrální modré, aby psíci v zimě mohli chodit na procházky. Byly to oblečky pro malé pejsky, protože těm je v zimě přeci jen nejspíše větší zima, než těm větším a silnějším. Měla jsem všechno ve větší sportovní tašce, která na mě nebyla ani moc těžká. Před touto velkou akcí jsem musela zajít do restaurace a posilnit se energií lidí, abych zvládla unést tu těžkou tašku. Podívala jsem se k nebesům a usmála se, sluníčko svítilo a já bych se mohla smát upírům, kteří by museli nyní být zalezlí doma. Alespoň mě nikdo nebude podezřívat… Pousmála jsem se a venku před obchodem do tašky naskládala konzervy všeho druhu. Urovnala jsem tam různé hračky pro psy a prohlédla si, jestli tam mám skutečně všechno. Nadechla jsem se a vydechla. Lou, ty dnes někomu uděláš obrovskou radost… alespoň poprvé životě. Usmála jsem se v duchu a šla po chodníku směrem k útulku. Mohla bych si vzít domů zvíře, i když… Už takhle mi Neran dovolil jen dvě kočky, které jsme navíc ještě doma neměli, ale já je brzy někde seženu. Přehodila jsem si tašku na druhé rameno a s úsměvem na rtech pokračovala dál ve své cestě. Z dálky ke mně již doléhal psí štěkot a já se usmála ještě více šťastněji, než jsem se usmívala doteď.

Zastavil jsem se ještě ve dveřích abych jim zamával. Jakmile jsem se otočil okamžitě mě sevřela v pevném objetí a vypadalo to, že se mě nehodlá pustit. V očích se jí leskly slzy a ostatní jí jenom následovali. Za chvíli už jsem nebyl v objetí jednoho člověka, ale hned šesti. Do zad mi hřálo slunce a celá tahle atmosféra, byla tak kouzelná, asi jako pokaždé co jsem tuhle budovu opouštěl. „Že se zase vrátíš, že ano?“ pustila mě a utřela si slzy, po nichž následovaly další. Lehce jsem se pousmál a počkal až mě z objetí uvolní i ostatní. „Sunggyu-kyu-ka, se vrátí! Vždycky se vrátil, tak ho Mariko prosím tě nech a přestaň bulet,“ ozvalo se a já se nad tím musel pousmát. Pohladil jsem ji ve vlasech, které jsem jemně rozcuchal a potom se postavil. „A proč jsi se ostříhal?“ ozvalo se z druhé strany. „Kdy zase přijdeš?“ z třetí strany. Dneska bylo příjemné počasí, byl jsem za to rád a, nestěžoval jsem si. „To ještě nevím, ale slibuji že se tu zase brzy ukážu ju?“ usmál jsem se a nakonec naposledy zamával a otočil jsem se na odchod. Zaslechl jsem za sebou ještě spoustu rozluček až se mi do očí nahrnuly slzy, které jsem si setřel, tak rychle aby je nikdo neviděl. Jak dojemné.

Pomaly som kráčal, vysmiaty nad novým dňom. Bol som už takmer pri útulku, keď som na chvíľu zastavil a obzrel som sa. Netušil som, prečo som to urobil, ale skrátka mal som pocit, že to mám urobiť. Vzdychol som a znova som sa usmial, podišiel som k bráne a otvoril som ju. Štekot psov sa rozliehal všade dookola. Usmievavo som vydýchol a prešiel som k prvej bránke od klietky, kde bol zatvorený čierny labrador. Tešil som sa s ním. Kľakol som si a pretiahol som ruku pomedzi bránku. Na prsty mi ihneď dopadol jeho jazyk a celú dlaň mi pooblizoval. „No áno, zlatý. Poriadne mi treba umyť ruku.“ smial som sa a hneď na to som podišiel k ďalšiemu. K Írskemu teriérovi. „No, za ten krátky čas sa mi ruka zašpinila tak veľmi, že mi ju musíš aj ty umyť, však?“ zasmial som sa a zrazu som sa otočil k ženskému hlasu. „Ah, dobrý deň..“ začal som, jemne som sa zohol aj s balíkom granúl na pozdrav a potom som sa naširoko usmial. „Ja som doniesol .. niečo.“ dokončil som a podišiel som k žene. „Dobrý deň, ah, to je od vás veľmi milé.“ odpovedala mi a tiež sa naširoko usmiala. „Poďte tu, za mnou.“ Potom nadhodila ja som sa vybral za ňou tam, kde ma volala. Prechádzali sme okolo ďalších psov, niektorí štekali, niektorí kňučali a niektorí boli iba potichu a hľadeli na mňa svojimi roztomilými očami.

