Kyu + Mind

Hleděl jsem na něj s očekáváním, které následovalo když ke mě natáhl ruku a mě to vybídlo k úsměvu. Chytil mě za ruku, přičemž mě lehce zamrazilo, vždyť jeho ruka byla ledová, od sněhu a od zimy, ale to bylo v zimním období docela normální ne? Ty jsi vážně hlupák zasmál jsem se v duchu sám sobě a potom se podíval na Minda, který ze sebe vykoktal poděkování. Proboha, proč byl tak roztomilý? Přišel mi silně empatický, ochranářský a přitom sám potřeboval oporu. Stál jsem tam a na chvíli zavřel oči, vydechl jsem obláček páry a oči otevřel, v tu chvíli jsem zaslechl jeho slova a následně se jeho ruce obmotaly kolem mého krku. Mé srdce začalo rychleji tlouct a já jenom zmateně zamrkal. Ach to jeho objetí? Proč mi to děláš? pomyslel jsem si a když se odtáhl, usmál jsem se tak nejvíce, jak mi to koutky dovolovaly a kousl se do rtu. Chtělo se mi radostí tancovat, zpívat, vrhnout se na něj a umačkat ho v objetí, ale ani jedno z toho jsem neudělal a jenom ho mlčky sledoval, jak stál naproti mě. Proč to objetí bylo to krátké? zesmutněl jsem, ale napovrch nedal nic znát. Bylo hezké a zvláštní jak jsem si s ním rozuměl, byl krásný a milý, velmi sympatický a ta jeho nervozita byla k nakousnutí, počkat… to on byl k nakousnutí. Posloucháš se vůbec? Bože ty si mi to ale hlupák problesklo mi v hlavě a já se nad tím pousmál. No nakonec jsem udělal krok k Mindovi. „Tak půjdeme ať tady nezmrzneme?“ zasměji se a dojdu až těsně k němu, no… upravím mu kapuci od mikiny a opět se usměji a kouknu se mu do očí.

Keď sa odtiahnem, hľadím do zeme. Nechcem vidieť jeho pohľad, než už je akýkoľvek. Síce sme sa už objali predtým, dvakrát, ale stále mi to prišlo zvláštne. Nakoniec na neho pozriem práve vtedy, keď ju mne prikročí a povie, aby sme už išli. Naozaj by sme mali. Kto vie, ako dlho tu už stojíme a navzájom sa objímame a váľame sa po zemi. Síce by som to zvládol robiť aj celý deň, ale zima je už dosť nepríjemná, keď ste iba v mikine a tričku. Keď sa opýta, či už radšej pôjdeme, pristúpi ku mne veľmi blízko a napraví mi kapucňu. Hľadím mu do ramena a cítim svoj zrýchlený tlkot srdca. Viem, že som trochu červený. Tak blízko. napadne ma, aj keď som ho ja sám pred chvíľou objal. Vydýchnem. Nakoniec prikývnem na jeho otázku, či pôjdeme dnu a len tak narýchlo sa smutne usmejem. Je mi dobre, je mi smutno. Cítim sa sám, ale necítim. Čo sú to za pocity? premýšľam a prichytíms a pri tom, ako na Kyuiho valím oči, akoby som pozeral práve na niečo neuveriteľné. Ale veď on aj je. preblesne mi hlavou myšlienka. Trochu cúvnem. ,,Prepáč.“ Ospravedlním sa a s červenými tvárami sa rozídem k domu. Áno, k tomu domu, ktorý mi Shin dal. K tomu, kde predtým Kyu už určite bol tísíc krát. ,,Shin spomínal, že u neho už dlho nikto nebol. Ako ste sa stretávali?“ opýtal som sa a rukávy od mikiny som si natiahol až ku koncom prstov.

Stál naproti mě a díval se na mě, až jsem začínal mít pocit toho, že jsem řekl něco špatně. Nakonec když couvl a omluvil se, nechápavě jsem se na něj podíval, ale to už se rozešel k domu od Shina. Proč se omlouvá? Udělal jsem něco? No chvíli jsem tam zůstal stát a hleděl na jeho vzdalující se siluetu, než položil otázku a já ho doběh. Shin, vzpomenul jeho jméno a já lehce zesmutněl, ale nakonec se usmál abych to skryl. „Předtím jsem k Shinovi chodíval častěji, poslední měsíce jsem měl příliš mnoho práce a jezdil jsem pryč, takže jsme se vídávali většinou skrze elektroniku a videa, když to šlo tak jsme se střetli venku, nebo u mě, jindy jel se mnou“ odpověděl jsem a potom se zadíval do země, no nakonec pohlédl na Minda a potom se usmál. „Nemůžu uvěřit že už se nevrátí…“ vypadne ze mě a můj pohled zůstane viset někde před nás, no zastavím se, ale hned na to pokývám hlavou a opět se rozejdu.

Zazdalo sa mi, že Kyu zosmutnel. Pozriem na neho, keď povie tú vec o Shinovi a tiež zosmutniem. Niečo mi napadne. Nie, Mind, to nepripadá do úvahy! zakričal som na seba v mysli. Keď už ho chceš rozveseliť, aj keď si sám smutný, tak nie týmto spôsobom! vrčím na seba, môže sa zdať, že nevnímam, ale inač počujem všetko. Zlepši mu náladu. No tak. navrhujem sám sebe a pozriem na Kyuiho. ,,You're stuck in my head, stuck on my heart… I'd run away, I'd run away with you…“ začnem si potichu spievať a pomaly sa mi rozširuje úsmev na perách. Síce mi srdce upadá, síce sa cítim skleslo, mrzuto, zle a je mi zima, chcem rozveseliť Kyuiho, pretože je teraz jediný, kto ma odvádza od škaredých myšlienok a od túžby už nikdy nevyliezť na denné svetlo a vzduch. Nemôžem ho rozveseliť, odišiel mu priateľ… Nezvládnem to. pomyslím si, klesne mi hlava a zrazu mi proste moja nálada klesne. ,,Prepáč, znova.“ Ospravedlním sa ešte raz. Chcem sa mu ospravedlniť za to, že som znova spomenul Shina. Že sa vraciame k nemu domov. Ospravedlniť sa za to, že sa moja nálada tak prudko mení z minúty na minútu. Pozriem na neho, cítim vo svojich očiach slzy, ženiem ich preč. Nechcú zmiznúť, ale predsa sa vytratia, keď si oči pošúcham. ,,Museli ste mať perfektný vzťah.“ Zašepkám a sám pre seba sa milo usmejem, kým hľadím do zeme a kráčam k domu, ktorý sa pomaly približuje. Spomeniem si na Chrisa. ,,Tiež som niekoho takého mal.“ Zašepkám. Nie je to mierené na neho, skôr to hovorím pre seba, aj keď viem že to počul.

Když začne zpívat, zastavím se a hledím na něj. Poslouchám ta slova, hledím na něj, skoro bych řekl že u toho ani nedýchám. Má tak nádherný hlas, mlčel jsem a na chvíli zavřel oči. Zhluboka jsem se nadechl, když zpíval… jakoby se mi po těle rozlévala radost, ale i smutek. Jako bych našel rovnováhu, alespoň a na chvíli, byla tahle chvilička důležitější než cokoli na světě, alespoň jsem to tak cítil. No nakonec přestal zpívat a ten smutek se vrátil, ale už nebyl tak silný, něco… on a jeho blízkost zalévala to dnešní osamělé ráno, bez něj bych dnešek neunesl, bez něj… Proboha, mluvíš jako by jste byly pár vyskočí mi v hlavě a když si to uvědomím, ucítím jak začínám červenat, ale čert to vezmi, to teď není důležité. Omluvil se, znova… do očí se mu hrnuly slzy, ale snažil se je zahnat, no když řekl, že někoho takového taky měl, zachtělo se pro změnu omluvit mě.„Promiň, chovám se jako malý“ podotkl jsem a potom se lehce pousmál, ale můj úsměv rychle zmizel. „Mám pocit jako bych byl špatný, jakoby ztráta daného člověka závisela na tom, jestli ho mám rád nebo ne, protože těch které rád nemám mám kolem sebe dost a ty které mám rád, ztrácím…“ povzdechl jsem si, ale nenechal jsem slzy ani smutek aby přemohly mou neutrální tvář. „Co když nakonec zmizíš i ty?“ hlesl jsem a couvl dozadu. „Já vím, je to zvláštní, že to říkám, ale oblíbil jsem si tě za takovou chvíli, že mohu jistě říci, chyběl by jsi mi…“ dodám nakonec a lehce se pousměji. Bylo to zvláštní, jindy mi dělalo problémy říci jakékoli pocity, no teď asi ne. Ihned jsem se však zastyděl za to co jsem řekl. „Promiň, už mluvím z cesty“ zasměji se a hlasitě vydechnu, dojdu ke kraji chodníku a uplácám si sněhovou kuličku, kterou si připlácnu na obličej. Hlupáku pomyslím si a cítím ledový sníh na obličeji, který se pomalu roztápí. „Zase zdržuji že?“ podotknu a nakonec se rozejdu směrem k Shinovému domu. Co to dělám?

Tiež sa ospravedlnil. Zahľadím sa na neho. ,,Nechováš..“ chcem ešte niečo povedať, ale potom pokračuje on a tak stíchnem a počúvam. Rozprával presne tak, ako to cítim ja. Znova mu na to chcem niečo povedať, ale potom povie vetu, ktorú by som od neho nečakal. Vlastne by som to nečakal od nikoho. Keď cúvne, dvihnem k nemu ruku, ale hneď ju zložím, keď sa postaví ku kraju chodníka a na tvár si pricapí snehovú guličku. Neodpovedám mu, iba na neho hľadím, primrznutý šťastím, smútkom, prekvapením, možno zimou. Keď sa rozíde k Shinovmu domu, chvíľu tam stojím a hľadím na miesto, kde pred chvíľou ešte stál. Prečo mu nič nepovieš? Choď! pomyslím si a pomaly pribehnem ku Kyuimu. Zahľadím sa do zeme. Už len tri- štyri domy a sme tam. ,,How long will this take, How much can I go through ,My heart, my soul aches… I don't know what to do, I bend but don't break ,And somehow I'll get through, Cause I have you..“ zaspievam. Spievam. On je prvý človek, ktorý ma počuje. ,,Prepáč mi to, ale cez texty mi to ide najlepšie.“ Ospravedlním sa a keď prejdeme až k Shinovmu domu, vytiahnem z vrecka kľúč, ktorý si na chvíľu prezerám. Teraz je už môj, ale prečo? opýtam sa sám seba v mysli a pozriem na Kyuiho. Nakoniec strčím kľúč do zámky, otočím ním a roztvorím dvere. Všetko je tak, ako bolo predtým. Všetko ej to rovnaké ako bolo. Zrazu mi príde smutno, tak veľmi. Dvere nechám otvorené, vyzujem sa a vybehnem po schodoch. Nechcem tam Kyuiho nechať len tak stáť, ale proste mi prišlo ľúto. Prišiel som ku stolíku, na ktorom som nechal denník, vezmem ho do rúk a do očí sa mi hrnie stále viac sĺz. Neplač tu, choď za Kyuim. No ták, Mind, nezlož sa. povedal som si v mysli a na rýchlo som pozrel smerom ku schodom.

