Sebastian + Kate

Místo: Pohybujeme se v Antagoře a jejím okolí.
Místo se bude během hry měnit.

Počasí: Město je pokryté lehkou vrstvou sněhu.
Podvečer, tma. Něco kolem páté hodiny... Teplota se pomalu schyluje pod nulu, sněží.

Pořadí: Basty + Kate

Seděl jsem na střeše jedné ze zdejších budov. Přemýšlel jsem o tom co dneska budu dělat. Poslední dobou jsem neměl nejlepší náladu, spíše se pohybovala někde pod bodem mrazu a proto mi zdejší počasí začínalo vyhovovat. Na kabát se mi uchycovalo několik sněhových vloček, sledoval jsem průchozí páry, které zdejší ulicí jenom procházely nebo se schovávaly do zdejších domů. Také jsem měl odtud dobrý výhled na příjemně vypadající restauraci, do které jsem měl chuť zajít. Nutno podotknout že se mi tam samotnému moc nechtělo a proto jsem seděl v tichosti na střeše a kochal se pohledem do ulice. Bylo to uklidňující, zase jsem trávil večer sám, což už začínalo být tak trochu zvykem. Možná mě to krapet mrzelo, ale zasloužil jsem si to. Bestie jako já nemá právo na spokojený život a kdo by chtěl žít s temným andělem, který mívá občasné záchvaty vzteku a agrese? Jednoduše to tak prostě mělo být... Nezáleželo na důvodu, nezáleželo na původu... moje sebekontrola byla v troskách a já se s tím nemohl smířit. Bylo to v rozporu s mou povahou a taky s etiketami na kterých jsem hodně zakládal. Byl jsme vymřelý gentleman, přišlo mi že na tomto světě už nemám co dělat, byl tolik let po předu. Jistě, možná jsem žil s dobou, ale puberťáci... a celkově lidé dneska už na etikety moc nepohlíželi a pokud jsem na někoho takového narazil, potěšilo mě to, ale jsem příliš nebezpečný, nerad bych zničil život ostatním. Stačí že jsem ho zničil své rodině, ale stále stojím za tím, že to bylo správné rozhodnutí. Zabít někoho jenom kvůli odlišnosti jeho vlasů? Společenství archandělů se mi hnusilo... čím dál více. Nakonec se rozhodnu své myšlenky odhodit a když se ujistím že je ulice prázdná, seskočím ze střechy na chodník a rozejdu se ulicí.

Vydechla jsem a podívala se ven z oken. Chumelí se chumelí. Zase je to tady. Zase další den, kdy nemám co dělat... Od chvíle, co je on pryč. To se dělá? Odejít? No, měla bych přestat mít v hlavě tyhle řečnické otázky, protože na ně odpověď beztak nedostanu a musím se s tím smířit. Podívala jsem se do zrcadla a lehce si nespokojeně zamručela. Pořád stejně.. Povzdechla jsem si a oblékla se do černého svetru, vzala si černý plášť s kapucí a bez rukavic se rozhodla, že půjdu ven. Bylo mi teplo. Koluje mi v krvi tak teplá krev, že mě to vyhřívá dostatečně. Povzdechla jsem si, zkontrolovala peníze ve své kapse, ještě mobil a šla ke dveřím. Beztak sem nikdo nepřijde. Kdo by sem taky jako měl přijít Kate? Brácha je se svojí manželkou... No jo, vždyť už mlčím. Povzdechla jsem si znovu a dveře domu za sebou zavřela, kdy jsem si více stáhla kapuci do tváře, aby nebyly vidět mé žluté oči, které občas probleskly lehce naštvaně. Musím se uklidnit. Jo, ale jak. Vydala jsem se po chodníku, kopla si do jedné závěje a kráčela dál. Dnes to tady vypadá náramně. Jo, mně se líbí v liduprázdných ulicích hodně moc. Miluju ten klid, který zde kolem je. Nadechla jsem se čistého zimního vzduchu a lehce se protáhla v ramenou.

