Louisa + Skye + Samuel

Místo: Bude se během hry měnit

Počasí: Zpočátku bylo teplo, až dusno, občasné přeháňky deště, ale i tak se může počasí stále měnit

Pořadí: Dle nadpisu, Lou + Skye + Samuel

Technická poznámka: Samuel se mezi nás přidal 8.8. 2016

Protáhla jsem se líně v posteli a vykoukla ven z oken. Svítilo tam sluníčko, ale i tak se tam honilo pár mraků, které snad chtěly strašit všechny obyvatele Antagory. Nad tou myšlenkou jsem se jen ušklíbla, protáhla se a zívla si, kdy jsem konečně vyskočila z postele na nohy a rozhodla se obléknout do kraťasů, tílka a vzala si pro jistotu svůj plášť, který by mě případně později ochránil před deštěm. K němu jsem si vzala westernový klobouk a vyrazila jsem ven z domu. Mohla bych jít do města nachytat trochu energie do kaváren. Stejně budou možná napěchované lidmi, když je takové počasí na draka. Zamkla jsem dům a s rukama v kapsách vyrazila ulicí pomalu k parku.

Dnes se mi neuvěřitelně spalo nádherně. Komu taky ne, kdyby byl v objetí svého milého, že? Stejně jsem se vydala ven dříve, než obvykle. Samuel musel zase někam jéct a tudíž plán, jak se zabavit na celý den byl opět zas jen na mě. Když jsem nad tím tak přemýšlela, tak jsem si už dlouho nezalovila nějaký monstrum, ale stačilo mi jen, abych vystrčila hlavu z okna a to vedro mě ovanulo a já si uvědomila, že to není dobrý nápad. Potilo by se ze mě, jak něco, možná by ze mě dokonce stékaly potůčky potu. „Sakra!“ zaklela jsem, když jsem se málem přizabila o něco, co leželo na podlaze. Ach, jistě… Samuel zase neuklidil ani trochu ten bordel, co tu ráno udělal, když rychle vyrážel. Zamračila jsem se na hromadu oblečení, která zakrývala nějaké těžké věci, ale to bylo tak všechno. Věděla jsem, že jsou to jeho věci a že se mu v nich nebudu hrabat. Každopádně to si hezky sám uklidí, až se vrátí. Na tohle si zvykat nebude. Měla jsem v úmyslu se válet na posteli, jen když jsem na ní pohlédla, tak musela jistě být pohodlná měkoučká a vyhřátá, ale také voněla zajisté Samuelem, ale přeci jen to dusno a vedro… Nom zas bych se jen potila a to by bylo tak vše, čeho bych dosáhla. Pomalu jsem si to krokovala do kuchyně, když jsem si vzpomněla na tu malou útulnou kavárnu poblíž, kde snad i prodávali zmrzlinu a nebylo by jen tak od věci si zase promluvit s nějakými normálními lidmi anebo vůbec někým, ale mým problémem bylo, že já se moc neseznamovala, většinou se to nějak semlelo samo a já ani nevěděla jak. Nu což, zmrzlina, jako útěcha zajisté bude stačit. Dokopala jsem se ke dveřím a přestože jsem už takhle na sobě měla černé tílko, khaki kraťasy a tenisky, které byly úžasné pro běh, tak jsem z věšáku u vchodových dveří ještě zabavila palestinu, co tam měl Samuel. Nevím vlastně, od kdy jsem ujetá tak moc na jeho pach, ale… ach, to je jak pěkná pánská kolínská. Když jsem si uvědomila, že stojím už venku na uličce a čuchám k té palestině, jako největší fetyšišta, tak jsem zklidnila hormon a radši se už začala tvářit normálněji a vydala se směrem k té kavárničce. A když nebude zmrzka, tak aspoň dobrý espresso, které neuměl ani Samuel připravit. Sakra, měla bych začít myslet na něco jiného, jinak bych se rovnou mohla začít chovat, jako ty fanynky, co si vyvěšují plakáty svých oblíbenců a lepí je na zdi svého pokoje, kde se jen dá. Dokázala bych si představit výraz Sama, kdyby to viděl. To už by fakt stačilo Skye. Je na čase se pokusit seznámit, i když už vidím, jak začneš koktat, jak pako, i když si hraješ tímhle oblečením na strašnou drsňačku. No vidíš, aspoň konečně můžeš ukázat, kolik odvahy vlastně máš doopravdy.

Přemýšlela jsem, kam bych mohla zajít. Ve městě bylo několik větších restaurací, ale já zrovna hlad neměla. V tomhle vedru přišla v úvahu pro mě jen zmrzlina nebo dobrá malinovka. Marokánky by taky nebyly špatné, ale ty dělali hlavně v zimě. Podívala jsem se po ulici a po chvilce dumání vešla do parku, kterým jsem chtěla projít k nějaké zapadlé kavárně nebo baru. Ale v barech to v tuhle dobu bude leda plné všech nadpřirozených bytostí, takže jsem neměla v plánu jít někam, kde bych musela později třeba použít i své pěsti a zuby, abych se odtamtud dostala, takže nějaký bar jsem rozhodně vypustila z hlavy. Tu myšlenku jsem zkrátka odkopla a jen se nad tím pobaveně ušklíbla. Do restaurace se mi nechtělo zase z důvodu, že by tam určitě měli jen nějaké jídlo a bylo by to bez dobrých zmrzlinových pohárů. Dívala jsem se po ulicích, které byly skoro prázdné. Lidi se stahovali do kaváren, cukráren, k vodě a v parku jich bylo opravdu mizerně málo. Přesto jsem cítila, jak do mě občas vejde vlna energie, co byla pro mě velice příjemná. Vešla jsem do kavárny, která mi jako první přišla pod zrak. Klobouk jsem si nechala spadnout na záda a své kaštanové vlasy svázala do culíku. Třeba se mi poštěstí a natrefím tady na někoho známého. Objednala jsem si zmrzlinu ve stylu karamel, vanilka a polevu z manga a ananasu. Lou, ty máš zase chutě. Ozval se ve mně hlásek. Už se zase ozýváš? Zalez! Zavrčela jsem v mysli, ale usmála se na obsluhu, přikývla na poděkování a ještě si k tomu objednala latté a šla si vybrat stůl, který byl mimo nějaká zrcadla a věcí, které by odrazily mou nepřítomnost – tedy, kde bych nebyla vidět.