Sníh z tváře mi pomalu sklouzával, až se proměnil v ledové kapky, které pomalu klouzaly po mé tváři. Stále se na mě díval, zatímco já se rozešel dál. Mlčel a mlčel, až jsem se cítil hloupě za to co jsem řekl. Setřel jsem si sníh ze tváře a zastavil se, jakmile to udělal i on. S pohledem do země se nadechl a začal zpívat. Mé rty se rozevřely v okouzlení a já na něm nechal viset své oči, až jsem na něj hleděl. Měl sklopený pohled do země, nemohl to vidět. Jeho slova, jeho každá tónina, jeho překrásný opíjející hlas, byl kouzelnější než kdejaký hlas. A že už jsem jich slyšel… ale jeho hlas byl tak melodický, tak… skvostný. Ztrácel jsem slova, ztrácel jsem myšlenky, když jsem vnímal co zpívá. A každá ta věta se zaryla do mého srdce, až jsem zvedl ruku a položil si ji na hrudník. Cítil jsem ty pocity, které tou písní chtěl sdělit, cítil jsem je tak silně, že mě přemohl obrovský žal a do očí se mi natlačilo několik slz, které jsem zahnal. Bylo pro mě obrovskou ctí ho slyšet zpívat, možná si to ani neuvědomoval, možná to pro něj neznamenalo tolik, ale pro mne mnoho. Chtěl jsem mu něco říci když dozpíval a omluvil se, ale on vytáhne klíč, když dorazíme k Shinovému domu a odemkne jej po chvilce co si ho prohlíží. Dveře nechá otevřené a vyzuje se, zatímco já stojím venku před otevřenými dveřmi. Ihned zaregistruji jak z něj utíká teplo… Ale stejně tam zůstanu stát a dívám se na Minda, stále jako bych slyšel ten jeho zpěv, stále si opakuji ta slova v duchu, ale on mi za nepatrnou chvíli zmizí z dohledu. Vyplašeně se rozběhl ke schodům a můj pohled se ocitl v prázdné tmavé místnosti, kde před chvíli stál. Tiše vydechnu a jenom se dívám před sebe. Stalo se něco? zeptám se sebe, ale nečekám odpověď. Opět tiše vydechnu a můj pohled se nemění, naopak se mi vybaví pár vzpomínek, když jsem o Shinův práh jednou zakopl a on mi pomáhal na nohy, jako by se to odehrávalo přímo přede mnou. Lehce se pousměji a po tváři mi zteče slza. Setřu si ji a otočím se do ulice, zahledím se na ten bílý sníh. Chce se mi křičet, brečet, řvát vzteky na Shina, který se ve mě hromadil, ale zároveň zoufalstvím plakat nad tím jaký jsem ubožák, že za to k němu cítím tyhle pocity, za to že jsem naštvaný že mě tu nechal, ale ne jenom mě, vlastně i Minda. Byl jsem smutný, ale náhle jsem pocítil obrovský strach z toho, vejít dovnitř. Sněžilo… natáhl jsem ruce před sebe abych zachytil pár sněhových vloček, já… miloval zimu. Kdo by řekl že v maličkostech může člověk najít tolik věcí a myšlenek? Tolik radosti, i tolik smutku? Nikdy jsem nechtěl být sobecký, ale teď jsem se tak choval. Nohy se mi roztřásly nervozitou, nevěděl jsem co mám dělat, zabolel mě žaludek ze stresu, jako kdybych stál před davem lidí a měl něco říci. Mám jít dovnitř? zeptám se sám sebe, ale odpověď nedostávám. Mám? otočím se a zadívám se dovnitř. Nakonec se nadechnu a práh překročím, ocitnu se v místnosti, kterou jsem tak dobřez nal.

,,Kyu?“ zakričal som a hneď na to som denník položil na stôl a po schodoch som prebehol dole. Kyu tam stál otočený smerom k dverám a držal kľučku. Ten pohľad mi pripomenul situáciu z minulosti. Prudko som sa pohol, posunul som sa ku Kyuimu a vzal som ho za druhú ruku a potiahol som. ,,Len prosím neodchádzaj.“ Zašepkal som a pustil som ho. Hneď na to som si vložil tvár do dlaní a z očí mi začali tiecť slzy. Stál som tam, neplakal som nahlas, iba som mal zrazu potrebu trochu zo seba vyplaviť smútok, nič viac. Cítil som sa tak blbo, pred všetkými iba plačem. Ale keď som ho videl pri tých dverách, pripomenulo mi to hádku s bratom. Hádku, ktorá nás rozdelila. Oddelila ma od posledného žijúceho člena mojej rodiny. ,,Prepáč, som vážne hlupák.“ Zašepkal som a utrel som si oči do rukáva mikiny. Bolo mi teplo, akoby som práve vošiel do pece. ,,Asi budem chorý.“ Poviem potichu, pozriem na Kyuiho a naširoko sa usmejem. Chcem tým dať najavo, aby si nerobil starosti, že to choroba asi možno ani nebude. Síce som mal na sebe iba mikinu a pod ňou už nič, pomaly som si ju zo seba stiahol, pretože bola vcelku vlhká od toho, ako sme sa vtedy váľali v snehu. ,,Pokojne vojdi, vezmi si, čo len budeš chcieť.“ Navrhnem mu, pousmejem sa so slzami v očiach a poobzerám sa, kde by som mohol položiť mikinu. Nakoniec ju položím na nejaký stolík. Potom sa polonahý (nehľadaj v tom úchylný význam, proste nemá tričko ) otočím ku Kyuimu. ,,Dáš si niečo?“ opýtam sa potichu, pretože je hosť a hostí treba pohostiť, aj keď v dome, ktorý mi prakticky ani nepatrí.

Hleděl jsem na kliku, jako bych se chystal odejít, jako bych měl raději odejít, bál jsem se otočit. Nechtěl jsem ty vzpomínky, nechtěl jsem na to myslet když tady byl Mind. Nechtěl jsem se sesypat a jen brečet, občas byla potřeba zahodit ty pocity které se draly napovrch a ukázat druhým sílu, naději, ale dokážu to? Těžce jsme polkl a kousl se do rtu, no najednou jsem ucítil teplou ruku na té mé a potom zaslechl Minda, který mně potáhl dozadu a zašeptal abych neodcházel. Neotáčel jsem se, jenom jsme tam stál jako strnulý než jsem se vzpamatoval a odvážil se k němu otočit, tedy spíše do místnosti, která hrála tolika vzpomínkami a to nemluvím ani o tom, že jsem nevyšel ani ty pitomý schody. Zhluboka jsem se nadechl a potom prudce vydechl, viděl jsem Minda jak schovává tvář ve dlaních, plakal, poznal jsem to. Omluvil se že je hlupák a hned na to poznamenal že asi bude nemocný. Stál jsem tam a tiše na něj hleděl, když si utíral uslzené oči. Plakal… on plakal a já chtěl taky plakat. Nemůžeš plakat, teď ne, zapomeň na slzy, jen se usmívej, slyšíš?! okřikl jsem se a potom se zadíval do země. Neplač hlupáku, dokážeš to povzbudil jsem sám sebe a nakonec jsem se pousmál. Mé oči se upíraly na Minda, který odložil mikinu, chtěl mě pohostit, ale já jenom pokýval hlavou že nemusí a potom jsem k němu udělal jeden krok. Mind tě teď potřebuje, nebuď sobecký, podívej se na něj a vskutku jsem si ho prohlédl, byl tak roztomilý a když plakal, bodlo mě u srdce. Nakonec jsem pomalými kroky došel k němu, celou dobu jsem se usmíval a mé ruce ho pevně, ale přesto opatrně objaly. Přitáhl jsem si ho k sobě a chytil jsem ho v pevném objetí. Já… nechtěl jsem ho pustit, držel jsem ho u sebe a objímal ho, usmíval se a zavřel oči. „Já… nikam neodcházím“ zašeptám mu do ucha a rázněji ho podržím v objetí. Toto musí vypadat divně pomyslím si a okřiknu se, že bych ho měl pustit, ale neudělám to. Nechávám mu však dostatek prostoru pro to, aby mě mohl odstrčit když bude chtít. Když jsme hio držel u sebe, jakoby dokázal zahnat všechny ty špatné myšlenky prič, jako kdyby byl nějaký můj amulet proti zlé náladě. Proboha můj… jak mě to napadlo?! okřikl jsem se a uvědomil se. Ale i tak jsem ho nepouštěl, ach… co si o mě pomyslí? Že jsem nějaký ujetý na objímání? Ale ano… jsem.

Pokýval hlavou, že si nič neprosí a tak aby som nevyzeral divne, nešiel som si urobiť nič ani ja. Pousmial som sa a keď ku mne prikročil, zatváril som sa trochu zvláštne, akoby bol pri mne prvýkrát tak blízko, aj keď nebol. Chvíľu na mňa pozeral a ja som sa cítil tak zvláštne s nahou hruďou. Nič to nie je, si predsa chlapec, on sa o telá chlapcov pravdepodobne nezaujíma. pomyslel som si a hneď na to ma objali Kyuiho ruky. Ostal som stáť trochu zamrazene a zrazu som mal pocit, že sa mi podlomia nohy a že v jeho náručí ostanem iba tak visieť. Spamätaj sa! vyhŕkol som na seba nahnevane a trochu som nadvihol hlavu. Držal ma dlhšie, než objatia predtým a mne to pripadalo čím ďalej, tým kúzelnejšie. Akoby ma držal od vonkajšieho sveta a ja som nechcel z jeho objatia vyjsť preč. Povedal, že nikde neodchádza a ja som si musel vydýchnuť. Čo to stváraš?! vykríkol som na seba v mysli, keď som aj ja Kyuiho oblapil okolo pása a ešte pevnejšie som sa k nemu prisunul. Zaboril som mu tvár do ramena a pevne som privrel oči. Nič som nehovoril. Do hlavy sa mi tlačili všetky myšlienky, ktoré som zahrabal do tmavého kúta svojej duše a mal som chuť v Kyuiho náručí umrieť. Ale to som neurobil. Iba som zahrabol prstami do jeho oblečenie a vydýchol som mu do ramena. Nakoniec trochu nadvihnem hlavu a líca sa nám jemne dotknú. Trochu ma z toho pocitu zamrazí. Čo to robíš, ty korytnačia hlava?! prebehlo mi hlavou a nakoniec som naširoko otvoril oči. ,,Ach.“ Vyhŕkol som narýchlo a odtiahol som sa. ,,Prepáč.“ Poviem, zahrabnem si do vlasov a hodím na neho ospravedlňujúci pohľad. ,,Tak, ja ti aj tak niečo pripravím, pokojne sa vyzuj.“ Poviem narýchlo a zmiznem na schodoch.