Přemýšlel jsem, už zase. Pořád jsem se snažil zahnat svoje myšlenky, ale když jsem neměl nic na práci, stejně jsem se k nim vracel, znovu a znovu. Asi bych si mě najít nějakou zábavu, možná práci. I když já a práci? Ani nevím jaká by se ke mě hodila a v mých dobách školy ještě neexistovaly a práce se odvíjely od toho, kde člověk vyrůstal. Temný anděl a práce? S povzdechem se rozejdu ulicí v trochu rychlejším tempu, ani nevím kam jsem mířil. Posledních pět set let jsem bloudil světem bezcílně, neměl jsem žádné povinnosti, nic. Moje „milovaná“ odešla a neukázala se tu, myslel jsem si že to bude jenom chvilkové zaslepení, do kterého jsem se nechal uhnat. Každopádně mě to štvalo... V záplavu myšlenek si ani nevšimnu postavy která naproti mě mířila a narazím do ní tak silně, že spadne na zem. Okamžitě se proberu a pohlédnu na postavu na zemi. Útlý pas, kapuce na hlavě a plášť zpoza kterého se tyčily dvě tenké ruce, které teď byly od sněhu. Urychleně zatřepu hlavou a natáhnu k postavě ruku, abych ji pomohl na nohy.
„Já se mnohokrát omlouvám, moje chyba... už ani nekoukám kam jdu,“ poznamenám a zůstanu stát nakloněný nad postavou a čekám jestli se mé ruky chopí abych ji mohl pomoci se postavit. To jsem to teda dopracoval.

Kráčela jsem ulicí dál, nevnímala nic, ačkoliv mé smysly byly na špičkách a naslouchaly svému okolí. Já tomu nějak nevěnovala pozornost. Jsem sama, takových let žiju na světě ve společnosti rozdílných ras. Lidská rasa tu je také, ale nevím, kolik jí je. Nezkoumala jsem to, protože já většinou spíše narazím na někoho, kdo je nějaké rasy. Ach, to je celkem škoda. Podívala jsem se do sněhu, snažila se zahnat své myšlenky. Měla bych se koukat na cestu.. Ale já na ni koukám ne? Sice s pohledem k zemi, ale tak co. Jenže, měla jsem dávat pozor. Najednou totiž do mě někdo narazil tak silně, že jsem odletěla na zem. Eh, výtečné! Kate, to máš z toho, že nedáváš pozor! V žilách mi zavřel vlk, ale uklidnil se, když jsem zamrkala očima a podívala se na nabídnutou ruku. „Já se mnohokrát omlouvám, moje chyba... už ani nekoukám kam jdu." Takže muž. Nějaký mladík, který do mě nyní narazil. Uh, Kate.. kousni ho. A to jako proč? ,,Eh, v pohodě, nedávala jsem pozor," usmála jsem se, ale přijala jeho ruku.

Sledoval jsem postavu přede mnou, přijal mojí ruku s tím, že sama nedávala pozor, i když jsem tak nějak tušil že je to moje vina. Šel jsem poměrně rychle a občas jsem zapomínal na svou nadlidskou sílu nebo spíše na to že ... už i v normě je o něco větší.
„Doufám že jsem Vám neublížil,“ vydechnu a pomůžu jí vstát na nohy. Oči se mi zalesknout a s povzdechem se zadívám na dívku, sice jsem toho přes kapuci moc neviděl, ale co. Každopádně jsem měl pocit že omluva nebude dostatečná a ... jistě co asi tak chceš udělat? Pozvat ji jako omluvu někam? A myslíš si že by chtěla jít? Beztak někam spěchá a ty jsi .. naprosto k ničemu.
„Rád bych svou neomalenost vynahradil,“ zasměji se a prohrábnu si rukou vlasy. Jistě co chceš, pozvat ji někam na jídlo, skleničku? Nebo co vlastně? Ani jsem sám nevěděl...
„Je tedy něco co bych pro Vás mohl udělat?“ pousměji se trochu nejistě a nadechnu se zhluboka čerstvého vzduchu. Začínalo být chladno, ne že by mi teda byla zima... to ne, měl jsem zimu a sníh rád, ale už se do nás začal opírat prudký vítr a vločky se vznesly do okolí, chumelilo. Stál jsem tam a vyčkával jestli dívka něco neřekne, v nejhorším případě mě pošle do háje a já půjdu zase svou cestou dál, už jsem si na samotu zvykl. Bylo by divné kdyby ne.

Krev v mých žilách ještě vřela, ale tušila jsem, že to bude díky tomu, že vlk ve mně je i za těch několik set let nevybouřený. Taky by se mohl uklidnit. Jo, upír je klidnější. Celkem vtipný. Musím ale přestat přemýšlet! On mi pomohl na nohy se slovy, jestli mi neublížil. Mně? Ne... sama se divím, že jsem se neudržela na nohách, když jsem tím, kdo jsem...ale nedávala jsem pozor no. ,,Ne, nic mi není, je to v pohodě," usmála jsem se. Nabídl mi, že by nějak svoji neomalenost vynahradil. Takže někam pozvat? To znělo zajímavě. Už tu začínalo docela přituhovalo, byla zima, opíral se do nás vítr a bylo chladno, ale mně to nevadilo. Sundala jsem si kapuci, protože jsem nechtěla být nějak extra skrytá. ,,Pozvání neodmítnu... chtěla jsem někam na jídlo," usmála jsem se. ,,Jsem Kate," dodala jsem.