Když jsem byla před útulkem spatřila jsem Minda, usměji se. Působil na mě, již od začátku mile, až na to že jsem ho skoro 2× zašlápla. Rychle jich doženu „Zdravím, dlouho jsme se neviděli“ zvolám směrem k paní a kouknu na Minda. Neubránila jsem se a lehce jsem ramenem stouchla do jeho „Ahoj, ráda tě vidím, konečně jsme na sebe narazili v lepší situaci že?“ usmíval jsme se od ucha k uchu a z košíku vykoukl Angelius, který je černý jako noc a zamňoukal, přičemž zvídavě koukal, kde to jsme, i když tu bylo na něj mnoho zvuků nebál se. Byl opravdu statečný, občaš. Když jsem se rozhlédla po psích tvářičkách,bylo mi jich celku líto, ale tyhle dušičky jsou rady i za malou pozornost, jelikož mnozí si toho museli mnoho prožít. Jejich začátek není vždy zrovna šťastný.

Podívala jsem se kolem sebe, byla jsem u útulku a usmála se. Dnešek byl krásným dnem a já se těšila, až budu moci udělat někomu radost. Ten psí štěkot byl docela smutný, ale proměnil se ve chvilce v radostný. Že by dnes přišlo více lidí? Pousmála jsem se, ale šla dál. Pohodila jsem si taškou na druhé rameno a vešla branou dovnitř. Rozhlédla jsem se a před sebou spatřila tři osoby. Dvě jsem neznala moc dobře, ale tu třetí ano. Usmála jsem se a podívala se do sluníčka. Jak komické, upírovi nevadí sluníčko, ale tak co, já jsem za to ráda. Šla jsem cestičkou celkem polorychlým krokem. ,,Dobrý den," usmála jsem se na pani, která stála naproti dívce a … ,,Jé ahoj Minde, to je doba, co jsem tě neviděla," usmála jsem se a trochu si prohlédla dívku. ,,Ahoj," usmála jsem se a v hlavě mi vyskočilo jediné – co to asi je zač. Snad to nebude nic, co by mě chtělo zabít. Podívala jsem se na ženu a přehodila si trochu těžkou tašku, ale momentálně mi její těžkost nevadila ani trochu.

Usmál jsem se a ruku svěsil podél těla. „Já jsem tě viděl!“ ozve se najednou přede mnou, až se trochu polekám a poskočím, no nečekal jsem to. Přede mnou stál Miky a usmíval se od ucha k uchu, až jsem se k němu prostě musel sklonit a pohladit ho po hlavě. „Tak to hlavně nikomu neříkej, bude to naše tajemství áno?“ šeptnu mu a mile se usměji, no když se usměje i on a obmotá mi ruce kolem krku, jenom překvapeně vydechnu a zavřu oči. On se zasměje a zmáčkne mě v pevném objetí. Bylo to od něj moc pěkné, nakonec jsem hrábl do kapsy a podal jsem mu malý deník i s tužkou. „Víš co? Do doby než příště přijdu, dám ti takový úkol, každému řekni, aby napsal na papírek co si přeje a aby se pod to podepsal ju? A hlavně to neztrať,“ zašeptám mu a když přikývne, postavím se. No v tom mě ještě jednou obejme a já se usměji. Nakonec když mě pustí, ještě naposledy všem zamávám a s povzdechnutím se vydám pryč.