Držel jsem ho celou tu dobu v objetí a nehodlal jsem ho pustit, jen pokud on sám bude chtít. Byl to tak dokonalé, tahle chvíle, cítil jsem se v jeho přítomnosti až zvláštně. Nedokázal jsem přesně popsat co to bylo za pocit, ale byl tu a já se ho nemohl nabažit. Když vztyčil ruce a objal mě kolem pasu, tiše jsem vydechl překvapením. Ach bože on mě objal pomyslel jsem si, jako kdyby to byla ta největší cennost světa, kterou mi vůbec mohl poskytnout. Když byl u mě tak blízko. všechny myšlenky najednou odletěly a zůstaly tady jenom ty, které se věnovaly jemu. Proč mi to děláš? pomyslel jsem si a usmál se, byl jsem v jeho objetí tak spokojený, to co sakra bylo za pocity? Záleželo mi na něm a hodně, i když jsem ho znal chvíli, nechtěl jsem aby odešel, ach… ach… na co to zase myslíš? seřval jsem se, ale když jeho prsty zajely do mého oblečení, zachvěl jsem se a cítil jsem, jak mi po kůži běhá mráz. Když mi k tomu vydechl na rameno, myslel jsem, že se z toho složím, ach bože proč? Držel jsem ho u sebe a on držel pro změnu mě. Tak blízko… pomyslel jsem si, cítil jsem jak z něj sálá teplo a lepí se mi na tričko. Když však pozvedl hlavu, lícem se jemně dotkl toho mého. Jeho oči se rozšířily, když jsem k ním pohotově zapátral, bože i ty mé se zvětšily a byl to rázný rozdíl. Úplně jsem strnul na místě, zatímco on vydechl, omluvil se. Stalo se to tak rychle, že se odtáhl a já ruce spustil volně podél těla, no stihl jsem se za ním otočit, když zmizel na schodech s nějakou větou, kterou jsem vůbec nepobral, až teď jsem si všiml že nemá tričko. Nechápavě jsem zamrkal a když mi došlo, jak to muselo vypadat, okamžitě jsem chytl rudou barvu a polilo mě obrovské horko. Kyu ty jsi takový dementí pitomec, co jsi to udělal?! okřikl jsem se a zůstal jsem stát dle šokovaný. Byl jsem pěkně červený a pálily mě tváře. Mé ruce začaly být doslova horké a já na těžko polkl a rozešel se po schodech nahoru. No když už jsem tam byl a zahlédl Minda bez trička, sklopil jsem pohled do země. Oči jsem měl stále otevřené a věděl jsem že svůj rudý obličej nemám šanci zakrýt. „O-omlouvám se za to dole“ vykoktal jsem ze sebe a odolával jsem pokušení se na něj podívat znovu. Vždyť je to chlapec, určitě má nějaké děvče, nechej toho Kyu, nerob to, nedívej se na něj pomyslím si a bojuji sám se sebou, no zůstanu stát nad schody a hledím do země.

Bože, cítil som sa tak trápne, že som utiekol. Bude to vyzerať, akoby sa mi to nepáčilo. Kým nešiel hore za mnou, podišiel som do kuchyne a oprel som si hlavu o linku. Chcela sa mi smiať, ale plakať zároveň. Tak krásne.. pomyslel som si a obzrel som sa smerom ku schodom. Zrazu som si uvedomil, že nemám tričko a mal by som si nejaké zohnať, ale všetky boli Shinove a ja tu nič iné nemám. Vlastne ani neviem, či si všetky veci zobral alebo nie. Ostal som radšej tak, ako som bol a síce to mohlo vyzerať zvláštne. Keď som započul, že Kyu ide po schodoch hore, otočil som sa chrbtom ku miestu, na ktorom sa o malú chvíľu objavil. Otvoril som skrinku, vytiahol som dva poháre a snažil som sa nájsť čaj. Keď som sa k nemu otočil, snažil som sa zakryť svoj fascinovaný úsmev, ale to sa mi veľmi nepodarilo, keď som videl, ako sa červená. Naraz sa ospravedlnil a ja som sa zahľadel na jeho nohy. ,,Nie… já.. no..“ začal som zo seba koktať, ,,Mne sa to páčilo.“ Nakoniec som to povedal a obe ruky som si položil na nahú pokožku na hrudi a bruchu. ,,Ospravedlňujem sa za … mňa.“ Nakoniec som povedal a vrátil som sa k hľadaniu čaju. ,,Povedz mi, kde nájdem čaj?“ opýtam sa ho naraz a otočím sa k nemu s utrápeným výrazom. Si taký kretén, najskôr sa na neho lepíš a potom sa robíš, akoby sa nič nestalo. vyhŕkol som na seba v mysli a tak som k nemu znova podišiel tak blízko a natiahol som k nemu ruky. Na chvíľu som sa zarazil. Divné, divné, DIVNÉ! kričala moja myseľ, ale tá bola teraz trochu stlmená na minimum. Nakoniec som ho znova objal. Objatí nie je nikdy dosť a už vôbec nie s človekom, s ktorým sa vám dobre objíma. Síce už musím vyzerať, akoby som na tom bol závislý. Ak ma odstrčí a povie mi, že je na dievčatá, tak som nadobro skončil. Čo to zas trepem? pomyslel som si počas toho, ako som ho stále objímal bez toho, aby som si uvedomoval, že stále nemám tričko.

To co se před chvíli odehrálo dole, mě dokázalo natolik vyvézt z míry, že mé tváře byly doslova rozpálené a já se chvěl nervozitou. Byl to ale příjemný pocit a způsobil mi ho on, proboha zastyděl jsem se za své červenání, ale nemělo cenu to skrývat, stejně by si toho všiml. Stál jsem tam naprosto neschopný se hnout. Líbil se mi, ano byl krásný. Stačila chvíle s ním a já byl ze svých pocitů zmatený, ale takovým příjemným pocitem. Cítil jsem uvnitř sebe takový zvláštní zmatek, který mě ovíjel pokaždé, co jsem si uvědomil že tu nejsem sám, ale je tu i Mind. Ach, co jsi mi to udělal Minde? zeptal jsem se v myšlenkách a potom se pousmál. Bylo mi horko, tak horko až jsem měl pocit, jako by mi někdo dýchal na holou kůži. Je možné aby se mnou tohle dokázal někdo udělat? Vždycky jsem si uměl zachovat klid a chladnou hlavu, chovat se nezaujatě, ale proč to v jeho přítomnosti nešlo? Proč pro mě myšlenka že ho mám rád, byla tak nelogická? Protože jsem ho znal chvíli? Pár hodin? Ale když jsem nad tím začal přemýšlet více do hloubky, zjistil jsem, že to až tak nelogické není. Je mi s ním dobře, je mi sním opravdu dobře, zvládl jsem před ním plakat, smát se, chovat jako naprostý idiot, zpíval jsem před ním, řekl mu své pocity, mám o něj starost. Jeho objetí je tak krásné, jeho úsměv je okouzlující a když pláče bolí mě z toho u srdce. Když začal cosi koktat, zvedl jsem k němu zvědavě své oči, které se rozšířily v překvapení, když mě obeznámil s tím, že se mu to líbilo. Zůstal jsem na něm viset pohledem a nadechl se, abych do sebe dostal trochu chladného vzduchu, no stejně mi to nepomohlo. Líbilo se mu to? Jemu se to líbilo? Líbilo se mu to! vyhrkl jsem v mysli a srdce mi doslova poskočilo, až jsem ucítil chvilkovou slabost, která se rázem vypařila. Rozechvěl jsem se a ten příjemný pocit uvnitř mě nabral na intenzitě. Co to se mnou je? byl jsem jako v jednom ohni, snažil jsem se uklidnit, ale dělalo mi to velký problém. Omluvil se za sebe a otočil se, něco hledal. Zeptal se mě, kde najde čaj. „Třetí skříňka od sporáku nalevo, úplně dole“, odpověděl jsem mu, aniž bych zvedl hlavu a podíval se na něj. Zavřel jsem oči a hlasitě vydechl, v tom jsem ale zaslechl kroky a ze zvědavosti jsem zvedl hlavu i pohled k němu, kráčel ke mě. Ach on ke mě kráčel, natáhl ruce které mě znovu objaly a já z toho všeho, z té jeho blízkosti a toho vědomí že na sobě nemá tričko, což jsem si teď už sakra uvědomoval, zapomněl dýchat. Zhluboka jsem se nadechl a mé ruce se ocitly na místě kde měl ledviny a pomalu jely až nahoru k jeho lopatkám, ani jsem si to neuvědomoval. Cítil jsem na sobě jeho osobní teplo, ale i tak jsem si ho přitáhl blíže k sobě a vydechl jsem mu na hrudník, když jsem si opřel čelo o jeh rameno a sklopil pohled. Byl jsem červený až po uši a necítil jsem žádné zlepšení tím že se ke mě přiblížil. Minde, co mi to děláš? pomyslel jsem si, ale náhle se usmál a spokojeně vydechl podruhé. Chtěl jsem se pokusit skrýt své zaujetí i ty pocity, ale nešlo to. Tohle jsem prohrál na plné čáře. Líbil se mi, přitahoval mě a vzrušoval, tohle bych mohl popírat, ale moc dobře jsem věděl, že to nemá smysl, byla to skutečnost. Najednou mě napadla taková banální otázka… Ach věříte na lásku na první pohled? Tak tohle je ten případ. Popadla mě neuvěřitelná chuť se začít smát, ale místo toho jsem ho objímal a cítil teplo na svých dlaních, které z jeho zad sálalo. Byl tak blízko… Zvedl jsem hlavu a trochu se odsunul, zahleděl jsem se mu do tváře a přejel pohledem od jeho rtů, až k jeho očím. Tak krásný… zachvěl jsem se pod jeho pohledem a prsty mu lehce přejel po lopatkách, až ho to muselo lechtat. Tak mimo… to jsem tedy byl, ale způsoboval mi to on. Můj pohled ale sklouzl opět na jeho nahou hruď až jsem se znovu začervenal a zpanikařil. Nedokázal jsem se soustředit když přede mnou stál polonahý, dejme tomu. Svěsil jsem ruce, odstrčil jsem ho od sebe a pohotově si vysvlékl volné triko, které jsem mu doslova navlékl na hlavu a stáhl ho dolů, aniž bych mu dával ruce do rukávů. Sjel jsem ho pohledem, zatvářil jsem se u toho tak zvláštně a rozběhl se do vedlejšího pokoje, kde jsem vyhrábl ze skříně nějaké tričko a navlékl si ho na sebe. Potom jsem doběhl zpátky a když stále stál na místě, vrátil jsem se tam kde jsem před chvíli stál, před ním a znovu ho objal. No větší pitomost jsem udělat snad ani nemohl… Kyu, ty jsi vážně kretén pomyslel jsem si a úlevně vydechl. Nakonec jsem ho pustil a udělal krok dozadu. Měl na sobě moje tričko, která by mu snad mělo být, ale vypadalo to vcelku legračně, když neměl ruce v rukávech. „Tentokrát se za sebe omlouvám já“ krátce se zasměji, ale opět se usměji a zůstanu na něj hledět, tentokrát se mu ale dívám do očí. Proč jsi tak krásný? Roztomilý a sladký? Řekni mi proč… stále se usmívám jako ten největší idiot, měl jsem chuť se na něj natisknout znovu ale co by si o mě pomyslel? Už tak teď musím vypadat hloupě, ale já si v jeho přítomnosti nemohl pomoci. Znám ho chvíli, ale měl jsem pocit, jako bych ho znal už dlouho. Zatoužil jsem po věcech, po kterých jsem ještě s nikým netoužil, ale když jsem se na něj podíval znovu, zacítil jsem se hloupě. Měl bych o něj zájem, ale měl by zájem on o mě? Tahle myšlenka vyskočila do vzduchu a já se najednou zamyslel nad svým chováním. Co když ho tímhle chováním děsím? Nedávám mu ani prostor, vlastně co když si řekne že jsem divný a nebude se se mnou chtít už nikdy vidět? Tyhle myšlenky mě zachvátily a obalily ve chvilce mé srdce tak, že jsem na něj stále jenom hleděl, možná trochu nepřítomně. Do očí se mi nahrnulo pár slz, rychle jsem si strčil obličej do dlaní a slzy si setřel, až potom jsem zvedl hlavu a rozpačitě se usmál takovým smutným úsměvem. „Promiň, chovám se jako hlupák“ uhnul jsem pomalu pohledem někam na stranu a odešel jsem ke kuchyňské lince a postavil vodu na čaj. Až teď jsem si uvědomil že jsem si pořád nesundal čapku a tak jsem to udělal. Rozhodil jsem si jednou rukou vlasy a upravil si je do tvaru na který byly zvyklé. Čepici jsem stále držel v ruce. On je… úžasný hodil jsem po něm koutek oka tak aby si toho nevšiml a pousmál se. Chci aby jsi se usmíval, chci tě rozesmívat pomyslel jsem si a stále se na něj díval. No potom jsem se opřel o kuchyňskou linku zády. Chci aby jsi plakal, abych tě mohl objímat a utěšovat pohledu na něj jsem se doslova nemohl nabažit. Chci aby jsi… byl můj při téhle myšlence jsem trochu zčervenal, raději se otočil k vodě, která cvakla, ale když jsem vzal konvici do rukou, zjistil jsem že nemám nachystané ani hrnky a čaj který bych mohl zalít a tak se nechápavě zadívám na kuchyňskou linku která je prázdná a rozesměji se. No nakonec ji položím abych se nepolil a složím se na zem, zády se opřu o kuchyňskou linku a pokrčím nohy. „Jsem opravdu mimo“ zasměji se a utřu si slzy od smíchu, co se mi nahrnuly do očí. „Vidíš co mi způsobuješ?“ zasměji se a když si uvědomím že jsem to řekl nahlas, praštím hlavou do kuchyňské linky a zahledím se na trop se zakloněnou hlavou. „Ach“ povzdechnu si a usměji se. Bylo mi po dlouhé době hezky, i když smutně, vesele, hrozně a zoufale, bylo mi vlastně hezky a to jenom díky jemu.