Nevím, proč ale moc jsem okolí nevnímala, i když jsem si myslela, že se na mě musí dívat, jak na největšího kreténa. Nechápu, jak vůbec někdo se mnou mohl chodit ven. Vážně jsem vždy vypadala, jako to největší pako na planetě? Ani jsem si neuvědomila, že se prohlížím v odrazu výlohy nějakého malého obchůdku s oblečením. Buďto Samuel měl fakt mizerný vkus na lidi anebo jsem se dřív oblékala lépe, než teď… No dávám spíš přednost tomu, že za to může Samueluv vkus, protože co já vím, tak takhle zmršený vkus na oblečení jsem měla jen díky otci, který mě nenaučil, jak se oblékat, jako žena. Argh, jak já nesnášela šaty… Byly nepraktické… Obvzláště k mým účelům lovkyně nadpřirozena. Každopádně. Vydala jsem se už dále od výlohy a nenápadně si čichla ke své kůži. No už jsem nesmrděla střelným prachem, stříbrem a ani dřevem od dřevěný kolíků, kterými jsem probodávala upíry. Chybělo mi to. To se muselo nechat, ale zapomínala jsem dost často na to, jak moc mi to chybí, protože má mysl byla zatemněná láskou… Už chápu tu větu, že láska je slepá. Kdykoliv byl nablízku Samuel, tak jsem se hihňala a chovala, jak puberťačka, ale kdykoliv jsem zase stála sama někde venku, uvědomovala jsem si, jak moc jsem zlenivěla. Ach Skye, měla bys zase začít běhat po lese, jako to největší monstrum a postrach nadpřirozena, přeci jen by se mohlo stát, že si někdo usmyslí, že ti vrazí a ty bys už tu pěst nemusela zastavit v půli s ledovým klidem a ďábelským pousmáním. To byly zlaté časy. Chytla jsem za madlo u skleněných dveří kavárny a chtěla už otevřít, ale na chvilku jsem zaváhala. No tak nadechni se a vejdi. I kdyby tady někdo byl, tak kdo bude mít čuch, tak si nedovolí, jsi cítit, jako ten starý mručoun, kterýmu jsi sebrala palestinu. S touhle myšlenkou jsem konečně zatlačila na rukojeť dveří a otevřela tím tak dveře. Nahodila jsem svůj úsměv alá klid a pohoda, který skryl můj neklid. Můj postoj těla se tomu přizpůsobil. Své umění přetvářky jsem naštěstí stále neztratila. Došla jsem k pultu a s úsměvem vyslovila obsluze svou objednávku. Od pultu jsem odcházela s pohárem v ruce, který tvořila jahodová, extra čokoládová a cookies zmrzlina. Bez posypu i přelivu, prostě můj vkus je můj. No ten pohár zmrzliny aspoň nevypadal, tak mizerně, jako já. Sedla jsem si k volnému stolu do rohu a sledovala ostatní. Jak se lidé seznamují? No… neexistuje náhodou na to nějaká škola, či něco tak? No fajn! Skye jsi mizerná, když ani nevíš, takovouhle nutnost k normálnímu životu! Ale jak to mám vlastně sakra vědět, když mě nikdo nebyl schopný vychovat?! Nevím, jak jsem mohla vést takový monolog sama se sebou, ale pustila jsem se při něm do poháru, co jsem měla před sebou na stole.

Měla jsem před sebou svoji zmrzlinu a dívala se kolem sebe. Bylo tu pár lidí, kteří se také oddávali zmrzlinovému pokušení. Málo kdo zde měl nějaké kafe. Podívala jsem se na latté na mém stole, kdy jsem se v duchu ušklíbla. Asi jsem vážně byla divná. Přivřela jsem oči a podívala se ke dveřím, kdy dovnitř vešla nějaká dívka. Tak to není nic divného, když sem někdo další přijde, ne? Jen jsem ucítila menší záchvěv v sobě, ale odstranila jsem své pochybnosti a nějakou zákeřnost. Nabrala jsem si lžičkou zmrzlinu a vložila ji do úst, kdy se mi studená zmrzlina krásně rozlévala krkem do žaludku a chladila dost příjemně. Tenhle klid jsem potřebovala už opravdu dlouho. Pomyslela jsem si v duchu a pustila ve své hlavě senzor k tomu, abych mohla poslouchat myšlenky lidí kolem. Už jsem v tom měla praxi dost dobrou na to, abych to ovládala. Jen jsem si musela dávat bacha, aby mi někdo nevešel do vln. Podívala jsem se k jednomu manželskému páru s dětmi, ale nezdržela se pohledem na nich moc dlouho. Energie do mě klouzala pomalu. Nedokázala jsem jednoduše ten přísun vypnout, ale když jsem se na nikoho nezaměřila, šlo to do mě velice pomalu. Jo, to bude dobré, takhle se kvůli mně nikdo k zemi nesesune.

Nedalo by se říct, že jsem si tu zmrzlinu vychutnávala po lžičkách, spíš jsem jí ve svém zápalu myšlenek, zhltala, že nebylo divu, když mě pak boleli spánky, jak divé, jak se jim najednou dostalo rychlého návalu chladu, než se dalo očekávat. Proto jsem nechala prázdný pohárek pohárkem a mnula si rukama spánky, které mě šíleně boleli od toho chladu. Pako! To tě ani nenaučili jíst zmrzlinu?! Argh, teď to přemýšlení fakt bolí. Nikdo si nemohl všimnout toho, jak na sebe kleji v duchu a už vůbec toho, že jsem tak hloupá,až jsem zhltala zmrzku tak rychle. Asi bych se měla vydat pryč. Sotva jsem se však vyškrábala na nohy, jako by mi nic nebylo, přestože teprve tupá bolest zmrzlinu, co mi vlezla až na mozek, tak jsem měla chuť se znovu zabořit zpět do židle, což jsem udělala, dokud si mě nový příchozí nevšiml. Moc dobře jsem ho znala a co jsem si takhle při pohledu na jeho zlomený nos, tak nějak vzpomněla, tak jsem mu dlužila. No nedlužila, to on spíš mě dlužil pomstu. Jenže ježiši ze mě se stala moc lína lemra na to, abych se teď s ním chtěla rvát, i když nic jiného mi asi zbývat nebude, ale přeci jen trochu chvíle bych potřebovala, aby odezněla ta tupá bolest v hlavě. „Ne, počkej.“ řekl k nějaký další hroudě svalů, co šla s ním. Krom pana alá zlomený nos a druhýho alá steroidová gorila tam byl ještě třetí, který spíš působil, jako bělovlasý puberťák. Ovšem byly to vlkodlaci a ti klamaly svým vzhledem. Asi jsem byla dost hloupá na to, když jsem si dovolovala tenkrát na vlkodlaky, kteří by mě mohli klidně zavraždit za pár vteřin. Počkat, odkdy jsem měla pud sebezáchovy?! Někde se staly velké změny. Samueli, proč?! Zrovna teď potřebuji pistole a nemám je! Proč je Samueli nemám?! Protože jsi mě je odnaučil nosit! Vztekala jsem se v duchu na Samuela a jeho změnu pravidel, ale také se poprvé v duchu modlila, aby mě ti vlkodlaci nespatřili.

