Adam + Kate

Místo: Antagora, místa se mohou měnit, záleží na postavách
Počasí: No, vzhledem k tomu, že je něco kolem čtvrté hodiny odpoledne, je po dešti. Půda je ještě stále mokrá, ale na obzoru vysvitlo slunko. Ovšem během hry se bude měnit počasí!
Pořadí: Adam + Kate
Pozn.- Snad se nám nezabijou

Adam: Zalezl jsem si do takového zapadlého baru, než mě to tam přestalo bavit. Ano slyšíte dobře, přestalo mě to tam bavit. Je nudné mít tak snadné publikum, co se rozesměje každou chvíli. Přemýšlel jsem, kam se zdekuji tentokrát. Znal jsem to tu už trochu. No neříkám, že bůh ví jak, ale přeci to trochu. Nezní to snad nadějně? Ne? No tak fajn vůbec to není nadějné. Asi bych možná měl chodit ráno běhat, když jsem pak celý den nadopovaný energií, tak že sebou furt šiji, jako by mě někdo potají bodal do zadku. Rozhlížel jsem se kolem a zkoumal všechno, co mi vpadlo do pohledu. Každý dům, každý centimetr a každého pavouka. Dobře, přeháním, zkoumal jsem pouze budovy a to bylo tak vše. Občas jsem prozkoumal lidi kolem, ale ti nebyli zajímavý. Asi si začnu psát deníček ve stylu: Milý deníčku, lidé jsou pořád stejný trapáci, jako vždy. Jsem tak rád, že mám tebe, jinak bych tu umřel na depresi z těch stvoření, co si říkají lidi. Tak že jen sehnat blok a tužku a můžu sepsat první den… Ne nejsem už tak malý děcko, abych si musel psát deník. Moc dobře si všechno pamatuji, jako to, že svou temnou magii nepoužívám, kvůli tomu, co bylo… Ale do háje s tím ohněm! Já už nechci oheň! Ani matku! A vůbec, komu by něco takového chybělo. Šel jsem ulicemi města dál a nechal plynout své myšlenky.

Kate: Uběhlo několik dní, kdy jsem se přistěhovala sem. Do Antagory, do města, kde by to mělo žít. Města, kde by se každý měl mít dobře. Jen, doufala jsem, že nebudu na každém metru čtverečním potkávat děti. Připomnělo mi to znovu den, kdy jsem slyšela brečet jeho. Tima, mého malého brášku, kterého už nikdy neuvidím. Povzdechla jsem si, ale podívala se ven z oken mého domu, co byl tak blízko k tomu lesu, kde jsem vždy ráda běhala. Právě nyní jsem na běhání neměla kousek nálady. Bylo po dešti, venku to vypadalo zvláštně, ale stejně, někde v dálce vysvitlo slunko. Povzdechla jsem si, ale usmála se. Vzala jsem si přeci jen lehčí mikinu a klíče dala do kapes hned, jakmile jsem zamkla barák. Mohla bych si koupit zvíře. Necítila bych se sama, ale sama jsem zvířátko, ale nebudu hladit sama sebe. Ušklíbla jsem se té myšlence, povzdechla si a vyšla do ulic. Kam půjdu? Nevím. Chtěla jsem město jednoduše prozkoumat. Mé smysly byly připravené rychle jednat, i když zatím vše vypadalo tak krásně. Navíc po každém dešti vyjde slunce, ne? Povzdechla jsem si, ale obešla louži na zemi a kráčela dál po chodníku.