Objatie mi opätoval a ja som sa pri tom znova cítil, akoby to bolo prvýkrát. Upokoj sa, Mind, haló… premýšľal som a volal som na seba v mysli, ale bol som úplne mimo. Keď mi jeho ruky prešli od dolnej časti chrbta až k lopatkám, mal som chuť vydýchnuť, ale udržal som to v sebe. Dusil som sa pocitom, ktorý som už dlho necítil. Nie, nedusil som sa, mal som chuť lietať. Prečo to tak ale je? Oprel sa mi o hruď a ja som sa cítil zvláštne, akoby sa mi to všetko len snívalo. Umrel som? prebehlo mi hlavou a nechcel som ho pustiť. Bol tak sladký, ako sa červenal a to všetko. Chcel som sa ho držať, dotýkať sa ho, cítiť ho. Od kedy nad niečím takým premýšľam? Od kedy sa zjavil. Ako dlho je to? Pár hodín? To nevadí, to sa stáva. Vyzerá tak božsky, krásne, úžasne. Keď sa trochu odtiahol a prezrel si ma, ľahko som pootvoril ústa, ale to som si neuvedomil. Musel som vyzeraž ako najčervenšie a najväčšie chodiace rajča na svete. Prstami mi prešiel po lopatkách a vtedy som sa cítil ešte viac divne, že tam som bez trička, keď pozrel na moju hruď. Nie je na nej nič zvláštne.. napadlo ma, ale hneď na to ma od seba odtisol, narýchlo si vyzliekol tričko a navliekol mi ho. Hľadel som na neho. Čo.. to je? napadlo ma a mal som chuť rozosmiať sa na celé okolie. Bol tak sladký. Ostal som tam stáť, kým neprišiel z nejakej vedľajšej izby a mal na sebe už iné tričko. Neuvedomil som si, že ruky nemám v rukávoch, iba som mal chuť na neho pozerať a držať sa ho. Vlastne som bol z neho v inom svete. Verili by ste, že by sa Mind do niekoho zamiloval? Pretože on tomu neveril. Nerozumiem, ako sa to stalo. Vlastne celej láske nerozumiem. Ako sa mi mohol človek tak rýchlo zapáčiť? Snáď to ani nikdy nebolo možné. premýšľal som, keď vyšiel z izby a postavil sa predo mňa. Hneď na to ma objal. Znervózňovala ťa moja hruď? napadlo ma a musel som sa naširoko usmiať, ale nie zasmiať. Keď sa odtiahne, ospravedlní sa a ja pomaly ale isto umieram pri pohľade na jeho červené líca, tmavé oči, jemnú pleť. Keby sa dala stelesniť dokonalosť, bol by ňou on. A síce, až taký dokonalý nie je, pretože som to práve ja, kto ho chce mať pre seba. Nechcem ťa pustiť, už nikdy. Skús ma pochopiť. preletelo mi hlavou. Stáli sme tam potichu, ja s tričkom cez seba bez toho, aby som dal ruky do rukávov a Kyu, ktorému sa nahrnuli slzy do očí. Schoval si tvár do dlaní. Nestihol som sa ani opýtať, čo sa stalo, ale začal som sa cítiť divne. Zahráva sa so mnou? Čo.. čo si mám myslieť? napadlo ma. Neviem, nedokážem normálne premýšľať. Ospravedlnil sa, ja som iba pokýval hlavou, že on za nič nemôže. ,,To ja..“ zašepkal som, ale to sa už priblížil k linke a postavil vodu na čaj. Ja som aj zabudol, že som nejaký čaj chcel uvariť. Pomaly som s ak nemu otočil, ale hľadel som do zeme. Navliekol som si ruky do rukávov a keď som zatvoril ústa, aby som dýchal nosom, zacítil som jeho vôňu. Tak príjemné. Mal som chuť zababušiť sa do toho trička najviac ako by sa dalo. Síce bolo to tričko na dĺžku a šírku trochu väčšie, keďže moje telo bolo vcelku malé a chudé, zdalo sa, že nie je až také veľké. Mám jeho tričko a už ho nechcem dať dole. pomyslel som si a zdvihol som hlavu smerom k nemu, keď cvakla voda. Chytil som sa za lem trička a sledoval som ho. Jeho pohyby, jeho výraz, keď zistil, že čaj nemá ešte prichystaný a ten smiech. Mal som chuť plakať. Keď sa zloží ku linke, pousmejem sa. Mind, nemá záujem, všimni si… je prekrásny, nemôžeš sa ho nabažiť. Má na viac, počuješ? takáto myšlienka prepadla moju hlavu a ja som smutne sklopil oči. No keď povedal niečo, čo by som nečakal, naširoko sa usmejem a rýchlo k nemu pricupitám. Postavím sa rovno pred neho. Čo stváraš? Prečo to stváraš? Haló. znova som na seba kričal v mysli, ale zas som to nevnímal. ,,Za všetko môžeš ty.“ Zašepkám potichu a zohnem sa až k jeho tvári. Smeje sa, ale ja sa iba slabo usmievam. Tak blízko… veľmi blízko. ,,To ty si ma očaril.“ Poviem ešte potichu a natiahnem sa k jeho ústam, ktoré za sekundu cítim na tých svojich. Prečo?!

