Cora + Elissa + (Erik)

„Ano, je výborná, pizzu jsem neměla už roky,“ řeknu s úsměvem a ušklíbnu se, když uvidím Coru, jak se láduje dalším kouskem pizzy.
„Vážně? Nejsem moc dobrá společnost,“ řeknu s úsměvem. „Možná se budeš nudit, i když tady jsem,“ dodám a nakloním hlavu na stranu. Pozorovala jsem, jak jí a po chvilce se k ní nakloním a zadívám se na ni s vážným výrazem.
„Prozraď mi své tajemství,“ řeknu zcela vážně, ale koutek úst mi začne lehce cukat. „Jak to děláš, že toho jíš tolik a nepřibereš?“ dodám po chvilce a zase se narovnám. Nadzvednu jedno obočí a tázavě se na ni podívám. Jestli takhle jí pořád, těžko uvěřit, že má takovou postavu, ale… Jestli hodně běhá po lese, tak to chápu. Tiše si povzdechnu, nebýt toho blbého vlkodlaka, mohly jsme být obě se smečkou.

„No tak od teraz ju budeš mať stále.“ Pousmejem sa a potom sa na ňu pozriem prekvapene. „To neni pravda. SI skvelá spoločnosť. A viem že sa nebudem nikdy nudiť s tebou. Je s tebou sranda a to je super.“ Usmejem sa a potom keď uvidím ten vážny výraz tak sa zľaknem. Zase kitsune? Ale potom si vydýchnem keď počujem čo sa opýtala. „Je to úplne ľahké. Je to vďaka pohybu ktorý mám. A navyše to spôsobilo aj to keď som nič nejedla.“ Pousmejem sa keď je prázdna krabica tak sa pomaly postavím a zoberiem ju do ruky. Potom ju odnesiem do kuchyne a opatrne sa začnem zohíňať ku košu aby som ju tak zahodila.

Věděla jsem to. Ušklíbnu se a pozorně sleduji, jak odnáší prázdnou krabici. Byla jsem připravená kdykoliv vyletět z gauče a jít ji pomoct, naštěstí to vypadalo, že nebudu muset. Musela jsem ji nechat alespoň něco udělat, pohyb potřebovala, jinak by se asi zbláznila.
„Tááákže, co chceš dělat?“ Zeptám se s úsměvem a nakloním hlavu na stranu. Moc věcí mě nenapadalo, většinou jsem se nudila, nebo s někým mluvila. To byly mé nudné dny v léčebně.
„Mohly bychom zahrát nějakou hru… Ale žádnou neznám, takže mě to budeš muset naučit, nebo jít ven, trošku se provětrat, kdyby něco, případně tě odnesu na zádech,“ řeknu s úsměvem a zadívám se na ni. Opravdu mě nic moc nenapadalo.

Nakoniec sa mi to podarilo a ja som ju zahodila. Bola som šťastná že sa mi to podarilo. Potom sa vrátim ku gauču a pomaly si sadnem. Keď sa ma opýta čo chcem robiť tak sa zamyslím. Potom začne navrhovať rôzne veci. Ale mne sa zapáči iba jedna vec a to prechádzka vonku. „Elissa ak by ti to nevadilo rada by som šla von.“ Poviem a pozriem sa na ňu. „Chcela by som ísť skontrolovať svorku. Chcem vedieť či sú v poriadku a či na nich nezáutočil na nich znova ten vlk.“ Povzdychnem si. Predsa bol tam Enzo a aj keď som vedela že ho svorka ochráni tak pred tým vlkom nemali šancu a preto som ich chcela ísť skontrolovať. A možno zobrať Enza doma aby som tu nebola tak sama. Potom sa znova pomaly postavím. „Ale budeš mi musieť pomôcť. Nevadí?“ Opýtam sa a pozriem sa smutne na ňu. Nerada som ju otravovala ale vedela som že sama sa neoblečiem.