Adam: Netušil jsem přesně, kde se v tomhle městě nacházím. Jako domu trefím, až budu chtít. A mimochodem říkal jsem přeci, že jen trochu znám tohle město. A vy moc dobře víte, co znamená trochu. Lidé byli divný tvorové, co se v dešti skrývali v nějakých budovách, asi by je to mohlo rozpustit, jako cukr. O můj bože, takové problémy bych chtěl fakt mít. Říkáte si, kdy zavřu tenhle myšlenkový tok? Víte, co já ho klidně nikdy nezavřu, nemám potřebu se zalíbit někomu a je moje věc, co si o tomhle všem myslím. Jsem samostatně dospělý tvor, který má tesáčky a drápky. Zašklebil jsem se, ale můj zrak a čuch se zarazili nad jedinou věcí. Můj čuch zaznamenal něco, jako jsem já. Ano pro vás zrůda pro sebe, dost nádherný a inteligentní stvoření. Se musím přeci pochválit ne? Ale zrak zaznamenal dívku. Obcházela jakousi louži, ale sakra ta louže nebyla zajímavá, to ta dívka. Rozhodně měla hnědě vlasy, které se jí vlnily, jako vlny na moři. Bohužel mě nenapadlo nic inteligentního, tak že jsem se u ní zastavil. „To ti ta louže vyhrožovala?“ zeptal jsem se jí. Nevím, proč můj mozek vylovil zase něco takového, ale asi to ke mně patřilo. Mluvit o takových nesmyslech, že by lidé měli radši od takového magora zdrhat dva metry a ječet: „Magor je tu!“, ale to se nedělo.

Kate: Měla jsem domek někde vzadu. Někde daleko za sebou. Možná cestu zpět nenajdu, možná ji najdu, ale až bude úplně celá černá noc. Nečekala jsem, že bych v těhle končinách na někoho narazila. Lidi byli někde zalezlí. Bylo po dešti a sluníčko se objevilo jen na obzoru zatím. Já toho využila, své hnědé vlasy jsem měla rozpuštěné a kráčela ulicemi. Dobře, možná jsem šla jen jednou ulicí, po chodníku, kdy mi do cesty vstoupila louže. Tedy, ona tam už přes tu cestu musela ležet pěkně dlouho. Jenže něco mě zarazilo. Můj čich narazil na něco, co mu přišlo povědomé. Totiž pach rasy, kterou jsem byla i já. Podívala jsem se na mladíka, kdy jsem se zastavila v chůzi. Jenže nebyl to Roon, jak jsem si někde hluboko v mozku myslela – ehm, no v těch pavučinách se těžko něco hledalo a skrývalo. Měl poznámku, jakou že? Ach jo, vyhrožovala mi louže? Co to je za otázku? Pozvedla jsem obočí a prohlédla si ho, ponejvíc zkoumavě, ale přimhouřila jedno z očí. ,,Ne, jen nerada chodím loužemi, takhle jsou mnohem zajímavější, než když do nich někdo šlápne," podívala jsem se mu do očí. Mé čokoládově hnědé oči si prohlížely mladíka, který stál tak blízko. Má vnitřní kontrolka bila na poplach. Člověk, teda blbost, nejspíše polovlkoupír jako já.

Adam: Čekal jsem, co zajímavého z ní vypadne na můj velice „zajímavý“ dotaz. Aspoň jsem měl šanci si prohlédnou její hnědé vlasy zblízka. Vypadaly tak heboučce, že možná, kdybych se jich já dotkl, tak by se mohli rozpadnout. No dobře to zase ne, ale znáte ten pocit, když vás něco svým vzhledem láká, abyste na to šáhli? Ano přesně tak jsem se teď cítil já. Zajímalo mě, jestli jsou opravdu tak moc hebký, jak vypadají. No kdyby se na mě nedívala těmi hnědými kukadly, jako by mi přeskočilo, tak bych to možná riskl, ale už jsem teď čekal spíš něco, jako dotaz, jestli jsem neutekl z blázince. Nelhal bych, kdybych řekl, že jo. Když pronesla něco o tom, že louže jsou zajímavější, když do nich nikdo nešlape, tak jsem jí obešel a svou jednou teniskou šlápl do té louže a pak nohu vrátil zpátky k té, co stála před louží. „Přijde mi to stejné…“ řekl jsem jí na to a bedlivě zkoumal tu louži, jako by třeba z ní každou chvíli mohla něco vybafnout . Dobře trochu jsem se už pousmíval nad tím, jak to myslím hodně „vážně“. Vrátil jsem se tedy zpátky k té dívce, když jsem zjistil, že louže jsou opravdu tak nezáživné. „Pardon, že jsem se nepředstavil.“ omluvil jsem se hnedka, když jsem si uvědomil, že ani jeden z nás nezná to jméno toho druhého. „Adam Dickson.“ řekl jsem s úsměvem a napřáhl ruku, jak se vždy potřásá, když se lidé sobě představují.

