Louisa + Neran + Kyu

Byli to dva dlouhý měsíce. Dva zatraceně dlouhé měsíce, které mi tolik użíraly na energii. Nejen že jsem se před týdnem konečně doplazil domů, ale ani jsem sám sebe po těch zkušenostech nepoznával. Sprcha, hygiens s večerní rituál jako vždy. V čistém oblečení vylezu z koupelny a pohledem sjedu na nejbližší stůl plný popsaných papírů. Ach ano, vzpomínám si, že jsem psal píseň. Chtěl jsem nějakým způsobem vyjádřit světu své pocity ,ale teď to mělo jeden drobný háček. Nuž, možná byl o něco větší, protože jsem své pocity absolutně nedokázal pochopit. A znáte ten pocit , když se cítíte nepřirozeně ve svém vlastním světě? Když se celé tvé já obrací proti tobě? Všechno co jsi kdy vytvořil začíná mizet a obracet se v prach? A ta nedůvěra v sebe samého je mnohem silnější než byla kdy předtím? Ten pocit že to nedokážeš, že to vzdáš… Ta touha která se v záhy ztrácí někde za rohem, jako by nikdy nebyla? Jsem ze všech tak unavený a ta touba mi klouže mezi prsty. Ten písek je tak sypký, nebezpečný asi jako pískový přesyp na zimním hřišti… Kdybych jen dokázal říci, kde se mé nohy ztratily, kam zabloudily mé oči… do čeho se zamotala má duše. Cítím se prázdný, ale vlastně tak plný jako nikdy předtím… a sleduji hodinové ručičky, které se nekonečně otáčejí, čas se táhne do neznáma, jen já sedím na stejném místě a hledám správná slova a pojmenování, kdyby to bylo tak lehké jak ostatní vykládají… možná bych se cítil o něco lépe. Jedním prudkým pohybem jsem smetl všechny papíry ze stolu a rozhořčen vyběhl ven z baráku. Nemělo to smysl, nic nemělo smysl. Možná bych s tím měl přestat, se vším. Ale potom jsem si náhle uvědomil že i tohle je naprostá pitomost. Není přece důvod abych to všechno zahazoval, nebo snad ano? Plahočil jsem se ulicí ve dvě ráno, asi jsem teď vážně musel vypadat jako nějaký blázen. Jenže tohle mi nikdy nevadilo, netoužil jsem být normální, možná jsem byl, možná ne. Mohl jsem o sobě především tvrdit to co jsem chtěl, ale skutečnost tím nezměním. Zavřel jsem na chvíli oči a zastavil se. Všechnu všechen vzduch z plic a znovu je otevřu. Povšimnu si zbytku oblačku páry, co zmizel někde nade mnou a tak své oči upoutám opět k zemi. A potom spatřím lavičku. Lsvičku , na které jsem potkal jeho a na vteřinu jsem dokonce ve vzpomínkách zahlédl jak na ni spí, oblečen sotvs v tiku s krátkým rukávem. V nepoddajné zimě, schoulen do klubíčka, jako kdyby zaspal věčnost. A v tu chvíli mnou opět projel ten zvláštní pocit, který mé zmatky jenom podkládal.

Spala jsem v posteli v objetí muže svých snů. Ano, on byl můj vyvolený a já ho miluju. Ležel vedle mě, jednu ruku přes moje břicho. Nebo pas? To bylo nyní jedno. Já se ovšem probudila uprostřed noci a nějakého divného snu. Zdálo se mi o tom, jak mě zajalo několik upírů, mučili mě a pak mě zabili. Fuj, divný sny. Zamračila jsem se a podívala se očima kolem sebe. Vážně bych nejradši spala dál, ale co když se vrátím do toho snu? Já se tam vracet nechci! Nadechla jsem se přerývaně, vydechla a otřásla se. Nebyla mi zima, ale vedro. Nejradši bych se šla projít. Podívala jsem se na svítící hodiny. Skoro dvě hodiny ráno? Děláte si ze mě srandu… že jo? Prosím… Zamračila jsem se, povzdechla si a podívala se do tváře svého drahého a pak na jeho těžkou ruku, která byla přes moje tělo. Mohla bych se od něj lehce odstrčit, ale chvilku jsem jen tak hleděla do blba. Ehm, chci říct… do stropu a sledovala to tam. Kdyby tam byla moucha, začnu přemýšlet, jak se tam udrží. Ach ne, to je blbý pokus o vtip. Promnula jsem si krk a povzdechla si. Měla bych se jít projít ven na vzduch, udělá mi dobře. Promžourla jsem očima, ale přesto neusnula.