Přikývnu, viděla jsem na ni, že opravdu chce jít ven a má strach. Nejspíše o smečku, taky jsem se bála, že se ten vlkodlak vrátí, zabil by je. Když utíkal vypadal dost rozzuřeně.
„Nevadí mi ti pomoct, od toho jsou přátelé ne?“ zeptám se s úsměvem a vyskočím na nohy.
„Přinesu ti nějaké teplé věci, ať mi po cestě nezmrzneš,“ usměji se na ni a rozejdu se ke schodům. Zamířím si to do její ložnice, kde byla skříň a vytáhnu z ní nějaké teplé kalhoty a mikinu. Venku bylo v noci chladno, ale mikina byla dostačující. Trošku jsem se bála jít ven v noci, ale… Co bych pro Coru neudělala, navíc jsem také chtěla zkontrolovat smečku, zalíbili se mi, i když jsem je potkala jen dvakrát v životě. Seběhnu zase dolů a pomůžu jí se převléct.
„Myslíš, že zvládneš dojít do lesa? Tam se už můžu proměnit a vzít tě na záda, něco by jsme vymyslely ohledně toho, jak tě dostat nahoru,“ řeknu s úsměvem a rozejdu se ke dveřím.

Keď povie že jej nevadí mi pomôcť že od toho sú priatelia tak sa usmejem. „Ďakujem.“ Poviem a bola som rada že mi pomôže. Potom odbehla do izby pre veci a ja som sa medzi tým snažila vyzliesť tričko a tepláky. Tepláky som nechala padnúť na zem. S tými nebol žiadny problém. Problém bol s tričkom. Predsa jednou rukou sa to dosť ťažko robila. Našťastie prišla Elissa s vecami a pomohla mi vyzliesť tričko. A potom mi pomohla obliesť veci čo doniesla. Bola som jej za to hrozne vďačná. „Myslím si že to zvládnem.“ Poviem a pousmejem sa. „Ak to zvládnem tak ma nemusíš niesť. Uvidíme podľa toho ako sa budem cítiť tak podľa toho sa zariadíme. Dobre?“ Opýtam sa a pozriem sa na ňu a potom idem pomaly za ňou.

Souhlasně přikývnu na její nápad a podržím ji dveře. Zhasnu světlo a zamknu za námi dveře, klíče podám Coře a rozejdeme se směrem do lesa. Držela jsem se těsně vedle ní, jednak kvůli toho, abych jí mohla hned pomoct, kdyby se něco stalo a taky jsem měla strach a vedle ní jsem se cítila bezpečněji. Nervózně se rozhlédnu a podívám se na Coru, vypadala klidně.
„Jeto tady celkem děsivý,“ zašeptám potichu a podívám se na domy, které se nad námi zlověstně tyčily. Působilo to tady děsivě, ne tolik jako areál léčebny, ale i tak. Tiše si povzdechnu a nasadím si kapuci na hlavu. Aktivuji svou magii a nechám přeměnit své oči a uši na liščí. Ihned se mi zlepší zrak i sluch, cítila jsem se tak bezpečněji. Ve tmě mě už tolik věcí nemohlo překvapit, buď si jich všimnu, nebo je uslyším. Jediná nevýhoda byla, že mé oči teď odrážely světlo a proto žlutě svítily ve tmě. Nikdo tu ale není, takže to naštěstí nevadí.

Keď mi podrzi dvere tak len prikývnem a vyjdem von. Počkám na ňu než zhasne a zamkne. Potom kľúče schovám do vrecka. A pomalým krokom som sa vydala smerom k lesu. Bola som rada že ide vedľa mňa aspoň sa budem môcť o ňu oprieť keby niečo. Keď povie že to tu je strašidelné tak sa zasmejem. „Ani nie.“ Pokrútim hlavou. Ja som sa nebála. Asi to bolo tým že som už na to bola zvyknutá a nič ma nemohlo prekvapiť. Keď počujem ako si povzdychla pozrela som sa na ňu. „Deje sa niečo?“ Opýtam sa jej. Nechcela som aby sa trápila. Chcela som aby bola veselá a šťastná ako keď sme sa stretli. Aby z nej zase bolo to žívé šteňa ktoré som musela strážiť aby sa mu niečo nestalo.