On stál tam. I když jsem se díval do stropu, věděl jsem že se nehnul z místa. Povzdechl jsem si a na tváři se mi stále zračil úsměv. O co mu sakra jde? pomyslel jsem si a nemohl se přestat usmívat. Byl tak nádherný, znervózňovala mě jeho přítomnost, on sám byl velkým problémem mého duševního klidu! Navlékl jsem na něj své tričko, potom odběhl a zmizel s jiným tričkem. Jsem to ale kus vola pomyslel jsem si a usmál se. Ale stále jsem uvnitř sebe cítil ten strach, protože tam stál, vlastně tam už možná nestál, ale bál jsem se podívat. Co kdyby tam skutečně nebyl? Co kdybych se podíval a on byl pryč? Přísahám že bych to asi nezvládl, celá má maličkost by se zhroutila v jednom okamžiku, to mi na něm skutečně až tak záleželo? Hleděl jsem na bílý strop a mé myšlenky se ubíraly k Mindovi který… Co to? problesklo mi hlavou, když se objevil nade mnou a naklonil se až k mé tváři. Co to… zasekl jsem se, vlastně jsem úplně zamrzl a moje myšlení také. Pronesl že za všechno můžu já, vlastně zašeptal a sklonil se ještě více ke mě, až naše tváře byly opravdu blízko. Tak blízko, že jsem na sobě cítil jeho dech. Mé tváře zrůžověly a já přestal dýchat v momentě kdy se jeho rty nalepily na ty mé. On… on mě políbil.. konečně přišlo uvědomění a mé srdce se prudce rozbušilo. Zachvěl jsem se při té blízkosti a cítil sladkou chuť jeho jemných rtů. Mé oči k němu nejprve panicky vystřelily, poté se v nich objevil úžas a nakonec se v nich zalesklo pár slz. Nebudeš brečet že ne? sledoval jsem jeho andělskou tvář, úplně jsem zapomněl na nějaký stud a vzepjal jsem ruce, které jsem mu zabořil do vlasů. Co to dělám? spoustu myšlenek se mi míhalo hlavou, ale já je ignoroval a přitáhl si ho blíže. Dokonce jsem měl chuť stáhnout ho dolů k sobě, ale neudělal jsem to. Místo toho jsem mu polibek oplatil a vydechl mu s úžasem do rtů. Proboha proč jsem to udělal? uvědomil jsem se až příliš pozdě. Je tak dokonalý, tak krásný a nemůžu uvěřit tomu že mě políbil. Co to znamenalo? Proč to udělal?! Proč mi to udělal? Sakra proč? Minde co to… co to sakra děláš?! chtěl jsem na něj vyhrknout tyhle myšlenky, ale místo toho jsem se postavil, ale neodtahoval se od něj. A co to sakra dělám já?! stále jsem držel své rty na těch jeho a odmítal jsem ho pustit. Pusť ho ty idiote! křičel jsem sám na sebe, ale neudělal jsem to. Místo toho jsem se napřímil a ruce jsem nechával stále zabořené v jeho vlasech, ale nakonec jsem jeho rty opustil. Nejprve jsem nervózně sklopil pohled. Proč uhýbáš? Podívej se mu do očí, dělej ty pitomče! pobídl jsem sám sebe a udělal to. Zvedl jsem k němu své oči a hleděl do těch jeho. „Tak nádherné…“ hlesl jsem a vydechl mu do tváře. Ruce jsem měl stále v jeho vlasech a červenal jsem se snad až na zadku. „Ne… je to jenom tvoje vina“ obvinil jsem ho za své chování a usmál se. Asi jsem se právě zamiloval. Náhle jsem pocítil obrovskou slabost a měl jsem pocit že se na místě ze všech těch pocitů sesypu. Já… chtěl ještě jednou cítit ty jeho sladké rty na těch svých a proto jsem se přiblížil k jeho rtům a políbil ho podruhé. Promiň mi to, ale já si nemůžu pomoci pomyslel jsem si a usmál se do polibku. Znamenalo to… znamenalo to že má zájem o kluky? Pokud ano, obejmu ho, přivážu ho k sobě, objednám letenku první třídy a odvezu si ho na soukromý ostrov kde budeme jenom mi dva aby mi ho nikdo nemohl vzít. Aby byl jenom můj… Byl jsem vážně sobecký, ale nevadilo mi to. Ach co mi to děláš Minde…

Neodtiahol sa, neodtlačil ma, neprotestoval. On … on v tom pokračoval. Bol som trochu v rozpakoch, ale nedal som to najavo. Rukami som ho chytil okolo krku, ale nečupol som si k nemu. Keď mi zaboril ruky do vlasov, zachvel som sa a musel som sa pousmiať. Bozkával sa tak sladko. On… on.. ON! A ty.. Ja… och Bože, Och Božee… cítil som sa ako v siedmom nebi. Pomaly sa postavil, ale neprestával. Nakoniec odlepil svoje pery od tých mojich a sklopil pohľad. Prekrásny človek. napadlo ma a mal som pocit, že ho zatiahnem niekde do izby a nikdy ho už nepustím von. Keď som mu chcel odpovedať, že to on je celý nádherný, že je roztomilý a všetko to úžasné, na čo si spomeniete, znova sa mi pritlačil na ústa a tak som nemohol odpovedať. Ruky nedával preč z mojich vlasov, vzrušovala ma jeho prítomnosť. Pritlačil som sa k nemu. Čo to? Mind, ty úchylné prasa, nelep sa na neho. ohriakol som sa v mysli, ale neodtiahol som sa. Objal som ho okolo pása a pritlačil som ho k linke. ,,Prepáč.“ vzdychol som mu do úst, ale neodlepil som sa od neho. Jednu ruku som mu presunul na krk a jemne som pootvoril ústa. Chcel som ho mať celého pre seba. Aspoň dnes. Možno utečie, možno ma zabije, možno sa ma zbaví nejakým iným spôsobom, ale jeho pery som musel ochutnať. Na chvíľu som sa odtiahol. ,,Neznámy človek, ale chcem, aby si bol môj.“ preniesol som, strčil som mu ruku pod tričko a pohladil som ho od ramena cez hruď až k bruchu. Odkedy sa chováš takto? Znova sa oživila tvoja túžobná časť? napadlo mi a ja som sa len musel usmiať. Muselo to vyzerať, akoby tam zrazu bol úplne iný človek než ten, ktorého Kyu zobudil na lavičke. Zrazu som si uvedomil. Stál som tam, prilepený na ňom, jednou rukou som ho držal za bok a druhou za krk, v Shinovom dome. Nahrnuli sa mi slzy do očí a prudko som sa odtiahol. ,,Prepáč, ja… N-neviem čo.. t-to do mňa ..vošlo.“ vykoktal som zo seba a jemne som sa dotkol svojich pier. ,,Mrzí ma to.“ Pretiahol som a hodil som na neho ospravedlňujúci pohľad. ,,Si príliš úžasný na to, aby si mal záujem.“ Poviem ešte potichu, otočím sa a pribehnem do nejakej izby, ale nezamknem. Neodchádzaj, nechoď preč… Chcem ťa mať! hovoril som si v mysli a sedel som v strede izby a hľadel som do zeme. Prosím, buď môj, veľmi ťa prosím. Patri iba mne.

Cítil jsem na rukách jeho překrásné vlasy, které jsem mnul ve svých prstech. Hlubokým pohledem jsem se mu díval do očí. Jako bych v jeho blízkosti ztrácel sám sebe, věděl jsem že nejsem jediný, kdo se teď cítí trochu nejistě, ale když mi byl tak blízko, když jsem ho políbil podruhé a on proti tomu nic nenamítal, zachvěl jsem se v tom obrovském přívalu pocitů, které se mnou cloumaly. On byl tak… dokonalý, sladký, tak překrásný a k nakousnutí. Jeho rty a ta blízkost mě naplňovala příjemným zmatkem a já se chvěl při každém dalším nádechu. Objal mě rukama okolo pasu a natiskl se na měn. Ach měl jsem pocit že se sesypu, ale nesesypal jsem se. Ta blízkost mi vůbec nevadila. Proboha on byl tak sexy, tak moc sexy že jsem se na něj natiskl také. Omluvil se, když mě natiskl na kuchyňskou linku a já se otřásl při jeho omluvném vzdychnutí. Chtělo jsem se usmívat jako idiot, ale znervózňoval mě. Sice už ne tak moc jako s nahou hrudí, ale to všechno se vrátilo, když promluvil. Ach proboha, to co řekl a ještě větší proboha po tom co následovalo! Jeho ruka vklouzla pod mé tričko, na mé nahé tělo. Zachvěl jsem se pod jeho dotekem, který byl set sakra příjemný. Přejel mi od ramena přes hruď až k břichu a zastavil se u mého boku. Překvapeně jsem mu vydechl do tváře a pod jeho dotekem mi projel mráz celým tělem, ale takový ten příjemný mráz, který naznačoval že se mi to líbí. Mind… podíval jsem se na něj, ale on jakoby zamrzl na místě a uvědomil se. Stál tam a já také, přilepen na něm. Visel jsem mu pohledem ve tváři a ruce měl stále zabořené v jeho vlasech. Tak jemné… tak krásné, tak… nepopsatelné. Ztrácel jsem v jeho blízkosti slova, správná pojmenování, sám sebe. Držel mě za bok na holé kůži pod tričkem a já cítil jeho teplé ruce na mém těle. Chtěl jsem něco říci, ale jemu se nahrnuly slzy do očí a prudce se odtáhl. Mé oči k němu nejprve panicky vystřelily, protože jsem se polekal, ale hned na to ze sebe vykoktal omluvu, že neví co to do něj vjelo. Mrzí ho to… a jsem prý příliš úžasný na to abych měl zájem. Hned na to se rozběhl do jiné místnosti. Mind co to říkáš? pomyslel jsem si, když se otáčel. Okamžitě jsem po něm vystřelil rukou, ale místo něj jsem chytil jenom prázdno. Hned na to jsem přepadl do prázdna, jelikož jsem se od kuchyňské linky odrazil příliš prudce. Spadl jsem na zem a má ruka zůstala natažená za Mindem, který zmizel v jedněch dveřích, co se za ním zabouchly. Neutíkej ode mě… hleděl jsem před sebe a najednou mi to přišlo hrozně líto. Nahrnuly se mi slzy do očí a pár jich spadlo na dřevěnou podlahu. Když jsem je ucítil na svých rtech, stáhl jsem ruku a dotkl se jich. Ten moment, ta chvíle při něm byla tak krásná, magická a nepopsatelná. Chci to zažít znovu, chci aby mi byl blízko, abych mohl být já blízko něj. Mind… nemůžeš tohle udělat a jenom tak si utéct bleskne mi hlavou a já se zachvěji. Ještě více slz spadne z mých očí a skutálí se po mé tváři. Ale co když… opět mě zavalilo tolik obav, pod kterými jsem se začal třást. Chtěl jsem se sebrat a utéct, vykřičet se. Ne… nemůžu se tě tak snadno vzdát uvědomím se a proto se postavím na nohy a setřu si slzy rukávem. Promiň mi to Mind, ale jdu za tebou! už poklidně jsem se rozešel ke dveřím od pokoje, kde se Mind zavřel. I kdyby tisíckrát utekl, neváhal bych ho hledat. Čím více jsem se blížil ke dveřím, tím jsem byl nervóznější. Ale nakonec jsem je prostě otevřel, docela prudce tak, že kleply o stěnu a ohlédl se po místnosti. No nebylo těžké ho najít. Seděl uprostřed místnosti a hleděl do země. „Mind!“ hlesl jsem naléhavě a rychle se k němu rozešel. Když jsem byl téměř u něj, klekl jsem si na čtyři a po nich došel až k němu. Jednou rukou jsem ho chytil za bradu a zvedl jeho obličej tak, aby se mi podíval do očí. Krátce jsem se k němu natáhl a políbil, hned na to jeho rty opustil a sedl si před něj na zem. „Já…“ začal jsem, ale najednou mi všechna slova vypadla při pohledu na jeho tvář. Ach Mind… co mi to děláš? usmál jsem se a lehce se kousl do rtu a olízl si je. Natáhl jsem k němu ruce a setřel jsem mu slzy z očí i tváře. „Ach Mind… neplač“ bolí mně z toho u srdce to už jsem nahlas neřekl, ale jen se usmál a pohladil ho po tváři, až potom jsem se odtáhl a ruce si dal na stehna. „Nenechám tě odejít, chci… ty.. t-“ zasekl jsem se. Ach proč jsem ze sebe nedokázal nic vyloudit? Chtěl jsem mu toho tolik říci, to jak je sladký, jak je sexy a jak jsem kvůli něj mimo, ale všechny ty věty co jsem mu chtěl říci, najednou nedávaly smysl. Neboť jsem jim konečnou formu při pohledu na něj nedokázal dát. Kyu, proč jsi tak dementní? blesklo mi hlavou a já na něj upíral své oči. „Ach…“ povzdechl jsem, proč všechna ta slova byla tak těžká vyslovit? Proč jsem se v jeho blízkosti chvěl jako ratlík? Srdce mi zběsile bušilo jako stádo koní a já se lehce červenal, ovšem už ne tak moc. „Mind…“ vydechl jsem. No výborně, tak teď tu budeš vzdychat jeho jméno a nic neřekneš? Vzpamatuj se Zhluboka jsem se nadechl… „Mind, to ty jsi skvělý, to já jsem na tebe krátký. Jsi překrásný, sladký, sexy a já miluji tvůj zpěv, protože když tě poslouchám, mám pocit jako by jsi se naladil na tlukot mého srdce, jako by každá tónina hlavu oživovala všechno to dávno mrtvé a zapomenuté uvnitř mě. Když tě vidím plakat, chce se mi taky a když tě vidím se smát, chce se mi plakat od radosti. Znám tě chvíli, ale mám pocit jako bych tě hledal celý život, protože s tebou… j-já s-s tebou se cítím dobře.“ vyvalil jsem na něj na jeden dech a nechal rty rozevřené. Ach co to se mnou je? Chvěl jsem se nervozitou, srdce stále běhalo tak zběsile. Cítil jsem se tak, jakoby tento okamžik měl znamenat všechno a nebo nic. Jako by záleželo na tom jestli ho ztratím nebo ne. Ach nechci o něj přijít. Mind prosím, zůstaň… já.. a-asi jsem se do tebe zamiloval, jinak to neumím vysvětlit. Tak prosím, neutíkej, neutíkej ode mě.