Kate: Eh, narazit na nějakýho potrhlýho mladíka hned po dešti? Já mám asi fakt štěstí. Sic jsem nemohla netvrdit, že ten jeho kukuč, ten jeho celkový vzhled. Vyvolalo to ve mně mírné zabušení srdce, ale rozum srdci hned nadával, že by se mělo zklidnit, a to okamžitě! Dívala jsem se na mladíka, který mě najednou obešel a svojí teniskou najednou šlápl do louže, kdy jsem se zasmála jeho komentáři. Zavrtěla jsem hlavou, ale podívala se na něj, když se ke mně vrátil a rázem se mi představil. Nabídl mi i ruku? Je pravda, že jsem dneska vstala dobrou nohou z postele… možná ho nezakousnu, ještě zatím ne… Tak Adámek… ,,Kate Beckett," pousmála jsem se, ale natáhla lehce pravou ruku, kdy jsem stiskla tu jeho a usmála se.

Adam: Zkoumal jsem každý centimetr její tváře, abych už teď spatřil jakoukoliv chybičku, ale pokliže mám být upřímný, tak ta holka neměla ani jediný pupínek na obličeji, který by jí neslušel. Byla moc dokonala. „To je pěkné jméno.“ podotkl jsem s úsměvem. V očí mi v jednu chvíli zajiskřilo a můj milý úsměv se změnil v rošťácký. Jemně jsem chytil její ruku. „Velice mě těší, Kate.“ řekl jsem s tím rošťáckým úsměvem a její ruku si dal ke rtům a jemně jí políbil na hřbet. Pustil jsem po tomhle její jemnou ručku. Ta ruku, kterou bych tvrdil, že si maže asi nejspíše krémem, který jí zjemňuje její kůži, ale nevěřil jsem tomu. Zdála se až moc dokonalá, že se mě samotnému tomu nechtělo věřit. Sledoval jí tím rošťáckým úsměvem. Dobře zasloužil bych si facku za to, co jsem před chvílí provedl, a asi bych neuhnul. Ne, že bych nemohl anebo nebyl tak rychlý, ale je z toho důvodu, který jsem si sám uvědomil. Zasloužil bych si to v téhle době. V té době, kdy jsem já vyrůstal bylo normální se dvořit dívkám, ale teď? Teď se holky zvali do kina, kluci jim byli schopný nadávat sprostě a… no prostě se mi to příčilo, ale přizpůsoboval jsem se i potom, co má matka byla „kudlanka“.

Kate: On mě zkoumal. Věděla jsem o tom, ale přestala nad tím tak nějak dumat. Ráda bych věděla, co se mu honí hlavou. Jen tak lehce mu do ní vkročit. Prohlížel si mě a já se mu na oplátku představila. On mi řekl, že je to pěkné jméno. Kdy jsem se usmála a kývla děkovně. Jemu v tu chvíli zajiskřilo v očích a jeho úsměv se změnil v rošťácký. Jemně chytl moji ruku, kdy mě s rošťáckým úsměvem na ručku políbil, pak ji pustil a já zamrkala očima. ,,Mladý pán je lichotník a velký gentleman? Či lehký komik a šprýmař?" rozšířila jsem svůj úsměv. ,,Jen bohužel lehké úklony dávné doby si již nepamatuji a vějíř jsem nikdy nenosila," usmála jsem se a prohlédla si jeho rošťácký úsměv. Tak trochu mě to přivedlo k myšlence, v jakém století jsem se narodila. Sakra… to je doba.