„Tak, tu to môžete..“ začala žena, ale zrazu ju prerušil dievčenský hlas. Poznal som ho a tak som k dievčaťu, ktoré ma oslovilo, otočil hlavu. „Ahoj Tris. To je pravda, lepšie situácia.“ odpovedal som Tris a usmial som sa od ucha k uchu. Pohľad som presunul na stvorenie v košíku. „Mačka.“ Potešene som povedal a natiahol som k čiernemu stvorenie ruku, aby som ho pohladkal, keď tu zrazu k nám pristúpilo ďalšie dievča, ktoré som tiež poznal. „Ahoj Louis.“ Pozdravil som a trochu som sa začervenal, pretože som si spomenul na tú situáciu, keď sme sa spoznali. Bol to zlý deň, videla ma zničeného a od vtedy som ju nevidel. Dnes si tu vysmiaty stojím pri dvoch dievčatách a jednej žene a v rukách držím 20 kilogramový balík granúl pre psy a po hlave mi behajú myšlienky o tejto situácii a o tom, ako sa teším na Kyuiho a že mu asi niečo kúpim, ale budem musieť za ním zájsť. Žena pozdravila dievčatá a dopovedala začatú vetu: „Tu to môžete položiť.“ Tak som postúpil o pár krokov dopredu a položil som na zem balík granúl. Oprášil som si ruky a naširoko som sa usmial. „Ak nebude vadiť, idem sa pozrieť na chlpáčov.“ Povedal som potichu a nepatrne, ale zreteľne, aby mi rozumeli. Nečakal som na odpoveď a pricupital som k prvej klietke s nejakým orechom. Moja nálada bola vážne pozitívna, ale keď som nevedel čo povedať, bol som v rozpakoch.

Pousmála jsem se nad reakcí Minda, ale v duchu se mi odehrávala vtipná představa Neko se raduje s kotete.. neubránila jsme se širšímu úsměvu. Však se k nám připojí více lidi „Zdravím“ šeptnu trošku plašeji, to se mi občas stávalo, když jsem se ocitla ve větší skupince lidí, které moc neznám. Však Angelius naříkal, když se nedočkal pohlazení od Minda a trucovitě mňouká, aby na sebe upoutal pozornost „Angeliusi..“šeptnu tiše krvavým tonem. Odložila jsem košík na zem a vytáhla jsem ze své tašky obojek ze známkou a dal jsem jej Angeliusovi na krk, aby si jej nespletli si osmělím zvířetem. Psí štěkot se rozlédla všude kolem, vypadalo to že je tu dnes dost práce pro každého možná, až nadmíru někteří psi potřebovali bud vykoupat nebo odblešit, jako jsme si tak všimla.

Usmívala jsem se a zachytila myšlenku, zřejmě od dívky, ale nijak jsem nereagovala. Dívka mě pozdravila také a Mind se trochu začervenal. Pousmála jsem se a rozhlédla se kolem sebe, kdy mě upoutal znovu hlas ženy, která říkala, abychom položili věci na místo, kam ukázala. Usmála jsem se a skutečně uvítala, že tu těžkou tašku mohu dát dolů. Ne každý upír má síly na celou dobu, ke všemu já nejsem zas tak velký upír. Podívala jsem se na Minda, který řekl, že se jde podívat na chlupáče, usmála jsem se a sáhla do tašky, odkud jsem si vytáhla mobil s peněženkou, kdy jsem to hodila do kapes džínů. Teprve nyní jsem si všimla, že ta dívka měl a v košíku kočku. Určitě to byla její číča, protože vytáhla její obojek se známkou. ,,Jsem Louisa…," usmála jsem se na dívku. ,,Máš pěknou kočku," usmála jsem se znovu a podívala se na čičindu.

Lehce jsem se pousmál a potom jsem se rozešel ulicemi Antagory. Bylo poměrně příjemné počasí, nebylo to tak hrozné a já si nestěžoval. Měl jsem na sobě jenom šedou mikinu a kalhoty. Potichu jsem si povzdechl, když jsem opustil zdejší ulici a na chvíli jsem se zastavil kousek před psím útulkem. Ovanul mě trochu chladnější vítr, ale nevadilo mi to. Napadlo mě, že bych sebou mohl příště vzít Minda, ostatní by ho určitě rádi poznali, ale kdo ví, jestli by se mu chtělo. Nakonec se pousměji a pomalu se rozejdu dále. *Kdo ví vlastně kde je? * pomyslím si a poté si povzdechnu. No zrovna když jsem procházel kolem útulku, zadíval jsem se na pár psů, kteří šli už z kraje chodníku vidět, usmál jsem se. I když to bylo smutné, tolik psů bez domova. Popošel jsem k plotu, kde byl jeden krásný černý vlčák a díval se na mě zvědavýma očima. * Vím jak se cítíš hochu, * pomyslel jsem si a opravdu krátce jsem se pousmál. Byl krásný, ale nakonec jsem se postavil a dál jsem se rozešel po chodníku, nic jsem neměl, teda ne zrovna u sebe, tak proč otravovat v útulku? Psa bych si pořídil, ale nevím jestli bych zvládal se o něj starat, což mě přivedlo ke stále se opakující otázce. Chtěl bych aby šel Mind bydlet ke mě, ale bojím se ho zeptat, co když nebude chtít a co se Shinovým bytem…

