Tris + Sebastian

Místo: Okolí města Antagory a celkově celé město, může se vyvíjet i mimo Antagoru, ale to se když tak dozvíte ve hře, jinak se místa mění, kdo ví kde a kdy naše postavy skončí.

Počasí: Počasí je chladné, ale ne deštivé, kupodivu se na obloze snáší několik šedivých mraků, které vypadají na bouřku, ale prozatím se počasí drží bez deště a vítr je sem tam prudší až občas žádný.

Pořadí: Trisík a Bastík

Pře pár dny jsem se rozhodla, že bych mohla zkusit i vysokou školu, o které jsem nikdy tak dřív neuvažovala, ale čím víc jsem trávila čas s Bastienem tím více se má vášen k literatuře zavěšovala já toužila poznat vice. Na přijímací pohovor jsem měla jít za měsíc tudíž jsem se ještě stavovala v knihovně pro nějaké studijní materiály. Cestu domů jsem zvolila přes střed města park, chtěla jsem se co nejrychleji dostat domu do tepla, ale nemohla odolat delší cestě, která vede těmi nejhezčími místy v tomhle městě. Jeho historie je rozsáhlá a tajuplná jako život bytosti zde. Když mě ofoukne silnější vánek povytáhnu si více svůj šál, který mi sahá mírně,až k bradě a povytáhla jsem si po rameni tašku plnou knih Dnes je opravdu mrazivé počasí pomyslím si s lehkou veselí, tuhle roční dobu mít asi nejradši, jelikož hodně připomíná podzim. Je to roční doba, když jsem procházel parkem a uviděla jsem světélko připomínající světlušku, ale kdo by řekl, že na samém konci najdu zahalenou osobu, jež je anděl.Vždy jsem si myslela, že andělé jsou mýty, jelikož jsem nikdy s žádným nesetkala, až doposud. Taky mě to motivovalo k tomu, abych vyhledala někoho nebo něco, co by mohlo zamrazit mé stárnutí, dala jsem u slib a chtěla jsem ho dodržet, už jen kvůli Bastienovi.
Však mé myšlenky se neklidně vířily, dokud jsem neprošla nakonec parku, ohlédnu a a zahledím se na něj s tichostí. Na mé tváři se vykouzlí lehký uvolněný úsměv.

Sebastian: Seděl jsem v okně a nohy jsem měl pohozené venku. Ano už zase, kupodivu jsem ale dneska ve vsých rukou držel Angeliuse, který spokojeně předl a tiskl se ke mě jak nejvíce mohl. Tohle spokojené kotě jsem fakt zbožňoval, miloval, ovšem ne tak jako to vlkodlačí stvoření, které jsem tehdá potkal v parku. Tomu se nevyrovnal nikdo na světě, ani mimo něj. Usmál jsem se když mě ovanul prudký vítr, což probudilo Angeliuse, který jenom zamrkal a unaveně si zívl. Pohladil jsem ho po hlavičce a nakonec jsem se zadíval do ulic. Čekal jsem na Tris, než se vrátí… vlastně jsem ani nevěděl kde je a kdy přijde domů, ale čekat na ní se vyplatilo vždycky. Já nic na práci neměl, vlastně poslední dny jsem nedělal vůbec nic. Uvažoval jsem o tom, že si snad najdu práci, i když proč bych měl pracovat? Akorát bych Tris moc nevídal, kromě toho Temný anděl a práce? Ono to vážně šlo dohromady? Trochu jsem nad tím zapochyboval, ale nakonec se má pozornost upnula ke kotěti, když zaťalo pár svých drápků do mých kalhot, protože se ze spánku zrovna protahovalo. „Tak drápat se ti zachtělo potvůrko jo?“ usmál jsem se a to kotě na mě jenom tupě hledělo, což mě donutilo se zasmát dvakrát více a tak jsem ho zvedl a dal mu pusu na čumák, načež jenom nespokojeně mňoukl, že ho zvedám do výšek a tak jsem ho zase položil na všechny čtyři a on si sedl. Dál nic nenamítal a já vlastně také ne.