Adam: Líbil se mi její úsměv. Rád bych se nad ním rozplýval nějakými slovy, ale trochu jsem se musel přeci jen krotit, i když má zvědavost na její reakci byla velká. Už tak jsem byl rád, že jsem nedostal za svůj pokus facku, očividně jí to naštěstí nevadilo, jinak hádám, že tu facku bych dostal. „Možná obojí, nemůžu sám nic říct, nechávám ostatní, aby mě soudili oni sami. Každopádně bych asi nechtěl se potkat sebe bych potkat nezvládl, jen z důvodu, že nejsem originál.“ řekl jsem s lehčím pobaveným úsměvem. „A neboj, taky jsem si tohle moc nezažil, i když to bylo přesně mé období a já bych mohl víc vědět.“ odvětil jsem na její větu, že vějíř nenosila. „A někdy většinou přesně takové holky, co nosily vějíř byly namyšlené a jejich účes možná jen napovídal o tom, jak moc jsou šílené anebo namyšlené.“ dodal jsem ještě s menším zazubením. „Každopádně nechceš si jít někam sednout?“ zeptal jsem se, čímž jsem chtěl nenápadně naznačit, že její společnost je mi velice příjemná, ale copak bych to měl říkat tak moc nahlas, ještě by se mohla vyděsit, otočit se na patě a rychle utéct.

Kate: On si mě tak prohlížel. Dívala jsem se na něj a přemýšlela, co se mu honí hlavou. Je pravda, že ten jeho rošťácký úsměv byl takový zábavný a roztomilý. Vážně, je roztomilý a já nevím. Nechává soudit ostatní? ,,Někdy je lepší společnost neposlouchat, zvládnou člověka dostat na kolena," povzdechla jsem si, ale usmála se. Proč smutnit za chování společnosti. Ta se měnila. Já ji sledovala, sledovala jsem ji se zatajeným dechem, jak to bylo pro mě překvapující. Navíc jsem se musela měnit s dobou. Asi by bylo hodně divný, kdybych tu chodila naboso. On mi řekl, že holky s vějíři byly namyšlené a šílené. ,,Hehe, to je pravda," roztáhla jsem svůj úsměv a lehce si dala pramen vlasů za ucho. Pak se mě ale zeptal, jestli si někam nechci sednout. Z tohoto jsem tak lehounce poznala menší naznačení, že je mu se mnou dobře. Známe se pět minut a už takové kamarádčov. ,,Nemám námitky, ráda," usmála jsem se a pokrčila rameny.

Adam: „Kdo říká, že společnost poslouchám, já jen říkám, že ať si mě každý soudí podle svého a mě je to většinou vždy jedno.“ odvětil jsem jí na to, že společnost většinou zvládne člověka dostat na kolena. „Navíc to spíš společnost ze mě šílí, než abych já z ní.“ řekl jsem s pobavením a zase jsem se zazubil pobavením nad tím, že bych si nedokázal představit opak. Já a šílet z těch tvorů, co sotva žijí 100let a někdy ani to ne? No to by bylo asi komické. Když mi odsouhlasila můj návrh si jít někam sednout, tak jsem se pomalu vydal směrem odkud jsem přišel, tam jsem toho minul dost, za tu dobu, co jsem se plahočil právě až sem. Co když bych na ní nenarazil? Bylo to vůbec možné? „Kam bys radši? Park? Kavárnička? Bar?“ optal jsem se jí mile a i tentokrát i na mé tváři úsměv hrál mile a zatím jsem jí vždy hlídal, jestli jde se mnou.

Kate: Poslouchala jsem jeho slova a zlehka se usmála, můj úsměv se protáhl. ,,Jo, společnost, hodně se mění a měnit bude," pokrčila jsem rameny, projela si lehce rukou ve vlasech. On byl celkem humorný a vtipný. Vtip z něj sršel a ke všemu ty jeho úsměvy. Nakonec navrhl, jestli někam nechci jít. Odsouhlasila jsem jeho návrh, kdy se rozešel směrem, kam jsem měla v plánu jít a on odtamtud přišel. ,,Vcelku je mi to jedno, nejsem tu zrovna moc dlouho, neměla jsem ještě šanci město pořádně poznat," usmála jsem se, když jeho tvář stále zdobil úsměv a přišlo mi, že si mě celkem i hlídá, zda jej následuju. Pobaveně jsem se ušklíbla, ale došla ho a byla vedle něj. Přeci jen jsem nešla zas tak blízko, protože taková už má povaha byla. Nedůvěřovat každému, koho potkáš. ,,Každé místo je svým způsobem nádherné," pousmála jsem se.