Otočil som sa k dievčatám a staršej žene. „Tak, ako začneme?“ napadlo ma hneď a poobzeral som sa po ostatných psoch. Stále s a mi najviac zapáčili tí dvaja na začiatku. O tých sa budem chodiť starať asi pravidelne. napadlo mi. Samozrejme ich ukážem aj Kyuimu, budú sa mu páčiť. Podskočil som si bez toho, aby som si to uvedomil a potriasol som hlavou. Podišiel som k žene. „Tak, môžeme urobiť čokoľvek…“ začal som, no zrazu mnou preletel pocit, že je tu ešte niekto. Vyrovnal som sa a pozrel som smerom ku vchodu, ale nikto tam nebol. Čo to je? napadlo mi a hneď som sa obrátil k žene. Nervózne som sa usmial. „Tak, s čím môžem začať?“ opýtal som sa a ešte raz som pozrel smerom k bráne. „Čo sa deje? Čo tam vidíte?“ opýtala sa žena a pozrela tiež tým smerom. Narýchlo som pokrútil hlavou. „Nie, nič.“ Zasmial som sa a čakal som, kedy mi určí, odkiaľ začať a čo robiť. „Tak, psíkovia sú samozrejme veľmi šťastní, že ste za nimi prišli..“ začala a hodila na mňa nepokojný pohľad, ale to som už na ňu pozorne hľadel a počúval. Ah, Kyu, mám strach. pomyslel som si a otočil som hlavu k jednému zo psov. „Potrebovali by hlavne trochu učesať, hlavne Hammy, tamten tam.“ Povedala, zasmiala sa a ukázala nejakým smerom. Prikývol som. „Fajn, česať môžem ja.“ Prihlásil som sa.

Koukla jsem na ní s lehkým pobavením a zdvořile jsem odpověděla „Díky“ zazubila jsem se na ní nevině, ano vskutku Angelius byl překrásné kotě, ale neměl to lehké, již na začátku. Byl jako černá ovce mezi bílými, osamělý, potlučený od vlastní matky. Na to že, byl tak drobný, byl něčím vyjmečným. Kdy jsem byla na tom nejhůře našla jsem jej, jak zelné oči svítili ve tmě a tiše naříkal. Ted byl již o něco věšti,silnější a začínal se podobat velmi huňaté kouli chlupu. „Myslím, že půjdu za větší zvěří, co tu máte“ povím mile a mířím k boudě, kde mají tři koně a nějaké ty kočky, přeci jen, tihle tvorové mi přišli více přátelský, moc psů mě nemusí, už jen kvůli tomu že jsem vlkodlak a má vlčice uvnitř je dost šílená na to,aby někoho vyprovokovala. Možná jsem si to namlouvala, ale rozhodla jsme se dnes věnovati psům, kteří mě vždy tak fascinovali. Poté jsem došla k ohradě a zamlaskala jsem, starou kobylu Betty jsem, již dobře znala, jelikož je stará nemá o ní nikdo zájem, takže se jí snažím zpestřila, zbytek života zde, jako obvykle jsem jí přinesla cukr a jablko, který se před dvěma poníky musí hlídat, ale díky její výšce není problém,aby jablko dostala z dosahu mlsných jazýčku.