Poznamenala že jí nic není, což bylo dobře, nerad bych někomu ještě ublížil. Mohla se odřít nebo tak, ale díky dlouhému plášti pravděpodobně nepřišla k žádnému úrazu. Bastiene, taky by jsi mohl být opatrnější, nebo jednou někoho omylem zabiješ a chtěl bych vidět jak by ses vyrovnával s tím. Už jednou se ti to povedlo a určitě nechceš aby se historie opakovala. Ne to jsem rozhodně nechtěl. Dívka se pousmála a nakonec si kapuci z hlavy sundala. Pozvání určitě neodmítne, stejně chtěla zajít někam na jídlo a já bych společností nepohrdl. Přede mnou stále drobná dívka, měla dlouhé kaštanové vlasy a jasně hnědé oči, které působily až hravě, vypadala mile a byla přívětivá. Představila se mi jako Kate, s úsměvem ji podám ruku a olíznu si suché rty.
„Jsem Sebastian, těší mě Kate,“ poznamenám a prohlédnu si dívku, nakonec zůstanu stát u jejich očí.
„Takže Vás Kate... mohu pozvat na večeři? Tady za rohem je opravdu dobrá restaurace, mají tam chutné jídlo,“ poznamenám a mile se usměji. Budu rád když půjde, alespoň dnešní večer nestrávím sám a zabiju nějaký čas. Byla to příjemná náhoda, ale kéž by byla z příjemnějších okolností než za mé nepozornost. Budu se muset příště více vynasnažit.

Nakonec se ukázalo, že je to vcelku galantní mladík. Myslela jsem si, že většina galantních vymřela, ale... asi to bude tím, že tu žiju takových let, že to jednoduše nedokážu už počítat. Přestala jsem počítat v době, kdy mi bylo dvě stě let. Kate, ty stařeno jedna! Klid, musím se soustředit na něj. Představil se mi, kdy jsem se lehce a v mých očích to lehce jiskřilo. ,,Mě také těší a pozvání neodmítnu," usmála jsem se a pokývala hlavou. Lehce jsem si otřela ruce o sebe, abych si je promnula a hodila si pramínky ofiny za uši. Ještě že je nemám tak špičaté, jaké je dokážu mít. ,,Byla bych ráda, kdybychom si začali tykat," usmála jsem se. ,,Pokud vám to nebude vadit," dodala jsem s lehkým úsměvem.

Sledoval jsem ji, hodila si pramínky vlasů za uši a já se pousmál. Byla by ráda kdybychom si začaly tykat, oh jistě... já ze slušnosti ostatním vykám, jsem tak zvyklý už z mé doby. Možná bych se měl více přizpůsobit dnešní době, i když... měl jsem to vůbec zapotřebí? Uměl jsem to, ale poslední dny jsem se spíše vracel ke svému starému já.
„Jistě, tak si tedy tykejme, ovšem že mi to nevadí,“ pousměji se a nakonec tedy vykročím jako první. Okamžitě si to zamířím směrem k restauraci po ulici, která byla prázdná. Na to že bylo pět hodin tu skoro nikdo nebyl a ohřát se asi bude fajn, no ne?
„Jsi zdejší?“ zeptám se, aby konverzace nestála, bylo by fajn se nějak odreagovat a nebýt upjatý, to jsem byl nerad. Už to byla nějaká chvíle co jsme takhle s někým někde byl, nebo více slov prohodil. Moc jsem se s lidmi nestýkal a ani s ostatními zdejšími bytostmi, byl jsem takový samotář, takže jsem se spíše držel stranou a dál od lidí. Mnoho z nich mě nechápalo a já zase nechápal jak někdo může chtít být věčným středem pozornosti, to byla jedna z věcí, kterou jsem snad ani pochopit nechtěl, no co. Pomalu zabočím do vedlejší ulice a stále si dávám pozor abych měl stejný krok s Kate, jednak abych nešel moc rychle nebo moc pomalu.