Nakonec jsem zamířila domů. Když se ocitnu před budovu, kde se nachází můj byt, no nás byt, pořád jsem se usmívala. Když v tichosti vyjdu schody a odemknu si dveře, zavřu za sebou stejně tak neslyšně, jako když jsem odcházela.
Odložila jsem si kabát se šálou na věšák a zula jsem si boty, pak jsem si to však namířila kdo kuchyně, kde si naliji sklenici vody a vypiji jí. Lehce jsem poklepal prsty po tašce a nakonec dojdu i ke svému stolu,kam vyskládám všechny knihy, ale však jednu vezmu do rukou a mířím nahoru do podkorový.Zarazím se ,když uvidím otevřené okno a v něm postavu, ale když si uvědomím, že je to jen Bastien, povzdechnu si a zazubím se široce. Vždy to dělala, pokaždé kdy jsem došla domů jsem ho našla někde s Angeliusem, zdálo se že pohled na město a oblohu jej uklidňovalo.
Tiše jsem k němu došla jednou rukou jsme ho objal mezitím , co tu druhou jsem dala před něj a držela jsem v ní knihu „Myslím, že by se ti mohla líbit, jelikož jsi jí určitě nečetl, no aspoň doufám a jinak jsem zpět“ usmála jsem se lehce jsem zabořila hlavu mezi jeho lopatku. Miluji jeho vůni, voní jako máta a cosi, co nedokážu určit,ale je to opravdu příjemná vůně, který se velice zamlouvá mému citlivému čichu.

Sebastian: Vyhlížel jsem Tris a po čas toho jsem se nechával unášet pohledem na město, bylo to magické, i když pohledu z oblohy se stejně nic nevyrovnalo a výšky jsem jakožto anděl zbožňoval, jak jinak. Ale od doby co jsem poznal Tris, jsem ani trochu nelitoval toho, že má křídla nejsou bílá, spíše naopak. Byl jsem šťastný že mohu být s ní, i když jsme spolu teď moc nebyly. Náhle jsem ale za sebou zaslechl kroky, tohle mým uším prostě nemohlo uniknout, i když se snažily být tak tiché a do nosu mě praštila vlčí vůně mé milé. Usmál jsem se ještě předtím, než mě její ruka objala a já před sebou uviděl knihu. Knihu jsem si od ní vzal, když mi k ní řekla pár věcí, opřela se o má záda, nevadilo mi to. „Nečetl a velice rád si jí přečtu, ale kniha počká, na rozdíl od tebe,“ zasměji se a pomalu se otočím tak, že ji donutím se odtáhnout a zadívám se jí do jejich překrásných nebeských očí.„Vyhlížel jsem tě, ale asi jsem nějak zaspal při pohledu na město,“ šeptl jsem nepříliš důležitou informaci a potom jsem se zhluboka nadechl a natáhl tváří k té její abych ji mohl políbit na přivítanou. „Tak jak bylo?“ vypadla ze mě nakonec tahle otázka.

Při každém jeho doteku jsem si připadala, křehce jako jsem bývala dříve, bála jsem se že když polevím že ho jednoduše ztratím. Byl mým světlem na obloze, které mi vždy pomůže najít tu správnou cestu. Při jeho slovech, že nepočkám jsem lehce polkla a objala jsem ho pevně, třásla jsem se „Mrzí mě to.. "šeptla roztřeseným hlasem a do oči mi vyhrkli slzy. Netuším proč jsem začala plakat a omlouvat se dokud jsem nepověděl, to co mě tolik tíží. "Nikdy tě nechci opustit.. Chci najít způsob, jak svůj čas zastavit..“šeptnu. Je to jediné na čem mi záleží dal mi toho kolik, aniž by tušil. Lásku, rodinu, kterou jím byl on s Angeliusem a mysl života.
Začala jsem si otírat „Slzy.. promin, jsem kazisvět pěkných chvíli“ pověděla jsem a pousmála jsem se lehce, ale nejistě.