Přibírala jsem do sebe energii víc a víc. Cítila jsem se, jak sílím. Postupně dobře jsem vycítila přítomnost energie, která ke mně proudila. Možná bych ji měla trochu pozastavit, ale nemohla jsem. Ta energie mě sytila, kdy já se sytila ještě zmrzlinou, která byla přede mnou. Její studenost mi klouzala krkem a bylo to příjemné. Nepospíchala jsem s tím, protože jsem si ji chtěla vychutnat. Hlavně jsem poslouchala myšlenky všech kolem, ale někdy tomu dala stopku, abych se najedla v klidu. Někde v dálce mi byly mé myšlenkovité příjmy zataraseny a já zkřivila tvář bolestí, kdy jsem si promnula oči a spánky. Sakra, tahle telepatie mě jednou vrhne do hrobu. Skousla jsem si ret, nadechla se a vydechla. Najednou mě ale do mysli uhodila blikající kontrolka. Přivřela jsem oči a v duchu si zavrčela nespokojeně, když dovnitř vešli tři týpci. Ti dva byli dost svalnatě nabušení a třetí vypadal jak nějaký bělovlasý puberťák. Co to je zač? No jasně, vlkodlaci, to jsem vycítila hned. Moje hlava začala promýšlet, co se to děje. No, po tobě snad neskočí ne? Ozval se mi hlas v hlavě. Jsem někdo, kdo by jim možná mohl lézt na nervy. Nezapomínej, kdo já jsem, ale…třeba mají dostatek energie. Ušklíbla jsem se a dívala se na ně. Můj pohled, který možná nedokázali pocítit. Víc jsem se soustředila na ně, byli nabušení energií. Překypovala v nich, cítila jsem ji a mlsně si olízla špičkou jazyka rty, ale vzápětí vložila poslední sousto zmrzliny do úst a napila se latté. Možná sem přišli z nějakého důvodu, ale já v nich viděla svojí příležitost, jak doplnit energii. Tu nevinnou energii, která z nich bude vyprchat a pokud se rozhodnou zaútočit, zmizím jim jako pára nad hrncem. Máš kuráž. Hele! Kolikrát jsem ti říkala, abys zalezl pod pokličku a nechal mě jednat? Zavrčela jsem v mysli směrem k tomu hlasu, znovu se napila latté a přemýšlela nad nějakými zákeřnostmi. Že bych je nechala, aby si začali lízat paty? Nebo by se mohli vydat na severní pól! Tak fajn… tyhle myšlenky jsou geniální. Ušklíbla jsem se v mysli a nacucávala se energií.

Přestože jsem si tak pracně sedla zpět na židli a schovala se na ní, jak nejvíc to šlo, tak si mě brzo chlap alá zlomený nos všiml. Fajn začnu ho nazývat jen jako Zlomený Nos. Jeho parťák Steroidová Gorila se na mě podíval a v očích se mu objevili jiskřičky radosti. No spíš už se v jeho malém mozečku linula jedna jediná pomsta a to ta, jak mi jistě rozbije hubu, za to co jsem mu provedla, když jsem ho viděla naposled. Ne věřte mi on lepší pomstu nemohl mít. Zlomený Nos si sedl naproti mě s kafem a křivě se na mě zazubil. Nevím, jestli jsem byla bledá, ale doufala jsem, že to snad ne. Další dvě židle si přisunula Steroidová Gorila a Bělovlásek. „Myslím, že jsme se už dlouho neviděli, kotě.“ řekl dost úlisně Zlomený Nos. Kotě?! To mi mohl říkat jen jediný chlap a vlkodlak a ten tu nebyl, tak že by měl brzdit. Usadila jsem se lépe uvolněně na židli a své oči upřela pouze na Zlomený Nos. „Pamatuješ si, ještě, co jsi vůbec provedla?“ zeptal se tím svým úlisným hlasem, ale já ani necekla a jen se na něho chladně dívala. Takže jak jsem si myslela, tak Bělovlásek a Steroidová Gorila byly pouze jeho poskoci. Měla jsem chuť Zlomenému Nosu plivnout do obličeje, i když se to asi na holku nesluší, ale co já už byla dost zkažená a prohnaná na to všechno. „Myslela jsem si, že už trapnější být nemůžeš. To, jak jsi si sem nakráčel, jako pán světa… No víš to už je dávnou out u zlotřilých padouchů a to, že máš sebou dva poskoky, to je taky ubohost, to nemáš dost síly na to, abys přepral holku? Počkat ty vlastně chceš uhodit holku v kavárně před tolika lidmi?“ zeptala jsem se ho úštěpačně a zašklebila se na něho. „TY…“ chtěl něco už říct, ale jen mu vystoupla na čele žíla. „Půjdeme si promluvit ven…“ zavrčel tiše ke mně. Chytil mě nenápadně vlekl ven a za mnou ti jeho dva poskoci. Zatím jsem se nebránila, protože jsem se snažila sesmolit nějaký plán.