Už jsem si nějak navykla na život v tomto století, ačkoliv mi chybělo to moje. To, jak se vám páni dvoří, jsou galantní, otvírají vám dveře a jednoduše se o vás starají. To bylo samé paninko sem, paninko tam a tralala blabla ale řeknu vám, že tohle tralala bylo mnohem lepší, než to, jak si dnešní mládež říká vole pojď sem, jdi tam... Aish, tohle je vážně hrozná společnost! Pousmál se, že si můžeme tykat, kdy jsem přikývla a lehce se usmála. Jakmile se rozešel vpřed, tak jsem vykročila za ním. Nemusela jsem se snažit nějak popobíhat. Nasadila jsem stejné tempo, jakým šel on. Měla bych se jen brzdit, někdy totiž jsem schopná za chůze udělat rychlost, která se vyrovná rychlosti auta ve vesnici. To by nebylo dobré.
Najednou se mě zeptal, zda jsem zdejší. Uh, jak dlouho tady jsem? ,,Bydlím tady asi jenom měsíc," usmála jsem se. ,,Dřív jsem hodně cestovala s bráškou, ale pak se naše cesty rozešly a rozhodli se žít každý na vlastní pěst, ale ještě se občas střetneme," pousmála jsem se. ,,A ty?" zeptala jsem se i jeho. Dívala jsem se poočku kolem sebe. Mé oči lehce hrály a sledovaly bystře své okolí, ale byla jsem v relativním klidu, a když odbočil do ulice, odbočila jsem spolu s ním.

Šli jsme tak nějak přiměřeně, nikdo z nás nespěchal, nebyla potřeba. Jistě, občas jsem vesnici bloudil jako slimák, prohlížel si domy, parky a lidi, ale jindy jsem všechno doslova prolítl a nezdržoval se, právě z těch důvodů, že bych mohl nikomu ublížit... do někoho narazit, nebo bych se v tom horším či lepším případ stal něčí potravou. Člověk už si dneska opravdu nemohl být ničím jistý. Takže žila předtím s bratrem a potom se každý rozhodl jít svou vlastní cestou... Já žil od doby co jsem byl vyhnán z nebe sám, teda se svou mladší sestřičkou, která.. kterou jsem... ne já ale ta stvůra ve mě zabila. Doteď si pamatuji jak jsem jí ruku prorazil hrudník. Okamžitě mě zamrazí v zádech a já si povzdechnu. Tenhle pocit ale hodně rychle schovám za svůj úsměv a podívám se na Kate. Takže tady žila jenom měsíc, to nebyla dlouhá doba.
„Bydlím tu už nějaký ten rok, možná dva, tři... kdo ví, nějak mi to neutkvělo v paměti, ale hádám že ty dva roky už to budou,“ dodám a pousměji se. Z dálky zahlédnu skleněnou výlohu restaurace, do které jsem chtěl jít, proto se pousměji a přejdu na druhou stranu silnice.
„No už jsme skoro tam,“ poznamenám a jakmile dojdeme ke dveřím, vezmu za kliku a podržím je aby mohla Kate vejít.

Podívala jsem se na něj a usmála se. ,,To to tu musíš znát jako svoje vlastní boty," usmála jsem se a pokývala hlavou. Následovala jsem ho a zlehka se uvolnila. Mohla jsem být v klidu, vlk ve mně se uklidnil. To měl jediné štěstí, někdy jednoduše potřebuje vycepovat, ale já si s ním vždy poradím. Vím, jaké to je, když to s ním nezvládám. Vím, jak to vypadá, když ho zkrátka neudržím na uzdě a on se ukáže. Po nějaké chvilce jsem zahlédla výlohu restaurace. Tam jdeme? Dle jeho úsměvu asi ano. Přešla jsem spolu s ním silnici. Po chvilce poznamenal, že už tam budeme. ,,To je fajn," usmála jsem se, a když jsme došli ke dveřím, tak mi je otevřel. Lehce překvapeně jsem zamrkala očima, ale usmála se. ,,Děkuji," pousmála jsem se, vešla dovnitř a lehce se rozhlédla, kdy jsem vyhledala očima volný stůl. ,,Tamhle je volno," usmála jsem se na Seba a ukázala bradou na jeden stůl pro dva lidi. Nacházel se u stěny, bylo to tam už od pohledu útulné. Na stole byla váza.