Sebastian: Když se rozplakala, seskočil jsem z okna a málem bych zapomněl na Angeliuse kterého jsem chytl aby nespadl na zem. No probudil jsem ho tím, ale to nevadilo. „Budeš si muset počkat hochu,“ hlesl jsem a s úsměvem jsem ho položil opatrně na zem, stejně se jako vždy protáhl a pomalu odcupital někam, kde nehrozí, že bychom ho zašlápli. Vzal jsem Tris za ruce, knihu jsem nechal položenou na parapetu. „Nechci aby jsi se tímhle trápila, také jsem hledal způsob a stále hledám, nepřestanu hledat,“ ujistil jsem ji. „Možná by tohle mohl zařídit mocný čaroděj a mám pocit že jeden takový v Antagoře žije, hledám ho,“ hlesl jsem a potom jsem si povzdechl a usmál se, přitáhl si ji k sobě a objal ji co nejpevněji a nejněžněji jsem mohl. „Neomlouvej se, za nic, je to v pořádku, nedovolím aby jsem tě ztratil,“ hlesnu a dám ji pusu do vlasů. Nechtěl jsem aby plakala, vím že jí tahle věc trápila, nejenom ji. Po chvilce jsem se ale odtáhl a jednu ruku ji pustil, zvedl jsem ji za bradu tvář a setřel ji slzy z očí, opatrně a jemně snad jakoby se měla při každém mém dalším doteku rozbít. „Tak jak bylo? Kde jsi se mi dneska vlastně celý den toulala?“ zeptal jsem se nakonec, chtěl jsem aby myslela na jiné věci a kromě toho to mě samotného zajímalo.

Mé oči v jeden okamžik se utápěli v slzách, však když jsem patřila jeho oči, které mě snaží ukonejšit trošku jsem se uklidnila snažila jsem se nebrečet, promlouval tak klidně a dotékal se mě tak něžně, jako bych se měla rozpadnout na místě. Věřila jsem jeho slovum, věřila jsem jemu „Ale pokud se nenajde způsob, doufám, že mě budeš mít rád i jako vrásčitou stařenku“ pousmála jsem se a lehce jsem smrkla.
Cenila jsem si toho, že se mě snaží odvést od tohoto téma, které trápí nás oba „Šla jsem do knihovny, rozhodla jsem přihlásit na Vysokou školu, budu studovat na dálku, ovšem někdy půjdu do školy na přednášky“ šeptla jsem a lehce jsme se pousmála a k tomu ještě dodám „Doufám, že mě naučíš něco o naši literatuře,když jsi tu byl tak dlouho. Určitě to bude zajímavější, než poslouchat přednášku podle knížky“ usmála jsem na něj lehce. Ovšem mám ráda knihy, ale některé věci se nepíši ani v knihách.