Neran: Spal jsem spokojeně vedle mojí milované Lou a objímal jí jednou rukou kolem pasu. Bylo to úžasné zase spát vedle ní. Cítit její teplo a její kůži na té své. Spokojeně jsem oddechoval ze spánku a pak si ji k sobě jemně přivinul blíž. Ale pak mě probral jak se otřásla a jak byla horká. Pomalu jsem otevřel oči a zkontroloval, že jí nic není. „Copak lásko?“ zeptal jsem se jí potichu a přivinu si ji těsně k sobě. Políbil jsem ji na krček a pohladil po bříšku a pak sjel rukou na její bok. „Nemůžeš spát?“ Zeptal jsem se pak a stále jí přitom hladil. Bál jsme se, že něco není v pořádku a proto nemůže spát.

„Ah“, povzdechnu si a svůj pohled od lavičky ještě nějakou chvíli neměním. Ač jsem si to příliš neuvědomoval, bylo mi bezmezné horko a to jsem měl na sobě bílé tričko s dlouhým rukávem, kolem krku omotanou dlouhou černou šálu, černou čepici na hlavě a černé šusťáky. Bylo fajn být zase doma, v Antagoře. Měl jsem tohle místo rád, ze všech míst na světě opravdu rád. Proto jsem byl vždy tak silně otrávený když jsem tohle místo na nějakou dobu opouštěl. Nesetrval jsem na místě moc dlouho, dal jsem sbohem lavičce i zdejšímu okolí a rozběhl se ulicí Antagory dál. Po dlouhé době jsem se cítil volný, žádné kázání, žádné pobídky, narážky ani rozkazy. Jenom já v Antagoře ve dvě, no po druhé ráno a ten klid. Byl to pocit k nezaplacení. Dával jsem si bacha abych do nikoho nevrazil, kdyby náhodou. Ale všechny podivné noční existence pro mé štěstí pochodovaly na druhé straně chodníku. Zalapám po dechu a zatočím do jedné z ulic. Když poběžím tudy, měl bych se dostat k baru od kterého se dostanu ke zdejšímu mostu. Neváhal jsem ani chvíli a zaběhl tam, jenže asi po pěti minutách jsem začal zpomalovat. Co to je? Co to sakra doprdele je? Zastavil jsem se. Z mnoha věcí co se mi honilo hlavou mě teď zajímala jenom jedná věc. „Kde to doprdele jsem?!“ Vůbec jsem tohle místo nepoznával. Že bych se ztratil? Ne… jsem si jistý že to bylo tady. Je možné…? „Ach,“ opravdu to tady pozměnili za dva měsíce? Jaká škoda, míval jsem to místo tam rád. No nic, smůla. Zavřu na chvíli oči a opřu se o zdejší zeď. Co teď? Pomyslím si, ale náhle se zpoza rohu vynoří postava, nejprve si ji nevšimnu ale když zaslechnu kroky, donutí mě to pootevřít jedno oko. Postava byla zahalená celá v černém, nejspíše muž. Neviděl jsem mu přes kapuci do obličeje. Přesto jsem zůstal stát stejně opřen o stěnu jako před chvílí. Postava se pomalu odebrala směrem ke mě a ke všemu to vypadalo, že si mě obejde. Jenže když byl v úrovni někde naproti mě, zastavil se. „Neměl bys, neměl bys zapalovač?“ zeptá se mě a pootočí hlavu směrem ke mě. Okamžitě jsem spatřil dvě jasně zářící oči, až to ve mě hrklo. „J-jo, nejspíše jo,“ hlesnu a jeden přeci jenom vyhrabu z kalhot a podám mu ho. „Díky člověče,“ vydechne muž a zapálí si cigaretu. Více se natočí mým směrem a hodí mi zapalovač zpátky. „Noční procházka? To není zrovna chytré víš,“ zašeptal mladík, sotva jsem ho slyšel jak mluvil potichu. Snad jako by mu něco bylo. „Měl by jsi se bát a zůstat doma, tak jako každý, to lidé přeci dělají ne?