Kyu: Chtěl jsem tu zůstat ležet, absolutně se mi nechtělo zvedat. Jako bych svoje tělo neovládal, kdybych vypustil ten divný pocit a tu jistotu že ležím na lesní stezce v naprosté tmě obklopen hustými stromy a kde čím, jo potom bych i možná usnul. Co že to tu vůbec dělám? Ležím tu jako nějaký nespolečenský krypl a chovám se na své poměry jako nějaký idiot. Slyšel jsem hluboký nádech dívky, ale neřekla nic. Možná bych toho měl nechat, tohle nikam nevede a vlastně mi to vůbec nepomáhá v tom se uklidnit. Opatrně jsem se vyhoupl do sedu a upřel pozornost na dívku, která se koukala mým směrem. „Omlouvám se, mám prostě jenom těžký období,“ omluvil jsem se ale prozatím se ze země nezvedal. Dostal jsem se tu tak, že jsem zakopl, po nějakém stávání prozatím netoužím.