Nepríde, už nepríde. napadlo mi, hodil som na dvere uslzené oči, ale slzy som hneď zotrel. Prečo som taký zbabelec? premýšľal som a sťažka som dýchal. Trochu mi poskočilo srdce, keď sa dvere neprirodzene rýchlo otvorili a vstúpil do nich Kyu. Neotáčal som k nemu hlavu, nechcel som vidieť výraz jeho tváre. Nechcem počuť, že odchádzaš. Čakal som iba na teba. prebehlo mi hlavou a kútikom oka som pozrel k dverám. Povedal moje meno a rozišiel sa ku mne. Chcel som sa uhnúť, pretože som mal pocit, že do mňa kopne. Ale iba som tam nečinne sedel, akoby na tom nezáležalo. No hneď na to klesol k zemi a po štyroch sa ku mne doplazil. Zatlačil som svoje slzy hlboko dovnútra. Zrazu ma jeho ruka vzala za bradu a pobozkal ma, znova. Necítil som si srdce, pretože práve v tú chvíľu asi odletelo. Chcel niečo povedať, začal vetu. Čakal som, hľadel som do jeho prenádherných očí. Stieklo mi pár sĺz, ktoré hneď na to z mojej tváre zotrel. Tak jemne, akoby sa staral o najkrehkejšiu kvetinku na svete. Prečo toľko nehy? Chvela sa mi duša, skákala radosťou a smútkom sa utápala, ale zdalo sa, že práve teraz predo mnou sedí človek, ktorý ma udrží nažive. Vzdychol, povedal moje meno a potom sa rozhovoril. Cítil som sa trápne, že som mu nič nepovedal predtým, odkedy tu pri mne je. Rozprával prekrásne veci, chcelo sa mi z toho smiať a plakať zároveň. Veril by si tomu? Tento chlapec… je božský. Akoby ho do môjho života poslalo niečo vyššie a mocnejšie, než sú ľudia samotní. ,,Si jediný… jediný jeden človek, ktorý ma za celý život počul spievať a je ešte nažive.“ Povedal som mu a rozplakal som sa. Presunul som sa na kolená, prisunul som sa k nemu a zrazu som mal znova chuť pobozkať ho. * Meníš svoje nálady, presvedčenia. Rozhodni sa, čo vlastne chceš. vyhŕkol som na seba v mysli. Natiahol som sa k nemu tak, že som bol na kolenách a rukami som sa opieral o zem. Dýchal som mu na tvár. ,,Máš sladké oči.“ Preniesol som a musel som sa pousmiať, keď som sa mu do nich zahľadel. ,,Máš krásny hlas.“ Povedal som tichšie a prisunul som k nemu ešte viac svoju tvár. Rozhodol som sa, že chcem jeho. ,,Prepáč mi to, ale asi príliš veľa rozprávaš.“ Zašepkal som a nalepil som na jeho pery tie jeho s tým, že tento bozk nebude tak krátky. Pootvoril som ústa a ako tam tak sedel, mal som chuť zvaliť sa na neho. Vzal som ho za boky a ešte som sa k nemu pritiahol. Jednou rukou som ho zachytil vzadu za vlasy a pootvoril som oči. ,,A božsky sa bozkávaš.“ Zašepkal som do jeho dokonalých pier.

Seděl jsem tam jako na vážkách, naprosto zmámený tím tichem, které se mezi námi objevilo, jakmile jsem ze sebe vykoktal pár maličkostí, které se mi podařilo mu sdělit. Hleděl na mě těma svýma překrásnýma očima, mlčel a mlčel. Čím větší ticho mezi námi bylo a ty pohledy byly hlubší, tím větší strach obaloval mé srdce. Jeho mlčení bylo tíživější než konec světa. Umíral jsem touhou aby něco řekl… Sledoval jsem jeho okouzlující tvář, ztracen v jeho očích a mé srdce poskakovalo někde mezi námi. V celém tom ukrutném tichu, při kterém jsem si mohl vychutnat jeho krásu, jsem se konečně dočkal jeho slov a toho překrásného hlasu, který tak lichotil mým uším. Byla smutná a hned na to se rozplakal. Kdyby se nerozplakal, bral bych to jako jeho další způsob jak shodit sám sebe, ale zamyslel jsem se nad tím. Přemýšlel nad ranami tohoto dokonalého kluka. Musel jich v sobě skrývat stovky, ty stovky tíživostí, které ho museli stahovat dolů jako kotva. Při jeho slzách mě bodlo u srdce a opět jsem mu je zatoužil setřít z tváře. Plakal a já sledoval jeho slzy. Plakal a já ho sledoval. Ale on se najednou přesunul na kolena. Dostal jsem strach, strach že se zvedne a odejde. Cukla mi ruka, která se po něm chtěla natáhnout a říci mu ať nikam nechodí, že ho potřebuji, ale on … on se ke mě přiblížil tak, že mi dýchal do tváře. Ta blízkost, ta jeho slova, ty lichotivé slova která říkal… Zmýlil jsem se. Hleděl jsem na něj a i já mu vydechoval do tváře, tentokrát překvapeně. Ach proboha… byl tak blízko a čím blíže byl, tím více jsem byl nervózní. Omluvil se, že asi moc mluvím, možná bych se měl urazit, protože jsem ze sebe konečně něco vykoktal, ale nakonec jsem se usmál a chtěl mu odpovědět, ale on mě chytil za boky, což vyhnalo všechnu mou snahu cokoli říci a akorát to podmanilo mou nervozitu a neschopnost mluvit. Jeho ruka vjela do mých vlasů a on mě políbil. Ach bože, ty jeho překrásné, sladké rty… Toužil jsem z nich prozkoumat každý kousek. Když promluvil do mých rtů, usmál jsem se a lehce ho kousl do těch jeho. „To samé platí pro tebe“ vydechl jsem mu do těch jeho a přisunul se k němu ještě blíže. Ach, asi jsem se právě rozhodl že zemřu na nedostatek kyslíku prolétlo mi hlavou a já ho jednou rukou chytil kolem krku a druhou mu zajel pod tričko, až jsem se začervenal. „Jen ti to vracím, ju?“ vydechl jsem mu do rtů a zazubil se. Přejel mu rukou po nahé hrudi. Tak jemná, tak teplá.* Ale.. nenech se příliš unést*, ještě jednou mu přejel po hrudi, než jsem ruku zpod trička vytáhl a soustředil se na tenhle hluboký polibek. Ach asi… jsem se do tohoto chlapce zamiloval. Mind, budeš jenom můj? vydechl jsem mu spokojeně do rtů a dal volnou ruku na záda, pohladil ho po nich. „Proč si tak krásný a sladký?“ hlesl jsem a zadíval se do jeho nádherných očí. „Ach.. miluji tvoje oči, rty… jsou tak… chutné“ hlesl jsem. Stydím s za to co říkám, ale nemůžu si pomoct! uvědomil jsem si a stále zíral do jeho magických očí.