Lehce jsem se zasmál nad její poznámkou, bylo to vtipné.
„No jako své vlastní boty sice ne, ale orientuji se tu rozhodně lépe, než když jsem tu bydlel měsíc,“ zasměji se. Nakonec vejdeme dovnitř a já si povšimnu že Kate vypadala překvapeně, když jsem ji podržel dveře. No je pravda že to bylo možná zvláštní pro zdejší generace, ale já byl trochu zastaralý a vůbec mi to nevadilo. Kate vyhledala volný stůl a chtěla se k němu rozejít byl v rohu a byla na něm váza.
„Znám lepší místo k sezení,“ poznamenám a naznačím ji aby šla za mnou. Pomalu projdeme kolem baru, vypadalo to tu opravdu hezky, draze a celkově to tu bylo nóbl. Měl jsem rád pěkné restaurace, ale hlavně jsem věděl kde mají dobré jídlo, o ten vzhled ani tak nešlo, ale tohle byla jedna z mála restaurací, která splňoval snad všechno. Okamžitě se vydám na točité schody a vyjdu spolu s Kate do druhého patra. Byl tam vzadu stůl přímo u okna. Z druhého patra šlo rozhodně lépe vidět do ulic, které byly zdobené ještě po vánoční výzdobou. Dojdeme až ke stolu, také na něm byla váza, ale i svíčka a naperon ve vánočním stylu. Spokojeně se pousměji a pomůžu Kate z pláště, který pověsím na stojan za námi, také tam hodím svůj kabát. Chvíli počkám a odsunu ji židličku, počkám až si sedne a nakonec se posadím i já.
„Tak co, nemyslíš že je to tu lepší? I s výhledem a klidem?“ dole přeci jenom bylo více lidí a byl to kuřácký prosto tady se sice také smělo kouřit, ale nebylo to tu tak moc cítit. Venku chumelilo a to v okolí zahaleném tmou vypadalo vskutku úžasně.

Zasmál se mé poznámce, kdy jsem se lehce zazubila, ale dávala si pozor na své dva špičáky, které jsou přeci jen... trochu jiné, než u obyčejných lidí. ,,No, já moc ani ven nechodím. Dneska jsem se rozešla, že s podívám trochu dál... domů trefím," zasmála jsem se. Jo, po čuchu. Ale na to je ještě dost času.
Podržel mi dveře, což mě opravdu překvapilo, protože to bylo už hodně moc dlouho, co to někdo udělal. Naposledy bráška před několika lety. Nevadilo mi to, spíše lehce potěšilo a usmívala jsem se. Chtěla jsem se rozejít k tomu stolu, ale on mě zarazil. Naznačil mi, abych ho následovala. ,,Dobře," zamrkala jsem očima, usmála se a šla za ním. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Bylo to tu moc útulné, hezké a nejspíše dost drahé. Vypadalo to tak. Huh, no.. Začínám se cítit blbě, ale pozval mě no.. Prošli jsme kolem baru a mně se tajil dech. Po točitých schodech jsme vystoupali do druhého patra, kdy vzadu byl stůl rovnou u okna. Bylo to tu úžasné. Na stole byla vánoční výzdoba, ale jen tak lehká. Váza, svíčka a vánoční styl. Pomohl mi z pláště, kdy jsem se na něj děkovně usmála a usadila se. Vážně mi přišel jako z jiného století, protože počkal, než jsem si sedla. Podívala jsem se ven z okna. Byl odtud nádherný výhled. ,,Je to tu úžasný," vydechla jsem a usmála se s příkyvem. ,,Nemám ráda cigaretový kouř... tady je to dokonalý," usmála jsem se. Jo, s mým nosem vlkodlaka to není nic příjemného. Podívala jsem se ven z okna, kde zrovna chumelilo. Bílá poleva pokrývala krajinu. Pokrývala celé město. Bylo to nádherné. Ovšem od okna jsem stočila pohled zpět k Sebovi.

Posadili jsme se. Kate ani moc ven nechodí, spíše se dneska rozešla že se podívá po městě. Chápal jsem ji, já sám bych nechtěl být pořád zavřený doma, ale zase být pořád venku... Dobře, já býval pořád venku a vůbec mi to nevadilo, nebydlel jsem. Jenom jsem cestoval od hotelu k hotelu a přebýval tam. Když poznamenala že to tu vypadá úžasně, potěšilo mě to. Oči ji nadšením zářily, nebo to tak alespoň vypadalo.
„Ano to je, rád tu chodím,“ vydechnu a potom se zadívám do jejich Kaštanových očí, teda hned jakmile ke mě vrátí svou pozornost, stočím pohled k oknu a zadívám se z něj.
„Také nemám rád cigaretový kouř, sice jsem dříve kouřil, ale tahle etapa už je někde zamnou,“ pousměji se a potom k nám přijde servírka s tím, že nám podá meníčko abychom si něco objednali.
„Jen vybírej a na ceny nehleď,“ pousměji se a zabořím pohled do meníčka. Rozhodně si dám něco teplého a k pití, možná nějakou tu skleničku vína nebo šampaňského, proč by ne?
„Mám objednat víno nebo lehké šampáňo? Nebo teplou kávu?“ pousměji se a počkám jestli si vybere. Mě osobně to bylo docela jedno, nepohrdnu ani jedním, takže jsem nechal výběr na ni. Z jídla mě zaujal salát a sýrová omáčka, dělali ji tu vskutku vynikající, ale ani palačinky nezněly špatně.

