Tris+ Sebastian

Ano byl to pro mě vskutku šok, když jsem vstoupila do prázdného bytu, zmizel stejně jako já před měsícem. Mé rty se nekontrolované rozechvěli, váhavými kroky jsme prošla celý byt s naději, že ho někde najdu, ale nic ticho pusto. Popadla jsem telefon ze své psacího stolu a v tenké mikině a s šálou jsem běžela ven, neměla jsem čas se převlékat ne ted, obzvláště, když on zmizel.
Nevím jak dlouho běhám po městě, ale mé plíce jsou v jednom ohni a tak musím zpomalit rozhlížím se kolem s naději, že zahlédnu onu zářivou auru. *Bastiene.. mrzi mě to..kde jsi..* pomyslím si zlomeně, nedávala jsem pozor na cestu, takže jsem zakopla a rozedrala si koleno do krve. Roztřeseně jsem se zvedla, nebyl čas panikařit, kdo ví jak dlouho byl mimo byt a tak jsem se snažila zhluboka nadechnout a zachovat klid, zeptala jsem se pár kolemjdoucích, což mě přivedlo k jednomu z hotelů. Tiše jsem prošla recepcí a vydala se se známou září, která vyzařovala přímo z tohoto místa.
Byl tady, opravdu byl, bála jsem se, že se mu něco stalo, však jediné útěchy, co se mi dostane, nezasloužím si pochopení, proč jsem utekla, ale aspon bych mu to ráada vysvětlila,možná mě po tomto nebude chtít vidět či né huř nenavádět, nic jiného si ani nezasloužím.
Když dojdu k těm dveřím mé ruce se začnou třást, bala jsem se, něco ve mě mi říkalo nemáš právo mu ještě ublížit víc, jen ho raním. Nechci ho znovu ranit, opravdu ne, je to můj anděl spásy a já ho zklamala. Hodně.
Chvíli tam nehybně stojím a nakonec zaklepu na one dveře a o krok stoupnu. "Sebastiane, to jsem já Tris.. Rada bych si s tebou promluvila o tom.. všem prosím.. " nic víc nechci, než ti to vysvětlit, tak moc. Mě to mrzelo, ale já sama to nesla zle, vím, že mi pořád opakoval, že je tu pro mě, ale tohle jsem neměla sílu mu to řic, aspoň ne do ted.
Chtěla jsem to napravit, on byl vším,co jsem měla, nikoh krom něj jsem neměla, už hodně dlouho. On byl má rodina.

Horká sprcha, teplé kafe, tohle mi docela bodlo vzhledem k tomu že jsem v hotelích moc času netrávil. Raději jsem se potuloval venku, někde kde je chlad, stejný chlad jako byl právě v mém srdci. A protože byl stále konec prosince a počasí venku bylo opravdu děsivé, vyhovovalo mi to. Bloudit ve sněhové bouři, jenom tak se bezcílně potácet a snažit se zapomenout na spoustu špatných rozhodnutí co jsem udělal. Muset se smířit s tím že tohle je cesta kterou jsem si vybral. Už dávno nelituji svých bílých křídel, už jsem si je nezasloužil. Začínal jsem propadat svému druhému já, už mě nebavilo s ním stále svádět nekončíc boje, byl součástí mojí mysli, ten temný anděl ve mě, který mě připravil i o zbytky mojí rodiny. A pak náhle jako čistá bouře mě udeřil zapomenutý pocit naděje, který mi dala ona sama.
Ale než se nadálo, zmizela...
Zmizela stejně jako bílá vločka ve sněhové bouři.
Neměl bych nad tím přemýšlet, začínal jsem pochybovat že se kdy vrátí a proto jsem se s těmito myšlenky rozhodl opustit koupelnu, navléct se do pohodlného oblečení. Černé tepláky, bílé tílko a tmavou mikinu. Uvažoval jsem o tom že opustím město, už mě tu nic nedrželo. Kdybych alespoň věděl co se stalo, proč odešla bez jediného slova a hlavně, ať je v pořádku. Vím že si ji bože nezasloužím, ale nechci aby se dostala do rukou někomu kdo jí ublíží, tak ji chraň když to nemohu být já.
Ale poté zaslechnu klepání na dveře a tak k nim stočím svou pozornost. Vůně teplé kávy se roznesa po pokoji a ten hlas který vycházel zpoza dveří donutil ztuhnout mou krev v žilách.
„Tris?“ zašeptám potichu a lehce překvapeně, byl jsem v šoku. Byla to ona? Byla to opravdu ona? Prudce vstanu ze židle a rozejdu se ke dveřím zpoza kterých se ozýval ten překrásný zvonivý hlas, dlouho jej mé uši nezaslechly. Chtěla si promluvit o tom všem? O čem? O jejím zmizení? O tom že už se nevrátila? Já... Na chvíli mě pohltila duševní panika. Mé srdce zběsile tlouklo. Myšlenka že nás oddělují jenom tyhle tenké dveře, co když je otevřu a ona tam nebude? Co když se mi to jenom zdá? Moje mysl si se mnou hraje? Ale co když je skutečně tam?
„Otevírám,“ vydechnu a pomalu vezmu za kliku. Chvíli váhám, ale dveře nakonec otevřu a jakmile tak udělám nemohu uvěřit vlastním očím. Byla to ona, stála tam přede mnou v celé své kráse, tak jak jsem si ji pamatoval. Akorát jedna věc byla jiná. Úsměv nahradila smutná, nejistá tvář plná strachu a zoufalství. Lehce k ní natáhnu ruku abych se ji mohl dotknout, ale neudělám to.
„Jsi opravdu tady?“ vydechnu překvapeně a zůstanu s nataženou rukou překvapeně stát.
Měl jsem strach že když se jí dotknu, rozplyne se...