Sebastian: Usměji se nad tím co řekla, ještě pevněji jsem ji sevřel v objetí, nechtěl jsem aby plakala. „Budu tě milovat ať už budeš vypadat jakkoli, láska nepohasíná nad vzhledem ani věkem, alespoň ta moje ne,“ usměji se a ujistím ji, že je to v pořádku, kromě toho máme ještě spoustu let před sebou a já bych je promrhat nechtěl. Možná jsem byl ztělesním zla a věděl jsem, že to se mnou bude mít ještě moc těžké, ale nejvíce ze všeho jsem se nebál stáří nebo něčeho tak lidské, spíše jako to, že ji ublížím, nebo dokonce že o ni přijdu svou vlastní rukou. Nebylo by to poprvé co jsem zabil někoho, koho jsem si nosil v srdci, jen trochu jiným způsobem než Tris. Jí jsem miloval tak silnou láskou, cítil jsem že ona dokáže zahnat a držet to zlo uvnitř mě na uzdě, díky ní jsem si připadal o něco lepším andělem, neodsuzovala mě za to, že má křídla jsou černá jako uhel, poskvrněná tolika hříchy, ona jediní mě přijala takového jaký jsem, i se vším zlým co v sobě mám- „Naučím tě všechno co budeš chtít, i když knihy si často vymýšlí a ne vždy v nich jsou pravdivé údaje, občas se budeš divit jak je ta vaše historie odkloněna od reality,“ usměji se a nakonec se k ní natáhnu a políbím ji déle na její sladké rty, ke které jsem se vždy tak rád lepil. „Moje šikovná holka chce nadále studovat, jsem na tebe opravdu pyšný, já přemýšlel o práci, hlavně se mi nesměj!“ dodám a sám se zasměji nad tím co jsem řekl a pohladil ji po zádech, zatímco druhou rukou jsem stále držel tu její a propletl jsem s ní prsty a opět ji políbil.

Pousmála jsem se lehce a pohlédla jsem na něj, však se neubráním milému úsměvu. Díky němu se chci na svět usmívat častěji, kdyby nebylo jeho neuvědomila bych si, že mi tolik chybělo být sama sebou a že nejsem tak silná jak jsem si myslela. On mi dává pocit, že pořád jsem tou dívkou, kterou jsem býval dřív. Však jeho slova mě zahřeji u srdce „To jsem ráda, jelikož nevím, co bych si bez tebe počala, jsi mým klíček k lepšímu světu“šeptla jsem tiše a pousměji se. I když jeho křídla jsou temné jako noc, myslím, že takové jsou jenom na povrchu, ale uvnitř mého Bastiena se ukrýval skutečně hodný anděl, který byl sám a bál se, stejně jako každý smrtelník a stejně jako já.
Na chvíli jsem zavřela oči, abych mohla naslouchat jeho melodickému hlasu, který ke mě promlouvá " Hmm. už se těším, až mi něco povíš a neřikej, že jsem šikovná holka. Ještě se tu bud červenat" usmála jsem se vesela otevřela jsem oči, když v tom jsem uctila jeho blízkost a našich rtu. Pomalu jsem okolo něj ovinula okolo něj jednu ze svých ruk, mezitím co tu druhou jsem jemně sevřela, jeho prsty jsou krasné dlouhé a šlachovité, když jsem se nad tím zamyslela, klidně mohl hrát na klavír.
Nakloním hlavu na stranu „Proč bych se měla smát tomu, že si chceš najít práci, myslím si, že to bude pro tebe něco nového a také pokud budeš pracovat přes den. Budeme se vídat pak častěji“ usměji se sebejistě. Nezdálo se mi jako zly nápad, že by šel pracovat, aspoň by na mě nemusel skoro do noci čekat doma s Angeliusem.