Ven sice chodím, ale ne do města. Já raději přírodu. Taky jsem vlk, tedy, zčásti jsem vlk. Nejraději bych se přeměnila úplně. Jenže to moc nejde, vždy jsem spíše takový vlkodlak na dvou nohách, ale i tak je to dost pěkně strašidelné. Zavýt si na měsíc mě také baví, pokud mám náladu. Mé oči nadšeně jiskřily, když jsem se dívala kolem sebe. Nedokázala jsem zabránit tomu, aby mé city nešly najevo. Já je dávala většinou vždy ráda. Řekl, že tu rád chodí. Usmála jsem se a pokývala hlavou. Poslouchala jsem ho a byla ráda, že jsem ve společnosti celkem příjemně komunikativního mladíka. ,,Chápu, to já to nikdy ani nezkoušela," usmála jsem se. Jo, stačí mi, když to musím cítit pasivně. Přijdu si někdy jako zdrogovaná. Jako bych vypila krev nějakýmu feťákovi. Po chvilce jsem slyšela kroky na schodech, kdy jsem zbystřila, ale byla celkem jinak v klidu. Jen přišla servírka s denním menu. ,,Uhm... dobře, děkuji," usmála jsem se a otevřela si menu, kdy jsem ho začala zkoumat. ,,Klidně víno," usmála jsem se. ,,Pokud ti není zima a nechceš kávu," dodala jsem s úsměvem a dál hleděla na jídlo. ,,Mají tu celkem velkou nabídku... ale dám si asi salát s kuřecími kousky a hranolkami," usmála jsem se a zamrkala očima.

Byl jsme rád za tuhle společnost, Kate působila opravdu přívětivě a já si po dlouhé době s někým zase mohl pokecat. Poznamenala že to nikdy nezkoušela, což bylo jenom dobře. Cigaretový kouř moc zdravý teda nebyl, vlastně nebyl vůbec zdraví. Zajímalo by mě jestli můžu umřít na rakovinu když jsem nesmrtelný, ale asi ne co? Donutí mě to se lehce pousmát.
„To je dobře, rozhodně to nezkoušej, není to nic co bys nemusela v životě postrádat,“ dodám a nakonec se znovu zahledím do meníčka.
„Takže objednáme víno a já si dám salát se sýrovou omáčkou, výborně..“ poznamenám a když přijde servírka, nadiktuji ji naší objednávku a vyberu nějaké víno, které jsem znal a už měl odzkoušené, polosladké, lehce trpké ale velice dobré a k tomu šumivé, což bylo fajn.
„Bylo by blbé kdyby tu nabídka byla mizerná nemyslíš?“ pousměji se a odložím menu na stůl, teď už ho nebyla potřeba.
„Každopádně aby konverzace nestála, co tak ráda děláš?“ zeptám se po chvilce a natáhnu se abych zapálil svíčku. Jen tak ze zvyku, bylo zajímavé sledovat plápolající plamének.