Adam: „S vývojem společnosti nic neuděláš. Většina z ní se skládá z červů, kteří by tě chtěli sežrat za živa.“ řekl jsem se zazubením. „No tak jsem pro kavárnu, tak nejsou žádný ožralové a aspoň je tam něco k zakousnutí a pití. Jako myslím to pravé jídlo ne lidi.“ poznamenal jsem s pobavením a směroval to tedy spíše ke kavárně, kterou jsem jistě někdy minul. Pamatoval jsem si dost zřetelně, že jsem ji minul. Ten nápis jsem si přeci jen nevymyslel v hlavě, to jsem opravdu věděl moc dobře. Když ovšem zmínila, že každé místo je svým způsobem nádherné, tak jsem se rychle zastavil a v mé mysli mi vytanula právě ta ohyzdná žena, co upálila muže. Zatnul jsem ruce v pěst a sklopil v tu chvíli pohled. Jizvy na zápěstí, které furt znázorňovali právě ony pentagramy, které tenkrát krváceli, mi nenávratně všechno připomínali, ale vždy jsem se je snažil přehlížet. Nechtěl jsem je vidět, i když tam byly, ale tahle věta mi je připomněla, tak stejně, jako všechno předtím. „Ne všechna… Některá jsou plná nenávisti a šílenství…“ řekl jsem trochu jiným hlasem, než jsem mluvil obvykle. Zhluboka jsem se, ale jen nadechl a jakoby se tahle zlomenost, jak z mé tváře, tak ze mě vytratila pryč. Znovu se mi na tváři objevil menší úsměv a vydal jsem se dál, jako bych o tom zrovna moc nechtěl mluvit.

Kate: Poslouchala jsem i nadále jeho slova. ,,Jo, to je nejlepší přirovnání. Jen občas sami neví, proti komu se vrhnou," usmála jsem se a on nakonec navrhl kavárnu, kdy jsem přikývla. Rázem jsem se zasmála, že se tam najde něco k zakousnutí, ale lidi to nejsou. Šla jsem dál s ním, kdy se on pobaveně usmíval. Já řekla, že každé místo je svým způsobem nádherné. On se najednou zastavil a zatnul ruce v pěst. Zamrkala jsem očima. Nechtěla jsem mu nějak připomenout něco, co asi nebylo dobré. Mně samé to připomnělo den, kdy jsem byla na louce, kdybych na ní nebyla, jsem mrtvá stejně jako má matka a malý bráška? Vlastně díky tomu, že jsem na louce byla, jsem živá. Trochu jsem se otřásla. ,,Promiň, nechtěla jsem ti připomínat něco, co nebylo dobré," řekla jsem, když promluvil trochu dost jiným hlasem. On se zhluboka nadechl a rázem se jeho tvář zase změnila. Objevil se mu menší úsměv a pokračoval dál. Vypadal tak silně, když se rázem z toho dostal. Šla jsem s ním a nechtěla o tom více mluvit.

Adam: „Neomlouvej se to je v pohodě, každý má své jizvy.“ řekl jsem jí mile s úsměvem a ještě se na ní podíval, aby chápala, že tuhle větu myslím vážně. Podržel jsem jí otevřené dveře u kavárny a za ní pak vešel také. Hned jsem se rozhlédl, abych našel nějaký vhodný stolek. Nejvíc se mi zamlouval v tom rohu, sice tu byli samí lidé, ale byli tu vůbec jen dvě další osoby, které už tak u jednoho stolku jedli jednu zmrzlinu a zamilovaně si hleděli do očích. Neměl jsem nic proti ním, ti ani nevnímají, co se děje kolem. Vydal jsem se tedy ke stolku v rohu, který se mi už od prvního pohledu zamlouval a posadil se u něho. Vcelku jsem byl spokojený, i když bych se nedivil, kdyby ta židle pode mnou rupla, stávalo se tak. Vzhlédl jsem na Kate a jistým úsměvem jí naznačil, aby si sedla také. „Chceš něco objednat?“ optal jsem se jí mile.