Toto prostředí bylo zajímavé. Jen jsem kývla, když dívka poděkovala. Mind šel za psíky a já přemýšlela, co budu dělat. Měli tu koně a sama paní říkala, že je tu takových věcí na práci a já se jen usmála. * Koňouchů je tu dost, vidět to Stefanie, asi se tu rozsépá blahem. * Pomyslela jsem si, ušklíbla se v duchu a podívala se, kam bych mohla jít. Vzala jsem z tašky hřeben. ,,Jdu za kočičáky," usmála jsem se a vyrazila tam, kde by se měly kočky nacházet. Hned se jich kolem mě seběhlo snad deset a já se rozhlížela s rozšířeným úsměvem. ,,Ty jsi nádherná..," usmála jsem se a posadila se na stoličku, kdy jsem si vzala černobílou kočku, která si mě prohlédla a zavrněla. Usmála jsem se, podrbala ji a začala kartáčovat její jemnou srst. Bylo to skoro jako srst nějaké vyšlechtěné kočky, ale to ona nebyla nejspíše. Usmívala jsem se. Sáhla jsem do kapes a vytáhla několik sušenek. Cítila jsem se dobře, kočičí duše se upírů nebojí a já mohla být v naprostém klidu a užívat si pozornosti kočičáků, co mi lezli po nohou a různě všude možně, jen aby se na ně dostalo pohlazení, vykartáčování a podrbání. Smála jsem se občas a nadále jim nabízela dobrůtky.

Na chvíli jsem se zastavil a zavřel oči. Ovanul mě lehký vítr a já se musel pousmát, vlastně ani netuším proč. Stále jsem za se bou slyšel psí štěkot, dneska tu bylo v útulku nějak rušno, nebo se mi to alespoň zdálo. Potichu jsem si vydechl a chystal se jít dál, ale v tom jsem zaslechl koňské zařehtání. Netušil jsem že tady mají i koně, pootočil jsem hlavu mírně nalevo a spatřil jsem za menší mýtinkou okolo útulku ohradu a v ní několik pasoucích se koní. Je pravda, že jsem Antagoru vůbec neznal. Možná bych se tady mohl na chvíli podívat než půjdu, ale dovnitř se mi nechtělo. Sirotčinec, útulek… ani jedno nebylo místo pro krásný život. Povzdechl jsem si a nakonec jsem zaplul okolo útulku ke koňské ohradě, abych si to tam zvenčí prohlédl. Nic jsem sebou sice neměl, ale příště určitě něco přinesu. * Jsem vážně nenapravitelný, * pomyslel jsem si a nervózně jsem si prohrábl vlasy a zastavil se u ohrady a zadíval se na koně pasoucí se na Louce. V dálce u ohrady jsem viděl něčí postavu, ale hleděl jsem si svého. Kromě toho mi bylo hloupé že jsem nic nedonesl, ale já neměl tušení že se tady přeci jenom podívám. Cítil jsem se zvláštně, tohle místo mě k sobě nějakým zvláštním způsobem lákalo, ale možná to byl jen chvilkový pocit, kdo ví. Opřel jsem si ruce o ohradu a k mé smůle mě prozradil nějaký býlí hřebec, který se rozklusal mým směrem a zastavil se až už ohrady. „Ale né, hochu… já pro tebe nic nemám,“ hlesl jsem poměrně sklesle a zastyděl jsem se snad ještě více. „No příště ti něco donesu, slibuji!“ usmál jsem se a opatrně k němu natáhl ruku, abych ho mohl pohladit po hlavě, nechal se. „Jsi rád za každé pohlazení že?“ usměji se lehce a zadívám se mu do očí. „..já tě chápu,“ podrbal jsem ho za uchem když přistoupil ještě blíže a strčil do mě. Zřejmě zjistil že mu neublížím ani bych to nedokázal, já zvířata zbožňoval.