Sebastian: Když se pousmála, cítil jsem že se mé srdce chvěje v neskutečném slastném opojení, které mi způsobovala její přítomnost. Tuhle dívku jsem miloval, tuhle dívku jsem ctil, s touhle dívkou jsem chtěl strávit celý svůj život. „A ty jsi mým světem,“ šeptl jsem a opět ji políbil do vlasů. Usmál jsem se, když okolo mne ovinula jednu svou ruku a ještě jsem si ji přitáhl blíže, zatímco tou druhou jsem měl propletenou s tou její. Byl jsem možná trochu zastaralý, ale jí to nevadilo, ani to kolik mi bylo. Za celý svůj život jsem nikdy nad láskou nepřemýšlel tak jako teď, dříve až doteď neschopný se zamilovat, najít si nějaký pádný důvod k životu. Dříve to byla jen válka, nenávist, zloba a smrt, to byly věci které mě bavily, ale teď? Když se podívám zpátky, jak mě tahle žena dokázala změnit. Až by to jednomu přišlo skoro nemožné, ale tohle byla skutečnost. Pro její úsměv jsem bojoval, pro její lásku žil, pro její dech jsem ji chránil a pro duši ctil. Když však proti tomu, že bych si našel práci nic nenamítala, musel jsem se pousmát a pevně jsem ji chytil a jedenkrát jsem se s ní přetočil tak, že jsem ji chytil pod sebou, jako kdybychom právě udělaly taneční piruetu, usmál jsem se a držel jsem ji za záda aby mi nespadla, zatímco druhou ruku jsem měl pozvednutou a svíral v ní tu její. „Pro tebe cokoli, jsem rád že ti to nevadí,“ usmál jsem se a natáhl se až k její tváři, kdy jsem naše rty opět spojil v tento tak malý ale krásný moment. Zaslechl jsem mňouknutí a pootevřel jsem oči a koukl vedle sebe, kousek od nás stál Angelius a prohlížel si nás, ale já se od jejich rtů neodtahoval, až po chvilce jsem se lehce odtáhl. „Copak, taky chxeš pusu?“ zasmál jsem se a Angelius přicupital o něco blíž.

Nemohla jsem popřít, že si se slovy hraje krasně jako kdyby hrál na nějaký nastroj, ale však tohle byla jeho sila. Síla slov, které jsou pro mě jako ten nejsladší med. Miluji když se mě doteky, miluji, když se usmívá, mám na něm rada prostě vše, nemohla jsem si vybrat co mám radši. Z uzavřené dívky jako já uděl opět tu otevřenou přátelskou dívku, která se ráda směje, i když nemá důvod. Však vykuleně na něj podlehnu, kdy se mnou provede otočku, ale pak se hlasitě rozesměji „Proč by mi to mělo vadit? Chci, aby jsi dělal, to co chceš a to co tě babí Bastiene, to si pamatuj. Vždy bud na tvé straně“ povím jistým hlasem a z mého tonu zaznívá upřimnost, myslím to naprosto vážně. Kdy mě opět pobili lehce přivřu oči, užíval jsem si naši blízkost, však Angelius dával jasně najevo,že je tu též. Zazubila jsem se a natáhla jsem se po kotěti a vzala jsem ho do náruče. „Neboj, my víme, že jsi tu. Zda se mi to nebo ho rozmazlujeme?“ křenila jsem se.

Sebastian: Ušklíbl jsem se, když mi pověděla, proč by ji to mělo vadit, vlastně jsem ani netušil proč, jen mě samotnému to na temného anděla, který v životě nepracoval přišlo zvláštní až legrační a tak jsem se nad tím musel usmát. Dělat lidskou práci, pro něco jako jsou peníze, tenhle systém šel trošku mimo mě, ale možná bylo načase se do něj trochu dostat. Do těchto myšlenek mě dostávala hlavně ona, díky ní jsem se zajímal o obyčejné věci, které mě přišly neobyčejné, protože jsem je neznal. Usmál jsem se, když vzala kotě do ruky a políbil jí na tvář a nakonec jsem ji vyhoupl tak, abychom oba dva stály vzpřímeně. Pohladil jsem jí po ruce a lehce po boku, nakonec jsem se odtáhl a pustil ji. „Myslím že ano, vždyť je to takové naše malé kočičí dítě,“ zasmál jsem se tomu co jsem řekl a potom jsem si povzdechl a došel k oknu, které jsem zavřel, jelikož zafoukal trochu chladnější vítr a já nechtěl aby mi oni dva nachladly, jelikož já onemocnět nemohl.