Nastala chvíle ticha, bála jsem se, že se otočí zády, ale věděla jsem, že takový není. Nikdy nebyl ten zlý, jen to zlé si vždy vybralo jeho. V hrdle se mi tvořil velký knedlík nervozity z oného ticha, dokud jsem nezaslechla ten melodicky hlas, jež tak dobře znám. Čekala, že při zaznění svého jména uslyší jakousi hořkost, ale byl to šok, překvapení? Jen ne naštvaní a přitom bych si zasloužila,aby se zlobil. Však jakým si způsobem se mi trošku ulevilo,že mě nenávidí, ale i přesto vím, že mu to muselo ublížit. Muže být muž, může být padlý anděl, ale nemění to nic na tom, jak citlivá duše je, jak milosrdný schopen svou laskavost rozdat všude kolem.
Pak se jeho kroky se vydávali mým směrem, přesněji ke dveřím, které se oslovi otevírám doopravdy otevře.
Naokamžik jsem provinile svůj pohled sklopila a natáhla k němu váhavě ruku,však kousek od něj se zastavím a pohlédnu mu do očí jako bych se ho ptala jestli jej smím dotknout. "Já.. vím, že omluva jen tak nic nespraví.. ale nedokázala jsem .. zůstat, vím že si mi řikal, že tu jsi vždy pro mě, ale já nedokázala říc.. že jsem přišla .. o naše dítě promin mi.." šeptla a oči se jí zalili slzami, ano již dávno se mu svěřila, že má problém otěhotnět a když, konečně otěhotněla přišla o dítě během pár dní. Tak moc ji to ranilo. "Promin.. že jsme odešla.. promin.." špetla tiše a složila tvář do dlani.
Styděla se takto brečet, jen tak a to chtěla říc poklidně, ale nedokzála to tak moc emocí, když spatřila jeho starostlivou tvář. Pocit viny,bezpečí, lásky to vše do ni uděřilo jako blesk.

Stál jsem tam doslova přikovaný k zemi, netušil co mám udělat, jestli se jí dotknout nebo něco říci. Popravdě jsem se bál že řeknu něco co jí ublíží, něco co ublíží nám oběma. Na chvíli sklopil svůj pohled k zemi a já se lekl zda jsem neudělal něco špatně, mohl jsem za to já? Ale poté ke mě natáhla svou ruku, ale nedotkla se mě. Jen já lehce natáhl tu svou a poté se jí opravdu jemně, jako kdyby byla z porcelánu a mohla se kdykoli rozbít. Můj pohled se změnil, zračil se v něm smutek. Byl jsem rád že tu je, ale bál jsem se že se zase otočí a odejde, jenže promluvila.
Řekla že omluva jenom tak něco nespraví ale nedokázala zůstat. Přišla o dítě... o naše dítě? Čekala naše dítě? Semnou? Já... chvíli jsme úplně přestal dýchat a stál jsem ve dveřích jako paralyzovaný. Co mám říci? Odešla protože to nemohla unést? Ale proč? Proč musela odejít? Proč nezůstala?
„Tris,“ vydechnu a potom k ni natáhnu své silné ruce, kterýma si ji přitáhnu k sobě a obejmu ji pevně a přesto opatrně abych ji neublížil.
„Neplakej prosím,“ vydechnu, bolí mě když jí vidím tak zlomenout. Bylo mi líto to cco právě řekla, ale realita je taková krutá, neústupná, ale nemusela odcházet, pomohl bych ji, byl bych tu pro ni. Nakonec nás lehce posunu dovnitř a zavřu dveře, stále jí však nepouštím z objetí.
„Měla jsi zůstat, opakoval jsem ti že jsem tu pro tebe, ale pokud mi nevěříš... nevím, potřebuji aby jsi mi věřila, pomohl bych ti, nenechal bych tě se s tím vyrovnávat samotnou, měl jem o tebeh hrozný strach,“ vydechnu a potom se ji zadívám do očí.
„Pojď se posadit, uvařím ti čaj nebo kávu, převlečeš se, krvácí ti koleno a musíš být zmrzlá,“ vydechnu starostlivě a znovu si ji prohlédnu. Byla přesně tak nádherná jako jsem si ji pamatoval.