Nikdy jsem nechtěla mít známosti. Tedy, ne známosti lidí, protože... ono, když máte žít několik set let, tak se nedivte. Kolik kamarádek mi umřelo, kolik jsem mohla mít přítelů. Jo, jen ta myšlenka mi uváděla ve tváři lehce smutný výraz, ale já ji zahnala zamrkáním a hned nasadila svůj úsměv. Se svým osudem jsem se musela sžít. Nic jiného mi nezbývá. Nezbývá!
,,Já to ani zkoušet nemůžu," zasmála jsem se lehce, ale pak hned se podívala do menu a řekla, co bych ráda ochutnala.
On po chvilce řekl i svoji objednávku, kdy pak došla servírka a on jí nadiktoval objednávku. Usmála jsem se a lehce ho sledovala. Nechtěla jsem ho sledovat nějak moc blbě.
,,Jo, to by bylo blbé," usmála jsem se, pokývala hlavou a odložila lístek.
Co nejraději dělám? Uh... zapálil svíčku. Vypadalo to... docela romanticky. Kate! Uklidni se! Nebuď blázen.. Ty jsi blázen, nechápu, co hned vyšiluješ.
,,Nejraději chodím do lesa," usmála jsem se. ,,Mám radši přírodu, než město, ale na vesnici jsem žít nechtěla," vydechla jsem. Jo, tam by se mohlo rozkřiknout dost rychle, že tam žije někdo mé rasy. ,,Ale jinak maluji, hraju na hudební nástroje a dřív jsem i dost vyšívala..," usmála jsem se. Jo... dřív... to už byl zvyk u dívek před několika set lety. ,,A co ty?" zeptala jsem se jej.

Sledoval jsem ji, vypadalo to že nad něčím přemýšlí a tak jsem byl potichu, nechtěl jsem rušit její myšlenky, sám jsem se do těch svých občas ponořil až až. Byla to potřeba, sice jsem se před nimi snažil utíkat, ale občas mě prostě doběhly a bylo zle. V jejím výrazu se na chvíli objevil náznak smutku, ale ten náhodně rychle vymizel a skryl se do ústraní za její milý úsměv. Poznamenala že to ani zkoušet nemůže, chvíli jsem nechápal a snažil jsem se přijít jak to myslí. Ale nakonec jsem jenom pokroutil hlavou a nechal jsem to být, možná má své důvody o kterých mluvit nechce. Respektuji její soukromí. Vybrat dobré jídlo si ale uměla, to jsem musel uznat. Já měl svůj vybraný apetit a sem tam jsem to střídal. Nechtěl bych žít celý život jenom na jedné stravě, to opravdu ne. Na chvíli se ohlédnu z okna ven a zaposlouchám se jejího hlasu. Nejraději chodí do lesa, do lesa?
„Není to tam příliš nebezpečné?“ zeptám se. Je pravda že poslední dobou jsem slyšel o dost přepadeních na kraji města kousek od lesa, bylo to tu s upíry čím dál horší a i ostatní bytosti se... neuměly držet na uzdě. Ale já měl co říkat, také jsem na tom nebyl nejlépe. S nenápadným povzdechem se vrátím k jejím kaštanovým očím. Má radši přírodu ale na vesnici žít nechtěla, no dříve jsem byl nucen žít se sestrou na vesnicích, ale tehdy velká města nebyla a bylo to příliš riskantní k odhalení naší existence. Také ráda maluje a hraje na hudební nástroje, také dříve dost vyšívala.
„Vyšívala?“ lehce nadzvednu obočí a usměji se.
„Neznám moc dívek z dnešní doby, kteří by ještě vyšívaly, doba se hodně rychle mění, všechno jde tak kupředu...“ vydechnu a pousměji. Zeptala se mě také co dělám rád, musel jsem se nad tím zamyslet, chvíli mi trvalo uvědomit si co mám vlastně rád, už dlouho jsem nic nepodnikl.
„Rád jezdím na koních a celkově jsem rád když o ně mohu pečovat, často jsem jezdíval na zá-,“ zaseknu se a potom se lehce zasměji. „na loukách při západu nebo brzo ráno než slunce vyšlo, je to opravdu nádhera,“ vydechnu, ano to opravdu byla. Bylo by zvláštní kdybych řekl že jsem jezdíval na zámku? No.. nejspíše ano, dnes už jich mnoho nebylo, ale na tom nezáleží.
„Mám rád klavír a housle, jejich moderní spojení je naprosto úchvatné. Také mám rád klasické tance, už sis mohla všimnout že mám rád dodržování jistých zdvořilostních etiket, nepohrdnu dobrým vínem ani příjemnou společností,“ zasměji se a servírka nám za chvíli donese skleničky, do kterých nám rozlije víno. Poděkuji a sám do ruky uchopím svou skleničku.
„Tak... na umění a příjemný večer?“ nadzvednu lehce obočí a zasměji se.