Ale neubránila jsem otázce „A co bys vlastně chtěl dělat, no pracovat?“ optal jsem se mírně zvídavým tonem, pochybuji že někdy pracoval, ale jeho vědomosti byli úžasné, přemýšlela jsem zda by pro něj nebylo něco vhodnějšího než manuální práce. Však jsem si vzpomněla na jeho velice zdvořilou mluvu, jež se v jeho století hodně mluvilo, musela jsem se nad tím široce usmát, bylo to roztomilé. Miloval jsem, když mluvil svoji mluvou, zdálo se mi občas že z jeho hlasu slyším anglický přízvuk. Lehounce jsem si zkousla spodní ret „Zda se mi to nebo mě tu snažíš umučit těmi, něžným doteky?“pousměji se a líbnu jej lehce na tvář, když pohlédnu na malého kocourka zazubím se, jelikož se čumáčkem dotkl mého nosu. Když Bastien prohlásí, že je to naše kočičí dítě, odpovím pobaveným tonem „Začínám se cítit jako kočičí máma, ale chybí tu ještě 5 koček“ povím z rozjasněným obličejem. Všimnu si jeho pozorného gesta, kdy zavře okno.

Sebastian: Když se mě zeptala co bych vlastně chtěl dělat, zamyslel jsem se, vlastně jsem nad tím ještě ani nepřemýšlel a tak jsem neodkázal odpovědět ani jí, ani sám sobe. „nemám sebemenší tušení,“ prohlásil jsem a potom se zamyslel, ale nic mě v tu chvíli nenapadalo. Nakonec opět promluvila a já se musel ušklíbnout. „Kdo ví, třeba ano, "zazubil jsem se, já miloval když jsem se jí mohl dotýkat, když se ona dotýkala mě. Líbla mě lehce na tvář a já zajel rukou do jejich překrásných vlasů, tak jemné, tak překrásné, tak dokonalé jako byla ona sama, pro mě tak stvořená. Nakonec se otočím poté co zavřu okno a vrátím se zpátky k ním. "Tak to abychom si pořídily další,“ dodám a zazubím se na ni, tahle dívka byla tak neskutečně dokonalá, nikdy jsem si u nikoho takto nevšímal maličkostí, detailů, byla tak skromná, milá a hodná, až bych řekl že i ona sama je andělskou múzou.

Opatrně jsem kocourka položila na zem, který mňoukl a šel si lehnout do košíku. Neměl tušení „Taky se pak na něco spolu podíváme a zvlažíme, co by mohlo tě bavit a bylo i pro tebe vhodné.“ povím nevinným hlaskem, jelikož jsem mu opravdu chtěla pomoci. Pokaždé,kdy se zašklebí,vypadal jako by právě snědl citron, ale neubíralo to na jeho nebezpečné kráse. Při jeho poznámce,že by jsme si mohli pořídit další kočku povím „Ne, to ne“ zasmála se. Však, když se prsty zaboří do mých vlasů, lehce přivřu oči a uvolněně se usměji „Pořád si pamatuji, že první co tě zaujalo,byli mé vlasy“ zakřenila jsem se. Ale miloval jsem to, vadilo mi, když mi někdo sahal na vlasy, ale od něj ne. Bylo to zvlaštní.

Sebastian: „Budu rád když mi pomůžeš s výběrem,“ usměji se a když položí Angeliuse a ten si zaleze do košíku, zazubím se nad tím a otočím se zpátky k Tris. Zajímalo mě na chvíli nad čím přemýšlí, když se na mě tak dívala, škoda jen že jsme neuměl číst myšlenky a vlastně, bylo by to škodolibé. Když však proti další kočce namítla, zasmál jsem se, ani já bych tolik koček nechtěl. „Stačí že tu už jednu mám a jí se nevyrovná nic, mňau,“ zasměji se a potom ji opět vlepím další pusu do vlasů. „Ano, jsou jemné, tak jemné… jemnější než andělská křídla,“ hlesl jsem a usmál se, opravdu to tak bylo. Vzpomněl jsem si, když jsme to spolu jednou probíraly, byla skromná a nechtěla to přijat, ale nakonec jsem z toho stejně nesešel, nemohl jsem.