Seděla jsem poklidně a dopíjela latté. Už jsem zaplatila předtím a zatím se mi nechtělo nikam chodit. Bylo mi zde dobře, brala jsem si energii ze všech a nejvíce z těch namakanců, co si přisedli k té dívce. Přišlo mi nějak, že je nevidí ráda. Alespoň jsem to tak brala. Něco se zde dělo, byla jsem asi až moc zvědavá osobnost. Co kdyby… avrrr mám chuť na nějakou energii. Trochu bych to mohla přežít, ale baví mě brát energii z takových namakanců. Oni jsou namakaní a jistě plní energie. Ta energie z nich jen sálala. Cítila jsem ji, olízla jsem si mlsně rty a dopila latté, kdy jsem si trochu povzdechla zklamaně. Ale viděla jsem velkou příležitost v podobě těch tří chlápků, kteří najednou vzali tu dívku. Poslouchala jsem je, můj sluch byl dost pozorný na to, aby z nich vyslyšel jejich slova. Nějak se mi to nelíbilo, zaposlouchala jsem se do jejich myšlenek a přimhouřila oči. Asi se půjdu zabavit. Když odešli, stoupla jsem si a mávla na obsluhu a vyjádřila, že mají vynikající latté i zmrzlinu. Sáhla jsem na madla dveří a prudce je otevřela, kdy ten puberťák stál rovnou u dveří, proto se mi povedlo to, že jsem ho jednoduše sejmula. ,,Ups, pardon," ušklíbla jsem se škodolibě a hodila si klobouk na hlavu, kdy se můj plášť lehce zavlnil. ,,Dávej pozor ty…," zavrčel směrem ke mně a já si ho prohlédla, podíval se na mě a pak na skleněné dveře, kde… nebyl odraz. Povzdechla jsem si. ,,Nemáš stát u dveří," řekla jsem s jistou škodolibostí. Udělala jsem to schválně a nijak mi to nevadilo. Dívala jsem se mu do očí dost zostra. Lehce mi zezlátly a já ho sledovala. Soustředila jsem se na něj a šla trochu dál od dveří, abych to neschytala já. Zapálily mě žíly, které lehce pnuly energií, která mnou proudila. Zůstaň ležet na zemi, sleduj mé oči…jen je hezky sleduj Začala jsem ho ovlivňovat ve své mysli a očkem se podívala na dívku a ty dva chlápky.

No Zlomený Nos byl nasraný samozřejmě za ten zlomený nos, co jsem mu tak pěkně znetvořila já. Musela jsem se pochválit za tu práci, jak jsem mu zlomila nos, že si ho už ani nenamáhal narovnat. A vlkodlakům vše srůstá tak ohavně rychle, když zrovna nepotřebují. Skoro jsem se mu vysmála do obličeje, když stál venku a ksichtil se na mě. Ovšem z toho mě vyrušila nějaká rána. Ach, Bělovláska nám někdo porazil dveřmi. Očividně si Zlomený Nos vzal nějakého špatného komplice, když ho někdo jen porazí těmi skleněnými dveřmi, ale mou pozornost v tu chvíli upoutala Steroidová Gorila, co mi chtěla vrazit. Rychle jsem se hbitě sklonila, tak jako dříve jsem to uměla a ještě se mrštně překulila dozadu. „Víš, že si to odskáčeš, jestli kvůli takový gorile budu mít modřiny? Pak to řeknu tomuhle tvému papánkovi a ten ti naplácá určitě na prdel.“ řekla jsem mu s výsměchem, i když jsem se tvářila chladně a skoro vážně. Ovšem čekala jsem, že to tu gorilu poštve a čím víc zuřivý vlkodlak, tím snažší ho skolit. Vrhl se po mně, jako by mě chtěl sežrat, ale akorát jsem se mrštně odrazila a z jeho zad se ještě rychleji odrazila, tak že to mohlo vypadat, jako bych se odrazila ještě ve vzduchu. Ovšem jediný, co jsem tentokrát vypočítala blbě byl konec, protože na tom konci mě zachytil zlomený nos za paži, tak pevně, že jsem se sama divila, že mi už nekřupají kosti. Druhou rukou mi chytil čelist a donutil mě, abych se podívala mu do obličeje. „Já věděl, že jsi stejná mrcha, jako vždy, ale zapomněla jsi, že já se pomstím lépe.“ procedil skrze zuby. Snažila jsem se od něho odtáhnout, ale moc mi to nešlo. Sakra… Ne to ne. Mé instinkty se vzpamatovali včas a tím dostal úder kolenem mezi nohy. Jenže fyzika je svině. Tím jsem chtěla říct, že jsem spadla dozadu a na záda. Už mi chyběla ta mrštnost, co dřív, i když ze začátku jsem si myslela, že to tak není. Odfrkla jsem si, když mě chytila ta gorila za tílko a zvedla mě do vzduchu. Před kým tu machroval? „Nemusíš svému papánkovi ukazovat svou sílu, protože právě si myslím, že si bude muset chladi celé dny svoje citlivoučké místo.“ No fajn ten pud sebezáchovy zase byl v čudu. Protože se mnou hodil a kdybych nebyla polovloupír, tak bych se asi o tu zem rozmázla.

Začala jsem být ve svém živlu. Vlkodlaci, neumí se snad rychle léčit? Och ano, proto ten vlkodlak přede mnou nabíral energii docela rychle, stejně tak rychle, jako já ji kradla jemu. Avšak ovlivňovala jsem ho a nechala ležet na zemi. Bylo to hodně super, protože jsem nabírala víc a víc energie. Chutnalo mi to, zářily mi oči. Přivírala jsem oči slastně, protože ta energie, která do mě vstupovala, byla něco… úžasného! Byla skvělá. Mohla bych tak brát energii stále. Očkem jsem se znovu mrkla na dívku a ty dva týpky, kteří si ji docela podávali. Že se nestydí! Bylo mi jedno, co mezi nimi je. Já jsem se do toho lehce připletla, ale to mi nevadilo. Ráda se připlétám do boje a ráda začínám někomu brát energii. Nemusím dlouho čekat. Jak asi chutná jeho krev. Nebo že bych zkusila něco jiného? Držela jsem ho na místě svojí vlastní myšlenkou. ,,Co jsi zač ty mrcho," zavrčel, když byl odříznut od svých kompliců. ,,To je moje věc, ale máš tu čest s…," odmlčela jsem se a pokrčila rameny. K čemu mi bude, aby věděl, kdo já jsem. Chci jen jeho energii, která se mi líbila a doplňovala mě. Po nějaké chvilce mi trochu přestalo ovlivňování působit a on se vrhl po mně, kdy já rychlostí upíra před ním jednoduše odskočila a dostala se mu za záda, kdy jsem ho chytla za krk holýma rukama a on zachroptěl. Ach ta energie. Zasnila jsem se, kdy on po mně máchl rukou, která se mu rozhořela. Snad ve snaze, že mě to bude bolet. Jenže mně to neublížilo, ještě více jsem se naštvala, odskočila a vztek a mé emoce zapříčinily to, že jsem z něj brala energii stokrát více. Jak rychle se mu obnoví energie… kdy ho zabiju? To asi nejde, co, ale do stavu, kdy omdlí, ho snad dostanu. Usmála jsem se pobaveně a promnula si krk. Nejsem cítit upírsky, ale přesto ve mně dřímá upír. Ušklíbla jsem se nad tím a dál z něj vysávala energii.