Žena na chvíľu odbehla a dievčatá sa rozutekali k ostatným zvieratám a na chvíľu som ostal sám stáť pri veciach, ktoré sme my traja doniesli. Vzdychol som a poobzeral som sa dookola. Psy na mňa hľadeli svojimi roztomilými očami a niektoré kývali chvostom zo strany na stranu. Rozkošné. pomyslel som si a podišiel som pár krokov k jednej z klietok, v ktorej boli zatvorené dve šteniatka labradora. Skákali po sebe, váľali sa. „Ahojte.“ prihovoril som sa potichu, čupol som si k nim a sladko som sa usmial. Zrazu prišla tá žena. „Tak, tu je niečo na česanie.“ povedala mi, prišla bližšie a veci mi podala. „Ďakujem.“ Vzal som ich a pozrel som na ženu. „Môžete ísť do vnútra za nimi. Len nechoďte k tomu čiernemu na začiatku, hryzie.“ Varovala ma, naširoko sa usmiala a odišla. Pozrel som smerom k čiernemu psovi, ktorého som pri vstupe hladkal. Bolo zvláštne, že práve tento hryzie. Vošiel som ku šteniatkam, ktoré sa na mňa hneď vrhli a ruky mi olizovali, akoby im patrili. Smial som sa. Keď som ich učesal a pohral sa s nimi, prešiel som ďalšie klietky. Niektoré psy mali srsť krátku a tak sa dala ľahšie učesať, zatiaľ čo tie s dlhšou srsťou mali chlpy polepené k sebe a trvalo mi dlhšie, než som ich učesal. Ale zvládol som to za pomerne krátky čas, za čo som bol hrdý. Keď som vyšiel z predposlednej klietky, zamával som psíkovi na rozlúčku, aj keď som vedel, že sa ešte uvidíme a narovnal som sa. Pozrel som na kefu, ktorá bola celá farebná od jednotlivých chlpov a vzdychol som. Ostal už len jediný pes a tak som sa vybral ku bráne a k prvej klietke. Pozrel som na neho. Kýval chvostom, olizoval sa. Bol sladký. Tak trochu mi jeho pohľadom pripomenul Kyuiho. „Si tak roztomilý. Niekedy ti prídem ukázať Kyuiho, dobre?“ začal som k nemu a prestrčil som ruku k nemu. Olizol mi ju, čudoval som sa, ale nakoniec som do tej klietky vliezol.

Zašla jsem si pro pár věcí jež jsem potřebovala k očistě koní a to. Měkký kartáč,tvrdy,na hřívu a kopytní háček. Když jsem si vzala vše potřebné jdu za kobylkou , jež jsem dával jablko „Tak stará dáma má přednost“ zazubím se na ní a přivedu si jí k ohradě,kde jí uvažu na lonž a pak se pustím do údržby její srsti. Pak mě tak napadlo, zda umí Sebastian jezdit na koni, ale určitě ano, kdy je tu tak dlouho, ale co mě trápilo byla prace. Musime najit něco co mu bude vyhovat, ale to jsem ted musela hodit stranou a věnovat se kobyle, jež dá jasně najevo,že sejí nebili, že jsem duchem jinde a nevěnuji pozornost. Dokazala být někdy protivná stará rašple, ale proto jí tolik miluji.

Hladila jsem kočky a pročesávala jejich srst. Měla jsem úsměv na tváři. ,,Mohla bych sem pozvat Stefanie, aby sem přijela. Už se těším, až pojedu za ní a vyjedeme si s jejími koňmi ven," povídala jsem nahlas jedné tlustější šedé číče, která zapředla a zívla si. Já se usmála, podrbala ji a protáhla se. Pak mi na nohy skočila černá kočka s bílými tlapkami. ,,Ty jsi úžasný tvor," usmála jsem se a přitulila si ji k sobě a usmívala se. ,,Jsi opravdu úžasná," usmála jsem se a hladila ji. Po chvilce jsem ale se zvedla a šla ven, kdy kočky mňoukaly. ,,Hned přijdu," usmála jsem se a vzala jejich misky, kdy jsem došla ke své tašce. ,,Mohu dát číčám?" usmála jsem se na ženu. ,,Jistě, moc vám děkujeme," usmála se. ,,Není vůbec zač," usmála jsem se roztomile a připravila do misek z konzerv krmení pro kočky. Vzala jsem bedýnku, poskládala misky do ní, a šla s tím zpět k číčám. Mňoukaly a dožadovaly se jídla. Otíraly se mi o nohy. ,,No počkejte," zasmála jsem se a pokládala každou misku jednotlivě na zem. Usmívala jsem se a donesla ještě vodu, aby se mohly napít. Usmívala jsem se a sledovala kočindy, jak s radostí žerou. ,,Je to dobrý, že?" usmála jsem se a jedno z koťat se mi děkovně motalo kolem nohou a mňoukalo. Bylo celkem už velké a já se usmála. ,,Hodné," usmívaje jsem ho pohladila a podívala se na hodinky, ale bylo tak akorát.