No, alespoň jedna z nás se nebojí. Zeptá se mě, jestli se něco děje, zavrtím hlavou a podívám se na ni.
„To nic, jen… Mám z toho špatný pocit, něco ve mně mi říká, ať jsme na pozoru, že se ten vlkodlak může vrátit. Vypadal dost naštvaně, když ho Kitsune zahnala a nejsem si jistá, jestli si s ním poradím sama. Přece jen jsi ho dost zranila, takže byl dost nepohyblivý,“ řeknu potichu a opět se rozhlédnu kolem nás. Blížily jsme se k lesu a já z toho všeho měla špatný pocti. Nikdo v tuto hodinu venku nebyl a tak si sundám kapuci, bylo pohodlnější, když jsem nemusela mít liščí uši přitisknuté k hlavě a mohla jsem s nimi hýbat a natáčet je ve směru všech zvuků. Pořád jsme byla ve střehu, všechny mé svaly byly napjaté a byla jsem připravená Coru bránit. Těšila jsem se, až budeme u smečky, přece jen nás bude více a… Prostě se budu cítit bezpečněji.

Počúvala som ju pozorne a celkom som ju chápala. „Toho sa aj ja bojím. Preto chcem ísť za svorkou. Chcem sa ubezpečiť že sú v poriadku.“ Poviem a pousmejem sa. Na to zlé som nechcela ani pomyslieť. Isto budú v poriadku a budú radi keď nás uvidia. Keď sme prišli do lesa tak sa zhlboka nadýchnem. Necítila som nič. Na jednej strane som bola rada ale na druhej som mala obavy. Musíme sa čím skôr dostať na územie svorky a zistiť či je všetko tak ako má byť. Preto som sa chcela premeniť na vlka a bežať k ním. Lenže keď som sa chcela premeniť tak som ucítila hroznú bolesť a tak som radšej prestala. Vyzerá to tak že sa nepremením pokiaľ sa mi rebrá a ruka nezahojí. Povzdychnem si.

Dojdeme na kraj lesa a podívám se na Coru. Vypadalo to, že se chystá přeměnit, ale na tváři se jí objevila bolestná grimasa a ihned toho nechala.
„V pořádku?“ zeptám se a jednou rukou jí lehce podepřu. Budeme muset jít pěšky, bude to trvat déle, ale co jiného nám zbývá? Jedině že bych ji vzala na záda, ale…
„Mohla bych se přeměnit a vzít tě na záda, ale nevím, jak tu cestu budou zvládat tvá žebra, přece jen s tebou budu trochu třást,“ řeknu jí starostlivě a když vidím, že pevně stojí na nohou, zase ji pustím a pomaličku se rozejdu do lesa. Díky liščím očím jsem dobře viděla na cestu a nehrozilo, že bych v temném lese zakopla.
„Vidíš něco? Nevím jak to máte vy vlkodlaci,“ řeknu starostlivě a otočím se na ni.

Chvíľu trvalo než tá bolesť prešla. A keď ma Elissa chytila tak som sa pousmiala. „Ďakujem.“ Keď sa ma opýta či som v poriadku tak prikývnem. „Ano som. Len ma to zabolelo.“ Poviem a pousmejem sa. Potom začala rozprávať aký má nápad. „Elissa to je v poriadku. Máš problémy s ramenom. Takže ma niesť nebudeš. Ja to prejdem sama. Ale ty sa môžeš premeniť a bežať na územie a ja tam prídem za vami.“ Poviem ma pousmejem sa. Vážne som sa bála čo je s nimi. Čo ak sú mŕtvy? Zatrasem sa. Nie nemôžu byť mŕtvy. Nemôžem prísť o jedinú rodinu ktorú mám a ktorá sa o mňa stará. Musia byť v poriadku. Prosím a hlavne nech je v poriadku Enzo. Ak bude v poriadku Enzo tak budem vedieť že je v poriadku aj svorka. Lenže teraz je dôležité sa tam dostať a zistiť situáciu.

Zamračím se na ni a probodnu ji pohledem.
„Nechat tě tady samotnou? V žádném případě! A o mě si starost nedělej, jsem v pořádku,“ řeknu a protáhnu se. Nenechám ji tady, to ani náhodou! Vždyť se ani nemůže proměnit! Zamračím se a vydám se hlouběji do lesa. Třeba po cestě něco vymyslím. Cora šla kousek za mnou, snažila jsem se vybrat co nejpříhodnější cestu, ale všude byla spousta kořenů a všeho možného, o co by mohla zakopnout.
„Buď opatrná, není tady nejlepší terén,“ zamumlám a dojdu k ní a chytím ji za ruku, byla jsem si tak jistější, jednak že se mi neztratí a taky že do něčeho nenarazí. Pořád jsem netušila, jak je na tom se zrakem ve tmě. Měla jsem strach o smečku, ani jsem necítila jejich pach, ale to bude tím, že jsme ještě dost blízko města a daleko od jejich území. Tiše si povzdechnu a překročím další kořen.
„Pozor na nohy,“ zamumlám a otočím se na Coru.
„Vážně se nemám přeměnit a vzít tě na záda? Jako kůň nebo medvěd ani nebudu vědět, že něco nesu,“ zeptám se starostlivě. Vážně by to nebyl problém… Nejspíš. Rameno mě už skoro nebolelo, tedy když jsem s ním moc nehýbala, ale pokud ho nebudu nějak extra zatěžovat, bude to v pořádku. Navíc má váha by byla rozložená na všech čtyř kopytech, takže by to vadit nemělo…