Vyškrábala jsem se pracně na nohy. Zatracená krev k životu polovlkoupíra. Bych stochutí teď tady něčím flákla, ale musela jsem se počítat na svou lstivost a hladovou mrštnost, jinak hrozilo, že za chvíli má jistá odolnost vyprší. Přede mnou zas stál Zlomený Nos a šklebil se. „No nekecejte, že vlkodlaka ani nevykastrujete… Ach já zapomněl, proto jich je tu tak moc a jsou k ničemu.“ řekla jsem zas uštěpačně. Zavrčel už z hrudi, což znamenalo, že jeho vlk se konečně probral. Vyhla jsem se jeho chmatu a rychle se přesunula za něho, přičemž ho nakopla do zadku. Fajn to nebyl zrovna žádný super útok, co by srazil vlkodlaka, ale své obvyklé zbraně jsem měla doma… To je smutné, že? No taky se mi chce brečet nad tím, že zrovna dnes mí malý miláčkové zůstaly doma. Ty pistole byly ještě po mém otci, tak že dost kvalitní na to, aby stříleli stříbrné kulky… počkat! Vytáhla jsem zpod palestiny křížek ze stříbra a sundala si ho z krku. No hranami bych dokázala někomu ublížit nebyl zrovna křehký a dokonce byl dost ostrý na to, že se nezdál. Sevřela jsem ho v dlani, tak aby mi mezi prostředníčkem a prsteníčkem vykukovala ta jeho ostrá hrana. Zlomený Nos se na mě zuřivě otočil a něco sprostého mumlala. Asi si možná konečně nadával, že je to debil. No dobře to asi ne, ale nebylo by to pěkné?.. Udeřila jsem ho do ramene a rychle poskočila, jak veverka nadopovaná kofeinem a tak jsem skoro furt poskakovala. No blběji jsem prostě vypadat nemohla… Jenže jsem opomenula gorilu a ta mě brzo chytla zezadu a obě ruce mi zkroutil dozadu, přičemž pod náporem bolesti mi ten křížek vypadl na zem. „Ale no tak hoši, nejde to jinak?“ zeptala jsem se. „Myslím, že je pozdě na smlouvání, zlato…“ řekl naštvaně zlomený nos a teprve teď se podíval na toho bělovláska, který se skoro zcela podmanil té… upírce? No přišla mi na to. Ha, já věděla, že je to nějakej nezkušenej majzl. „Sakra, přestaň tam s ní blbnout!“ okřikl ho zlomený nos. Když jsem se tak na něj dívala, tak jsem se už ani nedivila, že nemá přítelkyni. Kdo by ho taky chtěl s takovým křivým ksichtem. Nad tou myšlenkou jsem se tam začala smát. „Co ti je?“ zeptal se rozčíleně. Místo toho, abych mlčela, tak jsem se míchem vyprskla: „…křivej ksichte…“

Ach bože, proč jsou všichni vlkodlaci takoví, že si vyléčí všechno. Jediný vlkodlak, kterého jsem znala a měla ráda, byla Cora. Další jsem totiž nepoznala, nebo poznala, ale nepamatovala si je již. Mohla bych je zničit, vadí jim kousnutí upíra? Nebo…co by jim mohlo vadit. Stříbro? Něco mi to říkalo, nějaký hlásek ve mně. Ten zákeřný hlásek. Konečně k něčemu jsi. Odfrkla jsem si v mysli, ale přemýšlela, co bych mohla dělat. Vrátit se do kavárny a vzít jim tam stříbrnou vidličku a nebo sáhnout do kapes, kde mám… Zářivě jsem se usmála, ale hrála si s tím bělovlasým puberťákem, na kterého zakřičel jeho šéf, aby si se mnou přestal blbnout. ,,Ale no tak… začala jsem se bavit," odpověděla jsem za mladíka, zašklebila se, ale ten týpek se ze země zvedl, podíval se na šéfa a pak se otočil na mě, ale já v tu chvíli zmizela. Zneviditelnila jsem se a jen tak ho sledovala. Sledovala jsem svoji oběť, on zavrčel. Cítila jsem ho a viděla před sebou. Sáhla jsem si do kapes pro svůj kapesní nožík, v kterém snad nějaké to stříbro muselo být. Taková účinná zbraň, kdo mě to naučil? Jistě, Stefanie! Upíři drží při sobě. Usmála jsem se, ale zatím co on se snažil mě vyčuchat, já se k němu přiblížila zezadu, skočila mu po krku a nožík se zahryzl do jeho krku. Byla jsem neviditelná, visela mu na zádech a on vykřikl. Táhla jsem řez stříbrnou věcí a ze vzteku se ve mně zmocnily emoce, které z něj vytáhly energii a on spadl na zem… Jak hadrová panenka, vážně. Objevila jsem se nad jeho tělem a zavrtěla hlavou. Takhle si hrát a on by mi chtěl ublížit. Povzdechla jsem si, ale podívala se na ty dva vlkodlaky. Zaměřila jsem se na ně. Lehněte si na zem a nehýbejte se. Usmála jsem se, ovlivňovala je, tlačila jim na jejich mozky a pomalu se přesunula před ně, abych jim viděla do očí. Lehněte si a nehýbejte se! usmívala jsem se, mluvila k nim a ovlivňovala je. Jeden z nich se chytil za hlavu, cítila jsem, jak se snaží utlačit ten pocit, že ho někdo ovlivňuje. Cítila jsem jeho odpor, ale zároveň si od něj brala jeho energii. ,,Jsi v pohodě?" mrkla jsem na dívku, když ti dva lehli na zem, vrčeli, byli naštvaní, ten hněv… tím hněvem se nasákl vzduch. Střídavě jsem je oba špendlila k zemi. Bavilo mě to, dívala jsem se na ně, brala jim energii a jen tak poklidně stála, oči mi zlátly a já je sledovala. Jsem jen zrůda… vzácný psychický upír jméno mé. Nad tou myšlenkou jsem se zasmála v duchu a dívala se na ně. Moje zákeřnější já se ozvalo v celé kráse. Držela jsem vlkodlaky na místě, ubíralo mi to energii, ale zase jsem si ji naoplátku brala od vlkodlaků ve větší míře.