Odpovedal, že to platí aj pre mňa, až mi nadskočilo srdce. Drž sa ma! zašepkal som na neho v mysli, keď sa dotkol mojej kože pod tričkom. Vydýchol som a na chvíľu som privrel oči. Vraj mi to vracia, ha. Prechádzal mi po hrudi a ja som cítil svoj dych a aj ten jeho. Tento bozk z mojich pier už nikto nikdy nedostane. To, čo sa deje… Nemôže to skončiť. povedal som si v mysli a musel som sa pousmiať. ,,Nie som krásny..“ vydýchol som a olizol som mu spodnú peru. Pohladil ma po chrbte. ,,A ani sladký.“ Dokončil som a svoje pery som od tých jeho odlepil. Prešiel som si palcom po spodnej pere. Pomaly som sa k nemu prisunul a sadol som mu na nohy. Pousmial som sa a jednou rukou som mu zatlačil do hrude, aby som ho zvalil na zem. Nie je to už… veľa? pýtal som sa sám seba, ale neodpovedal som si. Veľmi pomaly som mu vytiahol tričko až k hrudi. Prezrel som si ho, zatiaľ čo mi z očí vypadlo pár sĺz a dopadli na jeho brucho. Muselo to vyzerať zvláštne, že pri niečom takom plačem. Prešiel som mu dvoma prstami po bruchu a natiahol som sa k jeho tvári tak, že som sa rukami opieral o zem z oboch strán jeho hlavy, zatiaľ čo som rozkročene sedel na jeho nohách. Naklonil som hlavu doprava, zahnal som ďalšie slzy a vzdychol som. ,,Si to najkrajšie, čo moje srdce stretlo.“ A to najchutnejšie, čo môj jazyk ochutnal. pomyslel som si, ale nedokončil nahlas. Prilepil som sa znova k jeho ústam a pootvoril som ústa. Použil som už aj jazyk. Si si tým istý? ešte mi prebehlo hlavou, než som mu jazykom vkĺzol do úst a jednou rukou som sa oprel o jeho hruď, ale nie tak, aby som mu vybil dych. Iba jemne, slabo. Mal tak krásnu pokožku, že som si na neho chcel položiť hlavu a zaspať navždy. Možno by sa mi sníval sen podobný tomuto, čo sa deje teraz. Ak neutečieš, ak ostaneš pri mne, budem najšťastnejším človekom sveta. Už nikdy ťa nenechám. Zašil si sa mi do srdca, och, Kyu, ty teľa, prečo sa zaplietaš práve s takým biednym človekom, ako som ja? prebehlo mi hlavou a vyvalil som na neho oči. Jazyk som z jeho úst vytiahol a hlavu som trochu nadvihol. ,,Ja nie som dokonalý, nie som stvorený práve pre teba.“ Zašepkal som, ale ďalej som sa neoddialil a hľadel som na neho, akoby práve spadol z neba… A možno aj spadol.

V hlavě se mi míhalo mnoho myšlenek a stále se rodily nové, pokaždé co mi vydechl do tváře nebo se usmál. Vždy když se k němu mé oči vrátily, srdce poskočilo o něco více, začal jsem se toho silného pocitu uvnitř sebe bát. Je možné, abych se do tohoto kluka tak rychle zamiloval? Ten pocit byl jako z pohádky, jenže problém byl v tom, že jsem na ně nevěřil. Nic z mého života nikdy nebylo dobré a pokud ano, stejně se všechno nakonec změnilo v pouhé vzpomínky. Co když nakonec zmizí i on? Na chvíli mě bodlo u srdce, než vydechl, těch pár vět a neodtáhl se od mých rtů. Mé oči se do něj zvědavě zabodly, sledoval jsem jeho tvář. Zůstaneš v mém životě co nejdéle? zachvěji se pod jeho pohledem. Chci abys byl můj, napořád… přejel si palcem po rtech. Ach, jak sladké gesto pomyslel jsem si, zatímco on se ke mně přisunul a sedl mi na nohy. Byl ještě blíže, než předtím. Chtěl jsem zastavit myšlenky, ale nešlo to, dokud mě nezatlačil rukou na zem. Jeho ruka mi začala rolovat tričko k hrudi, kde se zastavila. Přejel mi prsty po břichu a plakal u toho. Nedělej takovéto věci, když nechceš napadlo mě a kousl jsem se do rtu. Proč pláčeš? Neplač Mind… hleděl jsem na něj, zavalila mě tuna pochybností… Ale on se natáhl ještě blíže. Zacítil jsem se hloupě a chtěl se odtáhnout, ale když promluvil, zůstal jsem na něj hledět. Mind, tak proč pláčeš když říkáš tak pěkné věci? pomyslel jsem si, ale mlčel. Začínal jsem se ztrácet, ve všem, v sobě, v něm. Vlastně už jsem byl ztracený na začátku, tak co za pocity obalovalo mé srdce? Když mě políbil, přestal jsem vnímat tlukot svého srdce, přestal jsem vnímat svůj dech. Vnímal jsem jenom jeho… každý maličký detail, pohyb který zanechal na mém těle, na mých rtech, když do polibku dychtivě zapojil i jazyk. Překvapeně jsem má vydechl do úst, zavřel jsem oči a nechal jsem se unést. Zapojil jsem do polibku i svůj jazyk, ale neúčastnil jsem se s žádným náznakem dominance, jen přirozeně, jak se mi zachtělo. Ach Mind… chci tě mít při sobě, cítit tě, nepustím tě, nenechám tě odejít, zmizet, ukrást… pomyslel jsem si. Najednou na mě upřely pozornost ty jeho oči, které vyvalil a prohlížel si mě takovým zvláštním pohledem. A potom zašeptal tu větu, která ve mně po jeho skutcích vždy dokázala vyvolat obavy a strach, že si to rozmyslí. Mind, tak chceš mě nebo ne? Už nevím co si mám myslet… prolétlo mi hlavou. Nadzvedl jsem se na loktech a zahleděl se na něj. Tak si nic nemysli pobídl jsem sám sebe a nakonec se lehce pousmál. “Nehledám dokonalost, chci mít při sobě člověka, který bude mít své chyby, člověka který bude umět plakat, své pocity dávat najevo. Chci člověka, který ví co je to stud a zklamání, který si váží úsměvu a maličkostí, chvil… Nechci dokonalého člověka, chci někoho kdo ví, že dokonalý není…“ vydechnu a zahledím se do jeho očí. Zvednu jednu ruku, kterou ho opatrně pohladím po tváři a nechám ji položenou na jeho líčku. Usměji se vděčně a nakonec lehce sjedu po jeho tváři a ruku dám opět na zem, abych se mohl podepřít. Natáhnu se k němu a zastavím se blízko jeho rtů, ale nepolíbím jej. Jenom ty své lehce rozevřu a opravdu lehce a jemně se otřu těmi svými o ty jeho. „Mind..“ vydechl jsem na jeho rty a tvář, přičemž se mi zachtělo plakat. Mátl mě, to co říkal a to co dělal, bylo tak odlišné. Na jednu stranu mě zval k sobě a na druhou odmítal a posílal pryč, co jsem měl dělat? Mind, když mě nechceš, když nejsi stvořený pro mě, tak proč si tu a teď se mnou? Proč si mně tedy políbil? Proč mi říkáš tato sladká slova a potom je smeteš jako nevyhnutelný uragán? Chci ti rozumět, ale co když to nedokážu? pomyslel jsem si a do očí se mi vehnaly slzy, ale zahnal jsem je, párkrát jsem zamrkal a byly pryč. Bojím se… že odmítneš mé srdce, že budu jako motýl uvězněný ve tvé kleci, zamilovaný do někoho, kdo nikdy nebude můj. Mind… odpusť mi, že jsem se do tebe zamiloval, ale mé srdce mě neposlouchá. pomyslel jsem si a mluvil na něj, i když mě nemohl slyšet, nenašel jsem odvahu k tomu říci mu tato slova, jenom jsem mlčel a díval se do jeho očí, naprosto ztracen někde v tom mocném zmatku. Bylo mi ze sebe hrozně, hrozně z toho že jsem mu nedokázal říci ani jednu ze svých obav kterou jsem měl, zeptat se ho jak to myslí, udělat, říci cokoli… Ne já tam jenom hleděl a hnal všechny ty slzy, pochybnosti a strach stranou. Vždyť tady stále byl, neodešel, neřekl mi že jsem idiot a neposlal mě do háje. Byl tady, se mnou a tak blízko, to jediné teď bylo důležité, on byl důležitý.

Hľadel na mňa, dvihol sa na ruky a prezeral si moju tvár. Pri tom, čo hovoril, chcelo sa mi vykríknuť: Našiel si, čo si hľadal. Ale nepovedal som nič, iba som hľadel do jeho jasných očí, v ktorých odraze sa odrážalo svetlo z lampy nad našimi hlavami. Keď ma pohladí, vydýchnem a zrazu mám obavy. Veľa obáv. Čo urobí, keď zistí, že som démon, ktorý dokáže ovládať sny a pocity? Že mám nadľudskú silu? Že sa dokážem liečiť? Že som sa chcel zabiť? Ihneď som to všetko zatlačil hlboko do mysle. Zaplavil ma pocit túžby po ňom, keď bol tak blízučko. Jeho dych som cítil po celom svojom tele. Obtrel sa mi o pery, až som mal pocit, že strácam kontrolu. Zatiaľ som neurobil nič, stále na mňa hľadel. ,,Odpusť mi, možno to bude znieť zvláštne, ale…“ začal som, veľmi jemne a pomaly som natiahol ruky ku koncu jeho trička, ktoré keď sa posadil, tak skĺzlo naspäť a znova zakrylo jeho telo. Pomaly som mu ho cez hlavu stiahol a obtočil som okolo jeho jemnej kože svoje paže. Objal som ho. ,,Keď si tak blízko, necítim si srdce.“ Povedal som a vydýchol som mu do hrude. Jednu ruku som dvihol k jeho hrudi a prebehol som prstami cez jeho kožu až k nohaviciam. ,,Odpusť mi, je to len chvíľa, čo sa poznáme..“ hovoril som ďalej a druhou rukou som skĺzol na jeho dolnú časť chrbta. Čoraz viac sa vo mne zvyšovala túžba mať ho hneď v túto chvíľu. ,,Mám pocit, že si pre mňa ako stvorený.“ zašepkal som a slzy, ktoré som pred chvíľou ešte musel zatláčať, niekde vymizli. Zľakne sa, viac sa ho nedotkni! vykríkol som na seba v mysli, ale ostatok tela nepočúval. Nahováraš si to, hrá sa s tebou! behalo mi hlavou. Je to len jeho hra, nikto ťa nechce! kričal na mňa ten hlas v mojej hlave, ale ja som nepočúval. Pootvoril som ústa a jazykom som mu jemne prešiel od stredu hrude ku kľúčnej kosti. Ak je to len jeho hra, tak aspoň dnes ho musím mať pri sebe. odpovedal som sám sebe a potom som jazykom prešiel od kľúčnej kosti ku krku, ktorý som začal jemne bozkávať. Musel som sa pousmiať. ,,Ja.. prepáč.“ zašepkal som, vzdychol a rukou som mu zachytil bradu a pritiahol som si jeho tvár až k tej svojej. ,,Môžem znova ochutnať tvoje pery?“ opýtal som sa a bez toho, aby odpovedal, som pritlačil ústa na tie jeho a zatiaľ čo som ruku z brady presunul na jeho zátylok, druhou rukou som mu pomaly skĺzaval po chrbte k nohaviciam. Ešte nikdy si niečo také nerobil, ako vieš, či je to správne? opýtal som sa sám seba a jemne som mykol jedným ramenom. ,,Som z teba rozrušený, si až príliš príťažlivý. Priťahuješ ma.“ Vypustil som naraz zo seba a ani som si neuvedomil, že som to povedal nahlas.