Kate: Řekl mi, abych se neomlouvala. Řekl to tak mile s úsměvem a ještě se na mě podíval, aby mě o tom utvrdil. Usmála jsem se a přikývla, kdy jsem prošla do kavárničky, když mi on podržel dveře. Pousmála jsme se, ale podívala se kolem. On vešel za mnou a rozhlédl se, kdy vyhledal stolek. Byli tu lidé, kdy u jednoho seděl zamilovaný pár a jedl zmrzlinu. Jaké mají asi myšlenky? Jen jsem se pousmála a následovala mladíka k rohovému stolku. Usadila jsem se a usmála se, když se mě zeptal, zda něco nechci objednat. ,,Mám trochu chuť na malé expresso," usmála jsem se a vydechla.

Adam: „Tak dobře. Vaše přání bude vyslyšeno, slečno.“ řekl jsem zase s tím rošťáckým úsměvem a mrkl na ní. Když přišel číšník, tak jsem já vyřizoval objednávku, tak když už jsem se jí zeptal, co chce si tu dát, tak proč bych to nezajistil, že. „Tak že bych prosil jedno malé expresso a horkou čokoládu.“ řekl jsem mu v klidu a on si to zapsal, když odešel, tak opět můj pohled padl na ní. „Jsem rád, že tu nejsem jediný svého druhu.“ řekl jsem upřímně s úsměvem a různě si prohmatal ruce, i když spíš jsem si prokřupal klouby, které mě začaly bolet. Hned to zase bylo lepší. Jen letmo jsem pohlédl na prosklenou zeď, kde už bylo vidět, že se konečně slunce ukázalo z těch mraků. Ovšem dlouho jsem se tím směrem nedíval, protože mou pozornost furt sváděla Kate, navíc číšník donesl expresso a horkou čokoládu. Možná se mi oči rozzářily, jak malému děcku, když jsem si konečně před sebe přitáhl svůj hrnek s horkou čokoládou, ale co už? Každý má rád něco jiného ne?

Kate: On na mě promluvil znovu se svým rošťáckým úsměvem a mrkl na mě. Uchechtla jsem se. ,,Děkuji vám, mladý muži," zazubila jsem se a podívala se na číšníka, který k nám přišel. On nám objednal, pro sebe si vzal horkou čokoládu. Usmívala jsem se a číšník odešel. Mladík pronesl s úsměvem, že je rád, že je tu někdo jeho druhu. ,,Taky jsem ráda, jaká to náhoda," usmála jsem se a svým bystrým zrakem se rozhlédla po kavárničce. Byla tak útulná a nádherná. Navíc venku se slunce již objevilo a bude snad konečně hezky. Přinesli nám naše nápoje, kdy se mladíkovi rozzářily oči a já se pobaveně usmála. Vzala jsem hrnek s expressem a vyzdvihla ho nahoru. ,,Tak na setkání," usmála jsem se.

Adam: Chvíli jsem hypnotizoval svůj hrnek, než jsem si uvědomil, že zvedla svůj se slovy ,Na setkání'. Pobaveně jsem se na ní zazubil. Očividně jí taky nechyběl smysl pro humor. „Na setkání.“ řekl jsem s takovým elánem, jako bych pokořil Mount Everest.Přiťukl jsem si lehce s ní, abych jim tu nepobryndal stůl a pak jsem se ze svého hrnku napil. Upřímně tahle horká čokoláda se rovnala té, co jsem si já sám dělal vždy doma, tak že pro mě lahodná a aspoň jsem věděl, kam asi začnu chodit na snídani, pokud budu tak línej si tohle dělat doma. „Tak že to tu taky neznáš?“ optal jsem se jí, abych se ujistil o tom, jestli jsem se nepřeslechl před tím.

Kate: On vypadal na to, že chvilku nevnímá. Pozvedla jsem svůj hrnek, kdy se on pobaveně na mě zazubil. Oplatil mi to s velkým elánem a přiťukl si lehce se mnou, protože nechtěl pobryndat stůl asi, já taky ne. Zazubila jsem se a napila se. Bylo to úžasné kafe, které se mi rozlévalo jícnem až do žaludku. ,,Ne, za těch pár dní jsem ještě nebyla pořádně ve městě," přikývla jsem s úsměvem.