Ty jeho oči! Někdy vypadalo, jako by se snažili dostat přes barieru do mojí mysli, možná jsem si to namlouvala,ale bylo to zajímavé. Však jsem se tím nestihla dál zaobírat, když se zasměje jeho melodicky hlas se pokaždé rozezněl,když se upřimně zasmál. Bylo to překrásné. „Miluji, když se směješ..“šeptla jsem spokojeně, načemž nad jeho lichotkou lehce porudnu ve tvařich „To není pravda ty to viš“ řekla jsem, obhajovala jsem jeho krasný křídla,které jsou hebké jako samet.
Pka jsem si však stoupla na špičky, abych byla trošku v jeho urovni a políbila jsme ho na špičku nosu, přičemž ho laskovně sleduji. Z mých oči mohl jasně vyčíst, že jsem opravdu šťastná, že rozesmál mé smutné srdce.

Sebastian: Když jsem ji držel u sebe, cítil jsem se šťastný, mohl jsem být vůbec šťastnější? Ne, nemohl. „Ale je to pravda, vždy to budu tvrdit má nejmilejší, můžeš protestovat jak chceš, ale vskutku je to tak,“ hlesl jsem a políbil ji opět do vlasů. Když si však stoupl na špičky, musel jsem se pousmát a zazubit se, dala mi pusu na nos a já byl ten nejšťastnější muž, když jsem viděl její jiskřící oči, které mě naplňovaly tak obrovský štěstím. „Jsi moje štěstí, můj život, můj svět… jsi mé všechno a budu ti to opakovat neustále aby jsi to nezapomněla,“ usmál jsem se a vlepil ji jeden polibek na rty a věděl jsem že nebude jenom tak krátký a s tím úmyslem jsem to udělal. Pevně jsem ji chytil za boky, avšak stále něžně abych ji neublížil a přitáhl si ji k sobě ještě blíže, snad nejvíce jak to šlo.

S široka jsem se zakřenila „Miluji, když mluvíš a z tvého hlasu zaznívá přízvuk“ šeptla mu do ucha, vždy jsem přemýšlela zda hlas přízvukem je pravý jeho nebo jen zdob kdy pobýval jinde. Vždy uměl tyhle krasné chvíle udělat ještě krásnějším, jako když někdo ze smutné barvy udělá veselou, aniž by jí musel měnit. Bylo zřejmé, že jsme si svou blízkost užívali, jednu ze svých ruk jsem mu položila na hrud a opřela jsem se o něj hlavou. Tep jeho srdce je rytmický jako nějaké melodie.

Sebastian: „A který pak přízvuk?“ zeptal jsem se a mile se usmál, když poznamenala tak zvláštní větu. Miluje když mluvím pro můj přízvuk? Mohl být trochu Anglický to ano, v Anglii jsem totiž víceméně vyrostl, takže můj přízvuk mohl znít trochu britsky. Později jsem se přestěhoval do Francie a nakonec jsem býval i ve Španělsku, takže je to těžké. Nakonec jsem mluvil tak nějak všelijak, zkrátka… Sebastianovský. Její ruka mi stanula na hrudi a já se musel usmát, když ta má si pohrávala s jejími praménky vlasů a druhá si jí přitahovala blíže k tělu. a vlastně? Kdy jsme si naposledy měli takhle blízko? Kdy naposledy jsem s ní strávil více než pár minut? Lehce jsem se pousmál, ale neodtahoval jsem se, tahle blízkost mi byla drahá a vzácná a mě se nikam nechtělo, i když tady na půdě bylo docela chladno.

