Když jsem Aaronovi řekla, že se to změnit pokusím, tak se usmál a promluvil. "No, to jo. Tak o to víc se budu snažit." Podotkla jsem s mírným úsměvem a koukala jsem na něho. Nad tím, co řekl teď, jsem se též zasmála. "Oh, super. Když jsem byla malá, tak jsem vlastně nikdy neměla krásnější panenku, než mám teď. Všichni mi tě budou závidět." Zazubila jsem se. Jo, teď jsem měla teda fakt pravdu já a to mi nikdo nevymluví, i kdyby se ten někdo stavěl na hlavu a co já vím, na co ještě. No, na to oplacení vypadalo, že se Aaron zamyslel, za což jsem byla ráda, jelikož bude lepší, když si to vymyslí on a ne já, protože, co kdyby mě napadlo něco, co jemu se líbit nebude a nebude to chtít? Takže to nejlepší bude takhle, když si to vymyslí on. A nakonec si to i vymyslel, ale jeho odpověď mě vlastně překvapila. Mile. "No, dobře, skvělé." Pousmála jsem se a na chvíli jsem zamyšleně semkla rty do jedné úzké linie. Tentokrát jsem se ale já koukla k nebi, protože začalo sněžit víc a víc. Bohužel i vítr přidal, až mnou občas projel maličký chlad, ale ten se dal hodně dobře přežít, to nebylo nic špatného. Takže prostě v pohodě. "No, to asi teda jo." Potvrdila jsem a i já přemýšlela. No, už mě něco napadalo, ale Aaron něco navrhl dřív. Navrhl, že můžeme k němu. Říkal, že prý jen kousek lesem a pak jsme u něho. Asi to bylo blíž, kdybychom šli ke mně, tak to je asi dál, protože bychom museli zpět do města a pár uličkami, teď už jsme byli na přelomu města a lesu, tudíž byla pitomost se vracet, ale i tak jsem prostě zaváhala... jít k němu domů? No, nevím, nevím. Trochu nedůvěřivě jsem se koukla. Co když mi něco udělá nebo tak? Ale no tak, však Aaron přece takový nebyl, pomohl mi, zlepšil náladu, furt se směje, culí nebo prostě usmívá. Proč by mi něco dělal? Proč by to měla být jen přetvářka? Kdyby mi chtěl něco udělat, tak už to udělá tady, tady už nikdo nechodil nebo jsem se mýlila? Ne, Aaron je opravdu hodný člověk a nic mi neudělá. Hlavně klid. Však už jsem mu věřila, tak nebyl problém mu věřit ani v tomhle. "Jo, jasně, můžeme." Usmála jsem se, teď už jistěji a koukala na něj, čekajíc, zda-li už vyjde vstříc k jeho obydlí.
Teď zase bylo chvíli ticho a přišlo mi, že jsme oba přemýšleli, o čem mluvit, ale stejně, jako předtím v návrhu, tak i teď byl Aaron rychlejší. No jo. Nicméně i jeho dotaz mě překvapil, proč zrovna takový dotaz? Jak ho napadl? No, to nevadí, nicméně to bylo velmi zajímavé téma, takže bylo dobře, že ho to napadlo. "No, tak zprvu ti řeknu, že nevím, jestli by se to stalo i skutečností, protože bych mohla zareagovat úplně jinak, než si myslím, ale kdyby mi někdo řekl, že je to někdo... nadpřirozený? Nebo tak nějak prostě, tak bych se ho asi začala v jisté míře hodně bát, možná bych i utekla, ale záleží i na tom, jak už bych toho člověka znala. Já nevím, kdybych ho znala třeba už jako tebe, tak by reakce byla o mnoho klidnější, než u cizího, pokud by mi teda nechtěl ten někdo, koho už bych znala lépe, ublížit. Možná by se asi i s důvěrou nebo takhle, začínalo od začátku, hodně bych se vyptávala, chtěla bych vědět hodně informací, ale kdyby mě ten někdo opravdu zvládl dokázat, že mi nikdy nic neudělá, že bude furt tak hodný a milý, tak by ta důvěra šla docela rychle nahoru, ale prostě by dost záleželo na tom člověku, který by byl nadpřirozený. Takže asi tak." No, trošku jsem se rozpovídala a doufala jsem, že to Aaronovi vadit nebude, ale tak snad ne. "No a jak bys zareagoval ty? A... jak tě tohle téma vůbec napadlo?" Optala jsem se ještě taky. Mě jeho odpověď vlastně taky hodně zajímala...
Teď zase bylo chvíli ticho a přišlo mi, že jsme oba přemýšleli, o čem mluvit, ale stejně, jako předtím v návrhu, tak i teď byl Aaron rychlejší. No jo. Nicméně i jeho dotaz mě překvapil, proč zrovna takový dotaz? Jak ho napadl? No, to nevadí, nicméně to bylo velmi zajímavé téma, takže bylo dobře, že ho to napadlo. "No, tak zprvu ti řeknu, že nevím, jestli by se to stalo i skutečností, protože bych mohla zareagovat úplně jinak, než si myslím, ale kdyby mi někdo řekl, že je to někdo... nadpřirozený? Nebo tak nějak prostě, tak bych se ho asi začala v jisté míře hodně bát, možná bych i utekla, ale záleží i na tom, jak už bych toho člověka znala. Já nevím, kdybych ho znala třeba už jako tebe, tak by reakce byla o mnoho klidnější, než u cizího, pokud by mi teda nechtěl ten někdo, koho už bych znala lépe, ublížit. Možná by se asi i s důvěrou nebo takhle, začínalo od začátku, hodně bych se vyptávala, chtěla bych vědět hodně informací, ale kdyby mě ten někdo opravdu zvládl dokázat, že mi nikdy nic neudělá, že bude furt tak hodný a milý, tak by ta důvěra šla docela rychle nahoru, ale prostě by dost záleželo na tom člověku, který by byl nadpřirozený. Takže asi tak." No, trošku jsem se rozpovídala a doufala jsem, že to Aaronovi vadit nebude, ale tak snad ne. "No a jak bys zareagoval ty? A... jak tě tohle téma vůbec napadlo?" Optala jsem se ještě taky. Mě jeho odpověď vlastně taky hodně zajímala...