“ Zeptal se mě trochu krpatě a nakonec se opřel o stěnu vedle mě. Z nějakého důvodu jsem ve vzduchu cítil zápach krve. „Normálně bych s tebou souhlasil, že strach ze tmy je většinou jakýmsi pudem nápomocným k přežití, ale existují i lidé, kteří tmě a klidu v ní nemohou odolat.“ vydechnu pro změnu já a zadívám se na zdejší lampu někde v dálce. „A-aha,“ hlesne potichu a vyfoukne obláček kouře z úst. „Není to hloupé?“ Otáže se znovu. Mírně pohodím rameny, kdo ví, možná to hloupé opravdu bylo. „A i kdyby? Nevolí si to jedinec sám? Já se kvůli strachu omezovat nechci, nepovažoval bych za zbabělost potřebu přežít, ani za hloupost… Každý má jiný pohled na svět, je chyba to brát jen s jedním pohledem na věc, ale také je chyba se všeho jenom obávat,“ zamyslím se a nakonec otevřu i druhé oko a pohlédnu na mladíka. „Co když chci žít, ale jednoduše nemůžu? Co když je dáno že umřu teď a tady? Úplně sám?“ zeptá se mě a já lehce pozvednu obočí. „Ani já nejsem všeznalec a svět teprve poznávám, ale co je dáno, může být i někým změněno,“ odpovím a dojdu k mladíkovi, kterému pomalu sundám kapuci. „Pokud máš dostatek sil na to aby jsi se vzchopil a žil dál, udělej to. Pokud jsi slabý a víš, že v tomhle světě nepřežiješ, alespoň bojuj. Najdi si způsob, důvod kvůli kterému bys chtěl žít a bojuj. Bojuj o své místo v tomhle až někdy zkurveném světě,“ hlesnu k němu a pohlédnu mu do obličeje. „Ale…“ začne a já ho přeruším. "Prostě to udělej, " zasyčím a nakonec ho trknu do čela. Otočím se a popojdu trochu dál od něj. No jo, připomínal mi mě před dvěma měsíci. Taky jsem byl takový, vším nejistý, životem i smrtí, svou existencí. Zaslechl jsem jeden krok a otočil se, jenže už tam nebyl. S povzdechem jsem se rozešel zpátky. Na tohle si nikdy nezvyknu… Hloupé noční přeludy. Ach skoro jako kdybych se bavil sám se svým starým já. No tak co teď?

Necítila jsem se nijak dobře, přesto jsem tušila, že venku by mělo být dobře. Vypadalo to tak, venku.. ach. Moje tělo se prapodivně rozhořelo. To nebylo rozhodně nic dobrého, když moje pokožka byla obyčejně studená jako led. Najednou mě mladík přivinul k sobě blíž a já si všimla, že se probudil. Potichu ke mně promluvil, přivinul si mě blíž a já cítila jeho polibek na krku. ,,Měla jsem špatný sen, nemohu spát dál," povzdechla jsem si a podívala se do jeho očí. Rukama jsem zajela lehce na jeho hruď, přes kterou jsem ho jemně pohladila. ,,Už neusnu, není mi dobře, možná bych se šla projít ven, je sice pozdě, ale na vzduchu se mi udělá líp," usmála jsem se a promžourla očima. ,,Ale ty klidně spi, nechtěla jsem tě budit," usmála jsem se a vydechla, kdy jsem ho políbila.