Keď som videla ako sa zamračila a prebodla ma pohľadom tak skloním hlavu a povzdychnem si. „Dobre.“ Poviem a radšej som mlčala. Na jej otázku či niečo vidím tak prikývnem. „Ano vidím dobre.“ Poviem a vzdychnem si. Vedela som že ak by tam prišla tak by im mohla pomôcť ale takto sa len zdržuje. Ja som mala zase pocit že som na obtiaž. Prečo som radšej neostala doma? Bol by pokoj a Elissa by sa nemusela kvôli mne trápiť. Poviem mi aby som bola opatrná a len prikývnem a dívam sa pod nohy kam idem. Potom ma chytí za ruku a ja sa na ňu len pozriem a stále mlčím. Keď povie pozor na nohy tak len prikývnem. Dobre nemusími stále hovoriť čo mám robiť. Nie som blbá a dávam si pozor aby som nespadla. Na premenu len pokrútim hlavou. „Nie vážne sa nemeň.“ Poviem a išli sme smerom k územiu svorky. Keby som sa s nimi mohla nejako dorozumieť lenže to nešlo a to ma hnevalo.

Bezva, takže vidí ve tmě, hned se mi uleví a po chvilce pustím její ruku. Nepatrně přidám do kroku a rozhlédnu se po temném lese. Měla jsem strach, ale snažila jsem se ho držet na uzdě. Moc by nám neprospělo, kdybych tady začala vyvádět. Tiše si povzdechnu a napravo zaslechnu tiché zahoukání. Opodál na nás z větve stromu koukala sova. Pousměji se a sleduji ji, jak se vznesla do vzduchu, nejspíš aby si ulovila něco k snědku. Ušklíbnu se a přidám do kroku. Dávala jsem si ale pozor, abych nešla moc rychle, přece jen se Coře muselo jít špatně s těmi žebry. Chvíli se jí chci zeptat, jestli je v pořádku, ale nakonec mlčím. Nemůžu se o ní pořád tak strachovat, není malá. Kdyby jí něco bylo, tak mi řekne, ne? Jdu raději v tichosti dál a ucítím slabý vlčí pach. Blížíme se k území smečky!

Keď mi pustí ruku tak sa zaradujem. Bola som rada že ma už nedrží za ruku. Nevadilo mi keď zrýchlila tempo. Ja som šla stále pomalým krokom za ňou. Rozmýšľala som čo budem robiť ak tam prídeme a bude neskoro. Nechcela som síce pomyslieť na to že by sa im niečo stalo. Ale ak sa ukázal ten vlkodlak tak nemali proti nemu šancu takže musím byť pripravená na všetko. Lenže ak to uvidím tak viem že to nevydržím a zrútim sa. Zase skončím v blázninci. No teraz by mi to nevadilo. Bola by som tam s Elissou a tá by mi pomohla. Pousmejem sa a pozriem sa na ňu. „Neboj sa.“ Poviem lebo som na nej videla že sa bojí. A ja som chcela aby sa upokojila a nebála sa.