Zamyslela jsem a pak vyhrknu, když si vzpomenu „Anglicky !“ povím vesele usmívám, po chvíli stání tam jsem si připadala jako umělecká socha a neubránila jsem se poznámce „Jsme jako sochy milencu, nepůjdeme si dát kakao nebo něco podniknout a udělat si pěkný večer?“ navrhla jsem lehce a pravdou bylo, že mě doháněla mlsná na něco sladkého jako třeba kakao či sušenky.Opatrně jsem se vyprostila z jeho objetí a chopila jsem jej za zápěstí, pomalu jsem scházela schody s podkroví dolů přímo do obýváku, kde bylo mnohem tepleji, což mě přivedlo k myšlence, že bych vrchní místnost měla nechat zateplit, ale knihám vyhovoval ten chlad, který tam mají. Však lehce sebou cuknu, když uslyším hlasité skoky, byl to Angelius, který skakal schod po schodu dolů. Měl ještě krátké nožky, aby plynule sešel dolu k nám. Zakřenila jsem se pobaveně, nad jeho vychytralosti nad schody.

Sebastian: „Co tak kdybych nám udělal pravou horkou čokoládu?“ navrhl jsem a mile jsem se usmál na její poznámku o tom že jsme jako sochy. Olízl jsem si rty a potom jsem se s ní rozešel dolů do obýváku, kde mě teplo přímo praštilo do nosu. No ještě nebylo ani jaro, takže počasí stále bylo chladnější a občas dokonce padal sníh. Sledoval jsem Angeliuse jak skáče dolů a zazubil jsem se a hned poté po něm jsem vstoupil do kuchyně i já. „Pil jsem Anglickou čokoládu, když jsem byl malý, měl jsem ji moc rád a zůstalo mi to doteď,“ hlesl jsem a došel k Tris, ještě jednou jsem ji objal rukama kolem pasu zezadu a dal ji pusu do tváře, než jsem ji zase pustil a ušklíbl se.

Když navrhne, že by mohl udělat pravou čokoládu mé oči září jako kdyby mi bylo zase pět. „To by bylo pěkné ,nikdy jsem pravou čokoládu nepila, a aspoň vím o tobě další novou věc. Dokázal bych si malého Sebastiana představit, někde u krbu s čokoládou a širokým úsměvem“ zakřenila jsem a něj nevině. Ale pak mě náhle zaskočí,kdy se ocitne za mou a sevře mne svými silnými pažemi, tiše jsem až zavrněla jako malé kotě a následovně jdu za ním do kuchyně a posadím se na kuchyňskou linku tak, abych nezavazela. „Nechtěla by jsi mi něco o svém dětství řic-? Kdy ty, již skoro o mně víš vše , chci mít taky na vrch“ zamumlám tiše. Angelius za námi docupital a usadil se na prahu kuchyně, jako by nechtěl, aby mi někdo narušoval osobní prostor, někdy jsem se v tom malém kotěti nevyznala,zda to dělá ve svůj prospěch nebo je jen ohleduplný.

Sebastian: Když se usmála a já zaregistroval jak její oči zazářily radostí, vyvolalo to uvnitř mě takovou silnou radost, až jsem se do toho dělání čokolády chtěl vrhnout okamžitě a po hlavě. Posadila se na kuchyňskou linku, zatímco já jsem vytahoval ingredience z lednice a ze spíže, ona mi položila otázku zda bych ji o svém dětství něco nechtěl říci. Na chvíli jsem se zamyslel, jestli bych měl a vlastně, co bych ji měl říci? „A co by jsi chtěla vědět? Nemyslím si že mluvit o mé minulosti je nejlepší, kdysi jsem býval dobrým andělem, no potom se to změnilo,“ usmál jsem se a všechno jsem vykládal na kuchyňskou linku, ale ještě se vrátil pro zapomenutý citrón a cukr do špíze. Zaslechl jsem někde za sebou mňouknutí a ohlédl se no byl tam Angelius a seděl mezi prahem, jakoby nikoho nechtěl pustit ani dovnitř, ani ven, pozastavil jsem se nad tím, ale za chvíli už jsem se zase věnoval spíži.