Byl krásný, opravdu krásný a já koně miloval. Kdybych mohl, hned bych se odstěhoval někam kde bych si mohl zařídit stáj, probouzet se každé ráno… Povzdechl jsem si a zakroutil jsem hlavou, vlastně mě zajímalo kde je Mind, asi bych se měl stavit k Shi-Mindovému domu, jestli náhodou není doma. Zafoukal chladný vítr a rozhodil hřívu tomu překrásnému a mohutnému stvoření, musel jsem se usmát a poplácat hřebce po plecích, co jsem se natáhl přes ohradu, ale nakonec jsem do ní vlezl a opřel se o ni zády, zatímco hřebec do mě začal strkat hlavou a já se přitom začal neuvěřitelně smát. Byl roztomilý, škoda jen že jsem pro něj nic neměl, ale napravím to. „Příště tobě a všem ostatním hned donesu kýbl mrkví,“ zasměji se a pohladím koně po krku, načež jenom spokojeně odfrkne, když mu rukou začnu mnout ucho. Důvěru koní si musíš získat, je to dlouhá cesta ale když dojdeš na její konec, čeká tě ta nejkrásnější oddanost a láska, kterou jenom můžeš dostat. Okamžitě jsem si vzpomněl, když jsme se Shinem jezdívali na nedalekou farmu, kde jsem se poprvé naučil jezdit, někdy bych tam rád vzal Minda. Pamatuji si, když jsem poprvé seděl v sedle a ten kůň protestoval a nechtěl nikam jít, Shin se mi smál až mu z očí tekly slzy, protože jsem toho koně zaboha nemohl pobídnout do kroku, nevím jestli byl na mě nějak vysazený, ale později i z nás dokonce byli kamarádi. Pousmál jsem se při pohledu do koňských očí a trochu jsem posmutněl při všech těch vzpomínkách, ale nenechal jsem si jimi pokazit svou dobrou náladu. Díky Mindovi jsem měl po dlouhé době zase nutkání se na některé věci těšit, ale nejvíce ze všech hlavně na něj.

Zatvoril som za sebou a dúfal som, že toho psíka nepodceňujem. Dúfal som, že odtiaľ vyleziem s obomi rukami a nohami. Všimol som si, že pes znervóznel, čo trochu znervóznilo aj mňa. Trochu som sa k nemu naklonil a natiahol som k nemu ruku. Veľmi pomaly. Pes na chvíľu cúvol a vyceril na mňa zuby, kvôli čomu som ruku stiahol a otočil som sa, že odídem. Zrazu na mňa skočil. Trhlo mnou dopredu, preľakol som sa tak, že som myslel, že mi srdce vyletí z hrude cez mreže klietky. Ale nič zlé sa nestalo, okrem toho, že som skončil na zemi, na mne stál obrovský čierny pes a olizoval mi tvár a ruky, až mi kefa na česanie spadla na zem. Nakoniec sa mi dostal pod tričko, kde mi začal olizovať brucho, čo ma tak veľmi rozosmialo, že by ma mohlo byť počuť až na mesiac. Smial som sa ešte viac, keď mi začal olizovať podpazušie. Počula to aj tá žena, ktorá mi povedala, aby som k tomu psíkovi do klietky neliezol. Hľadela na mňa, zdalo sa mi, že sa aj trochu zasmiala. Taktiež som nevedel, ako ďaleko ma je počuť, ale dlho som sa tak nesmial. Tento veľký záchvat smiechu mal asi vykompenzovať to, ako málo som sa pred časom smial. Trochu som sa odsunul, keď už smiech ustal a trochu som od seba psíka odsunul. Sadol si oproti mne a ja som ho pohladil. Mal peknú srsť, trochu som tomu nechápal, keďže k nemu nikto nemohol chodiť, lebo hryzie. „No ty si zlatíčko.“ Povedal som mu. Bol rozkošný, až som mal chuť vziať ho do domu a darovať ho Kyuimu. A potom, keby som si Kyuiho nasťahoval do domu, hľadel by som na dva najroztomilejšie stvorenia na svete. To by sa mi páčilo.