Bělovlásek odpadl rychleji, než jsem doufala. Wau, před tou holkou jsem musela sklonit poklonu, i když abych byla upřímná byla bych stejně stále ráda za své lovecké zbraně po ruce, než tu takhle řešit, co mám za stříbro po ruce. Každopádně, když si ti dva kryplové lehli, tak to bylo ještě lepší. Podívala jsem se na dívku a kývla na znamení, že asi budu v pohodě. Někdy jsem prostě už ty rány nevnímali, jindy se ta bolest dostavila, když odezněl adrenalin. Každopádně je zmákla dobře. Sebrala jsem si ze země křížek a ani moc nevnímala, že stojím pevně jen na jedné noze a druhou moc nevyužívám. Jistý zvyk, který mi zůstal z doby lovecké kariéry. Tedy slávy mé lovecké kariéry. Tak že abych to vlastně shrnula bělovlásek, no ten už nevstane, i kdyby se ze záhrobí modlil a říkal, jak moc hodný byl. A ti dva. No myslím, že si zažijí pomstu Vlčice Spravedlivé Smrti, až se někde nadopuji krví. To budou mít ze života takové peklo, že si budou přát, aby radši umřeli. No i když pravda já nikdy nedohnala lidi k takovému šílenství, aby chtěli umřít, protože to jsem je dřív zabila, ale oni dva teď budou dobří pokusní králící. „Díky, ale myslím, že už je můžeš pustit. Možná mají prořízlý tlamy, ale pelášit pryč umí lépe.“ řekla jsem s výsměchem, tak aby to ti dva dobře slyšeli. Zavrčeli ještě vztekleji. „Možná bych vám měla připomenout, že až se vrátí Samuel Cross, tak by si to s vámi nemilosrdné vyřídil. Stejně je zbabělé si dovolit na holku v kavárně.“ mručela jsem trochu zamyšleně nad tím, co ty dvě hovada udělali.

Mé několikáté střetnutí s vlkodlaky. Ještě že mě Stefanie naučila všemu, co uměla. Musela se bránit, jejich rodina přišla o členy jen díky vlkodlakům. To nebylo nic dobrého. Vlkodlaci, kteří zabíjí pro radost upíry. Nelíbilo se mi tohle chování. Mohla bych si užívat i s těmi dvěma, ale zatím jsem je donutila jen lehnout na zem. Leželi hezky na zemi a já se zeptala dívky, jestli je v pořádku. Ona se na mě podívala a kývla hlavou. Takže bude v pohodě, to jsem slyšela ráda. Léčit jsem neuměla. Sice bych mohla každou chvilku přejít o svoji energii a tak bych jim dovolila zareagovat, ale když jsem si brala energii od nich, mohla jsem být v klidu. Na druhou stranu jsem byla ráda, že jsem psychický upír – normální by asi byl v háji, protože by měl s nimi problémy. Tady někdo má problém. Řekla jsem si v hlavě s úšklebkem. Dívka mi pak poděkovala a řekla, že je mohu pustit. Na to chlápci zavrčeli dost vztekle. Pak si zamručela nad tím, že si dovolili na holku v kavárně. ,,Rádo se stalo," usmála jsme se, ale protáhla se a mrkla očima, kdy mi přestaly zářit a tím jsem uvolnila ty dva ze svých spárů, co je tlačily k zemi. Radši rychle zmizte. Říkaly jim další myšlenky v mé hlavě. ,,Jsem Louisa," otočila jsem se na dívku a usmála se. Skvěle Lou, umíš se opravdu dobře seznamovat…zase v nějaké šlamastice. Ozval se hlas v hlavě. Už zase začínáš ty šmejde? Zavrčela jsem na něj v mysli, ale zahodila ty myšlenky a usmála se.

Adrenalin pomalu opouštěl mé tělo a já litovala toho, že si ho nemůžu ještě nějakou dobu ve svém těle udržet, protože teď jsem cítila každičkou část svého těla, teda skoro každou, až na ty, co se nějak vyhnul modřině anebo jinému zranění. Až se vrátí Samuel, tak to zase bude řečí… protočila jsem nad touhle svou myšlenkou očima a radši se podívala na ty dva. Opravdu se rychle sebrali ze země a radši, zmizeli. „No tak to byla pěkná rychlost, myslím, že si příště půjčím nějaký měřič rychlosti a uvidíme, jak moc rychlí jsou, když chtějí,… kryplové.“ nevím, proč jsem si takhle mumlala pro sebe, asi proto, abych se trochu uvolnila a zahnala ten pocit, že sakra, zas mi někdo musel zachraňovat zadek, aby mi ho tihle nenatrhly. To je trapas… No pokud se chci vrátit zpět ke svému povolání musím se opravdu začít víc snažit. Nebo spíš se vrátit do těch obrátek, z kterých mě vytrhl právě Samuel. Podívala jsem se na holku a ve svém úsměvu odhalila trochu zuby, jelikož se mi třeba už ze samého vzteku prodloužily tesáky. To bylo taky zatracený. Ale víc zatracený bylo, když se cítíte, jako velký odpadlík světa, jelikož většina mě zatím povětšinou považovala za strašného škůdce. „Skye… Skye O'neilová.“ řekla jsem jí s úsměvem. Sakra, teď už ta noha fakt začala bolet. No měla jsem chuť si jí uhryzat, ale zase jsem si nebyla jistá, že bych slyšela, že někomu dorostla noha potom, co si jí uřízl, tak že to by bylo moc riskantní a na Bonda jsem si taky nemusela hrát. To jako už ani neumím vyslovit dohromady celé své jméno? Skye, ty by ses měla propadnout nad tímhle hambou! Každopádně jsem tušila, že ta noha, na kterou jsem se spíš jen na oko lehce opírala to odnesla těžce. A teď se frajerko hejbej, když umíš provokovat vlkodlaky, tak že jim z očích šlehají jiskřičky vzteku. „Co jsi zač?“ zeptala jsem se jí ze zvědavosti. Vlastně ani nevím, jak jsem se k tomu dotazu dostala, ale to mě zajímalo, i když bolest nohy jsem skrývala, jak nejlépe jsem mohla se svými „hereckými“ výkony.