Zaslechnu Cořin hlas a pootočím se na ni.
„To se lehko řekne, hůř udělá. Nemám svůj strach pod kontrolou, teď se jen modlím, aby se neukázala Kitsune… No, ale takový strach ještě nemám,“ řeknu a pousměji se. Trošku přidám do kroku, blížily jsme se. Na chvíli se zastavím a zavřu oči, zruším částečnou přeměnu na lišku, jakmile oči opět otevřu, bylo to jako bych je měla stále zavřené. Neviděla jsem ani svou ruku, kterou jsem zvedla před obličej. Povzdechnu si a opět zavřu oči, začnu se soustředit a částečně se přeměním na vlka. Lehce zakloním hlavu a hlasitě začnu výt. Po chvilce toho nechám a z dálky se začne ozývat několik vlčích hlasů. Pousměji se a otočím se na Coru.
„Jsou v pořádku!“ vydechnu nadšeně a zase se vydám dál na území smečky. Nemohla jsem se dočkat, až je uvidím! Chyběli mi a to jsem se s nimi setkala jenom dvakrát, přesto… Přesto mi na nich záleželo a byla jsem ochotná pro ně riskovat život.

„Ja viem ale neboj sa som tu s tebou a ochránim ťa.“ Pousmejem sa a trochu dostanem strach keď povie o kitsune. Preboha len to nie. Tá by mi blížila a to nechcem. Som rada že som ako tak v poriadku ale pri nej by som dopadla veľmi zle. Povzdychnem si a idem s ňou. Sledovala som ju poriadne a keď zavyla napäto som čakala či budeme počuť odozvu. A našťastie sa ozvali.„Chvála bohu.“ V tú chvíľu celým mojím telom prešla vlna šťastia a ja som sa rozbehla za nimi. Lenže dlho som nebežala ozvali sa rebrá a ja som musela zastať a oprieť sa stromu. Mala som pocit že ten beh to zhoršil a ja som mala problémy s dýchaním. „Choď na pred. Ja prídem za vami.“ Poviem a snažím sa nadýchnuť.

Rozběhne se a já radostně za ní, jenže po chvilce zastaví a opře se o strom. Šlo poznat, že se jí špatně dýchá a žebra jí určitě bolela. Zůstanu stát kousek opodál a nervózně přešlápnu na místě. Řekne mi, ať jdu na před, ale zavrtím hlavou.
„A nechat tě tady? A jít sama? Ne díky, říkala jsi, že mě ochráníš ne?“ řeknu jí a pousměji se. Znovu zavyji a tentokrát se hlasy vlků ozvou mnohem blíže.
„Myslím, že smečka jde za námi, počkáme na ně, nebo až ti bude lépe, půjdeme jim naproti. Nebude problém s tím, že nejsme přeměněné? Poznají mě?“ zeptám se a rozhlédnu se po temném lese. Nechtěla jsem před nimi utíkat, nebo aby se mě báli. Přece jen mě viděli pouze ve vlčí podobě. Hádám ale, že můj pach poznají. Vlci mají skvělý čich.

Keď som videla aká je nervózna tak si povzdychnem. „Ano hovorila. Dobre teda. Ja len nechcem ťa zdržiavať.“ Potom počujem ako zavyje a vlci sa znovu ozvú. Počula som že sú blízko a pousmejem sa. „Dobre počkáme na nich. A pokiaľ prídu isto sa mi stav zlepší na toľko že budem môcť pokračovať.“ Pousmejem sa. „Neboj sa nebude im to vadiť že si človek. Spoznajú ťa podľa pachu takže môžeš byť kľudná.“ Ubezpečím ju a pokúsim sa zhlboka nadýchnuť. Pri tom nadychovaní som mala bolesti. Prečo som len bežala? Som blbá že takto riskujem a ohrozujem svoj stav. Ale keď ja som sa tak tešila že sú v poriadku až mi v tú chvíľu bolo všetko jedno. Chcela som ich vidieť a ubezpečiť sa či sú v poriadku. Lenže som to prehnala a teraz musím kvôli tomu trpieť.

Udělám krok blíž ke Coře a starostlivě se na ni podívám. Neměla běžet, ale… Neměla jsem jí to za zlé. Tiše si povzdechnu a rozhlédnu se okolo. Kousek od nás byl spadlý kmen stromu.
„Nesedneme si?“ navrhnu vesele a rozejdu se k mému vyhlídnutému sedátku. Pohodlně se usadím, tedy jen tak pohodlně jak se dá na tvrdém kmeni stromu. Usměji se na Coru a ukážu na místečko vedle mě, chtěla jsem, aby si také sedla. Hádám, že s rychlostí, jakou se k nám smečka přibližovala máme ještě pár minut, než dojdou.
„Pověz mi něco o sobě, moc toho nevím a ráda bych tě více poznala,“ řeknu s úsměvem a podívám se nahoru. Nad námi se tyčily husté koruny stromů, přes které ani nešlo vidět nebe. Ani jsem se nedivila, že je tady taková tma, světlo hvězd a měsíce nemohlo proniknout přes clonu jehličí a listů. Ale u jezírka by to mohlo být kouzelné.
„Jak daleko jsme od jezírka s vodopádem?“ zeptám se. Pokud jsme blízko, mohly bychom se tam zastavit i se smečkou…