Adam: Bavilo se mi s ní fakt dobře, tak že jsem nelitoval dnešní vycházky ven a loudání se po městě. „No já taky ne a to tu budu asi možná už…“ začal jsem to počítat na prstech, a přitom si něco neslyšně říkal pro sebe. „…bude to už týden.“ řekl jsem se zazubením a znovu se napil ze svého hrnku. A chtěl jsem něco říct, dokud se u stolu neobjevila ta podivínská banda, co jsem potkal někdy v týdnu v baru, aniž bych chtěl. Což mi připomínalo, že mě moc v lásce neměli, i když nevím, co jsem jim provedl. „Jůj, vám to ale sekne. Neříkejte mi, že vás vzali sem, abyste vyháněli hosty.“ řekl jsem s výsměchem a zubil se jak blbeček. Dobře už jsem si vzpomněl, proč mě neměli v lásce, protože… No protože jsem zachránil jednoho, kterého terorizovali a pak zdrhl bez souboje. Nechtěl jsem se rvát a to ani dnes. Něco nevrle zabrmlal. Podíval jsem se dozadu, ale ten zamilovaný páreček tam už neseděl. Že by je opravdu vyhnali tyhle gorily? Opět jsem pozornost upřel na ty tři. O jednom jsem slyšel jaké si báchorky, že má dobrý čenich, jak pes a podle pachu bych to typoval na nějakého vlkodlaka. Druhý prý ovládal magii, tu jsem cítil, ale že by byla bůh ví, jak mocná… Pardon, ale to on by možná měl utíkat přede mnou a ten třetí… No nevím, ten byl spíš podivín, co se s nimi kámošil. Neměl jsem z nich strach, jen jsem se dnes nechtěl rvát a doufal, že to vemou. „Buďto výjdeš ven a ušetříš tohle místo anebo to tu srovnáme se zemí s tebou i s tou krásavicí, co jsi si našel.“ zavrčel ten čumák. Vstal jsem hbitě od stolu s velkou rychlostí a duhovky mi zrudly do krvavé barvy vztekem. „Víš, radil bych vám odejít, dokud máte čas.“ odvětil jsem jim na to a zatínal ruce v pěsti. „Myslím, že bez tebe nejdu. Chci ti ukázat, co se stane, když si spratek, jako ty hraje na hrdinu.“ odsekl mi na to vztekle.

Kate: On byl vážně zvláštní, ale skvělý společník. Začala jsem se cítit líp. Mohla bych mu pogratulovat, našel si cestu k mému já, které ho přijalo. Usmála jsem se a poslouchala ho. On začal počítat na prstech, jak dlouho tu vlastně je. ,,Já asi tři dny," zazubila jsem se lehce a napila se. Trochu jsem si promíchala kafe a promnula si krk. Jenže se najednou u stolu objevili tři chlapíci. Mé oči si je prohlédly a pach nasál jejich v uvozovkách vůně. Zamračila jsem se, ale on je zřejmě znal, protože je oslovil velice s výsměchem. Protáhla jsem svůj úsměv a mé oči je sledovaly dost pečlivě. Ten jeden mi přišel na vlkodlaka. Měla jsem přeci jen dobrý čich i v lidské podobě. Dívala jsem se na ně. Poslouchala jsem je a když řekli, že buď vyjde mladík ven, nebo to tu srovnají se zemí i se mnou? ,,Tolik bych si nefandila," odkašlala jsem si, ale podívala se na Adama, který se zvedl od stolu a jeho duhovky zrudly. ,,Klid, přeci tě tihle olizovači zadků nevytočí," usmála jsem se a podívala se na ty chlápky. Zabublalo to ve mně, byli jsme tu sami. Poslouchala jsem je a moc se mi to nelíbilo. ,,Páni by se měli klidit hezky rychle, támhle jsou dveře," mrkla jsem na ně a ukázala prstem na dveře a zašklebila se.