Dívala jsem se na dívku a nějak přemýšlela nad tím, co je ona zač. Nadpřirozeno z ní cítit bylo, ale že bych měla až takový dobrý čuch.. to opravdu ne. Moje myšlenky se volně potulovaly v mé hlavě a já nechala ty dva, aby se zvedli a zmizeli. Pelášili pryč hodně rychle. Jejich kamarád to buď přežije, nebo ne. To mi vlastně bylo docela jedno. Nožík jsem si otřela o trávu na zemi a zasunula zpět do kraťasů. Dívka něco zamumlala, kdy jsem to zaslechla a v duchu se nad tím zasmála. Jo, běželi celkem rychle. Zachránila jsem jí kejhák, ale nějak jsem to nebrala v potaz. Hezky jsem se najedla, mohla jsem je kousnout, ale krve jsem požila za těch měsíců… nepočítala jsem to, ale cítila se celkem silně. Má výdrž nebyla oslabená a alespoň budu žít dlouho. Jen ta myšlenka byla opravdu skvělá. Dívka se dostala na nohy, kdy se i na mě podívala a odhalila ve svém úsměvu zuby. Viděla jsem její tesáky, ale nijak to mnou nehlo. Představila se mi s úsměvem. Možná bych měla dodat své příjmení, ale… Já se vždy představovala jen jako Louisa, Fey bylo po mých rodičích, na které… nemám vůbec dobré vzpomínky, vážně jsem si mohla změnit příjmení, ale nějak se do toho nechtěla pustit. Dívka se mě najednou zeptala, co jsem zač. Byla v tom jistá známka zvědavosti. ,,Psychický upír," usmála jsem se a lehce se protáhla v ramenou. ,,A ty?" pousmála jsem se zvídavě tentokrát já.

Sledovala jsem radši bedlivě každý její pohyb. Věřila jsem jí z určité části, protože jsem znala dost magorů, co by hráli hru na zachránce a pak by mi v klidu podřízli hrdlo. Zašklebila jsem se nad tou vzpomínkou, kdy se mi kovová čepel opravdu leskla u hrdla. Byl to fakt hnusný pocit a už jsem si nikdy tuhle bezmoc nechtěla prožít. „Polovlkoupírka. A ne nejsem kříženec upíra a vlkodlaka, prostě jen rasa s blbým pojmenováním.“ řekla jsem jí s pobaveným úsměvem už radši takhle. Mnoho lidí se mě vždy ptalo, jestli nejsem kříženec upíra, ale už jen tím se mýlili, protože já pila krev jen proto, aby se mi uzdravovali rány, jinak jsem jedla normální jídlo i pití a to mi vždy stačilo, tudíž krev pro mě znamenala jen hojící materiál z velké nutnosti. A vlkodlak jsem už tuplem nebyla, ti se mění za úplňku a já se měnila kdykoliv, kdekoliv a bezbolestně, kolik vlkodlaků mi asi tohle závidělo, tak stejně, jako to, že jsem netrpěla jejich rozdvojenou osobností dvou duší? Vlastně to bylo, jako jen brát podobu vlka na sebe. Chtěla jsem trochu změnit pozici stání, ale jak jsem jen byť trochu došlápla na zraněnou nohu, tak mi právě až od toho zranění do stehna projela silná palčivá bolest a já se nad tím už bolestně zašklebila. K sakru s těmihle zraněními. Já si měla dnes dát tu krev, ale nedala… Sakra, Skye měla bys začít věřit těm svým blbým instinktum, jinak tě brzo někdo takhle snadno zabije.

Cítila jsem, jak mě její oči bedlivě sledují, ovšem neměla jsem v plánu dělat nic. Dnešek jsem si vyhradila pro chytání energie, ne pro nějaký problémy, kterých jsem měla někdy nad hlavu. Až na to, že jsem si před chvilkou pohrála s vlkodlakem. Mohla jsem vzít jeho krev, ale neudělala to, protože jsem v žilách cítila tu krev od upíra, kterého jsem si dala ke svačině včera večer. Neměl na mě útočit! Dívka mi řekla, že je polovlkoupírka, kdy mi i vysvětlila, že není kříženec. Zamrkala jsem očima a poslouchala ji. ,,To je zvláštní," usmála jsem se. ,,Ale myslím si, že to máš dobrý," usmála jsem se a podívala se kolem sebe. Nikdy jsem neměla moc ráda otevřená prostranství a místa, kde na vás cokoliv může zaútočit, ale moje smysly se zdály být pro tuhle chvíli dost ostré. Podívala jsem se na dívku, která došlápla na druhou nohu a zašklebila se dost bolestně. ,,Nechceš pomoct? S tou nohou se nikam nedostaneš," pousmála jsem se a dívala se na ni. Jo, jestli se po mně vrhne s tím, že mi vypije krev… Lou, tvoje zákeřné já je na dovolené, proč takhle myslíš? Ozvalo se mi v hlavě. Na dovolené? Opravdu? Jupí! Honem famfáry! Vyvěste prapory a trubači trubte! Zašklebila jsem se v duchu, ale jen přimhouřila oči a podívala se do sluníčka, kdy jsem si lehce promnula krk. Nebýt psychický upír, jsem tu za chvilku asi zkamenělá.