Z jeho přítomnosti, blízkosti a z něj samotného, jsem začínal být nervózní. Ach, vlastně jsem byl nervózní celou dobu, ale když jsem se jej dotýkal, jakoby se to rázem vypařilo, všechny starosti, obavy, byl tu jenom on, já, tahle místnost, vlastně jsem se ani nezajímal o to kde jsme, to teď nějak ztratilo svou váhu. Ach Mind, co mi to děláš, pomyslel jsem s i a zachvěl jsem se v tom vzrušení, které mi jeho blízkost přinášela. On se na mě díval, hleděl mi do očí a potom se omluvil, stále seděl na mých nohách. Poslouchal jsem ho, to co chce říci, co říká… jeho ruce mi rolovaly triko až k hlavě, přes kterou mi ho stáhl. Hned na to mě jeho ruce objaly. Já… vyvalil jsem na něj oči, neschopný cokoli říci, jakkoli mu odpovědět, cokoli udělat. Když jsem tak blízko… necítí si srdce. Vydechl mi do hrudi a já jsem jenom hleděl před sebe a teprve jsem si uvědomoval co se v těch pár vteřinách stálo. A když mi došlo že mě objímají jeho dokonalé ruce, že mi sundal tričko a že je u mně tak blízko, začervenal jsem se a panicky jsem mu položil ruce na záda, které ho nakonec spokojeně objaly. Ach Mind… stydím se pomyslím si a usměji se. Měl hlavu na mojí hrudi a já jsem byl v rozpacích. V rozpacích z něj,z toho všeho co mi jeho blízkost přinášela. Všechno co udělal bylo tak sexy, každý jeho pohyb, ty jeho překrásné oči, vlastně co na něm nebylo sexy? Ach, jeho ruka bloudila po mém hrudníku a jeho doteky byly jako slastné opojení, sakra… jestli to tak půjde dál, co když se dneska neudržím? Ještě nikdy jsem si s chlapcem neměl až tak blízko… Byl jsem z toho nervózní, ale všechny ty pocity, moje srdce běhalo jako splašené…toužil jsem se ho dotýkat, líbat ho a … až jsem se styděl za myšlenky které mě napadaly. Kyu, ty úchyle… zkousl jsem si ret, když mě pohladil po zádech. Proč jsem tam jenom nečinně seděl naprosto zmámen jeho blízkostí? A když řekl tu větu, šokovaně jsem se zadíval do jeho očí a nakonec se v nich objevila spokojenost. Jsi tak sladký… neodolatelný. pomyslel jsem si. „Ach… Mind“ vydechl jsem, když mi jazykem přejel po holé kůži. Neudržel jsem to v sobě. Zachvěl jsem se a lehce zaklonil hlavu doprava, když mě začal líbat na krku. Tohle.. bylo nebezpečné, úplně jsem pod jeho doteky ztrácel soudnost a sám sebe. Ne… já, začínal jsem ten pocit jeho blízkosti zbožňovat. Každý polibek přinášel novou vlnu pocitů a já, já začínal být vzrušený když na mě tak seděl a dělal tyto věci… které se mi ale neskutečně líbily. Přitahoval mě, on mě doslova vábil svým neskutečným sexappealem. Opět se sladce omluvil a usmál, i já se usmál. Položil mi otázku, na kterou jsem mu chtěl odpovědět, ale než jsem stačil cokoli říci, jeho rty byly opět na těch mých. Jeho ruka pomalu putovala po mých zádech, zatímco já se odhodlal k tomu opět pocítit jeho jemnou kůži na svých rukou. Odhodil jsem stud a oběma rukama jsem se přesunul k jeho břichu, nevědomky jsem mu rukou lehce zavadil o jeho klín. „Oh, promiň mi…“ vydechl jsem do jeho rtů a zajel mu rukama na břicho pod jeho tričko. Tak teplé… tak mužné… pomyslel jsem si a vydechl spokojeně do jeho rtů. Ruce jsem měl schované pod jeho tričkem a přejel jsem s nimi výše až k jeho hrudi a natiskl se na něj, jak nejvíce to šlo. Když však opět promluvil, po jeho slovech jsem se doslova zachvěl. „Ne, to ty jsi tu ten, který mi tohle všechno způsobuje“ vydechl jsem mu do rtů a potom se od těch jeho odlepil. Ruce jsem měl stále pod jeho tričkem a nakonec jsem ho zatlačil na zem, ale jednou rukou jsem ho chytil za záda, aby nespadl, když na mě seděl a já ho ze sebe shodil, přimáčkl na podlahu. Sedl jsem si mu na klín a zahleděl se do jeho tváře. „Bože, tak sladký… moje srdce se asi každou chvíli rozteče,“ usmál jsem se a rukama jsem mu opět zajel pod tričko, které jsem mu vyhrnul až k hrudi. Vydechl jsem do prázdna při tom pohledu, při tom jak pode mnou ležel na zemi. Ach, ach tohle asi nezvládnu pomyslel jsem si a všechny ty pocity, co jsem prožíval, byly tak skutečné, tak moc skutečné že se mi to líbilo. Chci tě mít, chci aby jsi byl jenom můj pomyslím si a usměji se, ale natáhnu se k jeho rtům. Prsty mu lehce přejedu od lemu jeho kalhot, po břichu, až k jeho hrudi, přičemž se k němu pomalu nakláním a blížím se k jeho rtům. „Jsi… k nakousnutí“ vypadne ze mě a já opět otřu ty své rty o jeho, přičemž mu lehce olíznu spodní ret. Nestydíš se za sebe? Zadíval jsem se do jeho očí, do těch překrásných očí, ve kterých jsem se tak rád ztrácel. Nakonec jsem jej lehce a krátce políbil, ale hned se přesunul po jeho tváři k jeho uchu, které jsem mu lehce olízl. „Asi jsem se do tebe zamiloval, jinak si to neumím vysvětlit…“ zašeptal jsem a má ruka si začala pohrávat s jeho klíční kostí, zatímco druhá jenom nečinně ležela položená na jeho překrásné hrudi. Ale já se opět nahnul na jeho tvář, tak, že jsme se lehce dotýkaly nosy. „Mind… chci tě mít jenom pro sebe“ vydechl jsem mu do tváře a hladově si olízl rty. Co to dělám? Nenechávám se jim až příliš unést? Co když se zase rozpláče a uteče? Co když… proběhlo mi hlavou, ale já se ty myšlenky snažil zatlačit hluboko do sebe. Nemůžeš odejít, nechci aby jsi odešel, tak prosím zůstaň, zůstaň se mnou Mind…

Začínal som sa cítiť stále bližšie k nemu. Akoby som sa k nemu stála viac priväzoval. Ako som si tak vychutnával jeho pery na tých svojich, napadlo mi, že… Bože, Mind, kde sa podel ten tvoj smútok? Zrazu sa rukou zavadil o môj klin, až to vo mne vyvolalo divnú reakciu spojenú so vzrušením a musel som vzdychnúť, aj keď to bola len chvíľa. Ale hneď na to nasledovalo, že strčil ruky pod moje tričko a prechádzal nimi od môjho brucha k hrudi a aby toho nebolo málo, natlačil sa ku mne a ja som v hrudi pocítil akúsi túžbu vziať si ho. Je to tvoje po prvé, hlupák. prebleslo mi hlavou, ale musel som sa pousmiať, keď sme si vymenili pozície a teraz som bol na zemi ja. Hľadieť na neho zdola bolo pre mňa trochu nevýhodné, ale iba som si v mysli pomyslel: A čo na tom. Pri jeho slovách o tom, že sa jeho srdce roztečie, som sa musel zasmiať a vydýchnuť. ,,To moje už dávno roztieklo, už tam vonku.“ Preniesol som potichu a cítil som v sebe akúsi chuť vyskúšať niečo nové, práve s ním. Prečo myslíš na tieto veci? napadlo mi. Vyhrnul mi tričko až k hrudi a síce ma už videl bez trička, prišlo mi to, akoby prvýkrát odhalil moju hruď a brucho. Naše pozície sa striedali. Raz som mal navrch ja a raz on. Keď sa ku mne naklonil, zašepkal niekoľko slov a obtrel sa mi o pery, pričom som ich musel jemne pootvoriť. Chcel som mu na to niečo povedať, niečo ako- ,,Tá blízkosť zo mňa robí blázna.“ Alebo ,,Trháš moju hruď na malé kúsky, tak po tebe túži.“ Ale nič také som nepovedal, pretože ma umlčal krátkym bozkom a hneď na to sa presunul k môjmu uchu. Musel som privrieť oči a nakrátko som vzdychol. Prstami jednej ruky som mu prešiel od podpazušia až k boku a druhou som mu chytil stehno, aby som ho k sebe viac pritiahol. ,,Nemusíš si nič vysvetľovať..“ začal som a od boku som mu rukou prešiel až ku kraju nohavíc. ,,Nie si sám, kto do toho spadol.“ Dokončil som a zahľadel som sa do jeho očí. Tak sladký, zdá sa nevinný, nepoškvrnený, čo to s ním stváram? prebehlo mi hlavou a hneď na to som mu povedal: ,,Dnes budem patriť iba tebe.“ Nakoniec som využil to, že bol ku mne naklonený a začal som ho bozkávať po krku a hrudi. Mal prekrásnu hruď a keď som zacítil jeho srdce, musel som sa pousmiať a pomyslel som si, aký úžasný pocit, že som stretol takého človeka, ktorého srdce bije tak pokojne a pritom viac, než normálne. ,,Myslím, že tvoja náruč je najpríjemnejšia vec na svete.“ preniesol som. Si tak zvláštny Mind, vezmi si ho. Ber, keď sa ti ponúka! kričal som na seba v mysli, ale nemohol som. Pomaly. Nech sa nezľakne, nech sa k tomu so mnou sám posúva. Je podstatné, aby to všetko chcel aj on. Kyu, patrím ti, budeš patriť aj ty mne? povedal som si v mysli a jemne som rukou prešiel cez jeho rozkrok a druhou rukou som mu prešiel po chrbte až k zadku. Nie je to veľa?

//Dobře, víme jakým směrem se hra ubírá a proto se přesouvá do 15–18+