Adam: Podíval jsem se tázavě na Kate. Chápal jsem, že si z nich utahovala, taky jsem si utahoval z lidí, tedy pokud by to neznamenalo v případě nouze zníčit celou pěknou kavárnu, což se mi nechtělo. „Víte, co je vandalismus? To je to, když zničíte něco, co není vaše. Vidíte, jak chudák majitel si dal práci s tím, aby mu ta modrá tak nádherně ladila s nábytkem a vůbec, aby to tu bylo útulné. Takhle si nevážit umění. I tahle židle je určitě umění.“ prstem jsem ukázal na židli, na které jsem seděl „I ten pul je umění.“ pro změnu jsem ukázal na pult, kde se platilo. „A vy…“ ukázal jsem na ně „…jste pouze tři hromádky neštěstí, které tu pláčou…“ poznamenal jsem s falešným smutkem. Byl to fór a jen to, co měl smysl pro humor to chápal. Ti tři se na mě nechápavě podívali. „Jste tři brečící hromádky hnusu, kterým se hnojí pole.“ čímž jsem trochu více slušněji řekl sraček. Nechápali to a dál se šklebili těmi nechápavými výrazy. „A stačí, aby někdo moc mluvil inteligentně a vy ani nevíte, že vás uráží.“ řekl jsem už s pobavením, a i když jsem měl rudé duhovky momentálně, tak jsem se na ně pobaveně zubil. Idioty tři. Teprve teď se spustila výbušnost vlkodlaka zavrčel a chtěl mi vrazit, ale mrštně jsem uhnul. „Jestli si chceš promluvit o tom, že ti dnes maminka nedala pusinku na čelo, když se s tebou loučila, tak budu i psycholog pro batolata.“ řekl jsem s dalším pobavením. pokusil se znovu o další vzteklý úder a netrefil se. Vždy jakmile se někdo vzteká, tak neumí mířit na tak mrštné stvoření, jako jsem byl já. Nakonec jsem se na něho vrhnul, tedy spíš ho přeskočil jakým si přemetem, když jsem se ještě rukama odrazil o jeho svalnatá ramena a přistál v klídku za ním, přičemž jsem mu nakopl zadek. Zuřivě zařval. Vzal jsem do ruky nejbližší židli, že jsem se s ní chtěl krýt. Ti dva buď byli fakt blbové, že nic nedělali zatím anebo jsem je nezpozoroval, že možná už něco chystají. Ten zuřivý vlkodlak se ke mně otočil a rozbil hned jedním pohybem ruky tu židli, kterou jsem chtěl využít kryt. „Ups, právě jsi kvůli takovým ubožákovi, jako jsem já zničil židli. Doufám, že máš někde dva melouny na to, abys zaplatil, tak cenný umělecký dílo.“ zas jsem se nad tím bavil místo strachu. Využil jsem tyče, co mi po té židli zůstala v ruce a vykryl tak další jeho útok.

Kate: Adam se na mě velice tázavě podíval, kdy jsem se na něj usmála zcela úsměvným pohledem. Banda blbců sem došla vířit vzduch. Jak otravné. Chvilku jsem začala přemýšlet. Poslouchala jsem jeho slova a chechtala se. Takhle jsem se nepobavila opravdu dlouho. Zubila jsem se a protáhla se na židli. ,,Ani to kafe mě nenechaj dopít," odfrkla jsem si, ale založila ruce na hrudi. Vlkodlak zavrčel a chtěl mladíkovi vrazit, ale ten uhnul. Začala jsem se nudit. Podívala jsem se do očí těch dvou. No, je pravda, že víc lidí jsem uměla hypnotizovat. Podívala jsem se jim do očí. Mé pravé oko rázem zfialovělo. Jim v tu chvíli se stáhly zorničky a já se usmála. Takhle se mi mnohem víc líbili. Svěsili ramena, zatím co já jim něco nakecávala v hlavě. Hypnotizovala jsem je. Nemohli nic dělat. Jen ten chlapík tu řádil s Adamem. Nespouštěla jsem z nich oči, dívala se na ně a oni jediné, co mohli udělat, bylo to, že se začali rvát za vlasy. ,,Už dlouho jsem neměla loutky na hraní…," zamumlala jsem a zazubila se, když jsem cítila, jak se ten s lehčí magií chce osvobodit z mé hypnózy. ,,Tobě to nevyjde chlapče," usmála jsem se a zvedla se. Neztrácela jsem s nimi oční kontakt. Fialové oko více zlepšilo své barvy. Mohla bych je nechat spát na věčné časy, nebo je jen uspat. Jenže musím pustit toho jednoho, takže koho si ponechám? Zazubila jsme se a krátce je sledovala velice bystře.