Podívala jsem se na ní překvapeně, než mi došlo, jak jsem se musela zašklebit při mém pokusu došlápnout na tu zatracenou nohu. „No…“ zamyslela jsem nad svou odpovědí, dřív než jsem stihla něco plácnout, jako jindy „…celkem by to asi bodlo.“ uznala jsem nakonec na její otázku, jestli nechci pomoct. Těš se Skye, jestli tě to sežere, protože si za to budeš moct sama… Sakra kuš už s takovými myšlenkami, kdyby chtěla, tak by mě už určitě sežrala dávno… Hmm, to mě zajímá, jak to budeš zvládat, až z tebe jednou ucítí tu lovkyni… Tu vůni toho střelného prachu, která štípe v nose a ten zápach smrti, co všem jasně dává najevo, že jsi špatná… Pche, jsi směšný svědomí, já nejsem špatná, naopak já zachraňuji svět od zla. Tse, to si povídej svému zesnulému otci, teď určitě se šklebí nad tím, co z tebe vyrostlo… Fakt se už jdi vycpat, když nevíš, co je to správná věc, ty tupé bezmozkové sebevědomí!!! tímto jsem ukončila svou debatu mysli a svého sebevědomí, které je někdy moc vlezlé, když mu nechám slovo.
Podívala jsem se zpět na Louisu a s úsměvem už lépe zformulovala předchozí odpověď: „Vlastně bych ti byla vděčná, kdybys mi nějak pomohla.“ Trochu jsem sklopila zrak. Samozřejmě v mé hlavě zase mé svědomí bědovalo nad tím, že ukazuji své slabiny, že jako lovkyně, bych měla zavřít klapačku a nic takového neříkat, ale tak to jsem se zase s ním jen porafala a poslala ho do háje, ať se tam klidně jde vycpat svou tupostí.

Dívala jsem se na dívku, která se předtím dost bolestivě zašklebila. No, bylo to zatraceně dost dobře vidět. Dívka se na mě podívala dosti překvapeně a uznala, že by se jí pomoc bodla. Pousmála jsem se a pak zachytila myšlenkové vlny, myšlenkovité pochody, co šly přímo z dívky přede mnou. Ona je lovkyně? Ještě že tu není tvé zákeřné já… Ozvalo se mi v mysli. No, tak laskavě zalez, aby se z tebe nestal ten zákeřný človíček, ano? Odfrkla jsem si v mysli směrem k mému hodnému já, které bylo nyní uprostřed své moci. Dívka se na mě nakonec podívala s úsměvem, kdy mi řekla, že bude velice vděčná, když jí nějak pomohu. Usmála jsem se a šla k ní. Mohla bych jí vzít do náruče, ale jako psychický upír nemám tolik sil. Pomyslela jsem si v duchu. ,,Bydlíš odsud daleko?" podívala jsem se na dívku, kdy jsem jí mezitím nabídla své rameno, aby se opřela, kdy jsem jí chtěla přidržet druhou rukou.

Chvíli mi vrtali kolečka v hlavě, a vlastně se točili o sto šest, jen aby zvážili, zda bydlím daleko od tého malinkaté, ale přesto přítulné, kavárničky, anebo zda je to jen za rohem, tudíž nepatrný kousek. Nevím, co mi tak dlouho trvalo na odpovědi. „No…“ znělo to jako další zdlouhavé zamyšlení, které jsem už mohla vyřešit předtím, no tedy vlastně už vyřešila „…není to tak daleko, jinak bych nešla vlastně ani do téhle kavárny.“ řekla jsem upřímně s pobavením. Dobře nemusela bych zase tak moc ukazovat, své pravé pocity, přeci jen by to mohlo být nebezpečné, ale z nějakého důvodu jsem jí věřila. Ovšem horší část byla ta, kdy jsem se z nějakého důvodu cítila, skoro jako zdrogovaná. Opřela jsem se s jistým rozmyslem o její rameno a pokusila se jí vylíčit tu krátkou cestu k mému domu, i když radši jsem se připravila i na navigaci. Ne kvůli tomu, že by tam netrefila ona, ale kvůli tomu, že já někdy ty cesty líčím fakt mizerně, že tam stěží pak někdo trefí. No nikdo mě už neměl šanci za to pokárat, protože jsme se naštěstí už pak víckrát neviděli, což bylo jen dobře, ale teď jsem měla v úmyslu trefit domů.

Dívka nejspíše musela dlouze přemýšlet nad tím, kde bydlí. Její předchozí myšlenky mě málem rozesmály, ale držela jsme se na uzdě, protože jsem věděla, že nesmím dát nic najevo o tom, že umím Telepatii, což se týče čtení a předávání myšlenek druhým. By mě pak mohla klidně zabít! Alespoň bys měla po starostech a na světě by bylo o jednu jepici míň! Ozvalo se mi v hlavě. A ty bys už nikdy nebyla na světě, blbá polovičko! Zavrčela jsem nazpátek a dívka mi řekla s lehčím pobavením, že to není daleko. ,,Jo, to je taky fakt, já si ji vybrala náhodně," usmála jsem se a poslouchala její slova, kdy mi líčila, jak se dostanu k jejímu domu. No, jestli má přítele, tak ten mě určitě sežere. Zašklebila jsem se někde v mysli. ,,Tak nějak trefíme," zazubila jsem se, ale opatrně se rozešla dle dívčiných instrukcí s ohledem na její stav.

Celou cestu jsem jí navigovala, protože očividně při mém neštěstí jsem to zase nadiktovala dost nechápatelně a nesrozumitelně. Prosím vás turisti, neptejte se mě na cestu, jinak se z bláta do louže a to byste fakt nechtěli. Nějakým zázrakem se nám tou pomalou skoro plouživou chůzí a mou mentální navigací. Doploužili jsme se před dveře a já zazvonila na ten prostý zvonek. No nevím, jestli bude doma, vlastně bych byla radši, kdyby ne. Ještě by měl nějaký prupovídky. „Ups, asi nikdo není doma…“ hádala jsem po chvilce, kdy se ty dveře ne a ne otevřít. Vytáhla jsem klíče a dveře odemkla. „Ehm… tuším, že to zní jako už dost velké otravování, ale nemohla by jsi na chvilku dovnitř, aby jsi mi podala věci, které budu potřebovat na ošetření?“ zeptala jsem se trochu zdráhavě. Dobře takovou buzeraci bych zase nemusela, ale představa, jak mi trvá přeskákat na jedné noze do koupelny, pak do obýváku, pak si zase určitě vzpomenu, že něco jsem ještě chtěla, tak že po té jedné noze zase někam… No nevypadalo to moc slavně. Navíc Samuel ještě nebyl doma, což bylo znamení, že si to můžu napravit sama, než mi stačí za to vyhubovat, jak malému děcku.