Keď navrhla či si nesadneme na strom tak som prikývla. Potrebovala som si sadnúť a trochu nabrať dych a navyše sa mi zle stálo. Elissa sa vydala k tomu stromu a ja som ju pomalým krokom nasledovala. Mala som problémy ale nie také aby som sama nedošla ku stromu. Keď tam dojdem tak si sadnem na miesto ktoré ukázala Elissa. „Čo by si také chcela vedieť?“ Opýtam sa jej lebo som vážne nevedela čo by ešte o mne chcela vedieť. Vedela o to že som vlkodlak aj o tom že som bola v blázninci kvôli psychickému zrúteniu. Čo by ešte chcela vedieť? Potom sa ma ale opýta ako ďaleko sme od jazera. Zamyslím sa a poobzerám sa okolo seba. „Myslím si že takých 10 – 15 minút cesty. Prečo?“ Opýtam sa a potom o ňu opriem. „Nevadí ti to?“ Opýtam sa jej či jej nevadí že som sa o ňu oprela ale bolo mi takto dobre.

Zamyslím se nad tím, co bych chtěla vědět a skoro si nevšimnu, že si sedla vedle mě a opřela se o mě.
„Nevadí, přemýšlela jsem, že pokud jezero není daleko, mohly bychom tam zajít, musí být v noci nádherné!“ řeknu nadšeně a poté se na ni podívám. Co by mě tak zajímalo? Pár věcí jsem věděla o její minulosti, věděla jsem, že se její přítel jmenuje Gab a to, že byla v blázinci a je vlkodlak. A taky to, že má ráda pizzu. Ušklíbnu se a zadívám se někam do dálky.
„Co já vím? Tak třeba… Nejoblíbenější barva?“ zeptám se se smíchem. Připadala jsem si opět jako dítě. Nenapadala mě žádná rozumná otázka, ať jsem si nad tím lámala hlavu jak jsem jen chtěla.

Keď povie že nevadí tak sa pousmejem. „Ďakujem. Môžeme tam ísť. No večer som tam ešte nebola tak neviem ako to tam vyzerá.“ Pousmejem sa. Potom som videla že rozmýšľa a tak som ju nechala rozmýšľať a ja som sa dívala do diaľky a rozmýšľala som. Potom sa ma opýtala akú farbu mám rada a pri tom som sa začala smiať. Aj pri smiechu ma to bolelo ale to mi nevadilo. Takúto otázku som vážne nečakala. „Najobľúbenejšia je modrá. A tvoja?“ Opýtam sa jej a pozriem sa na ňu so smiechom. Aj s bolesťami som sa stále smiala lebo to bolo smiešne. Len som dúfala že to Elissu neurazí. Predsa to bola len sranda a nemyslela som to zle.

Začne se smát a po chvilce ze sebe dostane odpověď. Takže modrá… Nevím, co s touhle informací budu dělat, ale jednou se třeba bude hodit? Začne se opět smát a já s ní. Přišla jsem si vážně dětinská.
„Fialová,“ řeknu po chvilce a zaslechnu v dálce praskání větviček. Vyskočím na nohy a všechny moje smysly jsou v pozoru, ale za pár vteřin se z lesa vyřítí snad celá smečka. Skočím před Coru a tiše zavrčím, nechtěla jsem, aby ji srazili na zem. Zpomalí, ale kolem mě se prořítí Enzo a skočí na Coru. Hádám, že ten vadit nebude, je přece malý. Ustoupím stranou a i zbytek smečky k nám dojde. Vrtěli ocasem a byli rádi, že nás vidí. Kleknu si na zem a začnu je drbat za ušima. Vypadalo to, že mě poznali, za to jsem byla opravdu ráda. Jen alfa stál důstojně stranou a dohlížel na svou smečku. Viděla jsem však, že také vrtí ocasem.