Nesmím se prozradit, že? Nesmím prozradit, kdo vlastně jsem. V tomto městě žije spoustu bytostí. Žije tu spoustu lidí a bytostí pospolu. Někteří lidé ani neví, že žijí ve společnosti bytostí, které nejsou normální. Co když je on obyčejný člověk? Nesmím mu přeci jen říct, kdo já jsem. Možná jsem někdo, kdo by neměl v dnešní době existovat. Jsem jednoduše hybrid.. No ano.. vlkodlak s duší upíra. Nebo upír s duší vlkodlaka? Či vlastně člověk s dušemi vlkodlaka a upíra? Sakra, moc dlouhé přemýšlení! Moc obtížné spíše.
A navíc zkoušet kouřit nemohu. Moje plíce by to odnesly, ale můj nos... čenich.. už nikdy bych nevyčuchala nic na sto honů! Můj čmuchací přístroj je holt citlivý.
Zeptal se mě, jestli není les příliš nebezpečný. Jo, poslední dobou tam.. někdo.. asi tak trochu vraždí lidi, co? Jenže tohle já nedělám!
,,Někteří lidé říkají, že ano... ale mně se ještě nestalo, že by někdo po mně zaútočil," usmála jsem se. Jo, když naposledy zaútočil ten upír, tak jsem... ho.. malinko víc sežrala.
,,Eh, jo, vyšívala, je to zvláštní já vím," zasmála jsem se lehce. ,,Souhlasím, doba se rychle mění, občas to sleduju..," řekla jsem, ale pak se lehce zarazila. No, vypadám na dvacet let a teď tu řeknu, že to sleduju. Kate, jsi chytrá holka.
,,Taky mám ráda koně, ale nikdy jsem neměla tu možnost si zajezdit. Ale jsou to nádherná majestátná zvířata," usmála jsem se a přikývla hlavou. ,,Jo, při západu slunce to musí být neskutečné," vydechla jsem lehce zasněně, ale usmála se.
Poslouchala jsem ho. Rád hraje na klavír a na housle. Usmála jsem se, jeho vyprávění, spíše povídání, bylo vskutku pěkné.
,,Ano, všimla jsem si... já si už myslela, že to vymizelo, můj bráška to taky dělá," usmála jsem se a podívala se na servírku, která došla. Usmála jsem se na ni, děkovně kývla a následně si vzala skleničku, kdy Sebastian se zasmál s tím, jak si přiťukneme.
,,Ano, na umění, krásný večer a nové přátelství," zazubila jsem se lehce a přiťukla si s ním, kdy jsem si lehce ucucla vína.

Usmíval se, po delší době mu bylo fajn. Ty měsíce bezcílného bloudění, ty měsíce kdy byl skrytý ve stínu, ve strachu že ublíží někomu, kdo si to nezaslouží. Byl zrůda, byla to jenom otázka času než se zase neovládne a někoho zabije, tolik se té skutečnosti bál. Nikdy nevěděl co udělá a to ho sužovalo, nenáviděl to, pral se s tím ale vždycky prohrál. Naposledy, kdy se z toho dostal, byla tu ona. Jenže teď tu není? Zhluboka se nadechne a poté si s dívkou připijí na nové přátelství a umění. Spokojeně se napil ze skleničky a poté ji odložil na stůl.
„Také se mi nestává že by na mě někdo útočil, ulice se mi zdají posledně docela bezpečné a les, kromě hladových, toulavžch psů jsem tam nic zvláštního nepotkal,“ zasměje se a poté znovu upije ze skleničky. Jeho pohled na spadne na výzdobu, která stála na stole.
„To ano, všechno kolem se mění, ale řekl bych že jsi mladá, zatím máš život před sebou,“ zasměje se a poté se po Kate znovu ohlédne. „No vyšívání se cení, moc lidí to dneska.... nezná,“ dodá npo chvilce přemýšlení. Byla to příjemná chvilka, rozhodně lépe strávená než bezúčelným sezením na lavičce v parku. Kdo ví co před sebou ještě má, přece jenom život je plný překvapení a v tomhle městě, možná jednou... až nastane chvíle, někdo zbaví života tu zrůdu, v němž tiše dřímá a spočívá.
„Pak tedy, pokud budeš chtít, rád ti tu možnost dopřeji, můj známý má za městem farmu, chodím se mu sem tam postarat o koně, navíc jsem ho poslední týdny neviděl, pravděpodobně jel na služební cestu,“ navrhne. „Ovšem, pokud nemáš nic lepšího na práci,“ přihodí jenom tak do řeči. Byla pravda že čím dál méně lidí dodržovalo jisté zdvořilostní etikety, ale on to dělal rád. Nejenom že byl takhle naučený, ale prostě to pro něj bylo součástí společnosti. I když byl trochu.. ze staré doby, ale komu ti vadilo? Pořád si zvykal mezi lidmi.