Věděla, že to poví, že je tu pro ní, ale nemohla řic. Nepomohl bys mi s tím, byl to můj vnitřní boj to nemohla, nechtěla mu ublížit těmi hloupými slovy, co byli na mysli, prostě nemohla a tak se jen zmohu na. "Já.. vím.. není to, že bych ti nevěřila, ale sám sis prošel peklo a já.. nechtěla jsme ti to dělat horší mrzí mě to, měla jsem v plánu..být pryč den dva..ale má vlčice mi nedovolila se proměnit zpět.." šeptla unaveně, neměla sílu v té době se s ní prát o kontrolu.
Zdálo se ji ho nebo jí pravě objímal, když zvedla svůj pohled bylo tomu tak, opravdu jí objímal, zabořila se mu obličejem do hrudi. "Opravdu mě to mrzí.. promin mi.."  šeptla tiše, myslela to upřimně a hlavně jí mrzelo, že ten maly tvor tu nemohl byt s nimi, už jen protože mu chtěla dát rodinu, ale kdo ví zda toho někdy bude schopná. Nechce, aby v budoucnu,když ona sestarne byl tu sám.
Nemohla ho nechat jen tak, byl pro ní vším a nikdy by ho nenechala jit. "A ty věř mě prosím.. ten byt.. je i tvuj domov Sebastiene.. a nic to nezmění. I kdyby jsem se nenadělili, pořád je to tvůj domov to pamatuj prosím.. at se děje cokoliv.."šeptla, nechtěla ho zas někde hledat po hotelích, když s zmínil o krvácení nohy pousměji se. "Dávno se to zahojilo jen jeany nasákli krví ..to nevyperu."přiznám nakonec.
Však mě nemusí dvakrát vybízet, abych se posadila,ale i přesto chytím jeho zápěstí a nehodlám se hnout sama, bála se že zmizi tak jako z jejich bytu, žádné památky tam nezustali, možná kdyby hledala něco by se našlo, ale jen tichý byt s kočkou uvnitř.

Chvíli mlčel a nic neříkal, přemýšlel co by měl říci, jestli by něco měl. Samotného jej tento odchod dost vzal, ze začátku vůbec netušil jak se s tím má vyrovnat, nakonec uznal že na tom asi nezáleží. Byl anděl, temný anděl který by srdce mít neměl, jenže on ho měl a to ho začínalo pomalu štvát. Tahle novinka mu o dost nepomohla, vlastně netušil co si o tom má myslet, jak to má vzít. Jak má vzít to, že mu ani vlastní dívka nevěřila? Pro něj to bylo těžké, proto se rozhodl mlčet, neměl co říct, cokoli by řekl, by stejně nebylo dostatečné. Mrzelo jí to a omlouvala se, její byt byl prý i jeho bytem, jenže byl tu měsíce sám, tak sám že každá matná vzpomínky na její tvář, to dělala ještě horší a proto musel odejít. Proto se jako na začátku potuloval městem a bezcílně bloudil. Nechal se vzít za ruku a posadil se na gauč, na kterém ale nesetrval dlouho. Všeho čeho se bál, bylo že opět propadne temnotě ve svém srdci a bude sám. Možná její důvody nechápal, možná ano... teď to ale nedokázal říci, nedokázal se vůbec na nic soustředit, ani na tenhle okamžik. V záhy ztratil veškerá slova, nic nebylo dostatečné pro to vyjádřit jak se cítí, ani on sám to nevěděl. A tak mlčel a nic neříkal. V hotelovém pokoji bylo slyšet jenom tlumené rádio, které hrálo ve vedlejší místnosti. Co měl udělat?
"Co chceš ode mně vlastně slyšet?" vydechne a zadívá se do jejich nebeských očí. Na tyhle věci nebyl nikdy dobrý...

Ne že by mu nevěřila, jen nechtěla ho zničit, nechtěla aby to věděl, ale i tak se to stejně musel dozvědět. Nechci mu lhát, nikdy. Lehce se obejmu a ošiji sebou. "Nečekám, že mi na to řekneš, spíš bych ráda, věděla jsi pořádku.. Nechci ti ublížit, jsi pro mě vším.."šeptla natož lehce se na něj natočila a chopila jeho tvář do dlaní. "Mrzí mě to, dostanu ještě šanci andílku?" optám se zvědavě.
Chvíli poté se rozhlédnu po místnosti, která byla zařízena docela skromně, ale na hotel to bylo dobré. Chtěla bych to napravit a tak se zhluboka nadechnu a zeptám se jej. "Vrátíš se domů za mnou?" pochopí to pokud nebude chtít, nedivila by se, kdyby ztratila jeho důvěru nic lepšího by si nezasloužila. Jeho zrak spočíval na mě, jeho překrásné oči jasně řezaná brada rty držíjici se u sebe mlčejic. Chtěla být už jne po jeho boku, kdyby ji to mělo stát to nejcenější.